ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.50.2009:67
sp. zn. 6 Ads 50/2009 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně:
Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém
ústavu, IČ 26991934, se sídlem Bouzov 8, Bouzov, proti žalované: Česká advokátní komora,
se sídlem Národní 16, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 27. 2. 2009, č. j. 10 Ca 56/2009 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost směřující do výroku I., tj. pokud se žalobkyni nepřiznává osvobození
od soudních poplatků, se zamít á .
II. Žalované se nepřizná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížností brojí proti usnesení Městského
soudu v Praze, kterým soud v řízení o přezkum oznámení žalované České advokátní komory
ze dne 13. 2. 2009, č. j. 239/09 - oznámení o zrušení určení advokáta k poskytnutí právní služby,
rozhodl v bodě I. výroku napadeného rozhodnutí tak, že se žalobkyni nepřiznává osvobození
od soudních poplatků, v bodě II. výroku zamítl žádost žalobkyně o ustanovení zástupce z řad
advokátů a v bodě III. výroku vyzval žalobkyni, aby do tří dnů ode dne odeslání tohoto usnesení
elektronickou cestou potvrdila jeho doručení datovou zprávou opatřenou zaručeným
elektronickým podpisem osoby pověřené jednat za žalobkyni a toto pověření rovněž soudu
zaslala. Stěžovatelka výslovně uvedla, že kasační stížnost podává proti výroku I., kterým jí nebylo
přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Městský soud v Praze v bodě I. výroku napadeného usnesení žalobkyni nepřiznal
osvobození od soudních poplatků. Soud dospěl k závěru, že žádost žalobkyně o osvobození
od soudních poplatků není důvodná, neboť žalobkyně svoji žádost zdůvodňuje složitou finanční
situací zaviněnou zaměstnavatelem, který vůči ní neplní povinnost podle §277 Zákoníku práce
a žalobkyně je tak nucena hradit si veškeré provozní náklady sama ze svých prostředků.
V této souvislosti městský soud poukázal na závěry konstantní judikatury správních soudů,
zejména na rozhodnutí publikované pod č. 1482/2008 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Městský soud uvedl, že součástí této již konstantní judikatury je i rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2008, č. j. 6 Ads 102/2008 - 65, uveřejněný
na www.nssoud.cz. Dále uvedl, že po právnické osobě (bez rozdílu, zda se jedná o občanské
sdružení nebo odborovou organizaci), hodlá-li být aktivně činnou, lze požadovat,
aby si materiální prostředky na svou činnost zajistila sama. Rezignuje-li žadatel na zajištění těchto
prostředků, není možné převést bez dalšího odpovědnost za nevytvoření těchto prostředků
na stát prostřednictvím osvobozování od soudních poplatků.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že odkazuje-li soud na konstantní judikaturu
správních soudů, pak tuto judikaturu podle názoru stěžovatelky ovšem za konstantní rozhodně
považovat nelze. Soud použil na případ stěžovatelky judikát, aniž zohlednil specifika stěžovatelky
jako jediného sdružení sui generis, jemuž má „provozní“ náklady na jeho činnost ze zákona hradit
jiný subjekt, a to zaměstnavatel, u kterého působí.
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti poukázala především na porušení práva zaručeného
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ke kterému podle ní došlo de facto dvakrát,
neboť je jí upíráno právo na soudní rozhodnutí o tom, zda jí rozhodnutím předsedy České
advokátní komory právo přístupu k soudu bylo odepřeno či nikoliv.
Nesouhlasí se závěry soudu, že je nutné, aby si sdružení zajistilo materiální prostředky
ke své činnosti samo. Zvýšení příjmů navýšením členských příspěvků je sice v souladu
se stanovami možné, ale ani tento postup by stěžovatelce nemusel přinést kýžený efekt a naopak
ve svém důsledku (kvůli vystoupení nesouhlasících členů ze sdružení) by mohl vést k nenavýšení
prostředků.
Rovněž uvádí, že nemůže doplácet na důsledky diskriminačního jednání zaměstnavatele,
který nevytváří elementární materiální podmínky pro výkon její činnosti, kdy se jedná zejména
o hrazení provozních nákladů k činnosti kanceláří odborových organizací s tím, že stěžovatelka
je tak nucena z přijatých členských příspěvků primárně zajistit svůj organizační a administrativní
chod a tak zabránit svému zániku. Tyto náklady by jí při nediskriminaci ze strany zaměstnavatele
nevznikly. Stěžovatelka konstatuje, že je tedy zřejmé, že porušení ústavního práva zaručeného
čl. 36 odst. 1 Listiny je „sekundární“ diskriminací stěžovatelky následující po „primární“
diskriminaci porušením čl. 27 odst. 2 Listiny, která přestože byla tvrzena a doložena, nebyla
rozhodujícími soudy vůbec vzata v úvahu v přímé příčinné souvislosti s majetkovými poměry
stěžovatelky a její schopností platit soudní poplatky.
Dále soud podle názoru stěžovatelky rovněž nerespektoval zásadu legitimního očekávání,
neboť rozhodl naprosto odlišně od své předchozí rozhodovací praxe, kdy stěžovatelce přiznal
právo na osvobození od soudních poplatků z důvodu majetkových poměrů vzniklých
jako důsledek „nenormální situace“, v jaké se nacházela.
Ze shora uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného usnesení
a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení, přičemž uplatňuje stížní důvod podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že v průběhu řízení o kasační stížnosti stěžovatelka
podáním ze dne 13. 4. 2009, které bylo Městským soudem v Praze postoupeno Nejvyššímu
správnímu soudu, sdělila, že se dne 12. 4. 2009 žalobkyně, jež podala žalobu, a to Základní
organizace evid. č. 20 - 0135 - 3805 Odborového svazu státních orgánů a organizací, sloučila
s Odborovou organizací pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém
ústavu, a navrhla, aby soud pokračoval v řízení na jejím místě s Odborovou organizací
pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu. Nejvyšší správní
soud o tomto návrhu rozhodl usnesením ze dne 22. 7. 2009, č. j. 6 Ads 50/2009 - 58, jež nabylo
právní moci 11. 8. 2009.
Městský soud v Praze po podání kasační stížnosti postupoval ve smyslu §108 odst. 1
s. ř. s. a předložil kasační stížnost s příslušnými spisy Nejvyššímu správnímu soudu,
aniž by odstraňoval vady kasační stížnosti, neboť stěžovatelka sdělila, že nehodlá zaplatit
ani poplatek z kasační stížnosti, nehodlá se dát zastupovat advokátem a výslovně požaduje
bez dalšího předložení kasační stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud předem dalšího odůvodnění konstatuje, že soud setrvale zastává
názor, že v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce
na osvobození od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost ani na povinném zastoupení advokátem (srov. např. rozsudek ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, příp. rozsudek ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77,
www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud proto posuzoval kasační stížnost, aniž by stěžovatelka zaplatila
soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti a aniž by byla v tomto řízení zastoupena advokátem.
Jakýkoliv jiný postup by byl v posuzované věci bezúčelný, formalistický, v rozporu se zásadou
procesní ekonomie a nemohl by vést k ochraně práv stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a shledal, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud po posouzení věci dospěl k závěru, že Městský soud v Praze
žádosti o osvobození od poplatků po právu nevyhověl.
Nejprve k právní úpravě institutu osvobození od poplatků : Podle §36 odst. 3 s. ř. s.
účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením
předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků; dospěje-li soud k závěru, že návrh zjevně
nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Dále je třeba k otázce vazby mezi institutem
neustanovení zástupce a osvobozením od poplatků uvést příslušnou právní úpravu: Podle §35
odst. 8 s. ř. s. může soud navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních
poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může
být i advokát.
Ve vztahu k postavení sdružení a nezbytnosti jejich ekonomické základny existuje
již dříve vyjádřený právní názor Nejvyššího správního soudu (zejm. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 5. 2008, č. j. 4 As 18/2008 - 32). Podle konstantní judikatury
správních soudů po sdružení, hodlá-li být aktivně činným, lze požadovat, aby si materiální
prostředky na svoji činnost (alespoň v základní a pro samotnou činnost nezbytné míře) zajistilo
samo. Rezignuje-li sdružení na jejich zajištění, není možné odpovědnost za nevytvoření těchto
prostředků bez dalšího převést na stát prostřednictvím osvobozování od soudních poplatků
(srov. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007, č. j. 62 Ca 40/2007 - 41, publikované
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1482/2008, www.nssoud.cz,
ze kterého Nejvyšší správní soud vychází rovněž v dalším textu). Nejvyššímu správnímu soudu je
ze spisu známo, že stěžovatelka je občanským sdružením založeným za účelem ochrany práv
a zájmů členů zejména v oblasti pracovněprávní, mzdové, bezpečnosti sociální apod. Tuto
aktivitu stěžovatelka může realizovat mimo jiné i účastí v řízeních, v nichž jsou projednávány
a řešeny spory tohoto typu. Pokud stěžovatelka hodlá být coby sdružení (nehledě na konkrétní cíl
sdružení) aktivně činnou, pak je objektivně ospravedlnitelné po ní požadovat, aby si materiální
prostředky pro prosazování svého cíle, a to alespoň v základní a pro samotnou činnost nezbytné
míře, zajistila sama. Tuto odpovědnost za tvorbu základních prostředků pro činnost nelze a priori
přenášet na stát; žádost o osvobození od soudních poplatků nemůže být tedy důvodná výlučně
proto, že stěžovatelka coby speciálně zaměřené sdružení vyvíjející činnost k dosažení svého cíle
nemá pro takovou činnost žádné materiální prostředky. Rezignuje-li stěžovatel na jejich zajištění
alespoň v základní a pro samotnou činnost nezbytné míře, pak zřejmě vychází z předpokladu,
že to bude výlučně stát, který za všech okolností ve všech obdobných případech jednotlivých
kroků stěžovatele k dosažení jeho cíle ponese veškeré jeho náklady. Takový předpoklad však
nemůže být legitimní; k jeho legitimitě neposkytuje oporu ani §36 odst. 3 s. ř. s., nejsou k ní
ani jakékoli důvody doktrinální, jež by měly snad souviset s cílem vytyčeným stěžovatelem.
Potvrzení takového předpokladu, který se z pohledu jiných osob dovolávajících se soudní
ochrany jeví být nerovným a pro stěžovatele nepřiměřeně komfortním, by mohlo být nejvýše
výsledkem toliko mechanické aplikace pravidla o nedostatku finančních prostředků
coby podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Přiznání takového absolutního
práva „za všech okolností bezplatného přístupu k soudu“ pro určité skupiny osob (zde sdružení,
jakým je stěžovatelka) by nikterak nesouviselo s ochranou konkrétních veřejných subjektivních
práv jednotlivců a s uplatňováním práva na jejich soudní ochranu, naopak by ve vztahu k jiným
osobám domáhajícím se soudní ochrany mohlo být solidním základem procesní absurdity
a diskriminace. Nejvyšší správní soud má v tomto případě za to, že je důvodu ponechat
na stěžovateli, aby si základní materiální zajištění pro základní výdaje, jež lze při dosahování
jím deklarovaného cíle předpokládat, opatřil primárně sám. Absolutní nedostatek finančních
prostředků stěžovatele tedy nemůže být v tomto konkrétním případě sám o sobě důvodem
pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Zamítnutí žádosti o osvobození od soudních
poplatků tu však vzhledem k výše uvedenému nelze vnímat jako ztěžování dosahování
či uplatňování uvedeného cíle prostřednictvím ztěžování přístupu k soudu. Stěžovatelka nebyla
postupem Městského soudu v Praze nijak zkrácena na svých právech. Kasační námitku
nesprávného posouzení právní otázky proto Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Z hlediska namítaného porušení práva na přístup k soudu či práva na spravedlivý proces
Nejvyšší správní soud podotýká, že podle čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
podmínky a podrobnosti práva na soudní a jinou právní ochranu upravuje zákon. Jednou
z těchto podmínek je i zaplacení soudního poplatku v případě, kdy je poplatková povinnost dána
zákonem. Zákonný požadavek zaplacení soudního poplatku nemůže být proto považován
za porušení práva na přístup k soudu, resp. práva na spravedlivý proces. Obdobně vnímá soudní
poplatky rovněž Ústavní soud, který je řadí mezi podmínky realizace práva na soudní ochranu.
Ve svém nálezu ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 162/99, Ústavní soud uvedl, že úprava
poplatkové povinnosti či osvobození od ní provedená zákonem České národní rady
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, představuje jeden
ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Stanovil-li totiž zákon i v tomto směru pevná
pravidla umožňující přístup k soudu také splněním v něm obsažených podmínek, potom tyto
podmínky musí respektovat nejen ten, kdo se dovolává práva na soudní ochranu, ale také stát
prostřednictvím orgánu soudní moci. Ani námitka porušení ústavně zaručených práv soudu
nebyla proto shledána důvodnou. Stejně tak nebyla shledána důvodnou námitka, že je
stěžovatelce upíráno právo na soudní rozhodnutí o tom, zda jí rozhodnutím předsedy České
advokátní komory právo přístupu k soudu bylo odepřeno či nikoliv. Stěžovatelka uváděla,
že nemá důvěru k advokátovi Mgr. Pavlu Baťkovi, který jí byl rozhodnutím žalované ze dne
5. 2. 2009 v souladu s ustanovením §18 odst. 2 zákona č. 85/1919 Sb., o advokacii, v platném
znění, určen, a proto bylo toto rozhodnutí zrušeno rozhodnutím žalované ze dne 13. 2. 2009,
č. j. 239/09 – oznámení o zrušení určení advokáta k poskytnutí právní služby, jež je předmětem
soudního přezkumu, a stěžovatelce byl určen advokát jiný.
K námitce stěžovatelky, že soud nerespektoval zásadu legitimního očekávání,
neboť rozhodl naprosto odlišně od své předchozí rozhodovací praxe, kdy stěžovatelce přiznal
právo na osvobození od soudních poplatků z důvodu majetkových poměrů vzniklých
jako důsledek „nenormální situace“, v jaké se nacházela, Nejvyšší správní soud podotýká, že nelze
říct, že stěžovatelka mohla očekávat osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze
při svém rozhodování správně vycházel z právního názoru vysloveného v citovaném rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2008, č. j. 6 Ads 102/2008 - 65, a své rozhodnutí
o zamítnutí stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků za změněné situace řádně
odůvodnil. Městský soud v Praze, jenž se podle názoru stěžovatelky odchýlil od předchozí
rozhodovací praxe, názorový posun přezkoumatelným způsobem odůvodnil.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal v postupu Městského soudu v Praze
pochybení, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalovaná žádné náklady neuplatňovala a Nejvyšší správní
soud ani žádné jí vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto rozhodl tak, že žalované se náhrada
nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu