ECLI:CZ:NSS:2010:1.AFS.57.2010:66
sp. zn. 1 Afs 57/2010 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce V. N.,
zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 157/30,
Litoměřice, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká
Hradební 61, Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2009,
č. j. 4850/09-1100-500331, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2010, č. j. 15 Ca 108/2009 - 25,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2010,
č. j. 15 Ca 108/2009 - 25, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému
platebnímu výměru ze dne 24. 9. 2008, č. j. 94013/08/193911/6537, jímž mu Finanční úřad
v Litoměřicích na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 doměřil daňovou
ztrátu ve výši -38 617 Kč a daň ve výši 1 117 516 Kč.
[2] Krajský soud v Ústí nad Labem shora uvedeným rozsudkem rozhodnutí obou správců
daně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že se primárně
a z úřední povinnosti zabýval otázkou prekluze práva správce daně vyměřit nebo doměřit daň.
Při hodnocení této otázky přitom vycházel z judikatury Ústavního soudu. Poukázal na nález
ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, podle něhož tříletá prekluzívní lhůta podle §47 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), počíná běžet od konce
zdaňovacího období, v němž daňová povinnost vznikla, a nikoliv od konce zdaňovacího období,
v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání. Dále konstatoval judikaturu Nejvyššího
správního soudu týkající se nutnosti stanovit daň ve lhůtě dle §47 odst. 1 daňového řádu
pravomocně, vztahu institutu daňové kontroly a prekluze práva vyměřit daň, a dále ohledně
povinnosti respektovat ústavně konformní výklad právního předpisu. Odkázal též na nález
Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, podle nějž podezření o zkrácení
daně a důvody pro použití daňové kontroly musí existovat v okamžiku jejího zahájení a musí být
správcem daně jednoznačně formulovány, daňovému subjektu sděleny a objektivně zachyceny
v protokolu o zahájení daňové kontroly.
[3] V daném případě se jednalo o daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období
roku 2005, k počátku běhu prekluzívní lhůty pro doměření daně tak došlo dne 31. 12. 2005.
Daňová kontrola byla u daňového subjektu zahájena dne 6. 3. 2008, dodatečný platební výměr
byl vydán dne 24. 9. 2008. Podle krajského soudu předmětná daňová kont rola nebyla provedena
v souladu se zákonem a ústavními principy. Protokol o zahájení daňové kontroly totiž
neosvědčuje existenci důvodů či podezření správce daně o zkrácení předmětné daně.
Pokud takové důvody fakticky existovaly, nebyly žalobci zjevně sděleny a v protokolu zachyceny.
Takový úkon je nutno hodnotit jako ryze formální a neústavní. Zahájení daňové kontroly,
resp. daňovou kontrolu jako celek, tak nelze považovat za úkon, který by byl ve smyslu §47
odst. 2 daňového řádu schopen přerušit běh prekluzívní lhůty ve vztahu k předmětnému
zdaňovacímu období.
[4] Krajský soud dále k názoru Nejvyššího správního soudu obsaženému v jeho rozsudku
ze dne 3. 12. 2009, č. j. 2 Aps 2/2009 - 52, dle něhož se lze od nálezu Ú stavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1835/07 odchýlit, uvedl, že obecné soudy jsou povinny respektovat vyložené
a aplikované nosné pravidlo, o něž se opíral výrok Ústavního soudu, i při rozhodování
následujících skutkově obdobných případů. Od vydání předmětného nálezu nedošlo ke změně
právní úpravy ani k zásadní změně společenských či ekonomických poměrů, pročež krajský soud
na skutkově obdobný případ aplikoval ústavně konformní výklad obsažený v nálezu Ústavního
soudu.
[5] Prekluzívní lhůta začala ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1611/07, běžet dnem 31. 12. 2005 a protože zahájení daňové kontroly ze dne
6. 3. 2008 nelze považovat za úkon ve smyslu §47 odst. 2 daňového řádu a jiný úkon se stejnými
důsledky správce daně neučinil, uplynula dne 31. 12. 2008. Dodatečný platební výměr ze dne
24. 9. 2008 nabyl právní moci dne 25. 5. 2009, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí žalovaného
o odvolání, a stalo se tak nepochybně po marném uplynutí prekluzívní lhůty k doměření daně
za zdaňovací období roku 2005. Z tohoto důvodu se krajský soud již nezabýval dalšími
námitkami žalobce.
[6] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost .
Namítl, že výklad §16 a §47 daňového řádu provedený krajským soudem se zcela vymyká
ustálené interpretaci těchto ustanovení a jako takový je neudržitelný. Podle názoru žalovaného
došlo v daném případě k pravomocnému doměření daně před uplynutím prekluzívní lhůty
dle §47 daňového řádu, neboť zahájení daňové kontroly dne 6. 3. 2008 bylo ústavně
konformním úkonem ve smyslu §47 odst. 2 daňového řádu. Krajský soud vycházel
z jím uvedené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, přičemž též uvedl, že je
mu znám názor Nejvyššího správního soudu uvedený v rozsudku sp. zn. 2 Aps 2/2009,
nezabýval se však kauzou samotnou z hlediska jejích specifik, ani rozhodnými skutečnostmi
obsaženými ve správním spise. Pominul též ustálenou judikaturu, z níž žalovaný vycházel,
např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2009, č. j. 29 Ca 114/2008 - 177,
či rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 10 Ca 41/2009,
a dále též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 Afs 84/2009 - 90.
[7] Zejména v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 se jedná o zcela ojedinělý
právní názor k institutu daňové kontroly. Nejde o konstantní judikaturu Ústavního soudu
ani správních soudů. Tento názor byl vysloven pouze v jediném nálezu, navíc předsedkyně
rozhodujícího senátu k němu podala odlišné stanovisko. Tento nález ani nebyl zveřejněn
ve Sbírce zákonů České republiky. Zcela zásadní je přitom rozpornost tohoto názoru s právní
úpravou a účelem daňové kontroly, zejména nerozlišuje mezi daňovou kontrolou a vytýkacím
řízením. Uvedený nález je též zcela „překvapivý“.
[8] V případě nálezů Ústavního soudu je nutno rozlišovat, čeho se řízení před Ústavním
soudem týkalo a zda jde o nález, který má být vyhlašován ve Sbírce zákonů. V daném případě byl
nález vydán ve věci ústavní stížnosti fyzické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České
republiky. V této souvislosti žalovaný poukázal na problematiku vykonatelnosti nálezů Ústavního
soudu a jejich zveřejňování ve Sbírce zákonů či Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
a uvedl, že v případě nálezů, v nichž Ústavní soud vyslovil porušení základního práva či svobody
v konkrétním případě je nutno rozlišovat, zda byla Ústavním soudem zohledněna specifika
daného případu natolik, že závěry jím vyslovené pro konkrétní případ lze přijmout jako obecné
pravidlo. Podle názoru žalovaného všechny nálezy neobsahují právní závěry s všeobecným
významem a všechny tak nejsou obecně aplikovatelné i na případy, v nichž je sice rozhodováno
podle totožné právní normy, ale nejsou dána tatáž specifika jako v konkrétním rozhodovaném
případě. Je tedy nutno zodpovědět otázku, zda předmětný nález je vedle své překvapivosti též
rozhodnutím zásadním, tedy zda v něm podaný výklad je možno obecně vztáhnout na všechny
obdobné případy.
[9] V této souvislosti žalovaný poukázal na zvláštnosti případu rozhodovaného Ústavním
soudem a dodal, že v nálezu postrádá specifikaci určité míry „konkrétnosti“ pochybností
či podezření, která by měla být důvodem pro zahájení daňové kontroly. Názorem Ústavního
soudu by též byla popřena důkazní povinnost daňového subjektu, jak je stanovena v §31 odst. 9
daňového řádu. Výklad Ústavního soudu by navíc znamenal zásadně nový přístup, jenž správce
daně nemohl v době zahájení daňové kontroly v březnu 2008 předpokládat. Výkon soudní moci
by měl přitom být ovládán zásadnou předvídatelnosti rozhodování. Pokud jde o časové působení
rozhodovací činnosti soudů, žalovaný odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 8 As 47/2005, a uvedl, že nález Ústavního soudu
vydaný v listopadu 2008 nelze aplikovat na daňovou kontro lu zahájenou v březnu téhož roku.
[10] Žalovaný se dále ztotožnil s odlišným stanoviskem předsedkyně rozhodujícího senátu
Ústavního soudu JUDr. Ivany Janů s tím, že i nejednotnost senátu oslabila právní sílu nále zu.
Na předmětný nález přitom negativně reagovala i odborná veřejnost. Ministerstvo financí si
dokonce oficiální cestou vyžádalo z daňových správ jiných zemí prostřednictvím Evropské
organizace daňových správ (IOTA) informace o právní úpravě v daných zemí ohledně daňové
kontroly, přičemž výsledkem je jednoznačný závěr, že v dotčených zemích je možné daňovou
kontrolu zahájit bez uvedení soudem požadovaných „apriorních důvodů“ (kromě
nejednoznačných odpovědí bylo jedinou jasnou výjimkou Bělorusko).
[11] Ústavní soud též nepřihlédl k principu zakotvenému v §16 odst. 8 daňového řádu,
podle něhož má správce daně při kontrole přihlížet ke všem okolnostem, tedy i k těm, jež mají
pro daňový subjekt pozitivní význam. Pohledem Ústavního soudu by se stal z daňové kontroly
výlučně negativně zaměřený nástroj.
[12] Daňová kontrola je úkonem ve smyslu §47 odst. 2 daňového řádu, a to bez ohledu na to,
zda poté dojde k doměření daně či nikoli. V daném případě byla kontrola žalobcovy daně
z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 zahájena úkonem ústavně konformním,
správným, určitým, srozumitelným, který založil nový běh prekluzívní lhůty. Krajský soud jen
mechanicky převzal právní názor uvedený v nálezu Ústavního soudu a nezabýval se konkrétním
průběhem daňového řízení. Žalovaný dále na podporu svých závěrů obsáhle citoval z již výše
uvedené judikatury krajských soudů, jakož i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 12. 2009, č. j. 2 Aps 2/2009 - 52. Namítl též, že krajský soud nepostupoval v souladu s těmito
rozhodnutími, ačkoli je právními názory Nejvyššího správního soudu vázán, a to zvláště
ve skutkově a právně shodných případech.
[13] Závěrem žalovaný uvedl, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Pokud by totiž krajský soud zahájení daňové kontroly
vyhodnotil správně, podrobil by soudnímu přezkumu celé daňové řízení a nemohl by tak dospět
k závěru, že právo správce daně na doměření daně bylo prekludováno.
[14] Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud předmětný rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[15] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěrem krajského soudu
a navrhl její zamítnutí.
[16] Kasační stížnost je důvodná.
[17] Jádrem kasační stížnosti je nesouhlas žalovaného s tím, jak krajský soud posoudil právní
otázku souladu zahájení daňové kontroly se zákonem, a tedy zda měl tento úkon za následek
přerušení běhu prekluzívní lhůty [důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Ačkoliv žalovaný
v kasační stížnosti namítl i nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.], měl tím v podstatě na mysli pouze to, že jestliže by se výše uvedená kasační
námitka dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ukázala opodstatněnou, nebyl by dán důvod pro zrušení
rozhodnutí žalovaného krajským soudem.
[18] Jak vyplynulo ze správního spisu, protokol o ústním jednání ze dne 6. 3. 2008,
č. j. 27908/08/196931/1206, jímž byla u žalobce zahájena kontrola daně z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2005, obsahuje souhrnné poučení žalobce o jeho právech
a povinnostech během daňové kontroly (plynoucí z §2, §7, §12, §16, §24, §30, §31, §37
a §41 daňového řádu), oznámení o zahájení daňové kontroly a krátký rozhovor správce daně se
žalobcem zaměřený obecně na povahu podnikatelské činnosti žalobce v kontrolovaném
zdaňovacím období. Ačkoli ve správním spise jsou založeny listiny obsahující konkrétní důvody
pro zahájení daňové kontroly (např. interní sdělení „Podnět k DK DPFO r. 2005“ ze dne
3. 12. 2007), v rámci uvedeného ústního jednání správce daně žalobci nesdělil žádné důvody,
které ho vedly k zahájení daňové kontroly, resp. dotčený protokol o ústním jednání takovou
informaci neobsahuje. Předmětné důvody správce daně žalobci nezpochybnitelným způsobem
sdělil až ve výzvě k předložení nebo navržení důkazních prostředků (vydané podle §16 odst. 2
a §31 odst. 9 daňového řádu), ze dne 29. 5. 2008, č. j. 64355/08/196931/5391, doručené žalobci
dne 3. 6. 2008.
[19] Podstatou nyní projednávané kasační stížnosti je právě otázka, zda zahájení daňové
kontroly bez toho, že by byly daňovému subjektu sděleny důvody pro její zahájení, je v souladu
se zákonem a ústavním pořádkem. S touto otázkou úzce souvisí hodnocení provedené daňové
kontroly z pohledu §47 odst. 2 daňového řádu, tedy zda takováto kontrola je úkonem
přerušujícím běh prekluzívní lhůty. Tyto otázky řešil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07
ze dne 18. 11. 2008 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz),
o nějž krajský soud opřel své rozhodnutí a z jehož odůvodnění krajský soud citoval
ve svém rozsudku. Otázkou závaznosti právního názoru Ústavního soudu vysloveného v tomto
nálezu se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval již v rozsudku ze dne 26. 10. 2009,
č. j. 8 Afs 46/2009 - 46, ve věci NEW ONTARIO s. r. o. (publ. pod č. 1983/2010 Sb. NSS),
a zejména pak v rozsudku ze dne 3. 12. 2009, č. j. 2 Aps 2/2009 - 52, ve věci E. T. Holding,
spol. s r. o. (publ. pod č. 2000/2010 Sb. NSS), na nějž navázal např. rozsudek ze dne 22. 12. 2009,
č. j. 1 Afs 84/2009 - 90, dále rozsudek ze dne 19. 3. 2010, č. j. 5 Aps 2/2010 - 54, ve věci
CIKO s. r. o., či rozsudek ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 Afs 7/2010 - 70, ve věci
HOFFMANN spol. s r. o. Chrudim (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz).
[20] Pokud jde o závaznost nálezů Ústavního soudu, je třeba důrazně odmítnout tezi
žalovaného, že závaznost nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07 je oslabena tím, že nebyl publikován
ve Sbírce zákonů ani Sbírce nálezů a usnesení. K otázce závaznosti nálezů Ústavního soudu
se Nejvyšší správní soud v obecné rovině vyslovil v rozsudku ve věci E. T. Holding (cit. v bodě
[19] shora): „[P]rávní názor, obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu a mající precedenční dopady,
je obecně závazný při řešení typově shodných případů, tj. i nad rámec konkrétní rozhodované věci. Pro tento závěr
svědčí zejména princip rovnosti v právech a princip předvídatelnosti rozhodování orgánů veřejné moci. Z těchto
principů totiž plyne právo každého na stejné rozhodování v typově obdobných případech, což současně vylučuje
libovůli při aplikaci práva.“ V daném rozsudku Nejvyšší správní soud dále cituje z nálezu
sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), dle něhož „[o]becný soud
je povinen respektovat vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se opíral výrok
nálezu Ústavního soudu, při rozhodování následujících skutkově obdobných případů. Postup obecného soudu,
jenž právní názor v nálezu vyjádřený odm ítne respektovat, není v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy,
pokud je z opodstatněných a důkladně vysvětlených důvodů přesvědčen o tom, že je nutno právní závěry
prezentované Ústavním soudem revidovat. Důvodem ospravedlňujícím takový postup však nejsou pouhá tvrzení
obecného soudu, že právní názory Ústavního soudu jsou argumentačně nezpochybnitelné, že judikatura Ústavního
soudu je v připodobnitelných věcech nekonzistentní a že je respektuhodná jen tehdy, naznačuje-li podrobně další
rozhodovací praxi. Reflektování ústavněprávních výkladů Ústavního soudu nemůže záviset na tom, zda jsou
orgány veřejné moci subjektivně přesvědčeny o jeho správnosti a dostatečné přesvědčivosti. Obecné soudy musí zajistit
užitím interpretačních principů rozumnou aplikaci nálezů Ústavního soudu i v případě, že jeho judikatura není
zcela jednotná a konzistentní, přičemž nalézání konzistentní linie v ústavní judikatuře musí být činěno v dobré
víře.“
[21] Nejvyšší správní soud dále v rozsudku ve věci E. T. Holding vyšel z rozsudku NSS ze dne
14. 9. 2005, č. j. 2 Afs 180/2004 - 44, dle něhož „jsou obecné soudy povinny judikaturu Ústavního soudu
respektovat a v tomto smyslu je pro ně závazná. K odchylce od ní by mohly přistoupit po uze ve výjimečných
případech, a to např. tehdy, pokud by došlo k e změně právní úpravy; tato judikatura by byla vnitřně nesourodá
a nepředstavovala by proto tzv. ustálenou (konstantní) judikaturu; nevypořádávala by se dostatečně se všemi
možnými a uplatněnými zásadními argumentačními pozicemi a zároveň by bylo z obsahu takovéhoto rozhodnutí
a z konkrétních okolností věci patrno, že k tomuto nevypořádání nedošlo záměrně, nýbrž v důsledku opomenutí
anebo by došlo k zásadní změně společenských či ekonomických poměrů, což by obecný soud ve svém rozhodnutí
přesvědčivě odůvodnil.“
[22] V návaznosti na tato východiska dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ve věci
E. T. Holding k závěru, že nález sp. zn. I. ÚS 1835/07 se dostatečně nevypořádává se všemi
možnými a uplatněnými zásadními argumentačními pozicemi a zároveň z něj není patrno,
že by tak činil záměrně. Ústavní soud v citovaném nálezu především nezohlednil judikaturu
Nejvyššího správního soudu, „který vypracoval velmi podrobný mechanismus procesních prostředků k ochraně
proti případné svévoli při zahájení a v průběhu daňové kontroly: možnost podat námitky a povinnost správce daně
rozhodnout o nich v určité lhůtě; obrana proti daňové kontrole jako proti nezákonnému zásahu a z toho plynoucí
možnost správního soudu vyslovit zákaz pokračovat v porušování práva daňového subjektu (§87 odst. 2 s. ř. s.),
tj. fakticky zakázat pokračovat v daňové kontrole, a přikázat obnovit stav před zásahem (např. stanovit
povinnost vrátit zabavené účetnictví či jiné dokumenty); neúčinnost zahájení daňové kontroly, pokud byla zahájena
toliko formálně a nikoliv reálně. Nejvyšší správní soud má za to, že tato řešení, která v minulosti nabídl,
představují dostatečně účinný mechanismus proti případné svévoli ze strany správce daně v průběhu provádění
daňové kontroly.“ Ústavní soud ve svém nálezu explicit ně nevyvrátil, že jím sledovaného cíle,
tj. ochrany před svévolí správce daně a minimalizace jeho zásahů do autonomní sféry daňového
subjektu, nelze dostatečně dosáhnout prostředky plynoucími z judikatury Nejvyššího správního
soudu. Nejvyšší správní soud se i v nyní projednávané věci domnívá, že z právě předestřených
důvodů se lze odchýlit od právního názoru vyjádřeného v předmětném nálezu Ústavního soudu.
[23] Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu (citovaná v bodě [19] shora) považuje
daňovou kontrolu za preventivní nástroj, jehož předmětem je přezkoumání či ověření splnění
daňové povinnosti daňovým subjektem. Jejím podstatným znakem je možnost
jejího namátkového provedení, tj. správce daně nemusí a priori disponovat podezřením,
že kontrolovaný subjekt neplní řádně své povinnosti. Tyto znaky jsou typické pro jakékoliv
kontroly prováděné v oblasti veřejné správy. Naproti tomu vytýkací řízení dle §43 daňového
řádu je konstruováno výrazně odlišným způsobem. Předpokladem zahájení vytýkacího řízení je,
že vznikly pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání
a dalších písemností předložených daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich
uvedených. Vzhledem k tomu, že nedochází k vyměření daně, musí správce daně ve výzvě
dle §43 daňového řádu sdělit tyto své pochybnosti daňovému subjektu (k tomu blíže viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 110/2007 - 102,
publ. pod č. 1729/2008 Sb. NSS). Zásadním rozdílem mezi daňovou kontrolou a vytýkacím
řízením je, že v případě vytýkacího řízení daňový řád vyžaduje, aby správce daně
před jeho zahájením disponoval konkrétními pochybnostmi a sdělil je daňovému subjektu.
Na tuto skutečnost poukazuje i odlišné stanovisko předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů k nálezu
sp. zn. I. ÚS 1835/07. JUDr. Ivana Janů ve svém odlišném stanovisku, stejně jako následně
i Nejvyšší správní soud v rozsudku ve věci E. T. Holding, odmítly nahlížet na daňovou kontrolu
jako na formu trestního obvinění. Na této myšlence je naopak postaven již několik rát zmiňovaný
nález sp. zn. I. ÚS 1835/07.
[24] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že správce daně byl oprávněn zahájit u žalobce
daňovou kontrolu, aniž mu současně sdělil konkrétní podezření, že žalobce přiznal svoji daňovou
povinnost v nesprávné výši. Správce daně nebyl tudíž povinen sdělit žalob ci důvody pro zahájení
daňové kontroly. Tento právní názor přitom obstojí i v testu proporcionality (v podrobnostech
viz judikatura Nejvyššího správního soudu uvedená v bodě [19] shora, zejména rozsudek ve věci
E. T. Holding). Daňová kontrola provedená u žalobce byla zahájena v souladu se zákonem
i ústavním pořádkem a představuje úkon ve smyslu §47 odst. 2 daňového řádu, který založil běh
nové prekluzívní lhůty, neboť byl učiněn zcela nepochybně v průběhu původní tříleté lhůty
k vyměření daně dle §47 odst. 1 daňového řádu. Zahájení daňové kontroly dne 6. 3. 2008
založilo běh nové prekluzívní lhůty, která uplyne dnem 31. 12. 2011 (viz též §264 odst. 4 věta
druhá zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, s účinností od 1. 1. 2011). Daň z příjmů fyzických
osob za kontrolované zdaňovací období byla žalobci pravomocně doměřena dne 25. 5. 2009.
Je tedy zcela zřejmé, že daň byla žalobci doměřena v rámci prekluzívní lhůty (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2006, č. j. 5 Afs 42/2004 - 61,
publ. pod č. 954/2006 Sb. NSS).
[25] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. V něm, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110
odst. 3 s. ř. s.), rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2010
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu