ECLI:CZ:NSS:2010:2.AS.56.2010:177
sp. zn. 2 As 56/2010 - 177
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Družstvo
vlastníků domu Praha 4 – Michle, ul. Magistrů 7, čp. 379, družstvo, se sídlem Magistrů
379/7, Praha 4, zast. JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Elišky Peškové 735/15,
Praha 5, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2,
Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: a) IPB Real a. s., se sídlem Přemyslovská
2845/43, Praha 3, zast. Mgr. Patrikem Ferklem, LL. M., advokátem se sídlem Internacionální
1231/8, Praha 6, b) FARA spol. s r. o., se sídlem K Matěji 2162/33, Praha 6, c) Doc. Ing. P.
T., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. S-
MHMP 276886/2007/OST/Ca/Hn, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení ad a)
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2009, č. j. 8 Ca 10/2008 - 131,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Stěžovatel je povinen zaplatit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti v částce
2880 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Petra Balcara, a to do třiceti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se osoba zúčastněná na řízení ad a) jako
stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku městského soudu, kterým bylo zrušeno
výše specifikované rozhodnutí žalovaného a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Zrušeným
rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4 ze dne 18. 4. 2007,
č. j. P4/172895/06/OST/FIAL/335, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 6. 2007,
č. j. P4/76637/07/OST/Fial/2333.1. Výrokem I. prvostupňového rozhodnutí bylo k žádosti
stěžovatele jako stavebníka povoleno odstranění části stavby domu č. p. 921 v ulici Magistrů 9,
Praha 4 – Michle, na pozemcích parc. č. 1051 a 1052/4 v katastrálním území Michle ,
a to odstranění celé části „B“ na pozemku č. parc. 1052/4 a odstranění části „A“ budovy
na pozemku č. parc. 1051 – stávající kotelny včetně stropní konstrukce, světlíků, krytiny
a dřevěné konstrukce zastřešení dvora budovy „A“ za podmínek, které byly rovněž v rozhodnutí
specifikovány. Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí byla povolena změna stavby domu
č. p. 921 – části „A“ v předmětné ulici na pozemku parc. č. 1051 v k. ú. Michle, spočívající
ve stavebních úpravách souvisejících s dispozičními změnami zahrnujícími i doplnění půdorysu
2. až 5. NP a v nástavbě 6. ustupujícího podlaží. Dále též byla povolena změna stavby
předmětného domu, spočívající v přístavbě části „B“, včetně nových domovních rozvodů vody,
kanalizace, plynu a elektroinstalace a přípojek kanalizace, přeložky kabelů NN a veřejného
osvětlení na pozemcích parc. č. 1049, 3219 a 3218/1 v k. ú. Michle. Stavby byly povoleny
za v rozhodnutí blíže vymezených podmínek. Konečně výrokem III. prvostupňového rozhodnutí
byla povolena stavba parkoviště o kapacitě 26 parkovacích stání z betonové zámkové dlažby
a z části zatravňovací dlažby na pozemcích pa rc. č. 1049, 1050 a 3219, k. ú. Michle. Dále byla
za specifikovaných podmínek povolena také stavební úprava komunikace č. NN12 na pozemku
parc. č. 3219 a 1049 v k. ú. Michle, spočívající v dočasném zpevnění silničními panely
a v následné úpravě povrchu zatravňovací dlažbou, včetně chodníkového pásu z plné zámkové
dlažby. Vedle toho bylo také rozhodnuto o námitkách účastníků řízení. Drobná změna
prvostupňového rozhodnutí spočívala toliko ve specifikaci konkrétních ustanovení v rozhodné
době účinného zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
Rozsudek městského soudu, který druhostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení, vycházel z toho, že došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před
správním orgánem. Hranice pozemků parc. č. 1053 a parc. č. 1052/4 probíhá totiž středem 30 cm
široké obvodové zdi. Správní orgán se přitom otázkou vlastnictví této zdi nezabýval, ačkoliv
je zřetelné, že muselo dojít k dotčení vlastnických práv žalobce.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvádí, že uplatňuje důvody obsažené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Vedle nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení vytýká napadenému rozsudku rovněž nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost
i nedostatek důvodů. Dále mělo být řízení před městským soudem podle stěžovatele zmatečné,
neboť chyběly podmínky řízení.
Ve smyslu písm. a) shora citovaného u stanovení s. ř. s. vytýká stěžovatel městskému
soudu nesprávné právní posouzení toho, zda došlo k dotčení vlastnických práv žalobce.
Dle stěžovatele nebyly dány důvody pro přerušení správního řízení, natož k odkázání účastníků
na soud, neboť zde nevyvstala otázka, o které by si stavební úřad nemohl učinit úsudek sám.
Otázka umístění stavby byla předmětem pravomocného územního rozhodnutí. To nabylo právní
moci již dne 24. 4. 2006 a žalobce proti němu včasnou správní žalobu nepodal. Stavební povolení
logicky vychází z předchozího územního rozhodnutí. Stavební povolení je rozhodnutím, které
se vlastním umístěním stavby nezabývá, a tak není možné jeho zrušení z důvodu, který městský
soud uvedl.
Stěžovatel namítá, že městský soud zvolil ryze formalistické hodnoc ení věci a vyhověl
zcela účelové námitce žalobce, aniž by zohlednil skutečnost, že při vlastním provádění stavby
zůstala hraniční zeď zachována v celém původním rozsahu. Stěžovatel jako stavebník zvolil tento
postup, aby tak zcela vyloučil možnost zásahu do vlastnictví třetí osoby. V době územního
a stavebního řízení bylo z technických důvodů objektivně velmi obtížné hranici mezi pozemky
vytýčit, protože tomu bránila původní budova na pozemku parc. č. 1052/4 v k. ú. Michle, jejíž
odstranění bylo součástí stavebního povolení. Projekt pro stavební povolení proto řešil některá
dílčí opatření i ve vztahu k hraniční zdi pro případ, že by po upřesňujícím vytýčení hranic byla
tato zeď zaměřena jako součást pozemku stěžovatele, tj. součást stavby. Vytýčení vlastnické
hranice ze dne 8. 1. 2008 zaměřilo hranici pozemků v ose zdi. Stěžovatel tedy pro vyloučení
jakýchkoli pochybností stavbu upravil tak, aby celá zeď zůstala nedotčena. Po formální stránce
reflektuje shora uvedené opatření dokumentace skutečného provedení stavby a v této podobě
byla stavba zkolaudována. S ohledem na možné nepřesnosti při geodetickém zaměřování hranic
pozemků nelze však považovat přesažení hranice mezi pozemky za prokázané ani na základě
původní dokumentace pro stavební povolení. Geodetická dokumentace ani stavební
dokumentace jako celek dle názoru stěžovatele ničím nenasvědčují tomu, že stavební povolení
přineslo zásah do práv žalobce. Hraniční zeď navíc plnila po dlouhá léta konstrukční funkci
ve vztahu k bývalé (dnes již odstraněné) stavbě na pozemku parc. č. 1052/4, k. ú. Michle.
Podle písm. c) shora citovaného ustanovení s. ř. s. stěžovatel namítá chybějící podmínky
řízení. Již dne 11. 9. 2008 namítl, že správní žaloba je podána osobou neoprávněnou. Jako
žalobce byl označen formálně subjekt „Družstvo vlastníků domu Magistrů 379/7, Praha 4“.
Z plné moci založené ve spise je však zřejmé, že ta byla udělena dvěma fyzickými osobami – Ing.
F.Š. a P. T. (viz použitá slova „my níže podepsaní … zmocňujeme tímto JUDr. Petra Balcara, advokáta …,
aby nás zastupoval…“). Dle názoru stěžovatele tak je třeba mít za to, že žaloba byla podána právě
těmito osobami, nikoliv družstvem jako takovým, a tedy není pro řízení nastolena aktivní
legitimace. Vedle toho stěžovatel uvádí, že mu není ani zřejmé, čím žalobce dokládá, že správní
žalobou napadené rozhodnutí mu bylo doručeno dne 14. 11. 2007, jak je uvedeno v úvodu
žaloby. Tato okolnost je důležitá s ohledem na dodržení lhůty dle §72 odst. 1 s. ř. s.
Konečně dle písm. d) citovaného ustanovení s. ř. s. stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost
rozhodnutí městského soudu. Citace judikatury soudem se v odůvodnění objevuje bez vazby
na daný případ. Stěžovatel také nerozumí větě z odůvodnění, z níž plyne, že při vlastní realizaci
stavby byla zeď ponechána nedotčena, „ze soudu předložené stavební dokumentace je zřejmé zamýšlené
provedení statického zajištění a oprava zdi, což nebylo realizováno, právě s ohledem na procesní pochybení
správního orgánu prvního stupně“. Z odůvodnění navíc ani není patrné, jaký zásah do vlastnického
práva shledal soud v zamýšlené opravě a zajištění zdi. To jsou dle stěžovatele normální činnosti,
které musí zajistit každý vlastník.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud rozsudek Městského
soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že ze stěžovatelem předložené
projektové dokumentace plynulo, že stěžovatelovým záměrem bylo podkopat bezprostřední
vnější líc dvorní zdi, která je polovinou své tloušťky ve v lastnictví žalobce, a to kolmou stavební
jámou o hloubce cca 4 m pod úroveň dvora. Středem této zdi prochází hranice pozemků
stěžovatele a žalobce. Žalobcova zeď měla být zbourána. Je tedy obtížné uvěřit, že stavba
proběhne bez zásahu do cizího majetku. Přitom stavební úřad stanovil podmínku, že stavba musí
probíhat na vlastním pozemku stěžovatele a žádná práva sousedů nesmí být dotčena, nicméně
zároveň odsouhlasil výkresovou dokumentaci, která na hranici pozemků umisťuje vnější líc nové
betonové stěny garáží. Dále žalobce poukazuje na znění §58 stavebního zákona, z něhož mj.
plyne, že je to stavebník, kdo musí prokázat vlastnické či jiné právo, které jej opravňuje zřídit na
pozemku požadovanou stavbu, provést její změnu nebo udržovací práce na ní. Dále žalobce
poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2006, č. j. 57 C a 62/2005 - 60,
publ. pod č. 1157/2007 Sb. NSS a navrhuje kasační stížnost pro nedůvodnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatel je zastoupen advokátem a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti
pak posoudil zdejší soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§1 09 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Nejprve se zdejší soud musel zabývat námitkami týkajícími se zmatečnosti řízení
pro nedostatek podmínek. V této souvislosti stěžovatel poukazoval na nesprávně vyplněnou
plnou moc ze dne 21. 12. 2007. Ta skutečně začíná slovy „[m]y níže podepsaní členové představenstva
Družstva vlastníků domu Praha 4 – Michle ul. Magistrů 7, č. p. 379…“ a dále následují jména a osobní
údaje členů představenstva, kteří zmocňují advokáta JUDr. Petr a Balcara, aby je zastupoval
ve všech právních věcech a ve věci předmětné zvláště. Nelze se ovšem ztotožnit se stěžovatelem,
že tím pádem jsou zastoupeny jen tyto osoby, nikoliv družstvo jako takové. Z plné moci totiž
zřetelně plyne, že jmenovaní členové představenstva jednají právě jménem družstva jako jeho
statutární orgán. To ostatně dokládá i otisk razítka družstva vedle podpisů zmíněných osob. To,
že zmocněný advokát od počátku nepochyboval o skutečnosti, že zastupuje družstvo jako celek,
plyne i ze substituční moci ze dne 8. 1. 2008, kterou zmocnil advok átku JUDr. Milenu Bódiovou
(č. l. 10 spisu). V substituční plné moci je JUDr. Petr Balcar označen za osobu zmocněnou
k zastupování Družstva vlastníků domu Praha 4 – Michle ul. Magistrů 7, č. p. 379, a to právě
na základě plné moci ze dne 21. 12. 2007. Je evidentní, že ve věci vystupovalo družstvo jako
celek, neboť se jednalo o řízení, které se také týkalo družstva jako takového. Jakýkoliv jiný výklad
nepřichází v úvahu.
Stěžovatel spíše naznačuje, než přímo tvrdí, že by také sama žaloba mohla být podána
opožděně s poukazem na to, že není zřejmé, kdy bylo žalobci doručeno správní rozhodnutí
žalovaného. Tato skutečnost však zřetelně vyplývá ze správního spisu. V něm je k rozhodnutí
žalovaného připojena doručenka, z níž je patrno, že žalobce je převzal dne 14. 11. 2007. Žaloba
byla podána k poštovní přepravě dne 8. 1. 2008, a tedy dvouměsíční lhůta podle §72 odst. 1
s. ř. s. byla zachována. Kasační námitky dle §103 odst. 1 písm. c) tedy nebyly naplněny.
Dále zdejší soud musel věnovat pozornost námitkám týkajícím se nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku (pro nesrozumitelnost i nedostatek důvodů). K vymezení rozsahu
přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne
11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, (publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77) , vyslovil,
že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož
nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje
zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové
rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla
spravedlivě posouzena. Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08
(dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou
povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna
v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst.
1 Listiny.“
Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním
z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost
soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření
v ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo
dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně
zaručené právo na spravedlivý proces.
Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích vyslovil, že není-li z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde -li o právní argumentaci, na níž
je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro
nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005
Sb. NSS, a také rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, www.nssoud.cz). Obdobně
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 Afs 53/2007 - 34 (dostupný
na www.nssoud.cz), vyslovil zdejší soud právní názor, že „je povinností soudu stranám sporu ozřejmit,
jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“ . V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, dostupný
na www.nssoud.cz, v němž se uvádí, že v situaci, kdy „je část odůvodnění rozsudku krajského soudu,
v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů,
tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné,
skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté závěry pro
jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek
důvodů“. Zatímco za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména
ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo
rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů
(pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní
závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vzta hu
k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS).
Napadené rozhodnutí městského soudu však standardy plynoucí ze shora shrnuté obsáhlé
judikatury splňuje. Jakkoliv lze v napadeném rozsudku nalézt některé dílčí nepřesnosti,
nezpůsobují samy o sobě jeho nepřezkoumatelnost. Citace §58 odst. 2 stavebního zákona není
bez vazby na souzený případ, jak namítá stěžovatel. Z tohoto ustanovení totiž plyne,
že je to stavebník, kdo musí prokázat vlastnické či jiné právo k pozemku, na kterém chce stavbu
realizovat, provést její odstranění či změnu. Také citace ustálené judikatury (jakkoliv zde je jistě
dílčím pochybením, které ovšem nemá vliv na celkovou nepřezkoumatelnost rozsud ku,
že alespoň několik rozhodnutí ze soudem užitého termínu „ustálená judikatura“ není označeno
spisovou značkou, datem vydání rozhodnutí či názvem soudu, který je vydal) má svůj význam
a vazbu na konkrétní skutkovou věc. Z této judikatury totiž plyne, že prokázání shora citovaného
práva je vždy na stavebníkovi a o věci si nemůže stavební orgán učinit úsudek sám. Městský soud
vyšel z toho, a z napadeného rozsudku to je zřetelné, že v daném případě stavebník toto právo
neprokázal. Ba naopak soud dospěl k závěru, že se část prováděných stavebních prací měla
odehrát na pozemku žalobce. Přes svou stručnost tak odůvodnění obsahuje srozumitelně podané
důvody, pro které městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil. Na tom nic nemění ani fakt,
že několik málo dílčích vět, jak poukazuje stěžovatel, obsahuje překlepy či chyby. Rozsudek jako
celek ale je srozumitelně odůvodněn, čehož důkazem je i to, že s ním stěžovatel věcně
polemizuje. Ani námitky podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy nebyly naplněny.
Nakonec se kasační soud zabýval námitkami stěžovatele, zda došlo k dotčení vlastnických
práv žalobce. Zde městský soud správně citoval relevantní ustanovení stavebního zákona. Podle
jeho §58 odst. 2 platí, že [s] tavebník musí prokázat, že je vlastníkem pozemku nebo st avby anebo
že má k pozemku či stavbě jiné právo, které jej opravňuje zřídit na pozemku požadovanou stavbu, provést změnu
stavby anebo udržovací práce na ní . Dále §58 odst. praví, že [ž] ádá-li stavebník o povolení stavby, která
má zčásti spočívat na stavbě ve vlastnictví jiné osoby, musí připojit k žádosti o pov olení stavby písemnou smlouvu
o zřízení věcného břemene uzavřenou s vlastníkem stavby, na jejíž části má spočívat; totéž platí i v případech, kdy
se obě stavby mají provádět současně . Podle §137 odst. 1 stavebního zákona [s]tavební úřady, provádějící
řízení podle tohoto zákona, se pokusí vždy též o dosažení dohody účastníků u těch námitek, které vyplývají
z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám, ale překračují rozsah pravomoci stavebního úřadu ne bo
spolupůsobících orgánů státní správy. Podle odst. 2 tohoto ustanovení platí, že [n]edojde-li mezi účastníky
řízení k dohodě o námitce podle odstavce 1, která, kdyby se zjistilo její oprávnění, by znemožnila uskutečnit
požadované opatření nebo by umožnila jeho uskutečnění jen v podstatně jiné míře či formě, odkáže stavební úřad
navrhovatele nebo jiného účastníka podle povahy námitky na soud a řízení přeruší .
Také co se týče judikatury, postupoval městský soud správně, poukázal- li na rozhodnutí
Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2006, č. j. 57 Ca 62/2005 - 60, ačkoliv v odůvodnění
opomněl uvést spisovou značku. Jde sice o rozhodnutí toliko soudu krajského, které však bylo
publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (§22 s. ř. s.) pod č. 1157/2007.
Z citovaného rozsudku plyne, že povinností prokázat vlastnické nebo jiné právo k pozemku nebo
ke stavbě ve smyslu §58 odst. 2 stavebního zákona zatížil z ákonodárce výlučně stavebníka
a přenesení důkazního břemene na jiného účastníka řízení př i jejím nesplnění ze strany stavebníka
postrádá zákonnou oporu. Pokud stavebník vlastnické či jiné právo k pozemku neprokáže,
nemůže stavební úřad postupovat podle §137 odst. 3 stavebního zákona a učinit si o věci úsudek
sám, přestože je splněna podmínka námitek občanskoprávní povahy uplatněných jiným
účastníkem stavebního řízení. V dalších podrobnostech lze poukázat na publikované rozhodnutí.
Mezi žalobcem a stěžovatelem přitom není sporu, že hranice mezi jejich pozemky vede
středem zdi, jejíž šířka je a si 30 centimetrů. Zeď přitom dle rozhodnutí správních orgánů měla
být zbourána. Z toho evidentně plyne zásah do vlastnického práva žalobce. Není vůbec
rozhodné, že ve skutečnosti stěžovatel zeď pro jistotu nezboural. Podle §75 odst. 1 s. ř. s. totiž
při přezkoumání rozhodnutí v řízení dle §65 a násl. s. ř. s. vychází soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud tedy posuzuje to, jaká
oprávnění stěžovateli uvedeným rozhodnutím vznikla, nikoliv již to, jak s nimi ve skutečnosti
naložil.
Nelze se ztotožnit ani s argumentací stěžovatele, že celá věc již byla rozhodnuta
v územním řízení, územní rozhodnutí nabylo právní moci a žalobce proti němu včasnou žalobu
nepodal. Citované ustanovení §58 odst. 2 stavebního zákona totiž jednoznačně prokázání
vlastnického práva vyžaduje samostatně v řízení stavebním. Obdobně také nelze přisvědčit tomu,
že nebylo možné hranici pozemků před provedením stavebních úprav vytýčit. Pokud by tomu tak
bylo, pak by tato skutečnost, s ohledem na citovaný §58 odst. 2 stavebního zákona, tížila právě
stěžovatele jakožto stavebníka. Z těchto důvodů tak nedošlo ani k naplnění námitek ve smyslu
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 3 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel a žalovaný, kteří neměli v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo
na náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení,
neboť jim soud neuložil žádnou povinnost (§60 odst. 5, §120 s. ř. s.). Podle §60 odst. 1, §120
s. ř. s. platí, že nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Žalobce měl ve věci plný úspěch a přísluší mu náhrada účelně vynaložených
nákladů v souvislosti se zastoupením v řízení o kasační stížnosti stěžovatele, a to právě vůči
stěžovateli. Žalobci takové náklady vznikly v podobě nákladů n a právní zastoupení advokátem
a činily celkem 2400 Kč. Byly tvořeny odměnou za jeden úkon právní služby (doplnění kasační
stížnosti) ve výši 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
v relevantním znění] a paušálem 300 Kč (§13 odst. 3 tarifu). Pr otože advokát je plátcem daně
z přidané hodnoty, což prokázal, zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je tato
osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle
ustanovení §37 odst. 1 a §47 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o d ani z přidané hodnoty, činí
480 Kč. Ustanovenému advokátovi se tedy přiznává odměna v celkové výši 2880 Kč. Ke splnění
povinnosti byla stanovena přiměřená lhůta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu