ECLI:CZ:NSS:2010:7.AFS.36.2008:162
sp. zn. 7 Afs 36/2008 - 162
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. S.,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61,
Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2007, č. j. 15 Ca 45/2007 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se v původním řízení žalobce – V. S. domáhá u
Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2007, č. j. 15 Ca 45/2007 - 37, a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 10. 12. 2007, č. j. 15 Ca 45/2007 – 37, zamítl žalobu V. S., kterou se domáhal zrušení
rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále též „finanční ředitelství“)
ze dne 4. 11. 2003, č. j. 13506-3/110/98, jímž byl změněn dodatečný platební výměr Finančního
úřadu v Chomutově (dále také „správce daně“) ze dne 27. 3. 1998, č. j. 31495/98/182911/0410,
v neprospěch žalobce tak, že mu byl stanoven základ daně z příjmů fyzických osob za rok 1996
ve výši 1 603 939 Kč a daň za toto období ve výši 560 200 Kč (dále jen „daň“). Krajský soud,
který byl v jiných otázkách vázán předchozím právním názorem vysloveným ve zrušujícím
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 7 Afs 86/2005 - 133, došel
k závěru, že žalobci byla daň dodatečně stanovena v zákonné lhůtě, tj. před marným uplynutím
prekluzivní lhůty upravené v ustanovení §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Je tomu tak proto, že
uznal úkony provedené v průběhu doplňování odvolacího řízení (§50 odst. 3 zákona o správě
daní a poplatků za odpovídající ustanovení §47 odst. 2 téhož zákona. Konkrétně se jednalo o
ústní jednání uskutečněná dožádaným správcem daně Finančním úřadem pro Prahu 10
(dále jen „dožádaný správce daně“) ve dnech 20. 4. 2000 a 2. 5. 2000, kterých se účastnila
zástupkyně žalobce daňová poradkyně Z. Š. a jejichž průběh byl
i zachycen v příslušných protokolech o ústních jednáních. Cílem těchto úkonů bylo zjistit
rozhodné skutečnosti pro posouzení správnosti předchozího vyměření daně, o čemž byl
jednak žalobce zpraven, a jednak to mělo svůj odraz v rozhodnutí o odvolání, kterým mu byla
zvýšena původně správcem daně stanovená daň. Krajský soud při svém rozhodování přihlédl i
k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2006, č. j. 8 Afs 19/2006 - 72, z něhož
vyplývá, že „úkony správních orgánů provedené v odvolacím řízení, jejichž cílem je zjistit skutečnosti rozhodné
pro posouzení správnosti předchozího vyměření daně, přerušují běh prekluzivní lhůty pro vyměření daně ve smyslu
§47 odst. 2 daňového řádu“. Úkony dožádaného správce daně pak měly za následek, že konec
prekluzivní lhůty připadl na den 31. 12. 2003. Jelikož žalobou napadené rozhodnutí
žalovaného finančního ředitelství ze dne 4. 11. 2003, č. j. 13506-3/110/98 bylo stěžovateli
doručeno dne 10. 11. 2003, byla mu daň dodatečně stanovena v zákonné lhůtě.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost, kterou implicitně opřel o důvody uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel označil za zásadní pochybení krajského soudu zejména nesprávné
posouzení otázky prekluze práva správního orgánu k doměření daně. Je tomu tak proto, že úkony
dožádaného správního orgánu nemohly být úkonem ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků a nemohly proto mít za následek přetržení prekluzivní lhůty a její nový
běh, jejíž konec by ve svém důsledku připadl na den 31. 12. 2003. K tomu přistupuje i jejich
hmotně-právní vadnost (hmotně-právní dopady), kterou dovozuje z nálezu Ústavního soudu
ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 686/05; stejně tak je nelze považovat za úkony z procesně-
právního hlediska. Nesouhlasí ani s tím, jak se - co do svého rozsahu - krajský soud vypořádal
s žalobním bodem týkajícím se posouzení dotčených ústních jednání, která byla dožádaným
správcem daně zachycena v příslušných protokolech. Krajský soud se dostatečně nevypořádal
s jeho argumentací obsaženou v podání označeném jako „rozhojnění žaloby“, jejíž podstatou byla
namítaná hmotně-právní vadnost místních šetření dožádaného správce daně. Krajský soud
rovněž nesprávně, pouze s odkazem na zásadu koncentrace řízení, ponechal stranou
své přezkumné činnosti otázku nesprávného zdanění tzv. naturálních příjmů. Z těchto důvodů
má za to, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, a to pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel následně 3x doplnil kasační stížnost jednak o argumentaci opřenou o nález Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07 (nezdůvodnění zahájení daňové kontroly
čl. 107), jednak o námitku, že se krajský soud odmítl zabývat doplněním žaloby stran namítaného
nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci správním orgánem, a které sedmý senát
při prvním kasačním posouzení verifikoval, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu
ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (čl. 114) a posléze o polemiku s právním názorem
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (úkony provedené v rámci doplňování
odvolacího řízení nebyly úkony ve smyslu ust. §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků).
Stěžovatel v rámci své argumentace implicitně a s poukazem na nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 686/05, vznesl i námitku nezákonného zdanění jeho naturálních (nepeněžitých)
příjmů, kterou následně doplnil i doložením příslušných smluv. Současně vytkl Nejvyššímu
správnímu soudu nejednotnost při aplikaci nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07,
a konkrétně své výtky směřuje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2009,
č. j. 8 Afs 46/2009 - 46, a to že s odkazy na disentní stanovisko k tomuto nálezu jej ve své věci
odmítl aplikovat. V neposlední řadě stěžovatel namítl, že krajský soud při svém rozhodování
nesprávně posoudil otázku nákladů řízení, když mu nepřiznal žádnou částku na této náhradě
a na odměně za zastupování v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu
ze dne 12. 8. 2004, č. j. 15 Ca 3/2004 – 43, v němž byl podle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 7 Afs 86/2005 - 131, úspěšný. Trvá proto na svém požadavku,
aby mu za tento dílčí úspěch ve věci byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši celkem 8000 Kč
(3000 Kč jako soudní poplatek za podanou kasační stížnost a 5000 Kč za provedení 5 úkonů
právní služby po 1000 Kč za jeden úkon /převzetí věci a příprava zastoupení, sepsání právního
rozboru, podání kasační stížnosti, předložení pověření a pracovní smlouvy, rozhojnění kasační
stížnosti/). Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve svém vyjádření označilo kasační stížnost za nedůvodnou
a navrhlo její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, jakož i právním názorem vysloveným rozšířeným senátem
Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 12. 2009, č. j. 7 Afs 36/2008 – 134, a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v předmětné věci, přes podanou rozsáhlou argumentaci a opakované
doplňování kasační stížnosti, výslovně nespecifikoval, z jakých konkrétních důvodů (§103 odst. 1
s. ř. s.) napadá rozsudek krajského soudu ze dne 10. 12. 2007, č. j. 15 Ca 45/2007 – 37. Nejvyšší
správní soud proto při posuzování stížnostních důvodů vyšel z obsahu podané kasační stížnosti
a jejích doplnění, které stěžovatel označuje jako „rozhojnění kasační stížnosti“.
Jelikož stěžovatel v kasační stížnosti namítá i nepřezkoumatelnost rozsudku krajského
soudu, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto námitkou. Je tomu tak proto, že pokud
by tato námitka byla důvodná, mohla by mít vliv i na posouzení věci samé.
Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu stěžovatel implicitně dovozuje
od okolnosti, že se krajský soud s poukazem na zásadu koncentrace řízení v této věci vůbec
nezabýval vznesenou námitkou o nezákonném zdanění naturálních příjmů stěžovatele.
Námitce nepřezkoumatelnosti nelze přisvědčit.
Krajský soud ve svém rozsudku vyslovil, že námitky doručené soudu stěžovatelem
až v podání ze dne 8. 12. 2007, které dále přednesl při jednání dne 10. 12. 2007, mezi nimiž
je i námitka nezákonnosti zdanění naturálního příjmu, jsou vyloučené ze soudního přezkumu
s ohledem na koncentrační zásadu správního soudnictví zakotvenou v ustanovení §71 odst. 2
s. ř. s.
Podle §71 odst. 2 věta druhá a třetí s. ř. s. platí, že žalobce může kdykoli za řízení žalobní
body omezit. Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další
žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby.
Z obsahu předloženého soudního spisu vyplývá, že stěžovatel námitku o nezákonnosti
zdanění naturálního příjmu vznesl skutečně až v doplnění (rozhojnění) žaloby ze dne 8. 12. 2007,
které bylo krajskému soudu předáno krátkou cestou při jednání dne 10. 12. 2007.
Námitka o neoprávněném zdanění naturálního příjmu je námitkou o nezákonnosti
napadeného správního rozhodnutí, která vytýká porušení hmotného daňového práva
při stanovení daně stěžovateli. Jako taková proto musela být uplatněna ve lhůtě pro podání
žaloby (od 10. 11. 2003 do 10. 1. 2004). Stěžovatel ji však vznesl až při nařízeném jednání dne
10. 12. 2007, tj. opožděně. Nelze proto dojít k jinému právnímu závěru než takovému, že pokud
se krajský soud touto nově vznesenou námitkou nezabýval, učinil tak v souladu se zákonem.
Nelze proto dovozovat, že by z tohoto důvodu bylo jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů. Tak by tomu totiž mohlo být jen tehdy, pokud by se nezabýval včas
uplatněným žalobním bodem.
Mylná a zavádějící je i alternativní argumentace stěžovatele, že se měl krajský soud
zabývat nově vznesenou námitkou o nezákonnosti zdanění naturálního příjmu s poukazem
na judikatorní obrat ve výkladu hmotného daňového práva (v této otázce) v návaznosti na nález
Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 686/05, doplněná tvrzením, že mu v
uplatnění této námitky ve lhůtě pro podání žaloby (od 10. 11. 2003 do 10. 1. 2004) bránily veškeré
dosavadní výklady hmotného práva.
Lze přisvědčit stěžovateli v tom, že Ústavní soud vykládal v uvedené věci jednoduché
právo a při tom došel k závěru, že v případě plnění poskytovaných stranami dle mandátní
smlouvy se nejedná o naturální příjmy, které by měly být zatíženy daní z příjmů. V žádném
případě však neobstojí jeho tvrzení, že by mu nějaké okolnosti (dosavadní doktrinální výklady)
„objektivně“ bránily v tom, aby ve své žalobě brojil proti nezákonnosti v podobě nezákonného
zdanění nepeněžního příjmu. Je tomu tak proto, že rozsah žaloby je vždy závislý na volní
subjektivní úvaze žalobce (jeho zástupce). Podle obsahu spisu však žalobce nebo jeho zástupce
ve lhůtě k podání žaloby, tj. od. 10. 11. 2003 do 10. 1. 2004, zcela evidentně neshledali žádnou
nezákonnost ve zdanění naturálních příjmů. Naopak, je více než zřejmé, že se tak stalo
až po předestřeném zásahu Ústavního soudu do výkladu jednoduchého práva. Okolnost,
že stěžovatel v žalobě nevytkl rozhodnutí odvolacího správního orgánu poukazovanou
nezákonnost tak jednoznačně svědčí tomu, že se tak stalo na základě subjektivní volní úvahy
a nikoli z důvodů objektivních. Ani z těchto důvodů proto Nejvyšší správní soud neshledal
rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným.
Zcela neopodstatněná je i výtka stěžovatele, že rozsudek krajského soudu trpěl
nepřezkoumatelnosti z toho důvodu, že se tento soud argumentačně nevypořádal s námitkami
stran prekluze práva vyměřit daň stěžovateli a že jej odkázal na rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Krajský soud vázán i právním názorem
Nejvyššího správního soudu obsaženým v jeho předcházejícím rozhodnutí ze dne 21. 12. 2006,
č. j. 7 Afs 86/2005 - 133, se při svém rozhodování důkladně zabýval charakterem úkonů
provedených v odvolacím řízení a jejich vlivem na běh prekluzivní lhůty ke stanovení daně
stěžovateli. Právní závěr v této otázce pak nalezl dostatečný obraz v odůvodnění napadeného
rozsudku (str. 6, 7, 8 rozsudku) a obstojí i na poli přesvědčivosti.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítl, že krajský soud nesprávně uvážil otázku
prekluze práva vyměřit stěžovateli daň, a to v souvislosti s úkony v odvolacím řízení dožádaného
správce daně ze dne 20. 4. 2000 a ze dne 2. 5. 2000. Měl totiž za to, že se nejedná o úkony
ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 věty prvé zákona o správě daní a poplatků (a to jak po stránce
hmotné, tak i procesní), resp. že nejde o úkony směřující k vyměření daně
nebo k jejímu dodatečnému stanovení. Nebyly proto sto způsobit přerušení běhu zákonné
prekluzivní lhůty k vyměření daně.
Výtka stěžovatele, že úkony dožádaného správce daně v odvolacím řízení ze dne
20. 4. 2000 a ze dne 2. 5. 2000 nejsou úkony ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 věty prvé zákona
o správě daní a poplatků, není opodstatněná.
Při předběžné poradě dospěl rozhodující 7. senát k závěru, že úkony dožádaného správce
daně ze dne 20. 4. 2000 a 2. 5. 2000 nejsou úkony ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 věty prvé
zákona o správě daní a poplatků, a že proto nemohly způsobit běh lhůty nové, resp. přetržení
zákonné prekluzivní lhůty, která by jinak marně uplynula již dne 31. 12. 2001. Jelikož však sedmý
senát nemohl ve věci rozhodnout, aniž by se při tom odchýlil od dřívějšího právního názoru,
který byl Nejvyšším správním soudem vysloven v rozsudku ze dne 29. 8. 2006,
č. j. 8 Afs 19/2006 - 72, postoupil věc podle ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s. k rozhodnutí
rozšířenému senátu, aby tento svým rozhodnutím změnil dosavadní judikatorní výklad
ustanovení §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků v návaznosti na ustanovení §15 zákona
o správě daní a poplatků.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu předloženou věc posoudil, ale neshledal
důvodu k tomu, aby se odchýlil od již dříve vysloveného právního názoru v rozsudku ze dne
29. 8. 2006, č. j. 8 Afs 19/2006 - 72, a proto usnesením ze dne 16. 12. 2009,
č. j. 7 Afs 36/2008 - 134, věc vrátil sedmému senátu k dalšímu řízení. Vyslovil při tom právní
názor, že: „I. Odvolací orgán je v průběhu odvolacího řízení při odstraňování vad předchozího řízení nebo
při jeho prověřování či doplňování o nová zjištění oprávněn ke všem úkonům, jimiž je oprávněn zjišťovat skutkový
stav věci správce daně I. stupně. Provedení těchto úkonů může též uložit správci daně I. stupně (§50 odst. 3, věta
čtvrtá daňového řádu) nebo je může provést k jeho žádosti jiný věcně příslušný správce daně téhož nebo nižšího
stupně (§5 odst. 1 daňového řádu). Takovými úkony mohou být i úkony provedené v rámci místního šetření
bez ohledu na to, který z orgánů je učiní. Úkon správce daně v odvolacím řízení může být úkonem podle
§47 odst. 2 věty první daňového řádu přerušujícím běh prekluzivní lhůty a zakládajícím běh lhůty nové
za podmínky, že vychází z určitých pochybností o správnosti výše předchozího vyměření daně, směřuje k vyměření
daně nebo jejímu dodatečnému stanovení a prováděný úkon odpovídá povaze a rozsahu zjišťovaných skutečností.
Tyto účinky nemá úkon provedený výlučně nebo převážně za účelem přerušení běhu prekluzivní lhůty“.
Rozšířený senát ve svém usnesení, které je pro předkládací 7 senát závazné, došel k závěru,
že úkony dožádaného správce daně ze dnů 20. 4. 2000 a 2. 5. 2000 jsou úkony ve smyslu
ustanovení §47 odst. 2 věty prvé zákona o správě daní a poplatků (bod č. 25).
Rozhodující sedmý senát Nejvyššího správního soudu, vázán právním názorem
rozšířeného senátu proto dospěl k závěru, že úkony dožádaného správce daně ze dnů 20. 4. 2000
a 2. 5. 2000 byly úkony ve smyslu §47 odst. 2 zákona o správě daní poplatků. Jejich důsledkem
pak bylo přetržení běhu prekluzivní lhůty ke stanovení daně stěžovateli, přičemž její konec
připadl na den 31. 12. 2003. Jelikož pak žalovaný odvolací správní orgán rozhodl o odvolání
stěžovatele v jeho neprospěch (zvýšení daně) dne 4. 11. 2003, které stěžovateli následně doručil
dne 10. 11. 2003, stalo se tak v otevřené prekluzivní lhůtě pro vyměření, resp. dodatečné
stanovení daně. Ve světle uvedeného právního názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu proto nemůže obstát stížní námitka, že k dodatečnému stanovení daně stěžovateli došlo
po marném uplynutí lhůty k doměření daně. Obdobně neobstojí „úvaha stěžovatele“
o „materiální nezákonnosti“ dotčených úkonů. Závěr, zda a z jakých důvodů jsou tyto úkony -
úkonem ve smyslu §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, rozšířený senát dostatečně
objasnil, když specifikoval jeho kriteria a uvážil, že jej tyto úkony naplňují.
Opakované poukazy stěžovatele na to, že jde o totožný případ jako ve věci vedené
Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 686/05 a že by rozhodnutí v této věci mělo být na danou
věc aplikováno, jsou nepřípadné. Je tomu tak proto, že se touto argumentací stěžovatel snaží
docílit, aby Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu z pohledu námitky
nezákonnosti zdanění naturálního příjmu stěžovatele, ač se jedná o nepřípustnou námitku
a proto, že nejde o totožnou věc. Již z povahy věci je totiž vyloučena podobnost činností
mandatáře podle mandátní smlouvy a závazkového vztahu (innominátního) na jehož základě
dosahoval stěžovatel zdanitelných příjmů (činnost výkonného sportovce). Rozhodující sedmý
senát Nejvyššího správního soudu proto došel k totožnému právnímu názoru, že nález Ústavního
soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 686/05, není v předmětné věci aplikovatelný.
Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. zakotvuje zásadu, podle níž kasační stížnost není
přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které
stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit
mohl.
Ve světle této zásady Nejvyšší správní soud došel k závěru, že je podle ustanovení
§104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná námitka stěžovatele o protiústavním postupu při zahájení daňové
kontroly, což má za následek neústavnost kontroly jako celku. Je tomu tak proto, že se jedná
o výtku, kterou stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl.
Nepřípustná je pak podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. i námitka stěžovatele,
že se krajský soud nezabýval doplněním žaloby (výtka o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu
věci správním orgánem), který verifikoval i sedmý senát ve svém původním zrušujícím
rozhodnutí ze dne 21. 12. 2006, č. j. 7 Afs 8 6/2005 - 133. Je tomu tak proto, že Nejvyššímu
správnímu soudu nyní již nepřísluší, a to i přes existenci nálezu Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 2170/08, opětovně posuzovat otázku, zda stěžovatel uplatnil v podané žalobě včas
žalobní bod spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci odvolacím správním
orgánem, či nikoli. Je tomu tak proto, že o této otázce již jednou uvážil, přičemž svým právním
názorem zavázal krajský soud. Pokud jde pak o jeho poukaz na nález Ústavního soudu ze dne
12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (čl. 114), tak ani tento není případný, neboť na danou
věc vůbec nedopadá. Je tomu tak proto, že stěžovatelova žaloba byla před soudem projednatelná,
ve skutečnosti byla také projednána, avšak s tou výhradou, že soud nepřihlížel (s ohledem
na dispoziční zásadu) ke všem skutečnostem, které stěžovatel soudu postupně předestíral.
Naopak, pokud by krajský soud na tyto nově uplatňované skutečnosti reflektoval, přezkoumal
by nepřípustně správní rozhodnutí i z pohledu opožděně uplatněných žalobních námitek (bodů).
Kasační soud se nemohl zabývat ani výtkami (polemikou), které stěžovatel předestřel
Nejvyššímu správnímu soudu v pořadí již čtvrtém „rozhojnění“ kasační stížnosti ze dne
28. 1. 2010. Je tomu tak proto, že tyto výtky stěžovatel ve skutečnosti směřuje nikoliv vůči
kasační stížností napadenému rozsudku krajského soudu, ale vůči právním závěrům
(hodnocením) obsaženým v usnesení rozšířeného senátu v této věci, tj. 7 Afs 36/2008 – 134,
stran aplikace nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 686/05, a účinků úkonů dožádaného
správce daně ze dnů 20. 4. 2000 a 2. 5. 2000, které stěžovatel označuje jako „materielně
nezákonné“, jakož i proti rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 8 Afs 46/2009. Stejné platí i pokud
stěžovatel své výtky v kasační stížnosti adresuje vůči rozsudku Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 8 Afs 19/2006 nebo polemizuje s rozsudkem sp. zn. 2 Afs 69/2004.
Nejvyšší správní soud posoudil jako neopodstatněnou i poslední výtku stěžovatele,
týkající se rozhodnutí krajského osudu o nákladech řízení (stěžovatel nesprávně používá termín
„náhrada škody“). Kasační soud neshledal důvody k tomu aby se odchýlil od svého dřívějšího
právního názoru vysloveného již v rozsudku ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98,
dostupný na www.nssoud.cz, v němž vyslovil právní názor: „Do nákladů, o jejichž náhradě krajský
soud rozhoduje v novém meritorním rozhodnutí poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo Nejvyšším správním
soudem zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení, patří jak náklady vzniklé v novém řízení před krajským
soudem, tak i náklady, které vznikly v původním řízení před krajským soudem, a též náklady, které vznikly
v řízení o kasační stížnosti. Tyto náklady přitom tvoří jediný celek a krajský soud o jejich náhradě rozhodne
jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. Jinými slovy vyjádřeno, pro soudní řízení správní platí
zásada, že v souladu se zákonem rozhoduje správní soud o nákladech řízení jako o celku a podle
úspěchu ve věci, nestanoví-li zákon jinak. Obstojí proto výrok rozsudku krajského soudu, kterým
tento správní soud nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení před zdejším soudem ve věci
sp. zn. 7 Afs 86/2005, a to i přesto, že v tomto byl stěžovatel procesně úspěšný. Stěžovatel
vcelku ve věci úspěch neměl a jako procesně neúspěšný účastník nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Bylo by ostatně i proti smyslu zákonné úpravy ukládat procesně úspěšnému správnímu
orgánu povinnost k náhradě nákladů řízení stěžovateli, když rozhodnutí správního orgánu zcela
vyhovovalo zákonu (obstálo v testu zákonnosti).
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
opodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití ustanovení
§120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a podle obsahu spisu úspěšnému správnímu orgánu
žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto
rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu