ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.33.2011:44
sp. zn. 2 As 33/2011 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce Občanského
sdružení Vulpes Polar, se sídlem Malá Skála č. p. 382, proti žalovanému Krajskému úřadu
Středočeského kraje, se sídlem Praha 5, Zborovská 11, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, č. j. 11 A 19/2010 - 20, ve znění
opravného usnesení ze dne 3. 5. 2010, č. j. 11 A 19/2010 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 3. 2010, č. j. 11 A 19/2010 - 20, ve znění
opravného usnesení ze dne 3. 5. 2010, č. j. 11 A 19/2010 – 25, nepřiznal žalobci osvobození
od soudních poplatků v řízení vedeném o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 12. 2009,
sp. zn. SZ 171576/2009/KUSK-REG/AB, č. j. 177250/2009/KUSK.
V odůvodnění usnesení městský soud konstatoval, že žalobce neosvědčil ani neprokázal
tvrzení o svých nepříznivých finančních a majetkových poměrech natolik, aby bylo možno učinit
závěr o tom, že splňuje předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků. K tomu dále
uvedl, že pokud žalobce hodlá být coby občanské sdružení aktivně činným, pak je objektivně
ospravedlnitelné po něm požadovat, aby si materiální prostředky na prosazování svých cílů,
a to alespoň v základní a pro samostatnou činnost nezbytné míře, zajistil sám. Tuto odpovědnost
nelze přenášet na stát. Žádost o osvobození od soudních poplatků nemůže být důvodná výlučně
proto, že žalobce jakožto speciálně zaměřené sdružení, vyvíjející činnost k dosažení svého cíle,
nemá pro takovou činnost žádné materiální prostředky. Městský soud uvedl, že by na věc mohl
nahlížet jinak, pokud by byla výše soudního poplatku nepřiměřeně vysoká nebo pokud
by žalobcova aktuální finanční situace byla oslabena nějakou ne předpokládanou či nárazovou
potřebou kumulace nezbytných opatření; tak tomu však v dané věci nebylo.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžov atel“) kasační stížností,
v níž explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z obsahu kasační stížnosti je nicméně
zřejmé, že tvrzeny jsou důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s“). Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103
odst. 1 s. ř. s. je ovšem záležitostí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nejde
proto o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. například rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný
pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zd ejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel především namítá, že usnesení městského soudu je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, neboť se v něm neuvádí, o co soud opřel své závěry o tom, že u něj
nebylo prokázáno splnění předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků.
Stěžovatel soudu podal přehled svých majetkových poměrů (není povinen vést daňovou evidenci)
a svou žádost řádně odůvodnil. Městský soud mu však nedal žádnou šanci, aby doložil své
majetkové poměry jinak, než potvrzením o osobních, majet kových a výdělkových poměrech
a čestným prohlášením. Stěžovatel je přitom přesvědčen, že své majetkové poměry doložil
řádným způsobem a využil k tomu všech možných a dostupných prostředků, tedy že reagoval
na výzvu soudu a doložil vyplněné potvrzení a doložil i prohlášení, že nemá žádné příjmy. Pokud
měl městský soud za to, že nemohl řádně přezkoumat majetko vé poměry stěžovatele,
nelze to stěžovateli klást k tíži. Stěžovatel byl připraven se soudem plně spolupracovat a doložit
veškerá nutná potvrzení, čestná prohlášení či se podrobit výslechu.
Stěžovatel zdůrazňuje, že je dobrovolným, nevládním, neziskovým sdružením občanů,
mezi jehož cíle patří mimo jiné ochrana přírody a krajiny, životního prostře dí, ochrana lidských
práv a ochrana veřejného zájmu. Nemá žádné příjmy ani jiné disponibilní finanční prostředky,
přičemž jeho členové jsou důchodci a studenti. Zaplacení so udního poplatku představuje
pro stěžovatele značnou překážku v tom, aby se mohl domáhat práva v soudním řízení.
Stěžovatel se potýká s výraznými finančními problémy, jelikož je schopen získávat pouze
omezené zdroje cestou dobrovolných členských darů; tyto zdroje jsou skutečně limitované.
Zaplacení soudního poplatku představuje pro stěžovatele faktickou bariéru v přístupu k soudu,
a to i navzdory omezené výši soudního poplatku. Stěžovatel dále namítá, že neklade náklady
na svou činnost k tíži státu. Z vlastních prostředků hradí poštovné, další administrativní náklady
a cestovné svých členů; to představuje nemalé náklady. V nyní projednávané věci pak hájí veřejný
zájem, jehož předmětem je právo na ochranu zdravého živo tního prostředí; přitom nejde
o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Napadené usnesení považuje stěžovatel za toliko formulářové, neboť totožné rozhodnutí
vydal městský soud i v řízení, které se týká jiné věci. Ke každé žádosti o osvobození od soudního
poplatku je však nutno přistupovat přísně individuálně a nediskriminačně. Zde odkazuje na nález
Ústavního soudu ze dne 3. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 13/98 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou
dostupná z http://nalus.usoud.cz), který konstatuje, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou
spravedlivého procesu. Stěžovatel rovněž pouká zal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 289/03, a namítl rozpor napadeného usnesení s uvedenou judikaturou.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti;
ze soudního spisu totiž vyplývá absence dvou podmínek řízení. Především nebyl zaplacen soudní
poplatek za kasační řízení [§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů a Položka 15 Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu jmenovaného
zákona] a stěžovatel též není zastoupen advokátem nebo zaměstnancem či členem, který
by splňoval podmínky vysokoškolského právnického vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z judikatury Nejvyššího správního soudu
se však podává, že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soud u o zamítnutí návrhu žalobce
na osvobození od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního popl atku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení advokátem“ (rozsudek ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37).
Kasační stížnost je tudíž přípustná. Jakýkoliv jiný přístup by byl bezúčelný, formalistický,
v rozporu se zásadou procesní ekonomie a nemohl by vést k ochraně práv stěžovatele.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Z povahy věci se Nejvyšší správní soud nejprve věnoval tvrzené nepřezkoumatelnosti
usnesení městského soudu pro nedostatek důvodů, spočívající v tom, že soud neuvedl, na základě
čeho dospěl k závěru, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků nejsou dány.
Z napadeného usnesení je zjevné, že městský soud při svém rozhodování zohlednil
ustálenou judikaturu správních soudů, podle které „[p]o občanském sdružení, hodlá-li být aktivně
činným, lze požadovat, aby si materiální prostředky na svoji činnost (alespoň v základní a pro samotnou činnost
nezbytné míře) zajistilo samo. Rezignuje-li sdružení na jejich zajištění, není možné odpovědnost za nevytvoření
těchto prostředků bez dalšího převést na stát prostřednictvím osvobozování od soudních poplatků (usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007, č. j. 62 Ca 40/2007 - 41, publikované
pod č. 1482/2008 Sb. NSS, případně rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 5. 2008,
č. j. 4 As 18/2008 – 32). Městský soud nepochybil, pokud si při formulaci závěru o tom,
že stěžovatel nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, vystačil se stanovami
stěžovatele a údaji vyplněnými ve formuláři Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech. Své rozhodnutí pak dostatečně a náležitě odůvodnil, přičemž přezkoumatelným
způsobem vysvětlil, proč má za to, že podmínky pro osvobození od soudního poplatku nejsou na
straně stěžovatele dány.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda se městský soud při interpretaci
a aplikaci §36 odst. 3 s. ř. s. nedopustil nesprávného posouzení právní otázky. Ustanovení §36
odst. 3, věta první s. ř. s. stanoví, že účastník, který doloží, že nemá dos tatečné prostředky, může
být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků.
Lze jistě souhlasit se stěžovatelem, že ke každé žádosti o osvobození od soudních
poplatků je nutno přistupovat individuálně a soud je povinen poměřovat všechna relevantní
kritéria stanovená v §36 odst. 3 s. ř. s. Individuální osvobození od soudních poplatků
je procesním institutem, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých
poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona o soudních poplatcích.
Výklad citovaného ustanovení, ve vztahu k případům, kdy o osvobození od soudních
poplatků žádají neziskové právnické osoby, byl v nedávné době podán v usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, publikovaném
pod č. 2099/2010 Sb. NSS, podle kterého „[p]ři posuzování podmínek pro osvobození od soudních
poplatků soud podle §36 odst. 3 věty první s. ř. s. zkoumá, zda právnická osoba má dostatečné prostředky.
Pokud právnická osoba vědomě uspořádá svoji činnost tak, aby dlouhodobě setrvávala bez dostatečných finančních
prostředků, ačkoliv jejich vynakládání v souvislosti s vykonávanou činností je obvyklé a nezbytné, nelze takovou
právnickou osobu zpravidla osvobodit od soudního poplatku ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.“
Rozšířený senát konstatoval, že „součástí zkoumání existence dostatečných prostředků však musí
být i prověření, zda právnická osoba jejich nedostatek ve skutečnosti nepředstírá. Indicií takového předstírání právě
vzhledem k odlišnostem podstaty právnických osob od osob fyzick ých zpravidla bude dlouhodobější fungování
právnické osoby bez přiměřeného formálního majetkového zázemí. Jestliže právnic ká osoba dlouhodoběji funguje
v souladu s účelem (cílem), pro který byla založena či který je předmětem její činnosti, aniž by ovšem b yla schopna
takové fungování zabezpečit ze zdrojů, které má sama právně k dispozici, je to indicií, že ve skutečnosti
ekonomické zázemí takové osoby tvoří lidé podílející se přímo či nepřímo, zjevně či skrytě na její činnosti. Takové
dlouhodobé fungování tedy naznačuje, že skutečné ekonomické možnosti dané právnické osoby jsou větší
než rozsah majetku, který jí (formálně) právně patří, a že ve skutečnosti netrpí nedostatkem prostředků, neboť
žádná právnická osoba nemůže jako skutečně samostatná entita dlouh odobě existovat bez dostatečného
majetkového zázemí pokrývajícího náklady na její činnost.
Důkazní břemeno k prokázání, že nemá dostatek prostředků, nese účastník řízení. V případě,
že v řízení vyjdou najevo výše uvedené indicie, je proto na právnické osob ě, aby prokázala, že fakticky nedisponuje
prostředky formálně vlastněnými někým jiným, zejména pak fyzickými osobami podílejícími se na její činnosti
či jinými právnickými nebo fyzickými osobami, s nimiž ji pojí faktické vztahy. Jelikož nelze po nikom poža dovat
prokázání negativní skutečnosti, bude na právnické osobě, aby podrobně osvětlila všechny relevantní aspekty
své činnosti a popsala, z čeho jsou financovány a jak vysoké faktické náklady vyžadují.
I kdyby právnická osoba unesla výše popsané důkazní břemeno, bude zpravidla na místě odepřít
jí na základě soudního uvážení dobrodiní osvobození od soudních poplatků, bude -li model jejího fungování
založený vědomě na tom, že určitý typ obvyklých nákladů na svoji činnost, s jejichž vynakládáním vzhledem
k povaze této činnosti musí zásadně počítat, eliminuje tím, že své poměry (tedy způsob vyřizování činností
a financování potřeb) nastaví tak, aby delší dobu setrvávala ve stavu bez dostatečných prostředků. Přesně taková
situace by nastala u občanského sdružení zabývajícího se účastí ve správních a soudních řízeních zejména v oblasti
ochrany životního prostředí či kulturních nebo urbanistických hodnot, které by administrativní a odbornou agendu
s tím spojenou zajišťovalo prací svých členů či příznivců anebo účelo vě vázanými příspěvky (granty apod.)
nepoužitelnými na úhradu soudních či správních poplatků, avšak spoléhalo na to, že vzhledem k nedostatku
majetku bude vždy od těchto poplatků osvobozováno. Nutno si totiž uvědomit, že §36 odst. 3 s. ř. s. stanoví
výjimku z pravidla – soudní poplatky jsou účastníci řízení z dobrých důvodů (zejména kvůli omezení podání
k soudům na ta, která jsou vskutku vážně míněna, a kvůli částečnému krytí nákladů na fungování justice)
zásadně povinni platit a pouze výjimečně mají být od této povinnosti osvobozeni. Výše uvedený model fungování
právnické osoby ovšem ratio uvedeného ustanovení zcela popírá, činí-li v jejím případě z výjimky pravidlo, a snaží
se tedy zákonodárcem stanovené pravidlo eliminovat.
Nebudou-li tedy pro výše popsaný model fungování právnické osoby existovat zvláštní legitimní důvody,
nutno jej zásadně považovat za zneužití práva daného ustanovením §36 odst. 3 s. ř. s. Soud proto dobrodiní
plynoucí z uvedeného ustanovení za takové situace zpravidla odepře.“
Rozšířený senát též uvedl, že „[a]rgumentem ve prospěch aprobování výše popsaného modelu
fungování u některých právnických osob nemůže být ani deklarovaný (a nezřídka i skutečný) účel jejich činnosti,
a sice prosazování cílů, které v určitém úhlu pohledu lze ztotožnit s ochranou veřejného zájmu“. Při výkladu
§36 odst. 3 s. ř. s. má totiž podstatně silnější ústavní relevanci požadavek zajištění skutečné
rovnosti přístupu jedinců (fyzických a právnických osob resp. právnických osob všeho druhu)
k soudu. Případné zvýhodnění určitých osob v otázce osvobození od soudních poplatků přísluší
zákonodárci, jenž by je mohl na základě svého uvážení zákonem zavést, v daném případě
tak však neučinil. „Za takové situace je nutno vykládat ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. v souladu s jeho dikcí
i s jeho účelem, přičemž oba výklady směřují k závěru, že právnická osoba vystupující jako obhájce veřejného
zájmu nemůže být jen pro tuto svoji vlastnost oproti ostatním právnickým osobám v právu na přístup k soudu
zvýhodněna, a to ani v případě, že by ji opravdu bylo lze z politologického hlediska považovat za součást občanské
společnosti.“
V projednávané věci požádal o osvobození od soudních poplatků stěžovatel, který
je občanským sdružením. Mezi základní cíle tohoto sdružení dle jeho stan ov patří zejména
ochrana životního prostředí, přírody a krajiny, základních lidských práv a svobod, a podpora
prosazování širší účasti veřejnosti v řízeních týkajících se ochrany životního prostředí. Mezi
formy své činnosti stěžovatel řadí, mimo jiné, účas t ve správních a jiných řízeních, ve kterých
mohou být dotčeny zájmy ochrany životního prostředí, přírody a krajiny, lidských práv a svobod,
ochrany památek, kulturních hodnot, krajinného rázu a veřejného zdraví. Podle stanov
stěžovatele z členství nevyplývá povinnost platit zápisné ani členské příspěvky. Dále
je ve stanovách uvedeno, že příjmy sdružení mohou být příspěvky jeho členů.
V žádosti o osvobození od soudních poplatků, která byla součástí žaloby, stěžovatel
uvedl, že nedisponuje žádnými vlastními finančními prostředky a neprovozuje žádnou
výdělečnou činnost. V podání ze dne 5. 3. 2010 pak stěžovatel doplnil, že nemá žádné zdanitelné
příjmy. V potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (vzor 060) dále uvedl,
že nemá žádný majetek ani příjmy či jiné finanční prostředky a že disponuje pouze velmi
omezenými zdroji v podobě dobrovolných darů od členů.
Nejvyšší správní soud proto (v souladu s výše konstatovaným názorem rozšířeného
senátu) vyzval stěžovatele přípisem ze dne 11. 3. 2011, č. j. 2 As 33/2011 - 35, ke sdělení, jaký
je aktuální počet členů sdružení a zda a v jaké výši hradí tyto osoby členské příspěvky. Dále
stěžovatele vyzval, aby osvětlil, z jakých jiných zdrojů tvoří materiální prostředky pro svou
činnost a jak vysoké faktické náklady jeho činnost vyžaduje, a dále aby uvedl, zda v době podání
žádosti o osvobození od soudních poplatků existovaly nějaké mimořádné okolnosti, které
by mu neumožňovaly uhradit soudní poplatek z vlastních zdrojů. Na tuto výzvu stěžovatel
reagoval podáním, doručeným zdejšímu soudu dne 25. 3. 2011, v němž uvedl, že sdružení
má celkem tři členy, z toho dva studenty a jednoho zastupitele obce; tito členové nehradí žádné
členské příspěvky. Náklady občanského sdružení sestávají z hrazení poštovného, které hradí
každý člen z osobních prostředků. Tisk písemností se uskutečňuje na tiskárnách ve vlastnictví
osob příbuzných členům sdružení. Sdružení nemá telefon; komunikace probíhá většinou e-maily
na bezplatném e-mailovém serveru. Stěžovatel dále uvedl, že v době podání žaloby nebyl schopen
shromáždit částku 2000 Kč na soudní poplatek. V uplynulém období byl stěžovatel nucen podat
několik žalob, neboť odvolací správní orgány opětovně selhaly; jedná se tedy o náhlou změnu
finanční náročnosti chodu sdružení, které je financováno ze starobních důchodů členů. Podle
stěžovatele nelze říci, že by zůstával systematicky bez prostředků.
Na základě těchto skutkových podkladů tedy Nejvyšší správní soud vyhodnotil celkovou
finanční situaci stěžovatele a shledal, že model jeho fungování nezajišťuje placení soudních
poplatků, ačkoliv tyto poplatky lze považovat za obvyklé náklady jeho činnosti, ve smyslu
deklarovaném stanovami. S účastí v soudních řízeních, která patří mezi formy činnosti
stěžovatele, je neodlučně spjata povinnost platit soudní poplatky, čehož si stěžovatel, respektive
jeho členové, nepochybně musí být vědomi. Navzdory tomu st ěžovatel delší dobu setrvává
ve stavu bez dostatečných finančních prostředků použitelných na úhradu soudních či správních
poplatků a spoléhá na to, že bude pro nedostatek majetku od placení těchto poplatků
osvobozován. To je patrné i z vyjádření stěžovatele, který fakticky deklaroval, že žádné příjmy
nemá a že náklady na poštovné a další náklady jsou hrazeny z vlastních prostředků jeho členů.
Stěžovatel se tedy vědomě snaží určitý typ obvyklých nákladů na svoji činnost, s jejichž
vynakládáním vzhledem k povaze této činnosti musí zásadně počítat, eliminovat tím, že své
poměry (tedy způsob vyřizování činností a financování potřeb) nastavil tak, aby delší dobu
setrvával ve stavu bez dostatečných prostředků.
Na stěžovatelovu žádost o osvobození od osudních poplatků by mohlo být nahlíženo
jinak, pokud by byla odůvodněna např. náhlou změnou finančních toků, nutností podat větší
počet žalob v krátkém období či jinou obdobně závažnou změnou okolností a z toho vzniklými
potížemi. Stěžovatel sice ve svém vyjádření na výzvu zdejšího soudu uvedl, že byl nucen
v uplynulém období podat několik žalob, což znamenalo náhlou změnu finanční náročnosti
chodu občanského sdružení, nicméně nikterak toto své tvrzení nekonkretizoval, ačkoliv právě
na něm ležela povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Stěžovatel měl ve svém vlastním zájmu
přesně uvést kolik žalob, k jakým soudům a v jakém časovém horizontu podal, kolik zaplatil
celkem na soudních poplatcích a v kolika případech požádal o osvobození od soudních poplatků.
Jestliže tak neučinil, lze to přičítat k jeho tíži.
Za takové situace je dle názoru zdejšího soudu na místě stěžovateli osvobození
od soudních poplatků odepřít, ačkoliv prokázal, že nemá dostatek finančních prostředků.
S ohledem na výše uvedené závěry rozšířeného senátu byl totiž stěžovatel povinen rovněž
prokázat, jak funguje financování sdružení a případnou existenci mimořádných okolností,
které mu neumožňovaly úhradu soudního poplatku z vlastních zdrojů. Obecné tvrzení
stěžovatele, že byl nucen podat v uplynulém období několik žalob, může jen stěží naplnit jeho
břemeno tvrzení v rozsahu, který by umožnil žádosti vyhovět, tím méně pak naplnilo i břemeno
důkazní.
Městský soud v napadeném usnesení - byť s nepatrně odlišnou argumentací - dospěl
ke shodnému závěru, že stěžovatele, navzdory jeho nemajetnosti, nelze od soudního poplatku
osvobodit, a jeho žádost tak zcela v souladu se zákonem zamítl. Fakt, že stěžovatele nevedl
(v intencích právního názoru vysloveného rozšířeným senátem) k bližšímu rozkrytí skutečných
zdrojů jeho financování, na tom nemůže ničeho změnit – pokus o doplnění skutkových podkladů
v tomto směru učinil zdejší soud, s výsledky zhodnocenými shora. Nejvyšší správní soud rovněž
zohlednil, že právní názor rozšířeného senátu byl vysloven až po vydání napadeného usnesení,
a proto nelze městskému soudu vytýkat, že při svém rozhodování striktně nepoužil kritéria
a postup nově formulovaný rozšířeným senátem.
Z hlediska namítaného porušení práva na přístup k soudu či práva na spravedlivý proces
Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
podmínky a podrobnosti práva na soudní a jinou právní ochranu upravuje zákon. Jednou z těchto
podmínek je i zaplacení soudního poplatku v případě, kdy je poplatková povinnost dána
zákonem. Zákonný požadavek zaplacení soudního poplatku nemůže být proto považován
za porušení práva na přístup k soudu, respektive práva na spravedlivý proces. Obdobně
vnímá soudní poplatky rovněž Ústavní soud (srov. například nález ze dne 3. 8. 1999,
sp. zn. IV. ÚS 162/99). Ani námitka porušení práva na přístup k soudu nebyla proto shledána
důvodnou.
Konečně ani stěžovatelem zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 1998,
sp. zn. IV. ÚS 13/98, není s napadeným usnesením městského soudu ani s výše vyslovenými
závěry v rozporu. Ústavní soud zde pouze vyslovil, že i právnická osoba může splňovat
podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a to v situaci, kdy soudy v podstatě vycházely
ze závěru, že je pojmově vyloučeno těmto osobám osvobození přiznávat, jelikož nelze posuzovat
poměry právnické osoby z hledisek sociálních, a navíc by se jen stěží hledalo kritérium
pro zjištění majetkových poměrů u právnických osob obecně. Nejvyšší správní soud tuto premisu
nikterak nepopírá, pouze zdůrazňuje výjimečnost institutu osvobození od soudních poplatků
a nepřípustnost jeho zneužívání. Pokud stěžovatel rovněž argumentoval nálezem Ústavního
soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 289/03, odkazuje ho Nejvyšší správní soud z důvodu
stručnosti na již opakovaně zmiňované usnesení rozšířeného senátu, publikované
pod č. 2099/2010 Sb. NSS, v němž se rozšířený senát s tímto nálezem argumentačně vyrovnává.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení
o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud
jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu