ECLI:CZ:NSS:2010:1.AS.12.2010:79
sp. zn. 1 As 12/2010 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: V. S., zastoupeného
Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem Meziříčská 774, Rožnov pod Radhoštěm,
proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství,
se sídlem tř. Tomáše Bati 21, P. O. Box 220, Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 26. 1. 2009, čj. KUZL-77680/2008, sp. zn. KUSP-77680/2008/DOP/Ti, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2009,
čj. 57 Ca 46/2009 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce se dle rozhodnutí odboru dopravy Městského úřadu v Rožnově pod Radhoštěm
(dále jen „správní orgán I. stupně“) dopustil přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. i) a písm. k) zákona č. 200/1990 Sb,
o přestupcích, v platném znění. Přestupků se měl dopustit tím, že dne 21. 3. 2008 okolo 6:45 hod.
na 14,028 km silnice III. třídy číslo 05726 v obci Valašská Bystřice, jako řidič osobního vozidla
Peugeot 106, nepřizpůsobil rychlost jízdy povětrnostním podmínkám a při projíždění
trojramennou křižovatkou dostal na zledovatělé vozovce smyk. Následně přejel do protisměru,
kde narazil do přední části nákladního vozidla Citro ën Jumpy registrační značky X. Při dopravní
nehodě došlo k hmotné škodě na vozidle Citroën zřejmě nepřevyšující částku 100 000 Kč. Dále
jako účastník této dopravní nehody neprokázal svoji totožnost ostatním účastníkům nehody,
čímž znemožnil její řádné vyšetření.
[2] V odvolacím řízení Krajský úřad Zlínského kraje, odbor dopravy a silničního
hospodářství (dále jen „žalovaný“) s ohledem na změnu právní úpravy účinnou od 1. 1. 2009,
jež byla pro žalobce výhodnější než úprava předchozí, prvoinstanční rozhodnutí ve správním
řízení změnil
takto:obviněný se svým protiprávním jednáním dopustil přestupků dle §22 odst. 1
písm. j) a písm. l) zákona o přestupcích. Podle odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů
byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný
pro soulad jeho úkonů s požadavky uvedenými v §2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
v platném znění. Správní orgány své závě ry opřely především o výslechy svědků dopravní nehody
(dvou přímých účastníků nehody, totiž řidiče vozidla Citroën a jeho spolujezdce a jednoho
náhodného svědka). Za viníka dopravní nehody, jež nečekaně z místa nehody odjel
před příjezdem policie, byl svědky označen žalobce. Žalobce naproti tomu v průběhu celého
správního řízení účast na dopravní nehodě popíral a upozorňoval na nevěrohodnost svědeckých
výpovědí, jež dovozoval z podstatných rozporů mezi nimi.
[3] Krajský soud v Brně žalobu zamítl jako nedůvodnou. Podstatou podané žaloby byly
námitky žalobce spočívající v tom, že správní orgán důsledně nerespektoval zásadu in dubio pro reo.
Krajský soud provedl výslech náhodného svědka dopravní nehody J. P. a účastníka dopravní
nehody M. Z., který jel jako spolujezdec ve vozu Citroën. Vyslechnutí svědci v podstatě setrvali
na svých výpovědích ze správního řízení. Ačkoliv se výpovědi svědků nadále lišily ohledně barvy
vozidla či typu sestřihu vousů žalobce, jednoznačně se tito svědci dle krajského soudu shodli na
tom, že řidičem vozidla, jež nabouralo vůz Citroën, byl právě žalobce. Soud neprovedl výslech
bývalé manželky žalobce, jak navrhoval žalobce, a to proto, že ta již byla vyslechnuta ve správním
řízení a situaci na místě nehody nemůže objasnit, neboť se tam dle svého tvrzení nenacházela.
Krajský soud též hodnotil listinné důkazy předložené žalobcem (doklad o čerpání pohonných
hmot v čase 16:35 dne 21. 3. 2008, kniha jízd a cestovních náhrad) a dospěl k závěru,
že nevypovídají o tom, že se žalobce dopravní nehody nedopustil. Krajský soud také zmínil
rozpory ve výpovědích žalobce, když ten policii nejprve sdělil, že nemá kontakt na svoji bývalou
manželku ani na svou dceru, ačkoliv později vyšlo najevo, že s dcerou má totožnou adresu
trvalého bydliště a s bývalou manželkou dokonce bydlí a jezdí spolu pravidelně vozem do práce.
S ohledem na výše uvedené krajský soud dospěl k závěru, že důkazy o vině žalobce jsou
přesvědčivé a není žádných pochyb o tom, že se žalobce jednání kladeného mu za vinu dopustil.
Napadená rozhodnutí vycházejí dle názoru krajského soudu ze zcela spolehlivě a přesně
zjištěného stavu věci a k jejich vydání byly shromážděny dostatečné podklady pro rozhodnutí
ve věci.
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
V ní stěžovatel namítá, že odůvodnění napadeného rozsudku neodpovídá ustálené judikatuře
obecných soudů a Ústavního soudu. V této souvislosti cituje nález sp. zn. I. ÚS 1561/08.
Především zdůrazňuje, že dle citovaného nálezu musí z odůvodnění soudního rozhodnutí
vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hod nocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. Za porušení práva na spravedlivý proces, vycházejícího
z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je tak třeba považovat situaci, kdy se soud
v odůvodnění rozhodnutí nevypořádá se všemi právně relevantními námitkami účastníka řízení,
event. právní závěry soudu z vykonaných skutkových zjištění v žádné interpretaci odůvodnění
soudního rozhodnutí nevyplývají. Konkrétně stěžovatel rozhodnutí krajského soudu vytýká,
že v jeho odůvodnění chybí pasáž o tom, jak se soud vypořádal s rozpory mezi výpověďmi
jednotlivých svědků, jak se vypořádal s obhajobou žalobce, proč nevyhověl důkazním návrhům
žalobce, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel,
jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Odůvodnění podle stěžovatele
neobsahuje zcela konkrétně, co kterým důkazem bylo zjištěno a proč některým důkazům soud
uvěřil a jiným nikoliv. Pokud snad soud nebude souhlasit s výše uvedeným názorem stěžovatele,
navrhuje stěžovatel, aby i přesto rozhodnutí krajského soudu zrušil, neboť skutková podstata,
z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech a nebyly respektovány základní zásady
přestupkového řízení. Žalobce dále detailně rozvádí námitky proti provedenému dokazování
a hodnocení důkazů ze strany krajského soudu, a to včetně výpovědi náhodného svědka dopravní
nehody P. a výpovědi svědka Z., spolujezdce ve voze Citroën. Také upozorňuje na to,
že se nezjistilo, jakým vozem se tedy stěžovatel do svého podniku ten den dostal.
[5] Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat
i bez návrhu.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Na úvod nutno poznamenat, že soud se nemohl samostatně zabývat naprosto
nekonkrétní námitkou obsaženou v bodě VI. kasační stížnosti. V ní stěžovatel obecně odkazuje
na žalobu, a navrhuje, aby se Nejvyšší správní soud skutečnostmi uvedenými v žalobě zabýval
(k řádnému vymezení žalobních bodů viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005,
čj. 2 Azs 92/2005 - 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS). Dále se proto soud zabýval
jen dostatečně konkrétně tvrzenými námitkami stěžovatele.
[10] Nejvyšší správní soud nejprve zvážil námitku, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný
a že jeho odůvodnění neodpovídá požadavkům na odůvodnění soudních rozhodnutí
formulovaným v několika nálezech Ústavního soudu. Byla-li by totiž tato námitka důvodnou,
ztratilo by opodstatnění zabývat se námitkami dalšími [III.A., §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Dále se soud zabýval konkrétními námitkami stěžovatele, že se krajský soud ani žalovaný
dostatečně a správně nevypořádali s rozpory mezi jednotlivými důkazy a tyto důkazy nehodnotili
správně [III.B., §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.].
III.A.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu
[11] K námitce, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné, uvádí zdejší soud
následující. Jak již bylo opakovaně judikováno, nepřezkoumatelností ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. je třeba chápat podle ustálené judikatury jednak nepř ezkoumatelnost
pro nesrozumitelnost, jednak nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů (blíže např. rozsudek
NSS ze dne 31. 7. 2008, čj. 2 As 63/2007 - 114, všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Za nepřezkoumatelné je třeba také považovat rozhodnutí, ve kterém se soud
nevypořádal se všemi žalobními námitkami uvedenými v žalobě (viz rozsudek NSS
ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. též pod č. 689/2005 Sb. NSS).
[12] Pro pojem nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí má jistě velký význam též nález
Ústavního soudu, který stěžovatel cituje (konkrétně nález sp. zn. I. ÚS 1561/08
ze dne 5. 8. 2009). Ten vychází z ustálené judikatury ÚS, podle které jedním z principů,
představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu práv ního státu (č. l. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod), a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů
své rozsudky odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě,
kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonan ými skutkovými zjištěními
anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno
takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s č. l. 36 odst. 1 Listiny [srov. již nález
sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takové rozhodnutí by bylo
nepřezkoumatelné, neboť by nedávalo dostatečné záruky, že nebylo vydáno v důsledku libovůle
a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (srov. rozsudek
čj. 2 As 63/2007 - 114, cit. v bodě [11] shora).
[13] Stěžovatel konkrétně tvrdí, že se krajský soud nevypořádal s rozpory mezi výpověďmi
jednotlivých svědků, není jasné, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, proč nevyhověl
důkazním návrhům stěžovatele, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důk azy
svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů.
Odůvodnění:
rozsudku krajského soudu je prý i nesrozumitelné.
[14] Předně není pravdou, že by z rozsudku nebylo patrné, které skutečnosti vzal krajský soud
za prokázané a které nikoliv. V rozsudku je totiž nejen obsáhlá rekapitulační část (strany 2 až 9),
ale též obsáhlé hodnocení jednotlivých důkazů v jejich vzájemném kontextu (strany 9 až 12
napadeného rozsudku). V této části se krajský soud také vypořádává s obhajobou stěžovatele.
Ostatně skutečnost, že nejde o úvahy nesrozumitelné, je evidentní též s ohledem na to, že s nimi
v kasační stížnosti stěžovatel polemizuje (viz k tomu část III.B. tohoto rozsudku).
Nesrozumitelným jistě nebude závěr soudu jen proto, že s ním stěžovatel nesouhlasí.
[15] Krajský soud dle stěžovatele řádně neodůvodnil, proč nevyhověl jeho d ůkazním
návrhům, a důkazy neprovedl. Tak tomu ovšem není.
[16] Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je povinností soudu zdůvodnit, proč odmítá
provést určitý navržený důkaz, v odůvodnění rozhodnutí musí své stanovisko přiměřeně vyložit
[srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 582/01 ze dne 22. 4. 2002 (N 52/26 SbNU 63)].
Těmto požadavkům krajský soud dostál. Stěžovatel navrhoval provést důkaz výpovědí svědkyně
S. (viz bod [17] níže), důkaz „znaleckým posudkem“ (viz bod [18] níže) a důkaz zprávami
o počasí v čase nehody (viz bod [19] níže).
[17] Na straně 10 rozsudku krajský soud nejprve srozumitelně vysvětluje, proč neprovedl
důkaz výslechem svědkyně A. S. (bývalé manželky stěžovatele, se kterou stěžovatel nyní žije).
Krajský soud tuto osobu jako svědka před soudem nevyslechl s poukazem na to, že ve své
výpovědi v rámci správního řízení uvedla, že u žádné d opravní nehody ten den nebyla
a že se stěžovatelem jeli ten den jiným vozidlem. Ostatně ani svědci jednoznačně její přítomnost
na místě nehody nepotvrdili. V takovémto případě její svědectví, notabene za situace,
kdy její výslech byl proveden řádně za dodržení všech procesních podmíne k ve správním řízení,
nemohlo dle krajského soudu pro věc přinést nic podstatného. Na tomto závěru neshledává
zdejší soud nic nesrozumitelného ani nepřezkoumatelného.
[18] Stejně tak se krajský soud vypořádal též s důkazním návrhem, aby byl vyhotoven
„znalecký posudek“ (mělo jít pravděpodobně o vyšetřovací pokus ověřením výhledových
poměrů), jimž mělo být dle stěžovatele prokázáno, zda svědek P . vskutku mohl nehodu z místa
u pošty vidět. Zde sice krajský soud uvádí, že stěžovatel tento důkazní návrh uplatnil p oprvé
teprve v žalobě, a nikoliv tedy ve správním řízení, nevyvozuje však z toho žádné další
konsekvence. Upozorňuje totiž, že skutečnost, zda svědek P. mohl nehodu od pošty vidět, není
pro věc podstatná; tento náhodný svědek svou svědeckou výpovědí podal klíčový důkaz nikoliv
o průběhu nehody, ale o skutečnostech, které následovaly po nehodě (zejména to, že řidičem
vozidla, které mělo účast na nehodě, byl vskutku stěžovatel, který následně z místa nehody ujel).
Osobní přítomnost svědka P. na místě nehody bezprostředně po kolizi je přitom nepochybná
(viz dvě pasáže na s. 10 a 11 rozsudku). I tento závěr krajského soudu je plně srozumitelný
a detailně odůvodněný.
[19] Co se týče důkazu, který měl objasnit počasí v době nehody, krajský soud stručně, ale plně
přezkoumatelně uvedl, že otázka, jaké bylo počasí, je řešena obsahem správního i policejního
spisu (s. 11 rozsudku).
[20] Na základě níže detailně popsaného skutkového stavu a rozboru toho, jaké skutečnosti
mají být jednotlivými důkazními prostředky dokázány (viz III.B. níže) shledává soud
za dostatečné i odůvodnění krajského soudu týkající se námitky, že jednotlivé svědecké výpovědi
si v mnoha detailech odporují, viz např. zda v daném momentu sněžilo či nikoliv, zda ve voze,
které způsobilo dopravní nehodu, seděla vedle řidiče též žena či nikoliv, barva vozidla,
které nehodu způsobilo (podle některých svědků světle modrá, podle jiných světle zelená –
k tomu krajský soud zcela srozumitelně uvádí, že jde o barvy podobné), sestřih vousů osoby,
jež z místa nehody ujela atd. O všech těchto rozporných skutečnostech krajský soud uvedl,
že se jedná pouze o odlišnosti „v nepodstatných záležitostech“ (s. 9 rozsudku).
[21] Krajský soud se jasně vypořádal též s námitkou stěžovatele ohledně nevěrohodnosti
svědeckých výpovědí. Stěžovatel jednak konkrétní námitku ohledně věrohodnosti svědků
neuvedl, jednak krajský soud sám konstatoval následující: „Vyslechn utí svědci byli poučeni
o následcích křivé výpovědi. Nebylo zjištěno, že by uvedení svědci vypovídali se záměrem
stěžovatele poškodit.“ S čímkoliv jiným se nemusel krajský soud vypořádávat, protože stěžovatel
krajskému soudu nepředložil konkrétní informaci či dokonce důkaz, jež by mohly vyvolat
pochybnost o věrohodnosti svědků či jejich výpovědí. Snad jen pro úplnost by bylo možné
dodat, že samotný fakt, že svědci neměli v úmyslu stěžovatele poškodit, ještě neznamená,
že je jejich svědecká výpověď věrohodná. Věrohodnost a přesvědčivost jednotlivých svědeckých
výpovědí v jejich vzájemném vztahu nicméně krajský soud přesvědčivě hodnotil v odůvodnění
svého rozhodnutí, a tomuto hodnocení se Nejvyšší správní soud věnuje v následující části.
[22] Protože Nejvyšší správní soud neshledal ani jiné důvody pro vyslovení
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu, námitka stěžovatele je nedůvodná.
III.B.
Správnost hodnocení důkazů žalovaným a krajským soudem
[23] Stěžovatel jednak kritizuje správnost hodnocení důkazů provedených před krajským
soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], jednak upozorňuje, že tu jsou vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech, správní orgán důsledně nerespektoval zásadu in dubio pro reo, nepovažoval
za relevantní důkazy, které měly prokazovat pravdivost tvrzení stěžovatele atd.,
přičemž ze všech těchto důvodů měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.]. O těchto námitkách pojednal Nejvyšší správní soud společně v této části
rozsudku.
[24] Nejvyšší správní soud již opakovaně judikoval, že provádění důkazů v p řestupkovém
řízení je především úkolem správních orgánů. Správní orgán je povinen přesně a úplně zjistit stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a za tím účelem si opatřit podklady pro vydání
rozhodnutí. Volba, množství a druh prováděných důkazů je věcí správního uvážení. Stejnou
zásadou je ovládáno i následné hodnocení provedených důkazů. Pokud je odpovědnost
za přestupkové jednání dovozována z nepřímých důkazů, musí tyto důkazy tvořit ucelený logicky
provázaný důkazní řetězec, v němž žádný důkaz nezp ochybňuje pravost, věrohodnost
a přesvědčivost důkazů ostatních. Logická a ničím ne narušovaná soustava vzájemně
se doplňujících nepřímých důkazů musí spolehlivě prokazovat všechny okolnosti spáchaného
skutku, majícího znaky skutkové podstaty přestupku, nad vší rozumnou pochybnost stavět
najisto, že se jednání dopustil právě ten, kdo má být za přestupek postižen, a současně vylučovat
možnost jiného závěru (viz rozsudek NSS ze dne 3. 5. 2007, čj. 8 As 10/2006 - 48). V nyní
posuzované věci je nutno již na tomto místě uvést, že správní orgány shromáždily nejen nepřímé,
ale též přímé důkazy proti stěžovateli, přičemž závěr jimi dovozovaný je v souladu s podstatnou
částí jimi provedeného dokazování.
[25] Stěžovatel u náhodného kolemjedoucího svědka P. upozorňuje na rozpor mezi jeho
výpověďmi před správním orgánem I. stupně a před soudem. Jednou tak podle stěžovatele
náhodný svědek uvedl, že se v době dopravní nehody nacházel na parkovišti před poštou a šel
k poště a potom, co se nehoda stala, šel na místo nehody. Před soudem pak tentýž svědek uvedl,
že zastavil před poštou a dopravní nehodu viděl. Stěžovatel také namítá, že tento svěd ek uvedl,
že řidiče v době střetu neviděl. Z tohoto stěžovatel dovozuje, že tento svědek tedy stěžovatele
nemohl jako řidiče identifikovat. Upozorňuje rovněž, že nedává smysl, proč vlastně svědek P .
zastavil před poštou a šel na poštu, když ta byla tak brzy ráno (6:45) ještě zavřená. Zde je podle
Nejvyššího správního soudu podstatné, že svědek P. stěžovatele jednoznačně identifikoval
v okamžiku bezprostředně po nehodě, kdy na místo nehody dorazil. O přítomnosti svědka P.
u nehody přitom není z důkazů, které provedl správní orgán I. stupně a krajský soud, naprosto
žádných pochyb. Svědek P. stěžovatele jednoznačně identifikoval jako řidiče i jako toho,
kdo z místa nehody posléze bez jakékoliv další domluvy nečekaně odjel. Výpověď svědka P.
v řízení před správním orgánem I. stupně a krajským soudem je ve všech podstatných
okolnostech shodná. Stěžovateli je nutno přisvědčit v tom, že z výpovědí svědka P. vskutku
nevyplývá, zda před poštou zastavil například proto, aby vhodil do schránky dopis, nebo proto,
aby zjistil pracovní dobu této poštovní pobočky, nebo z jiného důvodu, to však není pro tuto věc
podstatné.
[26] Stěžovatel vytýká svědecké výpovědi účastníka nehody Z. (spolujezdce řidiče vozu
Citroën), že z ní nelze bez důvodných pochybností dospět k závěru o vině stěžovatele.
Upozorňuje na skutečnost, že svědek nejprve osobu řidiče druhého vozu nepoznal,
jeho totožnost mu byla vnuknuta až jinou osobou, totiž svědkem P. Zdejší soud souhlasí
s názorem stěžovatele, že jen z výpovědi tohoto svědka by nebylo možno bez důvodných
pochybností dospět k závěru o vině stěžovatele. Výpověď tohoto svědka podává důkaz
o událostech před střetem dvou vozidel, o průběhu nehody a o tom, že osoba řidiče druhého
vozu byla mužského pohlaví a že po nehodě vystoupila z vozidla, o tom, že jiná osoba
z tohoto vozidla již nevystoupila. Konečně je z jeho výpovědi nepochybná následná přítomnost
náhodného svědka P. na místě nehody. Nicméně skutečnost, že i svědek Z. v prvotním
překvapení z dopravní nehody sice nejprve stěžovatele nepoznal, nicméně po upozornění svědka
P. stěžovatele ztotožnil s řidičem vozidla, které způsobilo dopravní nehodu, není v žádném
případě irelevantní. Je dalším kamínkem do mozaiky, která podává obraz o tom,
co se před dvěma lety dne 21. 3. 2008 ráno na silnici III. třídy číslo 05726 v obci Valašská
Bystřice vlastně odehrálo.
[27] K námitce stěžovatele, že správní orgány i krajský soud dospěly k závěru o jeho vině
pouze na základě výpovědí svědků P. a Z., lze uvést následující. Náhodný svědek P.
svou výpovědí poskytl přímý a bezprostřední důkaz o to m, že se stěžovatel nacházel na místě
nehody, že vystoupil z místa řidiče, a že poté nasedl na místo řidiče a s vozem ujel. Tento
náhodný svědek si je svou svědeckou výpovědí naprosto jistý. Nebylo zjištěno a ani z okolností
nevyplývá nic, co by svědčilo pro to, že by snad tento náhodný svědek vypovídal se záměrem
stěžovatele poškodit. Ani stěžovatel nepřinesl jaký koliv důkaz, jež by mohl zpochybnit
věrohodnost tohoto svědka či jeho výpovědi. Svědek Z., jež byl jako spolujezdec řidiče vozu
Citroën účastníkem dopravní nehody, a svědek R. (řidič vozu Citroën) svou výpovědí poskytli
přímý a bezprostřední důkaz o událostech před střetem dvou vozidel, o průběhu nehody a o tom,
že osoba řidiče druhého vozu byla mužského pohlaví a že po nehodě vystoupila z vozidla, o tom,
že jiná osoba z tohoto vozidla již nevystoupila. Rovněž oba potvrdili následnou přítomnost
náhodného svědka P. na místě nehody. Svědek Z. následně rovněž ve stěžovateli poznal řidiče
vozidla Peugeot, se kterým měl Citroën kolizi. Toliko svědek R. ve stěžovateli řidiče druhého
vozu s jistotou neidentifikoval, i to je však s ohledem na okolnosti případu pochopitelné,
neboť svědek R. stěžovatele osobně nezná a současně telefonoval o nehodě svému
zaměstnavateli, a proto nevěnoval dostatečnou pozornost osobě řidiče druhého vozidla. Konečně
ve fotodokumentaci nehody provedené policejními orgány je zachycen stav vo zidla značky
Citroën po nehodě, jeho natlačení na hřbitovní zeď, přičemž tyto skutečnosti jen potvrzují
pravdivost výpovědi svědků o tom, že nehodu způsobil řidič druhého vozu, a odpovídají jejich
popisu nehody.
[28] Proti shora uvedenému stojí výpověď bývalé manželky stěžovatele, se kterou stěžovatel
žije, a která odmítla, že by ten den stěžovatel způsobil jakoukoliv dopravní nehodu. Současně
uvádí, že ono ráno jeli se stěžovatelem vozidlem Mercedes. Dále ve správním spise je obsaženo
vyjádření dcery stěžovatele, která odmítá, že by kdykoliv své vozidlo Peugeot 106 stěžovateli
půjčila. Jak ovšem již správně upozornil žalovaný ve svém rozhodnutí, přesvědčivost
těchto důkazů, které svědčí ve prospěch stěžovatele, neobstojí ve vztahu ke všem ostatním
důkazům. Zatímco ve prospěch stěžovatele svědčí jen výpovědi osob, které jsou k němu
v blízkém či rodinném vztahu, v jeho neprospěch vypovídají svědci, kteří ke stěžovateli nemají
naprosto žádný vztah a nemají tedy ani důvod stěžovateli jakkoliv škodit.
[29] Správně provedeným dokazováním v průběhu správního řízení získal správní orgán přímé
a bezprostřední důkazy o událostech a podmínkách před střetem dvou vozidel, o průběhu
nehody a o tom, že osoba řidiče druhého vozu byla mužského pohlaví a že po nehodě vystoupila
z vozidla, o tom, že jiná osoba z tohoto vozidla již nevystoupila (neshoda zůstala na tom,
zda ve vozidle vůbec nějaká další osoba byla , když svědek P. si přítomnosti ženy na místě
spolujezdce nepovšiml) i o následné přítomnosti náhodného svědka P. na místě nehody, o tom,
že osobou řidiče, který nehodu způsobil a poté z místa nehody ujel, byl stěžovatel. Přesvědčivost
výpovědí svědků P. a Z. ve vztahu k identitě stěžovatele je dále posílena i tím, že stěžovatel
provozuje restauraci Harcovna v Rožnově pod Radhoštěm, a jako takový je osobou v místě
všeobecně známou, byť třebas on sám vskutku nemusí například svědka P. znát, a byť se on sám
jinak do místního života ve Valašské Bystřici vůbec nezapojuje, což uvádí v kasační stížnosti.
[30] Důkazy byly dle názoru Nejvyššího správního soudu hodnoceny správním orgánem
objektivně a ve vzájemné souvislosti. Práva stěžovatele nebyla výše popsaným postupem
správního orgánu porušena. Stěžovatel měl možnost vyjádřit se k provedenému dokazování.
Všechny jím předložené důkazy byly buď provedeny a následně hodnoceny jednotlivě
a ve vzájemných souvislostech s ostatními důkazy, nebo bylo jejich provedení odmítnuto s tím,
že bylo dále vysvětleno, proč jejich provedení nebylo potřebné. Proto i zdejší soud považuje
důkazy provedené správními orgány za dostatečné k závěru o vině stěžovatele.
[31] Stěžovatel připomíná, že ani správní orgán, ani soud se nepozastavily nad nelogičností
jeho údajného počínání, když měl použít vozidlo Peugeot 106, byť mohl k jízdě snadno použít
některé z vozidel Mercedes, kterými disponuje, a která byla pro jízdu za daných povětrnostních
podmínek daleko vhodnější. K tomu lze jen dodat, že nelogické počínání je vlastní a imanentní
součástí lidského chování, jež často ani následně nelze rozumně zdůvodnit. Pokud správní orgán
či soud přímými důkazy dostatečně zjistí skutkový stav věci, pak pouhá okolnost, že jednání
pachatele není logické, nepředstavuje onu důvodnou pochybnost, na základě které by pachatel
měl být shledán nevinným. V obdobném smyslu se lze jen velmi obtížně vyjádřit
k poněkud nesrozumitelné připomínce stěžovatele, že on „neměl žádný důvod z místa nehody
ujíždět“ (s. 6 kasační stížnosti). Není především patrné, kam tímto argumentem stěžovatel míří,
když v ostatních částech kasační stížnosti v prvé řadě odmítá, že by na místě nehody vůbec byl.
Tato připomínka jistě není koncipována jako kasační námitka, jinak k tomu lze ale v každém
případě podotknout, že pohnutky pro ujetí z místa nehody nebyly pro toto řízení relevantní.
[32] Stěžovatel také namítá, že jeho právo na spravedlivý proces mu bylo soudem upřeno
proto, že nezrušil rozhodnutí žalovaného, který podle něj nerespektoval zásadu in dubio pro reo.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi v oblasti trestního práva tuto zásadu vyjádřil
takto:
„Podle pravidla in dubio pro reo, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních
skutkových okolností, tj., jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit
ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Hodnocením důkazů ve smyslu §2
odst. 6 trestního řádu se rozumí hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů, hodnocení jejich závažnosti,
jakož i hodnocení jejich zákonnosti. Volné hodnocení důkazů je pak procesní maximou, dle níž trestním řá dem
není dána apriorní hierarchie váhy či důkazní síly důkazních prostředků“ [nález sp. zn. I. ÚS 733/01
ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Obdobně v nálezu ze dne 19. 8. 2004,
sp. zn. III. ÚS 224/04 (N 116/34 SbNU 213), Ústavní soud uvedl, že obecné soudy by v trestním
řízení měly zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, „a to v rozsahu,
který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Provedené důkazy musí zhodnotit podle svého vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Pokud by ani po doplněném
dokazování nebylo možno dosáhnout praktické jistoty o existenci relevantních skut kových okolností,
tj., pokud by v daném kontextu zůstaly důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit an i provedením dalších důkazů,
bylo by nutno, v souladu se zásadou presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.) a z ní vyplývající zásadou in dubio
pro reo, rozhodnout ve prospěch obžalovaného“.
[33] Výše uvedená judikatura z oblasti trestního práva plně dopadá i na posuzovaný případ
správního trestání, kdy předmětem správního řízení bylo prošetře ní a projednání přestupků
proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Současně však nic nemění
na závěru, že bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že stěžovatel dané přestupky spáchal.
Pokud stěžovatel opakovaně upozorňuje na rozpory ve svědeckých výpovědích, nutno souhlasit
s názorem krajského soudu, že svědci si odporovali pouze v nepodstatných detailech: v popisu
řidiče vozu (měl jen knír či i bradku), jež dostalo smyk, i v určení barvy (světle modrá
nebo dozelena) tohoto vozu, zda ve voze vedle řidiče seděla ještě žena, i v tom, jak intenzivně
sněžilo v okamžik nehody (na tom, že intenzivně sněžilo před nehodou, se v podstatě všichni
svědci shodnou). Je nutno považovat za přirozené, že s během času člověk již jen s ohledem
na povahu lidské paměti zapomíná určité detaily skutkového stavu, jehož byl svědkem.
V tomto smyslu není určitá míra rozporů v detailech jednotlivých výpovědí nijak překvapivá
a nemůže snížit přesvědčivost jednotlivých svědků. Příkladem budiž barva předmětného vozidla,
které měl řídit stěžovatel, když někteří svědci hovoří o světle zelené, jiní o světle modré:
s ohledem na vzájemnou podobnost obou barev jde o detail, na kterém se mohou svědci čelící
dopadům náhlé nehody snadno rozejít. Ostatně pokud by všichni tři svědci vypovídali ve všech
detailech naprosto shodně, šlo by o jev velmi neobvyklý, který by dle okolností snad ukazoval
i na předběžnou domluvu ohledně jejich svědeckých výpovědí. Důležitá je, jak již bylo shora
opakovaně naznačeno, shoda všech svědků na klíčových událostech onoho rána 21. 3. 2008.
[34] Skutkové okolnosti mohou být považovány za dostatečně zjištěné i přesto,
že se nepodařilo zjistit, jaké konkrétní vozidlo Peugeot 106 stěžovatel řídil. Z místa nehody
totiž ujel. Důležité není, komu patřilo jinak dostatečně identifikované vozidlo, které se účastnilo
dopravní nehody, ale kdo dané vozidlo řídil. Bylo zjištěno, že stěžovatel řídil blíže neurčené
vozidlo Peugeot 106, při jízdě nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu vozovky a následkem
tohoto při projíždění zatáčkou dostal smyk, následně narazil do jiného vozidla, zastavil, posbíral
úlomky ze svého vozu, nasedl do vozidla a ujel, aniž by sdělil ostatním účastníkům nehody
svoji totožnost. Jak správně uvedl již žalovaný, stěžovatele „na místě nehody poznali dva svědci,
přičemž při svědecké výpovědi jej s jistotou nepoznal pouze pan R., který jej neznal osobně a při rozhovoru s ním
telefonoval. […] všichni svědci se shodli na tom, co se po dopravní nehodě dělo. I v podmínkách České republiky je
skutečnost, že někdo bezprostředně po dopravní nehodě, jíž zavin il, vezme nárazník, hodí jej do kufru a odjede,
krajně netradiční“ (s. 11 rozhodnutí žalovaného). Neexistuje proto žádná důvodná pochybnost
o vině stěžovatele.
[35] Ani tyto námitky stěžovatele proto nejsou důvodné, jeho základní právo na řádný proces
nebylo postupem správního orgánu ani soudu dotčeno.
IV.
Závěr a náklady řízení
[36] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je nedůvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[37] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo.
Žalovanému nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady. Proto Nejvyšší správní soud
nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu