ECLI:CZ:NSS:2011:3.APS.3.2011:229
sp. zn. 3 Aps 3/2011 - 229
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, ve věci ochrany před
nezákonným zásahem správního orgánu Policie České republiky, Okresního ředitelství České
Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
4. 2. 2011, č. j. 7 Ca 108/2009 – 215,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2011, č. j. 7 Ca 108/2009 – 215,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému usnesení
Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto, že se řízení o kasační stížnosti zastavuje
pro nezaplacení soudního poplatku. Touto kasační stížností se žalobce domáhal přezkoumání
usnesení Městského soudu v Praze č. j. 7 Ca 108/2009 - 146 ze dne 21. 5. 2009, kterým
bylo zastaveno řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem a řízení o kasační
stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2008, č. j. 10 Ca
129/2007 – 118.
Městský soud v Praze vycházel z následujícího skutkového stavu:
Žalobce podal kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 7 Ca
108/2009 - 146 ze dne 21. 5. 2009. Usnesením téhož soudu ze dne 9. 6. 2010 byl vyzván
k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ve výši 3000 Kč ve lhůtě 3 dnů ode dne
doručení usnesení. Soudní poplatek však žalobce nezaplatil. Výzvu k zaplacení soudního poplatku
vydal soud poté, co byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2010, č. j. 3 Aps
10/2009 – 186 zamítnuta kasační stížnost žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 8. 7. 2009, č. j. 7 Ca 108/2009 – 159. Tímto usnesením soud zamítl návrh žalobce
na osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze v rozhodnutí uvedl následující
závěry: „Žalobce v souvislosti s žádostí o osvobození od soudních poplatků předložil dne 21. 5. 2009 potvrzení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků. V potvrzení nebyly uvedeny
žádné příjmy ani výdaje, žalobce pouze uvedl, že pobírá dávky státní sociální podpory. Uvedl zároveň, že jediný
příjem je doložen listinou volně vloženou ve spisu a prohlásil, že dávky v hmotné nouzi poskytované v maximální
výši jsou jedinými prostředky, s nimiž nakládá v nevýdělečném živobytí. Žalobce v potvrzení však neuvedl výši
příjmů, není tedy možné podle soudu posoudit, jaká je konkrétní majetková situace žalobce v okamžiku podání
kasační stížnosti. Žalobce ani blíže nespecifikoval dávky státní sociální podpory, nebylo tedy možné určit,
jaká listina volně vložená ve spisu se k prokázání jeho tvrzení vztahuje. Z obsahu spisu se přítomnost takové
listiny, která by vypovídala o dávkách žalobci poskytovaných v současné době, nepodává. V případě žalobce
tedy nebylo možné dospět k závěru, že u něj jsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle
§36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Skutečnosti odůvodňující osvobození od soudních poplatků žalobce neprokázal.“
Po zamítnutí kasační stížnosti proti tomuto usnesení vyzval soud žalobce k zaplacení
soudního poplatku. Na výzvu reagoval žalobce novou žádostí o osvobození od soudních
poplatků. V souvislosti s touto žádostí doplnil prohlášení o majetkových poměrech předložené
dne 21. 5. 2009, z něhož soud vycházel při předchozím posuzování žádosti žalobce o osvobození
od soudních poplatků a zároveň odkázal na listiny založené do spisu vedeného u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. Spr 362/10. Ve spisu Spr 362/10 je založeno potvrzení o pobírání
dávek pomoci v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení) ze dne 13. 4. 2010
a oznámení o zvýšení příspěvku na živobytí ze dne 1. 6. 2010 doručené žalobcem soudu dne
28. 6. 2010.
O nově podané žádosti o osvobození od soudních poplatků soud nerozhodoval, neboť
o žádosti o osvobození od soudních poplatků bylo v předchozím řízení již rozhodnuto
usnesením ze dne 8. 7. 2009, č. j. 7 Ca 108/2009 - 157. Novému rozhodnutí o žádosti tedy brání
překážka věci rozhodnuté. Žalobcova první žádost o osvobození od soudních poplatků vycházela
ze stejných nosných důvodů, jako nyní posuzovaná žádost. Nic na tom nemění fakt, že žádost
prvně podaná byla soudem zamítnuta pro nedoložení důkazů k tvrzení žalobce. Již v první
žádosti žalobce odkazoval na listinu volně vloženou do spisu a tvrdil, že dávky v hmotné nouzi
poskytované v maximální výši jsou jedinými prostředky, s nimiž nakládá v „nevýdělečném
živobytí“. O jaké dávky se mělo jednat pak žalobce výslovně uvedl v kasační stížnosti ze dne
29. 7. 2009. Jedná se přitom o obsahově shodné listiny s těmi, které jsou založeny ve spisu
Spr 362/10, tedy o potvrzení o poskytování příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení. Žádost
žalobce o osvobození od soudních poplatků tedy vychází ze stejných skutkových okolností
jako žádost, o které bylo již rozhodnuto. Nová žádost neobsahovala podstatně změněné
skutečnosti oproti žádosti první, žalobcem nebyly ani uvedeny skutečnosti, z nichž by vyplývalo,
že od doby jeho první žádosti došlo ke změně jeho majetkových poměrů. Z později předložených
listin se podává, že dávky jsou žalobci vypláceny ve stejných, popř. vyšších částkách. O nově
podané žádosti o osvobození od soudních poplatků tedy soud nerozhodl, přitom vycházel
z judikatury Nejvyššího správního soudu, a to zejména z rozsudků ze dne 13. 1. 2011, č.. j. 3 Aps
9/2010 - 70, 7 Afs 91/2006 - 139 ze dne 26. 4. 2007 a č. j. 3 Ads 43/2007 - 150 ze dne
12. 5. 2008.
Městský soud v Praze závěrem uvedl, že žalobce soudní poplatek ve lhůtě určené soudem
neuhradil, soud řízení proto podle §47 písm. c) s. ř. s. s odkazem na ust. §9 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále „zákon o soudních poplatcích“), zastavil.
Usnesení Městského soudu v Praze napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností. V podání stěžovatel mj. namítl, že soud klade překážky přezkumu původně napadeného
rozhodnutí, neboť vychází z toho, že pokud je jednou negativně rozhodnuto o žádosti
o osvobození od soudních poplatků, nemůže být již v průběhu soudního řízení o osvobození
rozhodnuto jinak. Soud nadále ignoruje čestné prohlášení stěžovatele, u předešlé žádosti
nezohlednil listiny u správce soudního poplatku, nověji nepřihlédl k rozhodnutím z dubna
a června 2010. Stěžovatel dále upozornil na to, že pokud bylo již o věci rozhodnuto, je podání
nutno odmítnout, aniž by se řízení zastavovalo. Věcí rozhodnutou pak právní teorie míní
rozhodnutí o věci samé, nikoliv pouze o otázce upravující vedení řízení. Soud posoudil žádost
žalobce až po půl roce, aniž by toto rozhodnutí uvedl ve výroku, navíc měl řízení přerušit
a vyčkat rozhodnutí předsedy České advokátní komory v záležitosti určení advokáta
pro probíhající proces. Odkazy soudu na judikaturu Nejvyššího správního soudu jsou nesprávné,
soudy se nadto mají řídit právními předpisy a nikoli vlastní rozhodovací činností.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření ke kasační stížnosti nebylo žalovaným podáno.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal
kasační stížností napadené usnesení Městského soudu v Praze v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížními důvody. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3
s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Po posouzení věci dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížnost podanou proti usnesení Městského
soudu v Praze, kterým jmenovaný soud zastavil řízení o kasační stížnosti pro nezaplacení
soudního poplatku, jakkoliv tato opětovně nebyla zpoplatněna, a stěžovatel nebyl zastoupen
advokátem, neboť opětovné trvání jak na podmínce uhrazení soudního poplatku pro toto řízení,
tak i na podmínce povinného zastoupení, by znamenalo další následné řetězení téhož problému,
který je předmětem původního řízení, jež z logiky věci není smysluplné a nesvědčí
ani hospodárnosti a rychlosti celého řízení. Nutno totiž poznamenat, jak již to učinil zdejší soud
ve svém rozsudku ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, dostupném na www.nssoud.cz,
že „z obdobných důvodů, ze kterých v těchto specifických případech nedostatek zpoplatnění nebrání projednání věci
samé, nemůže ani nedostatek povinného zastoupení za výše popsaných okolností omezit přístup účastníka
k soudu. Přiznané osvobození od soudního poplatku je výchozím předpokladem pro prominutí dalších nákladů
řízení. Podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. může totiž předseda senátu ustanovit navrhovateli, u něhož jsou
předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, na návrh zástupce.
Stejně tak jako osvobození od soudních poplatků, tak i právo na bezplatné zastoupení se váže k posouzení
poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků tak vylučuje i právo
na bezplatné zastoupení. Podstatou osvobození od soudních poplatků, jakož i oprávnění žádat o ustanovení
zástupce na náklady státu, je ochrana účastníka proti negativním dopadům do jeho ústavně zaručených práv,
v tomto případě do práva na soudní ochranu a na přístup k soudu“. Ostatně tento závěr potvrzuje rovněž
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, dostupný
na www.nssoud.cz, podle kterého není nedostatek právního zastoupení podle §105 odst. 2 s. ř. s.
v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení
zástupce důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti.
O věci samé uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Nejvyšší správní soud připomíná, že je-li kasační stížností napadeno usnesení o zastavení
řízení, přichází pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvod dle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí Městského soudu v Praze
o zastavení řízení. U kasačního důvodu ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
tedy Nejvyšší správní soud přezkoumává, zda soud postupoval v souladu se zákonem,
když zastavil řízení o podané žalobě či návrhu. Z kasační stížnosti stěžovatele lze vysledovat
jeho nesouhlas s postupem Městského soudu v Praze při posuzování splnění podmínky zaplacení
soudního poplatku. Zdejší soud proto přezkoumal postup soudu, který v dané věci vedl
k zastavení řízení o podaném návrhu.
K námitce nezákonnosti zastavení řízení o žalobě zdejší soud uvádí, že podle §9 odst. 1
zákona o soudních poplatcích „nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení,
odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě,
kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví“. Podle odstavce 3 téhož ustanovení
„soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen“.
Jak již vyplynulo z rekapitulační části v usnesení Městského soudu v Praze, v průběhu
řízení o kasační stížnosti stěžovatel na výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku reagoval
opětovnou žádostí o osvobození od soudních poplatků.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 12. 5. 2009, č. j. 3 Ads 43/2007 - 150,
který lze vyhledat na www.nssoud.cz, dovodil, že „jestliže navrhovatel znovu požádá o ustanovení
zástupce poté, co již bylo o jeho předchozí žádosti pravomocně rozhodnuto, je správní soud povinen rozhodnout
o této opakované žádosti pouze tehdy, pokud navrhovatel doloží, že od doby rozhodování o jeho předchozí žádosti
došlo k podstatné změně skutečností, jež byly pro posouzení jeho předchozí žádosti ve smyslu §35 odst. 8 a §36
odst. 3 s. ř. s. rozhodující“. Závěr o možnosti rozhodovat o nové žádosti o ustanovení zástupce
jen za uvedené podmínky byl přitom v uvedeném judikátu odůvodněn překážkou věci
rozhodnuté, jež se zakládá pravomocným soudním rozhodnutím o neustanovení zástupce,
jakož i tím, že v případě povinnosti soudu rozhodovat o opakovaných žádostech vždy znovu
by byla vyloučena možnost rozhodnout o věci samé. Vzhledem k povaze věci se tyto úvahy
vztahují i na žádost o osvobození od soudního poplatku.
V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2009, č. j. 3 Ads 43/2007 - 150,
se však dále uvádí, že „jiná by byla situace v případě, pokud by stěžovatel doložil podstatnou změnu
skutečností, jež byly z hlediska posouzení jeho první žádosti a tudíž i z hlediska zákonných podmínek
pro ustanovení zástupce rozhodující, v takovém případě by překážka věci rozhodnuté založena nebyla, soud
by měl povinnost o takové nové žádosti rozhodnout a v případě, že by jí nevyhověl, měl by povinnost vyčkat,
zda bude proti jeho rozhodnutí o žádosti stěžovatele podána kasační stížnost a v případě jejího podání vyčkat
rovněž rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o takové kasační stížnosti“.
Tato situace nastala i v projednávané věci. Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne
8. 7. 2009 o zamítnutí žádosti stěžovatele o osvobození od soudního poplatku bylo totiž
vystaveno pouze na skutečnosti, že stěžovatel sice splnil své břemeno tvrzení, avšak naproti
tomu neunesl své břemeno důkazní. Ačkoliv stěžovatel sám připustil existenci určitého příjmu
(pobírání dávek pomoci v hmotné nouzi), tyto tvrzené skutečnosti dostatečně neprokázal,
čímž zamezil soudu učinit kvalifikovanou úvahu o jeho finanční situaci.
Soud seznal, že pokud stěžovatel spatřoval nedostatek svých prostředků, pro který
nemůže soudní poplatek uhradit, v tom, že pobíral dávky v hmotné nouzi a neměl pro svůj
zdravotní handicap žádný příjem, bylo z jeho strany nezbytné doložit příslušné přílohy, kterými
jsou zejména rozhodnutí o přiznání dávek z hmotného a sociálního zabezpečení. Právě ty byly
v případě stěžovatele zřejmě aktuální. Za dané situace nebylo možné určit, jaká blíže
nespecifikovaná listina (dle stěžovatele volně vložená ve spisu) se k prokázání jeho tvrzení
o rozhodnutí o přiznání dávek z hmotného a sociálního zabezpečení vztahovala. Soud
tak nemohl presumovat finanční potíže stěžovatele, stejně jako existenci dluhů, byť by jinak
tyto okolnosti mohly objektivně naplňovat podmínky k úplnému nebo částečnému osvobození
od soudních poplatků. Jinými slovy, soud tak v tomto případě ani nepřistoupil k meritornímu
posouzení, zda poměry na straně stěžovatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků.
Pro stěžovatele bylo toto nepříznivé rozhodnutí nutno chápat jako procesní sankci reagující
na jeho nedostatečné prokázání tvrzených skutečností.
K nyní posuzované žádosti o osvobození od soudních poplatků však již měl soud
k dispozici zcela aktuální rozhodnutí o přiznání dávek pomoci v hmotné nouzi, stěžovatel veden
předchozím negativním rozhodnutím splnil k prokázání příjmu ze systému sociální ochrany
to, co mu bylo předchozím rozhodnutím soudu vytčeno jako nedostatek žádosti.
Za toho stavu se však Městský soud v Praze nemohl dobrat k závěru, že žádost žalobce
o osvobození od soudních poplatků vycházela ze stejných skutkových okolností jako žádost,
o které bylo již rozhodnuto bez meritorního úsudku. V době předchozího posouzení žádosti
soud aktuálními správními rozhodnutími orgánu pomoci v hmotné nouzi vůbec nedisponoval,
a proto kontumačně rozhodl o zamítnutí žádosti stěžovatele. Na totožnost skutečností, jež byly
rozhodující pro posouzení prvé žádosti a přítomných u žádosti druhé, však nelze za tohoto stavu
usuzovat.
Nebylo tedy na místě vyslovit závěry, že by nosné důvody pro zamítnutí první žádosti
byly totožné jako u žádosti první, když se jakýkoliv meritorní náhled na hodnocení majetkových
poměrů stěžovatele ani implicitně v prvním rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků
nenacházel, přičemž nelze přehlédnout, že druhá žádost stěžovatele o osvobození od soudních
poplatků by k takovému posouzení byla způsobilá.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů zrušil napadené usnesení Městského
soudu v Praze (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.), a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110
odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení bude na Městském soudu v Praze, aby se znovu zabýval všemi
skutečnostmi a námitkami stěžovatele vyslovenými v žádosti o osvobození od soudních poplatků,
ve smyslu odůvodnění tohoto rozsudku znovu zaslal stěžovateli k vyplnění vzor 060 o. s. ř.,
vyzval stěžovatele k aktualizaci příspěvku na živobytí, doplatku na bydlení, případně jiné dávky,
porovnal na jedné straně majetkové poměry stěžovatele, na druhé straně pak výši soudního
poplatku se zřetelem na případné další náklady spojené s předmětným řízením před soudem,
a podle výsledku a vyhodnocení zjištěných skutečností vydal rozhodnutí, které bude odpovídat
zákonu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí Městský soud v Praze rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu