ECLI:CZ:NSS:2009:9.AZS.32.2009:150
sp. zn. 9 Azs 32/2009 - 150
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: A. M., zastoupený Mgr. Janem Urbanem,
advokátem se sídlem Heyrovského 1178, Hradec Králové, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 6. 2008, č. j. OAM-583/VL-10-08-2006, ve věci
mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 9. 3. 2009, č. j. 29 Az 26/2008 - 102,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátovi Mgr. Janu Urbanovi,
se sídlem Heyrovského 1178, Hradec Králové, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2400 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení
shora označeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen
„krajský soud“), jímž byla podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán“), ze dne 2. 6. 2008, č. j. OAM-583/VL-10-08-2006, kterým mu nebyla udělena
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném v rozhodné době.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS,
www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem
spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V podané kasační stížnosti, resp. v jejím následném doplnění, stěžovatel uvedl,
že se krajský soud v napadeném rozsudku dostatečně nevypořádal s jeho argumentací
obsaženou v žalobě (shrnutou v úvodní části kasační stížnosti), a proto dané rozhodnutí
považuje za nepřezkoumatelné s tím, že je naplněn důvod kasační stížnosti dle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Podle stěžovatele se krajský soud s jednotlivými argumenty nevypořádal buď
vůbec nebo pouze s odkazem na obsah odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí
žalovaného správního orgánu; konkrétně přitom zmínil, že se krajský soud nevypořádal
s jeho tvrzeními ohledně neexistence účinné ochrany proti nezákonnému jednání
příslušníků bezpečnostních složek či chybného výkladu pojmu pronásledování ve smyslu
§2 odst. 8 zákona o azylu. Stěžovatel proto s odkazem na judikaturu Ústavního soudu
(sp. zn. IV. ÚS 563/03, I. ÚS 301/02, I. ÚS 593/04, III. ÚS 521/05) tvrdí, že napadený
rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, neboť je povinností obecných soudů
vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastnící tvrdí, má-li to vztah
k projednávané věci.
Současně stěžovatel namítl, že v průběhu řízení před krajským soudem poukazoval
na případ svého bratra, kterému byl udělen azyl dle §12 písm. a) zákona o azylu,
a s ohledem na to, že žádal o udělení mezinárodní ochrany ze stejných důvodů jako jeho
bratr, navrhl provedení důkazu spisem správního orgánu vedeným k případu jeho bratra.
Krajský soud však tento stěžovatelem navržený důkaz neprovedl, aniž by o něm rozhodl
a svůj postup zdůvodnil, a dle názoru stěžovatele – odkazujícího na judikaturu Ústavního
soudu k otázce opomenutých důkazů (sp. zn. III. ÚS 95/97, III. ÚS 87/99,
III. ÚS 464/99) – tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé, čímž rovněž naplnil shora citovaný důvod kasační stížnosti
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. V návaznosti na odůvodnění rozsudku krajského soudu
navíc konstatoval, že z hlediska naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany
je zcela bez významu, zda je konkrétní osoba z důvodu svého náboženství
pronásledována příslušníky bezpečnostních sborů státu původu proto, že je vůdcem určité
skupiny nebo proto, že je s vůdcem zaměňována. Faktické dopady pronásledování na obě
tyto osoby jsou zcela shodné, a proto by i osobě, která je příslušníky bezpečnostních
sborů s vůdcem skupiny zaměňována, měla být poskytnuta stejná míra ochrany, jako
osobě skutečného vůdce (bratra stěžovatele).
Závěrem stěžovatel zopakoval, že krajský soud v projednávaném případě pochybil,
když se s některými argumenty stěžovatele nevypořádal vůbec a s jinými nedostatečně,
což mohlo mít nepochybně dopad do jeho hmotně-právního postavení. Podle stěžovatele
je tak dán důvod přijatelnosti jeho kasační stížnosti v souladu s §104a s. ř. s. a s ohledem
na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Lze tedy shrnout, že předložená kasační stížnost předestírá k rozhodnutí několik
na sebe navazujících otázek, v jejichž světle Nejvyšší správní soud považuje za nutné
alespoň rámcově připomenout, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany
na území České republiky v souvislosti se svojí příslušností k neregistrované náboženské
skupině tzv. čistého islámu a z toho pramenících problémů s bezpečnostními složkami
(policií) v zemi původu.
V návaznosti na tento rámcový skutkový kontext pak Nejvyšší správní soud
konstatuje, že postavením vyznavačů tzv. čistého islámu v Kazachstánu se již dříve
meritorně zabýval a že požadavek povinné registrace náboženských sdružení ani domovní
prohlídky spojené s kontrolou dodržování této registrační povinnosti samy o sobě
nedosahují intenzity pronásledování. Požadavek na registraci náboženských skupin,
upravený příslušnými zákony, není do té míry diskriminační, aby ho bylo možno
považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Stát má možnost svobodu
projevovat náboženské vyznání omezit, jsou-li taková omezení předepsaná zákonem
a jsou-li nutná k udržení veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví, morálky nebo ochraně
základních práv a svobod jiných osob. Takovým omezením může být i povinná registrace
náboženských skupin; srov. např. rozsudky ze dne 5. 12. 2007, č. j. 3 Azs 89/2007 - 68,
dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Azs 12/2008 - 98, a ze dne 10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008 - 75,
www.nssoud.cz). Krajský soud proto postupoval správně, když na projednávanou věc
aplikoval závěry shora citované konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu.
Co se týče odůvodnění rozsudku krajského soudu, má Nejvyšší správní soud za to,
že odpovídá obsahu podané žaloby, jakož i tomu, že daný problém byl v rámci správního
soudnictví již opakovaně řešen (viz výše). Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku
vycházel z podrobně odůvodněného rozhodnutí správního orgánu a zcela v kontextu
podané žaloby výslovně odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 12. 2007, č. j. 3 Azs 89/2007 - 68, neboť stěžovatel v podané žalobě brojil proti
povinnosti registrace, kterou označil jako šikanozní povinnost odporující jeho
náboženskému přesvědčení. Ve vztahu k počínání bezpečnostních složek (policie) pak
pouze uvedl, že byl terčem jejich šikany pramenící z toho, že je členem neregistrované
náboženské skupiny a jedná tedy v rozporu se zákonem. S ohledem na tyto skutečnosti
tedy krajskému soudu nelze vyčítat, že se blíže nezabýval charakterem a intenzitou
represivních jednání policie vůči stěžovateli, která mohou podle konkrétních okolností
buďto samostatně nebo na kumulativním základě dosáhnout intenzity pronásledování
ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 5. 2009, č. j. 5 Azs 7/2009 - 98, www.nssoud.cz).
Důvody, pro které krajský soud žalobu zamítl, jsou z odůvodnění napadeného
rozsudku seznatelné, byť krajský soud své úvahy jistě mohl více rozvést. Je však třeba
poukázat na to, že rozsah přezkumu ze strany krajského soudu a jeho úvahy jsou zcela
zásadním způsobem determinovány tvrzeními žalobce, což je v souladu s dispoziční
zásadou, kterou je správní soudnictví ovládáno. Je to právě správní žaloba, která svými
žalobními body určuje základní okruhy právních a skutkových otázek určených
k soudnímu přezkumu. Žalobní body lze přitom rozšiřovat pouze do konce lhůty
stanovené zákonem pro podání žaloby. Zmeškání lhůty nelze prominout, a proto není
možné po jejím uplynutí vznášet v průběhu řízení další výhrady proti správnímu
rozhodnutí. To znamená, že k žalobním bodům, které byly uplatněny později, soud
nemůže přihlížet, což ovšem nebrání případnému generování argumentů (např. v rámci
repliky k vyjádření správního orgánu), jež se však musí pohybovat v mezích žalobních
bodů vytýčených již v samotné žalobě; srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publikovaný pod
č. 835/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz), který se náležitostmi žaloby (zejména žalobních
bodů) podrobně zabýval.
Dále je nutno zdůraznit, že jedná-li se o nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu
pro nedostatek důvodů, musí být tato vada založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění. Musí se přitom jednat o vady skutkových
zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy,
kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly
v řízení provedeny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
K namítanému neprovedení důkazu správním spisem bratra stěžovatele zdejší
soud předesílá, že je bezpochyby právem stěžovatele navrhnout v řízení před krajským
soudem důkazy na podporu svých tvrzení, nicméně samotné provádění dokazování
je věcí krajského soudu a záleží na jeho uvážení, které z navržených důkazů provede
a které nikoli, a to za předpokladu, že svůj postup náležitě a přesvědčivě odůvodní
a že pro svůj závěr ve věci nalezne dosti podkladů a argumentů. Tomu krajský soud
dostál, neboť zdůraznil nutnost individuálního posouzení naplnění podmínek pro udělení
mezinárodní ochrany s tím, že bratr stěžovatele byl vůdcem skupiny vyznavačů
tzv. čistého islámu a v takovém případě lze přihlédnout k tomu, že taková osoba může být
vystavena většímu tlaku a pozornosti státních orgánů než ostatní věřící. S odkazem na
rozhodnutí správního orgánu dále poznamenal, že stěžovatel neuváděl, že by úzce
spolupracoval s bratrem či se účastnil náboženských aktivit společně s ním a krajskému
soudu pak pouze uvedl, že mu na rozdíl od bratra rychle rostou vousy a policie si je pletla.
Krajský soud tedy ve svém rozhodnutí zcela jasně konstatoval, proč pokládal
za nadbytečné stěžovatelem navržené doplnění dokazování, a to vzhledem ke zjištěnému
skutkovému stavu, jehož rozsah je zásadním způsobem determinován rozsahem právně
relevantních důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl; srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz.
Z uvedeného je navíc zřejmé, že stěžovatel neměl žádné specifické (výjimečné)
postavení, které by ho odlišovalo od řadových příznivců tzv. čistého islámu a indikovalo
tak zvýšenou pravděpodobnost pronásledování stěžovatele, resp. analogickou aplikaci
zákona o azylu jako v případě jeho bratra. Jak správně uvedl již krajský soud, v rámci
azylově relevantní skupiny je nutno lišit s tím, že pokud žadatel o mezinárodní ochranu
skutečně zastává významné postavení, je povinností k této skutečnosti přihlédnout
a zaměřit se na to, zda-li u takového žadatele neexistuje zvýšená pravděpodobnost
pronásledování (oproti řadovým členům dané skupiny) právě z důvodu jeho významného
postavení ve skupině (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publikovaný pod č. 1749/2009 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že v případě napadeného rozsudku
nebylo shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým
postupem nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená
a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji shledal ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu
byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát. V předmětné věci Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci – Mgr. Janu
Urbanovi – přiznal náhradu nákladů podle ustanovení §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1
písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů,
spočívající v odměně za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu týkající se věci
samé) v částce 2100 Kč a v náhradě hotových výdajů v částce 300 Kč, tj. v částce 2400
Kč. K vyčíslení nákladů ze strany ustanoveného zástupce ve výši 3360 Kč (doplnění
kasační stížnosti) a 300 Kč (hotové výdaje), tj. celkem ve výši 3660 Kč, zdejší soud
nepřihlédl a odkazuje na způsob výpočtu daný advokátním tarifem, dle kterého
se ve věcech kasačních stížností považuje za tarifní hodnotu částka 25 000 Kč, přičemž
sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby v případě této tarifní hodnoty
(přes 10 000 Kč do 200 000 Kč) činí 1500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1000 Kč,
o které hodnota převyšuje 10 000 Kč, tzn. 1500 Kč + 600 Kč (40 x 15) = 2100 Kč +
300 Kč (hotové výdaje), celkem tedy 2400 Kč. Tato částka tedy bude shora jmenovanému
zástupci zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu