ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.108.2011:138
sp. zn. 3 Ads 108/2011 - 138
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: R. Č., proti
žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad
Labem, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2006, č.j. 3097/SZ/2006, ev.č.
124853/2006, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 29. 7. 2010, č. j. 75 Cad 56/2008-116,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2010, č. j. 75 Cad 56/2008 -
116, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne
6. 9. 2006, č.j. 3097/SZ/2006, ev.č. 124853/2006, a rozhodnutí Magistrátu města Mostu
ze dne 1. 8. 2006, č.j. OSV/555/06/Nv/8134/06, a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu
řízení. Krajský úřad Ústeckého kraje žalobou napadeným rozhodnutím zamítl odvolání
proti uvedenému prvoinstančnímu rozhodnutí Magistrátu města Mostu, jímž byla zamítnuta
žadost žalobkyně o zvýšení měsíčně se opakující dávky sociální péče s účinností od 1. 7. 2006
a toto rozhodnutí potvrdil. Žalovaný se přitom ztotožnil se závěrem prvoinstančního správního
orgánu, že manžel žalobkyně není pro účely měsíčně se opakující dávky sociální péče společně
posuzovanou osobou. Žalovaný má za to, že pro nárok na dávku je podle §103 odst. 1 zákona
č. 100/1988 Sb. nezbytné, aby byli občané členského státu Evropské unie a jejich rodinní
příslušníci hlášeni na území České republiky k pobytu po dobu delší než 3 měsíce podle zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů ,
ve znění pozdějších předpisů. Manžel žalobkyně je však žadatelem o azyl a podle zákona
č. 326/1999 Sb. se neposuzuje.
Krajský soud při posouzení žalobních námitek předně konstatoval, že rozhodnutí
správních orgánů I. i II. stupně nelze považovat za nepřezkoumatelné. Zabýval se proto dále
klíčovou otázkou, zda při rozhodování o žádosti žalobkyně o zvýšení měsíčně se opakující dávky
sociální péče s účinností od 1. 7. 2006 žalovaný správně vycházel z toho, že manžela žalobkyně
je třeba vyloučit z okruhu společně posuzovaných osob pro nesplnění podmínky trvalého pobytu
pro vznik nároku na dávku sociální péče podle §103 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení. Mezi účastníky řízení nebylo žádného sporu o tom, že rodinu žalobkyně tvoří sedm
osob, a to žalobkyně, její manžel a jejich pět nezletilých dětí, neboť spolu trvale žijí a společně
uhrazují náklady na své potřeby. Dále nebylo žádného sporu ohledně osobních poměrů
žalobkyně, tedy že je českou státní občankou, její manžel je státním příslušníkem Ruské federace
a oba společně se svými pěti nezletilými dětmi bydlí v České republice, na adrese Z. F. X, M.
Krajský soud uvedl, že je mu z úřední činnosti známo, že manžel žalobkyně je hlášen na území
České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce, což
ostatně nerozporoval ani žalovaný. Na základě těchto skutečností, tj. že manžel žalobkyně je sice
z nečlenského státu Evropské unie, ovšem zároveň je díky uzavření sňatku se žalobkyní, která je
občanem České republiky a tedy i občanem Evropské unie, rodinným příslušníkem občana
členského státu Evropské unie, dospěl krajský soud na rozdíl od žalovaného k závěru, že se při
výpočtu měsíčně se opakujících dávek sociální péče mělo přihlížet i k osobě manžela žalobkyně,
neboť splňuje podmínky pro poskytnutí dávek sociální péče podle §103 odst. 1 zákona č.
100/1988 Sb.
Uvedené ustanovení nelze podle krajského soudu vykládat tak, že se vztahuje
jen na rodinné příslušníky osob, kteří jsou občany jiných členských států Evropské unie.
Při tomto výkladu by totiž při výpočtu měsíčně se opakujících dávek sociální péče nesporně
docházelo k diskriminaci českých občanů, jejichž rodinní příslušníci jsou z nečlenského
státu Evropské unie, oproti rodinným příslušníkům občanů jiného členského státu Evropské
unie než je Česká republika, kteří jsou také z nečlenského státu Evropské unie . Krajský soud
má za to, že občané České republiky musí mít stejná práva jako občané jiných členských států
Evropské unie a stejná práva musí mít i jejich rodinní příslušníci . S rozlišováním mezi občany
České republiky a ostatními občany Evropské unie nelze souhlasit i s ohledem na čl. 17
Smlouvy o založení Evropských společenství, podle něhož občané České republiky a občané
ostatních členských států představují jednotnou skupinu občanů Evropské unie. Krajský
soud v této souvislosti odkázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008,
č. j. 4 Ads 40/2008 - 73. Na základě uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že správní orgány
pochybily, pokud při výpočtu měsíčně se opakujících dávek s ociální péče pro období
od 1. 7. 2006 v případě žalobkyně nepřihlížely i k osobě manžela žalobkyně. Rozhodnutí obou
správních orgánů proto podle §78 odst. 1 a 3 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení.
Podanou kasační stížností napadl žalovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedl, že tvrzení krajského soudu, že je mu z úřední
činnosti známo, že manžel žalobkyně je hlášen na území České republiky k pobytu podle
zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce, je pro stěžovatele př ekvapivé,
nepodložené a navíc nepravdivé. Stěžovatel tuto skutečnost v rozhodnutí neuvedl, ani žalobkyně
toto v řízení nenamítla. V dané věci je podstatné postavení manžela žalobkyně v době
rozhodování správních orgánů. V této době byl dotyčný žadatelem o azyl. Sporným výkladem
v obdobné věci se zabýval i Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 491/07,
jímž odmítl ústavní stížnost, v níž stěžovatel namítl, že správní orgány vyložily příslušná
ustanovení zákonů nesprávně tak, že rodinný příslušník občana členského státu Evropské unie
má nárok na dávku a služby sociální péče pouze tehdy, jestliže je k přechodnému pobytu
na území České republiky hlášen podle zákona č. 326/1999 Sb., čímž vyloučily z jeho působnosti
ty rodinné příslušníky občanů členských států Evropské unie, kteří jsou k tomuto pobytu
přihlášeni podle jiného právního předpisu. Ústavní soud konstatoval, že pokud za situace,
kdy stěžovatel nebyl hlášen na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního
předpisu (zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR), správní orgány dospěly
k závěru, že nesplňuje zákonem stanovené podmínky pro poskytnutí dávek podle §103 zákona
č. 100/1988 Sb., nelze v jejich postupu shledat zásah do jeho základních práv. Podle stěžovatele
usnesení Ústavního soudu potvrdilo správnost výkladu okruhu oprávněných osob v dříve
vydaných rozhodnutích a bylo vodítkem pro rozhodnutí další. Na základě uvedeného stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně uvedla, že její manžel je k pobytu
na území České republiky hlášen podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu v platném znění, po dobu
delší než 3 měsíce, resp. od 11. 7. 1996, a je rodinným příslušníkem občanů Evropské unie
ode dne vstupu České republiky do Unie, neboť se svým manželem jsou oddáni od roku 1998.
Tyto skutečnosti žalobkyně vždy ve svých odvoláních a žalobách tvrdila a dokládala je správním
orgánům. Žalovaný o těchto skutečnostech ví ze své úřední činnosti stejně jako správní
orgán I. stupně a krajský soud. Tvrzení žalovaného o tom, že konstatováním krajského soudu
o pobytu manžela žalobkyně hlášeného podle zvláštního právního předpisu je překvapen
a že je nepravdivé, je zavádějící. Žalobkyně má dále za to, že zvláštním právním předpisem
uvedeným v §103 zákona č. 100/1988 Sb. není pouze zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území ČR, na něhož odkazuje poznámka pod čarou, která není součástí zá kona, ale také zákon
o azylu, zákon o dočasné ochraně cizinců, či zákon o pobytu ozbrojených složek cizích států
na území ČR. Pokud by měl zákonodárce v úmyslu z okruhu osob, které mají nárok na dávky
a služby sociální péče, vyčlenit osoby, na které se nevzta huje zákon č. 326/1999 Sb., uvedl
by to přímo v zákoně, nikoli v poznámce pod čarou. Ústavní soud v řadě svých nálezů výslovně
uvedl, že poznámka pod čarou není součástí zákona. K usnesení Ústavního soudu ze dne
2. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 491/07, žalobkyně uvedla, že tímto usnesením byla ústavní stížnost
odmítnuta, soud se tedy věcnou stránkou sporu nezabýval, názory k věcné stránce sporu nejsou
závazné a jsou pouze soukromým názorem soudce, který usnesení sepsal. Naopak Nejvyšší
správní soud se otázkou zvláštního právního předpisu ve vztahu k příslušníkům občanů EU a ČR
věcně zabýval v rozsudku ze dne 23. 7. 2008, č. j. 4 Ads 40/2008 - 73, přičemž uvedl, že rozdílné
zacházení s rodinami českých občanů na území České republiky je zcela nepřípustné, neboť
tím dochází k jejich diskriminaci. K tíži rodiny žalobkyně nemůže jít ani skutečnost,
že Ministerstvo vnitra ČR od 11. 7. 1996 nerozhodlo o žádosti manžela žalobkyně o udělení
azylu. Žalobkyně navrhla zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
Stěžovatel jako důvod své kasační stížnosti označil nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem, tedy důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., kdy odmítl
takový výklad §103 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., podle něhož lze za zvláštní právní předpis
upravující hlášení k pobytu na území České republiky považovat i jiný právní předpis ne ž zákon
č. 326/1999 Sb. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel uplatnil důvod i podle
písmene d), tedy nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel namítl, že tvrzení
krajského soudu, že je mu z úřední činnosti známo, že manžel žalobkyně je hlášen na území
České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce,
je nepodložené.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska uplatněných stížních
bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Podle §103 odst. 1 záko na č. 100/1988 Sb. na dávky nemají nárok občané, kteří nemají
trvalý pobyt na území České republiky. Občané členského státu Evropské unie a jejich rodinní
příslušníci (v poznámce pod čarou č. 72 se odkazuje na §15a zákona č. 326/1999 Sb.) mají nárok
na dávky, pokud jsou hlášeni na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního
předpisu (v poznámce pod čarou č. 71 se odkazuje na zákon č. 326/1999 Sb.) po dobu delší než 3
měsíce, nevyplývá-li jim nárok na sociální výhody z přímo použitelného předpisu Evropských
společenství.
Jak již uvedl krajský soud, uvedené ustanovení je třeba vykládat tak, že za rodinné
příslušníky občanů členského státu Evropské unie se považují i rodinní příslušníci státních
občanů České republiky. Žalovaný toto v podané kasační stížnosti nezpochybnil, uvedený závěr
potvrzuje i §15a zákona č. 326/1999 Sb. zmíněný v poznámce pod čarou k §103 odst. 1 zákona
č. 100/1988 Sb., podle něhož se ustanovení zákona č. 326/1999 Sb. týkající se rodinného
příslušníka občana Evropské unie vztahují i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního
občana České republiky. Nejvyšší správní soud pro úplnost odkazuje i na své závěry obsažené
v rozsudku ze dne 23. 7. 2008, č. j. 4 Ads 40/2008 - 73, publ. pod č. 1708/2008 Sb. NSS.
Co se týče druhé podmínky pro nárok manžela žalobkyně (žadatele o azyl) na dávky
sociální péče, tedy jeho hlášení k pobytu na území České republiky podle zvláštního p rávního
předpisu po dobu delší než 3 měsíce, bylo v projednávané věci zásadní otázkou, zda tímto
zvláštním právním předpisem může být jedině zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších př edpisů, uvedený v poznámce
pod čarou (č. 71).
Krajský soud pouze konstatoval, že je mu z úřední činnosti známo, že manžel žalobkyně
je hlášen na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší
než 3 měsíce, a dále že tuto s kutečnost nerozporoval ani žalovaný. Splněním této podmínky
se již dále nezabýval. Z uvedeného je možné dovodit, že krajský soud považoval podmínku
hlášeného pobytu za splněnou na základě toho, že manžel žalobkyně byl žadatelem o azyl, tedy
že byl hlášen k pobytu podle zákona č. 325/1999 Sb. Nejvyšší správní soud zde poznamenává,
že pokud soud hodlá zahrnout do svého rozhodnutí skutečnosti, které jsou mu známé z jeho
úřední činnosti, musí uvést, ze které jeho konkrétní činnosti či postupu jsou mu prezentované
skutečnosti známé a jak se o nich dozvěděl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009 - 129, publ. pod č. 2038/2010 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud při posouzení výše nadnesené otázky předně uvádí, že p odle
ustálené judikatury poznámka pod čarou uvedená v zákoně slouží jako interpretační pomůcka,
není právně závazná, součástí právního předpisu by byla pouze v případě, že by to bylo výslovně
vyjádřeno, jako je tomu např. v případě příloh zákonů (viz Filip, J. Poznámky pod čarou
jako problém legislativy a judikatury. Právní zpravodaj - Časopis pro právo a podnikání, říjen
1999, s. 7 – 8, nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, č. 173/1999 Sb. ÚS, dále obdobně např. nálezy ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99, č. 14/2000 Sb. ÚS,
a ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 277/96, č. 109/1996 Sb. ÚS).
Nejvyšší správní soud má dále za to, že smyslem §103 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb.
je vyloučit nárok na dávky u těch osob, které jsou oprávněny k pobytu na území České republiky
pouze krátkodobě, tj. po dobu nepřesahující 3 měsíce. Ke splnění podmínky pro nárok na dávku
je tedy nezbytný právní titul k pobytu na území České republiky po dobu delší než 3 měsíce,
založený zvláštním právním předpisem. Tím je ve většině případů právě zákon č. 326/199 Sb.
Nelze však vyloučit, že takovýto právní titul může být založen i jiným právním předpisem,
např. zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, jehož aplikace se žalobkyně dovolávala.
Jestliže stěžovatel opíral svoji argumentaci o usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2007,
sp. zn. I. ÚS 491/07, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43
odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., je nutno konstatovat, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy
jsou pro všechny orgány i osoby závazná pouze vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu,
tedy meritorní rozhodnutí, nikoli usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti.
Nejvyšší správní soud navíc podotýká, že pokud Ústavní soud neshledal zásah do základních
práv stěžovatele v případě, kdy správní orgány za zvláštní právní předpis uvedený v poznámce
pod čarou č. 71 považovaly pouze zákon č. 326/1999 Sb., tím spíše nelze porušení základních
práv shledat v případě širšího výkladu §103 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., který umožňuje
pobyt na území České republiky i na základě jiného zákona.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda zákon č. 325/1999 Sb. skutečně právní titul
k pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky v požadované délce
konstituuje.
Podle §72 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění účinném ke dni rozhodnutí
správního orgánu, žadateli o udělení mezinárodní ochrany udělí policie vízum za účelem řízení
o udělení mezinárodní ochrany. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení vízum podle odstavce 1
opravňuje cizince k pobytu až na dobu 90 dnů, pokud tento zákon nestanoví jinak; dobu pobytu
policie na žádost cizince prodlouží až o 90 dnů. Žádost o prodloužení doby pobytu je cizinec
povinen podat v době platnosti tohoto víza. Platnost víza za účelem řízení o udělení mezinárodní
ochrany zaniká nabytím právní moci rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Podle §2 odst. 4
zákona č. 325/1999 Sb., ve znění účinném ke dni rozhodnutí správního orgánu, se žadatelem
o udělení mezinárodní ochrany pro účely tohoto zákona rozumí cizinec, který požádal Českou
republiku o mezinárodní ochranu, nebo cizinec, který podal žádost o udělení me zinárodní
ochrany v jiném členském státě Evropské unie, je -li Česká republika příslušná k jejímu
posuzování. Postavení žadatele má cizinec po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany
a po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva podle zvláštního právního
předpisu, má-li tato žaloba odkladný účinek.
Vízum za účelem řízení o udělení mezinárodní ochrany upravené v §72 zákona
č. 325/1999 Sb. bylo obdobou ke krátkodobému vízu k pobytu do 90 dnů upravenému v §26
až §29 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2011. Nejvyšší správní soud
poznamenává, že zákon č. 325/1999 Sb. ve znění po novele provedené zákonem č. 427/2010 Sb., účinné od 1. 1. 2011, neobsahuje vízum za účelem řízení o udělení mezinárodní ochrany
ani vstupní vízum. Jak uvádí důvodová zpráva k zákonu č. 427/2010 Sb. (bod 57), postupy
a podmínky udělování krátkodobých víz jsou upraveny nařízením Evropského parlamentu a Rady
(ES) č. 810/2009, ze dne 13. července 2009 , o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex).
Toto nařízení taxativně stanoví typy krátkodobých víz, přičemž nezná vstupní vízum ani vízum
za účelem řízení o udělení mezinárodní ochrany jakožto samostatné typy krátkodobého víza.
Neupravuje ani co do obsahu či účelu obdobné typy víza, které je možné vydat na území
členských států či pro účely podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Novelou zákona
č. 325/1999 Sb. byl proto z celého textu zákona institut víza za účelem řízení o udělení
mezinárodní ochrany (a vstupního víza) odstraněn. Oprávnění k pobytu na území podle nyní
účinné právní úpravy vyplývá již ze samotného řízení o udělení mezinárodní ochrany, vízum
se nevydává.
Ustanovení §78b zákona č. 325/1999 Sb. v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany
dále upravuje vízum k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu na území. Podle odstavce 1
tohoto ustanovení se vízum za účelem strpění pobytu udělí na žádost cizinci, který předloží
doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci mezinárodní ochrany. Vízum za účelem strpění pobytu nelze udělit, pokud cizinec podává
opakovaně kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu, ačkoliv již o kasační stížnosti
proti tomuto rozhodnutí bylo pravomocně rozhodnuto, nebo pokud cizinec na území pobývá
na základě povolení k pobytu podle zvláštního právního předpisu. Podle odstavce 2 je časová
platnost víza za účelem strpění pobytu stanovena na dobu nezbytně nutnou, nejdéle však na dobu
1 roku. Na žádost cizince, není-li řízení o kasační stížnosti ukončeno, může být doba platnosti
víza za účelem strpění pobytu prodloužena, a to i opakovaně.
Z citovaných ustanovení zákona č. 325/1999 Sb. vyplývá, že pokud měl být právní titul
manžela žalobkyně k pobytu na území České republiky odpovídající §103 odst. 1 z ákona
č. 100/1988 Sb. založen zákonem č. 325/1999 Sb., muselo se v době rozhodování správních
orgánů jednat o vízum udělené podle §78b, neboť pouze v tomto případě byla splněna
podmínka hlášení k pobytu v délce nad 3 měsíce.
Pouhá skutečnost, že manžel žalobkyně byl žadatelem o azyl, resp. o udělení mezinárodní
ochrany, tudíž nepostačuje k závěru o tom, že splňoval podmínku podle §103 odst. 1 zákona
č. 100/1988 Sb. Teprve na základě zjištění, na základě jakého konkrétního právního titulu
(víza uděleného podle zákona č. 325/1999 Sb.) manžel žalobkyně na území České republiky
pobýval, by bylo možné posoudit, zda splňoval podmínku spočívající v hlášení k pobytu na území
České republiky po dobu delší než 3 měsíce. Účastníci řízení přitom pouze shodně uvádí,
že manžel žalobkyně byl v době rozhodování žalovaného žadatelem o azyl. Ze soudního spisu
ani ze správních spisů sp. zn. OSV/555/8134/06, a sp. zn. 3097/SZ/2006, však nevyplývá, jaké
vízum mu bylo v době rozhodování správních orgánů uděleno, není zde založena ani jeho žádost
o azyl, rozhodnutí ministerstva vnitra či správních soudů v této věci. Jak již bylo uvedeno výše,
krajský soud žádnou konkrétní skutečnost týkající se pobytu manžela žalobkyně na území České
republiky neuvedl.
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že krajský soud nezjistil náležitě skutkový stav věci
nezbytný pro posouzení nároku manžela žalobkyně na dávky sociální péče podle zákona
č. 100/1988 Sb. a tedy pro posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného. Jde o vadu řízení
před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. S ohledem
na to, že Nejvyšší správní soud zjistil naplnění důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
zrušil dle §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je krajský soud podle §110 odst. 3
s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným tímto rozsudkem.
V novém rozhodnutí rozhodne Krajský soud v Ústí nad Labem i o nákladech řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu