ECLI:CZ:NSS:2009:9.AFS.92.2008:110
sp. zn. 9 Afs 92/2008 – 110
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
M. L., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Urbánkova 3360/47,
Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2006, č. j. 16/120911/2005/1354, o uložení pokuty za
porušení cenových předpisů, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 7. 8. 2008, č. j. 8 Ca 157/2008 - 77,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2008, č. j. 8 Ca 157/2008 - 77,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen „žalovaný“) ze dne 16. 2. 2006,
č. j. 16/120911/2005/1354. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti
rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy (dále jen „Magistrát“), ze dne
14. 11. 2005, č. j. MHMP 168517/2005/DOP T/40, kterým byla stěžovateli podle §4a
odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění
pozdějších předpisů, a na základě §17 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), uložena pokuta ve výši 90 000 Kč.
V projednávané věci městský soud rozhodoval již rozsudkem ze dne 24. 4. 2007,
č. j. 8 Ca 84/2006 – 31, kterým žalobu stěžovatele zamítl. Stěžovatel podal proti tomuto
rozsudku kasační stížnost. Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 19. 3. 2008,
č. j. 9 Afs 123/2007 – 64, této kasační stížnosti vyhověl a napadený rozsudek městského
soudu zrušil. Námitky směřující do věcného posouzení zamítl jako nedůvodné, ztotožnil
se s právním názorem vysloveným městským soudem, avšak konstatoval pochybení
městského soudu, který se ve svém rozsudku nevyjádřil k návrhu stěžovatele na upuštění
od uložené sankce, případně na její snížení. Městský soud tak nyní napadeným rozsudkem
rozhodl především o tomto žalobním bodu ve smyslu ustanovení §78 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. Má zato, že kasační stížnost je přípustná, neboť se městský soud
neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Konkrétně stěžovatel
nejprve opakuje věcné námitky původní kasační stížnosti a namítá, že neporušil
své povinnosti při obsluhování taxametru a účtování požadované ceny. Dále tvrdí,
že se městský soud řádně nezabýval výší vyměřené pokuty a možností upuštění od ní. Poté,
kdy mu byla věc vrácena Nejvyšším správním soudem k dalšímu řízení, měl stěžovatele
vyzvat k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím bez jednání. Postupem soudu byla stěžovateli
dle jeho tvrzení odňata možnost zúčastnit se řízení před soudem. Pokuta uložená za údajné
porušení zákona stěžovatelem je podle jeho názoru neodůvodněná, její výše má mít význam
preventivní, nikoli likvidační.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovateli jako
provozovateli taxislužby musely být v době páchání přestupku známy ceny a podmínky
podnikání v taxislužbě a musel tedy vědět, že účtováním vyšší než maximální ceny
se dopouští přestupku proti cenovým předpisům. Měl si být vědom, že při zjištění porušení
těchto předpisů mu hrozí pokuta podle platných zákonů. Výše uložené pokuty byla řádně
správními orgány zdůvodněna. Žalovaný se tak ztotožňuje s názorem městského soudu
vyjádřeným v napadeném rozsudku. Vzhledem k tomu, že stěžovatel opakuje argumenty
uvedené v předchozí kasační stížnosti, odkazuje žalovaný na všechna svá předchozí vyjádření
a na spisovou dokumentaci.
Z předložené spisové dokumentace Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní
skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Magistrát uložil dne 14. 11. 2005 stěžovateli pokutu za porušení zákona o cenách.
Žalovaný odvolání stěžovatele zamítl a rozhodnutí Magistrátu potvrdil. Městský soud svým
rozsudkem ze dne 24. 4. 2007 (ve věci sp. zn. 8 Ca 84/2006) žalobu stěžovatele zamítl.
Na základě kasační stížnosti podané stěžovatelem ve věci rozhodoval Nejvyšší správní soud,
který rozsudek městského soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku
důvodů. Následně věc znovu projednával městský soud (pod sp. zn. 8 Ca 157/2008),
který rozhodl kasační stížností napadeným rozsudkem. Pro projednávanou věc je podstatné,
že před rozhodnutím ve věci městský soud nenařídil jednání, ani účastníkům nezaslal
v souladu s §51 s. ř. s. výzvu ke sdělení, zda s takovým postupem souhlasí.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel formálně opírá
kasační stížnost o důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., tj. namítá vadu
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, a dále
stěžovatel poukazuje též na nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí
soudu. Obsahově námitky tomuto určení odpovídají. Rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že je důvodná.
Stěžovatel po stručné rekapitulaci věci v úvodu kasační stížnosti uvádí,
že i přes skutečnost, že je srozuměn s již vysloveným názorem Nejvyššího správního soudu,
který se k jeho námitkám dříve vyjadřoval, uplatňuje z procesních důvodů shodné námitky
jako v původní kasační stížnosti. Stěžovatel tak nadále trvá na tom, že správní soud
ani správní orgány se v řízení nedostatečně vypořádaly s jeho právní argumentací, dle které
nejenže řádně obsluhoval taxametr, ale i jím účtovaná cena je v souladu se zákonem
o cenách. Dále stěžovatel z věcné stránky tvrdí, že podle jeho názoru maximální ceny osobní
taxislužby stanovené nařízením hlavního města Prahy č. 13/2004 Sb., v tehdy účinném
znění, nekryly ekonomicky oprávněné náklady a přiměřený zisk při provozu taxislužby.
Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je k asační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li
jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu. Stěžovatel sice namítá, že se městský soud v novém rozhodnutí neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu, nikoli však ve vztahu k namítaným
skutečnostem. V této části je tak kasační stížnost nepřípustná. Nejvyšší správní soud
považoval za nutné tuto skutečnost zdůraznit, ačkoli z kasační stížnosti je zřejmé,
že stěžovatel sám je s citovanou právní úpravou obeznámen.
Stěžovatel dále namítá, že městský soud, kterému byla věc vrácena Nejvyšším
správním soudem k dalšímu řízení, měl povinnost jej vyzvat k vyjádření, zda souhlasí
s rozhodnutím bez jednání, neboť rozhodoval de facto po více než dvou letech od podání
žaloby. Jelikož tak městský soud neučinil, došlo podle stěžovatele k porušení jeho základních
práv jakožto účastníka řízení, kdy mu byla odňata možnost zúčastnit se jednání před
soudem. Stěžovatel tak nemohl v řízení uplatnit další důkazy, které by podpořily jeho tvrzení,
zejména ve vztahu k pokutě a rozhodování o jejím upuštění či snížení.
Uvedená námitka je důvodná. Touto právní otázkou se již zabýval Ústavní soud,
který v nálezu ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3114/07, přístupném
na http://nalus.usoud.cz, dospěl k závěru, dle něhož „K základním zásadám řádného a ústavního
pořádku republiky, odpovídajícím výkonu spravedlnosti a zejména také ústavně zaručeným podmínkám
práva na soudní ochranu (hlava pátá čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), náleží – nikoli
v poslední řadě – také veřejnost soudních jednání (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a právo
účastníka soudního řízení se jej s příslušnými procesními právy zúčastnit (kupř. nález sp. zn.
III. ÚS 627/01). K projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání, k němuž předvolá účastníky.
Uvedený imperativ adresovaný soudu platí potud, pokud nejsou splněny podmínky výluky z této povinnosti
v nich taxativně obsažené. Pro tento způsob legislativně technického zakotvení třeba a contrario
(bezvýhradně) vyvozovat, že případy v nich neuvedené pod aspektem ústavně zaručeného základního práva
na soudní ochranu non lege artis provedeným ‚extenzivním výkladem‘ podřadit nelze.“ Po procesní
stránce byla situace v případě řešeném Ústavním soudem v citovaném rozhodnutí zcela
shodná jako v právě projednávané věci. Městský soud v Praze rozhodoval po zrušení svého
předchozího rozsudku Nejvyšším správním soudem, přičemž k projednání věci samé
nenařídil ústní jednání. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že mělo dojít k nařízení
jednání, neboť zákonné výjimky (§51, §76 s. ř. s.) v daném případě nepřicházely v úvahu.
Současně zdůraznila, že vázanost právním názorem Nejvyššího správního soudu nebyla
té povahy, že by městský soud mohl rozhodnout pouze jediným možným způsobem, neboť
Nejvyšší správní soud městskému soudu pouze uložil zabývat se určitými otázkami, kterými
se dosud nezabýval. Tyto otázky měl městský soud podle přesvědčení stěžovatelky řešit
právě při jednání a poskytnout účastníkům možnost se k nim před jednáním, nejpozději při
jednání, vyjádřit a při jednání také provést případně navržené důkazy. Ústavní soud v dané
věci rozhodl, že dle ustanovení §49 odst. 1, §51, §76 a §110 odst. 3 s. ř. s. (kromě dalšího)
nařídí k projednání věci samé předseda senátu jednání, nejsou-li splněny podmínky výluky
z této povinnosti. Procesní situace v dané věci tak nezaložila možnost soudu rozhodnout bez
nařízení jednání.
Z výše uvedeného je zřejmé, že po zrušení rozsudku krajského (zde městského)
soudu Nejvyšším správním soudem si krajský (městský) soud musí v novém řízení ověřit
zákonem stanoveným postupem, zda žalobce souhlasí s vyřízením věci bez jednání či nikoliv.
Městský soud tuto povinnost porušil a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít vliv
na nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud
proto napadený rozsudek dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k povaze vady řízení se Nejvyšší správní soud nemohl vyjádřit k věcným
námitkám stěžovatele, neboť je nutno, aby městský soud nejdříve posoudil žalobní námitky
v řádném řízení, teprve poté lze jeho závěry podrobit případnému přezkumu v řízení
o kasační stížnosti.
V novém řízení je městský soud povinen v souladu s vysloveným právním názorem
Nejvyššího správního soudu, jímž je dle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. vázán, znovu
posoudit žalobní návrh stěžovatele, se kterým se ve svém původním rozhodnutí
nevypořádal, a to především za dodržení všech procesních norem a přiznání procesních práv
účastníkům řízení. Při vypořádání návrhu na upuštění od uložené pokuty nebo její snížení
je přitom vhodné nejen odkázat na rozhodnutí žalovaného, ale samostatně uvést, z jakých
důvodů soud od uloženého trestu za správní delikt neupustil, resp. jej nesnížil,
a to i v případě, že se soud zcela ztotožní se závěry žalovaného o uložení sankce a o její výši.
V novém rozhodnutí pak městský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2009
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu