ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.32.2008:52
sp. zn. 2 Azs 32/2008 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: O. P., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem,
advokátem v Brně, Příkop 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 17. 12. 2007, č. j. 29 Az 29/2007 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 20. 3. 2007, č. j. OAM-1424/VL-10-08-2006 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), žalované Ministerstvo vnitra neudělilo žalobci mezinárodní ochranu podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové žalobou,
který ji rozsudkem ze dne 17. 12. 2007, č. j. 29 Az 29/2007 - 22, zamítl. V odůvodnění tohoto
rozsudku krajský soud konstatoval, že s ohledem na skutečnosti, které žalobce uvedl v žádosti
o udělení mezinárodní ochrany a v pohovoru ve správním řízení, se v jeho případě jednalo
o opuštění vlasti z důvodu obtíží soukromého charakteru. Ty nastaly jako důsledek úmrtí
žalobcova otce a navázání nového vztahu žalobcovou matkou s jiným mužem, který se potýkal
se závislostí na alkoholu a projevy fyzické agresivity vůči žalobci a jeho matce. Žalobce sám výše
uvedené skutečnosti označil za jediné problémy, které ve své vlasti měl, a taktéž uvedl,
že si cestou mezinárodní ochrany chce zlegalizovat svůj pobyt v České republice. Krajský soud
proto neshledal žalobní námitku o zúžení problému žalobce na vztah matky a jejího současného
přítele, za důvodnou. Žalobce sice namítal, že žalovaný nehodnotil jeho pronásledování, nicméně
v průběhu správního řízení nevyplynula jediná skutečnost, která by mohla být hodnocena jako
pronásledování ve smyslu §2 odst. 7 zákona o azylu. V dané věci se zcela jednoznačně nejedná
o azylově relevantní situaci a příběh žalobce nelze posoudit ani jako relevantní pro udělení
doplňkové ochrany. Krajský soud naopak konstatoval, že pokud by bylo možno v rámci
správního řízení dodržet v dané věci lhůtu upravenou v ustanovení §16 odst. 3 zákona o azylu,
správnímu orgánu by za zjištěných okolností věci nic nebránilo vydat ve věci rozhodnutí
dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť jím uvedené situace nelze podřadit
ani pod §12 písm. a) či b) zákona o azylu, ani pod §13 či 14 téhož zákona, a stěžovatelova
situace nevyžaduje ani aplikaci §14a či §14b zákona o azylu. Žalovaný se vypořádal s neexistencí
azylově relevantní situace žalobce ve svém rozhodnutí dostatečným, přezkoumatelným
a vyčerpávajícím způsobem, a žalobu žalobce tak nelze v daném případě posuzovat jinak než jako
zcela účelovou.
Rozsudek napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnosti, v níž uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel
má především zato, že žalovaný porušil při zjišťování stavu věci §3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), tj. povinnost zjistit stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti. Napadeným rozhodnutím se stěžovatel cítí zkrácen
na svých právech, a to porušením §12 a §14 zákona o azylu ze strany žalovaného,
neboť ten si pro objektivní rozhodnutí neopatřil dostatečné množství podkladů. Pro tyto vady
mělo být napadené rozhodnutí zrušeno. V další části kasační stížnosti poukazuje stěžovatel
opětovně na svou neutěšenou rodinnou situaci v zemi původu. Má zato, že shromážděné
informace žalovaný nesprávně interpretoval, přestože stěžovatel vyvinul maximální úsilí k tomu,
aby svá tvrzení doložil. Vzhledem ke specifičnosti azylového řízení nedopadá tíha důkazního
břemene pouze na stěžovatele, ale měla by být rovnoměrně rozdělena mezi stěžovatele
a žalovaného, už proto, že žalovaný disponuje rozsáhlým aparátem pro zjištění informací o zemi
původu stěžovatele a má proto vůči němu silnější postavení. Na straně žalovaného tak leží
povinnost, aby si v pochybnostech obstaral takové informace, které mu umožní rozhodnout,
zda uváděné skutečnosti mohou či nemohou zakládat důvodné obavy z pronásledování. V této
souvislosti stěžovatel upozornil na příručku vydanou Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky
OSN v roce 1992 (dále jen „Příručka“), kde se uvádí, že důkazní břemeno sice spočívá na osobě
vznášející nárok, avšak často se stává, že žadatel není schopen podložit svá vyjádření
dokumentárními či jinými důkazy a případy. V některých případech tak může být na posuzovateli,
aby použil veškeré prostředky k zajištění nezbytných důkazů, o něž by se žádost opírala. Dále tato
příručka v čl. 196 vysvětluje, že některá svá prohlášení bude moci uprchlík sotva dokázat.
Proto je často nutné uznat žadatelovu věc i v případě pochybností, jinak by většina uprchlíků
vůbec nebyla uznána.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel namítá nedostatečné zdůvodnění závěru krajského
soudu, proč stěžovateli nebyl udělen tzv. azyl z humanitárních důvodů (§14 zákona o azylu).
V tomto kontextu stěžovatel odkazuje na konkrétní rozsudky správních z nichž, dle jeho názoru,
vyplývá, že ačkoli je nepochybné, že udělení azylu je na volné úvaze příslušného správního
orgánu, musí být zřejmé, o co se jeho úvahy opíraly, z jakých podkladů vycházel a k jakým
závěrům dospěl, aby bylo možno přezkoumat, zda daný správní orgán nevybočil z mezí právního
řádu či procesních předpisů. Dle obsahu odůvodnění rozsudku krajského soudu nesplňuje
stěžovatel podmínky nejen pro udělení azylu, ale i pro udělení tzv. doplňkové ochrany. Stěžovatel
se však domnívá, že minimálně podmínky pro udělení doplňkové ochrany splňuje,
neboť má zato, že by po návratu do vlasti mohl být vystaven mučení, nelidskému a ponižujícímu
zacházení či trestání.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci uvedl, že i pro řízení o kasační stížnosti odkazuje
na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního
řízení, stejně jako na vydané rozhodnutí. V postupu a závěrech žalovaného ani soud neshledal
nezákonnost či vady řízení. K námitkám stěžovatele uvedeným v kasační stížnosti žalovaný uvádí,
že se žádostí o udělení mezinárodní ochrany individuálně a svědomitě zabýval, stejně jako všemi
okolnostmi případu. Stěžovatelovu žádost posuzoval dle informací, které shromáždil v průběhu
správního řízení ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv
v Mongolsku. Tyto informace jsou nedílnou součástí spisu. Žalovaný neshledal,
že by u stěžovatele byly důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle §12, §13 či §14,
ani pro udělení doplňkové ochrany podle §14a a §14b zákona o azylu. Proto navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud, ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s., zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatele a je podmíněn již zmíněným přesahem jeho vlastních zájmů.
Úvodem Nejvyšší správní soud uvádí, že zákonný pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb.,
s účinností ke dni 13. 10. 2005. Pokud jde o jeho výklad, ten byl podán
např. v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS, dle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele
je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních
otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
Dále Nejvyšší správní soud pro poznamenává, že s těžovatel v průběhu správního řízení
neuvedl žádné skutečnosti, které by byť jen naznačovaly, že by byl ve vlasti vystaven
pronásledování z důvodů pro azylové řízení významných (§12 zákona o azylu). Uvedl pouze,
že bezprostředním impulsem k jeho odchodu ze země původu byla obava z útoků otčíma (přítele
matky), a jako další důvod odchodu uvedl snahu o legalizaci svého pobytu v České republice
za účelem provozování výdělečné činnosti. Nemožnost podřazení stěžovatelem namítaných
důvodů pod azylově významné důvody tak plyne především ze zjištění, že stěžovatel nebyl
pronásledován státní mocí, ale soukromými osobami. Pronásledování tohoto charakteru však
nemůže být důvodem pro udělení azylu, pokud politický systém v zemi původu žadatele o azyl
dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů. Tento závěr vyslovil
Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65,
či v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, případně v rozsudku ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, (všechny dostupné z http://www.nssoud.cz). Stěžovatel však útoky
na svou osobu ze strany přítele své matky s mongolskými státními orgány (soudě podle jeho
výpovědi) vůbec neřešil. Nelze tedy z tohoto důvodu ani predikovat, že by mu případná pomoc
ze strany orgánů veřejné moci byla odepřena. Rovněž nelze přehlédnout, že zmiňované problémy
se soukromými osobami nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy
pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině
či pro zastávané politické názory (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, dostupný z: http://www.nssoud.cz).
Pokud jde o námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu případu a s tím
souvisejícího důkazního břemene, které by nemělo ležet jen na stěžovateli, ale mělo by být
rovnoměrně rozděleno mezi stěžovatele a žalovaného, zde Nejvyšší správní soud především
upozorňuje, že v šetřeném případě vůbec nenastala situace, která je předvídána Příručkou.
Jak totiž vyplývá ze stěžovatelem zmiňovaného čl. 196 Příručky, podmínka jeho aplikovatelnosti
stojí na uvedení „azylově významných důvodů“ (přestože terminologie použitá v příručce
výslovně nekoresponduje s terminologií obsaženou v zákoně o azylu), které však žadatel o azyl,
právě vzhledem ke specifikům svého postavení uprchlíka, není schopen v probíhajícím řízení
o udělení mezinárodní ochrany věrohodně prokázat (např. pomocí listin či svědeckých výpovědí).
Jakkoli tedy lze v rovině obecné souhlasit s názorem, že je i na správním orgánu, aby se alespoň
pokusil takové informace či důkazy opatřit, nelze v daném konkrétním případě odhlédnout od
skutečnosti, že stěžovatel vůbec žádné azylově relevantní důvody neuváděl a ve své žádosti o azyl
(a na ni navazujících výpovědích ve správním řízení) se zmínil pouze o problémech
se soukromými osobami, které se ani nepokoušel řešit s pomocí orgánů veřejné moci. S ohledem
na tuto skutečnost pak Nejvyšší správní soud neshledal, že by důkazní břemeno shromažďování
informací o situaci v zemi původu bylo přeneseno i na žalovaného. Na stěžovateli totiž
ve správním řízení především leželo břemeno tvrzení azylově relevantních důvodů, které však
neunesl. Za dané situace pak jakékoli shromažďování důkazů ve smyslu tvrzeném stěžovatelem
pozbývá smyslu.
Kromě výše uvedeného poukazuje Nejvyšší správní soud na svou konstantní judikaturu,
z níž vyplývá, že v případech, kdy je zřejmé, že daný stát má funkční mechanismus ochrany
lidských práv, přechází důkazní břemeno při dokazování toho, zda byl pronásledován z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu na žadatele. Například v rozsudku ze dne 24. 2. 2004,
č. j. 6 Azs 50/2003 - 89 (in http://www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud konstatoval, že v řízení
o udělení azylu musí správní orgán často rozhodovat v důkazní nouzi. Za této situace je nutné
zohlednit charakter země původu žadatele o azyl, způsob výkonu státní moci v ní, možnost
uplatňování politických práv a další okolnosti, které mají vliv na naplnění důvodů pro udělení
azylu. Je-li např. o zemi původu žadatele známo, že stav dodržování lidských práv je špatný,
že občanům je upíráno právo na změnu vlády, že dochází k nezákonným popravám, mizení osob,
častému používání mučení, národnostnímu útisku, atd., pak tyto skutečnosti musí správní orgán
zohlednit v situaci důkazní nouze, a to ve prospěch žadatele o azyl. V daném případě je však
zřejmé, že Mongolsko nelze podřadit pod zemi, kde je stav dodržování lidských práv na špatné
úrovni. To ostatně vyplývá i z předloženého spisu, jehož součástí jsou i podrobné informace
o zemi původu stěžovatele a o stavu dodržování lidských práv v ní. Nejvyšší správní soud
nad rámec výše uvedeného upozorňuje, že z přílohy k protokolu o pohovoru ze dne 13. 3. 2007
vyplývá, že stěžovatel neprojevil ani zájem se s podklady pro rozhodnutí (ve smyslu §36 odst. 3
správního řádu) seznámit a nevznesl vůči nim ani žádné připomínky.
Ke stížní námitce, že žalovaný nijak neodůvodnil, zda byly stěžovatelem splněny
podmínky pro udělení tzv. humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní
soud v prvé řadě uvádí, že smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v možnosti
správního orgánu azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádný z důvodů taxativně
stanovených v §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl
neposkytnout. Správní orgán tak může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné
v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu, například
udělování azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným nebo osobám
přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ale i na situace,
jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze
zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených principů
demokratického a právního státu. Obdobně se vyjádřil již Nejvyšší správní soud ve svém
rozsudku ze dne 21. 5. 2005, č. j. 7 Azs 116/2005 - 47 (dostupný z: http://www.nssoud.cz).
V každém případě se vždy bude jednat o azylový důvod výjimečný. Lze jistě pochopit, že tíživá
osobní a ekonomická situace osoby může vést až k rozhodnutí svou vlast opustit a pokusit
se najít lepší životní podmínky jinde, obzvlášť vyřeší-li se tím též případné osobní spory. Institut
azylu však není a nikdy nebyl nástrojem k řešení takové situace. Právo na azyl založené
na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo této osoby vybrat si zemi,
kde se pokusí začít nový život, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím
státem, je-li žadatel (popřípadě též jeho rodinný příslušník) ve vlastní zemi vystaven
pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné, zcela výjimečné
okolnosti, za kterých by bylo „nehumánní“ azyl neudělit (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005 - 60. Dostupný z: http://www.nssoud.cz).
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdil, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje jeho vlastní zájmy.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost jako nepřijatelnou; proto ji podle
§104a s. ř. s. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu