ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.130.2011:119
sp. zn. 4 Ads 130/2011 - 119
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. Č., zast.
JUDr. Petrem Práglem, advokátem, se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2011, č.
j. 16 Cad 31/2008 - 97,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2011,
č. j. 16 Cad 31/2008 - 97, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zrušeno
jeho rozhodnutí ze dne 1. 11. 2006, č. j. 3628/SZ/2006, č. e. 142425/2006. Tímto rozhodnutím
bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mostu
(dále jen „správní orgán prvního stupně”) ze dne 23. 8. 2006, č. j. OSV/555/06/Nv/8754/06,
jímž byla podle §8a zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, a zákona č. 463/1991 Sb.,
o životním minimu, žalobci přiznána jednorázová dávka sociální péče ve výši 900 Kč formou
poukázek k nákupu potravinového zboží.
Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu
v Ústí nad Labem, v níž namítal nezákonnost rozhodnutí žalovaného, protože odporuje čl. 1
odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 30 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
čl. 9 až 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Postup
správních orgánů obou stupňů byl podle jeho názoru v hrubém rozporu s čl. 6 odst. 1 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, řízení před správními orgány obou stupňů bylo zatíženo nezhojitelnými procesními
vadami, které měly vliv na výsledek celého řízení a činí rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů. Žalobce poukázal též na čl. 30 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod a §1 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ze kterých dovodil,
že dorovnání příjmů jednotlivce do hranice životního minima je nezbytnou pomocí. Žalobce
má za to, že prokázal, že nemůže své příjmy zvýšit vlastním přičiněním a žalovaný v napadeném
rozhodnutí tato tvrzení žalobce nijak nezpochybnil, avšak i přesto podpořil rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně o poskytnutí pouhých 900 Kč namísto zákonem stanovených 4140 Kč,
které žalobce požadoval. Podle žalobce je zřejmé, že možnost správního uvážení je omezená
zákonem a neopravňuje správní orgán k svévolnému jednání. Proto pokud životní minimum
žalobce je zákonem stanoveno na částku 4140 Kč, tak mu dávka sociální péče musí
být vždy poskytnuta v takové výši, aby jeho příjem do této částky dorovnala, protože v opačném
případě žalobce i nadále zůstane v hmotné nouzi a ve hladu, což by odporovalo čl. 1 odst. 1
ústavy a čl. 1, větě druhé Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 9 až 11 Mezinárodního
paktu o hospodářských, sociálních kulturních právech. Žalobce dále poukázal na skutečnost,
že má od 10. 1. 2005 odborným lékařem předepsanou dietu, proto částka životního minima
ve smyslu §3 odst. 2 písm. e) zákona č. 463/1991 Sb., k zajištění jeho výživy a ostatních
základních osobních potřeb se zvyšuje o 900 Kč a činí tak 3300 Kč měsíčně, nezbytné náklady
žalobce na domácnost pak činí 840 Kč. Žalobce označil správní rozhodnutí obou stupňů
za diskriminační a šikanozní, neboť je zjevné že pracovníci správních orgánů se jej snaží úmyslně
poškodit na jeho právech. Není mu jasné, z jakého právního důvodu rozhodl správní orgán
prvního stupně o poskytnutí peněžité dávky sociální péče nikoliv způsobem stanoveným v §102
odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, nýbrž formou poukázek k nákupu
potravin, což zákon neumožňuje. Rovněž není vůbec jasné, z jakého právního důvodu žalovaný
tvrdí, že žalobci byla poskytnuta věcná dávka sociální péče, když žalobce jednak o takovou
nežádal a jednak je zřejmé, že se jedná o dávku peněžní ve výši 900 Kč (podle žalobce měla
být ve výši 4140 Kč). Podle názoru žalobce orgány sociálního zabezpečení nesmějí dávky sociální
péče podle zákona č. 482/1991 Sb., poskytovat ve věcné formě namísto peněžní, pokud účastník
řízení o to výslovně nepožádá, protože sociální dávky poskytované podle tohoto zákona nejsou
účelové, jsou nárokové a jejich cílem je dorovnat příjem jednotlivce do stanovené hranice sociální
potřebnosti bez ohledu na to, jakým způsobem jednotlivec poskytnutou dávku využije
a na co ji utratí, protože jinak by se jednalo mimo jiné rovněž o zásah do soukromého života
jednotlivce (žalobce má za to, že nikdo nesmí nikomu nařizovat, co a kde musí za své peníze
koupit). Z toho pak vyplývá, že pokud správní orgán prvního stupně rozhodl o výplatě
poskytnuté dávky jiným způsobem, než stanoví zákon, tak jednal zcela svévolně a ta část
napadeného rozhodnutí, kde je stanoven způsob její výplaty odlišně od zákonem stanoveného
způsobu je zcela nulitní, protože o jiném způsobu výplaty dávky, než stanoví zákon správní orgán
prvního stupně rozhodl bez dostatku pravomoci. Žalovaný svévolné uplatnění práva správním
orgánem prvního stupně podpořil a jednal tedy nezákonným způsobem. S ohledem na shora
uvedené žalobce požádal, aby krajský soud „určil ve věci ústní jednání”, rozhodnutí žalovaného
zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem již jednou ve věci rozhodoval, přičemž usnesením ze dne
15. 1. 2007, č. j. 42 Cad 7/2007 - 13, žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného odmítl
podle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”)
jako nepřípustnou ve smyslu §68 písm. e) s. ř. s. s tím, že na předmětnou věc dopadá §56c
písm. a) zákona č. 114/1998 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení,
podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena správní rozhodnutí o dávkách sociální péče.
Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2008,
č. j. 4 Ads 2/2008 – 66, napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení
se závazným právním názorem, že žalobou napadené rozhodnutí není vyloučeno ze soudního
přezkumu zvláštním zákonem [kterým je zákon č. 114/1988 Sb., konkrétně pak ustanovení §56
písm. a)] a ze soudního přezkumu není vyloučeno ani podle soudního řádu správního,
když se nejedná o rozhodnutí podřaditelné pod některou z kompetenčních výluk uvedených
v §70 písm. a) až f) s. ř. s.
Krajský soud při posouzení žalobních námitek předně konstatoval, že rozhodnutí
žalovaného nelze považovat za nepřezkoumatelné. Krajský soud se však neztotožnil s názorem
žalovaného, že při posuzování, zda má žalobce nárok na poskytování dávek sociální péče, je třeba
do okruhu oprávněných osob podle ustanovení §5 zákona o pomoci v hmotné nouzi, tj. osob
majících nárok na příspěvek na živobytí při splnění zákonných podmínek, zahrnout již pouze
žalobcovu manželku a jejích 5 nezletilých dětí a nikoliv i žalobce. Konstatoval, že mezi účastníky
řízení nebylo žádného sporu o tom, že rodinu žalobce tvoří sedm osob, a to žalobce,
jeho manželka a jejich pět nezletilých dětí, neboť spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady
na své potřeby. Dále nebylo žádného sporu ohledně osobních poměrů manželky žalobce, tedy,
že je českou státní občankou a že žalobce je státním příslušníkem Ruské federace a oba společně
se svými pěti nezletilými dětmi bydlí v České republice, na adrese Z. F. 2706, M. Krajský soud
uvedl, že je mu z úřední činnosti známo, že žalobce je hlášen na území České republiky k pobytu
podle zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce, což ostatně nerozporoval ani
žalovaný. Na základě těchto skutečností, tj. že žalobce je sice z nečlenského státu Evropské unie,
ovšem zároveň je díky uzavření sňatku s manželkou, která je občankou České republiky a tedy i
občankou Evropské unie, rodinným příslušníkem občana členského státu Evropské unie, dospěl
krajský soud na rozdíl od žalovaného k závěru, že žalobce měl být zahrnut do okruhu
oprávněných osob ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci
v hmotné nouzi (na tomto místě Nejvyšší správní soud připomíná, že správně měl být zmíněn §
103 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., neboť zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi
nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2007 a nebyl tedy účinný v době vydání přezkoumávaných správních
rozhodnutí).
Uvedené ustanovení nelze podle krajského soudu vykládat tak, že se vztahuje
jen na rodinné příslušníky osob, kteří jsou občany jiných členských států Evropské unie.
Při tomto výkladu by totiž při výpočtu měsíčně se opakujících dávek sociální péče nesporně
docházelo k diskriminaci českých občanů, jejichž rodinní příslušníci jsou z nečlenského
státu Evropské unie, oproti rodinným příslušníkům občanů jiného členského státu Evropské
unie než je Česká republika, kteří jsou také z nečlenského státu Evropské unie. Krajský soud
má za to, že občané České republiky musí mít stejná práva jako občané jiných členských států
Evropské unie a stejná práva musí mít i jejich rodinní příslušníci. S rozlišováním mezi občany
České republiky a ostatními občany Evropské unie nelze souhlasit i s ohledem na čl. 17
Smlouvy o založení Evropských společenství, podle něhož občané České republiky a občané
ostatních členských států představují jednotnou skupinu občanů Evropské unie. Krajský
soud v této souvislosti odkázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008,
č. j. 4 Ads 40/2008 - 73. Na základě uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že rozhodnutí
správních orgánů obou stupňů jsou nezákonná, neboť v nich byl nesprávně zaujat názor,
že žalobce neměl být zahrnut do okruhu oprávněných osob ve smyslu §5 zákona
č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Rozhodnutí obou správních orgánů proto podle §78
odst. 1 a 3 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedl, že tvrzení krajského
soudu, že je mu z úřední činnosti známo, že žalobce je hlášen na území České republiky k pobytu
podle zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce, je pro stěžovatele překvapivé,
nepodložené a navíc nepravdivé. Stěžovatel tuto skutečnost v rozhodnutí neuvedl, ani žalobce
nikdy v řízení nenamítal, že je hlášen na území České republiky způsobem výše uvedeným.
V dané věci je podstatné postavení žalobce v době rozhodování správních orgánů. V této době
byl dotyčný žadatelem o azyl. Sporným výkladem v obdobné věci se zabýval i Ústavní soud
v usnesení ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 491/07, jímž odmítl ústavní stížnost, v níž žalobce
namítal, že správní orgány vyložily příslušná ustanovení zákonů nesprávně tak, že rodinný
příslušník občana členského státu Evropské unie má nárok na dávku a služby sociální péče pouze
tehdy, jestliže je k přechodnému pobytu na území České republiky hlášen podle zákona
č. 326/1999 Sb., čímž vyloučily z jeho působnosti ty rodinné příslušníky občanů členských států
Evropské unie, kteří jsou k tomuto pobytu přihlášeni podle jiného právního předpisu. Ústavní
soud konstatoval, že pokud za situace, kdy žalobce nebyl hlášen na území České republiky
k pobytu podle zvláštního právního předpisu (zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
ČR), správní orgány dospěly k závěru, že nesplňuje zákonem stanovené podmínky
pro poskytnutí dávek podle §103 zákona č. 100/1988 Sb., nelze v jejich postupu shledat zásah
do jeho základních práv. Podle stěžovatele usnesení Ústavního soudu potvrdilo správnost
výkladu okruhu oprávněných osob v dříve vydaných rozhodnutích a bylo vodítkem
pro rozhodnutí další. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobce namítá, že se stěžovatel ve svých právních
závěrech zcela mýlí, pokud se domnívá, že žalobce nepatří do tzv. okruhu posuzovaných osob
pro přiznání opakující se dávky v hmotné nouzi a mýlí se i tam, kde zaujímá právní názor,
že rozhodující skutkový a právní stav je pro krajský soud doba, kdy ve věci rozhodovaly správní
orgány. Žalobce naopak vychází z přesvědčení, že napadený rozsudek krajského soudu
a jeho závěry jsou věcně správné. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
Zástupce žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu je nesprávný v části pojednávající o odměně ustanoveného zástupce
žalobce. Konstatoval, že právní služby žalobci poskytl již za účinnosti vyhl. č. 276/2006 Sb.,
která nabyla účinnosti dnem 1. 9. 2006. „Tarif hodnota podle §9/3 písm. f/ potom ale činí
25 000 = 2 100,-- Kč + 2x rež. pauš. – 30 % podle vyhl. č. 399/2010 Sb. = 1470 + 600=celkem:
2070,- Kč.“ Zástupce žalobce navrhl, aby kasační soud přezkoumal rozsudek krajského soudu
v části týkající se odměny ustanoveného zástupce a změnil jej tak, že odměna zástupce se určuje
částkou ve výši 2070 Kč.
Stěžovatel jako důvod své kasační stížnosti označil nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem, tedy důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., kdy odmítl
takový výklad §103 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., podle něhož lze za zvláštní právní předpis
upravující hlášení k pobytu na území České republiky považovat i jiný právní předpis než zákon
č. 326/1999 Sb. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel uplatnil důvod
i podle písmene d), tedy nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel namítl,
že tvrzení krajského soudu, že je mu z úřední činnosti známo, že žalobce je hlášen na území
České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce,
je nepodložené.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska uplatněných stížních
bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat zjištěním, jaký dopad na zákonnost
napadeného rozsudku má pochybení krajského soudu, spočívající v tom, že na daný případ
nesprávně aplikoval ustanovení §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné
nouzi, ačkoliv rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo vydáno dne 8. 11. 2006
a rozhodnutí žalovaného dne 21. 12. 2006, přičemž zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné
nouzi nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2007 a nebyl tedy účinný v době vydání přezkoumávaných
správních rozhodnutí. Správně měl i soud aplikovat §103 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb.,
o sociálním zabezpečení tak, jak to učinily správní orgány obou stupňů v souladu s ust. §81
odst. 1 zákona o hmotné nouzi.
Při hodnocení důsledků tohoto pochybení na zákonnost napadeného rozsudku krajského
soudu vycházel Nejvyšší správní soud z usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne
28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007 – 87, www.nssoud.cz, v němž byl vysloven právní názor, že soud
ve správním soudnictví vždy v posuzované věci zkoumá, zda právní předpis
nebo jeho ustanovení, která byla použita, na věc skutečně dopadají. Použití právního předpisu
nebo jeho ustanovení, která na věc nedopadají, je důvodem zrušení přezkoumávaného
rozhodnutí správního orgánu (rozsudku krajského soudu), mohlo-li mít za následek nesprávné
posouzení pro věc rozhodujících skutkových či právních otázek obsažených v námitkách. Soud
nezruší takové rozhodnutí, u něhož je možné bez rozsáhlejšího doplnění řízení dospět k závěru,
že i přes užití práva, které na věc nedopadá, by výsledek řízení při použití odpovídajícího práva
byl týž.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v uvedeném usnesení dále konstatoval,
že použil-li krajský soud při řešení rozhodné právní otázky nesprávný právní předpis,
bude tedy nutno zásadně jeho rozhodnutí v řízení o kasační stížnosti zrušit. Výjimkou
z tohoto pravidla budou situace, kdy půjde o takovou skutkovou či právní otázku,
u níž bude moci kasační instance bez rozsáhlejšího doplňování řízení s jistotou usoudit, že použití
nesprávného právního předpisu při jejím posouzení nemohlo mít ze žádných hledisek,
která mohou být pro dotčené osoby či orgány významná, vliv na zákonnost přezkoumávaného
rozhodnutí, a u níž bude možno rozumně předpokládat, že ani v budoucnu samotný fakt použití
nesprávného právního předpisu nebude mít pro tyto osoby resp. orgány nepříznivé právní
důsledky. O takovou situaci se proto zejména nebude jednat, bude-li rozhodnou právní otázkou
právní kvalifikace skutku ve správním trestání (i když např. o samotné protiprávnosti
přezkoumávaného jednání sporu nebude). Nebude se o ni jednat ani tehdy, bude-li rozhodnou
právní otázkou právní důvod určitého opravňujícího aktu či naopak uložení určité povinnosti,
může-li mít onen právní důvod význam i v jiných řízeních o právech a povinnostech
nebo v jiných právních vztazích dotčených osob či orgánů. O takovou situaci se rovněž nebude
jednat tehdy, bylo-li by v řízení o kasační stížnosti neúměrně komplikované otázku možných
aktuálních i budoucích dopadů aplikace nesprávného právního předpisu na dotčené osoby
či orgány s dostatečnou mírou jistoty posoudit.
Nejvyšší správní soud má za to, že v posuzované věci se jedná o případ, kdy použití
nesprávného právního předpisu při jejím posouzení krajským soudem nemohlo samo o sobě mít
vliv na zákonnost přezkoumávaného rozsudku krajského soudu, neboť znění ustanovení §5
odst. 1 písm. e) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (Na příspěvek na živobytí
a na doplatek na bydlení má nárok při splnění tímto zákonem stanovených podmínek rodinný příslušník občana
členského státu Evropské unie, pokud je hlášen na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního
předpisu po dobu delší než 3 měsíce, nevyplývá-li mu nárok na sociální výhody z přímo použitelného předpisu
Evropských společenství) a §103 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení (Na dávky
a služby nemají nárok občané, kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky. Občané členského státu
Evropské unie a jejich rodinní příslušníci mají nárok na dávky a služby, pokud jsou hlášeni na území České
republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce, nevyplývá-li jim nárok
na sociální výhody z přímo použitelného předpisu Evropských společenství. Na dávky poskytované podle zákona
o sociální potřebnosti mají nárok také osoby požívající podle zvláštního právního předpisu doplňkové ochrany
na území České republiky.) jsou prakticky totožná a ve vztahu k posuzované věci (posouzení nároku
rodinného příslušníka občanky České republiky – žalobce - na měsíčně se opakující dávku
sociální péče) se uvedená ustanovení právních předpisů od sebe neliší. Nejde ani o případ,
kdy by rozhodnou právní otázkou byla právní kvalifikace skutku ve správním trestání,
či jiná z výše uvedených výjimek. Uvedené pochybení Krajského soudu v Ústí nad Labem
proto nepředstavuje samo o sobě důvod, pro který by Nejvyšší správní soud musel
přezkoumávaný rozsudek tohoto soudu zrušit.
Po vyřešení této otázky přikročil Nejvyšší správní soud k posouzení důvodnosti kasačních
námitek.
Podle §103 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb. na dávky nemají nárok občané, kteří nemají
trvalý pobyt na území České republiky. Občané členského státu Evropské unie a jejich rodinní
příslušníci (v poznámce pod čarou č. 72 se odkazuje na §15a zákona č. 326/1999 Sb.) mají nárok
na dávky, pokud jsou hlášeni na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního
předpisu (v poznámce pod čarou č. 71 se odkazuje na zákon č. 326/1999 Sb.) po dobu delší
než 3 měsíce, nevyplývá-li jim nárok na sociální výhody z přímo použitelného předpisu
Evropských společenství.
Jak již uvedl krajský soud, uvedené ustanovení je třeba vykládat tak, že za rodinné
příslušníky občanů členského státu Evropské unie se považují i rodinní příslušníci státních
občanů České republiky. Žalovaný toto v podané kasační stížnosti nezpochybnil, uvedený závěr
potvrzuje i §15a zákona č. 326/1999 Sb. zmíněný v poznámce pod čarou k §103 odst. 1 zákona
č. 100/1988 Sb., podle něhož se ustanovení zákona č. 326/1999 Sb. týkající se rodinného
příslušníka občana Evropské unie vztahují i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního
občana České republiky. Nejvyšší správní soud pro úplnost odkazuje i na své závěry obsažené
v rozsudku ze dne 23. 7. 2008, č. j. 4 Ads 40/2008 - 73, publ. pod č. 1708/2008 Sb. NSS.
Co se týče druhé podmínky pro nárok žalobce (žadatele o azyl) na dávky sociální péče,
tedy jeho hlášení k pobytu na území České republiky podle zvláštního právního předpisu po dobu
delší než 3 měsíce, bylo v projednávané věci zásadní otázkou, zda tímto zvláštním právním
předpisem může být jedině zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, uvedený v poznámce pod čarou
(č. 71), nebo o jiný právní předpis.
Krajský soud pouze konstatoval, že je mu z úřední činnosti známo, že žalobce je hlášen
na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší
než 3 měsíce, a dále že tuto skutečnost nerozporoval ani žalovaný. Splněním zákonem stanovené
podmínky se již dále nezabýval. Z uvedeného je možné dovodit, že krajský soud považoval
podmínku hlášeného pobytu za splněnou na základě toho, že žalobce byl žadatelem o azyl,
tedy že byl hlášen k pobytu podle zákona č. 325/1999 Sb. Nejvyšší správní soud
zde poznamenává, že pokud soud hodlá zahrnout do svého rozhodnutí skutečnosti,
které jsou mu známé z jeho úřední činnosti, musí uvést, ze které jeho konkrétní činnosti
či postupu jsou mu prezentované skutečnosti známé a jak se o nich dozvěděl
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009 - 129,
publ. pod č. 2038/2010 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud v této souvislosti dále uvádí, že mu je z úřední činnosti známo
(viz rozsudek ve věci sp. zn. 4 Ads 122/2011, v níž Nejvyšší správní soud přezkoumával
na základě kasační stížnosti stejného stěžovatele jako v právě posuzované věci rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2011, č. j. 16 Cad 62/2008 – 59), že existuje
potvrzení Ministerstva vnitra ČR ze dne 4. 8. 2006, podle něhož je žalobce od 11. 7. 1996 hlášen
k pobytu na území České republiky jako žadatel o udělení azylu.
Nejvyšší správní soud při posouzení výše nadnesené otázky předně uvádí,
že podle ustálené judikatury poznámka pod čarou uvedená v zákoně slouží jako interpretační
pomůcka, není právně závazná, součástí právního předpisu by byla pouze v případě,
že by to bylo výslovně vyjádřeno, jako je tomu např. v případě příloh zákonů (viz Filip,
J. Poznámky pod čarou jako problém legislativy a judikatury. Právní zpravodaj - Časopis
pro právo a podnikání, říjen 1999, s. 7 – 8, nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 11. 1999,
sp. zn. II. ÚS 485/98, č. 173/1999 Sb. ÚS, dále obdobně např. nálezy ze dne 2. 2. 2000,
sp. zn. I. ÚS 22/99, č. 14/2000 Sb. ÚS, a ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 277/96,
č. 109/1996 Sb. ÚS).
Nejvyšší správní soud má dále za to, že smyslem §103 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb.
je vyloučit nárok na dávky u těch osob, které jsou oprávněny k pobytu na území České republiky
pouze krátkodobě, tj. po dobu nepřesahující 3 měsíce. Ke splnění podmínky pro nárok na dávku
je tedy nezbytný právní titul k pobytu na území České republiky po dobu delší než 3 měsíce,
založený zvláštním právním předpisem. Tím je ve většině případů právě zákon č. 326/199 Sb.
Nelze však vyloučit, že takovýto právní titul může být založen i jiným právním předpisem,
např. zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, jehož aplikace se žalobce dovolával, neboť jak vyplývá
z předloženého potvrzení, je hlášen k pobytu v České republice jako uchazeč o azyl.
Jestliže stěžovatel opíral svoji argumentaci o usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2007,
sp. zn. I. ÚS 491/07, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43
odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., je nutno konstatovat, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy
jsou pro všechny orgány i osoby závazná pouze vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu,
tedy meritorní rozhodnutí, nikoli usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti.
Nejvyšší správní soud navíc podotýká, že pokud Ústavní soud neshledal zásah do základních
práv žalobce v případě, kdy správní orgány za zvláštní právní předpis uvedený v poznámce
pod čarou č. 71 považovaly pouze zákon č. 326/1999 Sb., tím spíše nelze porušení základních
práv shledat v případě širšího výkladu §103 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., který umožňuje
pobyt na území České republiky i na základě jiného zákona.
Nejvyšší správní soud se proto dále zabýval tím, zda zákon č. 325/1999 Sb. skutečně
právní titul k pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky
v požadované délce konstituuje.
Podle §72 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění účinném ke dni rozhodnutí
správního orgánu, žadateli o udělení mezinárodní ochrany udělí policie vízum za účelem řízení
o udělení mezinárodní ochrany. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení vízum podle odstavce 1
opravňuje cizince k pobytu až na dobu 90 dnů, pokud tento zákon nestanoví jinak; dobu pobytu
policie na žádost cizince prodlouží až o 90 dnů. Žádost o prodloužení doby pobytu je cizinec
povinen podat v době platnosti tohoto víza. Platnost víza za účelem řízení o udělení mezinárodní
ochrany zaniká nabytím právní moci rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Podle §2 odst. 4
zákona č. 325/1999 Sb., ve znění účinném ke dni rozhodnutí správního orgánu, se žadatelem
o udělení mezinárodní ochrany pro účely tohoto zákona rozumí cizinec, který požádal Českou
republiku o mezinárodní ochranu, nebo cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní
ochrany v jiném členském státě Evropské unie, je-li Česká republika příslušná k jejímu
posuzování. Postavení žadatele má cizinec po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany
a po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva podle zvláštního právního
předpisu, má-li tato žaloba odkladný účinek.
Vízum za účelem řízení o udělení mezinárodní ochrany upravené v §72 zákona
č. 325/1999 Sb. bylo obdobou ke krátkodobému vízu k pobytu do 90 dnů upravenému v §26
až §29 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2011. Nejvyšší správní soud
poznamenává, že zákon č. 325/1999 Sb. ve znění po novele provedené zákonem
č. 427/2010 Sb., účinné od 1. 1. 2011, neobsahuje vízum za účelem řízení o udělení mezinárodní
ochrany ani vstupní vízum. Jak uvádí důvodová zpráva k zákonu č. 427/2010 Sb. (bod 57),
postupy a podmínky udělování krátkodobých víz jsou upraveny nařízením Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009, ze dne 13. července 2009, o kodexu Společenství o vízech
(vízový kodex). Toto nařízení taxativně stanoví typy krátkodobých víz, přičemž nezná vstupní
vízum ani vízum za účelem řízení o udělení mezinárodní ochrany jakožto samostatné typy
krátkodobého víza. Neupravuje ani co do obsahu či účelu obdobné typy víza, které je možné
vydat na území členských států či pro účely podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Novelou zákona č. 325/1999 Sb. byl proto z celého textu zákona institut víza za účelem řízení
o udělení mezinárodní ochrany (a vstupního víza) odstraněn. Oprávnění k pobytu na území
podle nyní účinné právní úpravy vyplývá již ze samotného řízení o udělení mezinárodní ochrany,
vízum se nevydává.
Ustanovení §78b zákona č. 325/1999 Sb. v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany
dále upravuje vízum k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu na území. Podle odstavce 1
tohoto ustanovení se vízum za účelem strpění pobytu udělí na žádost cizinci, který předloží
doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci mezinárodní ochrany. Vízum za účelem strpění pobytu nelze udělit, pokud cizinec podává
opakovaně kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu, ačkoliv již o kasační stížnosti
proti tomuto rozhodnutí bylo pravomocně rozhodnuto, nebo pokud cizinec na území pobývá
na základě povolení k pobytu podle zvláštního právního předpisu. Podle odstavce 2 je časová
platnost víza za účelem strpění pobytu stanovena na dobu nezbytně nutnou, nejdéle však na dobu
1 roku. Na žádost cizince, není-li řízení o kasační stížnosti ukončeno, může být doba platnosti
víza za účelem strpění pobytu prodloužena, a to i opakovaně.
Z citovaných ustanovení zákona č. 325/1999 Sb. vyplývá, že pokud měl být právní titul
žalobce k pobytu na území České republiky odpovídající §103 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb.
založen zákonem č. 325/1999 Sb., muselo se v době rozhodování správních orgánů jednat
o vízum udělené podle §78b, neboť pouze v tomto případě byla splněna podmínka hlášení
k pobytu v délce nad 3 měsíce.
Pouhá skutečnost, že žalobce byl žadatelem o azyl, resp. o udělení mezinárodní ochrany,
a měl zde v souvislosti s tím povolen pobyt, tudíž nepostačuje k závěru o tom, že splňoval
podmínku podle §103 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb. Teprve na základě zjištění, na základě
jakého konkrétního právního titulu (víza uděleného podle zákona č. 325/1999 Sb.) žalobce
na území České republiky pobýval, by bylo možné posoudit, zda splňoval podmínku spočívající
v hlášení k pobytu na území České republiky po dobu delší než 3 měsíce. Účastníci řízení přitom
pouze shodně uvádí, že žalobce byl v době rozhodování žalovaného žadatelem o azyl.
Ze soudního spisu ani ze správních spisů sp. zn. OSV/555/8134/06, a sp. zn. 3097/SZ/2006,
však nevyplývá, jaké vízum mu bylo v době rozhodování správních orgánů uděleno,
není zde založena ani jeho žádost o azyl, rozhodnutí ministerstva vnitra či správních soudů
v této věci. Jak již bylo uvedeno výše, krajský soud žádnou konkrétní skutečnost týkající
se právního charakteru pobytu žalobce na území České republiky neuvedl.
Na potřebě dalšího zjištění nemůže zatím nic změnit ani obsah potvrzení předložené
žalobcem ve shora uvedené věci, neboť samo o sobě nevypovídá nic bližšího o právním
charakteru žalobcem hlášeného pobytu, jde fakticky jen o potvrzení o délce tohoto pobytu,
ostatně je tak i nadepsáno.
K vyjádření zástupce žalobce ke kasační stížnosti, v níž vyjádřil přesvědčení, že napadený
rozsudek krajského soudu je nesprávný v části pojednávající o odměně ustanoveného zástupce
žalobce a dospěl k závěru, že mu za zastupování žalobce v řízení před krajským soudem náleží
odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 2070 Kč, Nejvyšší správní soud uvádí,
že krajský soud postupoval v kasační stížností napadeném rozsudku správně, když určil odměnu
advokáta podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní
tarif“) částkou 1000 Kč za dva úkony právní služby (účast na jednání soudu dne 4. 4. 2011
a dne 18. 4. 2011) a dále mu přiznal dvakrát 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13
odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 1600 Kč. V posuzovaném případě se totiž jedná o řízení
ve věci nároku fyzické osoby v oblasti sociálního zabezpečení, tedy o věc ve smyslu §9 odst. 2
advokátního tarifu, u které se za tarifní hodnotu považuje pouze částka 1000 Kč (sazba
mimosmluvní odměny podle §7 bod. 2 advokátního tarifu tak činí 500 Kč), nikoli částka
2100 Kč, jak je tomu podle §9 odst. 3 advokátního tarifu v případě jiných žalob, kasačních
stížností a dalších právních věcí projednávaných podle soudního řádu správního.
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že krajský soud nezjistil náležitě skutkový stav
věci nezbytný pro posouzení nároku žalobce na dávky sociální péče podle zákona
č. 100/1988 Sb. a tedy pro posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného. Jde o vadu řízení
před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. S ohledem
na to, že Nejvyšší správní soud zjistil naplnění důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
zrušil dle §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.). Na krajském soudu tak bude, aby zjistil,
na základě jakého konkrétního právního titulu žalobce na území České republiky pobýval,
a teprve poté bude moci posoudit, zda žalobce splňoval podmínku spočívající v hlášení k pobytu
na území České republiky po dobu delší než 3 měsíce. V novém rozhodnutí pak Městský soud
v Praze podle §110 odst. 2 věty první s. ř. s. rozhodne i o náhradě nákladů řízení o této kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu