ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.66.2010:71
sp. zn. 5 As 66/2010 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: I. T.,
zast. advokátem Mgr. Janem Vrbenským, se sídlem AK K Lučinám 2489/12, Praha 3, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM,
170 34, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 22. 12. 2009, č. j. 9 Ca 149/2007 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti k rukám advokáta částku 2400 Kč, a to do 30- ti dnů od doručení tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne
15. 3. 2007, č. j. OAM-45-772/2006 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
V kasační stížnosti stěžovatel napadá rozsudek soudu, který zrušil rozhodnutí správního
orgánu, a to z důvodu nepřezkoumatelnosti a pro nesrozumitelnost. Stěžovatel je přesvědčen
o naplnění podmínky nesrozumitelnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Z rozsudku
dle něj není zřejmé, kdo jsou účastníci řízení. Nejprve je v rozsudku za žalobce označen T. I., a to
bez uvedení data narození, v odůvodnění se ale soud zmiňuje o tom, že V. Č. byl kontrolován
Policií ČR. Není tak zřejmé, které osoby se rozsudek soudu týká. Dle názoru stěžovatele nejde o
zjevnou nesprávnost, neboť v rozsudku soudu se vyskytuje jméno žalobce toliko dvakrát, a to
pokaždé odlišné. Stěžovatel považuje rozsudek soudu za nesrozumitelný (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 58/2003 - 75 ze dne 4. 12. 2003).
Přes existující důvod pro zrušení rozsudku soudu z důvodu jeho nesrozumitelnosti,
pokládá stěžovatel za nezbytné zabývat se i druhým důvodem s vé kasační stížnosti, kterým
je nezákonnost napadeného rozsudku. Dle názoru stěžovatele soud nesprávně vyložil dotčené
ustanovení zákona o pobytu cizinců, ve znění platném v době rozhodování. Soud se domnívá,
že správní orgán má právo uložit cizinci povinnost hradit náklady správního vyhoštění pouze
do výše částky, která odpovídá jeho zajištěným prostředkům. Tento názor soudu ale nemá oporu
v zákonném textu, jedná se tudíž o nezákonný výklad. Podle ustanovení §123 odst. 7 zákona
o pobytu cizinců, ve znění platném v době rozhodování „nejsou-li náklady spojené se správním
vyhoštěním cizince uhrazeny z jistoty nebo z peněžních prostředků cizince, stanoví policie nebo
ministerstvo rozhodnutím, kdo a v jaké výši je po vinen tyto náklady nebo jejich část uhradit.
Rozhodnutí nabývá právní moci doručením nebo odmítnutím převzetí“. Z uvedeného nikterak
nevyplývá, že by nebylo možno požadovat uhrazení nákladů správního vyhoštění podle
uvedeného ustanovení po cizinci, v důsledku jehož protizákonného jednání zmíněné náklady
vznikly. Nejvyšší správní soud sice v soudem citovaných rozsudcích zastává shodný názor jako
soud v napadeném rozsudku, avšak tento závěr je v příkrém rozporu s úmyslem zákonodárce.
V této souvislosti odkazuje stěžovatel na zněni §123 zákona o pobytu cizinců před novelizací
zákonem č. 428/2005 Sb. Peněžní prostředky zde (v odst. 2) byly vymezeny jako t y, jež
má dotčený cizinec u sebe. Zákonem č. 428/2005 Sb. došlo k vypuštění slovního spojení
„u sebe“ ze zákona, čímž dal zákonodárce zřetelně najevo, že za peněžní prostředky nemají b ýt
považovány toliko finanční hodnoty, které má zajištěný cizinec u sebe, ale i potenciální budoucí
příjmy cizince. Stěžovatel tudíž vycházel ze znění ustanovení §123 zákona o pobytu cizinců
a plně respektoval úmysl zákonodárce. Za peněžní prostředky je tedy dle názoru stěžova tele
nutno považovat jakékoliv finanční prostředky cizince, nejenom ty, jež byly u něho zjištěny
a zajištěny. Rozsudek soudu a v něm obsažený výklad je nepřípustným zúžením, bez opory
v zákonném textu. S ohledem na skutečnost, že občané ČR jsou povinni platit své dluhy vůči
státu, vzniklé porušením právních předpisů ze strany těchto občanů v plné výši, vznikla
by zavedením odlišného právního systému pro cizince nedůvodná diskriminace, což lze označit
za odporující čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Jedná se rovněž o narušeni principu
státoobčanského vztahu, kdy práva a povinnosti občanů by byla podřazena právům cizinců
(rozpor s čl. 42 odst. 2 Listiny). Navíc snaha změnit zákon sou dním rozhodnutím je v rozporu
s ústavním pořádkem ČR (čl. 90 Ústavy).
Stěžovatel pokládá rozsudek soudu za nevycházející ze zjištěného skutkového a právního
stavu. Stěžovatel je přesvědčen, že postupoval v souladu se zákonem a v řízení byly posuzovány
všechny relevantní okolnosti, cizinec nebyl zkrácen na svých právec h a uložená povinnost vychází
z ustanovení §123 odst. 7 zákona o pobytu cizinců.
S ohledem na smysl a účel kasačních stížností, podávaný ch správním orgánem, kdy jde
o „zbraň“ ke sjednocení judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 Afs 2/2008 - 92 ze dne 5. 6. 2008), považuje stěžovatel za nutné, aby se Nejvyšší správní
soud vyjádřil k dosud nezodpovězené otázce dopadů zákona č. 428/2005 Sb., na de finici
peněžních prostředků ve smyslu zákona o pobytu cizinců. I Nejvyšší správní soud přiznává
správnímu orgánu pravomoc vymáhat náklady správního vyhoštění v plné výši na cizinci, jehož
porušením zákonných ustanovení tyto náklady vznikly (rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 As 32/2009 - 63 ze dne 20. 10. 2009). Zásadní právní otázkou, jež vyšla v souvislosti
s tímto případem (nikterak ojedinělým) najevo, je, zda soud může nad ráme c zákona zúžit rozsah
plnění povinné osoby, přičemž toto zákonem nepodložené zúžení se vztahuje pouze na úzce
vymezenou skupinu osob, v daném případě cizinců, zajištěných za účelem správního vyhoštění.
Dle názoru stěžovatele je tento výklad v rozporu s ústavním zákazem diskriminace, neboť ostatní
skupiny osob mají povinnost své závazky vůči státu, vzniklé v souvislosti s jejich porušením
zákona, hradit i ze svých budoucích příjmů.
Stěžovatel rovněž upozorňuje na skutečnost, že součástí výroku napadeného rozsudku
soudu je povinnost žalovaného zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů
řízení v částce 13.424,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Soud se v tomto odvolal
na ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel pokládá rozsudek na nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost a rovněž tak za nezákonný, a proto se domnívá, že je namístě i vyřešení
otázky nákladů řízení ve smyslu ustanovení §60 odst. 1 cit. zákona. V případě zrušení rozsudku
soudu Nejvyšším správním soudem odpadne zákonem požadovaná podmínka „úspěchu ve věci“
a dle názoru stěžovatele tím již nebude dán důvod pro plnění ze strany žalovaného. Jelikož
by se v daném případě jednalo o plnění z právního důvodu, který odpadl, neboť rozsudek, o nějž
se opírá nárok žalobce, by byl zrušen, shledá vá stěžovatel potřebným, aby Nejvyšší správní soudu
buď sám rozhodl o povinnosti advokáta jmenovaného vrátit zaplacené náklady řízení, nebo uložil
Městskému soudu v Praze rozhodnout o této povinnosti.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje rozsudek městského soudu v celém
rozsahu zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, ž e považuje napadený rozsudek
za správný. Dále uvádí, že právní zástupce je ohledně placení náhrady nákladů řízení toliko
platebním místem, plnění je však ve prospěch účastníka řízení, zde žalobce. Z uvedeného důvodu
nemůže právnímu zástupci vzniknout povinnost k placení nákladů řízení, ani k jejich vrácení,
neboť taková povinnost dopadá pouze na účastníka řízení. Z uvedeného důvodu je požadavek
stěžovatele na uložení povinnosti právnímu zástupci žalobce k vrácení náhrady nákladů řízení
zcela nesprávný.
S ohledem na výše uvedené žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud uvedenou
kasační stížnost stěžovatele zamítl a žalobci přiznal náhradu nákla dů kasačního řízení.
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány
důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
První ze dvou kasačních námitek stěžovatele se týká nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud již uvedl, např. v rozsudku č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
že za nesrozumitelné obecně považuje takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně
rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy
nelze seznat, co je výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou
jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí
nikoho nezavazuje apod.
Podle ustanovení §54 odst. 4 s. ř. s. předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu
chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká -li se oprava výroku, vydá o tom
opravné usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení
nenabude právní moci.
Citované ustanovení umožňuje soudu, aby v rozhodnutí opravil početní a písařské chyby
a zjevné nesprávnosti, které jsou podobného původu jako písařské chyby. Za zjevnou
nesprávnost tak může být považována pouze chyba, ke které došlo zjevným a okamžitým
selháním v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účas ti bylo rozhodnutí vyhlášeno
či vyhotoveno, a která je každému zřejmá. Zřejmost takové n esprávnosti vyplývá především
z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí. Tento názor
vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 9. 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, publikovaném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/1969, a Nejvyšší správní soud neshledal
žádný důvod se od tohoto názoru odchýlit. Rovněž Ústavní soud k u stanovení §54 odst. 4
s. ř. s uvedl, že je umožněno předsedovi senátu opravit pouze chyby v psaní, počtech a jiné
zjevné nesprávnosti, přičemž tyto chyby jsou obvykle identifikovatelné na zá kladě srovnání
výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním. Není však přípustné pomocí tohoto institutu měnit
obsah rozhodnutí v takovém rozsahu, že by opravou jeho výroku byla účastníkům řízení založena
nová práva či povinnosti – viz usnesení ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 811/2007.
Nejvyšší správní soud má za to, že pochybení městského soudu spočívající v uvedení
nesprávného jména žalobce v části odůvodnění rozsudku, je vadou, která však nemá vliv
na přezkoumatelnost rozhodnutí z důvodu nesrozumitelnosti. Dle názoru Nejvyššího správního
soudu se jedná o zjevnou nesprávnost, která je na první pohled, zejména při porovnání
odůvodnění a záhlaví rozsudku, zřejmá. Z rozsudku je patrné, kdo jsou účastníci řízení,
odůvodnění se, kromě nesprávného uvedení jména ža lobce, nevztahuje k věci osoby odlišné
od žalobce, ale není žádný pochyb o tom, že se vztahuje právě a pouze k osobě žalobce. Nejvyšší
správní soud dospěl k názoru, že tuto vadu lze opravit způsobem, který zákon předpokládá
v ustanovení §54 odst. 4 s. ř. s.
Druhá kasační námitka byla stěžovatelem vznesena stran nezákonnosti napadeného
rozsudku z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem. Soud se dle stěžovatele mylně
domnívá, že správní orgán má právo uložit cizinci povinnost hradit náklady správního vyhoštění
pouze do výše částky, která odpovídá jeho zákonným prostředkům.
Nejvyšší správní soud ani tuto námitku neshledal důvodnou.
Městský soud dospěl k závěru, že peněžní prostředky představují faktické prostředky,
jimiž cizinec disponuje, a které byly u něj zjištěny a zajištěny - nejedná se proto o peněžní
prostředky cizince získané eventuálně v budoucnu. Jelikož v dané m případě rozhodl stěžovatel
o uložení povinnosti žalobce uhradit náklady správního vyhoštění ve výši, která neodpovídá výš i
jeho zajištěných prostředků, soud jeho rozhodnutí zrušil. Městský soud v napadeném rozsudku
výslovně odkazoval na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, přičemž zdejší soud
neshledal žádný rozumný důvod, pro který by se od ní měl v nyní rozhodovaném případě
jakkoliv odchýlit.
Právní úprava úhrady nákladů řízení spojených se správním vyhoštěním je obsažena
v ustanovení §123 zákona o pobytu cizinců.
Dle ustanovení §123 odst. 1 tohoto zákona, ve znění účinném do 31. 8. 2007, tedy
ve znění platném v době rozhodování správního orgánu, náklady spojené se správním
vyhoštěním se hradí z jistoty. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nelze-li uhradit náklady z jistoty,
uhradí se, byt‘ i částečně, z peněžních prostředků cizince, který má být vyhoštěn na základě
rozhodnutí o správním vyhoštění; podle odstavce 3 tohoto zákona nelze-li uhradit náklady
z jistoty ani z peněžních prostředků cizince, uhradí je plně nebo jejich zbývající část osoba, která
se k tomu zavázala v pozvání ověřeném policií. Podle odst. 4 tohoto ustanovení nelze-li uhradit
náklady podle předchozích odstavců, jsou povinni tyto náklady uhradit plně nebo jejich zbývající
část postupně a) ten, kdo cizince zaměstnal bez povolení k zaměstnání, b) ten, kdo zaměstnání
bez povolení k zaměstnání zprostředkoval, c) dopravce, který nesplnil povinnost podle
ustanovení §104 tohoto zákona. Podle odst. 5 citovaného ustanovení nelze-li náklady spojené
se správním vyhoštěním uhradit podle předchozích odstavců, nese tyto náklady a) policie, jde-li
o cizince zajištěného podle zvláštního právního předpisu, b) ministerstvo v ostatních případech.
Podle odst. 6 tohoto ustanovení do nákladů spojených se správním vyhoštěním se zahrnují
náklady na ubytování a stravování, přepravní náklady a ostatní nutné peněžní náklady. Podle odst.
7 tohoto ustanovení nejsou-li náklady spojené se správním vyhoštěním cizince uhrazeny z jistoty
nebo z peněžních prostředků cizince, stanoví policie nebo ministerstvo rozhodnutím, kdo
a v jaké výši je povinen tyto náklady nebo jejich část uhradit. Rozhodnutí nabývá právní moci
doručením nebo odmítnutím převzetí.
Jak již uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 19. 6. 2009,
č. j. 5 As 18/2009 - 119, „pokud však z různých důvodů nelze uhradit náklady z jistoty, uhradí
se, byť i jen částečně, z peněžních prostředků cizince, který má být vyhoštěn na základě
rozhodnutí o správním vyhoštění.“ (pozn. soudu - současné znění ustanovení §123 zákona o pobytu
cizinců, účinné od 21. 12. 2007, počítá na prvním místě s uhrazením nákladů spojených se správním vyhoštěním
z peněžních prostředků cizince, o jistotě již nehovoří).
Pro interpretaci citovaného ustanovení, kterou činí stěžovatel spornou, je podstatné,
jak bude pojem „peněžní prostředky cizince“ vyložen, neboť definitivní z jištění toho, že náklady
z peněžních prostředků cizince uhradit nelze, vede k závěru, že placení nákladů spojených
se správním vyhoštěním již nelze vyžadovat od cizince, který má být vyhoštěn, ale je možno
uložit tuto povinnost v pořadí dalším subjektům, přicházejícím na základě zákonem stanovené
posloupnosti v úvahu, tedy subjektům odlišným od osoby cizince.
Přestože zákon o pobytu cizinců definici „peněžních prostředků“ jako takovou
neobsahuje, je možné vyjít z toho, v jakých souvislostech zákon tohoto pojmu v souvislosti
s realizací správního vyhoštění užívá.
V ustanovení §137 zákona o pobytu cizinců se uvádí, že policie při umisťování cizince
do zařízení pro zajištění cizinců je oprávněna provést osobní prohlídku a prohlídku osobních věcí
cizince za účelem zjištění, zda u sebe cizinec mj. nemá peněžní prostředky. Pokud je zjištění policie
v tomto ohledu kladné, policie peněžní prostředky zadrží, společně s jinými v zákoně
vyjmenovanými věcmi, jejichž vnášení do zařízení, vyrábění nebo přechovávání v zařízení
je zakázáno. Po zadržení je pak předá k úschově provozovateli zařízení. Stejně tak bude
na základě ustanovení §145 odst. 3 zákona o pobytu cizinců naloženo i s jinak cizincem po dobu
zajištění získanými peněžními prostředky. Ustanovení §145 stanoví podmínky, za nichž může
zajištěný cizinec s takovými peněžními prostředky nakládat. Konečně ustanovení §146 zákona
o pobytu cizinců stanoví, že ministerstvo je oprávněno použít za určitých podmínek uschované
peněžní prostředky zajištěného cizince, jsou-li v české nebo jiné volně směnitelné měně, k úhradě,
byť i částečné, výdajů spojených s jeho pobytem v zařízení a se správním vyhoštěním.
Z úpravy §123 zákona o pobytu cizinců, ani z jiného ustanovení tohoto zákona,
nevyplývá úmysl zákonodárce odchýlit se v souvislosti s realizací správního vyhoštění
od uvedeného významu pojmu „peněžních prostředků cizince“. Lze tedy souhlasit s výkladem
učiněným městským soudem, jenž stanovil, že „peněžní prostředky“ je třeba vykládat
jako faktické prostředky, jimiž cizinec disponoval, a které jsou u něj zjištěny a zajištěny a nejedná
se tedy o jakékoliv eventuálně v budoucnu získané prostředky cizince.
Nastane-li však situace, že i tento (v pořadí druhý možný způsob) je nerealizovatelný,
pak nastupuje možnost uložit takovou povinnost dalším osobám, jež zákon vysloveně označuje.
Cizinec sám je již z plnění povinnosti vyloučen (pro nemožnost plnit) a zákon poté
presumuje další okruh osob, které mohou být povolány k plnění této povinnosti, vždy však
až v pořadí, které určuje zákon sám a po vyloučení možnosti předchozí.
Nelze-li tedy uhradit náklady z jistoty ani z peněžních prostředků cizince, uhradí je plně
nebo jejich zbývající část osoba, která se k tomu zavázala v pozvání ověřeném policií. Pokud není
možno využít ani tohoto způsobu úhrady pro nemožnost plnění osob připadajících v úvahu
dle pořadí určeného zákonem (odst. 4…nelze-li uhradit náklady podle předchozích odstavců...), pak jsou
povinni tyto náklady uhradit plně nebo jejich zbývající část postupně - a) ten, kdo cizince
zaměstnal bez povolení k zaměstnání, - b) ten, kdo zaměstnání bez povolení k zaměstnání
zprostředkoval, - c) dopravce, který nesplnil povinnost podle ustanovení §104 zákona.
V takovém případě je proto na místě, aby správní orgán požadoval úhradu nákladů
spojenou s vystěhováním cizince po zde zmíněných osobách. Až po vyloučení možnosti uspět
s úhradou nákladů u nich, může správní orgán přistoupit k dalšímu kroku a tím je povinnost státu
hradit náklady sám. Komentované ustanovení v odst. 5 výslovně zmiňuje, že … Nelze-li náklady
spojené se správním vyhoštěním uhradit podle předchozích odstavců, nese tyto náklady vždy již stát. Konkrétně
pak dopadá tato povinnost [dle odst. 5 písm. a)] na policii, jde -li o cizince zajištěného podle zvláštního práv ního
předpisu a v ostatních případech pak na ministerstvo. Ze struktury komentovaného ustanovení je zřejmé,
že prvotní povinností příslušného správního orgánu je účinná snaha uspokojit se s úhradou
vzniklých nákladů spojených s vyhoštěním cizince vždy ještě před vyhoštěním cizince z jeho
finančních prostředků; z těchto finančních prostředků cizince část odčerpat ke stanovenému
účelu.
Pokud z rozličných důvodů tato účinná snaha nevede k úhradě nákladů, pak nastupují
další shora uvedené, v pořadí zákonem přesně určené kroky, jimiž je správní orgán povinen
postupovat, aby úhrady nákladů dosáhl. Tento princip posloupnosti kroků nemůže porušit;
v tom mu brání výslovná a kogentní úprava postupu, jež presumuje, že nelze-li docílit úhrady
nákladů tímto způsobem, následuje způsob v pořadí další. Žádný z těchto kroků však nemůže
správní orgán při zajišťování úhrady nákladů přeskočit či libovolně měnit.
Ust. §123 v odst. 7 cit. zákona stanoví, že nejsou-li náklady spojené se správním
vyhoštěním cizince uhrazeny z jistoty nebo z peněžních prostředků cizince, stanoví policie
nebo ministerstvo rozhodnutím, kdo a v jaké výši je povinen tyto náklady nebo jejich část
uhradit. Rozhodnutí nabývá právní moci doručením nebo odmítnutím převzetí. Nepodaří-li
se tedy správnímu orgánu uhradit vzniklé náklady spojené s vyhoštěním cizince z jistoty či jeho
peněžních prostředků ještě před jeho vyhoštěním, není-li tedy sto uspokojit svoji „pohledávku“
z těchto zdrojů, pak rozhodne o tom, která z osob následujících v pořadí bude tuto úhradu plnit.
Jak uvedeno shora, nemá při tom volbu, kterou z osob zvolí, ale je nucen respektovat
při vyžadování plnění pořadí, které určuje zákon sám.
Vyčerpal-li tedy správní orgán veškeré zákonem naznačené kroky a úhrady nákladů
nedosáhl od osob zde uvedených, pak je již jen povinností státu vzniklé náklady hradit sám.
V tomto ohledu tedy Nejvyšší správní soud souhlasí s výkladem provedeným městským soudem
vztahujícím se k možnosti požadovat úhradu nákladů jen v posloupnosti kroků zákonem přesně
stanovených.“
Obdobně Nejvyšší správní soud rozhodoval v rozhodnutích č. j. 2 As 10/2009 – 61
ze dne 9. 6. 2009 a č. j. 1 As 36/2009 - 88 ze dne 21. 5. 2009.
K námitce stěžovatele, že právní názor Nejvyššího správního soudu je v příkrém rozporu
s úmyslem zákonodárce, lze uvést, že citovaná judikatura je závazná i pro zdejší soud samotný,
protože pokud by se od ní chtěl odchýlit, mohl by tak učinit výhradně způsobem p ředvídaným
v ustanovení §17 s. ř. s., podle něhož, dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu
při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného
v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu.
Tento postup by však připadal do úvahy pouze tehdy, pakliže by se nyní rozhodující tříčlenný
senát chtěl odchýlit od citovaných dříve vyslovených právních názorů, pro což však sám
neshledal žádnou relevantní a přesvědčivou právní argumentaci a tuto argumentaci nenabídl
v kasační stížnosti ani stěžovatel. Touto argumentací totiž urč itě nemůže být poukaz na tvrzený
úmysl zákonodárce.
Lze tak shrnout, že z úpravy obsažené v ustanovení §123 cizineckého zákona ani z jiného
ustanovení nevyplývá úmysl zákonodárce odchýlit se v souvislosti s realizací správního vyhoštění
od uvedeného významu pojmu „peněžních prostředků cizince“. Nejvyšší správní soud
proto i na základě své dřívější judikatury plně akceptuje výklad Městského soudu v Praze,
podle něhož „peněžní prostředky“ je třeba vykládat jako faktické prostředky, jimiž cizinec
disponoval, a které jsou u něj zjištěny a zajištěny a nejedná se tedy o jakékoliv eventuálně
v budoucnu získané prostředky cizince. Správní orgán proto nemůže uložit cizinci úhradu
nákladů nad rámec jeho peněžních prostředků. Pouze obiter dictum je třeba dodat, že tímto
postupem se soud nedopouští nepřípustného zúžení normy bez opory v zákonném textu,
jak tvrdí stěžovatel, jelikož je bytostným úkolem každého soudu interpretovat právní normy,
které dopadají na řešené případy. Tato interpretace je přitom prováděna s využitím řady
ustálených metod. Pokud proto stěžovatel poukazuje na úpravu cizineckého zákona před
novelizací provedenou zákonem č. 428/2005 Sb., z čeho dovozuje výklad konvenující jeho
představám, využívá toliko výklad historický. Jak plyne ze shora prezent ované argumentace, proti
tomuto způsobu výkladu ustanovení §123 cizineckého zákona dostatečně hovoří výklad
systematický, logický a koneckonců i gramatický. Nejvyšší správní soud se tak neztotožňuje
s výkladem ustanovení §123 zákona, kde před novelizací zákonem č. 428/2005 Sb. byly peněžní
prostředky vymezeny jako ty, jež má dotčený cizinec u sebe, tak jak ho provádí stěžovatel.
Zákonem č. 428/2005 Sb. došlo k vypuštění slovního spojení „u sebe“, z tohoto však nevyplývá,
že za peněžní prostředky nemají být považovány toliko finanční prostředky, který má zajištěný
cizinec u sebe, ale i potenciální budoucí příjmy. Ze spojení „finanční prostředky, který má cizinec
u sebe“ naopak mohlo zdánlivě vyplývat, že se jedná o finanční prostředky, které má cizinec
„u sebe“ v době rozhodnutí, a nikoliv ty, které byly již dříve zajištěny.
Nejvyšší správní soud se rovněž s ohledem na výše uvedené neztotožňuje s názorem
stěžovatele, že by se jednalo o diskriminaci (resp. porušení Listiny základních práv a svobod
či ústavního pořádku), když občané ČR jsou povinni platit své dluhy vůči státu v plné výši. Pokud
se rozhodne stát požadovat zpět úhradu nákladů, které v souvislosti s jeho vrchnostenskou
činností vzniknou a tomuto požadavku dá zákonnou podobu, pak správní orgán nemá jinou
možnost, nežli vůli zákona splnit, a to způsobem v něm předvídaným. Vyžadovat úhradu
nákladů po vyhoštěném cizinci by bylo v mnoha případech neúspěšné, navíc spojeno s dalšími
náklady, proto je stanovena posloupnost úhrady nákladů po dalších osobách v zákoně uvedených.
Pokud ani tak nelze náklady uhradit , stát se de facto úhrady vzdává a přechází na něj, resp.
Policii ČR nebo ministerstvo vnitra povinnost nést tyto náklady Ostatně obdobným způsobem
stát upouští od vymáhání nákladů výkonu trestu (ustanovení §35 zákona č. 169/199 Sb.,
o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších
předpisů), jestliže byl odsouzený vydán nebo předán do ciziny nebo po propuštění z výkonu
trestu vyhoštěn a ze všech okolnost í je zřejmé, že další vymáhání pohledávky by bylo neúspěšné.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného shledal rozsudek městského soudu
v souladu se zákonem, proto kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s ust anovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. To náleží žalobci; soud mu proto přiznal náhradu
nákladů řízení v souladu s vyhl. č.177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve výši 2400 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3, ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu