ECLI:CZ:NSS:2011:2.AZS.25.2011:239
sp. zn. 2 Azs 25/2011 - 239
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: nezl. S. D., zastoupeného otcem S.A.,
zastoupeného JUDr. Jindřichem Vítkem, advokátem se sídlem Praha 2, Nad Petruskou 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 Az 25/2008 -
205,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele JUDr. Jindřichu Vítkovi se u r č u je odměna
za zastupování ve výši 2880 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 8. 2008, č. j. OAM-460/VL-10-K04-2008 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), rozhodl žalovaný, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, §13,
§14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze
žalobou; ten ji rozsudkem ze dne 20. 5. 2009, č. j. 2 Az 25/2008 - 39, zamítl. Tento rozsudek byl
ke kasační stížnosti žalobce zrušen Nejvyšším správním soudem, a to rozsudkem ze dne
16. 12. 2010, č. j. 2 Azs 47/2010 - 116, a věc byla městskému soudu vrácena k dalšímu řízení.
Nově vydaným rozsudkem ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 Az 25/2008 - 205, městský soud žalobu
opětovně zamítl.
V nově vydaném rozsudku městský soud, vycházeje ze závazného právního názoru
vysloveného ve zmiňovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu [§110 odst. 3 soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“)], znovu přezkoumal napadené rozhodnutí. Městský soud byl
zavázán Nejvyšším správním soudem k tomu, aby podle §37 odst. 5 s. ř. s. vyzval žalobce
k upřesnění a doplnění jím uplatněných žalobních bodů. Městský soud tak učinil a při přezkumu
napadeného rozhodnutí konstatoval, že se žalobce narodil na území ČR a v zemi původu nikdy
nebyl; s ohledem na to nemohl být vystaven pronásledování v zemi původu za uplatňování
politických práv a svobod, ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu. Podmínky pro udělení
mezinárodní ochrany podle §12 písm. b) zákona o azylu by mohl žalobce splňovat jen v případě,
pokud by tyto podmínky splňovali jeho zákonní zástupci, rodiče S.A. a S.; těm však mezinárodní
ochrana udělena nebyla; Pokud rodiče žalobce podmínky pro udělení mezinárodní ochrany
nesplňovali, nemohl je splňovat ani žalobce, který v zemi původu nikdy nežil. Dle názoru
městského soudu žalobce nesplňuje ani podmínky §13 zákona o azylu §14 citovaného zákona.
Posledně zmiňovaný tento typ mezinárodní ochrany (humanitární azyl) se uděluje na základě
správního uvážení v případech hodných zvláštního zřetele. Zákonný zástupce žalobce však
v řízení před žalovaným neuvedl žádný důvod, který by bylo možno pod případ zvláštního zřetele
hodný podřadit. Městský soud rovněž shledal, že doplňková ochrana podle §14a zákona o azylu
by mohla být žalobci udělena, jen pokud by ze stejných důvodů byla udělena jeho rodičům; ani
tento typ mezinárodní ochrany jim však udělen nebyl.
Námitku žalobce, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci, neboť pohovor
s jeho zákonným zástupcem trval pouhých patnáct minut, shledal městský soud nedůvodnou.
K tomu uvedl, že se zákonným zástupcem žalobce byla dne 19. 6. 2008 sepsána žádost o udělení
mezinárodní ochrany, v níž měl možnost se vyjádřit k 35 bodům. Dne 23. 6. 2008 pak proběhl
pohovor k žádosti o mezinárodní ochranu; v rámci pohovoru byl zákonný zástupce vyzván,
zda chce k pohovoru něco doplnit, měl možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí, případně
i navrhnout jejich doplnění. Žalovaný vycházel ze skutečností, které zákonný zástupce žalobce
v řízení uvedl, a ze skutečností, týkajících se matky a otce žalobce, zjištěných ze správních spisů.
Podle městského soudu neobstojí ani tvrzení o neaktuálnosti zpráv o situaci v zemi původu;
napadené rozhodnutí totiž vydal žalovaný dne 25. 8. 2008, přičemž měl k dispozici informace
MZV ČR ze dne 28. 4. 2008 a 9. 6. 2008, jakož i zprávu MZ USA o dodržování lidských práv
v Bělorusku za rok 2007. Jednalo se tedy o aktuální zprávy. Městský soud rovněž nepřistoupil
k navrhovanému důkazu výslechem matky žalobce, neboť práva žalobce byla dostatečně
chráněna tím, že byl ve správním řízení zastoupen otcem jakožto zákonným zástupcem.
Nově vydaný rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností, opírající se o důvody podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel namítá, že žalovaný nepostupoval v řízení podle §3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) tak, aby byl zjištěn skutkový
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti; v rozporu s §50 odst. 2 správního řádu
si neopatřil odpovídající a dostatečné podklady, dokazování provedl nedostatečně, a v rozporu
s §68 odst. 3 správního řádu se v rozhodnutí nevypořádal se všemi důvody, které stěžovatel
v řízení uvedl. Neudělil mu azyl, přestože byly splněny podmínky pro udělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu; těmito podmínkami se žalovaný řádně nezabýval. Stěžovatel
je přesvědčen, že žalovaný řádně nezhodnotil jeho situaci tak, aby mohl určit, zda ji lze podřadit
pod případ zvláštního zřetele hodný. Správní úvaha žalovaného o podmínkách humanitárního
azylu se musí opírat o dostatek podkladů, aby bylo možno v individuálním případě posoudit,
zda jsou zmiňované důvody dány. Správní uvážení nemůže být zneužíváno k tomu, aby žalovaný
neudělil humanitární azyl i v případech, kdy si neopatřil dostatek podkladů pro odpovídající
posouzení žádosti. K podmínkám pro udělení humanitárního azylu se z kasační stížnosti podává,
že stěžovateli jsou tři roky a bude ještě nějaký čas odkázán na péči rodičů. Jeho otec se v případě
návratu do vlasti obává zatčení; stejně tak i matka. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vůbec
nezabýval tím, jaké dopady by na stěžovatele mělo, pokud by jeho rodiče byli po návratu
vystaveni nátlaku a stíhání ze strany běloruské policie. Žalovaný si neopatřil dostatek podkladů
k posouzení toho, jaká bude stěžovatelova situace po návratu do země původu.
Stěžovatel dále namítá, že pohovor s jeho zákonným zástupcem v délce patnácti minut
považuje za nedostačující pro komplexní posouzení své situace. Během pohovoru byly
zákonnému zástupci stěžovatele položeny pouze čtyři otázky, přičemž jen dvě z nich byly věcné
a konkrétní. Výsledek takto vedeného pohovoru nemohl sám o sobě mnoho vypovědět
o stěžovatelově skutečné situaci. Stěžovatel tedy brojí i proti způsobu vedení pohovoru. Podle
stěžovatele je povinností žalovaného vést pohovor tak, aby byly zjištěny všechny relevantní
skutečnosti pro komplexní posouzení věci. Žadatel o mezinárodní ochranu se nachází ve složité
životní situaci a nemůže vědět, které skutečnosti jsou pro posouzení jeho žádosti relevantní
a které nikoliv. Vzhledem délce pohovoru, charakteru položených otázek a skutečnosti,
že se jednalo o jediný pohovor ve věci, nelze tedy považovat podklady řízení za dostatečně
zjištěné.
Pokud jde o zprávy o situaci v zemi původu, namítá stěžovatel, že se jej individuálně
nedotýkají a dokonce v některých případech reflektují situaci v zemi původu dva roky před jeho
narozením. Opět tedy nemůže jít o dostatečný podklad pro napadené rozhodnutí.
Stěžovatel konečně zdůrazňuje, že je nezletilým žadatelem o mezinárodní ochranu
a poukazuje na čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (vyhlášena pod č. 104/1991 Sb.), podle
kterého musí orgány veřejné moci vždy reflektovat zájem dítěte jako přední hledisko při jakékoliv
své činnosti dítěte se týkající. V zájmu dítěte byl tedy žalovaný povinen si opatřit zvýšené
množství podkladů a měl rovněž jednat i s jeho matkou. Žádost za stěžovatele sice podával otec
a s ním byl také veden pohovor, matka však neměla být opomíjena.
Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatel v tom, že jeho případ není dosud postižen
judikaturou. Byť je věcí žalovaného učinit volnou úvahu o podmínkách humanitárního azylu,
není možno správní uvážení zneužívat k tomu, aby žalovaný mohl rozhodnout bez dostatečných
podkladů, a to zejména při vědomí nutnosti jednat vždy v zájmu dítěte.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž
soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li
jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu. K interpretaci uvedeného ustanovení se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05 (dostupný z http://nalus.usoud.cz), v němž uvedl, že smyslem a účelem
citovaného ustanovení je to, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již
jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil,
a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Směřuje-li tedy kasační stížnost proti
rozhodnutí, jímž krajský (městský) soud rozhodl poté, kdy jeho rozhodnutí bylo zrušeno
Nejvyšším správním soudem, je kasační stížnost přípustná pouze stran právní otázky, kterou
se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť toho vzhledem k důvodu zrušení rozhodnutí
krajského (městského) soudu nebylo třeba či to dokonce ani nebylo možné; přípustná je i tehdy,
opírá-li se o námitku, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu
stran právní otázky, kterou kasační soud posuzoval (čítaje v to i relevantní skutkové okolnosti
rozhodné pro posouzení právní otázky). Jiné, než shora uvedené, stížní důvody nemohou být
meritorně projednány (viz též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008,
č. j. 2 Afs 26/2008 – 119; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že právě projednávaná kasační stížnost je i přes
výluku uvedenou v ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. přípustná, neboť se dotýká právních
otázek, kterými se Nejvyšší správní soud v předchozím rozhodnutí nezabýval, respektive ani
zabývat nemohl, jelikož v předchozím řízení nebyl prostor pro meritorní přezkum věci.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud,
ve smyslu §104a s. ř. s., zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni městského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatele a je podmíněn již zmíněným přesahem jeho vlastních zájmů. Zákonný pojem
přesah vlastních zájmů stěžovatele, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje
typický neurčitý právní pojem. Pokud jde o jeho výklad, ten byl podán například v usnesení
zdejšího soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006
Sb. NSS, podle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen
v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem
Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských
soudů.“ Z tohoto pohledu bylo tedy nahlíženo na jednotlivé uplatněné kasační důvody.
Nejprve je třeba poukázat na skutečnost, že nyní projednávaná věc souvisí s jinými věcmi,
vedenými u zdejšího soudu pod sp. zn. 2 Azs 14/2009 (týkající se otce stěžovatele)
a sp. zn. 2 Azs 15/2009 (věc matky stěžovatele). V těchto věcech byly již kasační stížnosti
pro nepřijatelnost odmítnuty, a to usneseními ze dne 29. 4. 2009, č. j. 2 Azs 14/2009 – 105 (otec
stěžovatele) a ze dne 30. 4. 2009, č. j. 2 Azs 15/2009 – 99 (matka stěžovatele). K posuzování
provázaných žádostí rodinných příslušníků o mezinárodní ochranu se již zdejší soud vyslovil
v tom smyslu, že „žádosti o udělení mezinárodní ochrany jsou v případě rodinných příslušníků zpravidla
vzájemně provázané a dotýkají se rodiny jako celku. Postavení dítěte žádajícího o mezinárodní ochranu se přitom
ve většině případů odvíjí od postavení rodičů žádajících o udělení mezinárodní ochrany. V případě stěžovatelky,
která se narodila na území České republiky a důvody své žádosti o mezinárodní ochranu odvozovala od důvodů
svých rodičů, kterým byly žádosti o azyl příslušnými správními orgány zamítnuty, tak bylo na místě i v jejím
případě legitimně očekávat zamítavé rozhodnutí správního orgánu.“ (rozsudek ze dne 5. 11. 2008,
č. j. 9 Azs14/2008 – 57).
Stěžovatel svou stížní stěžejní argumentaci upíná k institutu humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu, kdy tvrdí, že žalovaný zneužil správní uvážení a tento typ mezinárodní ochrany
stěžovateli neudělil, přestože pro to splňoval podmínky. Tuto námitku shledal Nejvyšší správní
soud jako nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť ji stěžovatel řádně a včas neuplatnil
v žalobním řízení, ač tak učinit mohl. Napadené rozhodnutí bylo otci stěžovatele doručeno dne
17. 9. 2008. Od tohoto data počala běžet stěžovateli patnáctidenní lhůta k podání žaloby (§32
odst. 1 zákona o azylu, ve spojení s §72 odst. 1 s. ř. s.). Její konec připadl na čtvrtek 2. 10. 2008.
Stěžovatel podal žalobu k poštovní přepravě dne 26. 9. 2008 a městskému soudu byla doručena
dne 29. 9. 2008. Podaná žaloba neobsahovala žalobní bod týkající se humanitárního azylu podle
§14 zákona o azylu; námitky směřovaly proti procesnímu postupu žalovaného a do neudělení
azylu dle §12 zákona o azylu a doplňkové ochrany dle §14a citovaného zákona. Podle §71
odst. 2 věty druhé s. ř. s. přitom platí, že rozšířit žalobu o další žalobní body lze jen ve lhůtě
pro podání žaloby. Stěžovatel poprvé žalobní bod týkající se humanitárního azylu uplatnil
až v doplnění žaloby ze dne 7. 2. 2011, ke kterému byl vyzván městským soudem postupem
podle §37 odst. 5 s. ř. s.; tato výzva však směřovala toliko k tomu, aby stěžovatel konkretizoval
a odůvodnil včas uplatněné žalobní body. Pokud stěžovatel rozšířil svou argumentaci o další
žalobní bod, týkající se humanitárního azylu, učinil tak opožděně a městský soud nebyl povinen
takto uplatněný žalobní bod pro jeho opožděnost věcně přezkoumávat. Pokud městský soud
i přesto tento žalobní bod věcně přezkoumal, učinil tak nad rámec své povinnosti a dopustil
se tím procesního pochybení, které však nezakládá nezákonnost jeho rozhodnutí; městský soud
totiž fakticky poskytl stěžovateli větší ochranu, než byl v danou chvíli oprávněn. To však
neznamená, že je tato námitka nyní v kasačním řízení přípustná. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
se uplatní i v tomto případě, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 – 43, publikovaného pod č. 685/2005 Sb. NSS. Z něj se podává,
že „[d]ůvody kasační stížnosti lze opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před
krajským soudem přípustně uplatněny (viz §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň v základních rysech
formulovány v žalobních bodech [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] obsažených v žalobě či jejím včasném rozšíření,
a případně dále (i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby) upřesněny či podrobněji rozvedeny, aniž by tím
byly rozšiřovány. To platí jen za předpokladu, že uvedené právní či skutkové důvody mohl stěžovatel v žalobě
či jejím včasném rozšíření uplatnit.“ Rovněž lze odkázat na rozsudek ze dne 25. 9. 2008,
č. j. 8 Afs 48/2006 – 155, publikovaný pod č. 1743/2009 Sb. NSS, z něhož se podává, že toto
ustanovení „nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně, nýbrž zachování
kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního
řízení lze spravedlivě žádat, aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního
rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti
uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené.“
Zdejší soud by mohl k nově uplatněným důvodům a skutečnostem přihlížet toliko, pokud
„by byly dány důvody k ochraně žalobce před hrozící vážnou újmou v zemi původu, které žalovaný nezohlednil
za situace, kdy již nepřichází v úvahu žádné další řízení, v němž by mohla být ochrana poskytnuta. Poznatky
k tomu zpravidla vyplývají z vyjádření žadatele v žádosti nebo při pohovoru a ze skutečností zjištěných o zemi
původu v řízení či známých z jiných řízení, či známých obecně. Pokud tedy soud má k dispozici poznatky o tom,
že žadateli o azyl je nezbytné poskytnout doplňkovou ochranu podle §14a zákona o azylu, neboť její
neposkytnutí by bylo narušením zásady non-refoulement a ochranu již nelze poskytnout v jiném řízení, rozhodnutí
žalovaného zruší, aniž by taková skutečnost musela být žalobou výslovně namítána.“ (usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84). O takový případ
se však nejedná, neboť stěžovatel uplatnil námitku stran humanitárního azylu nepřípustně
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. a skutkové důvody, o které svou argumentaci opíral, nedosahují
takové intenzity, aby je bylo možno podřadit pod zásadu non-refoulement a s ní související
doplňkovou ochranu podle §14a zákona o azylu.
Pokud jde o námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, je nutno uvést,
že ve správním řízení leželo břemeno tvrzení azylově relevantních důvodů především
na stěžovateli, respektive jeho zákonném zástupci (viz například rozsudek zdejšího soudu ze dne
16. 9. 2005, č. j. 6 Azs 224/2004 – 37). Za situace, kdy zákonný zástupce stěžovatele fakticky
žádné azylově relevantní důvody neuváděl a v žádosti o azyl (a na ni navazující výpovědi
ve správním řízení) se zmiňoval pouze o možných potížích, které by mohl mít on a matka
stěžovatele se státními orgány v případě návratu do vlasti (o kterých však již bylo samostatně
rozhodováno zvláštními rozhodnutími, přezkoumanými správními soudy a ve výsledku jimi
aprobovanými), nelze bez dalšího hovořit ani o důkazní nouzi, potřebě blíže objasnit uváděné
skutečnosti, či přechodu důkazního břemene na správní orgán. Zde lze odkázat na závěry
uvedené v rozsudku zdejšího soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, dle kterého
„absence tvrzení azylově relevantních skutečností ze strany žadatele o azyl může být jen stěží nahrazována
zjištěními správním orgánem jinak získanými (...). Pokud však žadatel o azyl žádnému pronásledování nebo
diskriminaci z azylově relevantních důvodů vystaven není (resp. nemůže mít z takového pronásledování nebo
diskriminace odůvodněný strach), nebo takové skutečnosti ani netvrdí, pak přes skutečnost, že pochází ze země,
která je (...) problematická, nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu.“
Ohledně námitky stran způsobu vedení pohovoru a s tím související výtky nedostatečně
zjištěného skutkového stavu věci, lze uvést, že pohovor s žadatelem o udělení azylu nemůže být
veden pouze v obecné rovině, aniž jsou od žadatele požadovány konkrétnější informace (k tomu
srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 – 89). Skutečnost,
že pohovor trval patnáct minut a zákonnému zástupci byly položeny jen čtyři otázky (a z toho jen
dvě věcné), však ještě nutně neznamená, že pohovor byl proveden způsobem, který umožňuje
pochybovat o úplnosti získaných zjištění. Z protokolu o pohovoru k žádosti o mezinárodní
ochranu na č. l. 15 a 16 správního spisu vyplývá, že pohovor proběhl dne 23. 6. 2008
za přítomnosti zákonného zástupce stěžovatele – jeho otce. Pracovník žalovaného se dotázal
na důvody, z jakých stěžovatel žádá o mezinárodní ochranu a rovněž na to, jaká by byla situace
stěžovatele v případě návratu do vlasti. Po odpovědích otce stěžovatele následovala otázka, zda
chce ještě něco doplnit. Otec stěžovatele ničeho nedoplnil, nežádal doplnění ani opravu
protokolu a bez výhrad jej podepsal. Stěžovatel přitom zcela přehlíží fakt, že žalovaný měl při
rozhodování k dispozici kompletní spisy otce a matky stěžovatele, od nichž, jak již bylo
konstatováno, se v zásadě odvíjí posouzení azylových důvodů nezletilého žadatele (viz rozsudek
zdejšího soudu ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs14/2008 – 57)
Pokud stěžovatel namítal, že jeho matka, jakožto zákonná zástupkyně, byla ve správním
řízení opomenuta, nelze než konstatovat, že tato skutečnost sama o sobě nemůže způsobit
nezákonnost napadeného rozhodnutí. Stěžovatel byl ve správním řízení řádně zastoupen jedním
zákonným zástupcem - otcem, který za něj v tomto řízení jednal, přičemž kasační stížností není
uváděno, co konkrétně (nad rámec již zjištěných skutečností) by pohovor s matkou stěžovatele
měl přinést. Lze proto tuto námitku stěžovatele označit za nedostatečně konkrétní a tudíž
meritorně neprojednatelnou.
Stěžovatel konečně namítal i nedostatečné zjištění skutkového stavu věci v důsledku toho,
že žalovaný měl vycházet z neaktuálních zpráv o situaci v zemi původu. Zdejší soud v rozsudku
ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 – 81, publikovaném pod č. 1825/2009 Sb. NSS, k této
problematice uvedl, že „[i]nformace o zemi původu použité ve věci mezinárodní ochrany musí být v maximální
možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4)
transparentní a dohledatelné.“ Ze správního spisu přitom vyplývá, že žalovaný si jako podklad
rozhodnutí opatřil Informaci Ministerstva vnitra ze dne 20. 1. 2006, Informaci organizace Člověk v tísni
ze dne 10. 7. 2006, č. j. OAM-166-34/2006, Informaci MZV ze dne 23. 8. 2006, č. j. 125516/2006-LP,
Zprávu Ministerstva zahraničí USA ze dne 11. 3. 2008 o dodržování lidských práv v Bělorusku za rok 2007,
Informaci MZV ze dne 9. 6. 2008, č. j. 116583/2008-LPTP, Informaci MZV ze dme 28. 4. 2008,
č. j. 113160/2008-LPTP a Informaci ČTK ze dne 21. 5. 2008. Z tohoto seznamu je prima facie zřejmé,
že převážná část použitých materiálů pocházela z roku 2008 a týkala se doby ne příliš vzdálené
době rozhodování. Použité informace tak splňují podmínky nastíněné shora uvedeným judikátem
zdejšího soudu. Navíc z protokolu na č. l. 15 správního spisu vyplývá, že všechny informace byly
předloženy otci stěžovatele k seznámení a k vyjádření; tohoto práva však nevyužil, zejména
neuvedl, v čem konkrétně by tyto podklady měly být obsoletní.
Z výše uvedeného je zřejmé, že judikatura zdejšího soudu poskytuje dostatečnou
odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za situace, kdy Nejvyšší
správní soud tvrzené důvody přijatelnosti kasační stížnosti nepovažoval za důvodné, respektive
přípustné (tvrzené důvody přijatelnosti, které se týkaly otázek humanitárního azylu, stěžovatel
uplatnil v rozporu s §104 odst. 4 s. ř. s.), přičemž rovněž neshledal odklon od judikatury
ze strany městského soudu ani neshledal jeho závažné procesní pochybení, a stěžovatel sám
žádné další konkrétní důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil, nelze než uzavřít, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje jeho vlastní zájmy.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost jako nepřijatelnou; proto ji podle
§104a s. ř. s. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Městský soud stěžovateli k jeho žádosti ustanovil usnesením ze dne 17. 6. 2010,
č. j. 2 Az 25/2008 – 93, zástupce z řad advokátů; náklady řízení v tomto případě hradí stát (§35
odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Náklady nynějšího řízení o kasační stížnosti spočívají v odměně
za jeden úkon právní služby (sepsání kasační stížnosti) v částce 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f)
a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších
předpisů] a v náhradě hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy
2400 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Částka daně
vypočtená podle ustanovení §37 odst. 1 a §47 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, činí 480 Kč. Ustanovenému advokátu se tedy za řízení
před zdejším soudem přiznává odměna v celkové výši 2880 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu