ECLI:CZ:NSS:2010:2.AZS.5.2010:92
sp. zn. 2 Azs 5/2010 - 92
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: nezl. A. – Z. B., zastoupen zákonným
zástupcem B. B., právně zastoupen Mgr. Anetou Bendovou, advokátkou se sídlem S. K.
Neumanna 725, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou
3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
10. 9. 2009, č. j. 32 Az 52/2008 - 53,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9. 2009, č. j. 32 Az 52/2008 - 53,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Zákonný zástupce žalobce (stěžovatele) napadl včas podanou kasační stížností shora
označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále „žalovaný“) ze dne 24. 11. 2008,
č. j. OAM-813/VL-01-K01-2008, o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli podle ustanovení
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II. Obsah kasační stížnosti
[2] V kasační stížnosti jsou výslovně označeny důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V doplnění
kasační stížnosti (ze dne 15. 12. 2009) je potom uvedeno, že soud v případě stěžovatele
nedostatečně přihlédl k akcesoritě ve vztahu k řízení jeho rodinných příslušníků, především
rodičů.
[3] Z předložených důkazů vyplývá, že v zemi původu stěžovatele údajně dochází
k porušování občanských a náboženských práv. V případě návratu do země původu je zřejmé,
že bude-li otec stěžovatele uvězněn či pronásledován, obdobně bude postižen i stěžovatel jako
rodinný příslušník. Stěžovateli nebude v případě nutnosti poskytnuta odpovídající zdravotní péče,
bude pronásledován pro své náboženské vyznání, neboť je vychováván ve víře svého otce
a matky.
[4] V rámci soudního řízení byly ze strany zástupce stěžovatele předloženy některé aktuální
zprávy, které dokumentují situaci náboženské skupiny, k níž stěžovatel a jeho rodina náleží. Soud
si měl v rámci skutkových zjištění opatřit překlad těchto zpráv, když sám vycházel ze zpráv
staršího data. Stěžovatel odmítá účelové jednání při pozdním předkládání zpráv, když uvádí,
že je velice těžké obstarat si důkazy ze země původu, což je logické vzhledem k chování
kazašského státu k náboženským skupinám. Aniž by se soud s obsahem těchto zpráv seznámil,
bez dalšího je odmítl a neprovedl je jako důkazy s tím, že toliko paušálně odkazují na obdobné
osudy jiných osob země původu stěžovatelů. Tyto důkazy přitom nemohly být opatřeny dříve,
neboť se jedná o důkazy aktuální, jež odrážejí aktuální stav v Kazachstánu.
[5] Stěžovatel byl postižen v důsledku nesprávného rozhodnutí krajského soudu,
neboť pokud by bylo žalobě jeho otce (rodičů) vyhověno, pak by zcela jistě v jeho případě byly
naplněny důvody pro udělení azylu ve smyslu ve smyslu ustanovení §13 a doplňkové ochrany
ve smyslu ustanovení §14a odst. 1 zákona o azylu. Z důkazů navržených zástupcem stěžovatele,
které krajský soud neprovedl, jednoznačně vyplývá, že v případě návratu stěžovatele do země
původu mu hrozí nebezpečí vážné újmy podle ustanovení §14a odst. 2 písm. b) a c) zákona
o azylu. V případě stěžovatele je naplněn důvod doplňkové ochrany podle ustanovení §14b
zákona o azylu, pokud by i jeho rodičům byla udělena doplňková ochrana podle ustanovení §14a
odst. 1 tohoto zákona. Současně se zástupce stěžovatele domnívá, že v jeho případě je rovněž
dána překážka vycestování podle ustanovení §91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu.
[6] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[7] Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že předmětná kasační stížnost není důvodná,
neboť jeho rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy,
a proto ji navrhuje zamítnout.
[8] Žalovaný v plném rozsahu odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání, informace
o zemi původu a výpovědi učiněné ve správním řízení. Ke konkrétním námitkám stěžovatele
uvádí, že neshledal existenci žádného z taxativně vymezených důvodů udělení azylu podle §12
zákona o azylu. V průběhu řízení bylo zjištěno, že stěžovateli v zemi původu nehrozí
pronásledování ve smyslu zákona o azylu, zmiňované obavy jeho rodičů nelze označit
za odůvodněný strach z pronásledování. U stěžovatele nebyl shledán ani zvláštního zřetele
hodný důvod pro udělení azylu ve smyslu §14 tohoto zákona.
[9] Žalovaný podložil relevantními informacemi svůj závěr o neudělení doplňkové ochrany,
neboť nedošlo k naplnění některého z taxativně vymezených definičních znaků vážné újmy podle
§14a odst. 2 zákona o azylu. Jak uvádí, v Kazachstánu není ještě v různých oblastech života vše
na požadované úrovni, avšak každá žádost se posuzuje individuálně, včetně postavení
jednotlivých náboženských menšin.
[10] Nezletilý stěžovatel se narodil až na území České republiky, s kazašskými státními orgány
tedy žádné potíže mít nemohl ani mu nehrozí, neboť nelze předpokládat, že by tamější orgány
měly zájem nějakým způsobem pronásledovat dítě ve věku stěžovatele. V případě návratu
do země původu, budou-li rodiče nezletilého stěžovatele dodržovat platné nediskriminační
zákony týkající se náboženských skupin (např. povinnost registrace), nemusí mít v daném směru
žádné obavy. Za nezletilé děti nesou odpovědnost právě jejich rodiče, pokud se tedy rodiče
nezletilého stěžovatele rozhodnou pokračovat ve svém závadném jednání, musí si být vědomi
jeho následků. Požadavek státu na registraci náboženských společností představuje nezbytnou
podmínku pro zajištění bezpečnosti státu, nikoliv omezení ve vyznávání víry (náboženské
svobody).
[11] Podle žalovaného bylo odmítnutí návrhu na provedení důkazů soudem jednoznačně
v souladu se zákonem. V této souvislosti žalovaný rovněž odkazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 12. 2007, č. j. 2 Azs 89/2007 - 46.
IV. Přijatelnost kasační stížnosti [§104a s. ř. s.]
[12] Po konstatování přípustnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, aby mohla být shledána přijatelnou. O přijatelnou kasační stížnost se podle usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného
pod č. 933/2006 Sb. NSS (dostupné na www.nssoud.cz), jedná v následujících typových
případech: 1) kasační stížnost vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku, 2) kasační stížnost
obsahuje právní otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně, 3) je potřeba učinit
judikatorní odklon, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní procesní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
[13] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná, a to z důvodu,
že se krajský soud (a potažmo též žalovaný) při posouzení dané věci dopustili některých
zásadních pochybení procesní povahy (viz podrobněji níže), která mohla mít dopad do
hmotně-právního postavení stěžovatele (čtvrtý důvod přijatelnosti).
V. Vlastní argumentace soudu
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a shledal, že kasační stížnost je důvodná.
[15] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou, že krajský soud v případě stěžovatele
dostatečně nepřihlédl k akcesoritě ve vztahu k řízení jeho rodinných příslušníků, především
rodičů. Tato námitka důvodnost kasační stížnosti nezakládá, neboť jak již zdejší soud opakovaně
judikoval, stěžovatel nemůže bez dalšího odvozovat své vlastní předpoklady pro udělení
mezinárodní ochrany od tvrzeného pronásledování jiné osoby, byť je tato osoba jejím rodinným
příslušníkem (srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 15. 9. 2005, č. j. 1 Azs 41/2005 – 63, ze dne
26. 4. 2006, č. j. 4 Azs 332/2005 – 80, ze dne 15. 5. 2007, č. j. 2 Azs 126/2006 – 89, ze dne
26. 4. 2007, č. j. 7 Azs 12/2007 - 67, či ze dne 21. 5. 2009, č. j. 5 Azs 19/2009-91,
vše www.nssoud.cz). Ustanovení §12 zákona o azylu se vždy vztahuje k osobní situaci
jednotlivého žadatele. Každá žádost o udělení mezinárodní ochrany, a tedy i žádost rodinného
příslušníka, musí být posouzena vždy individuálně, přičemž každý z rodinných příslušníků může
tvrdit, a také i případně mít, jiné důvody pro udělení azylu.
[16] Pokud stěžovatel namítá, že důvodem pro udělení mezinárodní ochrany je v jeho případě
hrozící nedostatečná úroveň zdravotní péče v zemi původu, Nejvyšší správní soud s odkazem
na svoji předchozí judikaturou (srov. např. rozsudky ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 3 Azs 226/2005 - 68 nebo ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, www.nssoud.cz)
a ve shodě s krajským soudem uvádí, že pouhá nespokojenost s úrovní lékařské péče v zemi
původu není důvodem pro udělení azylu. Stěžovatel se narodil na území České republiky a jeho
zástupce v průběhu předcházejícího řízení uváděl, že zdravotní stav stěžovatele je dobrý; budoucí
zdravotní stav stěžovatele přitom nelze předjímat. Žalovaný úroveň zdravotní péče
v Kazachstánu zjišťoval (Informace Ministerstva zahraničí USA, Zpráva o dodržování lidských
práv za rok 2006 ze dne 6. 3. 2007) s výsledkem, že podle kazašských zákonů má být (a v praxi je)
lékařská péče poskytována všem dětem. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvodnou ani tuto
námitku stěžovatele.
[17] Ke stejnému závěru však Nejvyšší správní soud nemohl dospět v případě námitky
neprovedení důkazů navržených při jednání před krajským soudem. V obecné rovině je sice
možné uvést, že soudu náleží právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů provede
a které nikoli (§52 odst. 1 s. ř. s.). Důvodem neakceptování návrhu na provedení důkazu však
může být toliko jeho irelevantnost ve vztahu k předmětu řízení, jeho nedostatečná vypovídací
hodnota či jeho nadbytečnost. Pokud takto soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu
se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních
práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, srov. rovněž
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009, č. j. 7 Azs 25/2009 - 131). Jde
o protiústavní situaci, označovanou v odborné literatuře a judikatuře jako tzv. opomenutý důkaz.
[18] V posuzovaném případě odmítl krajský soud provést navržené důkazy (stejně jako u dalších
členů stěžovatelovy rodiny) z důvodu jejich irelevantnosti a nadbytečnosti s tím, že je při svém
rozhodování vázán ustanovením §75 odst. 1 s. ř. s. Toto rozhodnutí odůvodnil tak, že navržené
důkazy (novinové články v ruském jazyce, z nichž vyplývá pronásledování náboženské skupiny,
k níž rodina stěžovatele náleží, dopis v ruském jazyce adresovaný viceprezidentovi Evropské
komise pro otázky soudnictví, svobody a bezpečnosti, a článek týkající se voleb v Kazachstánu
v roce 2007, které dle tohoto článku neodpovídaly mezinárodnímu standardu), nebudou
provedeny, neboť „mezinárodní ochrany se nelze dovolávat paušálním odkazem na jiné anonymní osoby
v zemi původu, které byly uvězněny, když není zcela zřejmá souvislost jejich případu s případem žalobce (zde otce
nezletilého)“. Přitom krajský soud poukázal na účelovost jednání zástupce stěžovatele, když si tyto
důkazy opatřil z internetu v den, kdy se konalo projednání jeho žaloby, ačkoliv měl dostatek času
je předložit kdykoliv v průběhu řízení před soudem.
[19] Ve vztahu k důkazům, z nichž vyplývá pronásledování náboženské skupiny, k níž rodina
stěžovatele náleží, nepovažuje Nejvyšší správní soud postup krajského soudu za správný.
Přestože soud není povinen provést důkazy navržené zástupcem stěžovatele (§52 odst. 1 s. ř. s.),
jeho závěry musí odpovídat principu plné jurisdikce (viz §77 odst. 2 věta první s. ř. s.),
jímž je řízení před správními soudy ovládáno. „Soud při svém rozhodování nesmí být omezen
ve skutkových otázkách jen tím, co zde nalezl správní orgán, a to ani co do rozsahu provedených důkazů, ani
jejich obsahu a hodnocení ze známých hledisek závažnosti, zákonnosti a pravdivosti. Soud tedy zcela samostatně
a nezávisle hodnotí správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem a zjistí-li přitom
skutkové či (procesně) právní deficity, může reagovat jednak tím, že uloží správnímu orgánu jejich odstranění,
nahrazení či doplnění, nebo tak učiní sám“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 – 99, publ. pod č. 1275/2007 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
[20] Zástupce stěžovatele měl v úmyslu navrženými důkazy prokázat, že v případě návratu
stěžovatele do země původu mu hrozí nebezpečí vážné újmy podle ustanovení §14a odst. 2
písm. b) a c) zákona o azylu. Krajský soud při přezkoumání závěru žalovaného o neudělení
doplňkové ochrany přisvědčil tomu, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovateli v případě
návratu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle §14a odst. 2 zákona o azylu. Vzhledem
však k tomu, že rodiče stěžovatele opustili zemi původu v roce 2006, informace použité
žalovaným ve správním řízení byly aktuální v uvedeném roce. Stejné informace pak žalovaný
použil i při rozhodování o doplňkové ochraně. Krajský soud ale pohříchu nepřihlédl k námitce
o neaktuálnosti použitých informací toliko s tím, že nejsou známy žádné natolik závažné
skutečnosti (mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt, státní převrat, přírodní či jiná
katastrofa), ke kterým by v Kazachstánu došlo v mezidobí od roku 2006 do roku 2008.
[21] Aniž by se proto krajský soud zabýval důkazy, jimiž chtěl zástupce stěžovatele podpořit
své obavy z vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu (mučení nebo nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu), bez dalšího přitakal
závěrům, ke kterým dospěl žalovaný.
[22] Uvádí-li navíc krajský soud, že články z internetu vytiskl zástupce stěžovatele až v den
jednání před krajským soudem a pokud tento tvrdil, že se jedná o aktuální zprávy z Kazachstánu,
je třeba konstatovat, že soud např. vůbec nezjišťoval, ve který den tyto články skutečně vyšly,
tj. zda bylo možné je předložit dříve (to z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
rovněž nevyplývá a předmětné texty nejsou ani součástí soudního spisu). Zde je vhodné
připomenout, že v řízení o mezinárodní ochraně je nutno pečlivě se zabývat nejen situací
a okolnostmi v zemi původu v okamžiku vycestování z ní, nýbrž je nezbytné zohlednit i situaci
aktuální, a to přinejmenším z důvodu vůdčího principu non refoulement. V opačném případě
by totiž nebyl respektován smysl mezinárodní ochrany.
[23] Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje obecnou tezi, že každý z účastníků řízení
musí mít zájem na maximálně účinné ochraně svých práv a že by tak měl činit řádně a včas.
Skutečnost, že zástupce stěžovatele předmětné texty vytiskl až v den jednání před soudem proto
pravděpodobně určité znaky účelovosti může vykazovat. I v tomto případě se však měl krajský
soud s těmito důkazy vypořádat daleko přesvědčivějším způsobem, než učinil. Především,
za situace, kdy tyto důkazy soud přesně nepopsal, neprovedl je a ani nevyložil, proč tak neučinil
a nejsou ani součástí spisu, jeví se jako zcela nepřezkoumatelný závěr soudu o jejich jasné
účelovosti. Toto tvrzení by mohlo mít relevanci např. tehdy, když by soud uvedl, že předložené
důkazy byly dostupné již delší dobu a bylo proto možno je reálně uplatnit již podstatně dříve,
případně že se situace stěžovatele vůbec netýkají. Nic takového však krajský soud neučinil
a v tomto směru zůstávají jeho závěry nepřezkoumatelné.
[24] Nejvyšší správní soud rovněž připomíná, že doplňková mezinárodní ochrana je ochranou
subsidiární, jež má být poskytnuta osobám, kterým hrozí vážná újma ve smyslu čl. 15 kvalifikační
směrnice, resp. ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu. Vzhledem k závěru krajského soudu
(s nímž se Nejvyšší správní soud rovněž přiklání), že stěžovatel není uprchlíkem (tj. nemá mu být
udělen azyl ve smyslu §12 zákona o azylu), mělo být přistoupeno ke zkoumání, zda existují
závažné důvody se domnívat, že pokud by se stěžovatel vrátil do země svého původu,
byl by vystaven reálné hrozbě, že utrpí vážnou újmu.
[25] Pro zkoumání „důvodnosti obav, že cizinec utrpí závažnou újmu“ aplikuje Nejvyšší správní
soud test „reálného nebezpečí“. „Reálným nebezpečím“ (srov. rovněž §14a odst. 1 zákona o azylu,
jež užívá ve stejném významu slovní spojení „skutečné nebezpečí“) nutno rozumět, že ve významném procentu
případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody
se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. (…) ve vztahu
k hrozbě nelidského a ponižujícího zacházení podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
musí být splněn vyšší důkazní standard než ve vztahu k odůvodněnému strachu z pronásledování podle §12
zákona o azylu.“ Přestože je test „reálného nebezpečí“ vůči stěžovateli přísnější než test
„přiměřené pravděpodobnosti“ [ten se použije pro zkoumání „odůvodněnosti strachu
z pronásledování“ podle §12 písm. b) zákona o azylu], i tak nedosahuje intenzity trestního
standardu „nade vší pochybnost“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 2 Azs 71/2006 – 82).
[26] Odmítnutí provedení důkazu může být obecně zdůvodněno jeho nadbytečností toliko
v případě, byla-li již skutečnost, která má být dokazována, bez důvodných pochybností
prokázána; v případě posuzování doplňkové ochrany pak musí být tvrzená skutečnost prokázána
v intencích „reálného nebezpečí“. Tak tomu však s ohledem na princip plné jurisdikce v řízení
před správními soudy nebylo, ze strany krajského soudu (ani žalovaného) nebyl test reálného
nebezpečí ani aplikován. Lze proto uzavřít, že bez provedení navržených důkazů, z nichž (jak je
uvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu) vyplývá pronásledování
náboženské skupiny, k níž náleží se svojí rodinou i stěžovatel (byť se narodil na území České
republiky), nemohl krajský soud učinit jednoznačný závěr o tom, že v jeho případě neexistuje
reálné nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu (resp. čl. 15 kvalifikační
směrnice).
[27] V souvislosti s aplikací ustanovení §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu a s odkazy na své
rozsudky ze dne 22. 5. 2009, č. j. 5 Azs 7/2009 - 98, a ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70,
publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud pro úplnost upozorňuje,
že při posuzování doplňkové ochrany je nutné vycházet z aktuální judikatury Evropského soudu
pro lidská práva (viz např. Muslim proti Turecku, rozsudek ze dne 26. 4. 2005, stížnost č. 53566/99,
Said proti Nizozemí, rozsudek ze dne 5. 7. 2005, stížnost č. 2345/02, N. proti Finsku, rozsudek
ze dne 26. 7. 2005, stížnost č. 38885/02, Salah Sheekh. Proti Nizozemí, rozsudek ze dne 11. 1. 2007,
stížnost č. 1948/04, či Nnyanyi proti Spojenému království, rozsudek ze dne 8. 4. 2008, stížnost
č. 21878/06), a nikoliv z poněkud obsoletní (a v mnoha ohledech překonané) judikatury citované
žalovaným (viz kauzy Vilvarajah a Costello-Roberts).
[28] Pokud stěžovatel uvádí, že bylo-li by žalobě jeho otce (rodičů) vyhověno, byly by v jeho
případě zcela jistě naplněny důvody pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §13 a doplňkové
ochrany ve smyslu §14a odst. 1 zákona o azylu, nelze toto tvrzení nyní rozporovat. K udělení
některé z forem mezinárodní ochrany rodičům stěžovatele však doposud nedošlo, byť v obou
případech (sp. zn. 2 Azs 4/2010, 2 Azs 7/2010) Nejvyšší správní soud rozsudky krajského soudu,
kterým byly zamítnuty žaloby stěžovatelových rodičů proti rozhodnutí žalovaného o neudělení
některé z forem mezinárodní ochrany, zrušil a věci vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Výsledek tohoto řízení nelze předjímat, nicméně pokud by některý z rodičů stěžovatele
mezinárodní ochranu obdržel (a stěžovatel nikoli), připadá u stěžovatele v úvahu podání nové
žádosti o mezinárodní ochranu vzhledem k možnosti udělení azylu za účelem sloučení rodiny
(§13 zákona o azylu) či doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny (§14b zákona o azylu).
[29] K namítanému porušení ustanovení §91 azylového zákona Nejvyšší správní soud považuje
za dostačující uvést, že překážkami vycestování se žalovaný v azylovém řízení nezabýval,
neboť toto ustanovení zákona již bylo v době jeho rozhodování zrušeno, a proto nemohlo být
ani předmětem soudního přezkumu.
VI. Shrnutí
[30] Nejvyšší správní soud vyhodnotil kasační stížnost jako přijatelnou z důvodu shledání
zásadního pochybení, jež mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Na základě tohoto pochybení byla kasační stížnost rovněž shledána důvodnou.
[31] Pochybení bylo shledáno v postupu krajského soudu, který odmítl provést důkazy navržené
stěžovatelem z důvodu nadbytečnosti, aniž by byla skutečnost, že stěžovateli nehrozí nebezpečí
vážné újmy, dostatečně prokázána.
[32] S ohledem na důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm
je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský
soud v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. března 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu