ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.74.2010:95
sp. zn. 6 Ads 74/2010 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: E. T.,
zastoupený Mgr. Michaelou Kasper Beňovou, advokátkou, se sídlem Masarykova 1250/50, Lysá
nad Labem, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha
5, proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 5. 2008, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2010, č. j. 16 Cad 66/2008 - 63,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalovaná n em á právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, Mgr. Michaele Kasper Beňové, advokátce, se sídlem
Masarykova 1250/50, Lysá nad Labem, se přizn á vá odměna za zastupování
a náhrada hotových výdajů ve výši 2307,12 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
(dále jen „krajský soud“) ze dne 25. 1. 2010, č. j. 16 Cad 66/2008 - 63, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 5. 2008, č. j. X, jímž žalovaná zamítla stěžovateli
žádost o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek podle §38 zákona č. 155/1995 Sb., o
důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), s odůvodněním, že podle
posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Nymburce (dále též „OSSZ“) ze dne 16.
4. 2008 není žalobce plně invalidní a jeho neschopnost soustavné výdělečné činnosti poklesla
pouze o 40 %. Nadále tedy stěžovateli náleží částečný invalidní důchod.
V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že při posuzování jeho žádosti o přiznání plného
invalidního důchodu žalovaná neprovedla všechny důkazy, které byly potřebné pro zjištění
skutkového stavu věci, a to v takovém rozsahu, že to mohlo ovlivnit zákonnost
jejího rozhodnutí. Krajský soud pak tyto nedostatky v rozhodování žalované nenapravil.
Stěžovatel namítl, že vyšetření provedené ve věznici dne 28. 8. 2008 MUDr. F. bylo provedeno
tak, že jej vyšetřující lékař prohlédl jen „na dálku přes stůl“, nebyl tedy vůbec fyzicky prohlédnut,
což namítal již dříve, přesto k tomu přihlédnuto nebylo. Dále stěžovatel namítl, že oční vyšetření,
které provedl MUDr. H. dne 12. 12. 2007, nebylo speciálním vyšetřením pro účely přiznání
invalidního důchodu, protože jej navštívil pouze s tím, že špatně vidí a lékař mu na základě
tohoto vyšetření předepsal brýle. Nebylo tedy nijak zohledněno např. poškození jeho zraku
v důsledku diabetu. V neposlední řadě namítl, že již od samého počátku tvrdí, že mj. trpí také
astmatem. Žádné vyšetření ohledně tohoto zdravotního problému však provedeno nebylo,
přestože toto onemocnění s ohledem na svou závažnost muselo být při posuzování nároku na
plný invalidní důchod zohledněno. Závěrem stěžovatel uvedl, že správné a úplné zjištění
skutkového stavu, v tomto případě kompletní a objektivní vyšetření jeho zdravotního stavu ve
vztahu k invaliditě, je základním požadavkem na zákonné rozhodnutí při rozhodování o
invalidním důchodu. Tento požadavek však v jeho případě naplněn nebyl a rozhodnutí krajského
soudu je proto nezákonné.
Žalovaná se kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřila.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel napadl rozhodnutí
žalované ze dne 12. 5. 2008 žalobou, v níž nesouhlasil s rozhodnutím žalované z důvodu
nesprávného posouzení svého zdravotního stavu. Stěžovatel namítal, že trpí infarktem myokardu
a astmatem (r. 1992), diabetes (2002) s tím, že tato onemocnění jsou trvalého a nevyléčitelného
rázu.
Z obsahu soudního spisu a připojeného správního spisu Nejvyšší správní soud dále zjistil,
že žalobce požádal o přiznání plného invalidního důchodu a k jeho žádosti ze dne 5. 12. 2007
dospěl při posouzení zdravotního stavu stěžovatele posudkový lékař OSSZ v Nymburce dne
16. 4. 2008 k hodnocení, že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav stěžovatele je podmíněn
ischemickou chorobou srdeční s proběhlým komplikovaným infarktem myokardu spodní stěny
s nutností KPCR v roce 1998. Stěžovatel byl v dalším období opakovaně hospitalizován
pro bolesti na hrudi, nebyla prokázána závažnější nová ischemie. Kardiologické vyšetření bylo
provedeno v roce 2006, tehdy bez známek hypertrofie srdečních oddílů, lehká hypokineza
laterální a spodní stěny, EF 45 - 50 %, další vyšetření již prováděna nebyla (ani při hospitalizaci
v roce 2007). Z rizikových faktorů je přítomna porucha lipidového metabilismu, diabetes
mellitus, hypertenze a kuřáctví. Z doložené dokumentace nebylo prokázáno zhoršení zdravotního
stavu stěžovatele a pro profesi stěžovatele (nekvalifikovaný dělník) bylo hodnocení
jeho zdravotního stavu provedeno ve středu rozpětí. Posudkové hodnocení lékaře OSSZ
vycházelo z výsledku lékařského vyšetření (dg: ischemická choroba srdeční, st. p. QIM spodní
stěny s PCR pro maligní arytmii v r. 1998, direktní PTCA ACD s implantací stentu 10/1998
s hemodynamicky nevýznamnou restenozou v dist. segmentu stentu s občasnými stenokardiemi
a středně těžkou dysfunkci LK; st.p. protrahované stenokardii v 3/2007 s možnou ischemií
laterálně dle EKG, bez laborator. positivity; diabetes mellitus 2. typu na PAD subkompensovaný,
bez orgán. komplikací, porucha lipidového metabolismu. Lékař OSSZ pak dospěl k závěru,
že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav stěžovatele odpovídá postižení uvedenému
v kapitole IX., oddílu A, položce 8, písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., tj. 40 %,
přičemž míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti ve smyslu §6 odst. 4 a 8 téže
vyhlášky se nemění.
Krajský soud si vyžádal v rámci soudního řízení odborný posudek od posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „ PK MPSV“) v Ústí nad Labem. PK MPSV nově
posoudila celkový stav žalobce, dále posoudila pokles jeho schopnosti soustavné výdělečné
činnosti a zaujala posudkový závěr o plné invaliditě žalobce ke dni vydání napadeného
rozhodnutí (tj. 12. 5. 2008). Členem PK MPSV byl odborný lékař - internista (revmatolog),
posudek byl vypracován po studiu a zhodnocení zdravotního stavu stěžovatele na základě
předložené lékařské dokumentace a odborných lékařských nálezů dne 2 3. 4. 2009. Žalobce nebyl
jednání komise přítomen, neboť se omluvil ze zdravotních důvodů a požádal o projednání
ve své nepřítomnosti. Dále je z posudkové dokumentace patrno, jaké lékařské nálezy měla
komise k dispozici a z jakých nálezů vycházela. PK MPSV na základě zdravotnické dokumentace
stěžovatele (lékařský nález ošetřujícího lékaře Věznice Jiřice MUDr. F. ze dne 26. 2. 2008,
propouštěcí zpráva z interního oddělení z 3/2007, diabetologické vyšetření MUDr. K.
z 16. 10. 2007, zhodnocení zdravotního stavu dle dokumentace odb ornou lékařkou z oboru
interna - revmatologie MUDr. B. při jednání posudkové komise) a konstatovala diagnostický
souhrn (ischemická choroba srdeční, st.p. IM s KPCR pro maligní arytmii, /1998/, st. p. PTCA
s implatací stentu 10/1998, st.p. SKG /2002/, syndrom anginae pectoris, arteriální hypertense,
dyslipidemia, diabetes mellitus II. typu, obesitám, chron. nikotinismus). Komise rovněž uvedla, že
v případě zdravotního stavu stěžovatele jde o muže ve věku 53 let, nevyučeného, který absolvoval
7. tříd základní školy, pracoval v různých dělnických profesích do přiznání částečného invalidního
důchodu v roce 1999, poté již nepracoval a byl v evidenci úřadu práce a nyní je ve výkonu trestu
odnětí svobody. Dominujícím zdravotním postižením jsou od roku 1998 bolesti na hrudi, zvláště
při větší námaze, které ho dosud občas subjektivně obtěžují . V říjnu 1998 stěžovatel prodělal
QIM spodní stěny komplikovaný komorovou fibrilací s nutností KPCR a následně provedenou
SKG s urgentní PTCA s implantací stentu. Naposledy byl stěžovatel hospitalizován na interním
oddělení v březnu 2007 pro bolesti na hrudi, kdy také bylo vysloveno podezření z možné
nedokrevnosti boční stěny srdeční, ale laboratorní a EKG vyšetření čerstvé ischemické změny
nepotvrdilo, stěžovatel byl propuštěn bez obtíží, kardiopulmonálně kompenzován. Subjektivně
stěžovatel po ránu, když vstává, pociťuje točení hlavy, občas mívá bolesti na prsou, při chůzi do
schodů jej bolí nohy a špatně se mu dýchá. Komise uzavřela, že k datu vydání napadeného
rozhodnutí žalované se u stěžovatele jednalo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož
dominující příčinou je syndrom anginae pectoris při chronické ischemické chorobě srdeční.
Zdravotní stav stěžovatele je stabilizovaný a komise pak stanovila míru poklesu soustavné
výdělečné činnosti stěžovatele k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované na 40 % podle
kapitoly IX., oddíl A, položka 8, písm. b) vyhlášky č. 284/1995 Sb. s tím, že míra poklesu
soustavné výdělečné činnosti ve smyslu §6 odst. 4 a 5 téže vyhlášky se nemění. Stěžovatel tedy
nebyl k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované plně invalidní, ale byl nadále částečně
invalidní.
Proti výše citovanému posudku PK MPSV v Ústí nad Labem stěžovatel namítl,
že jeho zdravotní stav nebyl objektivně posouzen, neustále se zhoršuje, není stabilizovaný
a posudková komise vycházela z lékařských zpráv z roku 2007. S ohledem na tento časový odstup
setrval na aktuálním a odborném vyšetření svého zdravotního stavu.
Krajský soud tedy požádal o posouzení zdravotního stavu stěžovatele PK MPSV v Praze,
jejímž členem byl také odborný lékař - internista, která v posudku ze dne 19. 8. 2009 (stěžovatel
se z jednání komise omluvil) konstatovala diagnózu stěžovatele (ischemická choroba srdeční
se stavem po infarktu myokardu, kardiopulmonální resuscitaci pro maligní arytmii v roce 1998,
se stavem po revaskularizaci /angioplastice s implantací stentu/, diabetes mellitus II. typu
bez sekundárních komplikací). Dále komise rozvedla, že v době rozhodné pro posouzení,
tj. 12. 5. 2008, uplynulo od akutní kardiální příhody s nutností kardiopulmonální resuscitace
pro maligní arytmii cca 10 let. V roce 2006 a 2007 byl stěžovatel vždy krátkodobě hospitalizován
pro stenokardie, vstupní EKG vyšetření z hospitalizace v roce 2007 sice vyjádřilo suspekci
na ischemii, během hospitalizace však EKG křivka nejevila vývoj. Také opakovaný m
laboratorním vyšetřením nebyla ischemie potvrzena. V období od roku 2007 k datu vydání
napadeného rozhodnutí stěžovatel absolvoval základní klinická, EKG a biochemická vyšetření,
tlakově a pulzově byl kompenzovaný, nebyly popsány známky srdečního selhávání. S ohledem
na neexistenci dalších lékařských zpráv z tohoto období lze z takto doložené dokumentace
usuzovat na stabilizaci zdravotního stavu, bez známek zhoršení, které by vyžadovalo hospitalizaci
či intervenční zákrok. Komise uvedla, že pro dobrou sta bilizaci svědčily i následné lékařské
zprávy, tj. zprávy, které pocházely z období po době rozhodné pro posouzení. Šlo především
o echokardiografické vyšetření ze dne 24. 4. 2009, které prokázalo hypokinezu spodní stěny
a dobrou erekční frakci. Vyšetření Dopplerem neprokázalo známky patologických toků, známky
plicní hypertenze. Celkově se jednalo o příznivý echokardiografický nález. EKG vyšetření bylo
bez čerstvých ischemických změn. Diabetes mellitus II. typu byl kontrolován perorálními
antidiabetiky, stav byl dobře stabilizovaný, měření glykémie z 6. 2. 2008 prokázalo hladinu
glukózy v krvi = 5,3 mmol/l a poslední měření z 13. 3. 2009 hodnotu = 5,8 mmol/l. Sekundární
komplikace ve smyslu diabetické retinopathie nebyly očním vyšetřením prokázány, také ostat ní
komplikace diabetu nebyly zjištěny. PK MPSV v Praze pak shodně z PK MPSV v Ústí
nad Labem konstatovala, že míra poklesu soustavné výdělečné činnosti stěžovatele k datu vydání
napadeného rozhodnutí žalované činila 40 % podle kapitoly IX., oddíl A, položka 8, písm. b)
vyhlášky č. 284/1995 Sb., což komise hodnotila i se zohledněním diabetu mellitu. Stěžovatel byl
tedy k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované částečně invalidní, schopen lehčí práce,
mohl se zaučit obsluze strojů, nevhodné by pro něj byly těžké fyzické práce.
Stěžovatel ani s tímto posudkem nesouhlasil a namítl, že v PK MPSV v Praze tvořily
jen dva lidé (předseda komise a odborná lékařka - internistka) a o odbornosti předsedy komise
MUDr. J. B. se nic neuvádí. Vzhledem ke svému onemocnění postrádá odborné lékaře z oboru
neurologie a očního lékařství (vyšetření z těchto oborů nebyla provedena), složení komise bylo
tedy nedostatečné (tuto námitku však stěžovatel již v kasační stížnosti nevznesl, proto se jí
Nejvyšší správní soud blíže nezabýval). Dále namítl, že zpráva RNDr. H. z 6. 2. 2008 (biochemie)
s ohledem na časový odstup a k možným změnám jeho zdravotního stavu z toho vyplývajícím je
neobjektivní, což platí také o zprávě očního lékaře MUDr. H . z 12. 12. 2007, který jej navíc
vyšetřil jen ohledně krátkozrakosti a dalekozrakosti a předepsal mu brýle. Od té doby se mu však
zrak zhoršil a má za to, že jde o poškození způsobené cukrovkou. Za starou rovněž označil
zprávu MUDr. F. z 26. 2. 2008 s tím, že tato není pravdivá, protože zde uváděná vyšetření nebyla
fyzicky provedena, zpráva byla napsána „od stolu“. Uvedl, že k jeho žádosti o plný invalidní
důchod bylo provedeno fakticky jen jedno vyšetření dne 24. 4. 2009.
K těmto námitkám stěžovatele krajský soud požádal PK MPSV v Praze o doplnění
jejího posudku a posudková komise ve svém doplňujícím posudku ze dne 26. 10. 2009 setrvala
na svých předcházejících závěrech. Konstatovala, že zdravotní stav stěžovatele přezkoumávala
k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované (tj. 12. 5. 2008), vycház ela přitom ze zdravotnické
dokumentace, která byla součástí spisu OSSZ a z dokumentace, kterou si vyžádala
od zdravotnického zařízení Vězeňské služby ČR. K dispozici byl mj. i oční nález (cca 5 měsíců
před dobou rozhodnutí), který popisoval kromě vizu i oční pozadí jako normální
a bez diabetických změn. Indikace nového očního a neurologického vyšetření nebyla posudkově -
medicínsky shledána důvodná, neboť výsledky nově provedeného očního a neurologického
vyšetření by pocházely z období cca 1,5 roku po době rozhodné pro posouzení, tudíž by
nemohly mít vliv na výsledek posouzení k datu vydání napadeného rozhodnutí (nemohly by být
v posudku posouzeny).
Rovněž s tím doplňujícím posudkem stěžovatel nesouhlasil a namítl, že „někomu záleží,
aby nedostal celý důchod“, že od roku 2007 nebyl vyšetřen žádným lékařem
a „jeho nepřítomnost na posudkové komisi je toho důkazem“, že posudek byl vydán
bez jeho přítomnosti. U jednání krajského soudu pak stěžovatel uvedl, že požaduje
nové vyšetření s tím, že vyšetření očního pozadí mu dělali v zimě 2007, na vyšetření srdce
jej posílají každý rok, ale měli by jej posílat každého půl roku. Tak é uvedl, že pokud se dostane
na svobodu, tak jej žádný zaměstnavatel s jeho zdravotním stavem a věkem nevezme do práce
s tím, že ze 4000 Kč se nedá žít, proto by se pravděpodobně znovu dostal do vězení.
Krajský soud ve svém rozsudku zdůraznil, že v projednávané věci jde o přiznání plného
invalidního důchodu podmíněné poklesem schopnosti soustavné výdělečné činnosti nejméně
o 66 %, rozhodnutí soudu proto závisí především na odborném lékařském posouzení
zdravotního stavu stěžovatele. Pokud jde o posudky PK MPSV ze dnů 23. 4. 2009, 19. 8. 2009
a 26. 10. 2009, krajský soud shledal, že byl y podány komisemi v řádném složení, opíraly se
o zdravotnickou dokumentaci stěžovatele a odborným členem posudkových komisí byl lékař -
odborný internista, tedy odborník v oboru, do něhož je zařazeno nejzávažnější zdravotní
postižení stěžovatele. V otázce rozhodujícího zdravotního postižení stěžovatele komise dosp ěly
k závěru shodnému se závěrem posudku posudkového lékaře OSSZ při projednání žádosti
stěžovatele o plný invalidní důchod, tj. že k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí
rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele byla ischemická
choroba srdeční se stavem po infarktu myokardu, kardiopulmonální resuscitaci pro maligní
arytmii v roce 1998, se stavem po revaskularizaci (angioplastice s implantací stentu), diabetes
mellitus II. typu bez sekundárních komplikací. Krajský soud tak shledal přesvědčivým hodnocení
PK MPSV míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele podle přílohy č. 2
vyhlášky č. 284/1995 Sb., kapitola IX., odd. A, pol. 8, písm. b), a proto žalobu zamítl
jako nedůvodnou.
Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 5. 2. 2010, kasační stížnost byla podána
dne 15. 2. 2010.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, dále jen „s. ř. s.“), tuto kasační stížnost podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a je rovněž
v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. V kasační stížnosti uplatňuje důvody,
které podle svého obsahu představují námitky proti rozsahu posouzení zdravotního postižení.
Neúplné posouzení rozsahu zdravotního postižení, jímž stěžovatel trpěl ke dni vydání
napadeného rozhodnutí žalované, by mohlo být vadou řízení před soudem ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud mohlo mít, jak stěžovatel v kasační stížnosti namítá, za následek
nesprávné stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a v důsledku
toho i nesprávné posouzení zákonných podmínek plné invalidity podle ustanovení §39 odst. 1
zákona o důchodovém pojištění. Nejvyšší správní soud proto považuje stěžovatelem uplatněný
důvod podle obsahu za důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a pro tento důvod
shledává kasační stížnost přípustnou. Za této situace Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Pokud jde o stěžovatelovy námitky vůči rozsudku krajského soudu, je třeb a vyjít z toho,
že ve stěžovatelově případě se jedná o nepřiznání plného invalidního důchodu z toho důvodu,
že míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v jeho případě nedosahuje zákonem
požadovaných 66 %. Plný invalidní důchod jako dávka důchodového pojištění je důchodem
podmíněným existencí dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a rozhodnutí soudu se opírá
především o odborné lékařské posouzení, jež je v řízení soudním primárně zákonem (§4 odst. 2
zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) svěřeno Ministerstvu
práce a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise.
Tyto posudkové komise jsou oprávněny nejen k celkovému přezkoumání zdravotního stavu
a dochované pracovní schopnosti pojištěnců, ale také k posouzení poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti a k zaujetí posudkových závěrů o plné či částečné invaliditě, jejím vzniku,
trvání či zániku. Posudek posudkové komise soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad
upravených v §77 odst. 2 s. ř. s., avšak s ohledem na mimořádný význam v tomto řízení bývá
tento posudek rozhodujícím v případech, kdy z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti
nevzbuzuje žádných pochyb, a nejsou-li tu ani žádné jiné skutečnosti nebo důkazy,
kterými by správnost posudku mohla být zpochybněna. Přitom posudek, který zcela splňuje
požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, bývá zpravidla důkazem stěžejním. Požadavek
úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky posudkov ých komisí spočívá v tom,
aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnost mi, především pak s těmi,
které namítá účastník soudního řízení uplatňující nárok na důchod podmíněný dlouhodobým
nepříznivým zdravotním stavem, jakož i v tom, zda podaný posudek obsahuje náležité
odůvodnění posudkového závěru tak, aby byl tento závěr přesvědčivý pro soud, který nemá
a ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity (ať plné či částečné)
závisí především (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010,
č. j. 6 Ads 138/2009 - 73, dostupný na www.nssoud.cz). Z posudku musí být zřejmé, že zdravotní
stav posuzovaného byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace
i s přihlédnutím ke všem tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti o úplnosti a správnosti
klinické diagnózy. V posudku musí být dále uvedeno, zda zjištěný zdravotní stav zakládá
dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a pokud ano, které zdravotní postižení bylo vzato
za jeho rozhodující příčinu. Procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
komise vyhodnotí podle charakteru zdravotního postižení na základě přílohy č. 2 vyhlášky
č. 284/1995 Sb., přičemž zdravotní postižení podřadí podle jeho druhu a intenzity pod příslušnou
kapitolu, oddíl a položku této přílohy a současně odůvodní stanovenou míru poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti v rámci zde stanoveného rozpětí. Dále uváží i rozsah a závažnost
dalších zdravotních postižení posuzovaného z hlediska možného zvýšení či snížení základního
bodového hodnocení. Skutečnost, že posudková komise je orgánem Ministerstva práce
a sociálních věcí, není důvodem k pochybnostem o objektivitě jejích závěrů (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2003, č. j. 5 Ads 4/2003 - 35, publikován ve Sb.
NSS 33/2003).
Posudky PK MPSV v Ústí nad Labem a PK MPSV v Praze (ve znění doplňujícího
posudku) splňují výše uvedené požadavky na úplnost a přesvědčivost odborného lékařského
posudku a lze z nich při zjišťování skutkového stavu vycházet.
Ke stížním námitkám stěžovatele je třeba zdůraznit, že posudky posudkových komisí
se zabývaly zhodnocením zdravotního stavu stěžovatele k okamžiku vydání žalobou napadeného
rozhodnutí žalované (§75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž však nadto byly do skutkové úvahy posudku
PK MPSV v Praze ve znění jeho doplnění zahrnuty také zprávy o zdravotním stavu stěžovatele
týkající se doby po vydání napadeného rozhodnutí žalované (zejména zpráva MUDr. K. ze dne 7.
4. 2009 - diabetologie, zpráva MUDr. O. z 24. 4. 2009 - kardiologie), z nichž také bylo vycházeno
při posouzení zdravotní stavu stěžovatele ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Takové
osvětlení minulých skutkových stavů či dějů za pomoci důkazních prostředků později vzniklých
není přitom nic výjimečného a jejich užití ani nebylo v rozporu s pokynem §75 odst. 1 s. ř. s.
Tento pokyn znamená totiž pouze to, že soud nemůže vycházet ze skutkového stavu, který nastal
až po vydání rozhodnutí správního orgánu, neboť podle ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s., soud
v rámci dokazování může nejen zopakovat důkazy provedené správním orgánem, ale může je i
doplnit, tyto důkazy je oprávněn v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů autonomně
vyhodnotit a vychází ve svém úsudku z takto zjištěného skutkového stavu, který může být
diametrálně odlišný od skutkového stavu zjištěného správním orgánem. Stále však jde pojmově o
skutkový stav, který tu byl v době vydání rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §75 odst. 1 s. ř.
s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 6 Ads 92/2009 - 78,
dostupný na www.nssoud.cz). V posuzované věci z posudků PK MPSV v Ústí nad Labem a PK
MPSV v Praze ve znění jeho doplnění tedy plyne, že při svém hodnocení zdravotního stavu
stěžovatele posudkové komise vzaly na vědomí veškeré rozhodující skutečnosti o stěžovatelově
zdravotním stavu vycházející z dostupné lékařské dokumentace (a v případě PK MPSV v Praze
navíc výše uvedené vyšetření stěžovatele provedená po vydání napadeného rozhodnutí žalované) .
Ta se skládala zejména z lékařských nálezů OSSZ v Nymburce, z kompletní zdravotnické
dokumentace vězeňského lékaře, z výše uvedených zpráv MUDr. K. a MUDr. O., ze zprávy o
hospitalizaci stěžovatele ve dnech 5. 3. 2007 – 9. 3. 2007 MUDr. H. (interna), součástí
zdravotnické dokumentace, z níž PK MPSV v Praze vycházela byl také lékařský nález MUDr. F .
z 26. 2. 2008, zpráva RNDr. H. z 6. 2. 2008 (biochemie), jakož i zpráva MUDr. H . z 12. 12. 2007
(oční).
Co se týče úplnosti a celistvosti posudk ů PK MPSV v Praze ve znění jeho doplnění
jako důkazu proto nemohla krajskému soudu vzniknout ani pochybnost o objektivnosti
zjištěného skutkového stavu a nebylo proto ani důvodu, aby krajský soud např. nechal vypracovat
další posudek od nezávislého soudního znalce, což ostatně ani stěžovatel v řízení před krajským
soudem nenavrhoval. Posudek PK MPSV v Praze ve znění jeho doplnění není v rozporu
s předcházejícím posudkem PK MPSV v Ústí nad Labem nebo v rozporu s posudkem lékaře
OSSZ, jejichž závěry i po doplnění lékařského vyšetření stěžovatele potvrzuje a blíže konkretizuje
podklady, důvody a závěry, na základě nichž bylo provedeno hodnocení zdravotního stavu
stěžovatele. V neposlední řadě ve svém doplňujícím posudku PK MPSV v Praze řádně a logicky
zdůvodnila, z jakých posudkově - medicínských důvodů není v případě stěžovatele dána indikace
nového očního a neurologického vyšetření, přičemž v této souvislosti opětovně zdejší soud
zdůrazňuje, že pro rozhodnutí ve věci je rozhodné hodnocení zdravotního stavu stěžovatele
ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalované a nikoliv vývoj zdravotního stavu stěžovatele
po tomto okamžiku. Zbývá dále pro úplnost uvést, že z protokolů o jednání před posudkovými
komisemi vyplývá, že posudkové komise si byly vědomy toho, že vzhledem k nepřítomnosti
stěžovatele mohou učinit posudkový závěr pouze na základě podkladové dokumentace,
a proto zkoumaly, zda tato je dostatečná k přijetí posudkového závěru a v tomto směru
z toho vyvodily závěry. V případě PK MPSV v Praze pak byla provedena další vyšetření
stěžovatelova zdravotního stavu s tím, že jinak měla dále k dispozici zdravotní dokumentaci
stěžovatele, z níž mohla při prozkoumání objektivního zdravotního stavu stěžovatele vycházet
a učinit patřičný závěr (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2004,
č. j. 3 Ads 7/2004 - 70, dostupný na www.nssoud.cz).
Není tedy důvodná námitka stěžovatele, že od roku 2007 nebyl řádně lékařem vyšetřen ,
neboť napadené rozhodnutí žalované bylo vydáno dne 12. 5. 2008 a stěžovatelem podle obsahu
kasační stížnosti, správního a soudního spisu namítaná vyšetření se uskutečnila ve dne
12. 12. 2007 (oční), tj. pouhých 5 měsíců před vydáním napadeného rozhodnutí (toto vyšetření
bylo i dle PK MPSV v Praze způsobilé pro zhodnocení zdravotního stavu stěžovatele),
a ve dnech 5. 3. 2007 – 9. 3. 2007, kdy byl stěžovatel hospitalizován ( zpráva o hospitalizaci
stěžovatele ve dnech 5. 3. 2007 – 9. 3. 2007, která však sloužila jen jako jeden z více podkladů
při zpracování posudků PK MPSV). Stěžovatel byl přitom vyšetřen i později před vydáním
napadeného rozhodnutí žalované, jak o tom svědčí např. lékařská zpráva z 26. 2. 2008 a zpráva
z biochemie z 6. 2. 2008. O co nejv yšší míře objektivnosti komplexního posouzení zdravotního
stavu stěžovatele pak svědčí rovněž to, že byl opětovně p odrobně vyšetřen (kardiologie
a diabetologie) v dubnu 2009, jak výše blíže rozvedeno. K tomu je třeba navíc uvést,
že důvodnost stížní námitky směřující proti zprávě o očním vyšetření ze dne 12. 12. 2007
(dle stěžovatele „nešlo o speciální vyšetření pro účely přiznání inv alidního důchodu“) byla vyvrácena
doplňujícím posudkem PK MPSV v Praze ze dne 26. 10. 2009, podle kterého tento oční nález
popisoval kromě vizu i oční pozadí jako normální a bez diabetických změn. Tato lékařská zpráva byla
tedy podle odborných lékařských závěrů použitelná i pro zhodnocení zdravotního stavu
stěžovatele z hlediska jeho invalidity posudkovou komisí. To obdobně platí také o neurologickém
vyšetření (stěžovatel v kasační stížnosti zmiňuje blíže neurčenou „mozkovou příhodu“),
protože k této námitce stěžovatele proti neobjektivnosti a nekomplexnosti posouzení
jeho zdravotního stavu PK MPSV v Praze ve svém doplňujícím posudku ze dne 26. 10. 2009
uvedla, že výsledky nově provedeného nejen očního, ale t aké neurologického vyšetření
by pocházely z období cca 1,5 roku od data vydání napadeného rozhodnutí žalované,
proto tato vyšetření nejsou posudkově - medicínsky významná (k tomu také srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2003, č. j. 2 Ads 19/2003 - 56, dostupný
na www.nssoud.cz.). Nelze se tedy ztotožnit ani s tím, že stěžovatel byl vyšetřen pouze formálně
„od stolu“ na vzdálenost 5 metrů, že jeho vyšetření ve skutečnosti provedeno nebylo a zejména
v tomto směru tvrzení stěžovatele ve vztahu ke zprávě MUDr. F . ze dne 26. 2. 2008 nemají
oporu v obsahu spisu a nadto je třeba zdůraznit, že zejména PK MPSV v Praze vycházela z více
podkladů, mezi nimiž se navíc nacházela i aktuální vyšetření zdrav otního stavu stěžovatele,
která nejsou se zprávou MUDr. F. v rozporu.
Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit ani se stížním bodem, že se žalobní námitkou
stěžovatele proti postupu MUDr. F. při vyšetření ze dne 26. 2. 2008 se krajský soud
ve svém rozsudku nevypořádal. Byť je sice záhodno, aby se soud s každou žalobní námitkou
v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal výslovně (explicitně), což se v případě této žalobní
námitky v projednávané věci nestalo, je třeba uvést v souladu s konstantní judikaturou zdejšího
soudu, že nedostatkem důvodů rozhodnutí „nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního
rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno
rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, které utvářejí
rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opř el rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy nebyly v řízení
provedeny.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 58/2003 - 75 ze dne
4. 12. 2003, dostupný na www.nssoud.cz). Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
je však zřejmé, že k této námitce krajský soud přihlédl (shodně jako u dalších tří výše uvedených
námitek) implicitně v rámci vypořádání se s námitkami stěžovatele proti neúplnosti posouzení
jeho zdravotního stavu, v němž se podrobně zabýval posudky lékaře OSSZ a obou PK MPSV
z pohledu objektivního a komplexního hodnocení zdravotního stavu stěžovatele a z hledisek
úplnosti a přesvědčivosti posudků PK MPSV. V posuzovaném případě je tedy dobře
rozeznatelné, jaký zastával krajský soud skutkový a právní názor , proč nepovažoval za důvodné
žalobní námitky stěžovatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, dostupný na www.nssoud.cz). Proto skutečnost, že se krajský soud
s touto námitkou stěžovatele nevypořádal explicitně, nemůže mít bez dalšího vliv na zákonnost
rozhodnutí krajského soudu, resp. nemůže představovat vadu řízení spočívající
v jeho nepřezkoumatelnosti. Totéž přiměřeně platí o námitce stěžovatele k jím tvrzenému
dalšímu onemocnění - astma, přičemž je třeba žalobci přisvědčit v tom, že tuto námitku vznesl
již ve včas podané žalobě, ale Nejvyšší správní soud přitom musí současně na podkladě posudků
OSSZ a obou PK MPSV konstatovat, že astma u stěžovatele nebyla ani diagnostikována,
proto neměly posudkové komise a rovněž ani krajský soud důvod se tímto neexistujícím
onemocněním zabývat. Sama skutečnost, že stěžovatel se subjektivně domnívá,
že tímto onemocněním trpí, nemůže založit objektivní existenci daného onemocnění bez ohledu
na to, že u stěžovatele byla diagnostikována i další onemocnění (např. obesitám a chron.
nikotinismus).
Dle názoru Nejvyššího správního soudu se tedy především PK MPSV v Praze řádně
vypořádala s tím, proč stěžovatel není plně invalidní. Podrobně popsala, že rozhodující příčinou
poklesu žalobcovy schopnosti soustavné výdělečné činnosti k datu vydání napadeného
rozhodnutí žalované byla ischemická choroba srdeční se stavem po infarktu myokardu,
kardiopulmonální resuscitaci pro maligní arytmii v roce 1998, se stavem po revaskularizaci
(angioplastice s implantací stentu), diabetes mellitus II. typu bez sekundárních komplikací s tím,
že další onemocnění stěžovatele nemají posudkový význam.
Také krajský soud v odůvodnění svého rozsudku stěžovateli vysvětlil, že obě PK MPSV
náležitě zdůvodnily, jak byl stěžovatelův zdravotní stav hodnocen a na základě čeho nebyl
stěžovatel shledán plně invalidním.
Dále s ohledem na dříve zmíněné Nejvyšší správní soud ke kasační námitce stěžovatele,
že nebyly provedeny všechny důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu věci, uvádí,
že zejména posudek PK MPSV v Praze ve znění jeho doplnění byl použit jako důkaz v soudním
řízení a splňoval podmínky úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti, kdy v úvodu posudku PK MPSV
vyjmenovává, z jakých podkladů dovodila posudkový závěr. Z posudku nevyplývá,
že by posudková komise cokoli z lékařské dokumentace, kterou měla k dispozici, při hodnocení
nevzala na vědomí nebo opomenula, a to i s přihlédnutím k faktu, že nemá povinnost v posudku
výslovně zmínit každý podkladový lékařský nález a vypořádat se s ním při svém hodnocení
K tomu je vhodné dodat, že je sice právem stěžovatele vznášet námitky proti hodnocení
posudkové komise, ale není povinností posudkových komisí zjišťovat vyčerpávajícím způsobem,
zda je podkladová dokumentace úplná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 2. 2010, č. j. 6 Ads 159/2009 - 61, dostupný na www.nssoud.cz).
Krajský soud proto nepochybil, pokud vycházel ve svém rozhodnutí z posudků
PK MPSV v Ústí nad Labem a především PK MPSV v Praze ve znění jeho doplnění; tyto komise
totiž ve svém posudku nepominuly žádné z potíží udávaných stěžovatelem, resp. potíže,
o nichž byly doklady ve zdravotnické dokumentaci. S ohledem na to, že se konečné závěry
jak posudku OSSZ v Nymburce, z něhož vycházela žalovaná, tak i posudků PK MPSV v Ústí
nad Labem a v Praze, z nichž vycházel krajský soud, ohledně naplnění podmínek plné invalidity
u stěžovatele shodovaly, neměl krajský soud důvod napadené rozhodnutí správního orgánu
zrušit.
Za této situace proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se krajský soud
v napadeném rozsudku nedopustil pochybení, pro něž by bylo na místě tento rozsudek zrušit
a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. To by náleželo žalované, přiznání nákladů řízení správnímu orgánu ve věcech
důchodového pojištění je však podle ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno.
Stěžovateli byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2010,
č. j. 16 Cad 66/2008 - 75, ustanovena pro řízení o kasační stížnosti zástupkyně Mgr. Michaela
Kasper Beňová, advokátka. Té Nejvyšší správní soud přiznal podle §35 odst. 8 s. ř. s. odměnu
za dva úkony právní služby spočívající v převzetí zastoupení včetně první porady s klientem
a v sepsání písemného podání soudu týkajícího se věci samé podle ustanovení §11 odst. 1
písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném k datu provedení
úkonu. Výše odměny za jeden úkon právní služby činí podle §7 bod 2. ve spojení s ustanovením
§9 odst. 2 a 3 písm. f) advokátního tarifu 500 Kč, za dva úkony tedy 1000 Kč. Dále náleží
ustanovené zástupkyni stěžovatele paušální náhrada hotový ch výdajů ve výši 300 Kč
podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. za dva úkony 600 Kč , a cestovné osobním
vozem z Lysé nad Labem do Jiřic a zpět při celkové vzdálenosti 20 km ve výši 122,60 Kč,
náhrada za ztrátu času touto cestou za dvě půlhodiny podle §14 odst. 1 písm. a) advokátního
tarifu ve výši 200 Kč. Celkem Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci na odměně
za zastupování, náhradě hotových výdajů, cestovném a náhradě za ztrátu času 1922,60 Kč.
Protože je ustanovená zástupkyně plátcem daně z přidané hodnoty, náleží jí rovněž podle §35
odst. 8 s. ř. s. částka 384,52 Kč, kterou je z přiznané odměny na této dani povinna odvést.
Celkem tedy ustanovené zástupkyni náleží 2307,12 Kč. Pro zaplacení odměny stanovil soud
přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu