ECLI:CZ:NSS:2010:2.AZS.66.2009:60
sp. zn. 2 Azs 66/2009 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: F. M., zastoupeného Mgr. Radimem
Struminským, advokátem se sídlem Havířov – Město, Svornosti 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2009, č. j. 29 Az 37/2008 - 20,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2009, č. j. 29 Az 37/2008 - 20,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 15. 8. 2008, č. j. OAM-425/VL-07-HA08-2007 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), rozhodl žalovaný o tom, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle
ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové, žalobou;
ta byla rozsudkem ze dne 22. 5. 2009, č. j. 29 Az 37/2008 - 20, zamítnuta.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud především konstatoval, že žalobce v průběhu
správního řízení nesdělil žádné skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že byl v zemi původu
pronásledován ve smyslu ustanovení §2 odst. 8 zákona o azylu. Námitce žalobce, že žalovaný
na základě shromážděných podkladů neprokázal znalost situace v zemi původu, krajský soud
nepřisvědčil, přičemž důkazy opatřené žalovaným považoval za dostatečné a seriózně hodnocené.
Pokud byl žalobce vyšetřován a dotazován na bratra a jeho aktivity v souvislosti s jeho
příslušností ke straně PKK, krajský soud po prostudování podkladových materiálů se závěrem
o oprávněnosti takového šetření souhlasil. K možné aplikaci ustanovení §14 zákona o azylu
krajský soud uvedl, že k hodnocení podmínek pro udělení humanitárního azylu měl žalovaný
dostatečné podklady.
Dle názoru krajského soudu žalovaný shromáždil dostatečné informace ohledně politické
a ekonomické situace v Turecku, na základě nichž uzavřel, že žalobci v případě návratu nehrozí
žádná vážná újma, vyjádřená v ustanovení §14a odst. 2 zákona o azylu. Žalobce pouze obecně
uváděl, že se do Turecka vrátit nechce, že se tam nedá žít a že se obává případného uvěznění.
Krajský soud poukázal na to, že žalobce tvrdil, že byl zadržen policií a vyslýchán v souvislosti
s podezřením na napojení na stranu PKK, přičemž uváděl, že byl posléze v pořádku a zdráv
propuštěn a neuváděl, že by byl jakkoliv fyzicky napadán či omezen, či že by s ním bylo špatně
zacházeno; na chování policistů si nestěžoval. Není proto žádný důvod se domnívat,
že by k takovému počínání mělo dojít kdykoliv v budoucnu; navrátivším se žadatelům o azyl
v zemi původu postih nehrozí. V této souvislosti žalovaný správně poukázal na skutečnost,
že se žalobce v roce 2007 navrátil beztrestně do země původu ze SRN.
Rozsudek napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, odvolávající
se na důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel je především toho názoru, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku
pronásledování ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 zákona o azylu a důvody pro udělení azylu podle
ustanovení §12 písm. a) a b) tohoto zákona. Závěr o neudělení mezinárodní ochrany vychází
z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci v důsledku použití zastaralých a nepřiléhavých
informací. Žalovaný vycházel především z Hodnotící zprávy z hlediska kritérií pro přístup Turecka
do EU ze dne 6. 11. 2007, kterou vypracovala Evropská komise. Stěžovatel je přesvědčen, že tato
zpráva neměla být použita, neboť se jedná o diplomatický dokument, poskytující zkreslený
(politický) náhled na situaci v Turecku. Situaci v zemi původu je třeba zjistit z aktuálních
a nezaujatých zpráv, které hodnotí situaci v dané zemi ve všech aspektech. Dle přesvědčení
stěžovatele je nepoužitelná i Informace poskytnutá expertem německého Spolkového úřadu
pro migraci a uprchlíky (BAMf) na zasedání pracovní skupiny Evropské komise EURASIL
ve dnech 14. a 15. 12. 2005, ze dne 9. 2. 2006. Stěžovatel poukazuje na to, že Turecko opustil dne
13. 1. 2008 a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které je třeba
zjišťovat situaci v zemi původu v době bezprostředně předcházející odchodu žadatele ze země.
Zpráva použitá žalovaným byla víc než dva roky stará a vůbec nereaguje na skutečnosti,
ke kterým došlo v roce 2007. Na počátku roku 2008 zahájila turecká armáda vojenskou vzdušnou
i pozemní operaci v severních oblastech Iráku, obývaných Kurdy. Tyto skutečnosti mohly přinést
změnu v postavení Kurdů v Turecku. Žalovaný však na ně nijak nereagoval, nevyžádal si aktuální
zprávy o postavení Kurdů v Turecku a spokojil se pouze se starými zprávami, které je nutno
považovat za neaktuální.
Taktéž hodnotící úvahy žalovaného při rozhodování o azylu byly chybné. Žalovaný
konstatoval, že stěžovatel nepředložil žádný důkaz, na základě kterého by bylo možno
se domnívat, že by mu v případě návratu do vlasti hrozilo mučení, nelidské či ponižující
zacházení nebo trestání. Uvedl, že má zprávy o trendu poklesu počtu zaznamenaných případů
mučení a špatného zacházení. V této souvislosti odkázal stěžovatel na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57 (všechna zde citovaná rozhodnutí
jsou dostupná z www.nssoud.cz), z něhož se podává, že je na správním orgánu, aby shromáždil
všechny dostupné důkazy, které věrohodnost žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují. Žalovaný
však takové důkazy neshromáždil, ale spokojil se jen s již uváděnou Informací ze dne 9. 2. 2006.
Žalovaný měl konečně nesprávně vyložit pojem obavy z pronásledování, dovodil-li, že pokud byl
stěžovatel zadržen a vyslýchán policií a vždy poté zdráv propuštěn, pak mu v případě návratu
do země původu žádný postih nehrozí. Takový výklad je však mylný. Pojem obavy z pronásledování
zahrnuje totiž i jen pouhou hrozbu pronásledování a nikoliv žalovaným požadovaný konkrétní
projev pronásledování, tj. fyzickou újmu.
Po shledání přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou, zda stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tedy
přijatelná ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti
ve věcech mezinárodní ochrany se zdejší soud podrobně věnoval v řadě svých rozhodnutí,
např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb.
NSS, případně v usnesení ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 – 57. V rozhodnutí posledně
zmiňovaném uvedl, že „ případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský
soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo
odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové
intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.“ Právě taková zásadní pochybení Nejvyšší
správní soud zjistil v daném případě v postupu krajského soudu; kasační stížnost proto posoudil
jako přijatelnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
K obsahu kasační stížnosti je nutno nejprve konstatovat, že ač stěžovatel výslovně namítá
i kasační důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., argumentace v tomto smyslu
v kasační stížnosti zcela absentuje, proto se Nejvyšší správní soud takto vymezeným kasačním
bodem dále nezabýval.
Stěžejní stižní námitka stojí na tvrzení, že jako podklad řízení o udělení mezinárodní
ochrany neměla být použita Hodnotící zpráva z hlediska kritérií pro přístup Turecka do EU ze dne
6. 11. 2007, neboť se jedná o obsahově zkreslený diplomatický dokument. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že tato námitka byla v žalobě uplatněna opravdu jen ve velmi obecné rovině, přičemž
směřovala k tvrzení, že žalovaný nesprávně zhodnotil použité důkazy. Krajský soud v reakci
na tuto námitku pak taktéž obecně konstatoval, že důkazy opatřené žalovaným považuje
za seriózně hodnocené. K dispozici měl nicméně správní spis, z něhož jasně vyplývalo, z jakých
zpráv o zemi původu žalovaný vycházel a tudíž i bez výslovného vymezení bylo zřejmé, jaké
důkazy má stěžovatel na mysli. Z obsahu napadeného rozhodnutí je pak naprosto evidentní,
že žalovaný při svém rozhodování v podstatné míře vycházel právě ze zmiňované Hodnotící zprávy,
se kterou nakládal jako s rovnocenným důkazem. K otázce použitelnosti takového typu
diplomatického dokumentu v rámci řízení o mezinárodní ochraně se však již Nejvyšší správní
soud vyslovil v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 – 81, publikovaném
pod č. 1825/2009 Sb. NSS, z něhož se podává, že „[z]práva Evropské komise o dosaženém pokroku
v připravenosti kandidátské země na členství v EU může být jedním z důkazních prostředků, avšak s ohledem
na její diplomatický charakter a účel, pro nějž se zpracovává, je pro azylové účely nezbytné k ní přistupovat
při hodnocení důkazů obezřetně (§50 odst. 4 a §51 odst. 1 správního řádu z roku 2004). Zásada materiální
pravdy vyjádřená v §3 uvedeného zákona vyžaduje, aby situace v zemi původu byla zjišťována pomocí jiných
zpráv, které netrpí těmito deficity, přičemž zpráva Evropské komise může být užita toliko podpůrně.“ Rovněž
se v citovaném rozsudku konstatuje, že „[s]pecifický charakter hodnotící zprávy se (…) musí projevit
ve fázi volného hodnocení důkazů (§50 odst. 4 správního řádu), v níž je nezbytné zohlednit, že se jedná
o diplomatický dokument, který není vytvořen pro účely azylového řízení a není zaměřen na analýzu okolností
a jevů relevantních pro udělení mezinárodní ochrany.“ Pokud by krajský soud postupoval v intencích
citovaného rozsudku, nemohl by konstatovat, že se žalovaný nedopustil pochybení při hodnocení
důkazů, vystavěl-li podstatnou část své argumentace právě na této Hodnotící zprávě.
Obdobně stěžovatel namítal, že Informace poskytnutá expertem německého Spolkového
úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMf) na zasedání pracovní skupiny Evropské komise EURASIL
ve dnech 14. a 15. 12. 2005, ze dne 9. 2. 2006, použitá jako další důkaz o situaci v zemi původu,
byla neaktuální, neboť nereagovala na okolnosti, nastalé na počátku roku 2008, tj. v době
stěžovatelova odchodu ze země. Tuto námitku shledává Nejvyšší správní soud taktéž důvodnou,
neboť zastaralost uvedené Informace je zcela evidentní. Jestliže stěžovatel v kasační stížnosti
poukazoval na konkrétní vojenskou akci turecké armády, zaměřenou na severní oblasti Iráku,
obývané Kurdy, která měla probíhat v době jeho odchodu z vlasti (počátek roku 2008), nelze
bez dalšího odmítnout názor, že minimálně tato skutečnost mohla přinést negativní změnu
i v postavení Kurdů v Turecku; proto bylo nutné se touto skutečností v řízení o udělení
mezinárodní ochrany zabývat a stěžovatelovu žádost posuzovat z hlediska bezprostředně
aktuálních informací o zemi původu. Jak se podává z ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu, „[i]nformace o zemi původu použité ve věci mezinárodní ochrany musí být v maximální možné míře (1)
relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní
a dohledatelné.“ (rozsudek ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 – 81, publikovaný
pod č. 1825/2009 Sb. NSS; obdobně též rozsudek ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 – 71).
Po zhodnocení Informace ze dne 9. 2. 2006 ve světle závěrů uvedené judikatury nelze
než konstatovat, že nesplňuje požadavek aktuálnosti. Tvrzení žalovaného ve vyjádření ke kasační
stížnosti, že k žádným relevantním změnám v postavení Kurdů v Turecku od února 2006
nedošlo, je irelevantní a ničím nepodložené.
Lze tedy uzavřít, že vycházel-li v daném případě žalovaný pro posouzení situace v zemi
původu stěžovatele kromě (z hlediska důkazní hodnoty problematické) Hodnotící zprávy z hlediska
kritérií pro přístup Turecka do EU ze dne 6. 11. 2007 a (zastaralé) Informace poskytnuté expertem
německého Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMf), již jen z Informace OAMP
o politických stranách Turecka a agenturní zprávy, je nepochybné, že si neopatřil dostatek
podkladů pro pečlivé posouzení situace v zemi původu stěžovatele, čímž porušil ustanovení §3
správního řádu. Toto pochybení mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušit. Pokud
tak neučinil, je naplněn kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
V dalším řízení ve věci bude nutno provést rozsáhlé doplnění dokazování. Je přitom plně
na krajském soudu zvážit v rámci plné jurisdikce rozsah provedení dokazování tak,
aby nenahrazoval činnost správního orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 – 89, publikovaný pod č. 618/2005 Sb. NSS). Pro úplnost
Nejvyšší správní soud dodává, že na základě doplněného dokazování bude nutno nejen znovu
uvážit o důvodech pro udělení azylu, ale pro případ, že by takové důvody shledány nebyly, musí
být posouzeny rovněž možné důvody pro udělení doplňkové ochrany podle ustanovení
§14a zákona o azylu, a to v intencích aktuálního skutkového stavu.
Ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. stěžovatel dále namítal, že krajský soud
posoudil nesprávně otázku pronásledování ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 zákona o azylu
a taktéž i důvody pro udělení azylu podle ustanovení §12 písm. a) a b) tohoto zákona. Tato
námitka byla nicméně uplatněna ve zcela obecné rovině, a proto se jí Nejvyšší správní soud
nemohl zabývat.
Nejvyšší správní soud byl pak nucen ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. odmítnout
pro nepřípustnost poslední kasační námitku, dle které se žalovaný dopustil nesprávného výkladu
pojmu obavy z pronásledování, neboť v tomto smyslu v žalobě ničeho tvrzeno nebylo. Takovému
postupu zdejšího soudu nebrání ani nutnost respektovat zásadu non refoulement, neboť
ta je spojena s aplikací doplňkové ochrany, ve smyslu ustanovení §14a zákona o azylu.
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud naznal, že je naplněn kasační důvod
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a proto mu nezbylo, než napadený rozsudek
krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta první před středníkem
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu