ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.14.2011:104
sp. zn. 3 Ads 14/2011 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: Mgr. K. K.,
Praha 10, zastoupeného JUDr. Evou Kabelkovou, advokátkou se sídlem Kamenická 1, Plzeň,
proti žalovanému: Policejní prezident, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, o přezkoumání
rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 28. 8. 2008, č.j. PPR-
15411-4/ČJ-2008-99KP, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 16. 9. 2010, č. j. 10 Ca 257/2008 - 69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobce proti nadepsanému rozsudku Městského
soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného. Napadeným
rozhodnutím žalovaného bylo změněno rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy
hlavního města Prahy ze dne 20. 12. 2006, č. 8520/2006. Tímto rozhodnutím žalovaného ze dne
28. 8. 2008 byl žalobce dnem 1. 1. 2007 ustanoven na služební místo komisař a jmenován
do služební hodnosti komisař se stanovením služebního poměru na dobu neurčitou, dále byl
zařazen do 7. tarifní třídy, byla mu započtena doba praxe v rozsahu 23 let a 244 dnů, byl zařazen
do 8. tarifního stupně, byl mu určen základní tarif zvýšený o 10%, tj. 31 770 Kč, určen zvláštní
příplatek ve výši 5000 Kč a přiznán osobní příplatek ve výši 1500 Kč. Celkem tedy služební
příjem činil 38 270 Kč. Dále bylo stanoveno, že žalobci náleží hodnostní označení poručík.
Městský soud v Praze při posouzení žaloby uvedl, že podstatou sporu je otázka, zda byl
žalobce zařazen do 7. tarifní třídy v souladu se zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů (dále „služební zákon“). Poukázal na přílohu 1. služebního
zákona, kde jsou vymezeny činnosti spadající do 7. a 8. tarifní třídy a na konkrétní vymezení
jednotlivých činností v nařízení vlády č. 104/2005 Sb., kterým se stanoví katalog činností
v bezpečnostních sborech (dále „katalog činností“). Tento katalog odlišuje specifické činnosti
u Policie České republiky uvedené v části 1 a ostatní činnosti uvedené v části 2. Mezi činnostmi
zařazenými v obou částech je mezi 7. tarifní třídou a 8. tarifní třídou zpravidla ten rozdíl,
že v 7. třídě jsou zařazeny činnosti označené jako „složité“, naproti v 8. třídě jsou označeny
jako “nejsložitější“, s tím, že jsou zpravidla spojeny s komplexním zabezpečením určitých
činností ve smyslu §2 katalogu činností. Tak je tomu např. i v případě rozdílu mezi činnostmi
2.3.12.7.3 a 2.3.12.8.3, jejichž srovnání je předmětem posouzení.
V daném případě žalobce tvrdil, že jím vykonávanou činnost lze podřadit pod pojem
„komplexní zabezpečování vysoce specializované pyrotechnické činnosti v oblasti pyrotechnické
ochrany, např. nástražných výbušných systémů“. Žalobce dovozoval, že za nástražné výbušné
systémy by měly být považovány nejen soudobé systémy, ale také letecké bomby z období
2. světové války. Městský soud v Praze s tímto tvrzením nesouhlasil, když uvedl, že pojem
nástražného výbušného systému byl žalovaným vymezen v závazném pokynu policejního
prezidenta ze dne 16. 4. 2003 jako „výbušná nebo zápalná látka nebo pyrotechnický prostředek
a iniciační prvek, který je schopen vyvolat za určitých uživatelem nebo výrobcem předem
stanovených podmínek výbuchový účinek nebo ložisko požáru; nástražný výbušný systém bývá
zpravidla ukryt v obalu nebo má takovou vnější formu, která skrývá jeho pravý účel, za nástražný
výbušný systém se považuje i atrapa nástražného výbušného systému…“. Uvedená definice
tedy na letecké bomby z období 2. světové války nedopadá a žalobce ani netvrdil, že by danou
činnost komplexně zabezpečoval ve smyslu tohoto pojmu.
Žalobce zastával názor, že nejnáročnější jím vykonávanou činností je „provádění
nejsložitějších expertíz z oboru kriminalistické pyrotechniky“ (položka 2.3.12.8.3 katalogu
činností), žalovaný však za nejsložitější expertizy považuje zkoumání nástražných výbušných
systémů prováděných výhradně příslušníky zařazenými u policejního prezidia a s tímto závěrem
se soud ztotožnil. Z přílohy č. 1 pokynu policejního prezidenta ze dne 16. 4. 2003 [písm. n)
pokynu] vyplývá, že zkoumání nástražných výbušných systémů přísluší toliko pyrotechnickému
odboru policejního prezidia a nikoliv policistům zařazeným u odboru kriminalistické techniky
a expertíz v jednotlivých krajích, daný pokyn považuje zkoumání nástražných výbušných systémů
za nejsložitější a nejnáročnější činnost v oboru pyrotechniky. Z citovaného pokynu též vyplývá,
že zkoumání parametrů výbušnin je u pyrotechniků odboru kriminalistické techniky a expertíz
(dále „OKTE“) omezeno jen na komerční výbušniny, zatímco pyrotechnici zařazení u policejního
prezidia mohou tuto činnost vykonávat v plném rozsahu. Navíc žalobce přiložil pouze osvědčení
k vykonávání znalecké činnosti vydané v roce 2002 v odvětví kriminalistické pyrotechnické
expertizy s omezením „ v rozsahu OKTE ve smyslu písm. n) přílohy č. 1 ZP PP č. 135/2001“.
Žalobce tak nemůže vykonávat „nejsložitější expertizy“, jak má na mysli vymezení provedené
katalogem činností.
Namítá–li žalobce, že zneškodňování leteckých bomb z období 2. světové války
je minimálně stejně náročné, ne–li náročnější než zkoumání soudobých nástražných výbušných
systémů, jedná se podle soudu o žalobcův subjektivní dojem.
Soud nemohl vycházet ani ze znaleckého posudku předloženého žalobcem a odborného
vyjádření, znalci se nevyjadřují k odborným otázkám, nýbrž k otázkám právním, jejichž
posouzení jim nepřísluší a žalovaný k nim zaujal stanovisko na str. 11 napadeného rozhodnutí.
Pokud žalobce poukazoval na to, že čl. 7 závazného pokynu policejního prezidenta
vyplývá, že žalobce jako policista zařazený v OKTE je oprávněn a povinen zneškodnit nástražný
výbušný systém, shledá – li na místě, že hrozí nebezpečí z prodlení [čl. 7 odst. 1 písm.c) pokynu],
tato skutečnost nemůže vést k jeho zařazení do 8. tarifní třídy, neboť se jedná o činnost
vykonávanou za výjimečných okolností nárazově, nikoli pravidelně. Dokládají to i statistiky
předložené žalovaným při ústním jednání u soudu, z nichž vyplývá, že v letech 2007 a 2008
výjezdy k nástražným výbušným systémům realizovali toliko policisté zařazení v pyrotechnickém
odboru policejního prezidia. Nadto výjezdová činnost žalobce přímo v terénu spadá
pod vymezení v položce 2.3.12.7.2 katalogu činností a v tomto případě se nejedná o „komplexní
zabezpečování“ výkonu těchto činností ve smyslu §2 katalogu činností.
Jiní policisté v OKTE jsou v 8. tarifní třídě zařazeni proto, poněvadž jsou odborníky
a znalci i v jiném oboru než pyrotechnika, vykonávají „nejsložitější expertizy“ ve smyslu tohoto
pojmu podle katalogu činností, neboť v těchto jiných oborech je oprávnění k jednotlivým
druhům expertních činností vymezeno jinak a není u nich zřízen zvláštní odbor u policejního
prezidia, jak je tomu právě a jen u pyrotechniky.
V souvislosti s novým zákonem o služebním poměru nedošlo k účelovému zařazení
žalobce do nižší tarifní třídy, neboť byl za předchozí úpravy zařazen do 11. tarifní třídy, nikoli
12. tarifní třídy, kdy podle nové úpravy je rozdíl mezi 7. tarifní třídou a 8. tarifní třídou v katalogu
prací obdobný (složité expertízy oproti nejsložitějším expertízám). Soud rovněž nepřehlédl,
že v souvislosti s přechodem na nový služební zákon došlo k nezanedbatelnému nárůstu
služebního příjmu žalobce.
Pokud žalobce v žalobě navrhoval, aby soud provedl řadu důkazů (výslech několika
svědků, vyžádání znaleckého posudku na služební činnost žalobce), soud tyto důkazy neprováděl,
neboť jimi žalobce hodlal prokazovat faktickou činnost vykonávanou při své službě, což není
pro posouzení otázka rozhodná a navrhoval k posouzení otázky právní a nikoli ke zjištění
skutkových okolností. Právní otázky však přísluší řešit pouze správnímu orgánu a soudu přísluší
posoudit, jestli správní orgán při jejich řešení postupoval správně a svůj postup řádně odůvodnil.
Ze všech výše uvedených důvodů Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba nebyla
podána důvodně, a proto rozhodl o zamítnutí žaloby podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, (dále „s. ř. s.“).
Stěžovatel uvedl, že kasační stížnost podává z důvodů vymezených v ust. §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel po obsáhlé rekapitulaci žalovanému i soudu vytkl, že se nevypořádali se závěry
vyplývajícími ze znaleckého posudku znalce doc. Ing. J. Ch., Dr., nesouhlasí zejména s názorem,
že se jednalo o posouzení otázek právních, které nepřísluší znalci. Stěžovatel poukazuje naopak
na to, že otázka toho, zda je nebezpečnější zneškodňování bomb z 2. světové války nebo
zneškodňování soudobých nástražných výbušných systémů je otázkou čistě odbornou, na tuto
nebezpečnost v kasační stížnosti detailně poukazuje. Definice nástražného výbušného systému
vyplývá pouze z toho, jak je chápán v mezinárodním měřítku a především ve vojenských
standardech NATO, konkrétně č. TMA-1-15, který definuje tento systém jako výbušné nebo
nevýbušné zařízení nebo jinou věc umístěnou s úmyslem způsobit újmu, pokud bezelstná osoba
manipuluje se zdánlivě nebezpečným objektem nebo provádí jinak běžně bezpečný akt. Definice
v odborné literatuře jsou obdobné a žalovaný nemůže vycházet ze svého závazného pokynu,
který nemůže definovat základ pro zákon, kdy je zde předložena velice úzká definice. Stěžovatel
dále poukázal na článek Václava Bílického v metodických listech 2004, kde je na str. 4
charakterizována letecká puma jako nejstarší nástražný výbušný systém.
Stěžovatel vykonává obdobně jako v dřívější tarifní třídě nejen vysoce specializované
odborné kriminalisticko–technické, expertizní a znalecké činnosti, nýbrž i celkové samostatné
zajišťování vysoce specializovaných kriminalisticko–technických expertíz a znaleckých činností,
a tento výkon je v útvarech Policie České republiky považován za činnost, která musí být
zařazena do 8. tarifní třídy.
Soud neobjasnil své závěry, že výjezdová činnost stěžovatele spadá pod vymezení
v položce 2.3.12.7.2 katalogu činností a že se nejedná komplexní zabezpečování těchto činností
ve smyslu §2 katalogu činností. Stěžovatel je nucen provádět zkoumání nástražných výbušných
systémů včetně historických, neboť pokud je k problému přivolán, musí jej vyřešit a nemůže
vyčkat, než na místo dorazí příslušníci zařazení u policejního prezidia. K likvidaci těchto systémů
není zván každodenně, ale to se týká i příslušníků zařazených u policejního prezidia. Tarifní třída
se stanoví podle nejnáročnější činnosti, není určena její frekvence, a poznatek soudu o výjezdové
činnosti stěžovatele hovoří pro jeho zařazení do 8. tarifní třídy.
Žalovaný účelově vytvořil popis jednotlivých činností, který má vyjadřovat pracovní
náplň žalobce tak, aby tyto činnosti byly podřaditelné pod 7. tarifní třídu, což neodráží skutečnou
realitu práce stěžovatele. Stěžovatel marně navrhoval provedení řady důkazů včetně výslechů
svědků k tomu, aby bylo možno kvalifikovaně posoudit, jaká činnost je stěžovatelem na jeho
služebním místě vykonávána a zda jde o činnost komplexní, respektive vysoce specializovanou
ve smyslu kvalifikace činností 8. třídy. Stěžovatel odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze
č. j. 10 Ca 246/2008, kde soud požadoval, aby byla spolehlivě a nikoliv jen formálně zjištěna
náplň služební činnosti a navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal zejména na přílohu č. 1 k závaznému
pokynu policejního prezidenta č. 135/2001, kterým je upravena věcná, funkční a místní
příslušnost znaleckých pracovišť, ze které vyplývá omezení OKTE u komerčních výbušnin
a úplné vyloučení u zkoumání nevybuchlých a vybuchlých nástražných výbušných systémů,
tuto dělbu práce respektuje čl. 7 odst. 1 závazného pokynu policejního prezidenta č. 53/2003,
podle kterého pyrotechnik při příjezdu na místo služebního zákroku vyhodnotí situaci a podle
písm. a) při nálezu podezřelého předmětu nebo nástražného výbušného systému vyžádá cestou
velitele na místo výjezd pyrotechnické výjezdové skupiny. Stěžovatel podle interních aktů řízení
není nucen provádět zkoumání a likvidaci nástražných výbušných systémů stejným způsobem
jako policisté zařazení ve výjezdové skupině. Skutečnost, že vymezení požadovaných činností
není teoretické, ale bylo požadováno i v praxi vyplývá také ze soudu předložených částí
pyrotechnických expertiz vypracovaných stěžovatelem v letech 2007 – 2009. Obdobný přehled
nebyl k dispozici senátu rozhodujícím ve věci jiného žalobce. Z nich plyne, že stěžovatel
nemohl provádět expertízy v celém rozsahu dané problematiky. Závěrem žalovaný poukázal
na obdobnost dřívější 11. tarifní třídy se současnou 7. tarifní třídou.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná, jejím rozsahem a důvody
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom
neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud při posouzení věci vyšel z popisu služebního místa stěžovatele
a jím vykonávaných činností ve srovnání s tzv. „katalogem činností v bezpečnostních sborech“.
Podle ust. §116 odst. 1 služebního zákona se pro služební místo příslušníka stanoví
tarifní třída podle nejnáročnější činnosti, jejíž výkon se na služebním místě vyžaduje. Podle
odstavce 2 tohoto ustanovení není-li dále uvedeno jinak, v souladu s charakteristikami tarifních
tříd uvedenými v příloze tohoto zákona stanoví vláda nařízením katalog činností
v bezpečnostních sborech zařazených do jednotlivých tarifních tříd podle jejich složitosti,
odpovědnosti a namáhavosti
Podle ust. §215 odst. služebního zákona příslušník ustanovený do funkce
podle dosavadních právních předpisů, který vykonává službu podle §1 odst. 4, bude dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona ustanoven na služební místo, pro které splňuje stanovený stupeň
vzdělání, a jmenován do služební hodnosti, která je stanovena pro toto služební místo. Splnění
požadavku oboru nebo zaměření vzdělání a dalšího odborného požadavku pro služební místo
se nevyžaduje.
Podle §2 písm. c) katalogu činností se komplexními činnostmi rozumí činnosti, které
zahrnují všechny části daného celku (systému), vymezeného příkladem činnosti.
Pro 7. tarifní třídu - komisař v katalogu činností je v části 2.3.12. pod bodem 2.
požadováno „zabezpečování a výkon specializované pyrotechnické činnosti při vyhledávání,
manipulaci, delaboraci a zneškodňování munice, výbušnin a nástražných výbušných systémů“,
pod bodem 3. „výkon složitých expertíz z oboru kriminalistické pyrotechniky se samostatnou
volbou technických postupů“ pod bodem 4 „určování způsobu likvidace veškeré munice,
výbušnin a výbušných předmětů“ a pod bodem 5 „provádění delaborace neznámé munice
s následným zjišťováním konstrukce a charakteru výbušných elementů“.
Pro 8. tarifní třídu - vrchní komisař v katalogu činností je v části 1.3.8. bodem 8
stanoveno „komplexní zabezpečování vysoce specializované pyrotechnické činnosti v oblasti
pyrotechnické ochrany, například nástražných výbušných systémů“.
Pro 8. tarifní třídu – vrchní komisař v katalogu činností je v části 2.3.13. pod bodem 1
požadováno „komplexní zabezpečování vysoce specializované pyrotechnické činnosti v oblasti
pyrotechnické ochrany včetně stanovení metodiky výuky a výcviku“, pod bodem 2 „koordinace
pracovních činností pyrotechnických skupin s policejními složkami a úřady místní správy“
a pod bodem 3 „provádění nejsložitějších expertíz z oboru kriminalistické pyrotechniky“.
Z popisu služebního místa stěžovatele vyplývá, že byl podle katalogu činností zařazen
podle příkladu nejnáročnější činnosti na služební místo 2.3.12.7.3 (výkon složitých expertíz
z oboru kriminalistické pyrotechniky se samostatnou volbou technických postupů).
Pro posouzení věci je určující srovnání služebního místa (pracovní náplně) stěžovatele
s katalogem činností v bezpečnostních sborech, a to vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému
přesahu činností do 8. tarifní třídy.
Stěžovatel vytýká Městskému soudu v Praze, že neobjasnil své závěry, podle nichž
výjezdová činnost, jíž se účastní, nemá být zařazena do 8. tarifní třídy, kde je v bodě 1
požadováno „komplexní zabezpečování vysoce specializované pyrotechnické činnosti v oblasti
pyrotechnické ochrany“ a že se nejedná o komplexní zabezpečování těchto činností ve smyslu §2
katalogu činností. Tvrzená výtka nepřezkoumatelnosti je však ve skutečnosti vyjádřením
nesouhlasu se závěry, které soud zřetelně přednesl. Nejvyšší správní soud ve shodě s Městským
soudem v Praze nemá pochyb, že výjezdová činnost stěžovatele přímo v terénu spadá
pod vymezení v položce 2.3.12.7.2 katalogu činností „zabezpečování a výkon specializované
pyrotechnické činnosti při vyhledávání, manipulaci, delaboraci a zneškodňování munice, výbušnin
a nástražných výbušných systémů“. Zdejší soud z obsahu výtek v kasační stížnosti nemá jasno,
v čem stěžovatel spatřuje tvrzenou komplexnost činností – tedy činností, které zahrnují všechny
části daného celku [§2 písm. c) katalogu činností], jež by dosáhla takové intenzity, na kterou
pamatuje vymezení činností v 8. tarifní třídě. Rozsah dílčích povinností stěžovatele, které jsou
poměřeno obsahem činností v 7. tarifu ještě nadto zúženy, vyplývá z čl. 7 odst. 1 závazného
pokynu policejního prezidenta č. 53/2003, podle něhož pyrotechnik při příjezdu na místo
služebního zákroku vyhodnotí situaci na základě dosud zjištěných poznatků, výsledků prováděné
bezpečnostní prohlídky a charakteru objektu a podle písm. a) při nálezu podezřelého předmětu
nebo nástražného výbušného systému vyžádá cestou velitele na místo výjezd pyrotechnické
skupiny. Stěžovatel tak podle interních pokynů neprovádí zkoumání a likvidaci nástražných
výbušných systémů, o čemž svědčí i statistiky předložené žalovaným při jednání u soudu, podle
nichž výjezdy k nástražným výbušným systémům realizovali pouze policisté zařazení
v pyrotechnickém odboru policejního prezidia. Navíc se jedná o činnost za výjimečných
okolností a nárazovou, a jakkoliv je stanovena povinnost v důsledku nebezpečí z prodlení
zneškodnit nástražný výbušný systém, ani tato hypotetická možnost nemůže vést k zařazení
stěžovatele do 8. tarifní třídy.
V tomto kontextu je tedy zřejmé, že tvrzená hypotetická činnost stěžovatele
by ani netvořila podstatnější část výkonu služby a na první pohled překračuje šíři
standardizovaných povinností stěžovatele při výjezdu. Podstatné však je, že způsob stěžovatelem
nadnesené činnosti v systému při výjezdových akcích v žádném případě nedosahuje kvalitativní
úrovně požadované a vykonávané vrchním komisařem v 8. tarifní třídě ve smyslu komplexnosti
činností. Ostatně zabezpečení uvedených činností je svěřeno příslušníkům pyrotechnického
odboru policejního prezidia nacházejících se v 8. tarifní třídě a není žádného důvodu konkurence
činností, zařazení stěžovatele do 8. tarifní třídy a tím popření jeho postavení v systematizaci
služebních míst odpovídající jeho skutečné vykonávané služební činnosti.
Jinými slovy, stěžovatelem jsou prováděny činnosti, jenž jsou „pouze“ součástí celku,
tvoří jen jednu ze složek daného systému, jenž je komplexně zajišťována teprve činností vrchních
komisařů pyrotechnického odboru jako jejich činností zásadní, což odpovídá i jejich zařazení
do 8. tarifní třídy. Přestože posuzovaná činnost nepochybně klade na stěžovatele nemalé nároky,
nelze hovořit o tom, že jde o komplexní realizaci úkolů, které jsou jím zabezpečovány.
Obdobně námitka stěžovatele, že provádí celkové samostatné zajišťování vysoce
specializovaných kriminalisticko–technických expertíz a znaleckých činností, nemůže vést
k podřazení této činnosti do 8. tarifní třídy, neboť ta předpokládá „provádění nejsložitějších
expertíz z oboru kriminalistické pyrotechniky“. Stěžovatel je oprávněn provádět expertízy pouze
v omezeném rozsahu, tato skutečnost byla osvědčena i při jednání u soudu předložením několika
posudků vypracovaných stěžovatelem, především však jednoznačně vyplývá z pokynu policejního
prezidenta ze dne 16. 4. 2003 [písm. n) pokynu], který obsahuje diferenci oprávnění k provádění
znaleckých expertíz. Stěžovatelovo oprávnění je omezeno pouze na výbušniny komerční, daný
pokyn implicitně pokládá za nejsložitější zkoumání nástražných výbušných systémů, jenž je však
vyhrazeno pyrotechnikům zařazeným v pyrotechnickém odboru policejního prezidia (8. tarifní
třída). Zdejší soud se tak ani při hodnocení této námitky žalovanému přisvědčit nemůže.
Jakkoliv stěžovatel v posudku doc. Ing. J. Ch., Dr. nalézal odpověď na charakter jeho
činnosti a požadoval vtělení jeho závěrů do napadeného rozhodnutí, účelem znaleckých posudků
je toliko zodpovězení otázek skutkových, jenž mohou být základem pro právní posouzení věci.
V žalobě stěžovatel uváděl, že znalecký posudek hodnotí totožnou činnost Bc. L. Z., který je
zařazen stejně jako žalobce, jen u jiné správy a tento posudek se zabývá obsahem reálné pracovní
náplně pyrotechnika OKTE a zařazení těchto činností v rámci katalogu činností, respektive
vyjmenovává činnosti, pro něž by měl být stěžovatel zařazen do 8. tarifní třídy. Zdejší soud ze
správního spisu zjistil, že již samotné zadání znaleckého posudku směřovalo k vyslovení
právních závěrů.
Uvedené hodnocení však přísluší toliko správnímu orgánu; jeho závěry jsou
přezkoumatelné soudem, přičemž žalovaný neopomenul vyjádřit se k uvedenému posudku
i k odbornému vyjádření Ing. J. P. Nastíněným pohledem k posudku přistoupil i Městský soud
v Praze, s jehož posouzením se zdejší soud ztotožňuje.
Z námitky o nezohlednění z posudku vyplývající větší nebezpečnosti zneškodňováním
bomb ze 2. světové války, nežli nástražných výbušných systémů a ve svém důsledku pouze
polemizující se samotnou úpravou interních aktů policejního prezidenta, nelze ve věci ničeho
pro stěžovatele vytěžit. Jak navíc uvedl Městský soud v Praze, stěžovatel netvrdil, že by tuto
činnost komplexně zabezpečoval ve smyslu §2 písm. c) katalogu činností. Již z tohoto důvodu
nemohl spadat do 8. tarifní třídy (stěžovatel nárokoval položku 1.3.8.8. katalogu činností) a podle
názoru zdejšího soudu je uvedený poznatek hlavním nedostatkem výtek vznesených stěžovatelem
jak v řízení správním, tak i soudním.
Zdejší soud rovněž souhlasí s Městským soudem v Praze, že se v případě letecké bomby
z 2. světové války nejedná o nástražný výbušný systém, a to prostým odkazem na jeho definici
v čl. 1 písm. a) závazného pokynu policejního prezidenta 53/2003 ze dne 16. 4. 2003, která není
nikterak v rozporu s významem pojmu užitým v katalogu činností, přičemž toto vymezení
odpovídá obvyklému významu slova „nástražný“. Nelze přehlédnout, že stěžovatel žádnou jinou
konkurující definici nepředložil (vyjma odkazu na článek Václava Bílického), naopak jeho další
odkazy s uvedeným vymezením korelují, nadto pokyn policejního prezidenta č. 135/2001
v příloze 1 písm. n) bodu pamatuje i na zkoumání letecké munice prováděné OKTE i
pyrotechnickým odborem policejního prezidia.
Ze zmiňovaného pokynu policejního prezidenta ze dne 16. 4. 2003 dále vyplývá úplné
vyloučení stěžovatele jako pyrotechnika OKTE u zkoumání nevybuchlých a vybuchlých
nástražných výbušných systémů a vyhrazení této činnosti pyrotechnickému odboru policejního
prezidia (8. tarifní třída), z čehož patrně stěžovatel při nesprávném podřazení letecké bomby
jako nástražného výbušného systému dovozoval rozpor mezi fakticky vykonávanou činností
a její kvalifikací pouze podle 7. tarifní třídy.
Na tomto místě lze ke stěžovatelem vyřčenému zpochybnění závazností pokynů
policejního ředitele uvést, že interní instrukce má ve správním řízení a potažmo i ve správním
soudnictví význam z toho důvodu, že adresáti povinností jsou v dobré víře, že jednou zvolený
postup při interpretaci a aplikaci práva nebudou orgány veřejné správy bezdůvodně a libovolně
měnit. Podmínkou nicméně je, že jde o směrnici, která se nachází intra legem, jak tomu je i nyní
projednávané věci a není tedy ani contra legem, ani praeter legem; smyslem takovéhoto interního
předpisu je omezit škálu možných významů interpretace zákona. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli
v tom, že interní předpisy žalovaného nejsou pro posouzení věci relevantní.
Ke stěžovatelovým návrhům na provedení důkazů včetně výslechů svědků zdejší soud
uvádí, že Městský soud v Praze nepochybil, pokud je z důvodů vyložených v napadeném
rozsudku provést odmítl, neboť daný postup je výlučně na úvaze soudu - to jej nezbavuje
povinnosti jej odůvodnit (viz např. rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 5 Afs 147/2004 - 89,
č. 618/2005 Sb. NSS).
Základní otázkou při úvaze soudu, které z navržených důkazů provede a které nikoli,
je otázka nadbytečnosti provedení takových důkazů pro zjištění skutkového stavu věci. Z hlediska
zásad procesní efektivity a hospodárnosti řízení je považováno provádění dalších důkazů
za nadbytečné, jakmile by již v dosavadním stavu poznání bylo nade všechnu pochybnost dána
(prokázána) skutečnost bránící vyhovět ve věci navrhovateli důkazu. Ústy starší judikatury
Nejvyššího soudu „soud nemusí z navrhovaných důkazů provést ty důkazy, jimiž mají být
prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení nároku uplatňovaného v řízení nerozhodné
a právně nevýznamné.“
Jak bylo nastíněno výše, Městský soud v Praze přesvědčivě objasnil, proč považoval
provedení důkazů hodnotících právní povahu věci za nepřípustné. Při dalším posouzení věci
vycházel ze správního spisu obsahujícího mimo jiné organizační řád Policie České republiky,
správy hlavního města Prahy, platnou systematizaci služebních míst, popis služebního místa,
charakteristiku tarifních míst i katalog činností v bezpečnostních sborech, dále mu byly
při jednání předloženy posudky vypracované stěžovatelem a statické údaje služebních činností
v dané oblasti. Za tohoto stavu oprávněně považoval Městský soud v Praze skutkové zjištění
za dostačující a vedoucí k závěru, že žádnou činnost stěžovatele nebylo lze podřadit pod 8. tarifní
třídu, navíc další prokazování případné faktické činnosti při službě shledal za již nerozhodné
a to i s ohledem na podpůrné závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2010,
č. j. 4 Ads 97/2009 - 380, dle něhož zařazení do tarifní třídy má být posuzováno s ohledem
na popis pracovní činnosti spjatý s konkrétním služebním místem a případná činnost vyžadovaná
od žalobce nad rámec tohoto postupu jen výjimečně, tj. nikoliv pravidelně nemůže vést
pro zařazení do vyšší tarifní třídy.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal v postupu Městského soudu v Praze pochybení,
pokud jde o zjištění skutkového stavu, ani pokud jde o právní posouzení a ve shodě s Městským
soudem v Praze konstatuje, že zařazení stěžovatele do 7. tarifní třídy je správné a bylo provedeno
v souladu s právními předpisy. Nejvyšší správní soud tak podanou kasační stížnost považuje
za nedůvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich
náhradu, neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti stěžovatele žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu