ECLI:CZ:NSS:2010:7.AZS.81.2009:67
sp. zn. 7 Azs 81/2009 - 67
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobce: E. L., zastoupený JUDr. Janou Kuřátkovou, advokátkou se sídlem
Polní 92, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 56 Az 156/2008 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Jany Kuřátkové se u r č u je částkou 5712 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 5. 2009, č. j. 56 Az 156/2008 – 21, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 3. 10. 2008, č. j. OAM-272/VL-07-PA03-2008, kterým stěžovateli
nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ust. §§12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o
změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen
„zákon o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) , b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedl, že její přijatelnost
je dána tím, že v jeho věci překračuje kasační stížnost stěžovatelovy zájmy v otázce a) posuzování
věrohodnosti a vážnosti důvodů žádosti o azyl žadatele, s tím, že o azyl požádal až po zajištění
policií a b) použití zpráv o zemi původu, zejména k situaci v mongolském zdravotnictví. Pokud
jde o bod a), splňuje důvody uvedené v ust. §12 zákona o azylu. K rajský soud pochybil,
akceptoval-li postup ministerstva, které konfrontovalo jeho současnou výpověď s jeho výpovědí
v první žádosti o azyl v roce 2004, aniž by přijalo možnost, že poměry stěžovatele se změnily.
Nyní jsou jeho důvody zejména zdravotní. V důsledku tohoto postupu pak ministerstvo i krajský
soud nesprávně přistupovaly ke stěžovateli jako k osobě nevěrohodné. Rozhodnutí krajského
soudu tak vychází víceméně z porovnání obou žádostí. Tento postup nezohledňuje specifika
žadatelů o azyl. K bodu b) stěžovatel uvedl, že ministerstvo ani krajský soud si neobstaraly
dostatek důkazů o stavu zdravotnictví v Mongolsku a nepřihlédly ke zdravotnímu stavu
stěžovatele. U stěžovatele je dán důvod pro udělení doplňkové ochrany podle ust. §14a zákona
o azylu, neboť po návratu bude umístěn do vazby, což bude mít na jeho zdravotní stav závažný
dopad, a hrozí mu tudíž vážná újma, jež spočívá ve vážném ohrožení života. Dále stěžovatel
namítal nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spočívající v nedostatku důvodu
rozhodnutí s tím, že tato vada mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že stěžovatel nesplňuje podmínky
pro udělení mezinárodní ochrany. Namítané zdravotní důvody nelze kvalifikovat jako
pronásledování jeho osoby z důvodů uvedených v ust. v §12 zákona o azylu . Ministerstvo
shromáždilo dostatečné množství informací pro posouzení případu stěžovatele také z pohledu
ust. §14 a §14a zákona o azylu. Na jejich základě, včetně zpráv o dostupnosti a úrovni lékařské
péče v Mongolsku a zajištění práva na spravedlivý proces, neshledalo existenci skutečné hrozby
vážné újmy. Ministerstvo svůj závěr o nenaplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany
nezaložilo primárně na nevěrohodnosti tvrzení stěžovatele, nýbrž je ho výpovědi porovnalo
se situací v zemi původu a konstatovalo jejich nedůvodnost z hlediska poskytování mezinárodní
ochrany. Kasační stížnost stěžovatele nesplňuje kritéria přijatelnosti ve smyslu ust. §104 a) s. ř. s.
Ke zdravotním problémům jako důvodům poskytnutí mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní
soud vyjádřil již v rozsudcích ze dne 18. 10. 2005, č. j. 3 Azs 226/2005 – 68, a ze dne 26. 7. 2007,
č. j. 2 Azs 30/2007 – 69, dostupných na www.nssoud.cz. Proto ministerstvo navrhlo, aby kasační
stížnost byla odmítnuta pro nepřijatelnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s . ř. s. byl zaveden novelou
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Nejvyšší správní soud tento neurčitý pojmu
vyložil v rozhodnutí 1 Azs 13/2006 ze dne 26. 4. 2006. Přesahem vlastních zájmů stěžovatele,
který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce,
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních
otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě,
že kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu nebo které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu. Kasační stížnost bude dále přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon.
To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odův odněných případech sezná,
že je na místě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. Další
případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
Stěžovatelem namítaná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek
důvodů by mohla být pochybením výrazné intenzity. Otázkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
správních soudů pro nedostatek důvodů se již Nejvyšší správní soud zabýval v celé řadě svých
rozhodnutí. Např. v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupný
na www.nssoud.cz vyplývá, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, pokud z jeho
odůvodnění „není vůbec zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu soud nepřistoupil,
resp. nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele obsaženou v žalobě a proč soud
subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy.“ Nepřezkoumatelnost je také
dána, „opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat
jednu ze žalobních námitek“ (rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz), a rovněž tehdy, „není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (…). Soud, který se vypořádává s takovou argumentací,
ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost
spočívá“ (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb.
NSS, dostupný na www.nssoud.cz). Vzhledem k citovaným závěrům není důvodně tvrzená
nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, neboť jeho odůvodnění splňuje výše citované
požadavky. Jsou v něm u vedeny skutkové a právní důvody se srozumitelnou, logickou
a racionální argumentací. V odůvodnění se krajský soud vypořádal s námitkami stěžovatele
dostatečně podrobně a konkrétně. Nejvyšší správní soud tak neshledal napadený rozsudek
nepřezkoumatelný ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS, dostupný
na www.nssoud.cz).
Otázka nevěrohodnosti výpovědí žadatelů o azyl byla již také v judikatuře Nejvyššího
správního soudu mnohokrát řešena. Lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57 a také č. j. 5 Azs 24/2008 – 48, publ.
pod č. 1724/2008 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz. V případě stěžovatele však nebyla jeho
žádost odmítnuta jako zjevně nedůvodné podle ust. §16 odst. 1 pís m. g) či §16 odst. 2 zákona
o azylu. Pokud by tomu tak bylo, nebyla by pak vůbec posuzována relevance stěžovatelem
uváděných důvodů ve smyslu §12 zákona o azylu (viz podrobně ke vztahu ust. §16 a §12
zákona o azylu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008,
č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, publ. pod č. 1724/2008 Sb. NSS a dostupný na www.nssoud.cz ).
Důvody stěžovatele byly naopak ministerstvem věcně přezkoumány (hrozící vazba
v Mongolsku, zdravotní důvody, snaha o legalizaci pobytu v České republice) a ministerstvo
i krajský soud dospěly k závěru, že stěžovatelem uváděné skutečnosti v kontextu situace v jeho
zemi původu nejsou důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel v kasační stížnosti
blíže nespecifikoval, proč se domnívá, že jím uváděné důvo dy jsou azylově relevantními
ve smyslu ust. §12 zákona o azylu, a konkrétně pouze uvedl, že ministerstvo pochybilo, pokud
porovnávalo obě jeho výpovědi a nedostatečně zjistilo informace o zemi původu, a poukázal
na to, že v současnosti jsou důvody jeho žádosti především zdravotní.
Nejvyšší správní soud proto ke stížním námitkám, v nichž uvádí, že podmínky
pro udělení azylu splňuje, odkazuje na svůj rozsudek ze dne 11. 11. 2005,
č. j. 5 Azs 114/2005 - 51, dostupný na www.nssoud.cz, v němž uvedl, že „(p)oskytnutí azylu
je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republ iky a nelze je zaměňovat
s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl je výjimečný institut konstruovaný
za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou
obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem… Institut azylu je aplikovatelný v omezeném
rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další
případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování.“
Podle názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku ze dne 12. 3. 2007,
č. j. 4 Azs 169/2006 – 47, dostupný na www.nssoud.cz, „je nespornou povinností žalovaného
získat maximum možných informací, které se vztahují k situ aci žadatele o udělení azylu,
a na základě shromážděných podkladů rozhodnout, zda účastníku řízení bude azyl udělen,
resp. zda bude na žadatele vztažena překážk a vycestování či nikoliv. Při posuzování
individuálních případů je přitom třeba vycházet z toho, jaká je v zemi původu úroveň ochrany
lidských práv a způsob výkonu státní moci. Právě tato skutečnost je určující pro posouzení,
zda důkazní břemeno leží na straně žadatele o udělení azylu a tento musí přimě řeně prokázat svá
tvrzení, nebo zda důkazní břemeno nese správní orgán, který pak musí uspokojivě vyvrátit
veškerá tvrzení žadatele o azyl. Tyto závěry plynou rovněž z konstantní judikatury Nejvyššího
správního soudu, podle které v řízení o udělení azylu musí správní orgán často rozhodovat
v důkazní nouzi. Za této situace je nutné při hodnocení důkazů vzít v úvahu t aké způsob výkonu
státní moci v zemi původu, možnost uplatňování politických práv a další okolnosti, které mohou
mít vliv na naplnění důvodů pro udělení azylu. Taková výhrada pochybnosti se uplatní
ve prospěch žadatele například tam, kde z dalších důkazů plyne, že stav dodržování lidských práv
v zemi původu je špatný, že občanům je upíráno právo na změnu vlády, že dochází
k nezákonným popravám, mizení osob, častému používání mučení. Naopak, je-li země původu
žadatele o azyl právním státem s demokratickým režimem, je na žadateli o azyl, aby věrohodně
doložil, že je skutečně pronásledován. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89, www.nssoud.cz).“ Obdobně viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 - 58, dostupný na www.nssoud.cz.
V souvislosti se zjišťováním informací o zemi původu Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 – 71, dostupném na www.nssoud.cz, dále uvedl,
že „při používání informací o zemích původu je nutné dodržovat následující pravidla. Informace
o zemi původu musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3)
aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné (srov. kritéria
pro nakládání s informacemi o zemích původu v azylovém řízení, in: GYULAI, G.: Country
Information in Asylum Procedures: Quality as a Legal Requirement in EU, Budapest, 2007)“.
(Dále lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 105/2008 – 81, publ. pod č. 1825/2009 Sb. NSS a dostupný na www.nssoud.cz.)
Podkladem pro vydání napadeného správního rozhodnutí byly zprávy Ministerstva
zahraničí USA o dodržování lidských práv ze rok 2006, Ministerstva spravedlnosti a policie
Švýcarské konfederace EJPD ze dne 8. 12. 2006 o zdravotní péči v Mongolsku, Světové
zdravotnické organizace (WHO) z roku 2007 o situaci v mongolském zdravotnictví, informace
Ministerstva zahraničních věcí České republiky (dále jen „MZV“) ze dne 11. 11. 2002 o zdravotní
péči v Mongolsku, informace MZV ze dne 18. 7. 2007 týkající se situace v zemi původu
(informace potřebné pro řízení o udělení azylu v ČR) a přehled základních dat o Mongolsku.
Ministerstvo tak nevybočilo v řízení o udělení mezinárodní ochrany při zjišťování potřebn ých
informací o zemi původu z požadavků citované judikatury, a to zejména ve vztahu
ke stěžovatelem uváděným důvodům (zdravotnictví a právo na spravedlivý soudní proces
v Mongolsku). Ve svém rozhodnutí vycházelo z těchto důkazů a hodnotilo je ve vztahu
ke stěžovatelem uváděným důvodům.
Stěžovatel dále namítal, že mu svědčí důvody pro udělení humanitárního azylu,
neboť bude po návratu do Mongolska umístěn do vazby, kde se mu podstatně zhorší jeho
zdravotní stav. Otázka udělení humanitárního azylu je judikaturou Nejvyššího správního soudu
komplexně vyřešena. Např. v rozsudku ze dne 29. 10. 2003, č. j. 3 Azs 23/2003 – 61, Nejvyšší
správní soud uvedl, že „udělení azylu je zcela na volné úvaze příslušného správního orgánu
a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Soudu nepřísluší
přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je skutečně věcí diskrečního
oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze
z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů.“ Blíže viz také rozsudky ze dne 19. 7. 2004,
č. j. 5 Azs 105/2004 – 72, nebo ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 170/2004 - 72, dostupné
na www.nssoud.cz. V usnesení ze dne 12. 6. 2008, č. j. 2 Azs 32/2008 – 52 dále uvedl, že „smysl
institutu humanitárního azylu lze spatřovat v možnosti správ ního orgánu azyl poskytnout
i v situacích, na něž sice nedopadá žádný z důvodů taxativně stanovených v §12 a §13 záko na
o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán
tak může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu
jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu, například udělování azylu osobám zvláště
těžce postiženým či zvláště těžce nemocným nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených
významnou humanitární katastrofou, ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra
volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci
vyplývá obecně z ústavně zakotvených principů demokratického a právního státu.“
Ke zdravotním problémům jako důvodům pro poskytnutí mezinárodní ochrany se Nejvyšší
správní soud vyjádřil také v řadě svých rozsudků , např. ze dne 18. 10. 2005, č. j. 3 Azs 226/2005
– 68, ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 – 69, dostupné na www.nssoud.cz). V rozsudku
ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, dostupném na www.nssoud.cz, zdůraznil, že „nelze
jistě vyloučit, že by doplňková ochrana byla cizinci udělena i z důvodů nedostatečné úrovně
zdravotní péče v zemi původu; tato nedostatečnost by však musela dosahovat úrovně označitelné
za mučení nebo nelidské či ponižující zacházení, jak na ně pamatuje jak §14a odst. 2 písm. b)
zákona o azylu, tak – aplikovatelný i na základě §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu - čl. 3
Evropské úmluvy, jak jej vyložil Evropský soud pro lidská pr áva zejména v rozsudku D.
proti Spojenému království ze dne 2. 5. 1997, stížnost č. 30240/96. V něm Evropský soud
pro lidská práva označil za porušení čl. 3 Evropské úmluvy vyhoštění cizince v terminálním
stadiu choroby AIDS zpět do jeho země původu, tedy na Závětrné ostrovy v Malých Antilách,
do ostrovního státu Svatý Kryštof a Nevis, neboť žádná z obou nemocnic tohoto karibského
ostrova nebyla schopna podle soudu tuto nemoc léčit způsobem, který by z achoval
akceptovatelnou délku a důstojnost stěžovatelova života.“ Obdobně viz také rozsudek ze dne
28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, dostupný na www.nssoud.cz.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžov atele jako nepřijatelnou odmítl (§104a
odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl -li návrh odmítnut.
Krajský soud ustanovil stěžovateli podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. zástup kyní advokátku
a v takovém případě platí odměnu advokátky včetně hotových výdajů stát. Podle ust. §7,
§9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. b) ve spojení s odst. 3 a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byla advokátce přiznána odměna za dva úkony
právní služby v částce 2 x 2100 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 3
citované vyhlášky). Podle ust. §11 odst. 1 písm. a) citované vyhlášky náleží odměna za převzetí
a přípravu zastoupení, je-li právní služba poskytována na základě smlouvy, zatímco je -li klientovi
zástupce ustanoven, jak tomu bylo v daném případě, náleží podle ust. §11 odst. 1 písm. b)
citované vyhlášky odměna jen tehdy, byla-li uskutečněna první porada s klientem. Z obsahu spisu
je zřejmé, že zaměstnanec advokátky nahlížel na krajském soudě 2 x do spisu (dne 18. 9.
a 8. 10. 2010). Proto byla advokátce přiznána odměna za úkon podle ust. §11 odst. 1 písm. b)
ve spojení s odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť se jedná o úkon srovnatelný s úkonem podle
§11 odst. 1 písm. b) citované vyhlášky. Protože ustanovená advokátka je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinna odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno
v roce 2009, je třeba s ohledem na to, že od 1. 1. 2010 došlo ke zvýšení základní sazby daně
z přidané hodnoty, vyřešit otázku, jaká sazba se na úkony advokátky vztahuje. Protože oba byly
provedeny v roce 2009, vztahuje se na ně ještě 19% sazba daně. Poskytnutí služby bylo ve smyslu
§21 odst. 5 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb. uskutečněno dnem, kdy byly každý z uvedených
úkonů dokonán. V řízení podle s. ř. s., v němž se odměna advokáta počítá na základě
jednotlivých advokátem provedených úkonů právní služby, u nichž lze víceméně jednoznačně
určit, kdy k jejich provedení došlo (tj. kdy započalo jejich provádění a především kdy skončilo) ,
určí se sazba daně v závislosti na tom, kdy byl úkon dokončen. Advokátka je tedy povinna
odvést částku 912 Kč, nikoli 960 Kč kterou si účtovala. Celková částka odměny tedy činí
5712 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu