ECLI:CZ:NSS:2009:9.AZS.69.2008:79
sp. zn. 9 Azs 69/2008 - 79
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobců: a) V. Y., b) H. Y., c) P. Y., zastoupení
JUDr. Radanou Pekárkovou, advokátkou se sídlem Hlinky 142a, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2007, č. j. OAM-1072/VL-11-L06-2005, ve
věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 13. 6. 2008, č. j. 56 Az 102/2007 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelů JUDr. Radaně Pekárkové, advokátce se sídlem
Hlinky 142a, Brno, se p ř i z n á v á odměna ve výši 12 709 Kč. Tato částka
bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobci, resp. žalobkyně a) [dále též
„stěžovatelka a)“] vystupující v řízení jménem svým i jménem svých nezletilých dětí
jakožto jejich zákonná zástupkyně (dále rovněž „stěžovatelé“), domáhají zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jímž byla
zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 22. 5. 2007, č. j. OAM-1072/VL-11-L06-2005.
Tímto rozhodnutím nebyla stěžovatelům udělena mezinárodní ochrana podle ustanovení
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č.
283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve
znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení
§104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, na www.nssoud.cz,
publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje, v mezích přijatelnosti, v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V dané věci stěžovatelé výslovně uplatňují zákonný důvod specifikovaný v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky. V doplněném podání
pak ustanovená zástupkyně stěžovatelů doplnila námitky ještě o implicitně vyjádřené
námitky ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. námitku vady řízení spočívající v tom,
že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu zrušit, a částečně i námitku ve smyslu písm. d) téhož ustanovení, tzn.
námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu (resp. nepřezkoumatelnosti
závěru, k němuž krajský soud v napadeném rozhodnutí dospěl). Vadu řízení vidí
stěžovatelé v tom, že správní orgán nezohlednil riziko uplatnění zákona „O vnesení doplnění
změn některých zákonů Běloruské republiky z důvodu zpřísnění odpovědnosti za činy zaměřené proti
člověku a společenské bezpečnosti“. Ačkoli doposud nebyly zaznamenány persekuce občanů,
kteří žádali v jiné zemi o mezinárodní ochranu, a zmíněný zákon není efektivně
vynucován ani uplatňován, neznamená to, že trestání se neděje, a toto tvrzení správního
orgánu považují stěžovatelé za spekulativní. Podle jejich názoru je všeobecně známo,
že státní orgány v Bělorusku mohou odstranit nepohodlné lidi i velmi nenápadně.
Už jen samotná existence takového zákona působí velký psychický nátlak, zejména
stěžovatelce a) jako matce dvou dětí. Kromě strachu z uvěznění má strach i o svoje děti,
jež by trpěly odloučením od rodičů a umístěním do ústavní péče. Státní orgány mohou
zákon začít uplatňovat kdykoli, a pak už bude pro stěžovatelku a) a její rodinu pozdě.
Stěžovatelka a) uvádí, že ve své zemi žila pod psychickým tlakem, a nemůže dopustit,
aby v takové atmosféře vyrůstaly i její děti.
Stěžovatelé se domnívají, že splňují podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Námitka správního orgánu, spočívající v tvrzení, že stěžovatelé neuvedli žádné
skutečnosti, které by bylo možno podřadit pod jeden z taxativně stanovených důvodů
tohoto ustanovení, je podle jejich názoru nevhodná, protože z jejich tvrzení jasně vyplývá,
že jde o pronásledování z důvodu náboženství. Stěžovatelka a) připouští, že tu to
skutečnost na začátku řízení nezmiňovala, neboť na baptistickou víru konvertovala
až po příchodu do České republiky, a tím se stala tzv. „uprchlíkem sur-place“ (stěžovatelé
odkazují v této souvislosti na Příručku UNHCR, s tím, že zároveň připouštějí, že tato
Příručka není závazným pramenem práva, správní orgán se na ni ale v praxi v některých
případech odvolává). Státní orgány v zemi původu stěžovatelky a) by se dozvěděly o tom,
že konvertovala - farský úřad určitě má záznam o jejím křtu, jakož i o křtu jejího manžela;
děti zatím konvertovat nemohly z důvodu nedospělosti. Je to skutečnost nová,
ale stěžovatelka a) ji oznámila, a myslí si, že měla být brána v potaz, což podepírá
odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Azs 49/2005, z něhož
cituje, že „pokud by striktní aplikace procesní normy, v daném případě ustanovení §71 odst. 2 věta
třetí s. ř. s., krajským soudem vedla nevyhnutelně k tomu, že by stěžovatelka byla vydána do země,
kde by byl ohrožen její život či svoboda, nebo by byla vystavena mučení nebo nelidskému či ponižujícímu
zacházení anebo trestu, musel by krajský soud od této kogentní procesní normy odhlédnout a přihlédnout
k důkazům předloženým stěžovatelkou i po lhůtě pro rozšíření žaloby o další žalobní body, jakkoli
se jedná o postup zcela výjimečný už proto, že procesní norma v daném případě sleduje zejména zachování
procesní rovnosti účastníků soudního řízení.“ V Bělorusku, na rozdíl od České republiky,
nepanuje náboženská svoboda, náboženství většiny obyvatel je pravoslavné. Proto
se stěžovatelka obává pronásledování právě z důvodu náboženství. Je přesvědčena,
že v případě jejího návratu do vlasti by byla zcela jistě ohrožena svoboda jejího vyznání,
proto by správní orgán měl k této skutečnosti přihlédnout, i když je to postup výjimečný.
Na podporu svého tvrzení o omezování náboženských komunit odkazují
stěžovatelé na zprávu Amnesty International týkající se období roku 2007,
která je dostupná na www stránkách (http://thereport.amnesty.org/eng/regions/europe-
and-central-asia/belarus). Poukazují také na zásadu non-refoulement, která zakazuje státu
nutit osobu vycestovat do země, kde by jí hrozila „určitá nebezpečí“. Tato zásada
je obyčejovou normou mezinárodního práva a je vyjádřena v čl. 33 Ženevské úmluvy,
která patří k hlavním mezinárodním závazkům České republiky v oblasti uprchlického
práva. Proto má aplikační přednost před vnitrostátním právem, jak judikoval Nejvyšší
správní soud v rozsudcích sp. zn. 9 Azs 23/2007 - 64 a sp. zn. 2 Azs 75/2005 - 75.
Stěžovatelé ve svém podání vyjádřili přesvědčení, že pokud by jim přesto nebyl
udělen azyl, splňují přinejmenším podmínky pro udělení doplňkové ochrany, neboť podle
ustanovení §14a odst. 1 „doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení
azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy,
že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou
bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí
vážné újmy a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož
je státním občanem, nebo státu svého posledního trvalého bydliště“. Za vážnou újmu se považuje
uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské
důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky. Hrozbu vážné újmy ve svém případě
pak stěžovatelé vidí v tom, že by jim v případě návratu hrozilo uvěznění za diskreditaci
Běloruské republiky z toho důvodu, že žádali v České republice o mezinárodní ochranu.
To stejné by čekalo manžela stěžovatelky a) a jejich děti by byly umístěny do výchovného
ústavu [tím by trpěly oni i stěžovatelka a), která by „zlyhala“ jako matka]. V podobných
zařízeních jsou v Bělorusku katastrofální podmínky a stěžovatelka a) udělá všechno,
co bude v jejích silách, aby její děti nevyrůstaly v takových podmínkách. Nemůže žít
ve své zemi a okolnosti ji přinutily k rozhodnutí odejít do jiné země. Touto zemí je Česká
republika. Jelikož by zde stěžovatelé rádi zůstali žít, pokusí se svůj pobyt zde si legalizovat,
protože je i proti jejich víře žít zde nelegálně. Tvrzení správního orgánu, že legalizace
pobytu byla výlučným důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu, však stěžovatelé
považují za vykonstruované. Je to jen důsledkem jejich odchodu z vlasti, ne primárním
účelem.
Závěrem stěžovatelé uvádějí, že správní orgán selektoval informace o zemi původu
a odmítl se zabývat jimi navrženými důkazy (příklad náboženského útlaku v článku
z Freedom House), čímž porušil §3, §50 odst. 2 a §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, v platném znění, jelikož nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci,
a nevyšel tedy ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Stěžovatelé odkazují také
na shora zmíněné rozhodnutí č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, s tím, že podle jejich názoru
je kasační stížnost přijatelná. Krajský soud se totiž podle jejich názoru dopustil zásadního
pochybení, přičemž se jedná o pochybení výrazné intenzity. Kdyby soud správně posoudil
situaci stěžovatelů, věcné rozhodnutí by bylo odlišné a stěžovatelé by mezinárodní
ochranu dostali.
V doplnění kasační stížnosti je zdůrazněno, že obavu z návratu do země původu
vyjádřila stěžovatelka a) ve správním řízení prostřednictvím výpovědi svého manžela.
Ten uvedl, že v zemi původu neviděl pro své děti žádnou perspektivu a z důvodu podání
žádosti o mezinárodní ochranu má v případě návratu do Běloruska, které je totalitním
státem, obavu z vězení. V odůvodněních rozhodnutí správního orgánu i krajského soudu
je shodně konstatováno, že v případě Běloruska jde o zemi, v níž dochází k četným
a závažným porušením lidských práv. Také Nejvyšší správní soud dospěl ve své
rozhodovací činnosti k závěru, že Bělorusko jednoznačně „vykazuje deficit při dodržování
standardů ochrany lidských práv a svobod“ (stěžovatelé odkazují na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 7. 2007, č. j. 4 Azs 195/2006 - 149). Znovu upozorňují
na shora uvedený dekret, podle něhož jim hrozí při návratu do jejich země postih
„za vědomé poskytování lživých údajů o ekonomickém a sociálním postavení Běloruska, přičemž lživost
těchto údajů by posuzovaly běloruské úřady“. Za nepodložený, resp. nepřezkoumatelný mají
závěr správního orgánu i soudu o tom, že podle zmíněného zákona mohou být
za diskreditaci potrestáni občané, kteří patří mezi opoziční aktivisty. Existence dekretu
a hrozba sankce a fakt, že stěžovatelé požádali o udělení mezinárodní ochrany v jiné zemi,
by podle nich měla mít vliv na posouzení možnosti udělení doplňkové ochrany,
a to i s ohledem na mezinárodní Úmluvu o právech dítěte.
Řízení před soudem bylo dle stěžovatelů postiženo vadou, která mohla mít
za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka navrhovala jako důkaz
soukromý dopis datovaný dnem 30. 9. 2004 v ruském znění. Návrh na provedení tohoto
důkazu soud zamítl s odůvodněním, že dopis z časového hlediska nepostihuje rozhodné
období. Jak vyplývá z protokolu, soud nevyzval stěžovatelku a), aby sdělila, k jakým
tvrzením se má dopis vztahovat. Vzhledem k tomu, že dopis byl psán v ruském jazyce,
nemohl soud relevantně posoudit, zda má dopis pro věc význam či nikoli. Neposkytnutí
poučení za situace, kdy stěžovatelé nebyli právně zastoupeni, je procesním nedostatkem,
resp. vadou, jež považují stěžovatelé za natolik intenzivní, že přesahuje jejich vlastní
zájmy. Porušení Úmluvy o právech dítěte by mělo vliv na ostatní členy rodiny a přesahuje
zájem každého stěžovatele. Kasační stížnost by proto měla být posouzena jako přijatelná.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhují, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu jednání.
Přestože námitku stěžovatelů směřující do §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. posoudil
kasační soud jako pouhý odkaz na ustanovení zákona, který nesplňuje podle jeho názoru
po obsahové stránce požadavky kladené zákonem na plnohodnotnou kasační námitku,
musel se Nejvyšší správní soud otázkou přezkoumatelnosti, resp. nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku zabývat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je totiž vadou natolik
závažnou, že se jí soud musí zabývat ex offo, tedy z úřední povinnosti i tehdy, pokud
by ji stěžovatelé nenamítali (viz již výše zmíněné ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s.). Má-li
jakékoli rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí v prvé řadě srozumitelné,
které je zároveň opřeno o dostatek důvodů.
Rozsudek krajského soudu je opatřen dosti podrobným odůvodněním, z něhož
je jednoznačně patrné, že se soud žalobními námitkami stěžovatelů zabýval, a je zároveň
zřejmé, z jakých důvodů dospěl k závěrům o nedůvodnosti jejich žaloby. Napadený
rozsudek proto nelze považovat za nepřezkoumatelný, ať už z důvodu nedostatečného
odůvodnění či jeho nesrozumitelnosti. Jinou vadu řízení před soudem, která by mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., přitom kasační soud ze spisového materiálu neshledal.
Stěžovatelka a) v žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedla, že Bělorusko
opustila se svou rodinou v červnu roku 2005 kvůli potížím, které měl její manžel. K tomu
Nejvyšší správní soud pouze konstatuje, že kasační stížnost manžela stěžovatelky a)
ve věci přezkoumání rozsudku krajského soudu týkající se rozhodnutí o zamítnutí jeho
žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla odmítnuta pro nepřijatelnost usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2008, č. j. 9 Azs 46/2008 - 71. Po prostudování
spisového materiálu kasační soud ověřil, že tvrzení uváděná stěžovateli v průběhu
správního řízení nemohou být považována za důvody azylově relevantní. K povinnosti
tvrzení žadatele o udělení mezinárodní ochrany ve správním řízení se již Nejvyšší správní
soud opakovaně vyjádřil ve své dosavadní judikatuře. Obdobné případy řešil tento soud
např. v rozsudku ze dne 26. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004 - 47, nebo v rozsudku ze dne
17. 8. 2005, č. j. 4 Azs 409/2004 - 69, oba na www.nssoud.cz. Tvrzení o konverzi
stěžovatelky a) k baptistické víře (stěžovatelka dle svých slov konvertovala až po příchodu
do České republiky – kasační námitky viz shora) se Nejvyššímu správnímu soudu
s ohledem na všechny okolnosti případu jeví jako tvrzení (event. i jednání) účelové,
a to zejména s ohledem na skutečnost, že v průběhu pohovoru stěžovatelka a) na otázku
správního orgánu týkající se vyznání doslova uvedla následující: „v dětství jsem byla pokřtěna
v pravoslavném kostele, ale v podstatě jsem ateistka, k Bohu jsem ještě nepřišla… abych řekla pravdu,
nemám na to čas“. Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti také známo, že důvody,
které uváděl ve své žádosti o udělení mezinárodní ochrany manžel stěžovatelky a),
se v některých ohledech zásadně liší [manžel stěžovatelky a) sice shodně s ní poukazoval
na konverzi k baptistické víře na území České republiky, jako hlavní důvod odchodu
ze země svého původu však uváděl křivé obvinění z krádeže, zatímco stěžovatelka a)
tvrdila, že její manžel je vyznáním Jehovista, a o nebezpečí, které mu mělo před
odchodem z jejich země hrozit, nic bližšího nevěděla; tuto skutečnost zdůvodnila tím,
že je velmi citlivá, což manžel věděl, a proto jí údajně nic neřekl]. V této souvislosti
je třeba zdůraznit, že není povinností žadatele o udělení mezinárodní ochrany, aby
pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky, než vlastní
věrohodnou výpovědí. Povinností správního orgánu na druhé straně je, aby
v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí
žadatelů vyvracejí či zpochybňují (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, taktéž na www.nssoud.cz). Povinnost tvrzení
má zásadní význam, neboť pouze žadatel svým tvrzením utváří rámec zjišťování
skutkového stavu ve správním řízení, a taktéž bez jednoznačného a určitého zpochybnění
závěrů správního orgánu v řízení před správním soudem nelze okolnosti týkající
se osobního příběhu žadatele o mezinárodní ochranu v zemi původu ze strany soudu
dovodit. V daném případě dospěl správní orgán k závěru, že důvodem podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany byla ze strany stěžovatelů snaha o legalizaci jejich pobytu
v České republice. S tímto závěrem se poté ztotožnil krajský soud a Nejvyšší správní soud
tento názor sdílí. K otázkám legalizace pobytu se již Nejvyšší správní soud
ve své judikatuře opakovaně vyjádřil (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, na www.nssoud.cz).
Námitky stěžovatelů, v nichž poukazují na „psychický nátlak“ z důvodu možného
uplatnění zákona „O vnesení doplnění změn některých zákonů Běloruské republiky z důvodu
zpřísnění odpovědnosti za činy zaměřené proti člověku a společenské bezpečnosti“ vůči nim ze strany
běloruského státu v případě jejich návratu do této země, vyhodnotil kasační soud taktéž
jako ničím nepodložená tvrzení. Podle ustanovení §14a odst. 1 zákona o azylu
se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li
v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy,
že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště,
by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového
nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo státu svého posledního trvalého bydliště.
Za vážnou újmu se pak považuje mimo jiné - podle §14a odst. 2 písm. b), jehož aplikace
se stěžovatelé dovolávají - i mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání
žadatele o mezinárodní ochranu.
Vyhodnocení nebezpečí vážné újmy je vždy na úvaze správního orgánu,
který vychází kazuisticky ze skutkových okolností konkrétního případu, z informací
o zemi původu žadatele, ale především z věrohodnosti tvrzení předložených žadatelem
o udělení mezinárodní ochrany. Povinnost tvrzení má zvláště v řízení ve věcech
mezinárodní ochrany zásadní význam, neboť pouze stěžovatel svým tvrzením utváří
rámec zjišťování skutkového stavu ve správním řízení, a taktéž bez jednoznačného
a určitého zpochybnění závěrů správního orgánu v řízení před správním soudem nelze
okolnosti týkající se osobního příběhu žadatele o mezinárodní ochranu v zemi původu
ze strany soudu dovodit. Správní orgán se v dané věci problémem, zda stěžovatelce a)
nebo jejím nezletilým synům v případě jejich návratu do vlasti hrozí skutečné nebezpečí
vážné újmy, zabýval, a dospěl k závěru, že nikoli, že nikomu z nich takové nebezpečí při
návratu do Běloruska nehrozí. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán svůj závěr
podrobně odůvodnil, přičemž odkázal jednak na vlastní výpověď stěžovatelky a), ale také
na zdroje, z nichž čerpal informace o zemi původu všech tří stěžovatelů (mj. z informace
organizace „Člověk v tísni“, č. j. OAM-166-34/2006, ze dne 10. 7. 2006, Zprávy
Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv za rok 2005 atd.).
K námitkám stěžovatelů týkajícím se porušení závazků vyplývajících
z mezinárodních úmluv, jimiž je Česká republika vázána, Nejvyšší správní soud s ohledem
na vše výše uvedené konstatuje, že k aplikační přednosti Ženevské úmluvy v předložené
věci nebyl důvod, neboť je zjevné, že na stěžovatele čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy vůbec
nedopadá. Stejně tak je ve světle skutkových okolností posuzovaného případu nepřípadná
i argumentace Úmluvou o právech dítěte.
K tvrzené vadě řízení před krajským soudem ve vztahu k dokazování (§77 s. ř. s.)
Nejvyšší správní soud již jen závěrem poznamenává, že soud je oprávněn rozhodnout,
které z navržených důkazů provede a které nikoli, přičemž kritériem pro takové
rozhodnutí může být i otázka nadbytečnosti provedení takových důkazů pro zjištění
skutkového stavu věci (tj. důvodný předpoklad, že navržené důkazy nesměřují k objasnění
skutkového stavu věci, což byla situace, která nastala v posuzovaném případě). To však
pochopitelně nezbavuje soud povinnosti svůj postup patřičně odůvodnit (podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 147/2004 - 89, či rozsudku
ze dne 23. 10. 2008, č. j. 1 As 45/2008 - 56, obě rozhodnutí na www.nssoud.cz). Krajský
soud tak v daném případě učinil a vysvětlil, proč neprovedl dokazování dopisem v ruském
jazyce, který byl soudu zaslán v kopii (založeno na č. l. 30 soudního spisu). Jakkoliv
lze mít jistě výhrady ke stručnému odůvodnění rozhodnutí soudu, že dokazování nebude
prováděno, neboť dopis z časového hlediska nepostihuje rozhodné období, touto
formulací soud nepochybně vyjádřil, že skutkový stav, z něhož správní orgán vycházel,
je dostatečně doložen důkazy tvořícími součásti předloženého spisového materiálu.
Lze tedy souhlasit se stěžovateli v tom, že obsah dopisu zůstal fakticky nezjištěn,
tato skutečnost sama o sobě však nemůže být ve světle skutkových okolností
posuzovaného případu tak zásadní vadou, jež by mohla mít vliv na zákonnost
napadeného rozsudku, a která by mohla jakkoli přesahovat vlastní zájmy stěžovatelů.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané
v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod pro
přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Proto ji posoudil ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. jako nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovatelům byla Krajským soudem v Brně k jejich žádosti pro toto řízení
ustanovena zástupkyní advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 8, ve spojení s §120 s. ř. s.). Jednalo se o zastoupení tří
osob, proto byla odměna za jeden úkon pro jednu osobu původně ve výši 2100 Kč [dle
§9 odst. 3 písm. f), §7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)], upravena dle §12 odst. 4 advokátního
tarifu (tzn. snížena o 20 %) a činí tak 1680 Kč za jeden úkon pro jednu zastupovanou
osobu (dikce citovaného ustanovení je jednoznačná v tom, že advokátovi náleží
při společných úkonech zastupování více osob odměna za každou takto zastupovanou
osobu). Odměna za jeden úkon právní služby pro všechny tři stěžovatele tedy v dané věci
činí 5040 Kč (1680 x 3). Nejvyšší správní soud určil odměnu advokátce částkou
2 x 5040 Kč za 2 úkony právní služby – převzetí a příprava věci a písemné podání soudu
týkající se věci samé [§11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu]. K částce 10 080 Kč
náleží v souladu s §13 odst. 3 shora citovaného právního předpisu ještě náhrada
hotových výdajů. Tento tzv. „režijní paušál“ se váže ke každému úkonu a může být přiznán
vždy jen v souvislosti s tímto úkonem. Otázka, zda při zastupování více osob náleží
zástupci tento paušál za každý úkon ve vztahu ke každé zastupované osobě, je v praxi
vykládána různě, neboť její řešení advokátní tarif striktně nestanoví. Kasační soud však
považuje za dostatečné a racionální, aby byl režijní paušál přiznán sice za dva úkony, avšak
pouze za jednu osobu, tzn. v posuzované věci za stěžovatelku a) jako zákonnou
zástupkyni obou nezletilých dětí [stěžovatelů b) a c)]. Není totiž z ničeho zřejmé,
že by zástupkyně musela konat příslušné úkony za každého stěžovatele jednotlivě a že by
tedy mohla mít za každého z nich i s tím spojené režijní náklady. Ustanovená zástupkyně
ostatně takto odměnu vyčíslila i ve svém podání. S částkou 600 Kč (2 x 300 Kč)
na úhradu hotových výdajů proto činí odměna celkem 10 680 Kč. Na základě osvědčení
o registraci plátce daně z přidané hodnoty, jež ustanovená zástupkyně stěžovatelů
Nejvyššímu správnímu soudu řádně doložila, pak byla k výše uvedené odměně připočtena
ještě částka 2029 Kč (19 % DPH). Částka 12 709 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu k rukám JUDr. Radany Pekárkové, advokátky se sídlem Hlinky 142a,
Brno, do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu