ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.111.2011:84
sp. zn. 3 Ads 111/2011 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: R. Č., proti
žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad
Labem, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2007, č. j. 2281/SZ/2007, ev. č.
114394/2007, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 16. 8. 2010, č. j. 42 Cad 75/2008 - 60,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2010, č. j. 42 Cad 75/2008-60,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne
20. 6. 2007, č. j. 2281/SZ/2007 a rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 16. 4. 2007,
č. j. 46967/2007/MOS, a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Krajský úřad Ústeckého
kraje žalobou napadeným rozhodnutím zamítl odvolání proti uvedenému prvoinstančnímu
rozhodnutí Magistrátu města Mostu, kterým byla žalobkyni s odkazem na ust. §21, §44 odst. 3
a §61 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále „zákon o pomoci v hmotné
nouzi“) snížena dávka pomoci v hmotné nouzi – příspěvěk na živobytí od 1. 4. 2007 vzhledem
k tomu, že se změnil rozdíl mezi částkou př iměřených nákladů na bydlení a částkou živobytí
z částky 506 Kč na částku 50 Kč měsíčně.
Krajský soud při posouzení žalobních námitek předně konstatoval, že rozhodnutí
správního orgánu I. stupně i žalované bylo doručeno v souladu se zákonem žalobkyni, neboť
správní spis neobsahuje žádný doklad o tom, že by žalobkyně byla v řízení před správními orgány
zastoupena svým manželem na základě plné moci. Soud rovněž vyslovil, že rozhodnutí správních
orgánů I. i II. stupně nelze považovat za nepřezkoumatelné.
Krajský soud se dále především zabýval rozhodnou otázkou, zda při výpočtu příspěvku
na živobytí za měsíc duben 2007 je třeba do okruhu oprávněných osob podle §5 zákona
o pomoci v hmotné nouzi, tj. osob majících nárok na příspěvek na živobytí a na doplatek
na bydlení zahrnout pouze žalobkyni a jejich 5 nezletilých dětí a nikoliv i jejího manžela.
Krajský soud byl toho názoru, že manžel žalobkyně do tohoto okruhu oprávněných osob spadá,
a to ve smyslu ust. §5 odst. 1 písm. e) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Dle tohoto ustanovení
se totiž za oprávněné osoby považují i rodinní příslušníci občana členského státu Evropské unie,
pokud je hlášen na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu
delší než 3 měsíce, nevyplývá–li mu nárok na sociální výhody z přímo použitelného předpisu
Evropských společenství.
Mezi účastníky řízení nebylo sporu ohledně údajů uvedených v žádosti o příspěvek
na živobytí podané dne 28. 2. 2007, a to pokud se jedná o žalobkyni - že je česká státní občanka
a pokud se jedná o manžela žalobkyně – J. Č. – že je státním příslušníkem Ruské federace a že
oba společně se svými 5 nezletilými dětmi bydlí v České republice, na adrese Z. F. X, M.
Krajskému soudu bylo z úřední činnosti známo, že manžel žalobkyně je hláše n na území
České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce,
což ostatně nerozporoval ani žalovaný. Na základě těchto skutečností, tj. že manžel žalobkyně
je sice z nečlenského státu Evropské unie, ovšem zároveň je dík y uzavření sňatku se žalobkyní,
která je občanem České republiky a tedy i občanem Evropské unie, rodinným příslušníkem
občana členského státu Evropské unie, dospěl krajský soud na rozdíl od žalovaného k závěru,
že při výpočtu výše příspěvku na živobytí za měsíc duben 2007 měl být manžel žalobkyně
zahrnut do okruhu oprávněných osob ve smyslu §5 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi.
Uvedené ustanovení §5 odst. 1 písm. e) zákona o pomoci v hmotné nouzi nelze podle
krajského soudu vykládat tak, že se vztahuje jen na rodinné příslušníky osob, kteří jsou občany
jiných členských států Evropské unie. Při tomto výkladu by totiž při stanovení výše příspěvku
na živobytí nesporně docházelo k diskriminaci českých občanů, jejichž rodinní příslušníci jsou
z nečlenského státu Evropské unie, oproti rodinným příslušníkům občanů jiného členského státu
Evropské unie než je Česká republika , kteří jsou také z nečlenského státu Evropské unie . Krajský
soud má za to, že občané České republiky musí mít stejná práva jako občané jiných členských
států Evropské unie a stejná práva musí mít i jejich rodinní příslušníci . S rozlišováním mezi
občany České republiky a ostatními občany Evropské unie nelze souhlasit i s ohledem na čl. 17
Smlouvy o založení Evropských společenství, podle něhož občané České republiky a občané
ostatních členských států představují jednotnou skupinu občanů Evropské unie. Krajský soud
v této souvislosti odkázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008,
č. j. 4 Ads 40/2008 - 73. Na základě uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že správní orgány
pochybily, neboť při stanovení výše příspěvku na živobytí za měsíc duben 2007 nesprávně zaujaly
názor, že manžel žalobkyně neměl být zahrnut do okruhu oprávněných osob ve smyslu §5
zákona o pomoci v hmotné nouzi. Rozhodnutí obou správních orgánů proto podle §78 odst. 1 a
3 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Podanou kasační stížností napadl žalovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedl, že tvrzení krajského soudu, že je mu z úřední
činnosti známo, že manžel žalobkyně je hlášen na území České republiky k pobytu podle
zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce, je pro stěžovatele překvapivé,
nepodložené a navíc nepravdivé. Stěžovatel tuto skutečnost v rozhodnutí neuvedl, ani žalobkyně
toto v řízení nenamítla. V dané věci je podstatné postavení manžela žalobkyně v době
rozhodování správních orgánů. V této době byl dotyčný žadatelem o azyl. Sporným výkladem
v obdobné věci se zabýval i Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 491/07,
jímž odmítl ústavní stížnost, v níž stěžovatel namítl, že správní orgány vyložily příslušná
ustanovení zákonů nesprávně tak, že rodinný příslušník občana členského státu Evropské unie
má nárok na dávku a služby sociální péče pouze tehdy, jestliže je k přechodnému pobytu
na území České republiky hlášen podle zákona č. 326/1999 Sb., čímž vyloučily z jeho působnosti
ty rodinné příslušníky občanů členských států Evropské unie, kteří jsou k tomuto pobytu
přihlášeni podle jiného právního předpisu. Zákon o pomoci v hmotné nouzi obsahuje úpravu
poskytování dávek ve vztahu k cizině v tomto smyslu totožnou.
Ústavní soud konstatoval, že pokud za situace, kdy stěžovatel nebyl hlášen na území
České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu (zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území ČR), správní orgány dospěly k závěru, že nesplňuje zákonem stanovené
podmínky pro poskytnutí dávek podle §103 zákona č. 100/1988 Sb., ne lze v jejich postupu
shledat zásah do jeho základních práv. Podle stěžovatele usnesení Ústavního soudu potvrdilo
správnost výkladu okruhu oprávněných osob v dříve vydaných rozhodnutích a bylo vodítkem
pro rozhodnutí další. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně uvedla, že její manžel je k pobytu
na území České republiky hlášen podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu v platném znění, po dobu
delší než 3 měsíce, resp. od 11. 7. 1996, a je rodinným příslušníkem občanů Evropské unie
ode dne vstupu České republiky do Unie, neboť se svým manželem jsou oddáni od roku 1998.
Tyto skutečnosti žalobkyně vždy ve svých odvoláních a žalobách tvrdila a dokládala je správním
orgánům. Žalovaný o těchto skutečnostech ví ze své úřední činnosti stejně jako správní
orgán I. stupně a krajský soud. Tvrzení žalovaného o tom, že konstatováním krajského soudu
o pobytu manžela žalobkyně hlášeného podle zvláštního právního předpisu je překvapen
a že je nepravdivé, je zavádějící. Žalobkyně má dále za to, že zvláštním právním předpisem
není pouze zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, na něhož odkazuje poznámka
pod čarou, která není součástí zá kona, ale také zákon o azylu, zákon o dočasné ochraně cizinců,
či zákon o pobytu ozbrojených složek cizích států na území ČR. Pokud by měl zákonodárce
v úmyslu z okruhu osob, které mají nárok na dávky a služby sociální péče, vyčlenit osoby,
na které se nevztahuje zákon č. 326/1999 Sb., uvedl by to přímo v zákoně, nikoli v poznámce
pod čarou. Ústavní soud v řadě svých nálezů výslovně uvedl, že poznámka pod čarou není
součástí zákona. K usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 491/07, žalobkyně
uvedla, že tímto usnesením byla ústavní stížnost odmítnuta, soud se tedy věcnou stránkou sporu
nezabýval, názory k věcné stránce sporu nejsou závazné a jsou pouze soukromým názorem
soudce, který usnesení sepsal. Naopak Nejvyšší správní soud se otázkou zvláštního právního
předpisu ve vztahu k příslušníkům občanů EU a ČR věcně zabýval v rozsudku ze dne 23. 7. 2008,
č. j. 4 Ads 40/2008 - 73, přičemž uvedl, že rozdílné zacházení s rodinami českých občanů
na území České republiky je zcela nepřípustné, neboť tím dochází k jejich diskriminaci.
K tíži rodiny žalobkyně nemůže jít ani skutečnost, že Ministerstvo vnitra ČR od 11. 7. 1996
nerozhodlo o žádosti manžela žalobkyně o udělení azylu. Žalobkyně navrhla zamítnutí kasační
stížnosti jako nedůvodné.
Stěžovatel jako důvod své kasační stížnosti označil nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem, tedy důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., kdy odmítl
takový výklad §5 odst. 1 písm. e) zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle něhož lze za zvláštní
právní předpis upravující hlášení k pobytu na území České republiky považovat i jiný právní
předpis, než zákon č. 326/1999 Sb. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel uplatnil
důvod i podle písmene d), tedy nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel
namítl, že tvrzení krajského soudu, že je mu z úřední činnosti známo, že manžel žalobkyně
je hlášen na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší
než 3 měsíce, je nepodložené.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska uplatněných stížních
bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po poso uzení věci dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Podle §5 odst. 1 písm. e ) zákona o pomoci v hmotné nouzi má nárok na dávku
(příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení) rodinný příslušník občana členského státu Evropské
unie (v poznámce pod čarou č. 11 se odkazuje na §15a zákona č. 326/1999 Sb.), pokud je hlášen
na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu (v poznámce pod čarou
č. 9 se odkazuje na zákon č. 326/1999 Sb.) po dobu delší než 3 měsíce, nevyplývá -li mu nárok
na sociální výhody z přímo použitelného předpisu Evropských společenství.
Jak již uvedl krajský soud, uvedené ustanovení je třeba vykládat tak, že za rodinné
příslušníky občanů členského státu Evropské unie se považují i rodinní příslušníci
státních občanů České republiky. Žalovaný toto v podané kasační stížnosti nezpochybnil,
uvedený závěr potvrzuje i §15a zákona č. 326/1999 Sb. zmíněný v poznámce pod čarou k §5
odst. 1 písm. e) zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle něhož se ustanovení zákona
č. 326/1999 Sb. týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie vztahují i na cizince,
který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky. Nejvyšší správní soud
pro úplnost odkazuje i na své závěry obsažené v rozsudku ze dne 23. 7. 2008, č. j. 4 Ads 40/2008
- 73, publ. pod č. 1708/2008 Sb. NSS.
Co se týče druhé podmínky pro nárok manžela žalobkyně (žadatele o azyl) na dávky
příspěvek na živobytí a na doplatek na bydlení, tedy jeho hlášení k pobytu na území České
republiky podle zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce, bylo v projednávané
věci zásadní otázkou, zda tímto zvláštním právním předpisem může být jedině zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, uvedený v poznámce pod čarou (č. 9).
Krajský soud pouze konstatoval, že je mu z úřední činnosti známo, že manžel žalobkyně
je hlášen na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší
než 3 měsíce, a dále že tuto skutečnost nerozporoval ani žalovaný. Splněním této podmínky
se již dále nezabýval. Z uvedeného je možné dovodit, že krajský soud považoval podmínku
hlášeného pobytu za splněnou na základě toho, že manžel žalobkyně byl žadatelem o azyl,
tedy že byl hlášen k pobytu podle zákona č. 325/1999 Sb. Nejvyšší správní soud
zde poznamenává, že pokud soud hodlá zahrnout do svého rozhodnutí skutečnosti, které jsou
mu známé z jeho úřední činnosti, musí uvést, ze které jeho konkrétní činnosti či postupu
jsou mu prezentované skutečnosti známé a jak se o nich dozvěděl (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009 - 129, publ. pod č. 2038/2010 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud při posouzení výše nadnesené otázky předně uvedl, že podle
ustálené judikatury poznámka pod čarou uvedená v zákoně slouží jako interpretační pomůcka,
není právně závazná, součástí právního předpisu by byla pouze v případě, že by to bylo výslovně
vyjádřeno, jako je tomu např. v případě příloh zákonů (viz Filip, J. Poznámky pod čarou
jako problém legislativy a judikatury. Právní zpravodaj - Časopis pro právo a podnikání, říjen
1999, s. 7 – 8, nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, č. 173/1999 Sb. ÚS, dále obdobně např. nálezy ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99, č. 14/2000 Sb. ÚS,
a ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 277/96, č. 109/1996 Sb. ÚS).
Nejvyšší správní soud má dále za to, že smyslem §5 odst. 1 písm. e ) zákona o pomoci
v hmotné nouzi je vyloučit nárok na dávky u těch osob, které jsou oprávněny k pobytu na území
České republiky pouze krátkodobě, tj. po dobu nepřesahující 3 měsíce. Ke splnění podmínky
pro nárok na dávku je tedy nezbytný právní titul k pobytu na území České republiky po dobu
delší než 3 měsíce, založený zvláštním právním předpisem. Tím je ve většině případů právě zákon
č. 326/1999 Sb. Nelze však vyloučit, že je takovýto právní titul založen i jiným právním
předpisem, např. zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jehož aplikace se žalobkyně dovolávala.
Jestliže stěžovatel opíral svoji argumentaci o usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2007,
sp. zn. I. ÚS 491/07, jí mž byla odmítnuta ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43
odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., je nutno konstatovat, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy
jsou pro všechny orgány i osoby závazná pouze vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu,
tedy meritorní rozhodnutí, nikoli usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti.
Nejvyšší správní soud navíc podotýká, že se ve věci jednalo o režim zákona č. 100/1988 Sb.
S ohledem na podobnost úpravy se zákonem o pomoci v hmotné nouzi lze vyslovit, že pokud
Ústavní soud neshledal zásah do základních práv stěžovatele v případě, kdy správní orgány
za zvláštní právní předpis uvedený v poznámce pod čarou č. 71 u citovaného zákona považovaly
pouze zákon č. 326/1999 Sb., tím spíše nelze porušení základních práv shledat v případě širšího
výkladu §5 odst. 1 písm. e) zákona o pomoci v hmotné nouzi , který umožňuje pobyt na území
České republiky i na základě jiného zákona.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda zákon č. 325/1999 Sb. skutečně právní titul
k pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky v požadované délce
konstituuje.
Podle §72 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění účinném ke dni rozhodnutí
správního orgánu, žadateli o udělení mezinárodní ochrany udělí policie vízum za účelem řízení
o udělení mezinárodní ochrany. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení vízum podle odstavce 1
opravňuje cizince k pobytu až na dobu 90 dnů, pokud tento zákon nestanoví jinak; dobu pobytu
policie na žádost cizince prodlouží až o 90 dnů. Žádost o prodloužení doby pobytu je cizinec
povinen podat v době platnosti tohoto víza. Platnost víza za účelem řízení o udělení mezinárodní
ochrany zaniká nabytím právní moci rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Podle §2 odst. 4
zákona č. 325/1999 Sb., ve znění účinném ke dni rozhodnutí správního orgánu, se žadatelem
o udělení mezinárodní ochrany pro účely tohoto zákona rozumí cizinec, který požádal Českou
republiku o mezinárodní ochranu, nebo cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní
ochrany v jiném členském státě Evropské unie, je -li Česká republika příslušná k jejímu
posuzování. Postavení žadatele má cizinec po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany
a po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva podle zvláštního právního
předpisu, má-li tato žaloba odkladný účinek.
Vízum za účelem řízení o udělení mezinárodní ochrany upravené v §72 zákona
č. 325/1999 Sb. bylo obdobou ke krátkodobému vízu k pobytu do 90 dnů upravenému v §26
až §29 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2011. Nejvyšší správní soud
poznamenává, že zákon č. 325/1999 Sb. ve znění po novele provedené zákonem č. 427/2010 Sb., účinné od 1. 1. 2011, neobsahuje vízum za účelem řízení o udělení mezinárodní ochrany
ani vstupní vízum. Jak uvádí dů vodová zpráva k zákonu č. 427/2010 Sb. (bod 57), postupy
a podmínky udělování krátkodobých víz jsou upraveny nařízením Evropského parlamentu a Rady
(ES) č. 810/2009, ze dne 13. července 2009, o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex).
Toto nařízení taxativně stanoví typy krátkodobých víz, přičemž nezná vstupní vízum ani vízum
za účelem řízení o udělení mezinárodní ochrany jakožto samostatné typy krátkodobého víza.
Neupravuje ani co do obsahu či účelu obdobné typy víza, které je možné vydat na území
členských států či pro účely podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Novelou zákona
č. 325/1999 Sb. byl proto z celého textu zákona institut víza za účelem řízení o udělení
mezinárodní ochrany (a vstupního víza) odstraněn. Oprávnění k pobytu na území podle nyní
účinné právní úpravy vyplývá již ze samotného řízení o udělení mezinárodní ochrany, vízum
se nevydává.
Ustanovení §78b zákona č. 325/1999 Sb. v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany
dále upravuje vízum k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu na území. Podle odstavce 1
tohoto ustanovení se vízum za účelem strpění pobytu udělí na žádost cizinci, který předloží
doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci mezinárodní ochrany. Vízum za účelem strpění pobytu nelze udělit, pokud cizinec podává
opakovaně kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu, ačkoliv již o kasační stížnosti
proti tomuto rozhodnutí bylo pravomocně rozhodnuto, nebo pokud cizinec na území pobývá
na základě povolení k pobytu podle zvláštního právního předpisu. Podle odstavce 2 je časová
platnost víza za účelem strpění pobytu stanovena na dobu nezbytně nutnou, nejdéle však na dobu
1 roku. Na žádost cizince, není-li řízení o kasační stížnosti ukončeno, může být do ba platnosti
víza za účelem strpění pobytu prodloužena, a to i opakovaně.
Z citovaných ustanovení zákona č. 325/1999 Sb. vyplývá, že pokud měl být právní titul
manžela žalobkyně k pobytu na území České republiky odpovídající §5 odst. 1 písm. e) zákona
o pomoci v hmotné nouzi založen zákonem č. 325/1999 Sb., muselo se v době rozhodování
správních orgánů jednat o vízum udělené podle §78b, neboť pouze v tomto případě byla splněna
podmínka hlášení k pobytu v délce nad 3 měsíce.
Pouhá skutečnost, že manžel žalobkyně byl žadatelem o azyl, resp. o udělení mezinárodní
ochrany, tudíž nepostačuje k závěru o tom, že splňoval podmínku podle §5 odst. 1 písm. e)
zákona o pomoci v hmotné nouzi. Teprve na základě zjištění, na základě jakého konkrétního
právního titulu (víza uděleného podle zákona č. 325/1999 Sb.) manžel žalobkyně na území České
republiky pobýval, by bylo možné posoudit, zda splňoval podmínku spočívající v hlášení
k pobytu na území České republiky po dobu delší než 3 měsíce. Účastníci řízení přitom pouze
shodně uvádí, že manžel žalobkyně byl v době rozhodování žalovaného žadatelem o azyl.
Ze soudního ani správního spisu č. j. 2281/SZ/2007, ev. č. 114391/2007, však nevyplývá, jaké
vízum mu bylo v době rozhodování správních orgánů uděleno, není zde založena ani jeho žádost
o azyl, rozhodnutí ministerstva vnitra či správních soudů v této věci. Jak již bylo uvedeno výše,
krajský soud žádnou konkrétní skutečnost týkající se pobytu manžela žalobkyně na území České
republiky neuvedl.
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že krajský soud nezjistil náležitě skutkový stav věci
nezbytný pro posouzení nároku manžela žalobkyně na dávky příspěvek na živobytí a na doplatek
na bydlení podle zákona o pomoci v hmotné nouzi, tedy předpoklad pro posouzení zákonnosti
rozhodnutí žalovaného. Jde o vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé. S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud zjistil naplnění důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zrušil dle §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížností
napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V něm je krajský soud podle §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným
tímto rozsudkem.
V novém rozhodnutí rozhodne Krajský soud v Ústí nad Labem i o nákladech řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2011
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu