ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.11.2011:47
sp. zn. 3 Ads 11/2011 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: MUDr. M. F.,
zastoupené Mgr. Martinem Prosserem, advokátem se sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o
přezkoumání rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, pracoviště České Budějovice ze
dne 17. 5. 2010, č.j. 43091/010-6313-16.4.2010-29848-Mls-50/10, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2010, č. j. 2 Ad
49/2010 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobkyně proti nadepsanému rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2010, č. j. 2 Ad 49/2010 - 19, kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání
žalobkyně proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení, Český Krumlov, ze dne
29. 3. 2010, č.j. 43002/110-6311-15.09.2009-07571-ZM-1/09-NP/OST, jímž byla žalobkyni
přiznává výplata peněžité pomoci v mateřství od 22. 7. 2009 ve výši 577 Kč za kalendářní den
a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
Napadené rozhodnutí žalované bylo odůvodněno zejména tím, že pracovní poměr
i dohoda o pracovní činnosti žalobkyně byly uzavřeny platně, každý z těchto vztahů zakládal
samostatnou účast na nemocenském pojištění a nárok na výplatu peněžité pomoci v mateřství
žalobkyni vznikl za trvání pracovního poměru ve výši 577 Kč za kalendářní den, když stejná
dávka z ochranné lhůty ze skončené dohody o pracovní činnosti v ochranné době přiznána být
nemohla, neboť ochranná lhůta skončila dne 29. 6. 2009. Podle názoru žalované byl správný
závěr Okresní správy sociálního zabezpečení v Českém Krumlově, kterým byla dohoda
o pracovní činnosti považována za platnou, neboť se jednalo o činnost druhově odlišnou,
protože některé činnosti lékařky nebyly v nočních hodinách vykon ávány nebo byly vykonávány
v omezeném rozsahu. Žalobkyně sama nevyužila možnosti dovolat se neplatnosti dohody
o pracovní činnosti před soudem tak, jak k tomu byla prvostupňovým orgánem vyzvána.
Krajský soud v Českých Budějovicích při posouzení žaloby zejména uvedl,
že s hodnocením konstrukce předložené žalobkyní, ohledně aplikace ustanovení §15 odst. 2
zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, (dále „zákon č. 187/2006 Sb.“) ve vztahu
k uplynutí ochranné lhůty z dohody o pracovní činnosti (kterou je nutné dle žalobkyně považovat
za neplatnou) se žalovaná vypořádala, vysvětlila, z jakých důvodů dospěla ke stanovení výše
vyměřovacího základu žalobkyně a uvedla, proč nemohla zahrnout výdělky žalobkyně do tohoto
základu, neboť zaměstnavatel nepodal odhlášku z pojištění žalobkyně na dohodu o pracovní
činnosti zpětně a neprovedl opravu zpracovaných příloh pro stanovení dávky a vydaných
evidenčních listů důchodového pojištění.
Žalovaná uvedla, že dohoda o pracovní činnosti žalobkyně byla uzavřena na činnost
označenou jako „zabezpečení provozu oddělení v nočních hodinách a ve dnech svátečních“.
Pracovní smlouva byla uzavřena na pracovní činnost lékařky po stanovenou pracovní dobu,
která činila 40 hodin týdně a tuto práci byla žalobkyně povinna vykonávat právě ve stanovené
pracovní době. Činnost na základě dohody o pracovní činnosti pak představovala z hlediska
zabezpečení chodu nemocnice činnost odlišnou a ta mohla být vykonávána pouze na základě
platně uzavřené dohody. Odlišnost byla spatřována především v tom, že v nočních službách
nejsou vykonávány některé činnosti v plném rozsahu, kupříkladu příjem a propouštění pacientů,
rozsah vyšetření je omezen. Nelze proto bez dalšího automaticky dovozovat, že plnění
poskytnuté zaměstnavatelem žalobkyni za práci vykonanou na základě dohody o pracovní
činnosti lze považovat za součást mzdy z hlavního pracovního poměru, jak tvrdila žalobkyně.
Jednalo se totiž o dva pracovně právní vztahy, které vznikly na základě odlišných právních
aktů na základě dohody stran, ze kterýc h byly vypláceny žalobkyni z obou činností příjmy.
Žalobkyně po dobu pobírání těchto příjmů nevznášela výhrady, nedovolávala se neplatnosti
této dohody, rovněž na základě tohoto právního úkonu pobírala nemocenské dávky. Žalobkyně
se až ve správním řízení dovolávala neplatnosti právního úkonu založeného na základě dohody
o pracovní činnosti. Žalobkyně ani přes výzvu správního orgánu I. stupně nepodala návrh
k soudu ohledně neplatnosti dohody o pracovní činnosti a z toho důvodu také správní orgán
I. stupně dospěl k závěru, že jak pracovní poměr žalobkyně, tak i dohoda o pracovní činnosti byly
uzavřeny platně, každý z těchto vztahů zakládal samostatnou účast žalobkyně na nemocenském
pojištění. Nárok na výplatu peněžité pomoci v mateřství pak vznikl za trvání pracovního poměru,
zatímco nárok na stejnou dávku ze skončené dohody o pracovní činnosti nevznikl, neboť dne
29. 6. 2009 uplynula ochranná lhůta. Zaměstnavatel žalobkyně správnímu orgánu I. stupně sdělil,
že dohodu o pracovní činnosti považuje za platnou a vysvětlil i důvody, které jej vedly k tomuto
postupu za účelem zajištění chodu nemocnice v nočních hodinách.
Krajský soud tak dospěl k závěru, že pokud se žalobkyně sama neplatnosti uzavřené
dohody o pracovní činnosti s Nemocnicí Český Krumlov a.s. u příslušného soudu nedovolávala,
nelze vycházet z jejího tvrzení ohledně relativní neplatnosti dohody o pracovní činnosti ze dne
7. 12. 2007. Krajský soud považoval rovněž za správný závěr vyslovený správními orgány,
že s ohledem na datum uzavření dohody se nelze domáhat neplatnosti dohody u zaměstnavatele,
ale bylo nutné podat návrh u soudu.
Krajský soud rovněž poukázal i na rozporný postoj žalobkyně, neboť nezpochybňovala
postup zaměstnavatele při poskytování nemocenských dávek při dočasné pracovní neschopnosti
z dohody o pracovní činnosti a výplatu těchto dávek bez dalších námitek přijímala. Teprve
posléze za situace, kdy jí na základě této dohody nebyla přiznána peněžitá pomoc v mateřství
s ohledem na nesplnění podmínky trvání 180 dnů ochranné lhůty ve smyslu §15 odst. 2 zákona
č. 187/2006 Sb., neplatností dohody argumentovala.
Konečně pokud žalobkyně shledala úmysl zaměstnavatele co do krytí nadlimitních
přesčasových hodin jako obcházení zákona, pak bylo namístě nepřistupovat k uzavření takového
pracovně právního vztahu, u něhož jedna ze stran zastává názor, že se jedná o obcházení zákona.
Pro úplnost soud poznamenal, že o tom, jaké práce byly vykonávány na základě pracovně
právního vztahu a jaká pracovní činnost byla prováděna v rámci dohody o pracovní činnosti,
nebylo sporu. Pracovní náplň žalobkyně v rámci pracovně právního vztahu založeného pracovní
smlouvu byla jednoznačně žalobkyni stanovena stejně jako pracovní náplň pracovní činnosti
vykonávané na základě dohody o pracovní činnosti k zajištění nočních směn a svátků v rámci
chodu konkrétního oddělení Nemocnice Český Krumlov, a.s. Ze závěru vysloveného správními
orgány nevyplývá, že by neakceptovaly stanovisko žalobkyně, že v rámci dohody o pracovní
činnosti vykonávala práci lékařky, bylo pouze tvrzeno, že práce lékařky v nočních směnách
a ve svátcích byla prováděna v omezeném rozsahu, a z toho důvodu také byl navázán odlišný
pracovně právní vztah. Ze všech výše uvedených důvodů Krajský soud v Českých Budějovicích
dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně, a proto rozhodl o zamítnutí žaloby podle
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále „s. ř. s.“).
Stěžovatelka uvedla, že kasační stížnost podává z důvodů vymezených v ust. §103 odst. 1
písm. a), b) a c ) s. ř. s.
Podle stěžovatelky nemá skutková podstata, ze které správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, oporu ve spisech. U obou pracovněprávních vztahů stěžovatelky se jednalo
o práci totožně vymezenou jako práci lékařky. Byť výslovně je takto druh práce vymezen pouze
v pracovní smlouvě, je fakticky tentýž. To vplývá zejména z náplně práce, kde podle pracovní
smlouvy má stěžovatelka zajišťovat též ústavní pohotovostní služby a tato činnost měla být
vykonávána i podle dohody o pracovní činnosti. Náplň práce byla obsahově shodná, rozdíl
spočíval jen v časovém vymezení. Byť činnost lékaře pohotovostní s lužby je vykonávána
v odlišném rozsahu, jde vždy o činnost lékaře. Objem práce je odlišnou veličinou než druh práce
a úmysl řešit tímto způsobem nadlimitní hodiny lékařů přiznává ve svém vyjádření
i zaměstnavatel stěžovatelky.
Stěžovatelka dále uvádí, že dohoda o pracovní činnosti je absolutně neplatná podle §39
zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „občanský zákoník“) pro rozpor s §13 odst. 4
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, dále („zákoník práce“), neboť další pracovněprávní
vztah je sjednáván mezi stejnými účastníky na stejný druh práce, která je již vy konávána podle
pracovní smlouvy, a pro obcházení §93 odst. 4 zákoníku práce. Dohoda o pracovní činnosti byla
uzavírána před účinností nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., který zrušil část §20 zákoníku
práce, kdy dříve byly z principu relativní neplatnosti vyjmuty úkony směřující k uzavření dohody
o práci konané mimo pracovní poměr. Není proto třeba se neplatnosti před mětného úkonu
jakkoli dovolávat, tato existuje ex tunc a je třeba j i akceptovat z úřední povinnosti a příslušné
posouzení je povinen provést jak správní orgán, tak soud bez toho, aniž by proběhlo soudní
řízení, v němž by tato otázka byla řešena samostatně. S ohledem na absolutní neplatnost dohody
o pracovní činnosti jsou veškeré práce stěžovatelky prací konanou podle pracovní smlouvy.
Veškeré plnění vyplacené za tuto práci, včetně plnění vyplaceného formálně z dohody o pracovní
činnosti, pak je plněním podle pracovní smlouvy a takto souhrnně je třeba je akceptovat
jako vyměřovací základ.
Stěžovatelce nelze klást k tíži, že na neplatnost dohody o pracovní činnosti neupozornila
dříve. Zpočátku nebylo zřejmé, jaké důsledky může předmětná dohoda mít a dále
je pochopitelné, že zaměstnavatel ve svém vlastním zájmu považuje dohod u o pracovní činnosti
za platnou, jinak by byl nucen přiznat vlastní protiprávní postup. Proto nemohl zaměstnavatel
odhlásit stěžovatelku z pojištění „vzniklého“ podle dohody, a proto také zaměstnavatel neprovedl
opravu podkladů pro správní orgán I. stupně.
Napadený rozsudek je v rozporu se směrnicí Komise č. 93/104/CE, která upravuje
rozsah přípustných přesčasů. V souvislosti s výkonem práce lékaře již dříve rozhodoval Evropský
soudní dvůr, a to např. v rozsudku v případě Jaeger ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. C-151/02, v němž
dospěl k závěru, že i pro lékaře pracující v nemocnicích platí, že veškerá přítomnost zaměstnance
na pracovišti musí být považována za výkon práce. Postup akceptovaný žalovanou a krajským
soudem je v rozporu také s touto směrnicí, která je společně s vnitrostátním zákoníkem práce
nepokrytě obcházena. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud předložil věc ESD
spolu s předběžnou otázku, zda zvolený postup je v souladu s citovanou směrnicí, pokud
nepřitaká závěrům předestřeným výše.
Podle stěžovatelky rozhodoval krajský soud v nesprávném obsazení, neboť jde o věc
nemocenského pojištění, v níž má rozhodovat specializovaný samosoudce a nikoliv senát.
V poučení, jež bylo stěžovatelce doručeno, bylo uvedeno, že bude rozhodováno samo soudkyní
JUDr. Krybusovou. Bylo–li poté rozhodnuto v senátu, neměla stěžovatelka možnost
se ke spolurozhodujícím soudkyním vyjádřit. Zejména však s ohledem na hlasování senátu mohlo
dojít k tomu, že původně správný názor příslušné specializované samosoudkyně mohl být
přehlasován dvěma přísedícími.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na její napadené rozhodnutí.
Kasační stížnost je podle §102 a s. ř. s. přípustná, jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatelka podala dne 3. 8. 2009
žádost o peněžitou pomoc v mateřství ode dne 22. 7. 2009, a to z pojištěné činnosti z pracovního
poměru zaměstnavatelem Nemocnice Český Krumlov a.s., který trval od 1. 1. 2007 a z ochranné
lhůty z pojištěné činnosti ze skončené dohody o pracovní činnosti u stejného zaměstnavatele
ze skončené dohody o pracovní činnosti k 31. 12. 2008. Správní orgán I. stupně rozhodl o žádosti
o dávku tak, že se stěžovatelce přiznává výplata peněžité pomoci v mateřství od 22. 7. 2009
ve výši 577 Kč za kalendářní den. K odvolání stěžovatelky žalovaná toto rozhodnutí zrušila,
neboť bylo porušeno ustanovení §57 odst. 1 písm. c) správního řádu, když nebyl dán podnět
k zahájení řízení před příslušným soudem o neplatnosti či platnosti souběžně uzavřených
pracovně právních vztahů mezi žalobkyní a jejím zaměstnavatelem, ani nebyla stěžovatelka
k takovému podání vyzvána, a správní orgán I. stupně si o těchto vztazích neučinil svůj úsudek
a bez dalšího ve věci rozhodl. K dotazu správního orgánu I. stupně zaměstnavatel stěžovatelky
sdělil, že dohodu považuje za platnou, respektive platnost dohody skončila k 31. 12. 2008.
S ohledem na poskytování nemocenského v ochranné době žalobkyni z tohoto titulu považoval
zaměstnavatel nároky stěžovatelky za dořešené. Stěžovatelka byla usnesením opakovaně vyzvána
k podání návrhu na určení neplatnosti dohody o pracovní činnosti, ta však správnímu orgánu
I. stupně sdělila, že žalobu nepodá. Z toho důvodu si učinil správní orgán I. stupně úsudek,
že dohoda o pracovní činnosti byla uzavřena platně. K tomu poznamenal, že stěžovatelka
uplatnila nárok na výplatu nemocenské v ochranné lhůtě ze skončeného pojištění z dohody
o pracovní činnosti. Ve věci bylo opětovně rozhodnuto dne 29. 3. 2010. Rozhodnutí bylo
odůvodněno tím, že pracovní poměry i dohoda o pracovní činnosti stěžovatelky byly uzavřeny
platně, každý z těchto vztahů zakládal samostatnou účast na nemocenském pojištění a nárok
na výplatu peněžité pomoci v mateřství stěžovatelce vznikl za trvání pracovního poměru ve výši
577 Kč za kalendářní den, když stejná dávka z ochranné lhůty ze skončené dohody o pracovní
činnosti v ochranné době přiznána být nemohla, neboť ochranná lhůta skončila dne 29. 6. 2009.
Podle názoru žalované byl správný závěr správního orgánu I. stupně, kterým byla dohoda
o pracovní činnosti považována za platnou, neboť se jednalo o činnost druhově odlišnou,
některé činnosti lékařky nebyly v nočních hodinách vykon ávány nebo byly vykonávány
v omezeném rozsahu.
Úvodem přistoupil Nejvyšší správní soud k posouzení námitky nesprávného obsazení
soudu. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pro zmatečnost
řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený
soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka
v důsledku trestného činu soudce. Podle ustanovení §31 odst. 2 s. ř. s. ve věcech nemocenského
pojištění rozhoduje specializovaný samosoudce a danou věc měl rozhodovat specializovaný
samosoudce.
K dané procesní situaci je třeba uvést, že pouze za stavu, kdy by ve věci rozhodoval místo
senátu samosoudce, jednalo by se skutečně o rozhodování soudu v nesprávném obsazení
zakládající zmatečnost řízení (rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. 10. 2003, č.j. 3 Azs 5/2003-32).
V posuzované věci však nastala situace odlišná, namísto samosoudce rozhodoval senát,
kdy se sice o nesprávné obsazení soudu jednalo, ale tato vada není takové intenzity, která by sama
o sobě byla důvodem pro zrušení rozhodnutí městského soudu. V takovém případě, kdy ve věci
rozhodovalo širší soudcovské těleso, není totiž stěžovatelka nikterak zkrácena na svých
procesních právech a nejedná se o takový nedostatek podmínky řízení, pro který by byl Nejvyšší
správní soud nucen zrušit rozsudek krajského soudu pro zmatečnost (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č . j. 3 Azs 5/2003 - 32).
K hypotetické námitce o podjatosti členů senátu zdejší soud uvádí, že podle §8 odst. 5
s. ř. s. účastník nebo osoba zúčastněná na řízení může namítnout podjatost soudce, soudní osoby,
tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti
dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později
uplatněným námitkám se nepřihlíží. Stěžovatelka však ke své tíži ani za stavu, kdy již byla
obeznámena se složením ve věci rozhodujícího senátu, případnou námitku podjatosti
kvalifikovaně neuplatnila.
O věci samé uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Podle §14 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. n árok na dávku vzniká, jestliže podmínky
pro vznik nároku na dávku byly splněny v době pojištění nebo v době přerušení pojištění
(§10 odst. 9). Podle odst. 2 téhož ustanovení v případě souběhu pojištění se podmínky pro vznik
nároku na dávku posuzují v každém pojištění samostatně, tato zásada navazuje na §8
(podle tohoto ustanovení vykonává-li zaměstnanec více zaměstnání, z nichž každé zakládá účast
na nemocenském pojištění, je pojištěn z každého z těchto zaměstnání) a platí i v případě
souběžného výkonu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti. Je-li nárok na tutéž dávku,
s výjimkou vyrovnávacího příspěvku v těhotenství a mateřství, so učasně z více pojištění, náleží
dávka ze všech pojištění jen jednou.
V posuzovaném případě nárok na dávku nemocenského pojištění z dohody o pracovní
činnosti byl vázán především na vznik příslušné sociální události v ochranné lhůtě podle §15
téhož zákona.
Ve věci nebylo sporu, že stěžovatelce nárok na dávku z dohody o pracovní činnosti
nevznikl, neboť uplynula ochranná lhůta dne 29. 6. 2009.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud uvádí, že dospěl k totožnému závěru jako žalovaná
a krajský soud, byť tomu tak bylo z odlišných důvodů.
Jak již bylo uvedeno, v případě souběhu více pojištění, byly-li podmínky nároku na dávku
nemocenského pojištění splněny v každém pojištění, náleží dávka jen jednou , přičemž se vypočte
ze součtu úhrnných denních vyměřovacích základů stanovených z jednotlivých pojištěných
činností. Tento postup však nemohl být v posuzované věci aplikován (výpočet tzv. úhrnného
vyměřovacího základu) z důvodu, že nárok na dávku z dohody o pracovní činnosti vůbec
nevznikl, jak bude vyloženo níže. Je nutno odmítnout konstrukci představenou v kasační
stížnosti, kdy nezákonnost uzavření dohody o pracovní činnosti by měla být kompenzována další
přistupující nezákonností, a to přičtením denního vyměřovacího základu z neplatné dohody
o pracovní činnosti k dennímu vyměřovacímu základu z pracovní smlouvy.
Stěžovatelka zpochybnila platnost dohody o pracovní činnosti, považovala ji nově
za absolutně neplatnou a dovodila, že veškeré plnění vyplacené formálně z dohody o pracovní
činnosti je plněním podle pracovní smlouvy a takto souhrnně je třeba je akceptovat jako
vyměřovací základ.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že právní posouzení otázky účasti zaměstnance
na nemocenském pojištění, potažmo posouzení otázky, zda je určitá osoba povinna platit
pojistné ve smyslu zákona o pojistném, je vázáno na posouzení předběžné otázky spočívající
v určení, v jakém pracovněprávním vztahu je určitá osoba k zaměstnavateli, a zda tento vztah
v rozhodném období trval (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6 . 2006,
č. j. 6 Ads 33/2005 - 52, dostupný na www.nssoud.cz).
Předmětná dohoda o pracovní činnosti ze dne 7. 12. 2007 uzavřená na období
od 1. 1. 2008 do 31.12. 2008 měla být podle náhledu stěžovatelky absolutně neplatná, k čemuž
se přikláněla ve správním řízení a nyní i v řízení o kasační stížnosti. Žalovaná a krajský soud
považovaly dohodu za platnou jednak z důvodů odlišně vymezeného druhu práce oproti
pracovní smlouvě stěžovatelky a jednak proto, že se stěžovatelka měla stran její platnosti obrátit
na soud. Pouhé jednostranné prohlášení stěžovatelky vůči jejímu zaměstnavateli o neplatnosti
dohody nebylo dle jejich náhledu postačující s přihlédnutím ke stavu, že dohoda byla uzavřena
pouze do 31. 12. 2008.
Právní úprava obsažená v zákoníku práce týkající se neplatnosti právních úkonů ke dni
uzavření dohody o pracovní činnosti (7. 12. 2007), která byla účinná do 13. 4. 2008, v ustanovení
§20 stanovila, že „jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu, považuje se právní úkon za platný, pokud
se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá; to neplatí v případě právního úkonu směřujícího
ke vzniku pracovního poměru nebo k uzavření dohody o práci konané mimo pracovní poměr. Neplatnosti
se nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl- li úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda
účastníků“.
Jak judikoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2362/2009 ze dne 7. 7. 2010
„vada pracovněprávního úkonu učiněného v období od 1. 1. 2007 do 13. 4. 2008 může mít za následek
jeho absolutní neplatnost jen tehdy, byl-li učiněn za účelem vzniku pracovního poměru nebo uzavření dohody
o práci konané mimo pracovní poměr; v ostatních případech, tj. směřoval -li pracovněprávní úkon k jiným právům
a povinnostem, může být právní úkon neplatný jen relativně (§20 zák. práce ve znění od 1. 1. 2007
do 13. 4. 2008)“.
Pracovněprávní úprava tak vychází z relativní neplatnosti právního úkonu, v posuzované
době uzavření dohody o pracovní činnosti však ještě obsahovala výjimku, která dopadá
na projednávanou věc. Onou výjimkou jsou právní úkony směřující ke vzniku pracovního
poměru nebo k uzavření dohody o práci konané mimo pracovní poměr. Pokud v nich nebyly
řádně sjednány podstatné náležitosti, mezi ně patří i druh práce, jsou neplatné, a v tomto případě
jde o neplatnost absolutní.
Soud pak musí z úřední povinnosti posuzovat otázku absolutní neplatnosti právních
úkonů, k nimž se váže rozhodnutí správního orgánu, jež je žalobou přezkoumáváno.
K problematice absolutně neplatných právních úkonů se vyjádřil Ústavn í soud a v rozhodnutí
sp. zn. II. ÚS 91/98 k tomu uvedl: „….Absolutně neplatné právní úkony se považují za existující,
ale neplatné, takže pro vady, se kterými zákon takovou neplatnost spojuje, z nich pro účastníky ani pro třetí
osoby nevznikají právní následky. Pro absolutní neplatnost je dále charakteristické, že nastává přímo ze zákona
(ex lege), aniž by se musel jejích následků nejprve dovolávat některý z účastníků, soud, ev. jiný orgán, přihlíží
k takové neplatnosti z úřední povinnosti (ex offo), co do doby působí absolutní neplatnost od počátku (ex tunc),
tj. úkon je neplatný od okamžiku svého vzniku…..“
Základními pracovněprávními vztahy jsou podle §3 zákoníku práce pracovní poměr
a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohoda
o pracovní činnosti a dohoda o provedení práce). Zaměstnavatel musí se zaměstnancem
dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán.
Z hlediska zákoníku práce se každý pracovněprávní vztah posuzuje samostatně a nezávisle
na ostatních. Jediné omezení obsahuje §13 odst. 4 zákoníku práce, podle něhož zaměstnanec
v dalším pracovním poměru nebo na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní
poměr u téhož zaměstnavatele nemůže vykonávat práce, které jsou stejně druhově vymezeny.
Jiné omezení zákoník práce nezná. Z ustanovení lze také dovodit, že tato jiná práce musí být
konána v jiné době, než je stanovena pro výkon práce v původním pracovním poměru
(aby nedocházelo k dvojímu odměňování). Cílem citovaného ustanovení zákoníku práce je bránit
obcházení ustanovení zákoníku práce o práci přesčas.
Podle §93 zákoníku práce práci přesčas je možné konat jen výjimečně. Zaměstnavatel
ji může nařídit jen z vážných provozních důvodů, a to i na dobu nepřetržitého odpočinku
mezi dvěma směnami. Nařízená práce přesčas nesmí u zaměstnance činit více než 8 hodin
v jednotlivých týdnech a 150 hodin v kalendá řním roce.
Novela zákoníku práce, která byla p řijata zákonem č. 294/2008 Sb. (účinnost
od 1. 10. 2008) stanoví v §93a možnost další dohodnuté práce přesčas – speciálně pouze
ve zdravotnictví. Podle §93a zákoníku práce, další dohodnutou prací přesčas ve zdravotnictví
se rozumí práce v nepřetržitém provozu, spojená s příjmem, léčbou, péčí nebo se zajištěním
přednemocniční neodkladné péče v nemocnicích, ostatních lůžkových zdravotnických zařízeních
a zdravotnických zařízeních zdravotnické záchranné služby. Daná úprava je kogentní a značně
podrobná a je vhodné upozornit, že její forma musí být písemná, jinak je neplatná
Nejvyšší správní soud uvádí, že z vymezení druhu práce sjednaného v dohodě o pracovní
činnosti, jež se jeví účelově neurčitá, je zřejmé, že pracovní činnost stěžovatelky měla směřovat
k obdobné práci dle pracovní smlouvy, respektive na ni navazovat, mimo jiné např. k zajištění
ústavních pohotovostních služeb, v dohodě o pracovní činnosti je tato činnost uvedena
jako „zajištění provozu oddělení v nočních hodinách“. V pracovní smlouvě byl druh práce
stěžovatelky určen jako práce lékařky a podle náplně práce stěžovatelky tato práce zahrnovala
rovněž zajištění ústavní pohotovostní služby. Sjednaný druh práce jak podle pracovní smlouvy,
tak podle dohody o pracovní činnosti, se bezpochyby podstatně překrýval, rozdílné bylo
pouze jeho časové vymezení. K tomu navíc stěžovatelka ve správní řízení marně navrhovala
provedení důkazů na podporu svých tvrzení o podřaditelnosti prací vykonávaných podle dohody
pod okruh prací stanovených v pracovní smlouvě. Ze správního spisu je dále zřejmé, že uvedené
nezpochybňoval ani zaměstnavatel stěžovatelky, jenž správním orgánům sdělil, že účelem dohody
o pracovní činnosti bylo prosté zajištění nadlimitních přesčasů lékařů a zdravotnického personálu.
K obdobným zjištěním ostatně dospěl i krajský soud, když nelze přehlídnout, ž e korigoval
závěry žalované, neboť vyzdvihl, že práce stěžovatelky jako lékařky v nočních směnách
a ve svátcích byla prováděna v omezeném rozsahu (oproti pracovní smlouvě), a z toho důvodu
také byl navázán odlišný pracovně právní vztah. Pokud však krajský soud připustil totožnost
druhu práce sjednaných v obou pracovně právních poměrech, lišící se tak pouze jejich rozsahem,
měl dojít závěru, na němž stojí i zdejší soud, že dohoda o p racovní činnosti stěžovatelky byla
absolutně neplatná.
Nejvyšší správní soud je totiž toho názoru, že stěžovate lka vykonávala dle dohody
o pracovní činnosti práci, která nebyla jiného druhu než práce sjednaná v pracovní smlouvě,
například na jiné odbornosti nebo jiného druhu než běžná práce lékaře v řádné pracovní době.
Na tomto místě zdejší soud uvádí, že podle §19 odst. 2 zákoníku práce, n eplatnost
právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně
sám; vznikne-li zaměstnanci následkem takového neplatného právního úkonu škoda,
je zaměstnavatel povinen ji nahradit.
Ve vztahu k posuzované dávce je však nutno vyslovit, že p odle §5a bod. 5 zákona
č. 187/2006 Sb. jsou pojištění při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně účastni
zaměstnanci činní na základě dohody o pracovní činnosti, ta však byla v projednávané věci
shledána neplatnou, a z tohoto důvodu tak v období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2008 pojistný
poměr z dohody o pracovní činnosti stěžovatelce nevznikl.
Nejvyšší správní soud tak souhlasí se stěžovatelkou potud, že předmětná dohoda
o pracovní činnosti byla uzavřena v rozporu se zákoníkem práce a je absolutně neplatná, zároveň
však dodává, že z tohoto dílčího závěru nelze dále pro stěžovatelku ve věci nyní posuzované
dávky ničeho vytěžit. Nelze totiž přistoupit na konstrukci, že pracovní smlouvou byly
konzumovány činnosti, které stěžovatelka vykonávala podle dohody o pracovní činnosti,
která však měla, jak bylo vyloženo výše, svou podstatou pouze vyloučit kogentní úpravu,
jíž se pracovní smlouva řídila a která pamatuje na zákonnou regulaci práce přesčas. Oba smluvní
instrumenty tak ve své komplexnosti izolovaně upravovaly základní náležitosti pro vznik
pracovně právního vztahu, dle nichž byly i práce vykonávány, ovšem s tím rozdílem, že činnosti
sjednané podle dohody o pracovní činnosti již nebyly právem aprobované. Jinými slovy, na práce
stěžovatelky vykonávané podle dohody o pracovní činnosti nelze nahlížet jako na práce
podle pracovní smlouvy, neboť mimo jiné jejich časový rozsah je v rozporu se zákoníkem práce
(§93 odst. 4 zákoníku práce) a v důsledku toho ani nelze k dennímu vyměřovacímu základu z
pracovní smlouvy přičíst vyměřovací základ z neplatné dohody o pracovní činnosti. Nadto, měla–
li stěžovatelka na mysli, že její činnost lze podřadit pod režim dohody dle §93a zákoníku práce,
její konkludentní uzavření je vyloučeno.
Ostatně k poukazu stěžovatelky na rozsudek Evropského soudního dvora v kasační
stížnosti, lze již jen navíc uvést, že uvedená úprava v §93a zákoníku práce účinná od 1. 10. 2008,
tedy v období ve věci rozhodném, byla jeho odrazem, neboť zákoník práce musel nově definovat
pracovní pohotovost, což se dle důvodové zprávy projevilo negativně zejména ve všech
zařízeních s nepřetržitým provozem, zejména v nemocnicích a v zařízeních zdravotnické
záchranné služby. Absence pracovní pohotovosti na pracovišti vyvolávala nárůst limitované
přesčasové práce, a proto se do zákoníku práce, jenž je i podle zdejšího soudu v souladu
se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES, transponovalo ustanovení čl. 22
téže směrnice (tato směrnice je konsolidovaným zněním směrnice č. 93/104, na níž poukazovala
stěžovatelka). Uvedená směrnice se týká některých aspektů úpravy pracovní doby a zdůrazňuje
právo všech pracovníků na dostatečnou dobu odpočinku, přičemž v této souvislosti je rovněž
nezbytné stanovit maximální délku týdenní pracovní doby. Podle tohoto článku může členský stát
„při dodržení obecných zásad ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků a přijetí dalších
nezbytných opatření“ využít výjimky z čl. 6 cit. směrnice - z maximální délky týdenní pracovní
doby, která činí pro každé období sedmi dnů včetně práce přesčas 48 hodin. Zaměstnancům
se tak umožňuje pracovat po dohodě se zaměstnavatelem nad výše uvedený týdenní limit .
Tato dohoda však nebyla v posuzova né věci aplikována, neboť potřeba přesčasů byla
zajištěna instrumentem dohody o pracovní činnosti, jež však upravovala práce totožného druhu
jako u pracovního poměru a vzhledem k době uzavření dohody trpěla absolutní neplatností.
Zdejší soud konečně poukazuje i na to, že výše vyslovené závěry o předmětné dohodě
o pracovní činnosti mají svůj odraz ve skutečnosti, že si stěžovatelka může požádat o vrácení
pojistného na sociální zabezpečení (§17 zákona č. 589/1992 Sb.) z této dohody odvedeného.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že jakkoli právní závěry, ke kter ým dospěl krajský soud,
byly v určitých ohledech nepřesné, ve výsledku rozhodl tento soud správně, tj. v souladu
se zákonem, zamítl-li žalobu stěžovatelky. Kasační stížnost stěžovatelky tedy nebyla důvodná
a Nejvyšší správní soud ji proto podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 2 s. ř. s., neboť neúspěšné stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované v dané věci
náhradu nákladů řízení podle zákona nelze přiznat (§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s ust. §120
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu