ECLI:CZ:NSS:2010:2.AS.53.2010:62
sp. zn. 2 As 53/2010 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: M. V.,
zastoupeného JUDr. Svatoplukem Bundou, advokátem se sídlem Mírové nám. 35, Ústí nad
Labem, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká hradební 3118/48,
Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2008, č. j. 798/SČaKŽÚ/21524/2008-
3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 8.
2009, č. j. 16 Ca 2/2008 – 21,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 8. 2009,
č. j. 16 Ca 2/2008 - 21, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelovo
odvolání proti rozhodnutí Komise k projednávání přestupků statutárního města Chomutova jako
správního orgánu I. stupně ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. ODaSČ 7/15435/802/2007, kterým byl
stěžovatel shledán vinným přestupkem proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c)
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil tím,
že dne 6. 6. 2007 přibližně v 17:20 hodin v domě č. p. 5170 v ul. Z. v Ch. vyhrožoval újmou na
zdraví paní H.J. Za tento přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 300 Kč podle §49 odst. 2
zákona o přestupcích a náhrada nákladů spojených s jeho projednáním ve výši 1000 Kč podle §
79 odst. 1 téhož zákona.
Stěžovatel v kasační stížnosti a jejím doplnění uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm.
a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přičemž podrobněji
rozvádí pouze důvod podle písm. b) citovaného ustanovení. Konkrétně namítá, že žalovaný
v odvolacím řízení dostatečně nezjistil skutkový stav věci, neboť vycházel pouze z výpovědí
poškozené H. J. a jí navržených svědků PaedDr. M. J. a T. K., učiněných v řízení na prvním
stupni, a nevyhověl jeho návrhu na výslech dalších svědk ů, jmenovitě pana G., E.P. (v kasační
stížnosti patrně nesprávně označené jako P.) a D . V., kteří byli celému incidentu přítomni a mohli
potvrdit jím uváděné skutečnosti. Stěžovatel připomíná, že podle judikatury Nejvyššího správního
soudu, která převzala právní názor Krajského soudu v Brně vyslovený v rozsudku ze dne 30. 9.
2008, č. j. 57 Ca 8/2008 – 30, se v řízení o přestupku uplatňuje zásada vyšetřovací, která
správnímu orgánu implikuje povinnost činit vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu,
a to bez ohledu na míru procesní aktivity, či naopak indolence účastníka řízení. Z uvedeného
jmenovaný dovozuje, že byl oprávněn vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny
za vinu, a k důkazům o nich, a navrhnout skutečnosti a důkazy na svou obhajobu po dobu
celého přestupkového řízení a nikoliv pouze v řízení na I. stupni. Současně podotýká, že postup
správního orgánu. I. stupně, jenž vycházel pouze z výpovědí samotné poškozené a svědků,
jejichž výslech poškozená navrhla, svědčí o podjatosti předsedkyně přestupkové komise.
Stěžovatel na základě výše uvedeného navrhuje napadený rozsudek krajského soudu
zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na to, že ačkoliv správní orgán I.
stupně věc projednal v nepřítomnosti stěžovatele, bylo na základě shromážděných důkazů
prokázáno, že se předmětného přestupku dopustil. Dále žalovaný uvádí, že stěžovatel v žalobě
namítal neúčinnost doručení předvolání k ústním jednáním v řízení na I. stupni, aniž by ovšem
současně s podáním odvolání požádal o prominutí zmeškání úkonu podle §41 odst. 2 správního
řádu a prokázal, že si bez svého zavinění nemohl z vážného důvodu doručované písemnosti
ve stanovené lhůtě vyzvednout, ačkoliv mu v takovém postupu nic nebránilo. Žalovaný
proto navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost je
podle §102 s. ř. s. zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně vypočtených v §104 s. ř. s,
pokud splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 s. ř. s.). V daném případě jsou zákonné náležitosti i
procesní podmínky splněny a kasační stížnost je tedy přípustná.
Ze spisů krajského soudu a žalovaného zjišťuje zdejší soud následující relevantní
skutečnosti.
Dne 6. 6. 2007 sdělila poškozená H . J. policejnímu orgánu v rámci podání vysvětlení, že ji
stěžovatel tohoto dne přibližně v 17:20 hodin v domě č. p. 5170 v ul. Z. v Ch. slovně napadl a
vyhrožoval jí též fyzickým útokem. Na základě její výpovědi byl k podání vysvětlení předvolán
rovněž stěžovatel, který však dne 27. 6. 2007 odmítl v dané věci vypovídat; téhož dne policejní
orgán přestupek oznámil Komisi k projednávání přestupků statutárního města Chomutova.
Dne 17. 9. 2007 se v dané věci konalo první ústní jednání u přestupkové komise, k němuž
byli předvoláni stěžovatel i poškozená, která měla v dané věci vypovídat jako svědkyně.
Stěžovateli bylo předvolání ze dne 28. 8. 2007 neúspěšně doručováno na adrese jeho trvalého
bydliště dne 30. 8. 2007; zásilka byla proto uložena na poště a připravena k vyzvednutí
dne 31. 8. 2007 a stěžovateli byla zanechána výzva k jejímu vyzvednutí ve lhůtě deseti dnů.
Po jejím marném uplynutí byla zásilka vrácena odesílateli, který ji považoval za doručenou
dne 10. 9. 2007 podle §24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Při ústním jednání,
konaném bez účasti stěžovatelky, poškozená k věci uvedla, že stěžovatele potkala na chodbě
jejich domu, když se bavila se sousedem G . Stěžovatel se domáhal toho, aby mu vydala klíče od
střechy. Poškozená mu sdělila, že není možné zajistit, aby měl každý nájemník své vlastní klíče, že
si však může v případě potřeby od ní klíče vypůjčit. Dále uvedla: „Obviněný se rozčílil, řekl že jsem
kráva, že mě shodí ze schodů a dále mi vyhrožoval, že se mě brzo zbaví a že dlouho žít nebudu. “ Od té doby
má z jmenovaného strach a raději se mu vyhýbá. K prokázání svých tvrzení navrhla vyslechnout
svého manžela PaedDr. M. J. a souseda T. K.
Dne 22. 10. 2007 se uskutečnilo další ústní jednání, k němuž byli předvoláni stěžovatel
a oba svědkové navržení poškozenou. Stěžovateli bylo předvolání ze dne 2. 10. 2007 opět
neúspěšně doručováno na adrese jeho trvalého bydliště, a to dne 4. 10. 2007; dne 5. 10. 2007 byla
zásilka uložena na poště a po marném uplynutí desetidenní lhůty byla stěžovateli dne 15. 10. 2007
doručena fikcí podle §24 odst. 1 správního řádu. Při ústním jednání z výpovědi svědka
PaedDr. J. vyplynulo, že předmětné události nebyl osobně přítomen. Svědek uvedl: „ Zaslechl jsem
nějakou hádku, ale přesná slova jsem neslyšel. Poté přišla manželka a řekla mi, že ji pan V . hrubě slovně
napadal a vyhrožoval jí, že ji shodí ze schodů. “ Dále uvedl, že zavolal policii, a že po jejím příjezdu byl
již stěžovatel ve svém bytě a neotevřel. Svědek K . vypovídal v tom smyslu, že celou událost
poslouchal přes dveře svého bytu ve druhém patře, kde k incidentu došlo. Konkrétně uvedl:
„Paní J. řešila něco u sousedů K. a ze svého bytu ve druhém patře vyšel pan V . a začal jí nadávat, nazval ji
krávou a řekl, že ji shodí ze schodů. Mám dojem, že se tam jednalo i o její život, něco v tom smyslu, že se jí
zbaví.“ Závěrem konstatoval, že problémy se stěžovatelem, který je velmi konfliktní, nejsou
nikterak ojedinělé.
Rozhodnutím ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. ODaSČ 7/15435/802/2007, byl stěžovatel
uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona
o přestupcích, neboť přestupková komise vzala na základě výpovědí poškozené a svědků
za prokázané, že se dopustil jednání, jímž došlo k naplnění skutkové podstaty uvedeného
přestupku.
Stěžovatel napadl rozhodnutí přestupkové komise odvoláním, v němž v první řadě
namítl, že mu bylo v rozporu s §36 odst. 3 správního řádu odepřeno právo vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí přestupkové komise před jeho vydáním. Jmenovaný zpochybnil fikci
doručení obou předvolání k ústním jednáním, neboť se v době, kdy mu byla doručována,
nezdržoval na území České republiky. V důsledku neúčasti u obou jednání mu bylo znemožněno
vyjádřit se k výpovědím poškozené a jí navržených svědků a navrhnout výslech jeho přítelkyně
E.P., syna D. V. a p. G., kteří byli dané události přítomni. K průběhu celého incidentu uvedl, že
poškozenou potkal na chodbě domu, kudy procházel v doprovodu přítelkyně a syna, a zeptal se
jí, z jakého důvodu neposkytla klíče od střechy servisní firmě, která měla patrně provést opravu
jeho internetového připojení. Reakci poškozené popsal tak, že: „(…)začala pokřikovat, že lžu a prý
na mne pošle manžela, který si to se mnou vyřídí. Nato jsem jí pouze stroze sdělil, ať na mne před nezletilým
dítětem a přítelkyní neřve a ztiší se. “ Poté odešel do svého bytu. Dále zpochybnil věroh odnost
svědků PaedDr. J. a K., kteří nebyli dané události přítomni, a zdůraznil rozpor mezi výpovědí
svědka K. a tvrzením poškozené, že se v dané době bavila s panem G., který však bydlí v prvním
patře. Stěžovatel též poukázal na nevhodné chování předsedkyně přestupkové komise při jeho
nahlédnutí do spisu dne 30. 7. 2007, z něhož dovozoval její podjatost. Odůvodnění rozhodnutí
přestupkové komise pak považoval za nedostatečné.
Rozhodnutím ze dne 5. 2. 2008, č. j. 798/SČaKŽÚ/21524/2008 – 3, žalovaný jeho
odvolání zamítl. V odůvodnění se podrobně zabýval především jeho námitkou směřující proti
způsobu doručení předvolání k jednáním, přičemž poukázal na to, že stěžovatel nepožádal
o prominutí zmeškání úkonu podle §24 odst. 2 a §41 správního řádu, pročež považoval
uvedenou námitku za nedůvodnou. Ohledně namítaných rozporů ve výpovědích svědků
žalovaný uvedl pouze to, že „(…)se ztotožnil s hodnocením důkazů orgánu 1. stupně a má zato,
že přestupek byl obviněnému na základě učiněných důkazů svědeckých výpovědí H. J., M. J. a T. K. prokázán.“
Na jiném místě odůvodnění pak uvedl, že na návrh stěžovatele na výslech dalších osob již nelze
brát v odvolacím řízení zřetel. Námitkou podjatosti předsedkyně přestupkové komise se žalovaný
věcně nezabýval pro její opožděnost.
Rozhodnutím ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. ODaSČ 7/15435/802/2007, o opravě zřejmých
nesprávností, pak přestupková komise opravila své rozhodnutí ze dne 22. 10. 2007,
sp. zn. ODaSČ 7/15435/802/2007, tak, že v jeho výroku nahradila nesprávné označení ulice „P.“
správným označením „Z.“. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém
žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 4. 2008, č. j. 4239/SČaKŽÚ/74297/2008 – 3, rozhodl tak, že
přezkoumávané rozhodnutí změnil podle §90 odst. 1 písm. c) správního řádu tak, že do jeho
výroku vložil text: „V části odůvodnění nesprávně uváděný název ulice „P.“ se opravuje na správný název
„Z.“. V odůvodnění pak žalovaný uvedl, že nesprávný název ulice, v níž došlo k předmětné
události, nemohl mít za následek jaké koliv pochybnosti o tom, kde se tento incident udál, neboť
bylo příslušné místo specifikováno uvedením názvu města Chomutova a číslem popisným 5170,
které je v Chomutově pouze jediné. Stěžovatel proti tomuto postupu správních orgánů v žalobě
ani v kasační stížnosti ničeho nenamítal.
Rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2008, č. j. 798/SČaKŽÚ/21524/2008 – 3, napadl
stěžovatel žalobou, v níž namítal především neúčinnost doručení předvolání k ústním jednáním
v prvostupňovém správním řízení, neboť se v danou dobu dlouhodobě zdržoval v Německu.
Kromě toho též zdůraznil, že mu bylo správními orgány obou stupňů odepřeno právo navrhnout
důkazy na svoji obhajobu.
Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění se zabýval zejména námitkou
neúčinnosti doručení předvolání k jednáním u přestupkové komise, přičemž konstatoval,
že zákonné podmínky pro nastoupení fikce doručení dle §24 odst. 1 správního řádu byly v obou
posuzovaných případech splněny, že stěžovatel nevyužil možnosti požádat o prominutí zmeškání
úkonu podle §24 odst. 2 a §41 spr ávního řádu a neprokázal, že si nemohl uložené písemnosti
pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiných vážných důvodů vyzvednout. Tuto námitku
proto neshledal důvodnou. Ohledně tvrzené podjatosti předsedkyně přestupkové komise
se ztotožnil se závěrem žalovaného o její opožděnosti a zdůraznil, že po podání odvolání
již dotyčná nečinila ve věci žádné úkony a odvolací řízení proto nemohla nikterak ovlivnit.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se v první řadě zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a to i přesto, že byla stěžovatelem formulována pouze velmi obecně bez uvedení konkrétních skutečností,
v nichž jmenovaný spatřuje naplnění tohoto kasačního důvodu, neboť se jedná o natolik zásadní
vadu, že je k ní třeba přihlížet podle §109 odst. 3 s. ř. s. ex offo.
Otázkou přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí se v obecné rovině zabýval Ústavní
soud, jenž např. v nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek
45, nález 64, str. 77, uvedl, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a ro zhodujícího
ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování
rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění
a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu
ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) také konstatoval:
„Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou
účastníka řízení nezabývaly. Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36
odst. 1 Listiny.“
Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním
z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost
soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření
v ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo
dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně
zaručené právo na spravedlivý proces.
Rovněž Nejvyšší správní soud se v řadě svých rozhodnutí vyslovil k otázce
přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů. Z konstantní judikatury zdejšího soudu vyplývá,
že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel- li soud
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, dostupný na www.nssoud.cz),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(např. rozsudek ze dne 27. 6. 20 07, č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74, všechny
dostupné na www.nssoud.cz).
V nyní projednávané věci stěžovatel v žalobě uvedl: „Nelze se ztotožnit s právním názorem
žalovaného, že obviněný žádné tvrzení neučinil a ani žádný důkaz neoznačil, a to i ve vztahu označení svědků
p. P. a jeho syna D. V., když mu bylo toto zásadní právo ode jmuto správním orgánem I. a II. Stupně.“
Z citovaného vyjádření je i přes jeho stručnost zcela zřejmé, že stěžovatel brojil mimo jiné též
proti postupu žalovaného, který v odvolacím řízení nepřipustil výslech jím jmenovaných osob, o
nichž dotyčný v odvolání proti rozhodnutí přestupkové komise uvedl, že byly osobně přítomny
předmětnému incidentu. Krajský soud tento žalobní bod shrnul v rekapitulační části napadeného
rozsudku, zatímco ve vlastním odůvodnění se jím nikterak nezabýval. Z rozhodnutí krajského
soudu tím pádem nelze seznat, zda a případně jakým způsobem o dané žalobní námitce uvážil.
Jeho rozhodnutí je proto nutné považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve
smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přitom podotýká, že se již zabýval tím, zda lze v přestupkovém
řízení, v němž se podle §51 zákona o přestupcích postupuje podle zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, připustit důkaz navržený obviněným v odvolání, ačkoliv nebyl uplatněn
v prvostupňovém řízení, a přestože §82 odst. 4 správního řádu výslovně stanoví, že: k novým
skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení,
přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá -li
účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu
s odvolání.
V rozsudku ze dne 4. 11. 2009, č. j. 2 As 17/2009 – 60, dostupném na www.nssoud.cz,
zdejší soud uvedl, že uplatnění zásady koncentrace řízení, jež je vyjádřena ve shora citovaném
ustanovení, je plně namístě u řízení zahajovaných na návrh, v nichž je v zájmu žadatele,
aby shromáždil a správnímu orgánu předložil všechny potřebné doklady. V sankčním řízení,
kterým je rovněž řízení o přestupku, se naproti tomu uplatňuje zásada vyšetřovací,
v jejímž důsledku je správní orgán povinen činit vše potřebné k řádnému zjištění skutkového
stavu. Zdejší soud proto konstatoval: „Princip koncentrace řízení, vyplývající z obecné úpravy správního
procesu, je tak nutno v rovině obecné konfrontovat s principy, jimiž je ovládáno trestní řízení (lhostejno zda jde
o řízení soudní či administrativní) a v rovině zcela konkrétní i s ustanovením §73 odst. 2 přestupkového zákona.
Ten (jako lex specialis ve vztahu ke správnímu řádu) stanoví, že (o)bviněný z přestupku má právo vyjádřit
se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat
důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. K výpovědi ani k doznání nesm í být
donucován.“
Nejvyšší správní soud pak v citovaném rozsudku odkázal na rozsudek ze dne 22. 1. 2009,
č. j. 1 As 96/2008 – 115, publikovaný pod č. 1856/2009 Sb. NSS, v němž bylo uvedeno ,
že: „(t)ato práva náležejí obviněnému po celou dobu řízení o pře stupku: zákon o přestupcích výslovně neomezuje
jejich uplatňování na určité stádium řízení (třeba řízení v I. stupni), a takové omezení není možno dovodit ani
z povahy věci. Podle druhé věty citovaného ustanovení nesmí být obviněný donucován k výpovědi ani k doznání;
tím se ale nechce říci, že by obviněný měl jen dvě možnosti – totiž buď od počátku vypovídat a navrhovat důkazy
ve prospěch svých tvrzení, nebo až do skončení řízení mlčet a ke své věci se nijak nevyjádřit. Naopak
je na obviněném, jakou procesní strategii zvolí: může tedy od počátku do konce svůj čin popírat; přiznat se k němu
a s orgánem vedoucím řízení spolupracovat při objasňování okolností činu; nebo se přiznat, poté (například
v odvolání) ale svůj čin popřít a navrhovat důkazy svědčící pro tuto novou verzi. Obviněný v přestupkovém řízení
není totiž povinen poskytovat správnímu orgánu při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí veškerou
potřebnou součinnost, jak to od jiných subjektů správních řízení žádá §50 odst. 2 správního řádu (…) (Z) toho
nutno dovodit jak to, že může být procesně i zcela pasivní, tak to, že k procesní aktivitě se může rozhodnout
i v pozdější fázi řízení, a správní orgán se musí s touto jeho aktivitou (v podo bě uplatňování nových tvrzení
a navrhování nových důkazů) vypořádat (…) U obviněného z přestupku nelze hovořit o povinnosti poskytovat
součinnost. Správní orgán rozhodující v řízení o přestupku je naopak povinen zjis tit skutkový stav bez ohledu
na to, jak se sám obviněný k řízení staví.“
Na základě výše uvedeného dospěl zdejší soud v uvedeném rozsudku ze dne 4. 11. 2009,
č. j. 2 As 17/2009 – 60, k závěru, že: „v řízení o přestupku se ustanovení §82 odst. 4 správního řádu,
které neumožňuje účastníkům uplatňovat nové skutečnosti a důkazy až v odvolání, neuplatní. Správní orgán
proto nemůže odmítnout tento důkazní návrh pouze s poukazem na to, že nebyl vznesen již v řízení
v prvém stupni. To pochopitelně ještě neznamená, že by správní orgán musel návrhu vyhovět a takový důkaz
provést - důkaz provede jen tehdy, pokud má zato, že by mohl přispět k objasnění věci. Pokud shledá, že navržený
důkaz není způsobilý vyjasnit účastníkem rozporované okolnosti projednávaného případu, důkazní návrh
neprovede; musí to však řádně zdůvodnit.“
Nejvyšší správní soud však není oprávněn činit úvahu o důvodnosti předmětné žalobní
námitky v nyní posuzované konkrétní věci sám, jak ostatně vyplývá z již výše citovaného nálezu
Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08. Bu de proto na krajském soudu,
aby se v dalším řízení uvedenou námitkou zabýval, v odůvodnění svého rozhodnutí
se s ní přezkoumatelným způsobem vypořádal a přitom zohlednil závěry plynoucí z výše citované
judikatury zdejšího soudu.
K námitce podjatosti předsedkyně přestupkové komise Nejvyšší správní soud uvádí,
že podle §14 odst. 2 správního řádu může účastník řízení namítat podjatost úřední osoby, jakmile
se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně
věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně
usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení.
V projednávané věci stěžovatel nabyl dle vlastního vyjádření přesvědčení o podjatosti
předsedkyně přestupkové komise poté, co dne 30. 7. 2007 nahlíž el do spisu správního orgánu
I. stupně. Námitku podjatosti však uplatnil teprve v odvolání podaném dne 27. 12. 2007,
tedy po uplynutí téměř pěti měsíců. Za dané situace proto žalovaný postupo val správně,
pokud k této námitce nepřihlédl, a rovněž krajský soud sp rávně posoudil shodnou námitku
uplatněnou v žalobě.
Na základě všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto
dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v dalším řízení
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu