ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.100.2011:46
sp. zn. 4 Ads 100/2011 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: O. V. Č.,
zast. JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem, se sídlem Oldřichova 23, Praha 2, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011, č. j. 1 Ad 8/2011 - 24,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011, č. j. 1 Ad 8/2011 - 24,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 2011, č. j. 1 Ad 8/2011 - 24, odmítl žalobu
žalobce proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 4. 2010, č. j. X, a současně rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Předmětným rozhodnutím žalovaná zamítla
námitky žalobce a potvrdila své rozhodnutí ze dne 4. 3. 2010, č. X, kterým byl žalobci přiznán
starobní důchod podle §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění
účinném do 31. 12. 2009.
V odůvodnění svého usnesení Městský soud v Praze uvedl, že napadené rozhodnutí
bylo žalobci doručeno dne 9. 4. 2010 a žaloba byla podána dne 25. 1. 2011. Přezkoumání
rozhodnutí správních orgánů je upraveno v zákoně č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“); podle §72 odst. 1 tohoto zákona lze podat žalobu
do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno. Městský soud v Praze dospěl
k závěru, že žaloba byla podána opožděně, a proto ji podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. Namítal, že Městský soud v Praze nevzal v potaz
skutečnost, že se stěžovatel domáhal revize napadeného rozhodnutí žalované u Obvodního
soudu pro Prahu 1; řízení vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 17 C 113/2010, bylo zastaveno
a stěžovatel byl poučen o možnosti podat do jednoho měsíce od právní moci usnesení žalobu
ke správnímu soudu. Stěžovatel uzavřel, že výrok soudu o odmítnutí žaloby je nesprávný
a nezákonný, protože stěžovatel postupoval přesně podle poučení soudu v civilním řízení.
Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil Městskému soudu
v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Dne 7. 7. 2011 byl spis Městského soudu v Praze předložen Nejvyššímu správnímu soudu
k rozhodnutí o kasační stížnosti s tím, že stěžovatel až v kasační stížnosti informoval soud o tom,
že před podáním žaloby k Městskému soudu v Praze se domáhal revize rozhodnutí žalované
u Obvodního soudu pro Prahu 1.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, „[J]e-li kasační stížností napadeno
usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí
o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem.“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 625/2005, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní
soud proto považoval za důvod kasační stížnosti důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 17 C 113/2010, Nejvyšší správní
soud zjistil, že stěžovatel dne 4. 6. 2010 podal na poště 110 00 Praha 1 k doručení Obvodnímu
soudu pro Prahu 1 žalobu proti shora označenému rozhodnutí žalované. Obvodní soud
pro Prahu 1 usnesením ze dne 3. 1. 2011, č. j. 17 C 113/2010 - 15, řízení zastavil, neboť dospěl
k závěru, že k řízení o této žalobě je dána pravomoc soudů ve správním soudnictví. Současně
soud stěžovatele poučil o možnosti podat do jednoho měsíce o právní moci tohoto usnesení
žalobu ve správním soudnictví u Městského soudu v Praze.
Ze spisu Městského soudu v Praze v projednávané věci Nejvyšší správní soud konstatuje,
že žalobu proti shora označenému rozhodnutí žalované žalobce podal dne 25. 1. 2011. Usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 1. 2011, č. j. 17 C 113/2010 - 15, nabylo právní moci
dne 26. 1. 2011, jak vyplývá z elektronického stejnopisu zaslaného Městskému soudu v Praze dne
15. 6. 2011.
Kasační stížnost je důvodná.
Podle §72 odst. 1 s. ř. s. žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci
oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní
zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu,
proti jehož rozhodnutí směřuje.
Podle §72 odst. 3 s. ř. s., jestliže soud rozhodující v občanském soudním řízení zastavil řízení proto,
že šlo o věc, v níž měla být podána žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, může ten, kdo takovou žalobu
v občanském soudním řízení podal, podat u věcně a místně příslušného soudu žalobu ve správním soudnictví
do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o zastavení řízení. V takovém případě platí, že žaloba byla podána
dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení.
Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky citovaného ustanovení §72 odst. 3 s. ř. s.
byly v projednávané věci beze zbytku naplněny. Stěžovatel totiž původně podal žalobu u soudu
rozhodujícího v občanském soudním řízení a tento soud řízení zastavil s odůvodněním,
že se jedná o věc správního soudnictví. Stěžovatel poté v souladu s poučením Obvodního soudu
pro Prahu 1 podal žalobu ve správním soudnictví u Městského soudu v Praze, který je podle §7
odst. 1 a 3 s. ř. s. věcně a místně příslušný k jejímu projednání. Při podání této žaloby stěžovatel
zachoval lhůtu jednoho měsíce od právní moci usnesení o zastavení řízení, proto platí, že žaloba
byla podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu „[p]ři posuzování včasnosti správní
žaloby podané u správního soudu poté, kdy soud v občanském soudním řízení pravomocně zastavil řízení
ve smyslu §104b odst. 1 o. s. ř., je nezbytné kromě zjištění, zda byla žaloba ke správnímu soudu podána ve lhůtě
jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí obecného soudu (§72 odst. 3 s. ř. s.), zkoumat i skutečnost,
zda již při podání žaloby k obecnému soudu nebyla zmeškána lhůta pro podání správní žaloby stanovená
soudním řádem správním, případně zvláštním zákonem. Podání žaloby u obecného soudu až po uplynutí
této lhůty způsobuje opožděnost i posléze podané správní žaloby, byť by byla podána v měsíční lhůtě
od pravomocného zastavení občanského soudního řízení [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 3 As 30/2005 - 66, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1405/2007, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud proto dále zkoumal, zda stěžovatel při podání žaloby u Obvodního
soudu pro Prahu 1 dodržel dvouměsíční lhůtu od doručení napadeného rozhodnutí žalované,
upravenou v §72 odst. 1 s. ř. s.
Podle dodejky, kterou žalovaná v kopii předložila Městskému soudu v Praze společně
se svým vyjádřením k žalobě, bylo napadené rozhodnutí stěžovateli doručeno dne 9. 4. 2010.
Žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 1 stěžovatel podal dne 4. 6. 2010, zákonem stanovená
dvouměsíční lhůta tak byla zachována.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel podal žalobu
proti shora označenému rozhodnutí žalované včas, tudíž nebyly splněny zákonné podmínky
pro její odmítnutí podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Napadené usnesení Městského soudu v Praze
o odmítnutí žaloby pro opožděnost je tudíž nezákonné ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s.
Ačkoliv Městský soud v Praze nemohl při vydání napadeného usnesení tušit, že stěžovatel
již dříve podal žalobu u soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení a že je třeba aplikovat
ustanovení §72 odst. 3 s. ř. s., což soud zjistil teprve z podané kasační stížnosti, tato skutečnost
nic nemění na nezákonnosti napadeného usnesení, neboť z objektivního hlediska žalobu
za opožděnou považovat nelze.
Za dané procesní situace Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než napadené usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011, č. j. 1 Ad 8/2011 - 24, zrušit a věc vrátit tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li
mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí. Městský soud v Praze proto v dalším řízení bude vycházet z toho,
že žaloba byla podána v zákonem stanovené lhůtě, nikoliv opožděně.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. v novém
rozhodnutí ve věci Městský soud v Praze.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu