ECLI:CZ:NSS:2011:2.AZS.9.2011:47
sp. zn. 2 Azs 9/2011 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: H. A., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2010, č. j. OAM-
298/LE-PA03-PA03-R2-2009, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 30. 11. 2010, č. j. 56 Az 15/2010 – 22,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2010, č. j. 56 Az 15/2010 – 22,
se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se v této části vrací krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení
výroku II. shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Tím bylo zrušeno jeho výše
uvedené rozhodnutí v rozsahu výroku o neudělení doplňkové ochrany podle §14a zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a věc mu byla v této části vrácena k dalšímu
řízení. Výrokem I. rozsudku byla zamítnuta žaloba směřující proti výroku o neudělení
mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14 a §14b zákona o azylu. Výrokem III. rozsudku bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud dospěl k závěru, že v případě mezinárodní ochrany podle §14a zákona
o azylu rozhodl žalovaný na základě nedostatečných skutkových zjištění. Povinností žalovaného
bylo zabývat se specifickou situací žalobce, jenž opustil svou vlast (Palestinu) jako nezletilý poté,
co v roce 2000 v souvislosti s dlouhodobým konfliktem mezi Izraelem a Palestinou zahynuli oba
jeho rodiče i sestra a přišel rovněž o veškerý majetek a zázemí. Z tohoto důvodu je jeho situace
odlišná od situace ostatních obyvatel pásma Gazy. Stěžovatel se měl proto podrobně zabývat
zejména těmito specifickými okolnostmi žalobcova příběhu, a to především z hlediska posouzení,
zda by návrat do vlasti nepředstavoval pro žalobce nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona
o azylu z důvodu možného rozporu jeho vycestování s mezinárodními závazky České republiky.
Stěžovatel měl věnovat více pozornosti rovněž tomu, jaký význam by z hlediska doplňkové
ochrany mohla mít účast žalobce na manifestacích na podporu hnutí Hamas a házení kamenů
na Izraelce. Soud na podporu své argumentace odkázal na rozsudek zdejšího soudu
sp. zn. 5 Azs 40/2009 a rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 47 Az 6/2007.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvod podle §103 odst. 1 písm. d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a namítá tedy nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku, kterou spatřuje v nedostatku jeho důvodů. Konkrétně uvádí,
že při posouzení žalobcovy žádosti vycházel především z jeho vlastních výpovědí, neboť
břemeno tvrzení nese v azylovém řízení primárně žadatel sám. Žalobce podal žádost
o mezinárodní ochranu jednak z toho důvodu, že se nechce vrátit do vlasti, kde je celkově
obtížná situace a kde nemá rodinné zázemí, a dále též s cílem legalizovat svůj pobyt na území
České republiky. Stěžovatel se příběhem pečlivě zabýval a žádost posoudil na základě informací
o situaci v Palestině. Přitom vzal v úvahu i zjištění o jeho životě ve vlasti před emigrací včetně
účasti na manifestacích, možnost jeho volného pohybu po území Palestiny a případné využití
pomoci jeho příbuzných. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by byl při posouzení doplňkové ochrany
povinen přihlédnout ke skutečnosti, že žalobce opustil zemi původu jako nezletilý, a k jeho
zážitkům z dětství. V této souvislosti podotýká, že pro posouzení této otázky je rozhodující
situace v době žadatelova případného návratu do vlasti a nikoliv minulé události; zde odkazuje
na rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 5 Azs 80/2007. Stěžovatel vycházel z toho, že žalobce
je dospělý mladý muž, jemuž nebezpečí vážné újmy v případě návratu domů nehrozí. Výtku
soudu, že se věcí nezabýval dostatečně, tak považuje za nedůvodnou. Stěžovatel proto navrhuje
napadený rozsudek krajského soudu zrušit a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce nevyužil svého práva vyjádřit se k podané kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost
je dle §102 s. ř. s. zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně vypočtených v §104 s. ř. s.,
pokud splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 s. ř. s.). V daném případě je kasační stížnost přípustná.
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Vymezením
institutu nepřijatelnosti se soud již podrobně zabýval např. ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (publ. pod. č. 933/2006 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná také na www.nssoud.cz). Z rozsudku ze dne
31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 – 59, pak vyplývá, že kasační stížnost může být přijatelná
i v případě, že je podána žalovaným Ministerstvem vnitra z důvodu zásadního pochybení
krajského soudu, které spočívá v tom, že krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva, případně že nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu. Vzhledem
k tomu, že v posuzovaném případě stěžovatel namítá právě taková pochybení krajského soudu,
která nelze ve fázi posouzení přijatelnosti kasační stížnosti prima facie vyloučit, přijal zdejší soud
kasační stížnost k věcnému projednání.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel klíčovou stížní námitku podřadil pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., takže
namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, kterou spatřuje v nedostatku jeho důvodů.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána typicky v situacích, kdy soud opírá
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem,
nebo pokud opomene vypořádat argumenty uplatněné účastníkem řízení, či v některých dalších
obdobných případech (srov. např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, ze dne 23. 12. 2005, č. j. 4 As 13/2004 – 55, a ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44). Stěžovatel však v kasační stížnosti žádné konkrétní pochybení
uvedeného charakteru nenamítá, ale brojí naopak proti závěru krajského soudu, že ve správním
řízení dostatečně neobjasnil skutečný stav dané věci a jeho rozhodnutí proto bylo nutné zrušit
podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel tak ve skutečnosti poukazuje na nezákonnost
napadeného rozsudku v důsledku nesprávného posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nedostatečné objasnění skutkového stavu bylo, jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku, důvodem, který vedl krajský soud ke zrušení stěžovatelova rozhodnutí, přičemž soud
současně vytkl žalovanému, že skutečnosti, které zjistil a zjistit dále mohl a měl, nebyly řádně
hodnoceny. Námitky uplatněné v kasační stížnosti směřují proti tomuto závěru soudu. Nejvyšší
správní soud tedy, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, věc posoudil z hlediska
uplatněných námitek.
K otázce objasnění skutečného stavu věci v azylovém řízení se zdejší soud již vyjádřil
v řadě svých rozhodnutí. Podle konstantní judikatury zdejšího soudu musí žadatel o mezinárodní
ochranu vedle uvedení všech skutečností, z nichž dovozuje, že mu svědčí některý z důvodů pro
její udělení (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 – 63), rovněž unést
důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby (srov. např. rozsudky ze dne
25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 – 58, ze dne 29. 5. 2009, č. j. 4 Azs 83/2008 – 69, nebo ze dne
22. 7. 2010, č. j. 2 Azs 21/2010 - 92). Povinností Ministerstva vnitra je naproti tomu umožnit
žadateli svá tvrzení uplatnit. K tomu lze odkázat zejména na rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2003,
čj. 5 Azs 26/2003 – 57, podle kterého musí správní orgán umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení
všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem
předestřít důvody, pro které je azyl obvykle poskytován. Obdobně uvedl zdejší soud v rozsudku
ze dne 28. 7. 2009, čj. 5 Azs 40/2009 – 74, že je povinností správního orgánu vést řízení
s žadatelem o mezinárodní ochranu takovým způsobem, aby mu bylo umožněno předložit
v úplnosti důvody své žádosti. Teprve na základě skutečností uvedených žadatelem může
Ministerstvo vnitra přistoupit k podrobnému posouzení relevantních okolností jeho věci
a zkoumat, zda je v jeho případě naplněn některý z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu nebo doplňkové ochrany podle §14a téhož zákona.
V nyní projednávané věci je ze správního spisu patrné, že žalobce v žádosti
o mezinárodní ochranu ze dne 4. 11. 2009 a ve vlastnoručně psaném prohlášení poukázal
na obecně velmi špatnou situaci v Palestině, kde dle jeho slov probíhá válka. Uvedl, že nemá
ve vlasti žádné zázemí, neboť jeho rodiče i sestra byli zabiti. Z Palestiny odešel proto, aby „mohl
žít jako normální člověk“. Stěžovatel s žalobcem vedl dne 21. 1. 2010 pohovor, během kterého
jmenovaný uvedl, že všichni obyvatelé Palestiny žijí v trvalém nebezpečí a bídě, což je ostatně
všeobecně známou skutečností. Jeho situace se ještě zhoršila poté, co ztratil oba rodiče.
Důvodem jeho odchodu byla celkově špatná situace (válka) a absence rodinného zázemí.
Politického života v Palestině se osobně neúčastnil, sympatizoval však s hnutím Hamas
a navštěvoval manifestace, případně házel kameny proti Izraelcům. K dotazům stěžovatele,
zda měl sám nějaké konkrétní potíže s tamními státními orgány či jinými osobami, uvedl,
že konkrétní problémy neměl, a že „jediný problém je izraelská armáda, která dělá potíže stále.“ Návrat
do vlasti pro něj není přijatelný, neboť „tam nemá žádnou podporu, nemá tam z čeho žít a je tam válka
a bída.“ Na dotaz, zda by mu v případě návratu hrozilo nějaké nebezpečí ze strany státních
orgánů, odpověděl, že by mohl mít jisté, blíže nespecifikované problémy z toho důvodu, že zemi
opustil bez povolení. Žádné další skutečnosti nesdělil. Podle názoru zdejšího soudu
je nepochybné, že stěžovatel dostál své povinnosti umožnit žalobci uvést všechny důvody
a všechny podstatné skutečnosti jeho věci.
Výše uvedená žalobcova tvrzení posoudil stěžovatel v konfrontaci s obecnými
informacemi o situaci v dané zemi. Postupoval tak plně v souladu s ustálenou judikaturou
zdejšího soudu, podle níž je rozhodující správní orgán odpovědný za náležité zjištění reálií
o situaci v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu (srov. např. rozsudek ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 105/2008 – 81). Nejvyšší správní soud se již vyslovil i k tomu, z jakých zdrojů je třeba
vycházet. Z rozsudku ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 – 71, vyplývá, že: „při používání
informací o zemích původu je nutné dodržovat následující pravidla. Informace o zemi původu musí být
v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů,
a (4) transparentní a dohledatelné.“ V praxi bývají obvykle využívány například zprávy Ministerstva
zahraničních věcí USA o stavu dodržování lidských práv v dotčených zemích, informace
nevládních organizací působících na poli ochrany lidských práv, či případně aktuální informace
z databáze ČTK. Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci. Na základě poznatků získaných
ze zpráv o aktuální situaci v Palestině dospěl stěžovatel k závěru, že žalobci v případě návratu
do vlasti nehrozí nebezpečí dosahující intenzity vážné újmy podle §14a zákona o azylu.
Relevance, aktuálnost, věrohodnost a ani obsah těchto pramenů nebyly žalobcem v žalobě
nikterak zpochybněny a ani krajský soud v napadeném rozsudku stěžovateli v tomto smyslu
ničeho nevytýkal. Pokud jde o hodnocení rozhodných skutečností, lze stěžovateli přisvědčit
v názoru, že mezinárodní ochrana podle §14a zákona o azylu směřuje k ochraně
před nebezpečím v zemi původu v době návratu do země a že skutečnost, že žadatel byl v době
opuštění země původu nezletilý, zde nemůže hrát podstatnou roli. Z tohoto hlediska se nejeví
důvodnou výtka soudu, že žalovaný měl upřesňujícími dotazy objasnit účast při manifestacích
a při házení kamenů proti Izraelcům, neboť tyto skutečnosti by mohly být významné ve vztahu
k hodnocení azylových důvodů, nikoliv ve vztahu k podmínkám pro udělení doplňkové ochrany.
Azylové důvody však krajský soud neshledal naplněnými a ve vztahu k nim ani neměl
pochybnosti o úplnosti skutkových zjištění. Možnost porušení mezinárodních závazků ve vztahu
k žadateli krajský soud nijak nespecifikoval.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že skutková zjištění, z nichž stěžovatel
při posouzení důvodnosti žalobcovy žádosti ve vztahu k doplňkové ochraně podle §14a zákona
o azylu, byla dostatečná a výsledek hodnocení je s nimi v souladu. Kasační stížnost tedy shledal
důvodnou.
Před rozhodnutím však Nejvyšší správní soud musel vážit rozsah, v němž byl rozsudek
krajského soudu stěžovatelem napaden. Stěžovatel sice v petitu kasační stížnosti navrhl zrušení
rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, ovšem v úvodu kasační
stížnosti výslovně uvedl, že napadá pouze zrušující výrok (II.) rozsudku. Stejně tak veškeré
důvody kasační stížnosti směřují výslovně proti výroku, jímž krajský soud zrušil rozhodnutí
žalovaného v části nepřiznávající žadateli mezinárodní ochranu podle §14a zákona o azylu a jímž
mu vrátil věc k dalšímu řízení. Ostatně by bylo nelogické, aby stěžovatel napadal rozsudek v části
pro něho příznivé.
Proto, z důvodů výše uvedených, Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu
ve výroku II., a to podle §110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. a v tomto rozsahu věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení je krajský soud vázán právním
názorem v tomto rozsudku vysloveným (§110 odst. 3 s. ř. s).
Výrok III. rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení je výrokem závislým
na věcném posouzení žaloby; proto bylo nutné zrušit i tento výrok.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v dalším řízení (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu