ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.128.2011:125
sp. zn. 3 Ads 128/2011 - 125
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: J. V.,
zastoupeného JUDr. Miloslavem Petrželou, advokátem se sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti
žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2008, č.j. 2007/7557/30, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2011, č. j. 7 A 63/2011 – 101,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2011, č. j. 7 A 63/2011 – 101,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 21. 4. 2008,
č.j. 2007/7557/30, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl
odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Celního ředitelství Brno ze dne 1. 10. 2007, č.j. 7087-
03/07-010100-90, jímž byl žalobce propuštěn ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d)
zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“), a toto rozhodnutí potvrdil. Správní
orgány obou stupňů vzaly za prokázané, že se žalobce dopustil zavrženíhodného jednání, které
má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, a porušil
služební slib tím, že dne 28. 2. 2007 v rámci plnění služebních povinností uložil blokovou pokutu
ve výši 4000 Kč, na její zaplacení vybral 200 euro, tedy v rozporu s předpisy přijal nepovolenou
měnu, do rozpočtu odvedl 4000 Kč, čímž se obohatil o cca rozdíl dle platného kurzu ve výši
1600 Kč. Žalovaný odvolání žalobce zamítl a toto rozhodnutí potvrdil.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2011, č. j. 3 Ads 10/2011 – 77, zrušil
předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2010, č. j. 7 Ca 156/2008 – 46, a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v první řadě shledal pochybení Městského
soudu v Praze v tom, že se soud zabýval pouze procesním postupem správního orgánu
při opatření vysvětlení řidiče kamionu a jeho následnou použitelností při zjišťování skutkového
stavu, a nevypořádal se již s dalšími žalobními námitkami. Nejvyšší správní soud dále shledal
pochybení Městského soudu v Praze v tom, že soud bez dalšího konstatoval, že nesprávný
postup správního orgánu při opatření záznamu o podaném vysvětlení řidičem kamionu mohl
mít vliv na zákonnost rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu proto zrušil. Nejvyšší správní
soud má za to, že zjištěné pochybení nepochybně bylo vadou takového charakteru, že mohlo vést
k nezákonnému rozhodnutí ve věci. Současně však dospěl k závěru, že za situace, kdy Městský
soud v Praze zjistil, že vyjádření řidiče kamionu bylo opatřeno vadným procesním postupem
a nebylo tudíž možné je užít jako jeden z podkladů pro rozhodnutí, mohl si dále učinit úsudek
o tom, zda s ohledem na ostatní shromážděné důkazy předmětná vada skutečně tento důsledek
měla, tedy zda na základě ostatních shromážděných podkladů nebylo možné považovat skutkový
stav za náležitě zjištěný. Nepochybně se měl přitom zabývat i protokoly z výslechu svědků N. T.
V., řidiče kamionu, a jeho zaměstnavatele S. K. pořízených v trestním řízení, které žalovaný
předložil v průběhu soudního řízení.
V nyní napadeném rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že provedl dokazování
protokoly z výslechu svědků N. T. V., řidiče kamionu, a jeho zaměstnavatele. Dospěl přitom
k závěru, že zjištěné pochybení správního orgánu při opatření záznamu o podaném vysvětlení
řidičem kamionu mělo za následek nezákonnost správního řízení. Po provedení dokazování soud
zjistil skutkové a právní deficity, které dokazováním odstranit nemohl. Městský soud v Praze
vycházel z toho, že skutkový stav zjištěný žalovaným stál na procesně vadné výpovědi řidiče
kamionu, tedy důkazu, k němuž nebylo možné v řízení přihlédnout, a dále na výpovědích
žalobce, Z. D., písmoznalecké analýze a pokutových blocích. Bez zásadního důkazu, výpovědi
řidiče kamionu, v jejímž kontextu byly ostatní důkazy také vykládány, však ostatní důkazy
neprokazují zjištěný skutkový stav, zejména přijetí pokuty v euro. Skutkový stav byl tudíž zjištěn
nedostatečně. Doplněním dokazování nelze tuto vadu odstranit. Pokud by soud z důkazů
vycházel, učinil by zásadní skutkové zjištění a fakticky by tak rozhodl o vině a trestu žalobce.
Vada řízení správního by zůstala nedotčena. Skutková zjištění, z nichž se podává výrok o vině a
trestu, by byla učiněna soudem, nikoli správním orgánem, nejednalo by se o soudní přezkum
rozhodnutí, nýbrž o nalézací řízení. Důsledkem toho by pak soud žalobci neposkytl ochranu jeho
veřejných subjektivních práv. Naopak by nebylo respektováno právo žalobce vyjádřit se
k zásadnímu podkladu rozhodnutí před jeho vydáním, právo na hodnocení tohoto podkladu
v odůvodnění rozhodnutí a právo vymezit se vůči takovému hodnocení žalobou proti správnímu
rozhodnutí. Soud tedy dokazování podle pokynu Nejvyššího správního soudu provedl, z těchto
důkazů však při posouzení žaloby z výše uvedených důvodů nevycházel.
Co se týče dalších žalobních námitek, Městský soud v Praze konstatoval, že rozsudek
Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 25. 6. 2009, č. j. 7 Ca 156/2008, jímž byl žalobce
zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat trestný čin zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, byl vydán po ukončení správního řízení.
Nemohl mít tudíž vliv na možnost správního orgánu vést řízení a rozhodnout o propuštění
žalobce ze služebního poměru. Při hodnocení naplnění důvodu propuštění podle §42 odst. 1
písm. d) zákona č. 361/2003 Sb. není služební funkcionář vázán rozhodnutím ve věci trestní,
nebyl proto důvod, aby správní orgán vyčkal rozhodnutí v trestní věci. Soud tímto rozsudkem
rovněž nebyl vázán, neboť se nejednalo o rozsudek odsuzující. Pokud jde o výrok rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, soud jej posoudil jako určitý. Je z něj seznatelné, jakého jednání
se žalobce dopustil a pod jakou skutkovou podstatu uvedenou v zákoně bylo jednání podřazeno.
Pokud jde o trestný čin, jehož znaky má jednání žalobce vykazovat, postačí jeho specifikace
v odůvodnění rozhodnutí, to platí i pro uvedení předpisů upravujících způsob vybírání pokut,
resp. měnu, v níž mají být pokuty vybírány. Ve věci nebylo sporu o tom, že na pokutové bloky
nepsal údaje o částkách a měně žalobce. Důkaz kriminalistickou expertízou nemá sám o sobě
vůči jednání žalobce význam, lze jej však hodnotit v kontextu s ostatními důkazy. Městský soud
v Praze rozhodnutí žalovaného podle §76 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Podanou kasační stížností napadl žalovaný rozsudek Městského soudu v Praze z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítl, že se Městský soud v Praze neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 23. 3. 2011, č. j. 3 Ads
10/2011 – 77. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku Městskému soudu v Praze uložil,
aby se náležitě zabýval i protokoly z výslechu svědků v trestním řízení, tj. výpovědí řidiče
kamionu a jeho zaměstnavatele, a řádně je zhodnotil za účelem posouzení správnosti a úplnosti
skutkových zjištění z hlediska prokázání škodlivého jednání žalobce vedoucího k jeho propuštění.
Podle Nejvyššího správního soudu není soud při tomto hodnocení omezen jen tím, co nalezl
správní orgán, ale naopak může sám zjišťovat a ověřovat skutkový stav na základě dostupných
skutkových okolností, pokud osvědčují skutkový stav, který tu byl již v době rozhodování
správního orgánu. Městský soud v Praze však takto nepostupoval. Uvedl sice, že jako důkazy
provedl i předmětné zaprotokolované výpovědi řidiče kamionu a jeho zaměstnavatele, z dalších
jeho úvah je ale naprosto zřejmé, že tomu tak nebylo a že k nim vůbec nepřihlédl. Soud
konstatoval, že vada řízení spočívající v nesprávném úředním postupu při získání prvotní
výpovědi řidiče kamionu před celními orgány měla za následek nezákonnost napadeného
rozhodnutí, když další (jím vyjmenované) důkazy neprokazují zjištěný skutkový stav. Mezi tyto
další důkazy však bezdůvodně nezahrnul zmíněné výpovědi z trestního řízení, neboť by se podle
jeho názoru jednalo o nepřípustné doplnění dokazování a nepřípustné zásadní skutkové zjištění.
Takový závěr stěžovatel odmítá. Předmětné výpovědi z trestního řízení totiž nejsou žádnými
novotami v řízení, ale jsou obsahově zcela totožné se soudem odmítnutou výpovědí řidiče
a písemným vyjádřením jeho zaměstnavatele. Jejich provedení mělo vést pouze k prokázání jejich
pravdivosti a k potvrzení závěrů, které z nich správní orgán vyvodil. Zohlednění těchto důkazů
nemohlo znamenat nějaká nová skutková zjištění, když ve věci bylo správním orgánem v daném
směru rozhodnuto a Městský soud v Praze nic nového z pohledu skutkového stavu nezjišťoval.
Měl si pouze na základě existujících důkazů (zaprotokolovaných výpovědí) ověřit správnost
zjištění skutkového stavu správními orgány. Jako nepřípadnou tak stěžovatel musí označit
související úvahu soudu, že by akceptací těchto důkazů fakticky rozhodl o vině a trestu.
O naplnění podmínek pro propuštění žalobce ze služebního poměru, kdy propuštění není
trestem, ale personálním opatřením, rozhodl správní orgán. Napadené rozhodnutí vycházelo
ze skutkových zjištění totožných se zjištěními, která by učinil Městský soud v Praze, pokud
by řádně zhodnotil všechny existující důkazy.
Stěžovatel odmítl i argumentaci Městského soudu v Praze, že by v důsledku
doplnění dokazování nebyla respektována procesní práva žalobce, konkrétně právo vyjádřit
se před vydáním rozhodnutí k jeho zásadním podkladům. Jak již žalovaný uvedl výše, výpovědi
z trestního řízení nejsou zcela novými důkazy, ale jsou pouze důkazy, které ověřují správnost
prvotních důkazů (výpovědi řidiče před celními orgány a písemného vyjádření jeho
zaměstnavatele), jsou s nimi obsahově zcela totožné a žalobce se k nim mohl před vydáním
rozhodnutí vyjádřit. Žalobce měl rovněž možnost se k těmto důkazům vyjádřit při ústním jednání
Městského soudu v Praze dne 25. 5. 2011. Žalovaný má za to, že se soud neřídil právním
názorem Nejvyššího správního soudu, opět nesprávně právně zhodnotil existující důkazy v dané
věci a toto nesprávné hodnocení se promítlo v jeho nezákonném rozsudku. Stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvedl, že pravomoc správního
soudu je ve vztahu k napadenému správnímu rozhodnutí v zásadě kasační. Pokud by soud
z provedených důkazů vycházel, učinil by zcela zásadní skutková zjištění a v důsledku
toho by de facto rozhodoval namísto správního orgánu, přičemž vada správního řízení
by zůstala nedotčena. Skutková zjištění, na základě kterých došlo k propuštění žalobce
ze služebního poměru, by tedy učinil až soud, nikoli správní orgán. Uvedené by svědčilo
o tom, že se ve správním soudnictví nejedná o soudní přezkum rozhodnutí, nýbrž o řízení
nalézací. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 2 Afs
105/2006 – 90, kde se uvádí, že pokud je třeba doplnit dokazování rozsáhlejším způsobem,
soud zruší rozhodnutí správního orgánu a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Žalobce má dále
za to, že pokud by Městský soud v Praze postupoval tak, jak požadoval stěžovatel, zcela
by žalobci odepřel ochranu jeho veřejných subjektivních práv, k jejichž ochraně je ze zákona
povolán. Jednalo by se o právo žalobce vyjádřit se k zásadnímu podkladu rozhodnutí před jeho
vydáním, právo na hodnocení podkladu v odůvodnění rozhodnutí a v neposlední řadě právo
vymezit se vůči takovému hodnocení žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Žalobce
namítl, že pokud skutková zjištění správního orgánu vycházela a priory z procesně vadně
provedené (a nepoužitelné) výpovědi řidiče, není provedení důkazu jeho výpovědí (a výpovědí
jeho zaměstnavatele) pořízenou po skončení správního řízení potvrzením zjištěného skutkového
stavu, nýbrž nahrazením absentujících skutkových zjištění před soudem. Nemůže obstát
ani argumentace stěžovatele, že se jedná o totožná skutková zjištění, k nimž se žalobce vyjádřil
v průběhu správního řízení a v řízení před soudem, a nebyl tak zkrácen na svých veřejných
subjektivních právech. Stěžovatel tímto zcela bagatelizuje procesní práva žalobce a rovněž
zaměňuje řízení správní a soudní přezkum rozhodnutí. Takové zjednodušující pojetí
je pošlapáním práva na spravedlivý proces. Řízení o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu
není řízením nalézacím. Žalobce by byl v případě nalézání práva soudem ve správním soudnictví,
který by takto zhojil vadné a neúplné zjištění skutkového stavu správním orgánem, zkrácen
na svém právu procesně brojit vůči rozhodnutí správního orgánu žalobou. Žalobce navrhl
zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
Co se týče právní kvalifikace uplatněného důvodu kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud
upřesňuje, že se jednalo o důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nikoli důvod podle písmene
a) označený stěžovatelem. Stěžovatel namítl, že Městský soud v Praze při svém hodnocení,
zda byl náležitě zjištěn skutkový stav, nezohlednil listinné důkazy předložené žalovaným
v soudním řízení. Toto namítané pochybení Městského soudu v Praze představuje jinou vadu
řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Jde o jinou
vadu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se předně zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti,
neboť v posuzované věci již jednou rozhodoval. Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační
stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační
stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Právě o tento případ se jednalo v projednávané věci.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
z hlediska uplatněného stížního bodu, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci
dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší správní soud zavázal Městský soud v Praze
svým právním názorem k tomu, aby posoudil, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav za situace,
kdy kvůli procesnímu pochybení správního orgánu nebylo možné jako jeden z důkazů zohlednit
záznam o podání vysvětlení řidiče kamionu ze dne 7. 3. 2007. Nejvyšší správní soud přitom
výslovně uvedl, že se měl Městský soud v Praze zabývat i protokoly z výslechu svědků N. T. V.,
řidiče kamionu, a jeho zaměstnavatele S. K. pořízených v trestním řízení, které žalovaný předložil
v průběhu soudního řízení.
Městský soud v Praze v novém rozsudku sice konstatoval, že tyto důkazy provedl, odmítl
je však zohlednit při zjišťování skutkového stavu z důvodu, že by tak sám učinil zásadní skutkové
zjištění a fakticky by rozhodl o vině a trestu žalobce. Tento závěr Městského soudu v Praze
o jeho možnosti provádět a hodnotit nové důkazy považuje Nejvyšší správní soud za naprosto
nesprávný.
Uvedené úvahy Městského soudu v Praze jsou zřejmě pozůstatkem předchozí právní
úpravy správního soudnictví obsažené v části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2002. Ustanovení §250i odst. 1 o. s. ř. v tomto
znění uvádělo, že ve správním soudnictví je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl
v době vydání napadeného rozhodnutí; dokazování se neprovádí. V judikatuře správních soudů
byl na základě citovaného ustanovení zastáván názor, že správní soud není opravnou instancí,
nedoplňuje dokazování, důkazy sám nehodnotí a nemůže dospět k jinému skutkovému stavu
jako podkladu pro rozhodnutí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 1996,
č. j. 6 A 11/95 - 18).
Jak již Nejvyšší správní soud připomněl ve svém předchozím zrušujícím rozsudku, úprava
obsažená v soudním řádu správním (§77 odst. 2) je faktickou transpozicí požadavku tzv. „plné
jurisdikce“, coby atributu práva na spravedlivý proces, dovozovaného judikaturou Evropského
soudu pro lidská práva z obsahu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (ve Sbírce zákonů publikované pod č. 209/1992 Sb.). Tento požadavek lze stručně
vyjádřit tak, že soud při svém rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím,
co nalezl správní orgán, a to ani co do rozsahu provedených důkazů, ani jejich obsahu
a hodnocení ze známých hledisek závažnosti, zákonnosti a pravdivosti. Soud zcela samostatně
a nezávisle hodností správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem
a zjistí-li přitom skutkové či (procesně) právní deficity, může reagovat jednak tím, že uloží
správnímu orgánu jejich odstranění, nahrazení či doplnění nebo tak učiní sám. Pokud soud zruší
rozhodnutí správního orgánu ve věci, v níž sám prováděl dokazování, zahrne správní orgán
v dalším řízení tyto důkazy mezi podklady pro nové rozhodnutí (§78 odst. 6 s. ř. s.).
Ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s. tedy zakládá právo soudu dokazováním ujasnit
nebo upřesnit skutkový stav věci, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel,
ale také právo soudu důkazy provedenými a hodnocenými nad rámec zjistit jiný skutkový stav
jako podklad pro rozhodování a porovnat jej s užitou právní kvalifikací, kdy soud není vázán
ani důkazními návrhy. Může tak provést i další důkazy k úplnému přezkoumání i co do stavu
skutkového.
Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozsudku rovněž zdůraznil, že nepřípustnost
provedení a vyhodnocení důkazu, který nebyl proveden již ve správním řízení, nelze dovodit
ani z §75 odst. 1 s. ř. s. Smyslem tohoto ustanovení je pouze vyloučit provedení takových
důkazů, které by směřovaly k prokázání skutečností, které nastaly až v době po vydání
přezkoumávaného správního rozhodnutí. Není vyloučeno provést důkaz nový, může-li jím být
prokázána skutkově sporná skutečnost, z níž při svém rozhodování vycházel správní orgán.
Zákaz skutkových novot neznamená zákaz provádění nového dokazování. V projednávané věci
měly nové důkazy - protokoly z výslechu svědků v trestním řízení – sloužit k objasnění průběhu
události, resp. k okolnostem uložení a zaplacení blokové pokuty, a zjištění, zda se žalobce
předmětného jednání skutečně dopustil. Jednalo by se tudíž o zjišťování skutkového stavu, který
tu již byl v době rozhodování správního orgánu.
Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud shrnuje, že správní soud je při rozhodování
v rámci tzv. plné jurisdikce podle úpravy soudního řádu správního oprávněn při zjišťování
skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, provést a vyhodnotit
i nové důkazy. Tyto pravomoci správního soudu již byly připomenuty v předchozím zrušujícím
rozsudku Nejvyššího správního soudu výkladem §77 odst. 2 s. ř. s. a odkazem na samotný
požadavek tzv. „plné jurisdikce“. Nejvyšší správní soud tak zde zcela zřetelným způsobem
zavázal Městský soud v Praze k tomu, aby při posouzení úplnosti a správnosti zjištění skutkového
stavu provedl a vyhodnotil zmíněné nové důkazy. Lze proto přisvědčit žalovanému, že Městský
soud v Praze závazný právní názor Nejvyššího správního soudu nerespektoval.
Nejvyšší správní soud dále posoudil jako nepřípadnou argumentaci žalobce, že pokud
je třeba dokazování doplnit rozsáhlejším způsobem, soud zruší rozhodnutí žalovaného a vrátí
mu věc k dalšímu řízení. Žalobci lze přisvědčit v tom, že správní soud musí vždy při posouzení
úplnosti zjištěného skutkového stavu zvažovat, v jakém rozsahu je třeba dokazování doplnit.
Úkolem správního soudu totiž nepochybně není v případě potřeby rozsáhlého doplnění
dokazování nahrazovat činnost správního orgánu. Toto vyplývá i z §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
podle něhož soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem, pokud
skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje rozsáhlé
nebo zásadní doplnění. Nejvyšší správní soud však má za to, že v této věci se o rozsáhlé doplnění
dokazování nejednalo. Nové dokazování se týkalo pouze dvou svědeckých výpovědí, přičemž
Městský soud v Praze navíc ani sám výslech svědků provádět neměl, ale měl vycházet z listinných
důkazů - protokolů o svědeckých výpovědích - předložených správním orgánem v rámci
soudního řízení. Jeho stěžejním úkolem bylo tyto důkazy vyhodnotit a z nich vyplývající
skutková zjištění promítnout do závěru o skutkovém stavu věci.
Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že návrh na provedení důkazu je možné
neakceptovat pouze za situace, kdy tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz
navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení a dále tehdy, pokud důkaz není
způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí.
Odmítnout provedení důkazu lze konečně pro jeho nadbytečnost, a to tehdy, byla-li
již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností
postavena najisto (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs
147/2004 - 89, publ. pod č. 618/2005 Sb. NSS). Žádný z těchto důvodů nelze v projednávané
věci dovodit. Vzhledem k obsahu vyjádření řidiče kamionu ze dne 7. 3. 2007 lze předpokládat,
že by jeho výpověď i výpověď jeho zaměstnavatele mohly vést k náležitému objasnění
skutkového stavu, resp. k potvrzení či vyvrácení stavu zjištěného správním orgánem. Bylo
tudíž na Městském soudu v Praze, aby se s těmito důkazy vypořádal. Městský soud v Praze
to však ani na základě závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu neučinil.
Nelze přisvědčit ani argumentaci Městského soudu v Praze, že by při doplnění dokazování
nebylo respektováno právo žalobce vyjádřit se před vydáním správního rozhodnutí
k jeho podkladům upravené v §174 zákona č. 361/2003 Sb. Toto právo účastníka správního
řízení není nikterak dotčeno tím, že správní soud při přezkumu správního rozhodnutí v tzv. plné
jurisdikci může provádět nové důkazy. Provádí-li soud dokazování, je podle §77 odst. 1 s. ř. s.
povinen nařídit jednání. Účastník soudního řízení zde může využít své právo vyjádřit se k novým
důkazům před vydáním rozsudku. Žalobce tak mohl učinit při jednání dne 25. 5. 2011.
Své námitky vůči hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu Městským soudem v Praze
by pak mohl případně uplatnit v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud pro úplnost
poznamenává, že je na druhou stranu nutno odmítnout i argument stěžovatele, že žalobce
nemohl být při zohlednění nových důkazů Městským soudem v Praze zkrácen na svých
procesních právech, neboť měl možnost se již v rámci správního řízení vyjádřit k prvotním
důkazům (výpovědi řidiče kamionu a písemnému vyjádření jeho zaměstnavatele), které jsou podle
stěžovatele obsahově totožné s důkazy předloženými v soudním řízení. V projednávané věci je
podstatné právě to, že měl žalobce možnost vyjádřit se k novým důkazům provedeným
Městským soudem v Praze v soudním řízení.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že Městský soud v Praze zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Kasační stížnost je tak důvodná ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek podle §110 odst. 1
s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je Městský soud v Praze
podle §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným tímto rozsudkem.
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o nákladech řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu