ECLI:CZ:NSS:2010:9.AFS.5.2010:81
sp. zn. 9 Afs 5/2010 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
RLRE Tellmer Property s.r.o., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, zastoupeného
Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem Příkop 4, Brno, proti žalovanému:
Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2007, č. j. 10042/07-1300-108210, ve věci daně
z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2004, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2009, č. j. 11 Ca 194/2007 - 45,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2009, č. j. 11 Ca 194/2007 - 45,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu
(dále jen „žalovaný“) ze dne 12. 6. 2007, č. j. 10042/07-1300-108210. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl stěžovatelovo odvolání proti konkludentnímu vyměření daně
z dodatečného daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období
červenec 2004, ve kterém byla dodatečně přiznána daň z přidané hodnoty (dále též
„DPH“) ve výši 39 749 Kč.
Stěžovatel jako důvod své kasační stížnosti uvádí především nesouhlas s právním
závěrem městského soudu, že nájem a služby související s nájmem bytů, jako je úklid
společných prostor, jsou oddělitelnými plněními, která jednotlivě podléhají různým
režimům daně z přidané hodnoty.
Stěžovatel ve své argumentaci vychází především z §686 občanského zákoníku,
z něhož podle něj vyplývá, že nájemní smlouvu a smlouvu na úklid společných prostor
nelze uzavřít samostatně. Smlouva na úklid společných prostor vzniká automaticky
uzavřením nájemní smlouvy a ukončením nájemní smlouvy také automaticky zaniká.
Úklid společných prostor je totiž službou, která je poskytována nájemníkům v souvislosti
s pronájmem bytu nebo nebytových prostor, protože úklid nelze samostatně objednat
ani vypovědět, aniž by k tomu existoval vlastní nájem. Stěžovatel tvrdí, že občanský
zákoník neumožňuje jiný způsob uzavření smlouvy na úklid společných prostor než
jako součást nájemní smlouvy. Pokračuje, že tyto služby úklidu společných prostor
zcela splňují charakter vedlejší služby ke službě hlavní, kterou je poskytování nájmu.
Tyto své závěry stěžovatel vyvozuje především z rozhodnutí Nejvyššího soudu
(rozsudek ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, rozsudek ze dne 28. 8. 2007,
sp. zn. 26 Cdo 957/2006, rozsudek ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1102/2006,
a usnesení ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3487/2006). Stěžovatel má za to, že pokud
Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích dospěl k závěru, že úhrady za služby spojené
s užíváním bytu nebo nebytového prostoru musí být součástí nájemní smlouvy, jinak
je taková smlouva neplatná, pak nemůže obstát názor, že úklid společných prostor není
službou trvalou ani nezbytnou pro poskytnutí nájmu bytu nebo nebytového prostoru,
protože služby spojené s užíváním bytu musí být součástí nájemní smlouvy. Stěžovatel
tak trvá na tom, že nájem na straně jedné a s ním související služby na straně druhé nelze
považovat za samostatná od sebe navzájem oddělitelná plnění. Úklid společných prostor
je službou trvalou a nutnou pro poskytnutí nájmu bytu nebo nebytového prostoru,
a proto ji lze klasifikovat jako službu, jež je součástí pronájmu bytu nebo nebytového
prostoru. Proto je za daných podmínek možné na službu úklidu společných prostor stejně
jako na nájem vztahovat osvobození od uplatnění DPH na výstupu ve smyslu čl. 13
oddílu B písm. b) Šesté směrnice Rady č. 77/388/EHS.
Stěžovatel proto v řízení před městským soudem navrhl, aby byla podána
předběžná otázka k Evropskému soudnímu dvoru. Městský soud však předběžnou otázku
v dané věci nepředložil a místo toho nesprávně vycházel z rozsudku Evropského
soudního dvora ze dne 11. 6. 2009, ve věci C-572/07, který byl vydán na základě
předběžné otázky položené Krajským soudem v Ústí nad Labem ve věci
sp. zn. 15 Ca 86/2007, aniž by si ujasnil, zda skutkově na předmětnou věc dopadá,
tj. zda v ní byly posuzovány tytéž nájemní smlouvy. Stěžovatel má tak za to, že městský
soud vydal shora napadený rozsudek na základě neúplných skutkových zjištění, protože
se spokojil jen s tím, že výše uvedený rozsudek Evropského soudního dvora na daný
případ dopadá právně.
Navíc stěžovatel podotýká, že předběžná otázka byla Krajským soudem v Ústí nad
Labem ve věci sp. zn. 15 Ca 86/2007 položena nepřesně, resp. v nesprávném právním
a skutkovém kontextu, neboť v ní nebyla vůbec reflektována výše uvedená judikatura
Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že smlouvu na úklidové služby nelze uzavřít samostatně
a ani ji nelze samostatně vypovědět. Rovněž má stěžovatel za to, že Krajský soud v Ústí
nad Labem při předkládání předběžné otázky pochybil, když Evropský soudní dvůr
neseznámil s obsahem stěžovatelových nájemních smluv či jiných dokladů.
Zároveň uvádí, že položená předběžná otázka Krajským soudem v Ústí
nad Labem je zmatečná a „lze předpokládat, že Evropský soud, ale i členské státy,
které se k otázce vyjadřovaly, byly z takto položené otázky zmateny.“ Pokračuje,
že v usnesení o přerušení věci sp. zn. 15 Ca 86/2007 Krajský soud v Ústí nad Labem
uvedl, že není přípustný opravný prostředek, ačkoli je stěžovateli známo, že v jiných
případech předložení předběžných otázek to možné bylo (ve věci Vorel, OSA, Český
Telecom proti Czech On Line, a. s.). Stěžovatel tedy namítá, že mu bylo znemožněno
brojit proti nepřesně položené předběžné otázce. Ve světle uvedeného má stěžovatel
za to, že městský soud pochybil, když nepředložil novou předběžnou otázku,
proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí městského soudu a zároveň
ho zavázal k předložení předběžné otázky, jejíž znění navrhoval stěžovatel v žalobách
ze dne 2. 8. 2007, nebo aby Nejvyšší správní soud přerušil řízení ve smyslu §48 odst. 1
písm. e) s. ř. s. a předložil předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru sám, a podle
výsledku odpovědi eventuelně zrušil napadený rozsudek městského soudu.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že skutková podstata věci,
která byla předmětem řízení u Evropského soudního dvora a ze které vycházel městský
soud při svém rozhodování, je shodná s meritem věci ve zkoumaném případě. Stěžovatel
dovozuje, že pokud je cena služeb spojených s užíváním bytu povinnou součástí nájemní
smlouvy (viz stěžovatelovy odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu), nelze tyto služby
a nájem považovat za samostatná od sebe oddělitelná plnění. Žalovaný však uvádí,
že on ani soud nikdy nerozporovaly skutečnost, že cena poskytovaných služeb (či způsob
jejího stanovení) spojených s užíváním bytu má být patrná ze smlouvy o nájmu. Nelze
z toho však dovozovat závěr, že je žalobce povinen takové služby zajišťovat. Rovněž
má za to, že městský soud při rozhodování vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci,
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Ze správního a soudního spisu vyplývá, že Finanční úřad Litvínov na základě
dodatečného daňového přiznání ze dne 19. 9. 2006 stěžovateli podle §46 odst. 5 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o správě daní a poplatků“), konkludentně vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací
období červenec 2004 ve výši 39 749 Kč. Proti tomuto konkludentnímu vyměření daně
podal stěžovatel odvolání ze dne 27. 10. 2006. V odvolání stěžovatel uvedl, že přehodnotil
důvody pro podání svého dodatečného daňového přiznání a nesouhlasí s tím, že by jím
poskytovaný úklid společných prostor v domě, v němž pronajímal byty jednotlivým
subjektům, byl poskytován jako samostatná služba, a tak se na něj vztahoval jiný režim
než při nájmu předmětných bytů, který je osvobozen od uplatňování DPH na výstupu.
Takový závěr stěžovatel vyvozoval z teze, že úklid společných prostor úzce souvisí
s nájmem bytů, a proto má za to, že úklid společných prostor by měl sledovat osud služby
hlavní, tj. pronájem bytů, kdy je tato služba podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění platném pro dané zdaňovací období (dále jen „zákon
o DPH“), osvobozena od uplatnění DPH bez nároku na odpočet, resp. obě plnění,
tj. úklid společných prostor a nájem bytů, tvoří jedinou ekonomickou transakci,
která má být jako celek od DPH osvobozena. Žalovaný odvolání rozhodnutím ze dne
7. 6. 2007, č. j. 9892/07-1300-108210, zamítl. Žalovaný je na rozdíl od stěžovatele
toho názoru, že předmětná plnění jsou dvě zcela samostatné služby, přičemž úklid
společných prostor je službou, kterou stěžovatel poskytuje za úplatu, a která není
osvobozena od DPH. Zdůraznil, že osvobození od DPH je pojem, který je nutno
v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora vykládat restriktivně. V tomto
smyslu nelze považovat všechny ostatní služby, které jsou poskytovány vedle nájmu
samostatně, i když v souvislosti s ním, za osvobozené od DPH. Argumentaci stěžovatele,
ve které odkazuje na jednotlivá rozhodnutí Evropského soudního dvora, považoval
za nepřípadnou. Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, v níž trval na tom,
že služba úklidu společných prostor je službou vedlejší ke službě poskytovaného
pronájmu, sdílející její osud, a proto je na ni nutno pohlížet rovněž jako na službu
osvobozenou od DPH. Uvedené závěry podložil rozhodnutími Nejvyššího soudu, které
se týkaly nájmu a služeb s nájmem spojených. Tyto závěry jsou podle stěžovatele rovněž
v souladu s legislativou Evropské unie, neboť z ní vyplývá, že pokud je služba hlavní
osvobozena od DPH, potom to stejné platí pro službu vedlejší. Stěžovatel proto navrhl,
aby, pokud městský soud sám nebude schopen vyložit a aplikovat evropské právo, položil
k Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku, zda „je možné považovat služby
bezprostředně spojené s nájmem bytu, které jsou poskytovány na základě jedné smlouvy
a které není možné samostatně ani vypovědět a zároveň ani poskytovat bez nájmu,
považovat za nedílnou součást nájmu a vztahovat na ně osvobození podle čl. 13 část B
písm. b) Šesté směrnice Rady.“ Dále stěžovatel v žalobě uvedl, že částka vyúčtovaná
nájemníkům bytů za poskytnuté úklidové služby nepřevyšovala částku, za kterou
stěžovatel úklid od domovníků pořídil. Žalovaný proto neměl považovat za základ daně
částku včetně DPH a vyměřit DPH na výstupu z úklidu, nýbrž se mělo jednat o cenu bez
DPH a z tohoto důvodu měl žalovaný cestou dodatečného daňového přiznání za měsíc
červenec 2004 vyměřit z úklidu DPH na výstupu tak, aby DPH byla vyměřena zdola.
Oporu pro toto tvrzení stěžovatel shledává v ustanoveních §36 odst. 1 a 2 a §37 odst. 1
a 2 zákona o DPH, neboť citovaná ustanovení dávají možnost volby mezi základem daně
bez daně a včetně daně bez jakéhokoliv omezení, které by naznačovalo, kdy se jeden
nebo druhý způsob stanovení základu daně užije. Uvážil-li správce daně a s ním
i žalovaný, že se jedná o cenu včetně daně, přestože je vidět, že se jedná o cenu bez daně,
protože tato částka bude uhrazena nájemci bytů a stejně tak bude nájemci bytů uhrazena
i DPH, je nejasné, z čeho správce daně a s ním i žalovaný usoudily na cenu včetně daně
a z toho plynoucí DPH. Přitom stěžovatel specifikoval, že cena za úklid je vždy bez DPH
na výstupu a DPH se má k této ceně počítat zdola. Stěžovatel proto v žalobě uvedl,
že nerozumí tomu, proč správce daně a žalovaný naopak cenu za úklid považovaly ve výši
včetně DPH na výstupu a DPH počítaly shora. Konkludentní vyměření DPH za měsíc
červenec 2004 není oprávněné a ve správné výši. Ve světle výše uvedeného navrhl zrušení
rozhodnutí žalovaného.
Městský soud žalobu zamítl. Při rozhodování vycházel především z judikatury
Evropského soudního dvora, který rozsudkem ze dne 11. 6. 2009, ve věci C-572/07
(RLRE Tellmer Property, s. r. o., proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem), rozhodl
ve věci předložené předběžné otázky ve skutkově totožné věci tak, že přestože jsou služby
spočívající v úklidu společných prostor nemovitosti spjaty s užíváním pronajaté
nemovitosti, nespadají nutně pod pojem „nájem“ ve smyslu čl. 13 části B písm. b) Šesté
směrnice.
Dříve než Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí s ohledem
na kasační důvody stěžovatelem vymezené jako důvody podle §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“),
tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem
v předcházejícím řízení, přezkoumal zdejší soud rozhodnutí městského soudu ve smyslu
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Z citovaného ustanovení vyplývá, že Nejvyšší správní soud
je vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti; to však neplatí, bylo-li řízení před soudem
zmatečné nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Nejvyšší správní soud přitom dospěl
k závěru, že rozhodnutí městského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud při přezkumu totiž zjistil, že městský soud se v napadeném
rozhodnutí zabýval toliko stěžejní námitkou stěžovatele, že je nutno poskytování služby
úklidu společných prostor považovat za službu vedlejší k poskytnutému nájmu,
a jako takovou ji stejně jako nájem podřadit pod službu osvobozenou od DPH,
nevypořádal se však nijak s žalobní námitkou směřující do nesprávnosti vyměření DPH
ze služby úklidu společných prostor provedeného správcem daně a potvrzeného
žalovaným. Na tomto místě zdejší soud zdůrazňuje, že se nelze zabývat hmotněprávní
argumentací, pokud přezkoumávané rozhodnutí soudu neobstojí ani po formální stránce
– tedy pokud soud nevyčerpal celý předmět řízení, jak byl vymezen v žalobě, a ve svém
rozhodnutí se nevypořádal se všemi žalobními námitkami. Tento závěr byl již mnohokrát
zopakován při rozhodovací činnosti Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu,
podle jejichž ustálené judikatury platí, že opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho rozhodnutí,
jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.] (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08,
dostupný na www.nalus.cz, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, případně rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
oba dostupné na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatel v žalobě namítal, že částka vyúčtovaná
nájemníkům bytů za poskytnuté úklidové služby nepřevyšovala částku, za kterou
stěžovatel úklid od domovníků pořídil. Žalovaný proto neměl považovat za základ daně
částku včetně DPH a vyměřit DPH na výstupu z úklidu, nýbrž se mělo jednat o cenu bez
DPH a z tohoto důvodu měl žalovaný cestou dodatečného daňového přiznání za měsíc
červenec 2004 vyměřit z úklidu DPH na výstupu tak, aby DPH byla vyměřena zdola.
Stěžovatel proto v žalobě uvedl, že nerozumí tomu, proč správce daně a žalovaný naopak
cenu za úklid považovaly ve výši včetně DPH na výstupu a DPH počítaly shora.
Konkludentní vyměření DPH za měsíc červenec 2004 není oprávněné a ve správné výši.
K předmětné argumentaci stěžovatele se však městský soud nijak nevyjádřil, ačkoliv
tak učinit měl.
K problematice přezkoumatelnosti rozhodnutí z výše citované judikatury
Ústavního soudu bylo totiž uvedeno, že „absence řádného odůvodnění v napadeném rozhodnutí
tedy může vést k jeho zrušení Ústavním soudem, neboť nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné
záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo
na spravedlivý proces. To platí zejména tehdy, když se nedostatky odůvodnění týkají možného porušení
základního práva nebo ústavního principu (srov. nález II. ÚS 686/02, Sb.n.u., sv. 35, str. 147).
Obdobně jako ve skutkové oblasti i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace
nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem
v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu
(srov. nález III. ÚS 176/96, Sb.n.u. sv. 6, str.151) (…) Ústavní soud je podobně jako Evropský soud
pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Van de Hurk vs. Nizozemí ze dne 19.4.1994, stížnost
č. 16034/90, §61; rozsudek ve věci Ruiz Torija vs. Španělsko ze dne 9.12.1994, stížnost
č. 18390/91, §29, dostupné na www.echr.coe.int/echr) přesvědčen, že tuto povinnost nelze chápat tak,
že musí být na každý argument strany podrobně reagováno. Na druhou stranu, jestliže jsou
v projednávané věci vzneseny závažné právní argumenty, je třeba, aby se s nimi soud vypořádal“.
S ohledem na právě uvedené je nutno slovy Ústavního soudu „mít na zřeteli, že jedním
z principů, představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli
při rozhodování, je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit.“ V této souvislosti odkazuje
Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti
rozhodnutí obecných soudů, podle které je z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1
Listiny) požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné
moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí, přičemž odkazuje
na svůj nález ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, a na své usnesení ze dne
28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01, dostupné na www.nalus.cz. Ve světle výše uvedeného
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nevypořádal-li se městský soud s výše uvedenou
námitkou stěžovatele, jejímž základem bylo napadení způsobu vyměření DPH ze služby
úklidu společných prostor, nedostál povinnosti své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž
se jedná o takovou vadu rozhodnutí městského soudu, která způsobila jeho
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Na tom nic nemění
ani skutečnost, že se městský soud řádně vypořádal se stěžejní žalobní námitkou
stěžovatele. Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbývá, než rozhodnutí městského
soudu zrušit a vrátit mu jej k dalšímu řízení, v němž je městský soud povinen se s výše
uvedenou žalobní námitkou stěžovatele řádně vypořádat.
Ve vztahu ke stěžejní kasační námitce stěžovatele, tj. že poskytovanou službu
úklidu společných prostor a nájem je nutno považovat za jedinou ekonomickou transakci
a jako takovou službu úklidu stejně jako nájem osvobodit od DPH, je nutno úvodem
konstatovat, že v předmětu sporu jde o věc skutkově spadající do doby po vstupu České
republiky do Evropské unie. Přistoupení České republiky k Evropské unii současně vedlo
k přistoupení ke společnému systému daně z přidané hodnoty, který je právně regulován
a harmonizován na úrovni práva Evropského společenství a sice v první řadě „Šestou
směrnicí Rady ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států
týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ
daně (77/388/EHS)“, která byla v průběhu doby vícekrát novelizována a s účinností
od 1. 1. 2007 byla nahrazena směrnicí 2006/112/ES (dále jen „Šestá směrnice“).
Za situace, kdy věc spadá do období po přistoupení České republiky do Evropské
unie a současně se jedná o interpretaci práva v oblasti právní úpravy, jejíž vznik, působení
a účel je bezprostředně navázán na komunitární právo, vychází Nejvyšší správní soud při
interpretaci českého zákona o dani z přidané hodnoty z principu eurokonformního
výkladu.
Nejvyšší správní soud má za to, že městský soud zcela správně vycházel při svém
rozhodování z rozsudku Soudního dvora Evropských společenství (dále také „Soudní
dvůr“ nebo „ESD“) ze dne 11. 6. 2009 ve věci C-572/07 (RLRE Tellmer Property,
s. r. o., proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem) řešícího předběžnou otázku
předloženou v jiné skutkově však téměř totožné věci stěžovatele.
Ve věci projednávané Soudním dvorem se totiž řešila otázka, zda poskytování
služeb spočívajících v úklidu společných prostor je možno považovat za součást nájemní
služby, která je od DPH osvobozena, přičemž nájemcům byly za tyto služby účtovány
ceny zvlášť. V rámci řízení, v němž byla předložena předmětná předběžná otázka, bylo
nepochybné, že nájem bytů je osvobozen od daně, stejně jako tomu je podle §56 zákona
o DPH i v právě projednávané věci, otázkou však bylo, zda je možno poskytovanou
službu úklidu společných prostor v domě, kde je současně poskytován nájem, podřadit
pod hlavní službu „nájem“. V právě souzeném případě je rovněž nutno vyřešit otázku
oddělitelnosti či neoddělitelnosti poskytování nájmu a služby úklidu společných prostor,
přičemž se jedná o identickou situaci jako v případě předložené předběžné otázky, kdy
stěžovatel vedle nájemného požadoval od svých nájemců samostatně úhradu za služby
úklidu společných prostor, jež nechával provádět prostřednictvím svých zaměstnanců -
domovníků. Namítá-li stěžovatel v kasační stížnosti, že v nyní projednávané věci se jedná
o skutkově jiný příběh, neboť se posuzují jiné nájemní smlouvy, pak je nutno zdůraznit,
že kasační soud žádné skutkové rozdíly neshledal. Ostatně stěžovatel tuto námitku činí
toliko v obecné rovině, aniž by uvedl, v čem konkrétně tvrzené rozdíly spatřuje. Závěry,
k nimž Soudní dvůr dospěl, lze proto aplikovat nejen v této věci, nýbrž rovněž v každé
další skutkově obdobné věci.
Nejvyšší správní soud proto jen zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury Soudního
dvora jsou osvobození od daně upravená článkem 13 Šesté směrnice autonomními pojmy
práva Společenství, a proto musí být definována na úrovni Společenství. Výrazy použití
za účelem osvobození od daně uvedených v článku 13 Šesté směrnice je třeba vykládat
restriktivně vzhledem k tomu, že tato osvobození představují odchylku od obecné zásady,
podle které je daň z přidané hodnoty vybírána z každého poskytnutí služby za protiplnění
uskutečněného osobou povinnou k dani. Z článku 2 Šesté směrnice vyplývá, že každé
poskytování služeb je třeba obvykle považovat za oddělené a samostatné.
O jediné plnění se jedná tam, kde dvě nebo více dílčích plnění nebo úkonů
poskytnutých osobou povinnou k dani je tak těsně spojeno, že objektivně tvoří jediné
nerozdělitelné hospodářské plnění, jehož rozdělení by bylo umělé. I když tedy služby
spočívající v úklidu společných prostor nemovitosti jsou spjaty s užíváním pronajaté
nemovitosti, nespadají nutně pod pojem „nájem“ ve smyslu čl. 13 části B písm. b) Šesté
směrnice. Služba spočívající v úklidu společných prostor může totiž být poskytována
za různých podmínek, například třetí osobou, která ji vyúčtuje přímo nájemcům, nebo
pronajímatelem, který k tomuto účelu využije vlastních zaměstnanců nebo pověří
úklidovou firmu, případně si tuto službu mohou zajistit přímo nájemci sami. Z uvedeného
je zřejmé, že úklidové služby mohou být i v případě, že souvisí s poskytováním nájmu,
zabezpečeny zcela samostatně, různými subjekty a jejich podstata a účel se přitom
nikterak nemění. Obdobně se samostatným posouzením těchto služeb nemění ani
charakter služby nájemní. Oddělení úklidových služeb od nájmu a jejich samostatné
daňové posouzení proto není ani umělé ani násilné a jejich oddělením se nemění
hospodářská podstata poskytovaných služeb. Ve věci rozhodnuté Soudním dvorem,
stejně jako v nyní projednávané věci, proto platí, že pro účely Šesté směrnice je nutno
v daném případě považovat nájem nemovitého majetku a službu spočívající v úklidu
společných prostor této nemovitosti za samostatná a navzájem oddělitelná plnění, čímž
se ustanovení čl. 13 části B písm. b) Šesté směrnice na poskytovanou službu úklidu
společných prostor nevztahuje.
Na tomto závěru nemohou nic změnit ani stěžovatelem namítaná výše uvedená
rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle kterých platí, že „podstatnou náležitostí smlouvy o nájmu bytu
je ujednání o způsobu výpočtu úhrady za služby spojené s užíváním bytu nebo jejich výše.“ Z těchto
závěrů totiž nelze dovodit, že by služby úklidu společných prostor nemohly být
považovány z hlediska uplatnění daně z přidané hodnoty za samostatná od nájmu
oddělitelná plnění. Z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu pouze vyplývá,
že podstatnou náležitostí nájemní smlouvy musí být způsob výpočtu úhrady za služby
spojené s užíváním bytu nebo jejich výše, resp. že není možné v nájemní smlouvě uvést
paušální částku za nájem a další služby s nájmem spojené. Z usnesení ze dne 24. 9. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 3487/2006, kterým stěžovatel argumentuje, vyplývá, že „bylo-li ‚nájemné‘
sjednáno pevnou částkou (za jednotku plochy) s tím, že v této částce byla zahrnuta úhrada za elektrickou
energii, vodné, stočné, teplo atd. bez rozlišení částky nájemného a úhrad dalších, pak je taková smlouva
absolutně neplatná podle §3 odst. 4 cit. zák. [zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor], neboť v ní absentuje stanovená náležitost – výše nájemného“, lze jasně
dovodit, že z hlediska platnosti nájemní smlouvy je třeba v nájemní smlouvě od sebe
oddělit částku nájemného od částek za další služby spojené s poskytnutím nájmu.
To potvrzuje i další judikatura Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že výše nájemného
(způsob jeho výpočtu) a výše úhrady za plnění spojená s užíváním bytu (způsob jejího
výpočtu) představují samostatné obsahové náležitosti smlouvy o nájmu bytu a že tomu
musí odpovídat i jejich vyjádření v nájemní smlouvě (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2240/2007, dostupný na www.nssoud.cz).
Skutečnost, že se do nájemní smlouvy ujednání o dalších službách spojených
s poskytováním nájmu zahrnují, ještě neznamená, že tyto služby jsou natolik úzce spjaty
s nájmem, že je nelze pro daňové účely považovat za služby samostatné, od nájmu
oddělitelné. Ostatně na služby spočívající v dodávce elektrické energie, plynu, odvozu
odpadu, vodné, stočné, apod. se v souladu s dosavadní praxí pohlíží jako na samostatná
zdanitelná plnění, a to i v případě, že jsou poskytovány v souvislosti s nájmem. Odkazy
stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou proto v daném případě zcela
nepřípadné. Nad rámec Nejvyšší správní soud uvádí, že ve světle předestřeného proto
nebylo třeba ani případné předmětné závěry z judikatury Nejvyššího soudu
při předkládání předběžné otázky zohledňovat.
Stěžovatel rovněž v kasační stížnosti namítá, že znění předložené předběžné
otázky v rámci řízení sp. zn. 15 Ca 86/2007 bylo zmatečné. Navíc nebylo stěžovateli
jako účastníkovi v uvedeném řízení umožněno podat opravný prostředek proti
rozhodnutí o přerušení řízení z důvodu předložení předmětné předběžné otázky,
a tak brojit proti nepřesně položené předběžné otázce Krajským soudem v Ústí nad
Labem. Stěžovatel má za to, že Soudní dvůr nemohl předloženou předběžnou otázku, jak
byla formulována, pochopit správně, a proto stěžovatel vyzval v předmětném soudním
řízení městský soud, aby předložil novou předběžnou otázku. Městský soud se však
spokojil s výše citovaným rozsudkem Soudního dvora ze dne 11. 6. 2009. Proto stěžovatel
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí městského soudu a zavázal městský
soud k předložení předběžné otázky v jím navrženém znění, nebo sám přerušil řízení
a předběžnou otázku předložil.
Nejvyšší správní soud nejdříve poznamenává, že výsledkem řízení o předběžné
otázce je sice pomoc národnímu soudci v určitém daném řízení, která může mít zásadní
význam pro výsledek celého případu, nicméně smyslem řízení o předběžných otázkách
je především uchování jednoty výkladu a aplikace komunitárního práva napříč Evropskou
unií prostřednictvím sjednocování judikatury v rámci členských států. Při úvaze národního
soudu, zda předběžnou otázku předložit nebo ne, hrají klíčovou roli dva propojené
faktory, kterými jsou obtížnost otázky výkladu komunitárního práva a neexistence
ustálené judikatury Soudního dvora k dané problematice. Absence interpretačních vodítek
ze strany Soudního dvora může být pro národní soudy obtížná, a proto je v takových
případech vhodné se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr obrátit. Je však nutno
podotknout, že v případě, že ustálená judikatura ESD řešící totožnou otázku existuje,
je národní soud povinen ji respektovat (viz Bobek M. a kol. Předběžná otázka
v komunitárním právu. Linde Praha, 2005, s. 133 an.). S ohledem na právě předestřené zdejší
soud konstatuje, že v daném případě, kdy se Soudní dvůr již předběžnou otázkou řešící
totožnou problematiku zabýval a v této otázce již vydal výše uvedený rozsudek,
postupoval městský soud zcela správně, když právě z této judikatury vycházel. V rámci
rozsudku ESD ze dne 6. 10. 1982, ve věci 283/81 (CILFIT), byla řešena otázka,
kdy nemají soudy povinnost předběžnou otázku pokládat. Mezi případy, kdy tuto
povinnost soudy nemají, patří rovněž situace, kdy se jedná o otázku tzv. acte éclairé, tj. kdy
existuje ustálená judikatura soudního dvora k dané problematice nebo rozsudek soudního
dvora týkající se v zásadě identické otázky (k tomu opět viz Bobek M. a kol. Předběžná
otázka v komunitárním právu. Linde Praha, 2005, s. 229 an.). Závěry uvedené Soudním
dvorem v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, ve věci C–572/07, je tak nutno na skutkově
totožné případy použít jako interpretační vodítko a nelze je chápat jako závěry týkající
se pouze a jen případu, v němž byla předběžná otázka předložena. Proto byl postup
městského soudu správný, když problematiku právě projednávaného případu s ohledem
na existující judikaturu považoval za otázku acte éclairé, a proto sám již předběžnou otázku
nepředložil. To stejné platí rovněž pro zdejší soud, a proto ani tento nepovažuje za nutné
novou předběžnou otázku v předmětné věci předkládat. Přestože předložená předběžná
otázka ve věci sp. zn. 15 Ca 86/2007 Krajským soudem v Ústí nad Labem neměla
účastníkem řízení (stěžovatelem) navrhovanou podobu, je nutno podotknout, že soud
je oprávněn předběžnou otázku formulovat podle svého uvážení. Podstatné je,
že rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 6. 2009 poskytuje na projednávanou otázku
jasnou odpověď. Z uvedených důvodů nepovažoval kasační soud za nutné předběžnou
otázku ve znění formulovaném stěžovatelem znovu Soudnímu dvoru předkládat
k posouzení.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí soudu přezkoumal
v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a ze shora uvedeného důvodu dospěl k závěru,
že kasační stížnost je částečně důvodná. Proto dle §110 odst. 1 s. ř. s. napadené
rozhodnutí městského soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
rozhodnutí podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení,
v němž je městský soud podle §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
V novém řízení městský soud v souladu s §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne rovněž
o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu