ECLI:CZ:NSS:2010:5.AFS.63.2009:98
sp. zn. 5 Afs 63/2009 - 98
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: JUDr. Jana
Dudková, advokátka se sídlem Opletalova 4, Praha 1, správce konkurzní podstaty úpadce
Hotelinvest, a. s., se sídlem Nekázanka 4, Praha 1, zast. JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou
se sídlem Vodičkova 33, Praha 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu,
se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009, č. j. 10 Ca 238/2007 – 73,
takto:
I. Kasační stížnost v části směřující do výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne
25. 2. 2009, č. j. 10 Ca 238/2007 – 73, se odmítá .
II. Kasační stížnost v části směřující do výroků II. a III. usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 25. 2. 2009, č. j. 10 Ca 238/2007 – 73, se zamítá .
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadá výše
označené usnesení Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), jímž byla žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2007, č. j. 14736/07-1500-106054 vyloučena
k samostatnému projednání a bude dále vedena pod sp. zn. 10 Ca 63/2009; dále byla
předmětným usnesením odmítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 11. 2004,
č. j. FŘ 5044/15/03, č. j. FŘ 9819/15/03 a rozhodnutí ze dne 18. 5. 2006 č. j. FŘ 6983/15/06
z důvodu zmeškání zákonné lhůty pro její podání.
Stěžovatelka kasační stížností brojí proti všem výrokům cit ovaného usnesení městského
soudu a namítá ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen s. ř. s.) vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty, z níž správní
orgán v napadených rozhodnutích vycházel, byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu měl soud napadená rozhodnutí zrušit.
Stěžovatelka uvádí, že jí v průběhu konkurzního řízení vznikl nárok na vrácení přeplatku
na dani z přidané hodnoty počínaje únorem 2001. Stěžovatelka opakovaně požádala o vrácení
tohoto přeplatku, veškeré žádosti byly prvostupňovým správcem daně zamítnuty a o odvoláních
rozhodl žalovaný tak, že je zamítl. Dle stěžovatelky je postup, kdy byl započítáván nad měrný
odpočet na DPH, vzniklý po prohlášení konkurzu, tj. za období od února 2001,
na předkonkurzní pohledávku přihlášenou do konkurzního řízení, v rozporu nejen s ust. §14
odst. 1 písm. i) z ákona č. 328/1991 Sb., o konkurz u a vyrovnání, ale i v rozporu s nálezy
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/02, III. ÚS 648/04 a III. ÚS 24/05. Rozhodnutí žalovaného
jsou v rozporu s právním řádem ČR a zcela ignorují i citovan é nálezy Ústavního soudu,
který zaujal názor, že pokud by mělo být přijato výhodnější postavení finančních úřadů
jako správců daně v uspokojování jejich pohledávek, pak by musel zákonodárce takové
zvýhodnění formulovat explicitně, ústavně konformně a mělo by být obhajitelné. Postup podle
ust. §64 odst. 2 zákona o správě daní, tj. použití přeplatku n a úhradu případného nedoplatku
u jiné daně, je fakticky započtením. S ohledem na článek 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod stanovenou záruku stejné právní ochrany vlastnických práv různých vlastníků ,
tak závěr, že by vlastnickému právu jednoho z věřitelů téže třídy, byť by se jednalo o stát, byla
poskytována ochrana zvýšená, připustit nelze.
Stěžovatelka na základě uvedené argumentace dovozuje, že žalovaný zadržováním vrácení
nadměrného odpočtu DPH v částce 1 602 536 Kč za období od února 2001 do 31. 12. 2006
porušil zákon a zkrátil práva ostatních konkurzních věřitelů. Městský soud při svém rozhodování
nevzal v potaz skutečnost, že napadená rozhodnutí byla v rozporu se zákonem a soud měl
rozhodnout o jejich nicotnosti. Skutečnost, že rozhodnutí správních orgánů jsou v rozporu
s právním řádem znamená, že s nimi nemohou být spojovány další právní důsledky, jako je
například zmeškání lhůty pro podání žaloby. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud usnesení městského soudu zrušil v celém rozsahu a věc vrátil k novému projednání.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že žaloba byla ve věcech
rozhodnutí ze dne 23. 11. 2004, č. j. FŘ 5044/15/03, č. j. FŘ 9819/15/03 a rozhodnutí ze dne
18. 5. 2006 č. j. FŘ 6983/15/06 podána ve smyslu ust. §72 odst. 1 s. ř. s. opožděně a proto soud
vůbec nepřistoupil k jejímu věcnému projednání. V rámci tohoto řízení tak soud ani nemohl
posoudit případnou stěžovatelkou uváděnou nicotnost žalobou napadených rozhodnutí, jakož
i rozhodnutí, která jejich vydání předcházela. Dle názoru žalovaného, soud v dané věci rozhodl
zcela v souladu se zákonem, když žalobu stěžovatelky pro její opožděné podání odmítl. Žalovaný
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Předně je nutno uvést, že směřuje-li kasační stížnost proti usnesení městského soudu,
kterým byla odmítnuta žaloba, přísluší Nejvyššímu správnímu soudu toliko přezkoumat, zda soud
I. stupně postupoval v souladu se zákonem, aniž by se zabýval věcí meritorně. Přes ostatní
stěžovatelkou uvedené argumentační důvody kasační stížnosti se proto s ohledem na její rozsah
mohl Nejvyšší správní soud zabývat jen důvodem spočívajícím v tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu dle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.. Námitky týkající
se nezákonnosti resp. nicotnosti rozhodnutí ve věci kompletní žaloby nebo dílčích žalobních
námitek nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu v tomto řízení posuzovat. V daném stadiu řízení
je tedy Nejvyšší správní soud oprávněn pouze posoudit námitku nesprávného procesního
postupu městského soudu při odmítnutí návrhu, jímž by případně mohlo dojít ke zkrácení
stěžovatelky na jejích zákonných právech.
Důvodem odmítnutí žaloby ve třech případech, tj. ve vztahu k rozhodnutím Finančního
ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 23. 11. 2004 , č. j. FŘ 5044/15/03, ze dne 23. 11. 2004, č. j.
FŘ 9819/15/03 a ze dne 18. 5. 2006, č. j. FŘ 6983/15/06 byla opožděnost jejího podání.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže byl
podán předčasně nebo opožděně, tj. není-li návrh podán ve lhůtě zákonem stanovené
pro jednotlivé druhy řízení. Je–li návrh podán po uplynutí této lhůty a je-li z tohoto důvodu
usnesením soudu odmítnut, nelze již o věci samé jednat. Podle §72 odst. 1 s. ř s. lze žalobu
proti rozhodnutí podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením
písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Ustanovení §72
odst. 4 s. ř. s. pak vylučuje prominutí zmeškání lhůty pro podání žaloby (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2005, č. j. 5 Azs 317/2004 - 56, přístupno
na www.nssoud.cz).
Z ustálené judikatury zdejšího soudu vyplývá, že uvedená lhůta platí i pro podání žaloby,
kterou se žalobce domáhá vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu, přičemž závěr
městského soudu o její opožděnosti nelze zpochybnit tvrzením, že rozhodnutí finančních orgánů
jsou nicotná, a proto zákonná lhůta pro její podání nemohla začít běžet (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 7 Afs 17/2005 - 42, ze dne 18. 10. 2005, č. j.
2 Afs 94/2005 - 68, přístupno na www.nssoud.cz).
V daném případě bylo zjištěno, že rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 11. 2004, č. j.
FŘ 5044/15/03 bylo stěžovatelce doručeno dne 29. 11. 2004, rozhodnutí ze dne 23. 11. 2004 ,
č. j. FŘ 9819/15/03 bylo stěžovatelce doručeno téhož dne, rozhodnutí ze dne 18. 5. 2006, č. j.
FŘ 6983/15/06 bylo stěžovatelce doručeno 29. 5. 2006. Žaloba ve vztahu k těmto třem
rozhodnutím byla podána k poštovní přepravě dne 24. 1. 2007 a soudu I. stupně byla doručena
dne 25. 1. 2007. Z uvede ného vyplývá, že se jedná o žalobu podanou zjevně opožděně,
neboť byla podána po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené zákonem k jejímu podání.
Nejvyšší správní soud proto musel nutně dospět k závěru, že městský soud v nyní
napadeném rozhodnutí stěžovatelčinu žalobu ve výroku II. odmítl správně pro opožděnost,
když žaloba byla podána až dne 24. 1. 2007.
V případě výroku I. usnesení napadeného kasační stížností, kterým městský soud vyloučil
v případě žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2007, č. j. 14736/07-1500-106054
k samostatnému projednání ze spisu plyne, že stěžovatelka dne 5. 11. 2007 změnila žalobní petit
žaloby ze dne 24. 1. 2007. Jakkoli stěžovatelka v kasační stížnosti neuvádí, v čem spatřuje
nesprávnost postupu městského soudu při vyloučení žaloby ve vztahu k rozhodnutí žalovaného
ze dne 11. 9. 2007, neboť uvádí toliko, že městský soud pochybil, považuje Nejvyšší správní soud
za vhodné uvést následující:
Podle ust. §39 odst. 2 s. ř. s. může předseda senátu, směřuje-li žaloba proti více
rozhodnutím, usnesením každé takové rozhodnutí vyloučit k samostatnému projednání, není-li
společné řízení možné nebo vhodné.
Nejvyšší správní soud se již dříve vyčerpávajícím způsobem zabýval povahou a důsledky
usnesení ve smyslu ust. §39 s. ř. s. a v rozsudku ze dne 28. 2. 2008, č. j. 5 Afs 69/2007 - 64,
dostupném na www.nssoud.cz uvedl, že „zákonodárce nebrání projednání žaloby směřující
proti více správním rozhodnutím v jednom řízení, naopak, takovému vyřízení věci dává obvykle
přednost, což je logické – žalobce zpravidla podává žalobu proti vícero rozhodnutím tehdy,
jsou-li vydána současně či nedlouho po sobě a týkají-li se souvisejících otázek. K tomu,
aby se nevedlo jedno jediné řízení o celé žalobě, však m ůže existovat řada důvodů, které
lze jen těžko specifikovat v zákonném textu. Proto zákonodárce připustil, že za určitých
podmínek může být každé z žalobou napadených rozhodnutí vyloučeno k samostatnému
projednání, a to z důvodu nutnosti (společné řízení není z nějakého důvodu možné)
nebo z důvodu vhodnosti (společné řízení sice možné je, ale existuje důvod, pro který
je vhodnější přistoupit k vyloučení napadeného rozhodnutí k samostatnému projednání).
Posouzení, zda je či není společné řízení možné nebo vh odné, je na předsedovi senátu; nesmí
být výrazem libovůle a musí se opírat o logické a racionální důvody.“
Bez ohledu na to, zda by žalobou napadená rozhodnutí byla soudem přezkoumávána
společně v jednom řízení, anebo odděleně ve dvou řízeních, je pak v každém případě nezbytné
posuzovat splnění procesních podmínek pro věcnou projednatelnost žaloby ve vztahu
ke každému z napadených rozhodnutí samostatně. Je tedy nezbytné ve vztahu ke každému z nich
zkoumat samostatně mj., zda se jedná o „rozhodnutí“ ve smys lu §65 odst. 1 s. ř. s., případně
v dalším kroku, zda žaloba byla podána včasně. Výrok soudního rozhodnutí o žalobě pak musí
rozhodnout o každém z napadených rozhodnutí zvlášť, jakkoli se to nemusí nezbytně projevit
ve formální struktuře výroku. Podmínky projednatelnosti žaloby v případě vyloučení věci
k samostatnému projednání však musí být splněny.
V daném případě městský soud dospěl k závěru, že v souladu se změněným petitem
ze dne 5. 11. 2007, je nutno posoudit žalobu ve vztahu k rozhodnutí ze dne 11. 9. 2007, č. j.
14736/07-1500-106054 jako včasnou. Soud I. stupně ji proto zcela logicky a oprávněně dle ust.
§39 odst. 2 s. ř. s. vyloučil k samostatnému projednání, neboť pouze v tomto případě byly
splněny podmínky řízení a věc lze meritorně projednat. V ostatních případech, jak je shora
uvedeno, soud splnění podmínek řízení nemohl konstatovat, a proto žalobu ve vztahu k ostatním
rozhodnutím odmítl pro opožděnost.
Podle ust. §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž se pouze upravuje vedení řízení. Rozhodnutí, kterým soud vyloučil žaloby k samostatnému
projednání je svou povahou rozhodnutím, jímž se pouze upravuje vedení řízení; tímto
rozhodnutím není a nemůže být nikterak zasaženo do práv stěžovatelky. Nejvy šší správní soud
proto kasační stížnost v této části odmítl postupem dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud, s ohledem na shora uvedenou argumentaci, neshledal kasační
stížnost důvodnou, neshledal ani jiné vady, k nimž by musel dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlížet
z úřední povinnosti, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky.
V Brně dne 25. ledna 2010
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu