ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.105.2010:358
sp. zn. 4 Ads 105/2010 - 358
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: S. M., zast.
JUDr. Jaroslavem Dobrem, advokátem, se sídlem Čelakovského sady 8, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2010,
č. j. 1 Cad 26/2005 – 335,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 31. 3. 2005, č. j. 2005/18924/21, jímž bylo zamítnuto
jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 7. 3. 2005,
č. j. KUOK/3997/05/OSV-DS/7025/SD-36, kterým byl zamítnut návrh žalobce na povolení
obnovy řízení týkající se pravomocného rozhodnutí ředitele Krajského úřadu Olomouckého kraje
ze dne 3. 2. 2005, č. j. KUOK/1363/05/OSV-DS/7025/SD-10. Posledně uvedeným
rozhodnutím bylo zamítnuto jako nepřípustné odvolání žalobce proti rozhodnutí starosty města
Zábřeh ze dne 5. 1. 2005, zn. S/12/05, jímž byl zamítnut návrh žalobce na vyloučení
všech pracovníků Městského úřadu Zábřeh.
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též „Městský soud“) ze dne 16. 12. 2008,
č. j. 1 Cad 26/2005 – 190, byla žaloba S. M. zamítnuta jako nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Proti tomuto rozsudku podal
žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost a zároveň požádal o osvobození od soudního
poplatku a o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 5. 2009, č. j. 1 Cad 26/2005 – 225, nejdříve
neustanovil stěžovateli zástupce z řad advokátů, ke kasační stížnosti stěžovatele však zdejší soud
zrušil toto rozhodnutí Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Usnesením
ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 Cad 26/2005 – 268, ustanovil městský soud stěžovateli zástupkyní
Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalouvou. Ta bezprostředně po obdržení usnesení o svém
ustanovení požádala Městský soud o zrušení ustanovení podle §20 odst. 2 zákona o advokacii.
Poukazovala především na skutečnost, že stěžovatel s ní ve většině případů odmítl jakkoliv
komunikovat a neposkytoval jí potřebnou součinnost; jako právní zástupkyni ji odmítal
a poukazoval na to, že jej ve všech právních věcech zastupuje JUDr. Vít Vohánka. Usnesením
ze dne 10. 9. 2009, č. j. 1 Cad 26/2005 – 281, městský soud předně zprostil ustanovenou
advokátku povinnosti zastupovat stěžovatele v řízení a současně mu ustanovil advokáta pro řízení
– JUDr. Jaroslava Dobra, se sídlem Čelakovského sady 8, Praha 2.
Stěžovatel podal proti oběma usnesením kasační stížnost a Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 26. 3. 2010, č. j. 4 Ads 161/2009 – 253, předně odmítl stěžovatelovu kasační
stížnost směřující proti usnesení ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 Cad 26/2005 – 268, jímž mu byla
advokátkou ustanovena JUDr. Dagmar Dřímalová Rezková, neboť zjistil, že následným
zproštěním této povinnosti odpadl předmět kasační stížnosti stěžovatele, takže nebyly splněny
podmínky řízení o ní [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Výrokem II. rozsudku bylo pak zrušeno
usnesení městského soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 1 Cad 26/2005 – 281, a to v napadené části
- ve výroku, jímž soud ustanovil zástupcem stěžovatele advokáta JUDr. Jaroslava Dobra;
věc byla v tomto rozsahu vrácena uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud připustil, že Městský soud v Praze, pokud nerespektoval požadavek
stěžovatele na ustanovení konkrétního advokáta (zde JUDr. Víta Vohánky) vycházel z dosavadní
judikatury Nejvyššího správního soudu, zejména z rozsudku šestého senátu ze dne 8. 9. 2005,
č. j. 6 Ads 64/2005 – 25, (publikovaného pod č. 1372/2007 Sb. NSS), podle něhož právo
na ustanovení zástupce je toliko právem na zástupce, jímž může být i advokát,
nikoliv však právem na konkrétního zástupce, kterého navrhovatel v návrhu označuje.
K nesouhlasu sedmého senátu s výše vysloveným právním názorem se věcí zabýval rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu, který dospěl k závěru, že bude na místě vyhovět návrhu
na ustanovení konkrétního zástupce především tehdy, bude-li takové rozhodnutí opřeno
o rozumné a věcné důvody a současně nebude v rozporu s jinými hledisky, které je nezbytné
při rozhodnutí o konkrétní osobě zástupce vzít v úvahu. Jinak řečeno, důraz v tomto ohledu
by měl být kladen na zajištění maximální možné reálné ochrany práv účastníka, přičemž ustavené
zastoupení by tak nemělo být v žádném případě zastoupení toliko formálním. Právo účastníka
na ustanovení konkrétního zástupce ovšem nepochybně nemůže mít podobu práva absolutního.
Jestliže tedy navrhne účastník řízení ustanovit svým zástupcem konkrétní osobu a zjistí-li soud,
že tento návrh je opřen o rozumné a věcně oprávněné důvody, pak bude na místě zpravidla
takovému návrhu vyhovět. Důvodem pro nevyhovění mohou být především okolnosti,
které svojí povahou či významem převažují nad respektováním rozumných a věcně oprávněných
důvodů. I v takovém případě je však třeba trvat na tom, že pokud soud návrhu na ustanovení
konkrétního zástupce nevyhoví, je povinen své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem
odůvodnit.
Z výše uvedených důvodů shledal v projednávané věci Nejvyšší správní soud kasační
stížnost stěžovatele směřující proti té části usnesení městského soudu, jímž fakticky nebylo
vyhověno jeho požadavku na ustanovení advokáta JUDr. Víta Vohánky jeho zástupcem,
důvodnou a věc vrátil v tomto rozsahu městskému soudu k dalšímu řízení. Zavázal jej právním
názorem vysloveným v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu,
tedy aby buď žádosti stěžovatele na ustanovení konkrétního zástupce vyhověl, pokud neshledá
rozumné a věcně neoprávněné důvody, které by takový postup vylučovaly, nebo aby,
pokud žádosti nevyhoví, svůj postup náležitě odůvodnil.
Městský soud v Praze, řídě se právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným
v rozsudku, stěžovatelovu žádost o ustanovení advokáta JUDr. Víta Vohánky jeho zástupcem
pro řízení o kasační stížnosti proti rozsudku téhož soudu ze dne 16. 12. 2008,
č. j. 1 Cad 26/2005 – 190, znovu posoudil. Výsledkem jeho úvah bylo rozhodnutí, jímž znovu
zástupcem žalobce (stěžovatele) pro řízení o původně podané kasační stížnosti
proti již označenému rozsudku téhož soudu ustanovil JUDr. Jaroslava Dobra, advokáta se sídlem
advokátní kanceláře v Čelakovského sadech 8, Praha 2. Městský soud totiž zjistil, že JUDr. Vít
Vohánka se obrátil na tento soud dopisem ze dne 21. 7. 2008, v němž požádal, aby již nebyl
nadále ustanovován jako zástupce žalobce. Žádost odůvodnil tím, že z kapacitních důvodů není
schopen takové množství ustanovených případů zvládat (v kanceláři jsou pouze dva advokáti
a jeden advokátní koncipient). Obor správního práva navíc není tím, jímž by se jejich advokátní
kancelář běžně zabývala. Městský soud dospěl k závěru, že JUDr. Vít Vohánka dostatečně
zdůvodnil, proč není schopen nadále žalobce zastupovat, a proto jeho žádosti na neustanovení
zástupcem žalobce v této věci vyhověl. Poté, co zjistil, že zástupcem žalobce byl v několika
jeho jiných právních věcech, např. 3 Cad 5/2006 a 3 Cad 98/2006, ustanoven JUDr. Jaroslav
Dobr a lze tedy předpokládat, že je více než jiný advokát obeznámen s věcí žalobce,
opět tohoto advokáta ustanovil žalobci jako zástupce i v této věci.
V kasační stížnosti žádal stěžovatel změnit napadené rozhodnutí městského soudu tak,
aby mu byl ustanoven zástupcem od počátku řízení JUDr. Vít Vohánka. Z obsahu velmi obtížně
čitelné kasační stížnosti lze dále seznat, že JUDr. Vít Vohánka jej zastupoval v jiných řízeních
vedených u Městského soudu v Praze a u Nejvyššího správního soudu (např. ve věci
5 Cad 204/2006, 3 Cad 26/2007) a zastupuje jej nadále i ve věci vedené u téhož soudu
pod sp. zn. 40 Cad 132/2009 a v dalších, a „netvrdí na soud, že věci nestíhá a elegantně
mi doručuje!“. Připomíná, že ustanovený advokát JUDr. Dobr, který mu již byl také soudem
ustanoven, odmítl proti některým rozsudkům Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního
soudu podat ústavní stížnost a hájit tak stěžovatele před Ústavním soudem.
Nejvyšší správní soud posoudil důvod kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Ačkoliv to stěžovatel v kasační stížnosti výslovně neuvádí, lze z jejího obsahu dovodit,
že se dovolává důvodu kasační stížnosti uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem (zde otázky výběru
konkrétního zástupce pro řízení o předchozí kasační stížnosti stěžovatele, směřující
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Cad 26/2005 – 190).
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou. Stejně jako Městský soud
v Praze vycházel při posuzování této věci z právního názoru rozšířeného senátu,
který byl již citován jak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2010,
č. j. 4 Ads 161/2009 – 253, tak i v napadeném usnesení městského soudu. V rozhodnutí
rozšířeného senátu bylo sice deklarováno, že není žádného důvodu nevyhovět návrhu
na ustanovení konkrétního zástupce, bude-li takové rozhodnutí opřeno o rozumné a věcně
oprávněné důvody, nicméně současně bylo připuštěno, že právo účastníka nemůže mít po dobu
práva absolutního zejména za situace, kdy zde existují okolnosti takovému návrhu, opřenému
jinak o věcně oprávněné důvody, nevyhovět. Takovou okolností nepochybně je žádost advokáta,
jehož zastupování se účastník domáhá, aby již v jeho věcech nebyl nadále soudem pro řízení
ustanovován, neboť velké množství případů, v nichž byl ustanoven zástupcem, není schopen
zvládnout zejména za situace, kdy obor správního práva není tím, jímž by se jeho advokátní
kancelář běžně zabývala. Nejen Městskému soudu v Praze, ale i Nejvyššímu správnímu soudu
je z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatel S. M. vedl a vede u uvedených soudů celou řadu
(desítky) soudních sporů, přičemž v podstatné části z nich mu byl jako zástupce ustanoven
advokát JUDr. Vít Vohánka. I za situace, kdy mezi stěžovatelem a uvedeným advokátem existuje
z pohledu stěžovatele vztah důvěry, který nepochybně je předpokladem reálné ochrany práv
stěžovatele v soudním řízení, nelze na druhé straně přehlédnout okolnosti, které i podle
Nejvyššího správního soudu převažují nad respektováním jinak rozumných důvodů, které
stěžovatel uplatnil ve svém požadavku na ustanovení zástupce. Těmito důvody nepochybně je
oprávněný požadavek JUDr. Víta Vohánky, aby již nebyl nadále ustanovován jako zástupce
stěžovatele, neboť z kapacitních důvodů není schopen takové množství případů zvládat.
Tyto důvody pokládal Městský soud v Praze za dostatečné k tomu, aby již v dalších věcech
nebyl tento advokát ustanovován jako zástupce stěžovatele, přičemž Nejvyšší správní soud
se s tímto posouzením ztotožňuje. Lze velmi dobře rozumět tomuto požadavku advokáta,
neboť případné další zastupování při množství věcí, které stěžovatel vede, by nejen nemohl
zvládnout kapacitně, ale mohlo by být i na úkor kvality zastupování ve věcech již vedených,
v nichž byl již zástupcem stěžovatele ustanoven.
K té části kasační stížnosti, v níž sice stěžovatel nevyslovuje nesouhlas s ustanovením
JUDr. Jaroslava Dobra zástupcem pro řízení v projednávané věci, jen poukazuje na to,
že tento advokát odmítl podat v jiných jeho věcech proti rozsudkům Městského soudu v Praze
či Nejvyššího správního soudu ústavní stížnost, Nejvyšší správní soud uvádí, že sama
tato skutečnost není důvodem pro to, aby městským soudem ustanovený advokát byl zproštěn
povinnosti stěžovatele zastupovat. Jde o osobu s vysokoškolským právnickým vzděláním,
která je nejen oprávněná, ale i povinna svému klientovi předestřít svůj názor na přípustnost
či případnou úspěšnost klientem zamýšlené ústavní stížnosti a z takto advokátem vysloveného
právního náhledu na požadovaný postup nelze dovozovat bez dalšího, že by tento advokát
nebyl schopen účinně hájit práva stěžovatele v soudním řízení.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud uzavřel,
že tvrzený důvod kasační stížnosti, tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky - ustanovení zástupce stěžovateli pro řízení o předchozí kasační stížnosti - nebyl naplněn.
Z toho důvodu proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení o projednávané kasační stížnosti vychází z ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. (za použití §120 s. ř. s.). Neúspěšný stěžovatel nemá na náhradu nákladů
této části řízení nárok a správnímu orgánu podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu