ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.89.2008:40
sp. zn. 7 Azs 89/2008 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Bohuslava Hnízdila
a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Y. S., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2008, č. j. 60 Az 35/2008 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 9. 2008, č. j. 60 Az 35/2008 - 19, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 15. 4. 2008, č. j. OAM-303/VL-07-11-2008, kterým byla zamítnuta
žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozsudku
podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může vyvstat
na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud
správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné, a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu
jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž, aby uvedl,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatel opírá kasační stížnost
o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a ) a b) s. ř. s.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že byl pronásledován z důvodu příslušnosti
k určité sociální skupině a z Ukrajiny uprchl proto, že se odmítl podřídit sociálním omezením.,
odkazuje Nejvyšší správní soud na právní názor vyslovený v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 244/2004, že naplnění
podmínek pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu vylučuje
posouzení žádosti podle §12 citovaného zákona. Rovněž tak v rozsudku ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 7 Azs 124/2004 – 45, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 349/2004,
Nejvyšší správní soud uvedl, že jsou-li splněny podmínky vymezené v ustanovení §16 odst. 1
zákona o azylu, tj. podmínky pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, není namístě zkoumat
případnou existenci důvodů pro udělení azylu podle §12 citovaného zákona, protože udělení
azylu je za takové situace vyloučeno. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší správní soud
i na rozsudek ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 – 36, kde uvedl, že byla-li žádost o azyl
podána až poté, co bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žadatele, a tato žádost byla zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, nemohou před soudem obstát
námitky nesprávného posouzení skutkového stavu věci vztahující se k důvodům udělení azylu.
V daném případě je třeba zdůraznit, že stěžovatel nepožádal o mezinárodní ochranu
při příjezdu do České republiky, ale až po cca 5 letech nelegálního pobytu, kdy si zde nezákonně
přivydělával. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2007,
č. j. 3 Azs 119/2004 – 50, žádost o udělení azylu podaná až po určité době strávené v České
republice za situace, kdy jiné možnosti úpravy a obnovy legálnosti pobytu na tomto území jsou
vyčerpány, ztíženy nebo omezeny, znamená přinejmenším nepřímý důkaz toho, že stěžovatel
situaci ve své domovské zemi, pokud jde o důvody, pro něž lze azyl udělit, ve skutečnosti
nepociťoval natolik palčivě.
Použití §16 odst. 2 zákona o azylu vykládaného v souladu s čl. 13 a 18 směrnice Rady
2004/83/ES a čl. 23 odst. 4 písm. i) a j) směrnice Rady 2005/85/ES vyžaduje třístupňový test:
1) zda hrozí stěžovateli vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny; 2) zda mohl
žadatel požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve; a 3) zda je z postupu žadatele patrné,
že žádost o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění,
vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny. Tyto tři podmínky musí být splněny
kumulativně. V případě nesplnění, byť jedné z nich, nelze §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu aplikovat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008,
č. j. 5 Azs 24/2008 – 48). V daném případě Nejvyšší správní soud považuje za nesporné,
že stěžovateli hrozí správní vyhoštění (dne 30. 3. 2008 mu bylo uloženo správní vyhoštění
na dobu 2 let s povinností vycestovat do 8. 4. 2008) a že mohl podat žádost dříve. Vzhledem
k tomu, že neprokázal, že mu hrozí v zemi původu pronásledování z azylově relevantních
důvodů nebo skutečné nebezpečí vážné újmy, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že skutková podstata, z níž ministerstvo
v napadeném rozhodnutí vycházelo, nemá oporu ve spisech, neboť nezjistilo přesně a úplně
skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušilo povinnost mu danou §2 odst. 1, §3,
§36 odst. 1 a 3, §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Takto
formulovaný stížní bod je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, která
byla zaujata v souvislosti s konkretizací stížních námitek. Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne
24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, vyslovil názor, že „není důvodem kasační stížnosti
ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel toliko zákonný text tohoto ustanovení nebo
jeho část, aniž by jej v konkrétní věci specifikoval, a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady
v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatele dopustil“. Obdobně se vyslovil i v rozsudku
ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, kde uvedl, že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze
námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí
žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních
skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží
svá práva“; proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán
či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí
skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu