ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.37.2011:77
sp. zn. 1 As 37/2011 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: Pražská správa
nemovitostí, spol. s r.o., se sídlem Seifertova 9, 130 00 Praha 3, zastoupené JUDr. Rostislavem
Dolečkem, advokátem, se sídlem Seifertova 9, Praha 3, proti žalovanému: Úřad průmyslového
vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, 160 68 Praha 6 - Bubeneč, o žalobě
proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. O-429322, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2010,
čj. 8 Ca 354/2008 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobkyně se v řízení před městským soudem domáhala zrušení rozhodnutí předsedy
Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „předseda žalovaného“) uvedeného v záhlaví tohoto
rozsudku. Předseda žalovaného zamítl rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2007,
zn. sp. O-429322, kterým byla zamítnuta přihláška slovní ochranné známky ve znění „PRAŽSKÁ
SPRÁVA NEMOVITOSTÍ“ na základě §4 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných
známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů (zá kon o soudech a soudcích), v platném znění (dále
jen „zákon o ochranných známkách“), neboť předmětné slovní označení přihlášené v běžném
písmu nemá způsobilost rozlišit služby různých poskytovatelů .
[2] Městský soud se s právním názorem předsedy žalovaného ztotožnil a žalobu zamítl.
V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že předmětem přihlášky ochranné známky bylo spojení
běžně užívaných slov, které je ve vztahu k přihlašovaným službám popisné (deskriptivní), a které
tak spotřebiteli bez dalších rozlišovacích údajů nikterak neumožňuje odlišit služby jedné osoby
od služeb osoby jiné; jako takové tedy nemá zápisnou způsobilost z důvodu nedostatku
distinktivity (rozlišovací způsobilosti). Městský soud dále konstatoval, že žalobkyni se nepodařilo
prokázat rozlišovací způsobilost přihlašovaného označení ani na základě §5 zákona
o ochranných známkách. Podle něj by bylo možné zápisnou nezpůsobilost nedistinktivního
označení prolomit v případě, kdy přihlašovatel prokáže, že získalo rozlišovací způsobilost před
zápisem ochranné známky do rejstříku užíváním v obchodním styku ve vztahu k jeho výrobkům
nebo službám, pro které je požadován zápis označení do rejstříku. Žalobkyně sice v průběhu
správního řízení předložila další doklady, které měly prokázat získání distinktivity užíváním,
městský soud však, stejně jako žalovaný, ve vztahu k těmto dokladům konstatoval, že jimi bylo
prokázáno pouze to, že žalobkyně používá označení ve tvaru „Pražská správa nemovitostí,
spol. s r. o.“ nebo právě uvedené označení v kombinaci s obrazovým prvkem. Na žádném
z předložených dokladů se však označení nevyskytovalo v přihlašované podobě.
[3] Námitku žalobkyně, že ochrannou známku může tvořit i kmenová část obchodní firmy,
městský soud odmítl s odůvodněním, že žalobkyně nerozlišuje mezi různými právy na označení.
Dle názoru městského soudu umožňuje obchodní firma identifikovat subjekt práva, naproti tomu
ochranná známka má odlišit výrobky a služby jedné osoby od výrobků a služeb osoby druhé.
Zároveň poznamenal, že trpí-li takové označení nedostatkem rozlišovací způsobilosti, je nutno jej
pro účely přihlášení k ochraně buďto něčím ozvláštnit, anebo prokázat, že takovéto označení
je mezi spotřebiteli spojováno pouze s jedním poskytovatelem této služby, kterým je právě
přihlašovatel. Jen tak lze překonat obecnou zápisnou nezpůsobilost deskriptivního označení.
V daném případě tomu tak dle názoru městského soudu nebylo.
[4] V posuzované věci městský soud rovněž neshledal jako důvodnou ani námitku žalobkyně,
že ochranná známka může být užívána ve fonetické podobě. Soud sice připustil, že předmětem
známkového práva není jen užívání grafického provedení známky, nýbrž i užívání jejího slovního
vyjádření, např. při propagaci mluveným slovem. Pokud by však byla tímto způsobem
propagována služba, aniž by bylo možné identifikovat jejího poskytovatele z důvodu, že označení
je tvořeno obecnými slovy, ztrácí taková propagace s ohledem na funkci ochranné známky
(tj. identifikovat původ nabízených výrobků nebo služeb) smysl. Tvrdila -li žalobkyně, že označení
nepoužívala v konstantní podobě, svědčí tato skutečnost právě ve prospěch závěru vysloveného
žalovaným, na které městský soud poukázal, že přihlašované označení neumožňovalo odlišení
takto označených služeb.
II.
Stručné shrnutí argumentů v kasační stížnosti
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) předně trvá na tom, že správní orgán ve svém
rozhodnutí překročil meze správního uvážení a nezohlednil některé zásady pro posuzování
přihlášek ochranných známek. Městský soud toto pochybení nerozpoznal a přiklonil se k názoru
předsedy žalovaného. Nesprávnost úvah městského soudu podle stěžovatelky spočívá především
v tom, že i přesto, že ochranná známka a obchodní firma jsou jiné právní instituty, je jejich
funkce obdobná: rozlišovat mezi jednotlivými podnikateli a službami, které nab ízejí. Proto podle
názoru stěžovatelky neexistuje žádný zákonný důvod, pro nějž by byla obchodní firma, příp. její
kmenová část, vyloučena z toho, aby označovala zboží či služby téhož podnikatele jako ochranná
známka. Stěžovatelka nesouhlasí, že by smyslem firmy bylo pouze definovat právnickou osobu,
jak se domnívá městský soud.
[6] Tato právní úvaha má podle stěžovatelky zcela zásadní dopad na projednávanou věc.
V rámci řízení o přihlášce ochranné známky totiž stěžovatelka předložila četné doklady, které dle
ní prokazují 20 let nepřetržitého užívání přihlašovaného označení, tvořeného kořenem obchodní
firmy, tj. bez povinného dodatku o právní formě, který sám o sobě dle názoru stěžovatelky
rozlišovací způsobilost nepochybně postrádá. Pod tímto označením stěžovatelka nabízí své
služby včetně služeb přihlašovaných ke známkoprávní ochraně (např. služby spojené s nákupem,
prodejem, pronájmem a správou nemovitostí, stavitelství, včetně oprav a odstraňování staveb,
provozování parkovišť, projektování staveb a inženýrské služby, ubytovací a stravovací služby).
V dané oblasti služeb si stěžovatelka vytvořila významné postavení, a přihlašované označení tak
získalo rozlišovací způsobilost, díky níž si potencionální spotřebitelé či příjemci daného druhu
služeb spojují služby takto označené pouze se stěžovatelkou. Stěžovatelka konkrétně předložila
úplný výpis z obchodního rejstříku, různé objednávky, např. pronájmu sálu, překladů do cizího
jazyka, časopisu, inzerce v inzertních periodikách, software, souborů a kancelářských přístrojů,
dále smlouvy o nájmu bytů, pronájmu garážových stání, kopie rozhodnutí o stavebních
povoleních či kopie návrhů na vklad do katastru nemovitostí. Stěžovatelka rovněž předložila
vlastní propagační materiály na konkrétní nemovitosti v Praze.
[7] Tvrzení, že tyto předložené doklady nejsou z hlediska posouzení rozlišovací způsobilosti
významné, neboť prokazují pouze skutečnost, že stěžovatelka užívala označení ve tvaru
obchodní firmy nebo společně s grafickým prvkem, považuje stěžovatelka za ryzí formalismus
správního orgánu a nesprávné posouzení právní otázky soudem. Ze závěrů městského soudu
stěžovatelka dovozuje, že shoduje-li se přihlašované označení s obchodní firmou přihlašovatele,
nebyly by všechny tyto listiny průkazné, neboť se vztahují k obchodní firmě, nikoliv ke službám
přihlašovatele. Dle nastíněné úvahy městského soudu by tak stěžovatelka firmu jako ochrannou
známku nemohla zaregistrovat v podstatě nikdy, neboť jakékoliv předložené doklady by bylo
možno odbýt s tím, že se týkají užívání označen í přihlašovatele (firmy), nikoliv označení jeho
služeb. Sám žalovaný přitom ve svém sdělení výsledku věcného průzkumu k přihlašovanému
označení ze dne 7. 4. 2006 výslovně uvedl, že rozlišovací způsobilost lze prokázat
např. objednávkami, fakturami, dodacími listy atd. Městský soud tak dle stěžovatelky tuto
skutečnost ve svých úvahách nezohlednil a uvedené rozlišování považuje stěžovatelka za umělé
a nedůvodné.
[8] Dále stěžovatelka argumentuje tím, že předmětné označení bylo přihlašováno pouze
pro služby, které na rozdíl od výrobků nemají samostatnou hmotnou existenci, nýbrž jsou spjaty
s osobou jejich poskytovatele (zejména co do jejich charakteru, úrovně a kvality). Průměrný
spotřebitel dle názoru stěžovatelky rozlišuje služby jedné osoby od služeb osoby jiné právě
prostřednictvím subjektu, který tyto služby poskytuje. Z tohoto důvodu může být
pro spotřebitele rozhodujícím rozlišujícím kritériem identita poskytovatele služby, kterážto může
být zachycena jak v obchodní firmě, tak i v ochranné známce. S obchodní firmou poskytovatele
služeb si jejím dlouhodobým a soustavným užíváním průměrný spotřebitel nespojuje pouze
samotného poskytovatele služeb, nýbrž současně i jejich charakter, úroveň či kvalitu.
[9] Stěžovatelka dále namítá, že městský soud se nedostatečně za býval otázkou posouzení
předložených listinných důkazů o užívání označení přesně ve znění, ve kterém bylo přihlašováno
(„PRAŽSKÁ SPRÁVA NEMOVITOSTÍ“), avšak v nepísemné podobě. K tomu stěžovatelka
dodává, že v osobní nebo telefonické komunikaci by uvádění dodatku o právní formě bylo
v běžném kontaktu zcela neobvyklé. „Aplikací běžných zkušenostních pravidel“ lze tak dle
stěžovatelky dovodit, že označení v přihlašované podobě užíváno je, byť v nepísemné podobě.
Samotný městský soud k tomu v napadeném rozsudku však dle názoru stěžovatelky podává
obtížně srozumitelné stanovisko. Soud na jedné straně připustil užívání ochranné známky
mluveným slovem, dále však konstatoval, že takový způsob užívání ztrácí smysl, pokud
je označení nedistinktivní, jelikož je tvořeno obecnými slovy. S tímto závěrem stěžovatelka
nesouhlasí a uvádí, že i obecná, běžně užívaná slova mohou získat rozlišovací způsobilost, pokud
jsou užívána ve spojení s konkrétními službami resp. službami poskytovanými konkrétní osobou.
Městský soud tuto skutečnost dle stěžovatelky zcela pominul.
[10] Konečně, stěžovatelka se neztotožňuje s tvrzením městského soudu, že není-li označení
užíváno v konstantní podobě, nelze mu přiznat rozlišovací způsobilost. V daném případě spočívá
ustálenost užívání přihlašovaného označení v tom, že jsou použita vždy stejná slova ve stejném
pořadí, tedy „PRAŽSKÁ SPRÁVA NEMOVITOSTÍ“. Na to nemůže mít vliv ani skutečnost,
že v některých případech je označení doplněno různým ztvárněním grafického provedení.
Stěžovatelka má za to, že rozlišovací způsobilost slovní ochranné známky, jejíž registraci
požaduje, je dána právě samotným slovním prvkem, nikoliv nestálými a měnícími se podobami
ztvárnění, barevného provedení apod. Městský soud zde dle názoru stěžovatelky pouze převzal
část odůvodnění žalovaného, aniž by se s žalobními důvody vypořádal sám.
[11] Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka požaduje, aby byl napadený rozsudek
městského soudu zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalovaného
[12] Žalovaný se ve svém vyjádře ní ze dne 16. 3. 2011 ztotožnil s názorem stěžovatelky,
že kmen obchodní firmy může být i ochrannou známkou, avšak dodává, že tomu tak může být
pouze tehdy, má-li daný kmen atributy ochranné známky, aby mohl plnit její funkci. Zároveň
poukázal na to, že stejný názor vyplývá i z napadeného rozsudku (s. 4 odst. 4 rozsudku).
[13] Dále žalovaný uvádí, že základní rozdíl mezi obchodní firmou a ochrannou známkou
spočívá v chráněném předmětu. Pokud tedy přihlašovatel hodlá prokazovat vžitost označení
fakturami či dodacími listy, musí být fakturovaná služba označena přihlašovaným označením
a nikoli jen jejím poskytovatelem, jak je tomu v projednávaném případě. Uvádí-li stěžovatelka,
že v ústním styku běžně užívá přihlašované označení (tj. bez firemního dodatku), opět pouze
prokazuje, že je takto označován subjekt poskytující služby, v očích průměrného spotřebitele však
tímto není upřesněna samotná služba. Žalovaný ve svém vyjá dření s odkazem na §1 zákona
o ochranných známkách upozornil, že rozlišovací způsobilost ochranné známky je v prvé řadě
schopnost individualizovat zboží a teprve druhotně i jeho poskytovatele.
[14] Na závěr žalovaný dodává, že slova v předmětném označení přihlášeném v běžném
písmu jsou obecným označením pro správu nemovitostí na území Prahy a jsou ve vz tahu
k přihlašovaným službám ve své podstatě popisné.
[15] Z těchto důvodů se žalovaný ztotožňuje se závěrem městsk ého soudu a navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[16] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti, a to v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat
i bez návrhu.
[17] Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodu, který
formálně podřadila pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy že napadený rozsudek je nezákonný,
neboť městský soud nesprávně posoudil právní otázku. Z kasační stížnosti však ve skutečnosti
vyplývá, že rozsudek městského soudu dílem napadá i pro jeho částečnou nepřezkoumatelnost
pro nesrozumitelnost [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Zdejší soud nejdříve posoudil námitku stěžovatelky, podle níž městský soud nesprávně
rozhodl právní otázku týkající se možnosti registrovat jako ochrannou známku kořen její
obchodní firmy používané 20 let [IV.A., důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud poté posoudil, zda se městský soud v odůvodnění svého rozsudku
dostatečně vypořádal s předloženými podklady, kterými mělo být prokazováno dlouhodobé
užívání označení [IV.B., důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
IV. A.
Otázka správnosti výkladu zákona o ochranných známkách
[20] Stěžovatelka tvrdí, že žalovaný překročil meze své správní úvahy. Mělo se tak stát
především tím, že žalovaný nesprávně vyhodnotil souvislost stěžovatelčiny firmy s možností
přihlášky ochranné známky stejného znění. Upozorňuje především na dlouhodobé používání
spojení „Pražská správa nemovitostí“. To soustavně používá již 20 let.
[21] K tomu uvádí zdejší soud následující.
[22] Pro věc je klíčový §1 zákona o ochranných známkách, podle něhož ochrannou známkou
může být za podmínek stanovených tímto zákonem jakékoliv označení schopné grafick ého
znázornění, mj. slova, včetně osobních jmen, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby
jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby. Toto ustanovení tedy zakládá jako klíčový předpoklad
ochranné známky její rozlišovací způsobilost. Na to pak logicky navazuje §4 písm. b) zákona
o ochranných známkách, podle něhož se do rejstříku nezapíše označení, které nemá rozlišovací
způsobilost. Důsledkem takovéto situace bude zamítnutí přihlášky (§22 odst. 1, věta první).
[23] Pojem „rozlišovací způsobilost“, byť je v celém zákoně o ochranných známkách hojně
užíván, v něm není výslovně definován. S ohledem na §1 je nutno pod ním rozumět především
způsobilost odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby.
Stěžovatelka nesprávně dovodila, že žalovaný zde disponoval správním uvážením. Ve skutečnosti
však jde o tzv. neurčitý právní pojem (srov. k rozlišení např. rozsudek NSS ze dne 28. 7. 2005, čj.
5 Afs 151/2004 - 73, č. 701/2005 Sb. NSS, resp. rozsudek ze dne 30. 4. 2008, čj . 1 As 16/2008 –
48, část III/b, publ. pod č. 1641/2008 Sb. NSS ). Rozdíl mezi neurčitým pojmem a správním
uvážením spočívá v tom, že pokud správní orgán dospěje k závěru, že určitou skutkovou
podstatu lze podřadit pod neurčitý pojem obsažený v právní normě, nemá již prostor pro úvahu,
pokud jde o volbu následků (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2008, čj. 7 As 13/2007- 56).
V daném případě jistě platí, že pokud by předseda žalovaného dospěl k závěru o rozlišovací
způsobilosti přihlašovaného označení, neměl by pak uvážení přihlášku zamítnout .
[24] Rozsahem soudního přezkumu aplikace neurčitých pojmů správními orgány se zdejší
soud zabýval např. v rozsudku ze dne 22. 3. 2007, čj. 7 As 78/2005 - 62. V něm uvedl, že „ soud
musí mít možnost přezkoumat, zda interp retace a aplikace neurčitého právního pojmu správním orgánem
je v souladu se zákonem, jaké podklady pro své rozhodnutí k tomu správní org án soustředil, zda tak učinil
v rozsahu, který mu umožnil ve věci správně rozhodnout, a zda jeho zjištění s těmito podk lady nejsou v logickém
rozporu. Jestliže takový přezkum možný není, je rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Úkolem
soudu je tedy kontrola zákonnosti rozhodnutí správního orgánu a dodržení zákonem stanovených pravidel
v řízení, jež vydání sprá vního rozhodnutí předcházelo. Soudu nepřísluší, aby správní orgán nahradil, provedl sám
vlastní hodnocení a učinil závěr, zda předmětné jednání naplnilo či nenaplnilo neurčitý právní pojem, neboť by tak
nepřípustným způsobem zasáhl do činnosti správního or gánu“. Soudní přezkum aplikace neurčitých pojmů
i správního uvážení je obdobný, záměna neurčitého pojmu se správním uvážením ze strany
městského soudu tak nemůže mít vliv na zákonnost řízení před soudem ani na hodnocení
zákonnosti správního rozhodnutí (takto např. v bodě [23] cit. rozsudek čj. 1 As 16/2008 – 48).
[25] Z uvedeného tedy plyne, že odborné posouzení, zda v konkrétním případě došlo
k naplnění hypotézy „rozlišovací způsobilost“, spadá do kompetence žalovaného [§4 písm. b)
zákona o ochranných známkách; srov. k tomu též rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2008,
čj. 4 As 31/2008 - 153, ve věci Société des Produits Nestlé S. A. ], nikoliv soudu. Žalovaný
v posuzovaném případě konstatoval, že přihlašované označení není schopné zápisu do rejstříku
ochranných známek z důvodu, že přihlašované označení rozlišovací způsobilost nemá.
Stěžovatelka tento závěr v zásadě nezpochybnila, tvrdí však, že jsou naplněny podmínky §5
zákona o ochranných známkách. Upozorňuje přitom, že je nutno klást důraz na shodné znění její
obchodní firmy, užívané již 20 let, a přihlašované ochranné známky.
[26] Podle §5 zákona o ochranných známkách i označení, které nemá rozlišovací způsobilost,
může být zapsáno do rejstříku, pokud přihlašovatel prokáže, že takové označení získalo před zápisem ochranné
známky do rejstříku užíváním v obchodním styku ve vztahu k výrobkům nebo službám přihlašovatele, pro které
je požadován jeho zápis do rejstříku, rozlišovací způsobilost . S ohledem na text cit. ustanovení
je nepochybné, že důkazní břemeno v tomto směru nese přihlašovatel. Právě argument tímto
ustanovením, které mělo být dle stěžovatelky aplikováno, je klíčovou námitkou kasační stížnosti.
[27] Nejvyšší správní soud předně posoudil, jaký význam má shodné znění obchodní firmy
stěžovatelky pro přihlašovanou ochrannou známku. Lze jistě souhlasit se stěžovatelkou, že jak
ochranná známka, tak obchodní firma jsou právy na označení a jejich primární funkce
je rozlišovací. Zároveň však nelze pomíjet fakt, že oba instituty slouží k rozlišení jiných předmětů
práva. Zatímco obchodní firma zjednodušeně řečeno odlišuje podnikatelské subjekty na trhu,
účelem ochranné známky je rozlišit jejich výrobky nebo služby. Toto rozlišování má ostatně
na českém území dlouhodobou tradici sahající až k počátkům moderního práva v 19. století.
„Firma (raison, ditta) je kupecké jméno obchodníka neb obchodní společnosti, pod kterýmž obchod provozují
a kterýmž v obchodu podpisují […] Z užívání firmy lze souditi, že majitel závodu jednati chtěl jako kupec
a po případě, za který z více závodů jednati chtěl.“ (Randa, A. Soukromé obchodní právo rakouské,
Praha, Nakladatelství J. Otto Knihtiskárna, 1894, s. 93). „ Od ochrany firem rozeznávati dlužno
t. zv. ochranu průmyslové známky (Schutzmarke), která s louží k zabezpečení původnosti zboží určitého závodu.
Lhostejno jest, jest-li podnikatel obchodníkem čili nic.“ (viz tamtéž, s. 106).
[28] Stěžovatelka se opakovaně snaží přesvědčit správní soud, že oba instituty jsou v podstatě
totožné. Přiznává, že existují mezi nimi právní rozdíly, uvádí však, že žalovaný postupoval příliš
formalisticky, pokud trval na striktním rozlišování mezi obchodní firmou a přihlašovaným
označením. S takovým tvrzením nelze souhlasit. Městský soud, stejně jako správní orgány,
se snažil stěžovatelce vysvětlit, že právě na těchto rozdílech záleží. Skutečnost, že označení
ve znění kořene obchodní firmy vykazuje dostatečnou míru distinktivity pro zápis do obchodního
rejstříku, automaticky neznamená, že dosahuje potřebnou míru distinktivity v yžadovanou
zákonem o ochranných známkách pro úspěšné přihlášení slovní ochranné známky.
[29] Povinnost mít obchodní firmu a činit pod ní právní úkony se vztahuje pouze
na podnikatelské subjekty zapsané do obchodního rejstříku (viz k tomu §8 odst. 2 obchodního
zákoníku, a contrario). Naproti tomu ochrannou známkou si může své označení chránit i jakákoliv
jiná právnická nebo fyzická osoba přičemž registrace ochranné známky je jejím právem, nikoliv
její povinností. Pro subjekty zapsané v obchodním rejstříku je užívání označení ve formě
obchodní firmy v obchodním styku povinné a jeho neužívání či užívání ve zkreslené podobě
veřejnoprávně postižitelné. Stejný názor ostatně vyplývá i ze současné doktríny: „Ochrana firmy
je ochranou formální v tom smyslu, že musí být zapsána do obchodního rejstříku. Zápis je však prováděn nikoli
z důvodu ochrany firmy, ale z důvodu evidence obchodníků (podnikatelů) a z tohoto hlediska se nejedná o formální
ochranu v pravém slova smyslu, jako je tomu např. v případě zápisu ochranné znám ky. Jestliže obchodník
nepodepisuje firmou nebo ji zkresluje, zkracuje apod., je postižitelný veřejnoprávní sankcí. “ (viz Pelikánová I.
A kol. Obchodní právo. 1. díl, 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 296, bod 424).
[30] Každý podnikatel může mít jen jednu obchodní firmu (zásada jednotnosti firmy).
V případě ochranných známek je situace zcela opačná – jeden podnikatel anebo jiná právnická
nebo fyzická osoba může mít libovolný počet ochranných známek. Obchodní firma nesmí být
zaměnitelná s firmou jiného podnikatele a nesmí působit klamavě; k odlišení firmy přitom nestačí
rozdílný dodatek označující právní formu (§10 odst. 1 obchodního zákoníku). Naproti tomu
nezaměnitelnost ochranné známky slouží k tomu, aby výrobky nebo služby jedné osoby byly
odlišitelné od výrobků nebo služeb jiné osoby (viz v bodě [22] cit. §1 zákona o ochranných
známkách).
[31] Městský soud obdobně jako správní orgány stěžovatelku upozornil, že i když přihlašované
označení nemá rozlišovací způsobilost, tento nedostatek bylo možné překonat zvýšenou
propracovaností po grafické stránce. Stěžovatelka však dané označení přihlašovala jako slovní
ochrannou známku.
[32] V daném případě městský soud přisvědčil závěru žalovaného, že ani doklady o u žívání
označení nebylo prokázáno získání jeho rozlišovací způsobilosti. Slovní označení „PRAŽSKÁ
SPRÁVA NEMOVITOSTÍ“ přihlášené v běžném písmu totiž vesměs popisuje přihlášené služby.
Spotřebitel by tak nebyl bez dalších rozlišovacích údajů schopen určit, kdo uvedené služby
poskytuje. Jinými slovy, ustanovení §5 předpokládá, že běžný spotřebitel např. v důsledku
masivní reklamní kampaně ztotožní poskytování služby nazvané „pražská správa nemovitostí“
právě se stěžovatelkou, resp. toto sousloví bude označovat specifickou službu, v této podobě
jiným podnikatelem nenabízenou. Nic takového však stěžovatelka neprokázala. Doklady, kterých
se stěžovatelka dovolávala, pouze prokázaly, že stěžovatelka užívá označení „Pražská správa
nemovitostí, spol. s r. o.“ nebo přihlašované označení v kombinaci s obrazovým prvkem jakožto
povinný údaj podnikatele v obchodním styku. Prokazuje tedy jen, že plní svou právní povinnost
užívat obchodní firmu. Měl-li by snad zdejší soud následovat logiku stěžovatelky, pomyslná
obchodní společnost s obchodní firmou „Žlutá a. s.“ by si po delším působení na trhu mohla
zaregistrovat na jí poskytované služby slovní ochrannou známku „ŽLUTÁ“.
[33] Samotná otázka rozdílu mezi ochrannou známkou pro služby a ochrannou známkou
pro výrobky, kterou stěžovatelka namítá, je z tohoto hlediska irelevantní a nemá oporu ani
v zákoně. Chtěl-li by zákonodárce tyto druhy ochranné známky rozlišovat, uvedl by to výslovně
v zákoně. Žádné takové ustanovení však v zákoně o ochranných známkách není.
[34] Hlavní námitkou, kterou stěžovatelka uplatňuje, je tvrzení, že i kmenová část obchodní
firmy může tvořit ochrannou známku. Tato skutečnost, byť se na první pohled tak jeví, není
ve skutečnosti v daném případě sporná; žalovaný ani městský soud tuto tezi nevyvrací. Protože
slovní označení není distinktivní, není tedy způsobilé odlišit služby poskytované stěžovatelkou
od služeb jiných, bylo na stěžovatelce, aby prokáza la naplnění hypotézy uvedené v §5 zákona
o ochranných známkách. Nic takového se však stěžovatelce nepodařilo.
[35] Kasační námitka je tedy nedůvodná.
IV.B.
Přezkoumání závěrů městského soudu v napadeném rozsudku
[36] K námitce stěžovatelky, že městský soud se nedostatečně vypořádal s otázkou slovního
užití přihlašovaného označení v obchodním styku, Nejvyšší správní soud ve stručnosti uvádí,
že odůvodnění městského soudu je i v tomto směru dostatečné. Pokud snad chtěla stěžovatelka
prokázat její dlouhodobé užívání, během kterého získalo rozlišovací způsobilost, měla k tomu
poskytnout dostatečné podklady, které by mohl žalovaný řádně vyhodnotit. Neučinila-li tak
a pouze odkázala na „aplikaci běžných zkušenostních pravidel“, zůstalo pouze u tvrzení a důkazní
břemeno neunesla. Podkladem rozhodnutí žalovaného nemohou být spekulace a ničím
neodůvodněné domněnky. Logickým výsledkem celého řízení pak bylo zamítnutí přihlášky
ochranné známky. Opačný postup by vedl k výsledku, který by neměl oporu ve spisu.
Rozhodnutí městského soudu proto obstojí.
[37] Možno snad jen dodat, že ani zdejší soud nepochybuje, že stěžovatelka běžně používá
i v ústní formě označení „PRAŽSKÁ SPRÁVA NEMOVITOSTÍ“, činí tak však v rámci
používání své obchodní firmy. Je samozřejmé, že užívání obchodní firmy stěžovatelky
na písemnostech je v praxi kombinováno též s neformálním označováním v ústním styku.
Ani to však nic nemění na tom, že stěžovatelka i v ústním styku sama sebe označuje obchodní
firmou (srov. bod [32]), což samo o sobě nemá žádné důsledky v oblasti známkoprávní.
[38] Ani tuto námitku tedy neshledal zdejší soud důvodnou.
V.
Závěr a náklady řízení
[39] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou.
[40] O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka v řízení nebyla úspěšná, proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nemá. Žalovanému nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady převyšující jeho obvyklou
administrativní činnost, a proto mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2011
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu