ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.36.2010:187
sp. zn. 7 As 36/2010 - 187
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) COUNTRY
RADIO s. r. o., se sídlem Říčanská 3/2399, Praha 10, zastoupen JUDr. Jaroslavem Hostinským,
advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, b) JOE Media s. r. o., se sídlem
Branišovská 187/16, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání,
se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Rádio Posázaví s. r. o.
(dříve M-Publicity s. r. o.), se sídlem Dlouhá 727/39, Praha 1 , zastoupena Mgr. Ludmilou
Kutějovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, v řízení o kasační stížnosti osoby
zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2009,
č. j. 7 Ca 321/2008 – 92,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel Rádio Posázaví s. r. o. je povinen zaplatit žalobci COUNTRY
RADIO s. r. o. na náhradě nákladů řízení částku 2880 Kč do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Jaroslava Hostinského, advokáta.
III. Žalobce JOE Media s. r. o. a žalovaná n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
11. 9. 2009, č. j. 7 Ca 321/2008 – 92, zrušil rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání
ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 2007/493/mal, č.j. mal/6750/08, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Tímto správním rozhodnutím byla udělena společnosti M-Publicity s. r. o. (dnes Rádio Posázaví
s. r. o.), licence k provozování rozhlasového vysílání programu Rádio Nový Preston s využitím
souboru technických parametrů Benešov – Kozmice 89,3 Mhz/5 kW na dobu 8 let od právní
moci tohoto rozhodnutí. Současně byl vymezen časový a územní rozsah vysílání, základní
programová specifikace a další programové podmínky. Žádosti o udělení licence ostatních
účastníků správního řízení byly zamítnuty. Městský soud v napadeném rozhodnutí uvedl,
že pokud rozhodnutí závisí na správním uvážení, musí být odův odnění do té míry podrobné,
aby bylo patrno, na základě naplnění jakých kritérií byla licence udělena jednomu z žadatelů
a ostatní žádosti zamítnuty. Rozhodnutí musí být odůvodněno ve vzájemné propojenosti tak,
aby bylo zřejmé, proč ostatním žadatelům licence nebyla udělena. Dle názoru soudu žalovaná
správně vymezila jednotlivá hodnotící kriteria, avšak samotn é hodnocení těchto kritérií bylo
nedostatečné. Nejvýraznější rozdíl byl v hodnocení kritéria podle §17 odst. 1 písm. c) zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen „zákon
o provozování vysílání“)– posouzení přínosu programové skladby k rozmanitosti stávající
nabídky programů na daném území. Žalovaná se měla podrobně a dostatečně v odůvodnění
správního rozhodnutí vypořádat s tím, proč právě toto kritérium naplnil vítěz nejlépe, což dle
názoru soudu však neučinila. Z rozhodnutí není zřejmé, v čem spočívá tvrzená unikátnost
programové skladby úspěšného žadatele, přičemž správní úvaha postavená na tomto tvrzení
je nepřesvědčivá a nedostatečná. Ke zdůvodnění udělení licence jednomu z žadatelů nepostačuje
pouhé konstatování unikátnosti nabízené kombinace programů; je nezbytné, aby žalovaná
nejdříve uvedla, proč je přínos vítězné programové skladby pro stávající rozmanitost programů
větší než u nabídky programové skladby neúspěšných žadatelů. Soud žalované vytkl
též skutečnost, že během licenčního řízení, které trvá v íce než 6 let, až nyní žalobci a) kladla k tíži,
že vysílá na středních vlnách, i když byla jinak porovnávána nabídka programové skladby vysílané
na velmi krátkých vlnách. Pokud tedy žalovaná shledala, že je vylou čeno udělit licenci na vysílání
na velmi krátkých vlnách žadateli již vysílajícímu na středních vlnách, je nezbytné, aby také
uvedla, na základě jaké úvahy k takovému závěru dospěla, a proč tuto skutečnost hodnotila pouze
u jednoho z žadatelů. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí dle názoru soudu nedostatečně
vypořádala s námitkami žalobců směřujícími do neobjasněných majetkových poměrů úspěšného
žadatele, jejichž posouzení bylo zásadní pro naplnění kritéria dle §17 odst. 1 písm. a) a b) zákona
o provozování vysílání. I v tomto ohledu proto městský soud shledal napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelným pro vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů
podle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř . s.“),
a napadené správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku podala osoba zúčastněná na řízení Rádio Posázaví s. r. o. (dříve
M-Publicity s. r. o.), jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel),“ v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodů obsažených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
V kasační stížnosti stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh licenčního řízení, které
trvá již od roku 2002. Nezákonnost soudního rozhodnutí spatřuje především v tom, že soud
nesprávně posoudil otázku přezkoumatelnosti napadeného správního rozhodnutí. Rozhodnutí
žalované o udělení licence velmi podrobně uvádí, na základě jakých kritérií žalovaná rozhodnutí
učinila a licenci úspěšnému žadateli udělila, jakož je i zřejmé ho dnocení jednotlivých žádostí
účastníků a jejich vzájemné porovnání. Z obsahu rozhodnutí tak jednoznačně a srozumitelně
vyplývá, že rozhodnutí o udělení licence, jakož i zamítnutí os tatních žádostí, bylo vydáno
na základě hodnocení zásadně stejných, zákonných kritérií a po jejich vzájemném srovnání.
Stěžovatel je přesvědčen, že naplnění kritéria dle §17 odst. 1 písm. c) zákona o provozování
vysílání, resp. jeho hodnocení žalovanou, je v napadeném rozhodnutí spolehlivě, srozumitelně
a přesvědčivě zdůvodněno. Správní rozhodnutí je nutné vždy posuzovat a interpretovat jako
jeden funkční celek, nikoliv jen jednotlivé části vytržené z celkového kontextu, jako učinil
v napadeném rozsudku soud. Stěžovatel poukazuje na novelizaci zákona o provozování vysílání
provedenou zákonem č. 124/2008 Sb., jíž byl z §18 odst. 3 zákona vypuštěn požadavek,
aby rozhodnutí o udělení licence obsahovalo „podrobné odůvodnění“ a nadále je vyžadováno
pouze „odůvodnění.“ Je tedy zřejmé, že sám zákonodárce předpokládá jistý „střízlivý“ př ístup
k obsahovým nárokům na odůvodnění rozhodnutí o udělení licence. V neposlední řadě
je též nutné vzít v úvahu, že žalovaná je kolektivním orgánem, který rozhoduje o udělení licence
hlasováním a výsledek je tedy vždy ovlivněn konkrétním subjektivním náz orem každého
jednotlivého člena, v tomto kontextu je nutné tedy celé rozhodnutí též posuzovat. Stěžovatel
opakovaně tvrdí, že rozhodnutí žalované jednoznačně obsahuje skutečnosti, kterými byla
při rozhodování o udělení licence vedena a které posuzovala. Na padeným rozhodnutím soudu
došlo k zásahu do práv nad míru přípustnou zákonem, neboť správnímu rozhodnutí je vytýkáno
toliko nedostatečné odůvodnění a nikoliv jiná závažná vada. Soudním rozhodnutím byla narušena
právní jistota stěžovatele, jakožto úspěšného účastníka licenčního řízení, který v dobré víře,
že je oprávněným provozovatelem rozhlasového vysílání připravoval a nadále připravuje zahájení
rozhlasového vysílání. Veškeré finanční investice stěžovatel činil s ohledem na skutečnost,
že mu byla opakovaně udělena licence k provozování rozhlasového vysílání. Soud je povinen
dodržovat zásadní principy soudního řízení správního, zejména princip povinnosti dbát o to,
aby práva nabytá v dobré víře byla co nejméně dotčena. Je třeba zdůraznit, že i kdyby napaden é
správní rozhodnutí trpělo vytýkanou vadou odůvodnění, stěžovatel tuto vadu v žádném případě
nezpůsobil a ani způsobit nemohl a nemůže mu být proto přičítána k tíži. I přes tuto skutečnost
je stěžovatel jediným subjektem, který je důsledky napadeného soud ního rozhodnutí přímo
dotčen, neboť bylo zasaženo jeho legitimní očekávání a práva nabytá v dobré víře. Stěžovateli
je tak bez jeho zavinění působena značná materiální i nemateriální újma, která může mít za jistých
okolností fatální důsledky. Postup soudu, kdy jsou rozhodnutí žalované opakovaně rušena,
je značně destabilizujícím prvkem celého trhu rozhlasového vysílání, neboť žádné jiné podnikání
není v takovém měřítku komplikováno „formalistickým a alibistickým“ přístupem soudů
k praktickému výkladu zákona a plnění zákonem stanovených povinností. S ohledem
na skutečnost, že licenční řízení bylo zahájeno v květnu 2002, přičemž správní rozhodnutí byla
opakovaně z důvodu formálních chyb soudy rušena a doposud není zřejmé, zda bude licence
stěžovateli udělena, je zřejmé, že došlo k založení odpovědnosti státu za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobce COUNTRY RADIO s. r. o., ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel
pouze polemizuje se skutkovými závěry a právním posouzením věci v napadeném rozsudku
městského soudu, aniž by uvedl jakoukoliv novou argumentaci. Žalobce se naopak ztotožňuje
se závěry městského soudu, který se mimo jiné v odůvodnění opřel i o ustálenou judikaturu
Nejvyššího správního soudu, jež klade důraz na podrobné odůvodnění rozhodnutí žalované
o udělení licence. Ve vztahu k námitce týkající se dobré víry a právní jis toty stěžovatele jakožto
úspěšného účastníka licenčního řízení žalobce konstatuje, že podání žaloby proti rozhodnutí
o udělení licence má odkladný účinek. Stěžovatelovo tvrzení, že byl v dobré víře a stal
se tak oprávněným provozovatelem rozhlasového vysílání na základě nepravomocného správního
rozhodnutí, je tedy absurdní. Nikdo nemůže nabýt práva v dobré víře na základě zrušeného
rozhodnutí správního úřadu. Stěžovateli však nic nebrání v tom, aby uplatnil svůj domnělý nárok
na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb.
V závěru vyjádření žalobce shrnul podstatné důvody, pro které městský soud zrušil napadené
rozhodnutí žalované a podotýká, že stěžovatel navíc ani konkrétní závěry městského soudu
v kasační stížnosti nijak nezpochybnil. Kasační stížnost shledává zcela nedůvodnou a navrhuje
její zamítnutí.
Žalobce JOE Media s. r. o. ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnuje argumenty, pro které
jsou všechna dosavadní rozhodnutí žalované o udělení licence v této věci nezákonná
a nepřezkoumatelná, resp. trpí takovými vadami, že městský soud tato rozhodnutí opakovaně
ruší. Konstatuje, že stěžovatel v kasační stížnosti neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly
zpochybnit závěry správního soudu. Vytýká stěžovateli, že jeho aktuální struktura se naprosto
vymyká podmínkám stanoveným zákonem o rozhlasovém vysílání a je spíše přímo stvořena
či připravena k zákulisním machinacím a nekontrolovatelnému prodeji licence. Stěžovatel
byl v průběhu dosavadního licenčního řízení naopak zvýhodňován na úkor ostatních účastníků
řízení, neboť mu byla poskytnuta nepřiměřeně dlouhá lhůta k odstranění vad podání a tím došlo
k porušení rovného přístupu žalované k účastníkům řízení. Žalovaná se ve svém rozhodnutí nijak
nezabývala nezákonnou strukturou stěžovatele, resp. jeho netransparentním vlastnickým pozadím
a nemohla tedy rozhodovat objektivně a v souladu se zákonem. Žalobce zdůrazňuje, že napadený
rozsudek byl vydán zcela v souladu se zákonem a na základě skutečností obsažených ve správním
spise, a proto se domnívá, že kasační stížnosti není důvodná a navrhuje její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné se nejdříve vypořádat s námitkou
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí městského soudu, kterou stěžovatelka v kasační
stížnosti bez bližší konkretizace uplatnil.
Při tomto posuzování soud vycházel především z ustálené judikatury Ústavního soudu
(např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34
ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne
26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný
a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 od st. 1 Listiny základních práv
a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky
řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ustanovení §54 odst. 2 s . ř. s.). Z odůvodnění
rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Jak uv edl Nejvyšší správní soud
např. v rozsudku ze dne 3. 6. 2010, č. j. 7 Afs 44/2010 – 149, dostupném na www.nssoud.cz,
má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal
krajský soud za rozhodný a jak uvážil pro věc rozhodné skutečnosti, resp. jakým způsobem
postupoval při posuzování rozhodných skutečností. Uvedené pak musí nelézt svůj odraz
v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen skrze odůvodnění lze dovodit,
z jakého skutkového stavu soud vyšel a jak jej uvážil.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozsudek městského soudu není
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Z odůvodnění rozsudku jednoznačně vyplývá,
že městský soud zrušil rozhodnutí správního orgánu z důvodu nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů podle §76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. Svůj závěr městský soud opřel
o konkrétní skutková zjištění týkající se obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž
žalovaná dostatečně neuvedla, z jakých konkrétních důvodů vítězný žadatel ve srovnání
s neúspěšnými žadateli nejvíce dostál kritériím uvedeným podle §17 odst. 1 p ísm. c) zákona
o provozování vysílání, přičemž vůbec nezohlednila naplnění vymezených podkritérií. Tvrzení
ohledně unikátnosti nabízeného hudebního mixu v regionu Benešovska, bez srovnání
jednotlivých prvků programové nabídky žadatelů a stávající programové nabídky, soud shledal
nedostatečným, v důsledku čehož označil správní úvahu z tohoto závěru vycházející
za nepřesvědčivou a nepřezkoumatelnou. Z rozsudku městského soudu je tedy naprosto zřejmé,
jaký skutkový stav byl pro rozhodnutí ve věci podstatný, ja k soud uvážil pro věc rozhodné
skutečnosti, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností.
Nejvyššímu správnímu soudu proto nic nebránilo v přezkoumání zákonnosti závěrů, k nimž
městský soud dospěl.
Stěžovatel obsahem kasační stížnosti především napadl právní závěr městského soudu
týkající se nepřezkoumatelnosti úvah, které v napadeném správním rozhodnutí vedly žalovanou
k závěru, že nabídka programové skladby stěžovatele je unikátní.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaná v napadeném
správním rozhodnutí uvedla k jednotlivým zákonným kritériím dle ustanovení §17 odst. 1 písm.
a), b), c), e) a g) zákona o provozování vysílání i další dílčí kritéria. Konstatovala, že podklady
pro rozhodnutí o udělení licence tvoří zejména obsah a přílohy samotných žádostí o udělení
licence, protokol z veřejného slyšení, protokol z nařízeného ústního jednání, rozbor programové
skladby vysílání jednotlivých rozhlasových stanic zachytitelných na daném území
a objektivizované hmotně zachycené hodnocení žádostí členy žalované podle zákonných hledisek
a stanovených dílčích kritérií, přičemž výsledky hodnocení byly zaznamenány v hodnotícím
archu. Syntézou těchto jednotlivých hodnocení pak žalovaná došla ke komplexnímu hodnocení
žádostí, na základě kterého se rozhodla udělit licenci k provozování rozhlasového vysílání
programu Rádio Nový Preston společnosti M-Publicity s. r. o.(stěžovatel). Z obsahu správního
rozhodnutí je zřejmé, že žalovaná hodnotila téměř shodně naplnění podmínek uvedených v §17
odst. 1 písm. a), b), e) a g) citovaného zákona jak u žalobců tak i u úspěšného žadatele a výběr
úspěšného žadatele se tak odvíjel od úspěšnosti naplnění podmínek dle §17 odst. 1 písm. c)
zákona o provozování vysílání – tedy dle přínosu programové skladby k rozmanitosti stávající
nabídky programů rozhlasového vysílání. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí
ve vztahu k hodnocení této podmínky u úspěšného žadatele uvedla, že předložený projekt
žadatele M-Publicity s. r. o. (stěžovatel), se od ostatních stanic v regionu odlišuje svým speciálním
hudebním mixem – výběrem hudby, který bude orientován na posluchače ve věku 20 - 40 let.
Hudební výběr má své těžiště v české a zahraniční hudbě 80. - 90. let, širší hudební záběr žánrově
přesahuje do hudby country, oldies, folk či folkrock. Žalovaná dospěla k závěru, že „takto pojatý
hudební mix, zahrnující na jedné straně např. zahraniční hudbu 80. a 90. let, na druhé straně žánr country,
doplněný pravidelným zpravodajstvím z regionu a pravidelným regionálním servisem velmi oceňuje a považuje
jej v regionu Benešovska za unikátní.“ Dle žalované tak po provedení vzájemného porovnání
posuzovaná kritéria pro udělení licence v nejvyšší míře naplňuje žádost společnosti M-Publicity,
neboť při porovnání jednotlivých kritérií vyniká nad ostatními účastníky řízení zejména
v hodnocení přínosu navrhované programové skladby k rozmanitosti stávající nabídky programů
rozhlasového vysílání. Při hodnocení zbylých neúspěšných žadatelů žalovaná poté, co slovně
shrnula obsah jejich programové nabídky, pouze konstatovala, že jejich formát programu
nepřináší do regionu Benešovska nové programové prvky anebo že hodnotila méně příznivě
přínos navrhované programové skladby k rozmanitosti stávající programové nabídky ve smyslu
§17 odst. 1 písm. c) zákona o provozování vysílání, a zákonná kritéria tedy nebyla naplněna
v takové míře, jako je tomu u úspěšného žadatele. Tuto správní úvahu, na jejímž základě žalovaná
vyhodnotila společnost M-Publicity jako úspěšného žadatele o udělení licence, městský soud
shledal nepřezkoumatelnou, neboť z ní není zřejmé v čem konkrétně unikátnost nabídky
této společnosti spočívá. Stěžovatel v kasační stížnosti tento závěr městského soudu napadá
z důvodu nezákonného posouzení otázky přezkoumatelnosti správního rozhodnutí.
Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně k otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
správního orgánu judikoval (např. rozsudek ze dne 28. 5. 2008, č. j. 9 Afs 203/2007 - 45,
dostupný na www.nssoud.cz), „rozhodnutí správního orgánu musí být jasné a přesvědčivé jako celek, přičemž
odůvodnění má poskytnout skutkovou a právní oporu výroku rozhodnutí a má z něj být zřejmé, jakými úvahami
se správní orgán při rozhodovací činnosti řídil .“
Ač z ustanovení §12 odst. 4 zákona o provozování vysílání vyplývá, že na udělení licence
k provozování rozhlasového a televizního vysílání není právní nárok, nelze z této skutečnosti
rovněž dovodit, že by měla žalovaná v licenčním řízení absolutní volnost v tom, komu,
a na základě jakých skutečností licenci udělí. Pokud správní orgán zahájí licenční řízení,
jehož výsledkem je udělení licence jednomu z účastníků licenčního řízení, je při vý běru nejlepšího
žadatele povinen postupovat podle zákonem striktně stanovených pravidel, přičemž výběr
nejlepšího žadatele je nezbytné řádně a přesvědčivě odůvodnit. Stanoví-li zákon o provozování
vysílání v §17 uvozeném slovy „skutečnosti významné pro rozhodování o žádostech o udělení
licencí,“ které skutečnosti správní orgán při rozhodování o udělení licencí hodnotí, nelze dospět
k jinému závěru, než že v licenčním řízení může zvítězit pouze ten žadatel, který uvedené
skutečnosti naplní v míře vyšší než žadatelé neúspěšní. Hodnotí-li například žalovaná přínos
programové skladby navrhované žadatelem o licenci k rozmanitosti stávající nabídky programů
rozhlasového nebo televizního vysílání na předmětném území (§17 odst. 1 pís m. c/ zákona
o provozování vysílání), jakož i naplnění dalších v §17 citovaného zákona stanovených kritérií,
je nezbytné v odůvodnění správního rozhodnutí nejen uvést, jakým konkrétním způsobem
tato kritéria naplnil vítězný účastník licenčního řízení, nýbrž také to, z jakých konkrétních důvodů
je naplnil v míře vyšší než žadatelé neúspěšní. Žalovaná je tudíž povinna v odůvodnění
rozhodnutí uvést konkrétní důvody, proč je programová skladba navrhovaná vítězným žadatelem
o licenci, na rozdíl od programové skladby navrhované neúspěšnými žadateli, větším přínosem
k rozmanitosti stávající nabídky programů rozhlasového nebo televizního vysílání
na předmětném území. Pouhé konstatování „unikátnosti“ hudebního mixu bez uvedení
souměřitelných a přezkoumatelných kritérií, na jejichž základě byla licence udělena, není
dostačující. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 As 10/2005 – 298, dostupném na www.nssoud.cz, v němž uvedl, že „z charakteristiky
odůvodnění uvedené v §18 odst. 3 zákona o provozování rozhlasového a televizn ího vysílání vyplývá požadavek,
že odůvodnění musí být natolik podrobné, aby z něj bylo zřejmé, jak které kritérium naplnil jeden každý
z účastníků, jak jej lze hodnotit z hlediska naplnění všech kritérií a teprve z tohoto hodnocení může vyplynout,
proč stěžovatel udělil licenci některému z účastníků a proč zamítl žádost ostatních. “ Zmíněný rozsudek
Nejvyššího správního soudu sice vycházel z ustanovení §18 odst. 3 zákona o provozování
vysílání před novelou provedenou zákonem č. 304/2007 Sb., kterým se mění některé zákony
v souvislosti s dokončením přechodu zemského analogového televizního vysílání na zemské
digitální televizní vysílání, avšak jeho závěry jsou zcela použitelné také v nyní souzeném případě.
Podle dosavadního znění ustanovení §18 odst. 3 zákona o provozování vysílání, rozhodnutí
o udělení licence obsahovalo výrok o udělení licence jednomu z žadatelů o licenci a o zamítnutí
žádostí ostatních žadatelů, podrobné odůvodnění, které obsahovalo kritéria, na základě kterých byla
licence udělena žadateli o licenci a zamítnuty žádosti všech ostatníc h účastníků řízení, a poučení
o opravném prostředku. Změna provedená zákonem č. 304/2007 Sb. spočívala toliko
ve vypuštění slova „podrobné.“ Samotná povinnost řádně a přesvědčivě odůvodnit rozhodnutí
však nedoznala žádné změny. K tomu, aby správní rozhodnutí bylo přezkoumatelné, je proto
i po provedené novele nezbytné, aby bylo odůvodněno, jak soud naznačil již shora. V tomto
ohledu proto neshledává Nejvyšší správní soud důvodnou kasační námitku, v níž stěžovatel
poukázal na „střízlivý“ přístup zákonodárce k obsahovým nárokům na odůvodnění rozhodnutí
o udělení licence.
Žalovaná v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí dále konstatovala, že „ poté,
co správní orgán jednotlivě zhodnotil všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí o žádostech o udělení licence
a provedl vzájemné porovnání, dospěl k závěru, že zákonná, správním orgánem zkoumaná kritéria pro udělení
licence v nejvyšší míře naplňuje právě žádost společnosti M-Publicity s. r. o. Při porovnání jednotlivých kritérií
vyniká nad ostatními účastníky řízení zejména v hodnocení přínosu navrhované programové skladby
k rozmanitosti stávající nabídky programů rozhlasového vysílání na pokrytém úze mí ve smyslu §17 odst. 1
písm. c) zákona č. 231/2001 Sb.; pozitivně jsou hodnoceny také významné skutečnosti podle ustanovení §17
odst. 1 písm. b), e) a g) zákona č. 231/2001 Sb. Žádost společnosti M-Publicity s. r. o. je komplexní
a vyvážená, ve většině dílčích kritérií překonává ostatní účastníky a nemá výrazné slabiny ani jako celek.“
Z výše uvedené citace je zřejmé, že žalovaná vůbec neuvedla, z jakých konkrétních důvodů
stěžovatel naplnil kritéria podle §17 v míře vyšší, než žadatelé neúspěšní. Žalovaná dospěla
k závěru, že předložený projekt stěžovatele se od ostatních stanic v regionu odlišuje svým
speciálním hudebním mixem – výběrem hudby, který bude orientován na posluchače ve věku
20 - 40 let. Hudební výběr má své těžiště v české a zahraniční hudbě 80. -90. let, širší hudební
záběr žánrově přesahuje do hudby country, oldies, folk či folkrock. „takto pojatý hudební mix,
zahrnující na jedné straně např. zahraniční hudbu 80. a 90. let, na druhé straně žánr country, doplněný
pravidelným zpravodajstvím z regionu a pravidelným regionálním servisem velmi oceňuje a považuje jej v regionu
Benešovska za unikátní.“ Při hodnocení programové přínosu programové nabídky žalobce JOE
Media a. r. o., se žalovaná omezila na konstatování, že hudební mix, doplněný pravidelným
zpravodajstvím z regionu a pravidelným regionálním servisem, který nabízí stěžovatel, považuje
za unikátní a po vzájemném porovnání jej proto upřednostnila.
Citované pasáže jsou dle názoru Nejvyššího správního soudu pouze strohou obecnou
a neodůvodněnou konstatací závěru, že stěžovatelova nabídka programové skladby byla
hodnocena lépe než ostatní nabídky. Takovéto odůvodnění je však zce la nedostačující,
neboť z něj není patrné, jakým směrem se správní úvaha žalované odvíjela a zda vůbec na
základě souměřitelných kritérií. Žalovaná sice k jednotlivým kritériím dle §17 odst. 1
písm. a), b) c) e) a g) citovaného zákona popsala, co pro jejich naplnění v rámci své žádosti
o udělení licence stěžovatel nabízí, nicméně tyto pasáže správního rozhodnutí jsou v skutku
jen podrobnějším popisem toho, jakým způsobem naplnila jednotlivá zákonná kritéria,
konkrétním způsobem provedené srovnání s ostatními žadateli opět chybí. Na tomto místě
Nejvyšší správní soud podotýká, že žalovaná ve svém rozhodnutí konstatovala, že za účelem
podrobnějšího a úplnějšího posouzení žádostí účastníků řízení z pohledu skutečností
významných pro své rozhodnutí, si předem pro jednotlivé zákonné skutečnosti stanovila dílčí
kritéria, avšak v odůvodnění napadeného rozhodnutí slovní hodnocení stanovených dílčích
kritérií opět schází. Pokud žalovaná tvrdí, že žádosti přezkoumala i z pohledu nastíněných dílčích
kritérií, je nezbytné takové hodnocení zachytit i v odůvodnění správního rozhodnutí. Vhodným
podkladem pro slovní hodnocení naplnění jednotlivých zákonných kritérií by mohla být zejména
žalovanou zmiňovaná tabulka zachycující vyhodnocení skutečností významných pro rozhodování
o žádostech o udělení licence pro licenční řízení, která je součástí správního spisu pod obálkou
č. 8 ze 17. zasedání 2008. V kombinaci s přílohou č. 3 napadeného správního rozhodnutí,
v níž je zachycena aktuální situace a přehled rozhlasových stanic vysílajících v lokalitě Benešov,
jakož i jejich programové zaměření, jsou tyto zjištěné a zachycené skutečnosti dostatečnými
podklady pro rozhodnutí ve věci licenčního řízení. Z obsahu samotného správního rozhodnutí
však již není zřejmé, zda-li a jak žalovaná provedla konkrétní porovnání jednotlivých prvků
programové skladby vítězného účastníka a stávající nabídky programové skladby na daném
území. Ačkoliv je tedy nedílnou součástí správního rozhodnutí tabulka obsahující přehled
rozhlasových stanic vysílajících v lokalitě Benešov, v níž je zachycen aktuální přehled programové
sklady jednotlivých provozovatelů rádiového vysílání na předmětném území, v odůvodnění
správního rozhodnutí schází právě slovní hodnocení zjištěných skutečností, vzájemné porovnání
jednotlivých nabídek se stávající programovou skladbou a v yvození jednoznačných závěrů
na základě souměřitelných kritérií. Napadenému správnímu rozhodnutí tedy schází řádné slovní
hodnocení zjištěných skutečností, na jehož základě by bylo možné rozhodnutí, resp. správní
úvahu žalované přezkoumat. Nedostatek vzájemného srovnání na základě souměřitelných kritérií
u jednotlivých žádostí o udělení licence vede v důsledku také k nepřesvědčivosti takového
rozhodnutí.
Nelze opomenout, že žalovaná pouze ve vztahu k žalobci COUNTRY RADIO s. r. o.
posuzovala v licenčním řízení skutečnost, že tato společnost vysílá v pásmu středních vln.
Přestože žalovaná konstatovala, že formát žalobce a) přináší do regionu Benešovska pokrytém
vysíláním na krátkých vlnách (VKV/FM) nové prvky, které zde schází (žánr country v podobě
specializovaného hudebního formátu: 60. léta – R´n´R, country a folk, bluegrass, gospel, americký
protestsong, trampská hudba, doplněné zpravodajstvím), dospěla k závěru, že program
COUNTRY RADIA nepřináší do regionu Benešovska nové programové prvky, neboť již vysílá
svůj program v regionu v pásmu středních vln (SV/AM). Z uvedeného je zřejmé, že žalovaná
si jednak v odůvodnění správního rozhodnutí protiřečí a jednak porovnává vysílání v pásmu
krátkých a středních vln pouze u žalobce a), aniž by toto porovnání učinila u ostatních
programových nabídek zbylých žadatelů o udělení licence. Nejvyšší správní soud proto dává
za pravdu závěrům, které v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval městský soud,
že pokud žalovaná přihlédla pouze u jednoho z žadatelů k jeho vysílání na středních vlnách,
nutně musí přehled programové nabídky rozšířit i na programy vysílané na středních,
resp. dlouhých vlnách v tomto rozsahu porovnávat programové skladby i ostatních žadatelů.
Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že tvrzení stěžovatele týkající se narušení jeho
právní jistoty, jakožto úspěšného účastníka licenčního řízení, který v dobré víře,
že je provozovatelem rozhlasového vysílání, připravoval a nadále připravuje zahájení vysílání,
je zcela mylné. Podle §19 a §66 zákona o provozování vysílání lze proti rozhodnutí žalované
o zamítnutí žádosti o udělení licence podat žalobu k příslušnému správnímu soudu ve lhůtě
30 dnů ode dne doručení rozhodnutí, přičemž podání žaloby má odkladný účinek. Stěžovatelovo
tvrzení, že rozhodnutím městského soudu byla narušena jeho právní jistota, neboť se v dobré
víře domníval, že se stal oprávněným provozovatelem vysílání je tak zcela vadné, neboť správní
rozhodnutí vzhledem k odkladnému účinku žaloby, doposud nenabylo právní moci. Na základě
nepravomocného rozhodnutí nelze z logických důvodů v dobré víře žádných práv nabýt.
Ohledně stěžovatelova případného nároku na náhradu škody způsobené nesprávným
úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce licenčního řízení podle zákona
č. 82/1998 Sb., lze pouze konstatovat, že stěžovateli nic nebrání v uplatnění takového nároku
u příslušných orgánů, nicméně tato otázka není předmětem kasačního řízení.
Ze všech důvodů výše uvedených neshledal Nejvy šší správní soud rozsudek městského
soudu nezákonným ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., či nepřezkoumatelným ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. , a proto podle ustanovení §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. kasační
stížnost zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal
důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta prv ní s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve věci
úspěch neměla, nemá právo na náhradu nákladů. Žalobci COUNTRY RADIO s. r. o. kasační
soud přiznal na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2880 Kč, která spočívá v odměně advokáta
za jeden úkon právní služby ve výši 2100 Kč , podle ustanovení §7a §9 odst. 3 písm. f),
s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
za vyjádření ke kasační stížnosti a paušální náhradu hotových výdajů v částce 300 Kč podle
ustanovení §13 odst. 3 téže vyhlášky. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce JUDr. Jaroslav
Hostinský je registrovaným plátcem daně, byla tato částka v souladu se zákonem č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, navýšena o 480 Kč (20 % daň z přidané hodnoty), tedy na celkovou
výši 2880 Kč. Tuto částku je stěžovatel povinen zaplatit žalobci COUNTRY RADIO s. r. o.
k rukám právního zástupce JUDr. Jaroslava Hostinského, advokáta, do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku. Žalobci JOE Media s. r. o. žádné náklady v souvislosti s podáním vyjádření
ke kasační stížnosti nevznikly, a proto mu kasační soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Žalovanému správnímu orgánu v kasačním řízení žádné náklady nad rámec běžné činnosti také
nevznikly, a proto Nejvyšší správní soud žalované právo na náhradu nákladů kasačního řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu