ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.42.2010:74
sp. zn. 7 As 42/2010 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Občanské
sdružení SK Slavia Praha, se sídlem Vladivostocká 1460/10, Praha 10, zastoupen
JUDr. Vladimírem Krejčíkem, advokátem se sídlem Anglická 28, Praha 2, proti žalovanému:
Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze, se sídlem Pod sídlištěm 1800/9, Praha 8,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: Česká republika - Úřad pro zastupování státu
ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti
osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2010,
č. j. 7 Ca 321/2007 - 33,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2010, č. j. 7 Ca 321/2007 - 33,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Osoba zúčastněná na řízení Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových se včas podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání
rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2010,
č. j. 7 Ca 321/2007 - 33, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
29. 1. 2010, č. j. 7 Ca 321/2007 - 33, zrušil k žalobě Občanského sdružení SK Slavia Praha (dále
také „žalobce“) rozhodnutí žalovaného Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze
(dále též „žalovaný“) ze dne 23. 10. 2007, č. j. ZKI-O-62/333/2007/Ho, kterým bylo zamítnuto
odvolání žalobce proti rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální
pracoviště Praha (dále také „katastrální úřad“) ze dne 22. 1. 2007, č. j. OR-1263/2006-101/47
a současně potvrzeno toto prvostupňové rozhodnutí, a celou věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. Městský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že prvostupňovým správním
rozhodnutím bylo rozhodnuto tak, že 1. Nejedná se o chybu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1
katastrálního zákona. 2. V katastru nemovitostí České republiky, v katastrálním území Vršovice,
obec Praha, zůstane po právní moci tohoto rozhodnutí evidováno 2.1 u pozemků
parc. č. 1854/38 a 1854/39 vlastnické právo pro Českou republiku na základě seznamu číslo III
Jmění veřejného s příslušností hospodařit s majetkem státu pro Ministerstvo financí,
2.2 u budovy bez čp/če na pozemku parc. č. 1854/39 jako nabývací titul Kolaudační rozhodnut í
č. j. 2495/1992 Vrš. D. 1460, včetně doplnění S Ú 1581/97/Šk-d 1460 Vrš. Správní soud přitom
ze spisu k věci samé zjistil, že právnímu předchůdci žalobce bylo na základě hospodářských
smluv ze dne 1. 2. 1969 a 15. 6. 1972 zřízeno právo trvalého užívání, mimo jiné, i k pozemkům
parc. č. 1854/38 a 1854/39, a to jako vlastníkovi budovy, kterou je pozemek zastavěn. Dne
23. 10. 2000 pak žalobce požádal, s odkazem na ustanovení §879c občanského zákoníku,
Ministerstvo financí o změnu práva trvalého užívání pozemků na vlastnické právo u pozemků
parc. č. 1854/38 a 1854/39 v k. ú. Vršovice, obec Praha. Vznikla tak zásadní sporná otázka,
zda k nabytí vlastnického práva podle ustanovení §879c občanského zákoníku postačuje
skutečnost, že žalobce splnil zákonné podmínky stanovené tímto ustanovením, kterou je podání
žádosti k příslušnému státnímu orgánu a uplynutí času, resp. lhůty jednoho roku ode dne
účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., jež začala běžet od 1. 7. 2000, či zda tato skutečnost
nepostačuje k provedení zápisu změny vlastnického práva na žalobce a je proto ještě nutné
předložit souhlasné prohlášení podle ustanovení §36 odst. 5 vyhlášky č. 190/1996 Sb., ve znění
účinném v rozhodné době, tj. souhlasné prohlášení žalobce a Ministerstva financí. Městský soud
dospěl k závěru, že žalobce splnil obě zákonné podmínky. Je tomu tak proto, že žalobce požádal
o změnu práva trvalého užívání pozemku na vlastnické právo a že proběhla i jednoletá
„transformační“ lhůta, která doběhla bez ohledu na vydání zákona č. 229/2001 Sb.
s jeho zrušenou druhou částí. Právo trvalého užívání pozemků bylo i po vydání zákona
č. 229/2001 Sb. způsobilé se přeměnit na vlastnické právo ve smyslu ustanovení 879c odst. 1
občanského zákoníku, a to bez dalšího. Jelikož citované ustanovení nestanoví žádnou jinou další
podmínku pro transformaci práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické, žalobce se stal
vlastníkem předmětných nemovitostí ex lege. Souhlasné prohlášení žalobce a Ministerstva financí
k prokázání vlastnického práva (§36 odst. 5 vyhlášky č. 190/1996 Sb.) je proto nadbytečné
a nemá ani obsahový podklad v zákoně.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala osoba zúčastněná na řízení jako
stěžovatel (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřela o důvod uvedený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel má za to, že městský soud nesprávně vymezil spornou otázku , kterou spatřoval
v tom, zda k nabytí vlastnického práva podle ustanovení §879c občanského zákoníku postačuje
skutečnost, že žalobce splnil zákonné podmínky stanovené tímto ustanovením, kterou je podání
žádosti k příslušnému státnímu orgánu a uplynutí času, resp. lhůty jednoho roku ode dne
účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., jež začala běže t od 1. 7. 2000, či zda tato skutečnost
nepostačuje k provedení zápisu změny vlastnického práva na žalobce a je proto ještě navíc nutné
předložit souhlasné prohlášení podle ustanovení §36 odst. 5 vyhlášky č. 190/1996 Sb., ve znění
účinném v rozhodné době, tj. souhlasné prohlášení žalobce a Ministerstva financí. Správní soud
navíc tuto nepatřičnou argumentaci opírá i o nepatřičnou judikaturu , když odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1961/2006 . Mezi účastníky je ve skutečnosti spornou otázkou,
zda k zápisu vlastnického práva, nabytého podle ustanovení §879c občanského zákoníku,
do katastru nemovitostí postačí, aby žalobce nabytí vlastnického práva katastrálnímu úřadu toliko
oznámil, či zda tato skutečnost nepostačuje pro provedení zápisu změny vlastnického práva na
žalobce a je proto nutno předložit i souhlasné prohlášení podle §36 odst. 5 vyhlášky
č. 190/1996 Sb. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že žalobce požádal dne 18. 10 2005
o provedení změny zápisu vlastnického práva s poukazem na ustanovení §879c občanského
zákoníku a katastrální úřad na základě tohoto podání vyznačil pro žalobce vlastnické právo.
Následně však zjistil, že žalobce nedoložil souhlasné prohlášení, na zákla dě kterého by mu mohlo
být vyznačeno vlastnické právo, a že u návrhem dotčené budovy byl chybně evidován nabývací
titul Proto chybné údaje katastru nemovitostí opravil, ale dne 25. 10. 2006 obdržel od žalobce
nesouhlas s provedenou opravou. Z dikce vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se v době
od 10. 7. 1996 do 1. 3. 2007 prováděly zákony č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České
republiky a č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem pa k vyplývá,
že záznamem se do katastru nemovitostí zapisují právní vztahy k nemovitostem na základě listin,
které tyto právní vztahy podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují, přičemž pokud
vznik, změna nebo zánik práva je vázán na existenci určité skutečnosti, ale „ v právním předpise
není stanoveno, jaká listina má být přílohou ohlášení pro záznam do katastru, a ohlašovatel
nemůže nabytí práva doložit listinou, lze provést zápis do katastru na základě ohlášení
doloženého souhlasným prohlášením o vzniku, změně nebo zániku práva učiněného osobou,
jejíž právo zapsané dosud v katastru zaniká nebo se omezuje, a osobou, jejíž právo vzniká
nebo se rozšiřuje“. Stejnou úpravu lze nalézt též v současné platné prováděcí vyhlášce (§40
odst. 2 vyhlášky č. 26/2007 Sb.). Městský soud navíc přehlédl i to, že minimálně v jednom
případě trpí předmětné hospodářské smlouvy vadou podpisu, která působí jejich absolutní
neplatnost. Předmětná rozhodnutí nejsou rozhodnutími hmotně právní povahy, protože
nezasahují konečným způsobem do hmotně právního postavení žalobce. Jsou to toliko procesní
rozhodnutí zasahující do práv daných správnímu orgánu pro vlastní vedení řízení. Právní vztahy,
které tu byly před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí, se nezměnily a hmotně právní
pozice žalobce tímto rozhodnutím nebyla dotčena.
Žalovaný Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze v písemném vyjádření k podané
kasační stížnosti uvedl, že k zápisu vlastnického práva ve prospěch žalobce nepostačuje pouhé
ohlášení s odkazem na ustanovení §879c občanského zákoníku, nýbrž je nutné předložit
souhlasné prohlášení podle ustanovení §36 odst. 5 vyhlášky č. 190/1996 Sb. Pro tento případ
platí, že pokud vznik, změna nebo zánik práva je vázán na existenci určité právní skutečnosti
(v projednávaném případě skutečnosti vyplývající z aplikace ustanovení §879c občanského
zákoníku) a v právním předpisu není stanoveno jaká listina má být přílohou ohlášení pro záznam
do katastru nemovitostí, je touto listinou právě uvedené souhlasné prohlášení. Takové prohlášení
žalobcem předloženo nebylo a proto je třeba považovat opravu údajů katastru tak jak byla
provedena za správnou (vyznačení vlastnického práva k předmětným pozemkům ve prospěch
České republiky). Samotné splnění zákonných podmínek podle ustanovení §879c občanského
zákoníku společně s předložením žádosti (ohlášením) toliko osvědčuje právní vztah ohlašovatele
(žalobce) k nemovitosti, aniž by byl ohlašovatel závislý na projevu souhlasu třetí osoby.
Skutečnosti vyplývající ze splnění podmínek ustanovení §879c občanského zákoníku , tj. přeměnu
práva trvalého užívání na právo vlastn ické, je proto možné zapsat do katastru nemovitostí pouze
na základě ohlášení doplněného souhlasným prohlášením zúčastněných stran. Rozhodnutí
katastrálního úřadu o opravě chyby nejsou rozhodnutími hmotně právní povahy, protože
nezasahují konečným způsobem do hmotně právního postavení žalobce. Je tomu tak proto,
že rozhodnutí vydávána v rámci ustanovení §8 zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, mají pouze evidenční a nikoliv hmotně právní charakter. Tato rozhodnutí tedy
nemohou v žádném případě ovlivnit vznik, změnu nebo zánik právního vztahu k předmětným
nemovitostem. Žalovaný se proto připojuje k návrhu stěžovatele a má za to, že by napadený
rozsudek městského soudu měl být zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109
odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že napadený rozsudek je třeba zrušit a věc vrátit m ěstskému
soudu k dalšímu řízení.
Ze správního spisu vyplývá, že Katastrálnímu úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální
pracoviště Praha, bylo dne 18. 10. 2005 doručeno podání žalobce, kterým žádal o provedení
změny zápisu vlastnického práva k pozemkům parc. č. 1854/38 a 1854/39 v katastrálním území
Vršovice s poukazem na splnění zákonných podmínek ustanovení §879c občanského zákoníku.
K podání byly připojeny kopie výpisu z katastru nemovitostí – list vlastnictví 119 pro k. ú.
Vršovice ze dne 10. 5. 2000, kopie žádosti o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo
vlastnické ze dne 17. 10. 2000 a kopie kolaudačního rozhodnutí s nabytím právní moci dne
13. 8. 1992. Tomuto podání bylo přiděleno číslo jednací Z-72674/2005 a na základě tohoto
podání vyznačil katastrální úřad vlastnické právo k dotčeným pozemkům ve prospěch SK Slavia
Praha. Po vyznačení vlastnického práva k uvedeným pozemkům pro SK Slavia Praha bylo
k těmto nemovitostem vloženo zástavní právo zajišťující pohledávky ve výši 30 000 000Kč
a ve výši 33 000 000 Kč ve prospěch Raiffeisenbank a.s. a smlouva o zřízení zástavního práva
uložena ve Sbírce listin katastrálního úřadu pod č. j. V-8241/2006-101. Katastrální úřad
po zjištění, že SK Slavia Praha nedoložil v souladu s ustanovením §36 odst. 5 vyhlášky
č. 190/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, souhlasné pr ohlášení, na základě kterého
by mohlo být vyznačeno vlastnické právo k dotčeným pozemkům v jeho prospěch a že u dotčené
budovy je vadně evidován nabývací titul, opravil chybné údaje k atastru nemovitost tak,
že u vlastnického práva k uvedeným pozemkům byl namísto SK S lavia Praha zapsán jako vlastník
Česká republika s příslušností hospodařit s majetkem státu pro Ministerstvo financí. Katastrální
úřad pak vyrozuměl oznámením ze dne 5. 10. 2006 o provedení této opravy Ministerstvo financí
jako subjekt, který má příslušnost hospodařit s majetkem státu (pozemky parc. č. 1854/38
a 1854/39 v k. ú. Vršovice), SK Slavia Praha jako vlastníka budovy bez čp/če na pozemku parc.
č. 1854/39, subjekt, který b yl chybně evidován jako vlastník dotčených pozemků do doby před
provedením opravy a Raiffeisenbank a. s. jako zástavního věřitele. Dne 25. 10. 2006 obdržel
katastrální úřad nesouhlasné stanovisko SK Slavia Praha k provedené opravě. Tímto dnem proto
katastrální úřad zahájil správní řízení, o kterém vyrozuměl vš echny účastníky, jimž poskytl
i poučení o procesních právech a povinnostech. Katastrální úřad pro hlavní město Prahu,
katastrální pracoviště Praha, rozhodl dne 22. 1. 2007 pod č. j. OR-1263/2006-101/47 podle
ustanovení §8 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb., ve zněn í pozdějších předpisů, tak, že 1. Nejedná
se o chybu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 katastrálního zák ona. 2. V katastru nemovitostí
České republiky, v katastrálním území Vršovice, obec Praha, zůstane po právní moci tohoto
rozhodnutí evidováno 2.1 u pozemků parc. č. 1854/38 a 1854/39 vlastnické právo pro Českou
republiku na základě seznamu číslo III Jmění veřejného s příslušností hospodařit s majetkem
státu pro Ministerstvo financí, 2.2 u budovy bez čp/če na pozemku parc. č. 1854/39
jako nabývací titul Kolaudační rozhodnutí č. j. 2495/1992 Vrš. D. 1460, včetně doplnění
SÚ 1581/97/Šk-d 1460 Vrš. Katastrální úřad při svém rozhodování neshledal důvod pro změnu
svého právního názoru vyjádřeného v oznámení o provedení opravy chyby v údajích katastru.
Dovodil, že opravu chyby vzniklé podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru
nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále také „katastrální zákon“)
lze provést pouze u chyby vzniklé zřejmým omylem. Zřejmým omylem může být např. chybný
přepis údajů z listin do písemného operátu katastru nemovitostí, chybný zákres do katastrální
mapy učiněný v rozporu s měřickými podklady, zápis na základě listiny, která zcela zřejmě
nic neprokazuje a na jejímž základě zápis nikdy neměl být učiněn. Za zřejmý omyl naopak nelze
považovat např. zápis podle pravomocného, byť zřejmě nesprávného rozhodnutí o povolení
vkladu, rozhodnutí soudu či správního orgánu. Opravou chyby lze napravit takovou chybu,
ke které došlo při vedení katastru nemovitostí, který byl zřízen ke dni 1. 1. 1993. Rozhodnutím
Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze ze dne 23. 10. 2007,
č. j. ZKI-O-62/333/2007/Ho, bylo zamítnuto odvolání SK S lavia Praha proti rozhodnutí
Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha ze dne 22. 1. 2007,
č. j. OR-1263/2006-101/47 a současně potvrzeno toto prvostupňové rozhodnutí. Odvolací
orgán dovodil, že k zápisu vlastnického práva ve prospěch SK Slavia Praha nepostačuje pouhé
ohlášení s odkazem na ustanovení §879c občanského zákoníku, nýbrž je nutné předložit
souhlasné prohlášení podle ustanovení §36 odst. 5 vyhlášky č. 190/1996 Sb. Pro tento případ
platí, že pokud vznik, změna nebo zánik práva je vázán na existenci určité právní skutečnosti
(v projednávaném případě skutečnosti vyplývající z aplikace ustanovení §879c občanského
zákoníku) a v právním předpisu není stanoveno jaká listina má být přílohou ohlášení pro záznam
do katastru nemovitostí, je touto listinou právě uvedené souhlasné prohlášení. Takové prohlášení
SK Slavia Praha a České republiky - Ministerstva financí předloženo nebylo a proto je třeba
považovat opravu údajů katastru tak jak byla provedena za správnou (vyznačení vlastnického
práva k předmětným pozemkům ve prospěch České republiky). Skutečnosti vyplývající ze splnění
podmínek ustanovení §879c občanského zákoníku, tj. přeměnu práva trvalého užívání na právo
vlastnické, je proto možné zapsat do katastru nemovitostí pouze na základě ohlášen í doplněného
souhlasným prohlášením zúčastněných stran. Odvolací orgán vyzval v průběhu řízení odvolatele
k předložení uvedeného souhlasného prohlášení, ale bezvýsledně. Odvolatel poukázal na to,
že k zápisu vlastnického práva ve prospěch SK Slavia Praha došlo na zákonném podkladě
(obnovení účinnosti ustanovení §879c občanského zákoníku) a tudíž je nadbytečný požadavek
na předložení uvedeného souhlasného prohlášení. SK Slavia Praha v žalobě proti uvedenému
rozhodnutí odvolacího orgánu namítá, že žalovaný postupoval nesprávně, pokud dovozoval
povinnost tohoto žalobce předložit souhlasné prohlášení k prokázání vlastnického práva
ve smyslu ustanovení §36 odst. 5 vyhlášky č. 190/1996 Sb. Je tomu tak proto, že mu tato
povinnost není uložena zákonem, ani na základě zákona, a listinou, která podle zvláštních
právních předpisů potvrzuje právní vztahy, se rozumí také jiné opatření, jímž se na základě
zvláštního právního předpisů zřizuje, převádí, mění nebo ruší právo k nemovitosti (§36 odst. 2
vyhlášky č. 190/1996 Sb.). Takovou listinou je i doložená žádost o změnu práva trvalého užív ání
na vlastnické právo ze dne 17. 10. 2000 podaná v souladu s ustanovením §879c občanského
zákoníku. O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
29. 1. 2010, č. j. 7 Ca 321/2007 - 33, proti němuž brojí kasační stížnost stěžovatele.
K nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky se zapisuje
vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo
s účinky věcného práva (§1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.). Do katastru se zapisují i další práva,
pokud tak stanoví zvláštní zákon, kterým je v tomto případě zákon o katastru nemovitostí (§1
odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.). Zápisem se pak rozumí vklad, záznam, poznám ka nebo jejich
výmaz (§1 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb.). Zápisy mají právní a evidenční účinky podle tohoto
zákona (§1 odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb.).
Práva uvedená v §1 odst. 1, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona,
rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem
a zpracováním, se zapisují do katastru záznamem (dále jen "záznam") údajů na základě listin
vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo
osvědčují právní vztahy. Práva, která se do katastru zapisují podle §1 odst. 2 na základě
zvláštního zákona, se zapisují způsobem obdobným záznamu (§7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.). Katastrální úřad (na návrh nebo z moci úřední) opraví chybné údaje kata stru, které vznikly
buď zřejmým omylem při vedení a obnově katastru (§8 odst. 1 písm. a/ katastrálního zákona) ,
anebo nepřesností při podrobném měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě
a při výpočtu výměr parcel, pokud byly překročeny mezní od chylky stanovené prováděcím
předpisem (§8 odst. 1 písm. b/ katastrálního zákona). Oznámení o provedené opravě
nebo o tom, že opravu na návrh neprovedl, protože se nejedná o chybu, doručí katastrální úřad
vlastníkovi a jinému oprávněnému (§8 odst. 4 cit. zákona). Sdělí-li do 30 dnů od doručení
oznámení vlastník nebo jiný oprávněný katastrálnímu úřadu, že s provedenou opravou
nebo s tím, že se nejedná o chybu, nesouhlasí, vydá katastrální úřad rozhodnutí ve věci. Proti
rozhodnutí je možno podat odvolání k zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu,
v jehož obvodu je dotčená nemovitost (§8 odst. 5 uvedeného zákona).
Nejvyšší správní soud především musí poukázat na to, že předmětem přezkumu v této
věci je rozsudek městského soudu, kterým bylo v soudním řízení správním přezkoumáno správní
rozhodnutí vydané v řízení o opravě údajů v katastru nemovitostí (srov. rozhodnutí katastrálního
úřadu ze dne 22. 1. 2007, jež bylo vydáno podle ustanovení §8 odst. 5 katastrálního zákona) .
Rozhodování o žalobách brojících proti rozhodnutí o opravě chyb v katastrálním operátu není
svěřeno obecným soudům podle části páté občanského soudního řádu a věcná příslušnost
náleží správním soudům (srov. usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 2. 9. 2004,
č. j. Konf 62/2003 - 15, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí Ne jvyššího správního soudu
pod č. 403/2004). Správní rozhodnutí o neprovedení opravy údajů v katastrálním operátu
je pak podle ustanovení §8 zákona o katastru nemovitostí rozhodnutím ve smyslu ustanove ní
§65 odst. 1 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2006,
č. j. 2 As 58/2005 - 125). Ke stejným závěrům dospěly i soudy rozhodující ve správním
soudnictví (např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2000,
sp. zn. 30 Ca 93/2000, rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2001,
sp. zn. 15 Ca 110/2001), ale i soudy rozhodující v občanskoprávním soudnictví (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003).
V řízení o opravě chyb v katastrálním operátu jde o rozhodování, jehož účelem je zajištění
pořádku ve veřejné evidenci, nikoli o rozhodování, který m by bylo jakkoli zasahováno
do vlastnických či jiných věcných práv k nemovitostem. Institut opravy chyb v katastrálním
operátu (§8 zákona o katastru nemovitostí) tedy slouží toliko k uvedení údajů do souladu
s listinami založenými ve sbírce listin; není tudíž prostředkem k rozhodování o správnosti zápisu
věcného práva k nemovitostem a opravou chyb se tak nemění právní vztahy
k nemovitostem. Oprava chyb v katastrálním operátu má pouze určitý dopad na procesní
postavení v případném soudním sporu o určení vlastnictví, neboť žalobcem může být v takovém
sporu ten, kdo v katastru jako vlastník zapsán není, zatímco žalovaným bude zpravidla ten,
kdo v katastru jako vlastník zapsán je. Spor o vlastnictví nemůže být řešen a ani vyřešen
katastrálním úřadem v řízení, v němž katastrální úřad rozhoduje o návrhu na provedení opravy
dle ustanovení §8 katastrálního zákona. Případný spor o vlastnictví náleží do kompetence
obecného soudu, který o něm rozhodne v občanském soudním řízení, upraveném v části třetí
a čtvrté občanského soudního řádu, v němž se vlastník může např. bránit odkazem na vydržení
vlastnického práva. Z uvedených skutečností je třeba učinit závěr, že obnova katastrálního
operátu (a obdobně i obnova operátu evidence nemovitostí) nemá vliv na hmotně právní vztahy
k nemovitosti a nemůže měnit vlastnictví k nim. Uvedené právní vztahy jsou na údajích v katastru
(dříve v evidenci nemovitostí) nezávislé a není důvod pro závěr, že by jimi mohly být přímo
dotčeny. To vyplývá i z ustanovení §5 odst. 7 katastrálního zákona a tuto skutečnost respektují
výše uvedená rozhodnutí vynesená ve správním soudnictví.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v řízení o opravě chyb v katastrálním operátu
jde o rozhodování, jehož účelem je zajištění pořádku ve veřejné evidenci, nikoli o rozhodování,
kterým by bylo jakkoli zasahováno do vlastnických či jiných věcných práv k nemovitostem.
Rozhodnutím v řízení o opravě chyb v katastrálním operátu se řeší pouze otázka, kdo bude
evidován jako vlastník určitých nemovitostí v katastru nemovitostí. Rozhodnutí tak nemá
hmotněprávní účinky, nýbrž jen účinky evidenční, a nezasahuje se jím do soukromoprávních
vztahů. Právní vztahy nemohou být dotčeny revizí údajů katastru, opravou chyb v katastrálním
operátu ani obnovou katastrálního operátu, pokud jejich změna není doložena listinou
(§5 odst. 7 zákona o katastru nemovitostí). Případnou opravou chyby v katastrálním operátu
se tedy nemění právní vztah k nemovitosti. Institut opravy chyb v katastrálním operátu
(§8 zákona o katastru nemovitostí) tedy slouží toliko k uvedení údajů do souladu s listinami
založenými ve sbírce listin; není tudíž prostředkem k rozhodování o správnosti zápisu věcného
práva k nemovitostem a opravou chyb se tak nemění právní vztahy k nemovitostem. Katastrální
pracoviště proto není, coby správní úřad, oprávněno posoudit a rozhodnout, kdo je skutečným
vlastníkem dané nemovitosti. Jinak řečeno, katastrální ú řad je v daném řízení oprávněn posuzovat
pouze existenci listin, na jejichž základě jsou údaje v katastrálním operátu evidovány a dále soulad
mezi obsahem těchto listin a údaji katastrálního operátu. Nepřísluší mu proto hodnotit věcnou
správnost listinných podkladů a jejich soulad se zákonem (pochopitelně s výjimkou nezbytných
obsahových náležitostí).
Stěžovatel má za to, že městský soud nesprávně vymezil spornou otázku, kterou spatř uje
v tom, zda k nabytí vlastnického práva podle ustanovení §879c občansk ého zákoníku postačuje
skutečnost, že žalobce splnil zákonné podmínky obsažené v tomto ustanovení, kterou je podání
žádosti k příslušnému státnímu orgánu a uplynutí času, resp. lhůty jednoho roku ode dne
účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., jež začala běžet o d 1. 7. 2000, či zda tato skutečnost
nepostačuje k provedení zápisu změny vlastnického práva na žalobce a je proto navíc ještě nutné
předložit souhlasné prohlášení podle ustanovení §36 odst. 5 vyhlášky č. 190/1996 Sb., ve znění
účinném v rozhodné době, tj. souhlasné prohlášení žalobce a Ministerstva financí. Sprá vní soud
navíc tuto argumentaci opírá i o nepatřičnou judikaturu, když odkazuje na rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 1961/2006. Mezi účastníky je ve skutečnosti spornou otázkou to, zda
k zápisu vlastnického práva nabytého podle ustanovení §879c občanského zákoníku do katastru
nemovitostí postačí, aby žalobce nabytí vlastnického práva katastr álnímu úřadu toliko oznámil,
či zda tato skutečnost nepostačuje pro provedení zápisu změny vla stnického práva na žalobce
a je proto nutno ještě předložit souhlasné prohlášení podle §36 odst. 5 vyhlášky č. 190/1996 Sb.
Podle ustanovení §879c odst. 1 občanského zákoníku právo trvalého užívání pozemku
podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoní k, zastavěného budovou nebo stavbou
ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého už ívání zřízeno, a pozemku
na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, které
trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zák ona, se mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti
tohoto zákona na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno.
Podle ustanovení §879c odst. 4 občanského zákoníku pokud právnická osoba, v jejíž
prospěch bylo toto právo zřízeno, nepožádá stát o změnu tohoto práva na vlastnictví ve lhůtě
jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona, ke změně práva podle odstavce 1 nebo 2
na vlastnictví nedojde a právo trvalého užívání zaniká uplynutím lhůty jednoho roku ode dne
účinnosti tohoto zákona.
Správní orgány zaujaly ve svých rozhodnutích stanovisko, že nabytí vlastnického práva
podle ustanovení §879c občanského zákoníku je vázáno na splnění dvou podmínek. První
podmínkou bylo podání žádosti k příslušnému státnímu orgánu a druhou bylo uplynutí času,
tj. lhůty jednoho roku ode dne účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., která nastala dne 1. 7. 2000.
V tomto případě by se lhůta jednoho roku naplnila dne 1. 7. 2001, k čemuž však nedošlo, protože
splnění této druhé podmínky bylo vyloučeno částí d ruhou, čl. II zákona č. 229/2001 Sb ., který
nabyl účinnosti dne 30. 6. 2001, jež zrušil mimo jiné i celý §879 c občanského zákoníku
(zákonodárce tedy stihl vyloučit právní následky předvídané v §879c občanského zákoníku
pro případ doběhnutí lhůty jednoho roku ještě před koncem této lhůty). Část druhá zákona č.
229/2001 Sb. byla poté zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02,
publikovaným pod č. 278/2004 Sb., a to k datu 31. 12. 2004. Dnem 1. 1. 2005 se proto obnovil
stav založený, mimo jiné i ustanovením §879c občanského zákoníku. Sama tato skutečnost však
není postačující pro provedení zápisu změny vlastnického práva na žalobce. Z textu ustanovení
§36 odst. 5 vyhlášky č. 190/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je zřejmé , že v daném
případě je nezbytné k provedení zápisu změny vlastníka u nemovitostí uvedených ve výrokové
části doložit v souladu s písmenem a) citovaného ustanovení i souhlasné prohlášení žalobce
a České republiky-Ministerstva financí, které však předloženo nebylo.
Žalobce v podané žalobě zaujal stanovisko, že v důsledku citovaného zrušujícího nálezu
Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004 došlo k obnovení účinnosti ustanovení §879c občanského
zákoníku a k doběhnutí lhůty jednoho roku. Jelikož již dne 17. 10. 2000 požádal o změnu práva
trvalého užívání na vlastnické právo a zákon nevyžaduje ke vzniku vlastnického práva žádné další
prohlášení, stal se ke dni 1. 7. 2001 vlastníkem předmětných nemovitostí.
Městský soud v napadeném rozsudku poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006 a dovodil, že zrušením části II. citovaného zákona došlo
k obnovení ustanovení §879c občanského zákoníku a zároveň k transformaci práva trvalého
užívání na vlastnické právo k pozemků u těch subjek tů, kteří v zákonné lhůtě podali žádost
o transformaci. Právo trvalého užívání pozemků bylo i po vydání zákona č. 229/2001 Sb.
způsobilé přeměnit se bez dalšího na vlastnické právo podle ustanovení §879c občanského
zákoníku. Je tomu tak proto, že žalobce požádal dne 23. 10. 2000 Ministerstvo financí o změnu
práva trvalého užívání pozemků ve vlastnické právo (první podmínka) a jednoletá transformační
lhůta ve světle citovaných rozhodnutí doběhla bez ohledu na vydání zákona č. 229/2001 Sb.
s jeho zrušenou druhou částí (druhá podmínka). Jelikož toto ustanovení nestanoví žádnou další
podmínku pro transformaci práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické, stal se žalobce
přímo ze zákona vlastníkem předmětných nemovitostí.
Nejvyšší správní soud má za to, že městský soud nevěnoval potřebnou pozornost
problematice obživnutí zákonného ustanovení dříve zrušeného, resp. jeho účinnosti, doběhnutí
jednoleté transformační lhůty obsažené v ustanovení §879c občanského zákoníku a obnovení
stavu založeného právě citovaným ustanovením občanského zákoníku, která je podstatná
pro závěr, zda se žalobce stal či nestal vlastníkem předm ětných nemovitostí a tedy
i pro posouzení zákonnosti napadeného rozsudku městského soudu a žalobou napadeného
rozhodnutí žalovaného odvolacího správního orgánu.
Kasační soud musí především upozornit na nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2002,
sp. zn. Pl ÚS 21/01 in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 25, str. 109 - 110; č. 95/2002 Sb.),
v němž Ústavní soud mimo jiné vyslovil zásadní závěr, že: „Ústavní soud … zastává právní názor,
podle něhož zrušením napadeného protiústavního ustanovení zákona neožívá ustanovení dřívější, které bylo
protiústavním ustanovením zrušeno či změněno. Ústavní soud totiž v řízení o kontrole norem vystupuje jako
tzv. negativní zákonodárce, oprávněný v případě vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko derogovat. Proto
také zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho „vyřazení“ z právního řádu České republiky
a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou „ožívání“ předpisu již dříve zrušeného. Opačný názor
by podle přesvědčení Ústavního soudu mohl vést ke vzniku značné právní nejistoty a k překračování ústavně
vymezených kompetencí Ústavního soudu. Proto lze uzavřít, že k „ožívání“ dříve zrušeného či změněného
právního předpisu v důsledku nálezu Ústavního soudu v uvedeném smyslu by mohlo dojít pouze tehdy, jestliže
by to ústavní předpisy přímo umožňovaly (viz např. čl. 140 odst. 6 Ústavy Rakouska)“. Tento názor je dále
potvrzen např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 (tamtéž, sv. 28; č. 4/2003 Sb.). Z těchto nálezů
jednoznačně plyne, že bez výslovné zákonné, resp. dokonce zřejmě ústavní, úpravy (viz uváděný
příklad Rakouska) nelze dospět k závěru, že zrušením zákona může bez dalšího znovu nabýt
platnosti a účinnosti právní předpis, tímto zákonem dříve derogovaný.
Obdobně se vyslovil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 7. 2009
č. j. 2 Afs 53/2009 – 122, dostupný na www.nssoud.cz, v němž konstatoval, že „výsledkem
legislativního procesu totiž má být - nejobecněji vyjádřeno - schválené pravidlo chování (norma), které jejím
adresátům transparentně sděluje, jakým způsobem se mají chovat, resp. jaký způsob chování je zapovězen. Toto
pravidlo nesmí zásadně působit zpětně a musí z něj být zcela zřejmé, k jakému chování zavazuje. Úkolem
zákonodárce je proto mimo jiné i zcela srozumitelně sdělit, jakým způsobem se mají adresáti právních norem
chovat. Podstata zákonodárné moci tak spočívá v „dávání“ zákonů, tj. v přijímání nových pravidel, kterými
samozřejmě mohou být i rušena, modifikována či zcela měněna pravidla dosavadní. Podle způsobu této změny
či rušení pak lze rozlišovat přímou a nepřímou derogaci právních předpisů.
Do tohoto pojetí zákonodárné moci však určitě n emůže spadat situace, kterou popisuje stěžovatel: vznik
nových práv a povinností vyvolaný pouhou derogací derogačního ustanovení, tj. „obživnutí“ zákonného ustanovení
již dříve zrušeného. Takovýto postup je myslitelný toliko v případě tzv. derogace nepřímé, kdy původní právní
předpis je i nadále formálně platnou součástí našeho právního řádu, nicméně je neaplikovatelný z důvodu pozdější
rozporné úpravy, příp. úpravy provedené právním předpisem vyšší právní síly anebo úpravy speciální. Pouze
v tomto případě totiž může dojít k tomu, že po odstranění rozporné úpravy nic nebrání jeho opětovné aplikaci.
Jinak řečeno, v případě tzv. nepřímé derogace právní předpis není formálně rušen, případně není ukončena
jeho platnost (viz bod 41), nýbrž je pouze neaplikován z důvodu existence jiného právního předpisu (novějšího,
speciálního, vyšší právní síly), a poté, co je tato překážka odstraněna, v zásadě jeho aplikovatelnosti nic nebrání.
Tzv. derogace nepřímá a derogace přímá tak označují dvě kvalitativně zcela odlišné normativní situace.
Za situace přímé derogace je však totiž původní předpis zrušen a tedy přestal být součástí právního řádu. Je proto
nutno trvat na tom, že k „obnovení“ formálně zrušeného pravidla může dojít pouze jeho výslovným opětovným
přijetím, případně výslovným obnovením. V opačném případě by totiž reálně hrozilo, že zákonodárný proces
povede k porušení všech základních požadavků, na něj kladených (viz bod 39) a role zákonodárce by byla zcela
degradována. Jinak řečeno: pokud spočívá podstata legisla tivního procesu ve stanovení určitého pravidla chování
a jestliže zákonodárce toto pravidlo zrušil, nic mu samozřejmě principielně nebrání v tom, aby v budoucnu stejné
či podobné pravidlo opětovně zavedl, resp. výslovně obnovil. Ke stejnému výsledku však n esmí dospět tak, že pouze
zruší původní derogaci.
Argumentovat je možno též poukazem na některé historické příklady, z nichž plyne, že obnovit platnost
již zrušeného právního předpisu lze pouze výslovným přijetím právního předpisu nového a nepostačuje ted y zrušení
derogačních ustanovení, jak se stalo v nyní projednávané věci. Jen v tomto případě je totiž z rozhodnutí učiněného
zákonodárcem dostatečně seznatelná jeho vůle, který právní předpis, v jakém rozsahu a v jaké podobě bude nově
součástí našeho právního řádu, byť i v textové podobě identické, jako tomu bylo v minulosti“.
Nejvyšší správní soud se v projednávané věci neodchyluje od vyslovených závěrů
Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, že bez výslovné zákonné úpravy nelze dospět
k závěru, že zrušením zákona může bez dalšího znovu nabýt platnosti a účinnosti právní předpis,
tímto zákonem dříve derogovaný.
Městský soud však ve svých úvahách citovaná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu a právní závěry z nich vyplývající nebral v potaz. Závěry městského soudu
v uvedených otázkách jsou proto neúplné a neopírají se o ustálenou judikaturu přijatou k uvedené
problematice, zejména v oblasti ústavního práva, kde má základ. Z tohoto důvodu potom
nemohou být spolehlivé ani závěry tohoto soudu ve vztahu ke změně zápisu vlastnického práva
k pozemkům parc. č. 1854/38 a 1854/39 v k. ú. Vršovice , a to s poukazem na podmínky uvedené
v ustanovení §879c občanského zákoníku.
Stěžovatel v kasační stížnosti vyslovil námitku, že ve skutečnosti je mezi účastníky
spornou otázkou, zda k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí - nabytého podle
ustanovení §879c občanského zákoníku - postačí, aby žalobce nabytí vlastnického práva
katastrálnímu úřadu toliko oznámil, či zda tato skutečnost nepo stačuje pro provedení zápisu
změny vlastnického práva na žalobce a je proto nutno předložit souhlasné prohlášení podle §36
odst. 5 vyhlášky č. 190/1996 Sb.
Správní orgány ve svých rozhodnutích zaujaly stanovisko, že sama tato skutečnost není
postačující pro provedení zápisu změny vlastnického práva na žalobce. V daném případě bylo
nezbytné doložit k provedení zápisu změny vlastníka u nemovitostí uvedených ve výrokové části
prvostupňového správního rozhodnutí v souladu s ustanovením §36 odst. 5 písm. a) vyhlášky
č. 190/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, i souhlasné prohlášení žalobce a České
republiky - Ministerstva financí, které však předloženo nebylo.
Městský soud v napadeném rozsudku má naopak za to, že tomu tak není a že se žalobce
stal vlastníkem předmětných nemovitostí ze zákona. Souhlasné prohlášení je v tomto případě
nadbytečné, neboť přichází v úvahu jen tam, kde ohlašovatel nedisponuje listinou, ze které
by se právo k nemovitosti podávalo.
Nejvyšší správní soud má za to, že v daném případě bylo nezbytné doložit k provedení
zápisu změny vlastníka i souhlasné prohlášení žalobce a České re publiky-Ministerstva financí
ve smyslu ustanovení §36 odst. 5 vyhlášky č. 190/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Je tomu tak proto, že z dikce vyhlášky č. 190/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterou
se v době od 10. 7. 1996 do 1. 3. 2007 prováděly zákony č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí
České republiky a č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem,
vyplývá, že záznamem se do katastru nemovitostí zapisují právní vztahy k nemovitostem
na základě listin, které tyto právní vztahy podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují,
přičemž pokud vznik, změna nebo zánik práva je vázán na existenci určité skutečnosti (v daném
případě skutečnosti vyplývající z aplikace ustanovení §879c občanského zákoníku),
ale „v právním předpise není stanoveno, jaká listina má být přílohou ohlášení pro záznam
do katastru, a ohlašovatel nemůže nabytí práva doložit listinou, lze provést záp is do katastru
na základě ohlášení doloženého souhlasným prohlášením o vzniku, změně nebo zániku práva
učiněného osobou, jejíž právo zapsané dosud v katastru zaniká nebo se omezuje, a osobou,
jejíž právo vzniká nebo se rozšiřuje“. Je totiž třeba rozlišovat vznik vlastnického práva a zápis
vlastnického práva, resp. provedení změny zápisu vlastnického práva. Z dikce katastrálního
zákona vyplývá, že katastrální úřad provede záznam údajů o p rávních vztazích do katastru
do 30 dnů po doručení rozhodnutí státního orgánu nebo jiné listiny potvrzující nebo osvědčující
právní vztahy (§5 odst. 3 písm. b/ katastrálního zákona). Z dikce zákona č. 265/1992 Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, práva, která vznikla, změnila se nebo
zanikla ze zákona … se zapisují do katastru záznamem údajů na základě listin vyhotovených
státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují či osvědčují tyto právní
vztahy (§7 tohoto zákona). Z uvedeného tedy vyplývá, že pro zápis vlastnického práva,
resp. provedení změny zápisu tohoto práva je třeba listina . Není-li pak stanoveno, jaká listina má
být přílohou ohlášení pro záznam do katastru, a ohlašovatel nemůže nabytí práva doložit listinou,
lze provést zápis do katastru na základě ohlášení dolože ného souhlasným prohlášením. Toto
prohlášení je pak právě onou listinou potřebnou jako přílohu ohlášení pro záznam do katastru
(právě tak tomu mělo být v projednávaném případě). Skutečnosti vyplývající ze splnění podmínek
ustanovení §879c občanského zákoníku, tj. přeměnu práva trvalého užívání na právo vlastnické,
je proto možné zapsat do katastru nemovitostí pouze na základě ohlášení doplněného
souhlasným prohlášením zúčastněných stran.
Stěžovatel vytkl městskému soudu v kasační stížnosti i to, že minimálně v jednom případě
trpí předmětné hospodářské smlouvy vadou podpisu, která působí jejich absolutní neplatnost
a že z této skutečnosti nevyvodil odpovídající závěry.
Takto formulovaná stížní námitka je zcela obecně formulovaná a nelze na ni reagovat,
protože nespecifikuje ani hospodářské smlouvy, o něž má jít, ani vadu stran jejich podpisu
a ani osobu či její funkci, o jejíž podpis má jít.
Stěžovatel v kasační stížnosti toliko z procesní opatrnosti konstatuje, že předmětná
správní rozhodnutí nejsou rozhodnutími hmotně právní povahy, protože nezasahují konečným
způsobem do hmotně právního postavení žalobce. Jsou to procesní rozhodnutí zasahující
do práv daných správnímu orgánu pro vlastní vedení řízení. Právní vztahy, které tu byly
před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí, se nezměnily a hmotně právní pozice žalobce
tímto rozhodnutím nebyla dotčena.
Nejvyšší správní soud dodává, že v řízení o opravě chyb v katastrálním operátu
jde o rozhodování, jehož účelem je zajištění pořádku ve veřejné evidenci, niko li o rozhodování,
kterým by bylo jakkoli zasahováno do vlastnických či jiných věcných práv
k nemovitostem. Institut opravy chyb v katastrálním operátu (§8 zákona o katastru nemovitostí)
tedy slouží toliko k uvedení údajů do souladu s listinami založenými ve sbírce listin; není tudíž
prostředkem k rozhodování o správnosti zápisu věcného práva k nemovitostem a opravou chyb
se tak nemění právní vztahy k nemovitostem. Zákon opravu katastrálního operátu spojuje
se „zřejmým omylem“ při vedení a obnově katastru ( §8 odst. 1 písm. a/ zákona o katastru
nemovitostí). Zákon tedy implicite vylučuje možnost zabývat se vadami, které mají jiný původ,
než bylo uvedeno. Výkladem pojmu „zřejmý omyl“ se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 4 0/2007 - 103, dostupný na www.nssoud.cz, v němž vyslovil,
že „neurčitý pojem „zřejmý omyl“ obsažený v §8 odst. 1 pís m. a) zákona č. 334/1992 Sb.,
o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), je třeb a vykládat vždy v souvislosti
s konkrétním případem. Obecně sem lze zařadit jak omyl týkající se skutkových okolností (error
facti - zejména případy chyb v psaní a počítání, jako zápis jiných údajů, zápis údajů neobsažených
v podkladové listině či např. i opomenutí zapsat údaj v podkladové listině obsažený), tak omyl
právní (error iuris - např. zápis právního vztahu, který právní řád nezná, či zápis skutečnosti
na základě listiny, která nesplňuje požadavky stanovené katastrálním zákonem). Omyl je přitom
charakteristický vždy tím, že je v něm obsažen lidský činitel. Jako omyl proto nelze posuzovat
objektivní skutečnosti způsobující nesoulad katastru se skutečným stavem (např. změnu právní
úpravy zápisů do katastru, či zničení katastrálního operátu v důsledku požáru či povodně:
zde nelze rozpor se skutečným stavem napravit opravou zřejméh o omylu, nýbrž cestou revize
či obnovy katastrálního operátu)“.
V projednávaném případě žalobce požádal dne 18. 10. 2005 o provedení změny zápisu
vlastnického práva s poukazem na ustanovení §879c občanského zákoníku a katastrální úřad
na základě tohoto podání vyznačil pro žalobce vlastnické právo. Jelikož však zjistil, že žalobce
nedoložil souhlasné prohlášení, na základě kterého by mu mohlo být vyznačeno vlastnické právo
a že u n ávrhem dotčené budovy byl chybně evidován nabývací titul, chybné údaje katastru
nemovitostí opravil (vyznačení vlastnického práva k předmětným pozemkům ve prospěch České
republiky). Dne 25. 10. 2006 však obdržel katastrální úřad od žalobce nesouhlas s provedenou
opravou. Katastrální úřad jako prvostupňový správní orgán, který rozhodoval podle ustanovení
§8 odst. 5 katastrálního zákona, tedy v řízení o opravě chyb v katastrálním operátu, rozhodl tak,
že 1. Nejedná se o chybu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 katastrálního zákona. 2. V katastru
nemovitostí České republiky, v katastrálním území Vršovice, obec Praha, zůstane po právní m oci
tohoto rozhodnutí evidováno 2.1 u pozemků parc. č. 1854/38 a 1854/39 vlastnické právo
pro Českou republiku na základě seznamu číslo III Jmění veřejného s příslušností hospodařit
s majetkem státu pro Ministerstvo financí, 2.2 u budovy bez čp/če na pozemku parc. č. 1854/39
jako nabývací titul Kolaudační rozhodnutí č. j. 2495/1992 Vrš. D. 1460, včetně doplnění
SÚ 1581/97/Šk-d 1460 Vrš. Rozhodnutím Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze
ze dne 23. 10. 2007, č. j. ZKI-O-62/333/2007/Ho, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti
rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha ze dne
22. 1. 2007, č. j. OR-1263/2006-101/47 a současně bylo toto prvostupňové rozhodnutí
potvrzeno. Nejvyšší správní soud konstatuje, že z odůvodnění správních rozhodnutí nejsou
patrny důvody rozhodnutí obsaženého ve výroku „Nejedná se o chybu ve smyslu ustanovení §8
odst. 1 katastrálního zákona“ přestože jde o řízení o opravě chyb v katastrálním operátu a
vlastnické právo bylo na základě opravy vyznačeno ve prospěch České republiky . Chybí také
vyhodnocení provedené opravy z hlediska toho, že zákon opravu katastrálního operátu spojuje
se „zřejmým omylem“ při vedení a obnově katastru (§8 odst. 1 písm. a/ zákona o katastru
nemovitostí) a implicite tedy vylučuje možnost zabývat se vadami, které mají jiný původ, než bylo
uvedeno (především není patrno, o jaký druh „zřejmého omylu“ jde). Odpověď na tyto otázky
však nelze nalézt ani v napadeném rozsudku městského soudu, který se touto problematikou
nezabýval, ale ani v rozhodnutích správních orgánů.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů zrušil napadený rozsudek městského soudu
(§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta před
středníkem s. ř. s.). Tento postup je nutný z toho důvodu, že městský soud, byť zrušil žalobou
napadené rozhodnutí odvolacího správního orgánu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, tak učinil
z jiných důvodů než z těch, jejich objasnění a vyhodnocení považuje za rozhodující a zásadní
kasační soud. Navíc je třeba, aby tento úkol plnil nejprve správní soud , který se musí vyslovit
k zásadním otázkám a zabývat se znovu celou věcí ve svém komplexu, a teprve poté případně
i správní orgány.
V dalším řízení bude na městském soudu, aby se znovu zabýval žalobními námitkami
a vypořádal se se všemi zásadními otázkami a problémy, jež jsou obsaženy v odůvodnění tohoto
rozsudku. Teprve poté může vydat rozhodnutí, které bude odpovídat zákonu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu (Městského soudu v Praze),
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti ro zsudkem bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
V novém rozhodnutí městský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2010
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu