ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.76.2009:41
sp. zn. 7 Azs 76/2009 - 41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně: nezl. N. B., právně zastoupená Mgr. Ing.
Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem Šafaříkova 666, Hradec Králové, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2009, č. j. 28 Az 12/2009 - 12,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 7. 2009, č. j. 28 Az 12/2009 - 12,
odmítl žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 28. 5. 2009, č. j. OAM-366/VL-01-K01-2009, jímž byla
zamítnuta žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle
ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o azylu“).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, byl do s. ř. s. zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a inten zivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud na základě shora uve dených obecných úvah v projednávané věci
konstatuje, že stěžovatelka opírá kasační stížnost o důvod, který právně posuzuje jako důvod
uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Stěžovatelka namítala, že usnesení krajského soudu ze dne 3. 6. 2009, kterým jí bylo
uloženo doplnit žalobu, jí bylo doručeno pouze v českém jazyce, proto mu nerozuměla
a nemohla pochopit jeho zásadní význam pro řízení. Z tohoto důvodu a vzhledem k absenci
tlumočníka do jazyka mongolského v zařízení, kde pobývala, na u snesení nereagovala. Jak již
judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 1. 2005, č.j. 7 Azs 270/2004 - 35,
„Potřebu ustanovení tlumočníka je nutno zkoumat vždy případ od případu a to, že soud nenařídí
jednání ve věci, ještě neznamená, že pro us tanovení tlumočníka nejsou splněny podmínky.
Tlumočníka je namístě ustanovit např. tehdy, kdy žalobkyně, jež sepsala část žaloby v jiném než
českém jazyce, v reakci na výzvu krajského soudu k odstranění vad žaloby uvedla, že výzvě
nerozumí, a požádala o ustanovení tlumočníka.“ Také v rozsudku ze dne 26. 3. 2004,
č. j. 4 Azs 34/2003 – 65, Nejvyšší správní soud vyslovil právní názor, že soud není povinen
s účastníky soudního řízení komunikovat jinak než v jazyce českém. V této souvislosti poukazuje
Nejvyšší správní soud i na rozsudek ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 Azs 52/2005 - 47, v němž uvedl,
že soud zasílá písemnosti účastníkům v češtině a pokud účastník není schopen porozumět
doručené písemnosti a není schopen si rychle zajistit jejich překlad, má se ihned p o doručení
písemnosti obrátit na soud, který zajistí, že účastníkovi bude obsah soudní písemnosti sdělen
v jazyce jemu dobře srozumitelném.
Stěžovatelka dále namítala, že její žaloba byla schopna projednání, protože obsahovala
požadované náležitosti včetně žalobního bodu ve smyslu ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K této
námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že otázkou projednatelnosti žaloby se již zabýval v řadě
svých rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, který byl
publikován pod č. 835/2006 Sb. NSS, v němž uvedl, že „Líčení skutkových okolností v žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých
„obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela
jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů
či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních
nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu
dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž
je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled
na věc se přitom nemůže spokojit t oliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona
bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány
či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový
odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu
zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné
povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za zákla d jím
tvrzené nezákonnosti.“ Dále v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 4 Azs 149/2004 - 52, který byl
publikován pod č. 488/2005 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl, že „Žalobní body [§71 odst.
1 písm. d) s. ř. s.] musí obsahovat jak právní, tak zpravid la i skutkové důvody, pro které žalobce
považuje napadené výroky rozhodnutí správního orgánu za nezákonné nebo nicotné. Pokud
žaloba postrádala potřebná konkrétní skutková tvrzení a žalobce vzdor výzvě a poučení soudu
nijak nereagoval a vadu neodstranil, postupoval krajský soud v souladu se zákonem, odmítl-li
žalobcovo podání z tohoto důvodu.“ V daném případě stěžovatelka v žalobě pouze obecně
uvedla, že ministerstvo v řízení o udělení mezinárodní ochrany nepostupovalo tak, aby byl zjištěn
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a nedbalo o to, aby přijaté řešení odpovídalo
okolnostem případu, přičemž svá tvrzení dále nijak nekonkretizovala.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na stížní námitky uplatněné v kasační stížnosti. Také Nejvyšší správní soud
neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatel ky.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu