ECLI:CZ:NSS:2011:2.AZS.35.2011:64
sp. zn. 2 Azs 35/2011 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: K. D., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou,
advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 18. 8. 2011, č. j. 45 Az 17/2010 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Marii Cilínkové se u r č u je odměna
za zastupování ve výši 2880 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 18. 2. 2008, č. j. OAM-118/LE-BE03-BE07-2008 (dále jen
„napadené rozhodnutí“), žalovaný shledal žádost žalobce o mezinárodní ochranu nepřípustnou
podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“) a podle §25 písm. i) téhož zákona řízení o udělení mezinárodní
ochrany zastavil. Současně uvedl, že (případná) žaloba proti tomuto rozhodnutí nemá podle §32
odst. 3 zákona o azylu odkladný účinek.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Praze žalobou; ten
ji usnesením ze dne 1. 4. 2008, č. j. 46 Az 31/2008 - 18, odmítl a současně rozhodl o tom,
že se žádost o přiznání odkladného účinku zamítá. Toto usnesení krajského soudu bylo
ke kasační stížnosti žalobce zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2008,
č. j. 2 Azs 86/2008 – 69, a věc byla vrácena zpět krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud
ve věci znovu rozhodl usnesením ze dne 18. 5. 2009, č. j. 46 Az 118/2008 – 23, kterým řízení
o žalobě zastavil. I toto usnesení bylo ke kasační stížnosti žalobce zrušeno rozsudkem zdejšího
soudu ze dne 18. 6. 2010, č. j. 2 Azs 22/2010 - 52, a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu
řízení.
V rámci nového soudního řízení krajský soud poprvé meritorně žalobu projednal
a rozsudkem ze dne 18. 8. 2011, č. j. 45 Az 17/2010 – 41, ji zamítl. V odůvodnění rozsudku
krajský soud ke skutkovému stavu věci uvedl, že žalobce podal již druhou žádost o udělení
mezinárodní ochrany. Poprvé (dne 21. 2. 2007 jako důvod odchodu ze Sýrie uvedl, že tam
pracoval jako dělník, nic neměl, a proto se rozhodl odejít. Dále vypověděl, že důvodem odchodu
ze Sýrie bylo pronásledování vládou, a to kvůli obvinění z účasti na demonstraci konané dne
12. 3. 2004, při které byla rozbita vládní socha. Uvedl též, že jako Kurd nemá od narození žádné
občanství. Druhou žádost podal žalobce dne 11. 2. 2008 a uvedl v ní, že důvodem odchodu
ze Sýrie bylo jeho hledání vládou a že jako člověk bez státní příslušnosti nemá v Sýrii žádná
práva; hledá ho policie a bojí se uvěznění.
Krajský soud k problematice opakovaně podávaných žádostí o udělení mezinárodní
ochrany odkázal na judikaturu zdejšího soudu a podotkl, že břemeno tvrzení leží vždy na žadateli
o udělení mezinárodní ochrany. Jedině ža datel ví, proč zemi původu opustil, a proto je na něm,
aby uvedl veškeré relevantní důvody své žádosti. Krajský soud porovnal skutečnosti uváděné
žalobcem v obou řízeních a dospěl k závěru, že žalobce ve druhé žádosti o udělení mezinárodní
ochrany uvedl v zásadě stejné důvody jako v žádosti první. V obou případech velmi obecně
hovořil o potížích se syrskými vládními orgány pro účast na demonstraci a pro svou národnost.
Dle názoru krajského soudu žalobce neuvedl žádnou novou skutečnost, a proto byly splněny
podmínky pro použití §10a písm. e) zákona o azylu, ve spojení s §25 písm. i) téhož zákona.
Pokud žalobce namítal, že při první žádosti o udělení mezinárodní ochrany se cítil zmaten
a zastrašen českými orgány, a proto nemohl v úplnosti vylíčit skutečnosti týkající se jeho politické
angažovanosti, krajský soud uvedl, že institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany
neslouží k upřesňování a skutkovému doplňování předchozí žádosti; má postihovat případy,
kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele a které
nemohl uplatnit nikoliv vlastní vinou během předchozího řízení. Skutečnosti, které žalobce
zmiňuje ve své druhé žádosti (údajné pronásledování po událostech v Kamishli, kde k nepokojům
docházelo v roce 2004 a 2005), se odehrály dávno předtím, než podal první žádost. Krajský soud
dodal, že žadatel není povinen dokázat veškerá svá tvrzení. Často není v možnostech žadatele
nic jiného, než dokázat svá tvrzení vlastní věrohodnou výpovědí; proto je na ni kladen ta k velký
důraz. Žalobce se tak nemůže zaštiťovat tím, že v době podání první žádosti neměl k dispozici
důkazy, které předkládá nyní v soudním řízení. Krajský soud neshledal ze strany žalovaného ani
porušení zásad správního řízení ze strany žalovaného či zne užití správního uvážení.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
opírající se o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b), d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Žalovaný se podle stěžovatele dopustil poc hybení tím, že nedostatečně zjistil skutkový
stav věci a pro údajně nedoložené nové skutečnosti se odmítl jeho žádostí zabývat a řízení
zastavil. Stěžovatel trvá na tom, že nové skutečnosti uvedl, a proto je rozhodnutí žalovaného
v tomto směru nepřezkoumatelné. Žalovaný si neopatřil žádné podklady, ačkoli je země původu
stěžovatele známa špatným stavem dodržování lidských práv a existencí národnostního útisku;
tyto skutečnosti měl žalovaný zohlednit ve prospěch stěžovatele. Dále žalovanému vytýká, že mu
nebyla dána možnost při ústním jednání podrobněji vylíčit své obavy a strach z pronásledování.
Stěžovatel tak nesouhlasí ani s právním názorem krajského soudu, který podle něj
nesprávně posoudil, že ve druhé žádosti nebyly uvedeny žádné nové skutečnosti, kte ré
by odůvodňovaly udělení azylu či doplňkové ochrany. Rovněž považuje i rozsudek krajského
soudu za nepřezkoumatelný, neboť z něj není patrné, jaké úvahy jej vedly k závěru, že stěžovatel
neuváděl žádné nové důvody.
Stěžovatel trvá na tom, že v řízení prokázal, že má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu své národnosti a politické příslušnosti, že byl pro účast na protivládní demonstraci
vyslýchán syrskými orgány a byl dokonce během výslechu muč en a nucen k výpovědi. Potom
se skrýval a později se mu podařilo uprchnout do ČR. Vše přitom prokázal vlastní věrohodnou
výpovědí, přičemž bylo povinností žalovaného, aby v pochybnostech shromáždil dostupné
důkazy, které by jeho věrohodnost vyvrátily.
V novém (nyní posuzovaném) řízení stěžovatel uvedl nové azylově relevantní skutečnosti.
Jde především o jeho angažovanost v kurdské politické straně YEKITI, která je v Sýrii zakázána.
Pokud jde o pronásledování Kurdů, to je všeobecně známou skutečností. Kurdové bojují za své
právo na sebeurčení již desetiletí, ne požívají ochrany žádného státu a jsou zbavováni občanských
a politických práv. Stěžovatel uvádí, že v případě návratu do země původu, který mu hrozí, by ho
z uvedených důvodů čekalo mučení, a pokud by na něm nebyl vykonán trest smrti, je ohrožen
dlouholetým vězením. Ve správním řízení přitom uváděl i důvody pro udělení doplňkové
ochrany (§14a zákona o azylu), avšak žalovaný se k nim vůbec nevyjádřil. V jeho případě jsou
minimálně tyto důvody dány, neboť mu ve státě původ u hrozí mučení a trest smrti
za uplatňování práv a svobod a má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu národnosti
a příslušnosti k sociální skupině a pro zastávání určitých politických názorů. V jeho případě byl
porušen princip non-refoulement podle čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků
Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatel v tom, že se krajský soud dopustil
zásadního pochybení, které mělo dopad do jeho hmotně právní sféry, že nerespektoval ustálenou
judikaturu k problematice nepřípustnosti opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany
a že v řízení došlo k pochybení při provádění a hodnocení dokazování.
Nejprve je nutno uvést, že podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho pův odní rozhodnutí bylo zrušeno
Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu. K interpretaci uvedeného ustanovení se vyslovil Ústavní
soud v nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05 (dostupný z http://nalus.usoud.cz),
v němž uvedl, že smyslem a účelem citovaného ustanovení je, aby se kasační soud nemusel znovu
zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší
soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Směřuje -li tedy
kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž krajský soud rozhodl poté, kdy jeho rozhodnutí bylo
zrušeno Nejvyšším správním soudem, je kasační stížnost přípustná jednak stran právní otázky,
kterou se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť toho vzhledem k důvodu zrušení
rozhodnutí krajského soudu nebylo třeba či to dokonce ani nebylo možné. Dále je přípustná,
opírá-li se o námitku, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu
stran právní otázky, kterou tento soud posuzoval (čítaje v to i relevantní skutkové okolnosti
rozhodné pro posouzení právní otázky). Jiné, než shora uvedené, důvody nemohou být meritorně
projednány (viz též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008,
č. j. 2 Afs 26/2008 – 119; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že právě projednávaná kasační stížnost je ve smyslu
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. přípustná, neboť se dotýká právních otázek, kterými se Nejvyšší
správní soud v předchozích dvou rozhodnutích dosud nezabýval, protože v předchozích řízeních
nebyl prostor pro meritorní přezkum věci.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud,
ve smyslu §104a s. ř. s., zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu t ak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatele a je podmíněn již zmíněným přesahem jeho vlastn ích zájmů. Zákonný pojem
přesah vlastních zájmů stěžovatele, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje
typický neurčitý právní pojem. Pokud jde o jeho výklad, ten byl podán například v usnesení
zdejšího soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006
Sb. NSS, podle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen
v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem
Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských
soudů.“ Z tohoto pohledu bylo tedy nahlíženo na jednotlivé uplatněné kasační důvody.
Jádrem stěžovatelovy kasační argumentace je tvrzení, že v opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany uvedl nové okolnosti, a z toho důvodu nemohly být dány podmínky
pro posouzení této žádosti jako nepřípustné podle §10a písm. e) zák ona o azylu. Stěžovatel tvrdí,
že ve druhém řízení o udělení mezinárodní ochrany uvedl nové skutečnosti, avšak žalovaný
se jimi vůbec nezabýval. Problematikou opakovaně podávaných žádostí o udělení
mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v rozsudku ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, ve kterém konstatoval, že k tomu, aby bylo možno opakovaně podanou
žádost meritorně projednat, je nutné kumulativní naplnění dvou podmínek ze strany žadatele:
1. je žadatel povinen uvést nové skutečnosti nebo zjištění a 2. se musí jednat o takové skutečnosti
či zjištění, jež nebyly bez vlastního zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení. V citovaném
rozsudku se rovněž uvádí, že „[i]nstitut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží
k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout případy,
kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele a které nemohl uplatnit
vlastní vinou během předchozího řízení. Zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo
během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu ne bo změnu poměrů ve vztahu
k osobě žadatele.“ V rozsudku ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Azs 23/2009 – 64, Nejvyšší správní soud
shrnul procesní postup správního orgánu tak, že „podává-li žadatel o mezinárodní ochranu opakovanou
žádost, stanoví zákon o azylu pro věcné posouzení žádosti podmínku tvrzení nových skutečností či zjištění. Je tedy
povinností žadatele, aby takovéto nové skutečnosti či zjištění správnímu orgánu v nové žádosti uvedl. V opačném
případě je nucen správní orgán na základě citovaného §10a písm. e) zákona o azylu posoudit žádost jako
nepřípustnou. (…) Stěžovatel neunesl břemeno tvrzení, jel ikož neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění, neuplatněné
bez jeho zavinění v řízení předchozím, jeho nová žádost je proto nepřípustná ve smyslu §10 a písm. e) zákona o
azylu a správní orgán nemá povinnost provádět žádná skutková zjištění. Za této situace, kdy správní orgán v
souladu se zákonem o azylu uzavřel, že podaná žádost je nepřípustná z důvodu podle §10a písm. e) zákona,
byl žalovaný povinen ve smyslu §25 písm. i) tohoto zákona řízení o žádosti zastavit.“ K postupu krajského
soudu při přezkumu rozhodnutí o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany pro
nepřípustnost se zdejší soud vyslovil v rozsudku ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011 – 74, tak
že, „[b]ylo-li řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zastaveno pro nepřípustnost podle §25 písm. i)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zkoumá správní soud pouze to, zda byly dány podmínky pro zastavení řízení.
Důvody uváděné žadateli se zabývá pouze z toho hlediska, zda jim mohly být známy v době prvn í žádosti a zda
je tedy mohli uvést, či zda jim v tom nebránily objektivní důvody, zpravidla spočívající v tom, že o těchto důvodech
vůbec nevěděli nebo je nemohli z objektivních či legitimních subjektivních příčin uvést.“ Vycházel-li tedy
žalovaný z toho, že stěžovatel neuvedl žádné nové skutečnosti, a on sám nebyl povinen tyto
případné skutečnosti zjišťovat, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů;
totéž platí i pro způsob, jakým tento postup vyhodnotil krajský soud.
V této souvislosti stěžovatel namítá i nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
právě pro nedostatek důvodů, kterou spatřuje v tom, že z odůvodnění rozsudku není patrné, jaké
úvahy vedly krajský soud k závěru, že stěžovatel žádné nové důvody neuvedl. Z rozsáhlé
judikatury Nejvyššího správního soudu k tomuto tématu (srov. například rozsudky ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný
pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne
25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245) se podává, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, například není-li zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování
zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považoval žalobní námitky za liché,
mylné nebo vyvrácené; proč subsumoval skutkový s tav pod zvolené právní normy. Dalším
důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat
některou ze včas uplatněných žalobních námitek či obsahuje-li odůvodnění rozsudku toliko
převzaté pasáže z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž dále rozvádí
dopad převzatých závěrů na konkrétní souzený případ a na samotné rozhodnutí ve věci. Krajský
soud se na str. 4 a 5 napadeného rozsudku srozumitelně a konkrétně vyslovil, proč nepovažoval
stěžovatelem tvrzené důvody za nově uplatněné. V tomto ohledu mu tak nelze ničeho vytknout.
Pokud stěžovatel uváděl, že se obává pronásledování z důvodu národnosti, příslušnosti
k sociální skupině a pro zastávání určitých politických názorů, nelze než konstatovat, že tot o
tvrzení nikterak nekonkretizoval ve vztahu ke své osobě, a proto se jím Nejvyšší správní soud
nemůže blížeji zabývat. Lze tak jen konstatovat, že otázkou existence relevantních důvodů pro
udělení azylu podle §12 zákona o azylu se žalovaný zabýval v prvním řízení o udělení
mezinárodní ochrany; ve druhém řízení již k meritornímu posouzení těchto důvodů vůbec
nedošlo, a to z důvodů výše uvedených. K tomu se dodává, že stěžovatelem uváděné skutečnosti
o členství ve straně YEKITI, které uvedl až v řízení soudním, považuje Nejvyšší správní soud
za účelové, neboť je stěžovatel mohl uvést již v prvním řízení vedeném o mezinárodní ochraně.
Stejně tak se zdejší soud staví i k tvrzení stěžovatele, že byl pro svou politickou angažovanost
pronásledován, že byl syrskými orgány vyslýchán, mučen a nucen k výpovědi. V prvním řízení
o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel navíc vypověděl, že nikdy nebyl nijak politicky aktivní.
Pokud jde o opět jen obecné konstatování stěžovatele, že v řízení před soudem došlo
k pochybení při provádění dokazování, nemůže Nejvyšší správní soud než konstatovat, že se jím
pro jeho nekonkrétnost nemohl nijak blížeji zabývat.
Nelze dále přijmout stěžovatelovo tvrzení, že bylo povinností žalovaného,
aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které by věrohodnost výpovědi
stěžovatele vyvrátily či zpochybnily. Tento právní názor vyplývá z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, nicméně vůbec nemůže
na stěžovatelův případ dopadat, neboť posouzení jeho žádosti nebylo postaveno na posouzení
jeho výpovědi jako nevěrohodné; bylo pouze konstatováno, že stěžovatel neuvedl žádné nové
skutečnosti, které by svědčily ve prospěch přípustnosti opakovaně podané žádosti o udělení
mezinárodní ochrany.
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž argumentoval institutem doplňkové ochrany podle
§14a zákona o azylu a tvrdil, že mu v případě návratu do vlasti hrozí mučení, trest smrti,
či dlouholeté vězení. Institut doplňkové ochrany, a to ještě velmi obecně, stě žovatel poprvé
zmínil až v doplnění žaloby ze dne 27. 3. 2008 a dále pak v replice k vyjádření žalovaného ze dne
14. 7. 2011. Pokud stěžovatel fakticky až v řízení o kasační stížnosti rozhojnil svou argumentaci
o existenci důvodů podřaditelných pod ustanovení §14a zákona o azylu, nic mu v tom
principiálně nebránilo, neboť Nejvyšší správní soud je, při respektování zásady non-refoulement,
povinen vždy přihlédnout k případným důvodům doplňkové ochrany, pokud by indikovaly pro
žalobce hrozící vážnou újmou v zemi původu. V kontextu tvrzení, která stěžovatel uplatnil, však
nic nenasvědčuje závěru, že by se o takový případ mohlo jednat v dané věci. Stěžovatelem
tvrzené důvody se, s ohledem na celý průběh řízení, nejen jeví jako účelově uplatněné ,
ale zejména nejsou nikterak konkretizovány k jeho osobě. Stěžovatel vůbec neuvedl, z jakého
důvodu by mu hrozilo mučení, či trest smrti.
Zohlednění skutečností indikujících aktivaci zásady non-refoulement bez ohledu na to, zda
vůbec byly namítány, tedy bez ohledu na obsah kasační stížnosti, je namístě tehdy, pokud „by byly
dány důvody k ochraně žalobce před hrozící vážnou újmou v zemi původu, které žalovaný nezohlednil za situace,
kdy již nepřichází v úvahu žádné další řízení, v němž by mohla být ochrana poskytnuta. Poznatky k tomu
zpravidla vyplývají z vyjádření žadatele v žádosti nebo při pohovoru a ze skutečností zjištěných o zemi původu
v řízení či známých z jiných řízení, či známých obecně. Pokud tedy soud má k dispozici poznatky o tom,
že žadateli o azyl je nezbytné poskytnout doplňkovou ochranu podle §14a zákona o azylu, neboť její
neposkytnutí by bylo narušením zásady non-refoulement a ochranu již nelze poskytnout v jiném řízení, rozhodnutí
žalovaného zruší, aniž by taková skutečnost musela být žalobou výslovně namítána. (…) Ve věcech mezinárodní
ochrany totiž existují mezinárodní závazky, které je třeba respektovat (…). Soud tedy musí nad rámec žalobních
bodů respektovat princip non-refoulement vyplývající z Ženevské úmluvy a i z čl. 3 evropské Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod.“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, publikované pod č. 2288/2011 Sb. NSS). Nejvyšší správní
soud je tedy při obecné známosti aktuální vnitřní bezpečnostní situace v Sýrii povinen
vyhodnotit, zda jsou dány důvody pro neaplikování ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., tedy zda má
přihlížet i ke skutečnostem relevantním pro možné udělení doplňkové ochrany, které vyšly najevo
až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí.
Zdejší soud k tomu v rozsudku ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 – 131 uvedl,
že „[k]rajský soud je povinen se odchýlit od §75 odst. 1 s. ř. s. a přihlížet i ke skutečnostem relevantním
z hlediska mezinárodní ochrany, které vyšly najevo až po vy dání žalobou napadeného rozhodnutí, tehdy,
pokud by v daném případě neshledal dostatečné záruky k tomu, že budou tyto nové skutečnosti posouzeny v novém
správním řízení k tomu příslušným správním orgánem z hlediska respektování zásady non -refoulement
a že bude mít žadatel o mezinárodní ochranu možnost dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového
rozhodnutí dříve, než by mělo dojít k jeho navrácení do země původu. Tuto otázku je třeba posuzovat
vždy individuálně, tedy vzhledem ke konkrétní situaci daného žad atele o mezinárodní ochranu. (…) Dostatečné
záruky pro respektování zásady non-refoulement budou dány v případě, že bude vzhledem ke konkrétním
okolnostem věci zcela zřejmé, že žadatel bude mít možnost podat novou žádost o mezinárodní ochranu (§3
odst. 2 ve spojení s §10 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) a že tato nová žádost bude přípustná (§10a
zákona o azylu).“ Tyto závěry platí nejen pro krajské soudy, ale jsou závazné i pro postup
Nejvyššího správního soudu.
Vzhledem k obecně známé aktuální změně bezpečnostní situace v zemi původu
stěžovatele, není důvodu pochybovat o tom, že se jedná o skutečnost, která může mít z hlediska
naplnění podmínek doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu relevanci, přičemž stěžovatel ji,
objektivně vzato, nemohl uplatnit již v předchozím řízení před žalovaným.
Jelikož stěžovatel, ač mu bylo uděleno správní vyhoštění, není nijak omezen na své
svobodě, nic mu nebrání v tom, aby neprodleně poté, co obdrží tento rozsudek zdejšího soudu,
učinil u příslušného útvaru cizinecké policie nebo v přijímacím středisku (viz §3a zákona o azylu)
prohlášení o mezinárodní ochraně. Za této situace bude žalovaný povinen umožnit mu, v souladu
s §10 zákona o azylu, podat novou žádost o mezinárodní ochranu (novelou zákona o azylu,
provedenou zákonem č. 379/2007 Sb., byla z §10 zákona o azylu vypuštěna dvouletá lhůta, před
jejímž uplynutím nebylo možné opakovaně žádat o mezinárodní ochranu). Pokud stěžovatel podá
novou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou bude opírat o změnu bezpečnostní situace
v zemi původu, která vyšla najevo v nynějším řízení před Nejvyšším správním soudem, bude
žalovaný povinen posoudit tuto žádost jako přípustnou minimálně v rozsahu takového tvrzení,
a to právě z důvodu existence mezinárodního závazku non-refoulement, který musí být respektován.
V této souvislosti je vhodné upozornit žalovaného na nejnovější judikaturu zdejšího
soudu, dle které podmínky pro zastavení řízení podle §25 písm. i) zákona o azylu, je třeba
zkoumat z hlediska všech forem mezinárodní ochrany, tedy i z hlediska důvodů pro
poskytnutí doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu (rozsudek ze dne 8. 9. 2011,
č. j. 7 Azs 28/2011 – 74). V citovaném rozsudku se uvádí, že „i v případě, kdy azylově relevantní
důvody uváděné žadateli v řízení o udělení mezinárodní ochrany byly nepřípustné, nezbavuje to ministerstvo
povinnosti zabývat se i situací v zemi původu s ohledem na zprávy, které má k dispozici. Je tomu tak proto,
že důvody pro udělení doplňkové ochrany mohou být zcela nezávislé n a žadatelem uváděných důvodech opuštění
země původu, a ani se o nich, na rozdíl od pracovníka ministerstva, které má k dispozici zprávy o zemi původu,
nemusí dozvědět. Řízení pak lze zastavit pouze tehdy, bude -li ministerstvem shledáno, že situace v zemi původu
je v době posuzování podmínek pro zastavení řízení taková, že nic nenasvědčuje tomu, že by hrozilo žadateli
nebezpečí vážné újmy.“
Lze tak uzavřít, že ač v dané věci existují, z hlediska mezinárodní ochrany, nové relevantní
skutečnosti, které nebyly v řízení před žalovaným zohledněny (neboť se v té době ještě nestaly),
má stěžovatel dostatečné právní záruky pro to, že mohou být dodatečně posouzeny k tomu
příslušným správním orgánem v novém správním řízení, pokud takové řízení vyvolá. Případné
nové rozhodnutí o takové žádosti by pak podléhalo soudnímu přezkumu.
Pouze pro úplnost lze dodat, že i kdyby stěžovatel novou žádost o udělení mezinárodní
ochrany nepodal, není možné za daných okolností realizovat jeho správní vyhoštění na základě
stávajícího rozhodnutí o vyhoštění. Takový postup by byl totiž v rozporu s §120a odst. 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o pobytu cizinců), dle něhož vzniknou-li důvody znemožňující
vycestování cizince po dni nabytí právní moci rozhodnutí o vyhoštění, policie vydá nové rozhodnutí ve věci (§101
správního řádu – pozn. NSS), po vyžádání nového závazného stanoviska Ministerstva vnitra . Případně
nově vydané rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele by bylo (po vyčerpání řádných opravných
prostředků ve správním řízení) taktéž možné napadnout správní žalobou. Pokud by Ministerstvo
vnitra v závazném stanovisku dospělo k závěru, že vycestování stěžovatele není možné, bylo
by poté povinno mu podle §33 odst. 3 zákona o pobytu cizinců vydat vízum k pobytu nad
90 dnů za účelem strpění pobytu na území.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za této situace Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost nepřijatelnou; proto ji p odle
§104a s. ř. s. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla- li kasační stížnost
odmítnuta.
Krajský soud stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupce z řad advokátů; náklady řízení
v tomto případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Náklady nynějšího řízení o kasační
stížnosti spočívají v odměně za jeden úkon právní služby (sepsání kasační stížn osti) v částce
200 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3
téže vyhlášky); celkem tedy 2400 Kč. Vzhledem k t omu, že advokátka prokázala, že je plátkyní
daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o část ku odpovídající dani, kterou
je advokátka povinna z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47
odst. 4 citovaného zákona, činí 480 Kč. Ustanovené advokátce se tedy přiznává odměna
v celkové výši 2880 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do
šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu