ECLI:CZ:NSS:2011:2.AZS.13.2011:78
sp. zn. 2 Azs 13/2011 - 78
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: S. C., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou
Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 4. 2010, č. j. OAM -
73/VL-18-08-2009, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudk u Městského soudu v Praze ze dne
24. 2. 2011, č. j. 4 Az 9/2010 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové se u r č u je částkou
2880 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti výše
uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, že se stěžovateli
neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, 13, 14, 14a, 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), neboť v jeho případě nebyl naplněn žádný ze zákonných důvodů
pro její udělení.
Městský soud se v napadeném rozsudku zabýval především tím, zda byl v případě
stěžovatele naplněn některý z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, a dospěl
k negativnímu závěru. Vycházel přitom ze skutečností uvedených stěžovatelem ve správním
řízení. Z jeho výpovědí vyplynulo, že vlast opustil v důsledku opakovaných útoků neznámých
osob z let 1995 a 1996, které byly motivovány jeho homosexuální orientací. Na policii se však
neobrátil a svou situaci se nepokusil vyřešit ani přestěhováním do jiné části země. Pokud jde
o možnost udělení mezinárodní ochrany podle §13, 14a a 14b zákona o azylu, soud konstatoval,
že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, na základě kterých by mu měla být
mezinárodní ochrana podle některého z citovaných ustanovení udělena. Ve vztahu
k humanitárnímu azylu podle §14 téhož zákona soud uvedl, že se žalovaný touto otázkou
dostatečně zabýval, přičemž stěžovatel ani v tomto případě žádné konkrétní důvody neuvedl.
Z celkového postupu stěžovatele pak usoudil, že skutečným dů vodem jeho žádosti byla snaha
o legalizaci jeho dalšího pobytu na území České republiky. Žalobu stěžovatele proto jako
nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přičemž městskému soudu
konkrétně vytýká především nesprávné posouzení otázky udělení tzv. humanitárního azylu podle
§14 zákona o azylu. V tomto smyslu uvádí, že byl v zemi původu diskriminován z důvodu své
sexuální orientace, a to nikoliv pouze ze strany soukromých osob. Vzhledem k tomu, že tamní
státní orgány takové jednání vědomě trpí či přímo podporují, neměl se s žádostí o pomoc
na koho obrátit. Ačkoliv nejsou homosexuálové v Rusku oficiálně stíháni, jsou vystaveni
diskriminaci, považováni za odlišné a často jsou zcela bezdůvodně napadáni. Stěžovatel též
namítá, že se městský soud i žalovaný jeho situací zabývali jen obecně, a soudu rovněž vytýká,
že se nevypořádal se všemi skutečnostmi uvedenými v jeho žalobě. Z těchto důvodů navrhuje,
aby zdejší soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasí s tím, že by se věcí stěžovatele
zabýval jen v obecné rovině, a uvádí, ž e při posouzení daného případu vycházel z jeho vlastních
výpovědí učiněných ve správním řízení. Naopak kasační námitky stěžovatele jsou formulovány
velmi obecně bez uvedení konkrétních skutečností, které měly být žalovaným či soudem
opomenuty. K důvodům stěžovatelovy emigrace pak žalovaný připomíná, že jmenovaný
do České republiky přicestoval původně jako turista a teprve po skončení platnosti
dlouhodobého víza požádal o mezinárodní ochranu, přičemž žádost odůvodnil problémy
se soukromými osobami, které se nepokoušel vyřešit ve vlasti. S tamními státními orgány nikdy
žádné potíže neměl. Žalovaný též upozorňuje na časovou prodlevu mezi útoky neznámých osob,
stěžovatelovým odjezdem z vlasti a zejména pak podáním žádosti o mezinárodní ochranu, z níž
dovozuje, že stěžovatel podal žádost účelově s cílem legalizovat svůj pobyt zde. Pokud jde
o námitku týkající se tzv. humanitárního azylu, žalovaný podotýká, že žádné důvody hodné
zvláštního zřetele pro udělení této formy mezinárodní ochrany neshledal, přičemž sám st ěžovatel
v tomto smyslu v kasační stížnosti žádné konkrétní důvody neuvádí. Žalovaný proto navrhuje
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost
je dle §102 s. ř. s . zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně vypočtených v §104 s. ř. s.,
pokud splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 s. ř. s.). V dané věci má kasační stížnost všechny náležitosti
a jsou splněny podmínky řízení; kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Poku d by tomu tak
nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Vymezením
institutu nepřijatelnosti se soud již podrobně zabýval např. ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (publ. pod. č. 933/2006 Sb. NS S; veškerá zde citovaná judikatura
Nejvyššího správního soudu je dostupná také na www.nssoud.cz). Nyní posuzovaná věc však
typově nespadá pod žádný z případů přijatelnosti kasační stížnosti uvedených ve výše citovaném
usnesení.
Stěžovatel namítá především nesprávné posouzení otázky udělení azylu z humanitárních
důvodů podle §14 zákona o azylu. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího
správního soudu v této otázce (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, publikován pod číslem 375/2004 Sb. NSS, či rozsudek
ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48), z níž vyplývá, že udělení humanitárního azylu
je ve volní úvaze správního orgánu. Rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném
rozsahu. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda humanitární důvody byly dány či nikoliv, to je věcí
úvahy správního orgánu. Soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska
dodržení příslušných procesních předpisů. V nyní posuzované věci žalovaný řádně zjistil
a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi. Z jeho rozhodnutí je patrné,
že se otázkou udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu zabýval. Pokud z důvodů
stěžovatelem uváděných sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, zůstává takové
rozhodnutí v rámci výkonu jeho pravomoci, zejména, jestliže stěžovatel ve správním řízení
ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sám neuváděl.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá nedostatečné objasnění skutečného stavu věci
ve správním řízení. Žalovaný totiž jeho věc posoudil toliko v obecné rovině a nezabýval
se jí dostatečně podrobně. Stěžovatel nicméně blíže nespecifikuje, které konkrétní skutečnosti
byly žalovaným opomenuty. Uplatněná stížní námitka je tudíž ve lmi obecná a z tohoto důvodu
je i možnost jejího posouzení Nejvyšším správním soudem značně omezena. Podle setrvalé
judikatury zdejšího soudu musí žadatel o mezinárodní ochranu vedle uvedení všech skutečností,
z nichž dovozuje, že mu svědčí některý z důvodů pro její udělení (srov. např. rozsudek ze dne
27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 – 63), rovněž unést důkazní břemeno stran důvodů, které
se týkají výlučně jeho osoby (srov. např. rozsudek ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 – 58,
rozsudek ze dne 29. 5. 2009, č. j. 4 Azs 83/2008 – 69, nebo rozsudek ze dne 22. 7. 2010,
č. j. 2 Azs 21/2010 - 92). Ministerstvo vnitra pak při posouzení žádosti vychází v první řadě právě
z jím uvedených skutečností a důvodů. Neshledá-li ministerstvo žádost zjevně nedůvodnou,
obstará si aktuální informace o situaci v zemi původu žadatele a jím uvedené skutečnosti posléze
posoudí s přihlédnutím k takto získaným poznatkům o stavu v dané zemi. Tak tomu by lo
i v případě stěžovatele, jenž při pohovoru žalovanému sdělil, že svou vlast opustil v důsledku
opakovaných útoků soukromých osob. Se státními orgány žádné problémy neměl, ale s žádostí
o pomoc se na ně neobrátil, neboť k nim neměl dostatečnou důvěru. Sám ovšem připustil,
že by svou situaci mohl vyřešit přestěhováním do některého z velkých ruských měst, zejména
do Moskvy nebo Petrohradu. Žalovaný věc posoudil na základě obecných poznatků o situaci
v Rusku a dospěl k závěru o nedůvodnosti stěžovatelových obav. Stěžovatel v žalobě a ostatně
ani v kasační stížnosti nikterak nezpochybnil konkrétní informace, z nichž žalovaný vycházel,
a nepředložil žádné důkazy svědčící o tom, že byly věcné závěry žalovaného nesprávné.
Namítá-li stěžovatel, že se městský sou d nevypořádal se všemi skutečnostmi uvedenými
v žalobě, brojí proti nepřezkoumatelnosti jeho rozsudku pro nedostatek důvodů ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.; k tomu srov. např. rozsudky ze dne 27. 6. 2 007, č. j. 3 As 4/2007 – 58,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74.
Z napadeného rozsudku je však na první pohled zřejmé, že se soud vypořádal se všemi
stěžovatelem uplatněnými žalobními námitkami, se všemi jeho skutkovými tvrzeními i právními
argumenty, a to včetně odkazů na Úmluvu o ochraně lidských práv a zák ladních svobod
a Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydanou Úřadem
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Městský soud se rovněž zabýval tvrzeními stěžovatele
o právním postavení osob s odlišnou sexuální orientací v Ruské federaci, přičemž s odkazem
na poznatky zjištěné žalovaným uvedl, že stěžovateli ve vlasti nehrozí trest smrti, mučení nebo
nelidské zacházení, a pokud jde o aktivity soukromých osob, může se dotyčný obrátit s žádostí
o pomoc na policii nebo svou situaci řešit vnitřním přesídlením. Městský soud v žalobě
nepřehlédl ani odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, k nimž však uvedl,
že stěžovatel neupřesnil, jak se citovaná rozhodnutí vztahují k jeho věci, a z tohoto důvodu
se jimi podrobněji nezabýval. Ohledně způsobu, jakým se městský soud s jednotlivými žalobními
námitkami a právními argumenty vypořádal, pak stěžovatel v kasační stížnosti nic konkrétního
nenamítá.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3, §120 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena advokátka; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupov ání stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud proto ustanovené advokátce přiznává odměnu za jeden úkon právní služby ve výši
2100Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif]
a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem 2400 Kč. Protože
advokátka doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují se náklady
řízení o částku 480 Kč odpovídající dani, kterou je povinna odvést z odměny za zastupování
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Celková výše odměny a náhrady
hotových výdajů tedy činí 2880 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu