ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.27.2009:127
sp. zn. 7 Azs 27/2009 - 127
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobkyň: a) A. M., b) nezl. S. M., obě žalobkyně zastoupeny
Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2008, č. j. 29 Az 9/2008 – 80,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2008, č. j. 29 Az 9/2008 - 80,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 10. 2008, č. j. 29 Az 9/2008 - 80,
zamítl žalobu podanou žalobkyněmi (dále jen „stěžovatelky“) proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 6 . 2. 2008,
č. j. OAM-1-664/VL-10-K01-2007, kterým žalobkyním nebyla udělena mezinárodní ochrana
podle §§12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že potíže se soukromými osobami, které
žalobkyně a) ve správním řízení uváděla, nelze s tak velkým časovým odstupem od opuštění země
původu považovat z hlediska ustanovení §12 zákona o azylu za azylově relevantní. Podle jeho
názoru ministerstvo shromáždilo i dostatek podkladů pro výrok o neexistenci důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany.
Proti tomuto rozsudku podaly stěžovatelky v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti stěžovatelka a)
namítala, že krajský soud postupoval nesprávně při hodnocení důkazů. Zdůraznila, že byla
opakovaně napadána pro svůj arménský původ. Z předmětných zpráv je přitom zjevné,
že v Ázerbajdžánu takový stupeň diskriminace Arménů existuje a že se jedná o pronásledování
ve smyslu čl. 54 Příručky Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, která byla již citována
v žalobě. S pomocí své zástupkyně vyhledala a předložila důkazy, k nimž se však krajský soud
ve svém rozhodnutí nijak nevyjádřil, ani nezaujal žádné stanovisko. Jednalo se o zprávu komisaře
pro lidská práva Hammaberga, zprávu UNHCR z roku 2003, zprávu Kanadské rady pro imigraci
a uprchlíky ze dne 20. 2. 2006, zprávu Rady Evropy ze dne 20. 2. 2008 a přípis Amnesty
International. Stěžovatelka nemůže ani souhlasit se závěrem krajského soudu ohledně
své diskriminace pouze ze strany soukromých osob. Navržené důkazy jasně uvádějí,
že ázerbajdžánské státní orgány neposkytují Arménům na svém území dostatečnou ochranu.
Poukázala na kanadskou zprávu, v níž je uvedeno, že žádné případy diskriminace arménské
menšiny se v Ázerbajdžánu nedostaly před soud, tato menšina má ztížený přístup ke vzdělání
a ke zdravotní péči a je jí odpírán i přístup k zaměstnání. Za nesprávnou považuje rovněž úvahu
krajského soudu vycházející z tvrzení ministerstva, že hlavní problém je třeba spatřovat
v nedostatcích ázerbájdžánských cestovních dokladů, rodných listů a občanských průkazů. Tyto
skutečnosti totiž nic nezmění na chování okolí a státu vůči ní jako příslušnicí arménské menšiny.
Rozhodnutí krajského soudu je tedy povrchní, ignorující předložené důkazy. Navíc porušuje také
ustanovení čl. 4 odst. 4 Směrnice Rady 2004/83/ES, které chybně nenašlo svoji transpoziční
odezvu v českém zákoně o azylu. Z uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ministerstvo vnitra ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. Ministerstvo vycházelo z tvrzení stěžovatelky a) uvedených v průběhu
správního řízení, jimž byla věnována náležitá pozornost. Důvodem opuštění země původu bylo
vyhrožování ze strany soukromých osob, přičemž ze strany státních orgánů stěžovatelka a) žádné
problémy nepociťovala. Popisované ústrky ze strany soukromých osob, výtržnosti a úder
do tváře nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Třeba vidět i značný
odstup od popisovaných událostí, neboť stěžovatelka a) opustila zemi původu již v roce 1991.
Použité zprávy týkající se země původu byly dostačující a není důvodu pochybovat o jejich
věrohodnosti. Proto ministerstvo navrhlo zamítnutí kasační stížnost pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelek. Pokud by tomu tak nebylo, musela
by být odmítnuta jako nepřijatelná (§104a s. ř. s.). Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý
právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39. Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu
jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud
také nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. O přijatelnou
kasační stížnost se podle citovaného usnesení může jednat i tehdy, bylo-li v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může
jednat, pokud krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu a nelze vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo v jednotlivém případě hrubě pochybil
při výkladu hmotného či procesního práva.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnily
stěžovatelky v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud předesílá, že i v řízení o kasační stížnosti se řídí přísnou dispoziční
zásadou. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s. , které ukládá stěžovateli
povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést, z jakých důvodů (skutkových
a právních) toto rozhodnutí napadá a považuje jeho výroky za nezákonné, a v ustanovení
§109 odst. 2, 3 věta před středníkem s. ř. s., podle něhož je Nejvyšší správní soud vázán
rozsahem a důvody kasační stížnosti. Takto vymezeným rámcem (rozsah napadení soudního
rozhodnutí a skutkové a právní důvody jeho nezákonnosti) je Nejvyšší správní soud vázán,
nejde-li o vadu, k níž musí přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s.).
I při nejmírnějších požadavcích proto musí být z kasační stížnosti poznatelné, v kterých částech
a po jakých stránkách má být napadené soudní rozhodnutí přezkoumáno, přičemž Nejvyšší
správní soud není povinen, ale ani oprávněn, sám vyhledávat možné nezákonnosti napadeného
rozhodnutí.
Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásada spravedlivého procesu)
vyplývajícího z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1), je nutno rozumět
tak, že procesnímu právu účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod) a k věci samé a zejména navrhnout důkazy, jejichž provedení
pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné, odpovídá i povinnost soudu nejen
o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví,
v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které
aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy
neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř. za použití §64 s. ř. s.). Jestliže tak soud neučiní, zatíží
své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů,
ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III ÚS 61/94,
a ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99). K povinnosti soudu zaujmout stanovisko k důkazům,
jejichž provedení bylo v řízení účastníkem navrhováno, se vyslovil Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, který byl publikován ve Sbírce
rozhodnutí NSS pod č. 618/2005, v dovodil, že „I. Soud rozhodne, které z navržených důkazů
provede a které nikoli (§52 odst. 1 s. ř. s.); to jej však nezbavuje povinnosti takový postup
odůvodnit. II. Ustanovení §77 s. ř. s. zakládá nejenom pravomoc soudu dokazováním upřesnit,
jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc
dalšími důkazy provedenými a hodnocenými nad tento rámec zjistit nový skutkový stav jako
podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce. Přitom soud zváží rozsah doplňování
dokazování tak, aby nenahrazoval činnost správního orgánu“. V rozsudku ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 61/2008 - 98, který je dostupný na www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní soud vyslovil
právní závěr, že „Krajský soud nemá povinnost provést libovolný důkaz, který mu účastníci
navrhnou. Pokud by účastník navrhoval důkaz, jež nemá s danou věcí zjevně žádnou souvislost,
případně pokud by nebyl schopný ani k výzvě soudu uvést, co konkrétně má jím navrhovaný
důkaz ve vztahu k danému případu dokázat, pak by soud nemusel takový důkaz provádět.
Měl by ale povinnost řádně zdůvodnit, proč nepovažuje za nutné důkaz provést“.
V dané věci nebylo možno přehlédnout, že stěžovatelky v souladu s ustanovením
§71 odst. 1 písm. e) s. ř. s. v doplnění žaloby uvedly, jaké důkazy navrhují provést k prokázání
svých žalobních tvrzení. Mezi nimi byl i návrh na provedení důkazu Zprávou komisaře Rady
Evropy pro lidská práva Hammaberga, který zjistil, že Arméni jsou diskriminováni, zejména
v přístupu ke vzdělání a zdravotní péči a že byly zaznamenány i stížnosti na zacházení
ozbrojených složek se zadrženými Armény. Stěžovatelky rovněž navrhly jako důkaz i Zprávu
UNHCR ze září 2003, Kanadské rady pro uprchlíky ze dne 20. 2. 2006 a Rady Evropy ze dne
20. 2. 2008, které současně předložily v anglickém jazyce a podstatné pasáže zvýraznily. Jelikož
krajský soud nerozhodl, že tyto důkazy neprovede (§52 odst. 1 s. ř. s.), a ani navrhovanými
zprávami důkaz neprovedl, zkrátil tak stěžovatelky na jejich procesních právech. V odůvodnění
napadeného rozsudku pak pouze odkázal na dostatečně podrobné závěry ministerstva. Pokud
pak krajský soud přes uvedené pochybení rozhodl ve věci samé, zatížil řízení vadou, která mohla
mít vliv na zákonnost rozhodnutí (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se za této situace nezabýval hmotněprávní podstatou věci, kterou
se ani zabývat nemohl, neboť k tomu by mohl přistoupit až poté, co by ve věci proběhlo
bezvadné řízení před krajským soudem.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení bude na krajském soudu, aby rozhodl o provedení či neprovedení
navrhovaných důkazů (pokud nevyhoví návrhu na provedení důkazů, musí ve svém rozhodnutí
uvést, z jakých důvodů, zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval
a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl, navržené důkazy neprovedl).
V mezích všech žalobních bodů, včetně argumentů k nim se vztahujícím, tedy i těch, jež jsou
obsaženy v kasační stížnosti, pak posoudí důvodnost podané žaloby a rozhodne ve věci.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu