ECLI:CZ:NSS:2011:4.AS.20.2011:80
sp. zn. 4 As 20/2011 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: LÍPA 2000,
občanské sdružení, se sídlem Gregorova 127/12, Písek, proti žalovanému: Ministerstvo
životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2011, č. j. 7 A 84/2010 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 2. 2010, č. j. 510/86/2010 - 2 O 5/010,
bylo podle ustanovení §92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni
vydání rozhodnutí, zamítnuto nepřípustné odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského úřadu
Jihočeského kraje ze dne 14. 6. 2008, č. j. KUJCK/7812/2006/OZZL/Hk/O-33/06,
kterým krajský úřad v odvolacím řízení změnil rozhodnutí Městského úřadu Písek ze dne
14. 2. 2006, č. j. ŽP/2223/05/LO, jímž bylo rozhodnuto o žádosti města Písek o povolení
ke kácení dřevin rostoucích mimo les, konkrétně určitého počtu jírovců maďalů, javorů mléčů
a vymezené rozlohy keřového porostu hlošiny úzkolisté na pozemcích parc. č. 2090/12, 2093/6
a 343 v katastrálním území Písek.
Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 12. 4. 2010, ve které navrhl,
aby soud napadené rozhodnutí zrušil. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 7. 2010,
č. j. 7 A 84/2010 – 8, žalobce vyzval, aby do 3 dnů od doručení usnesení zaplatil soudní poplatek
za žalobu ve výši 2 000 Kč. Přípisem ze dne 28. 7. 2010 žalobce požádal o osvobození
od soudních poplatků, protože nemá žádný zdanitelný příjem ani větší než nepatrný majetek
a na zaplacení soudního poplatku nemá dostatek finančních prostředků z důvodu nemajetnosti.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 8. 2010, č. j. 7 A 84/2010 – 13, žádost
žalobce o osvobození od soudních poplatků zamítl. V odůvodnění vyšel z usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74. Dospěl k závěru,
že podstata existence žalobce je nezisková, postavená na dobrovolných příspěvcích a činnosti
dobrovolníků, jeho aktivity jsou z části hrazeny z různých grantů a příspěvků. Jeho požadavek
na bezplatný přístup k soudu nelze považovat za šikanózně účelový, avšak, jak interpretoval
Nejvyšší správní soud v uvedeném usnesení, systematické osvobozování od soudních poplatků
je nejen v rozporu se zásadou rovnosti účastníků, ale rovněž není odrazem vůle zákonodárce.
Uzavřel, že nespatřuje zvláštní legitimní důvody pro popsaný model fungování žalobce,
a proto lze jeho žádost o osvobození od soudního poplatku považovat za zneužití práva
vymezeného v §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 As 38/2010 – 43, kasační
stížnost žalobce jako stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2010
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. V odůvodnění obsáhleji analyzoval závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74, publikováno pod č. 2099/2010 Sb.
NSS, a dospěl k závěru, že tyto je třeba zcela aplikovat i na projednávanou věc. Konstatoval,
že mezi obvyklé formy činnosti stěžovatele náleží též účast ve správních a soudních řízeních,
týkajících se jím prosazovaných zájmů a cílů a poplatky spojené s účastí na soudních řízeních
proto představují obvyklé náklady spojené s jeho aktivitami, přičemž stěžovatel se vědomě snaží
tento typ obvyklých nákladů na svoji činnost eliminovat tak, že vzhledem ke svým poměrům
očekává, že bude od soudních poplatků systematicky osvobozován. To je ovšem v rozporu
s koncepcí §36 odst. 3 s. ř. s. Jelikož v předmětné věci nejsou pro popsaný model fungování
stěžovatele dány zvláštní legitimní důvody, je nutno jej považovat za zneužití práva daného
ustanovením §36 odst. 3 s. ř. s.
Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 9. 2. 2011, č. j. 7 A 84/2010 – 56,
žalobce opětovně vyzval, aby do 3 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek
za žalobu ve výši 2 000 Kč, a to podle položky 14a, bod 2 písm. a) Sazebníku soudních poplatků
(přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném ke dni zahájení řízení,
dále jen „zákon o soudních poplatcích“). Přípisem ze dne 18. 2. 2011 žalobce znovu požádal
o osvobození od soudních poplatků, protože nemá žádný zdanitelný příjem ani větší
než nepatrný majetek a soudní poplatek proto zaplatit nemůže. Usnesení městského soudu
současně označil za nicotné a bez právních účinků, a to pro ukládání splnění povinnosti
v nereálném termínu či zjevnou nesplnitelnost možnostmi a prostředky povinného. Poukázal
přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008, č. j. 5 As 34/2007 – 66.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2011, č. j. 7 A 84/2010 – 60, řízení zastavil
podle §47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a rozhodl dále,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že s podáním
žaloby nebyla splněna poplatková povinnost podle §4 zákona o soudních poplatcích.
O opětovné žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků ze dne 18. 2. 2011
nerozhodoval, neboť tato nová žádost vychází ze shodných skutkových okolností jako žádost
ze dne 28. 7. 2010, o níž již bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne
30. 8. 2010, č. j. 7 A 84/2010 – 13. Novému rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních
poplatků tedy brání překážka věci rozhodnuté. K tomuto závěru dospěl městský soud
s přihlédnutím k ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudku ze dne
13. 1. 2011, č. j. 3 Aps 9/2010 – 70.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2011 se žalobce
(dále též „stěžovatel“) brání nyní projednávanou kasační stížností ze dne 15. 3. 2010, podanou
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. b), d) a e) s. ř. s., v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení zrušil. V doplnění kasační stížnosti ze dne 29. 4. 2011 stěžovatel
podrobněji hodnotil procesní postup žalovaného při vydání žalobou napadeného
rozhodnutí. Toto rozhodnutí je podle přesvědčení stěžovatele nicotné, a městský soud
jej měl z tohoto hlediska přezkoumat z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu a bez zaplacení
soudního poplatku, a zrušit podle §76 odst. 2 věty první s. ř. s. Zopakoval svá tvrzení z přípisu
18. 2. 2011 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2011, kterým byl vyzván k zaplacení
soudního poplatku, označil za nicotné, neboť stěžovatel již dříve v řízení prokázal,
že na zaplacení soudního poplatku nemá dostatek finančních prostředků a byl k tomu vyzván
za stavu, kdy z důvodu nemajetnosti soudní poplatek zaplatit nemohl. Městský soud
měl aplikovat §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích a řízení i přes nezaplacení
poplatku nezastavit. Usnesením o zastavení řízení bylo odepřeno ústavně zaručené základní
právo stěžovatele na přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného,
a to v rozporu s Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv
a základních svobod.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 13. 5. 2011 navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou, a nebyly tak dále iracionálně zatěžovány soudy
i správní orgány řešením věcně již dávno uzavřené záležitosti. Podrobněji osvětlil časový sled
a obsah rozhodnutí, jež předcházela vydání napadeného rozhodnutí. Uvedl, že vydáním
napadeného rozhodnutí byla splněna povinnost uložená rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 26. 10. 2009, č. j. 6 Ca 259/2006 – 28, přičemž tento rozsudek byl vydán na základě
žaloby stěžovatele na ochranu proti nečinnosti žalovaného. Zdůraznil, že podání žádosti
o osvobození od soudních poplatků je standardní součástí postupu stěžovatele v soudních
řízeních, přičemž cílem žalobce je, spíše než jím deklarovaná ochrana přírody a krajiny, neustálé
vyvolávání správních či soudních řízení, navíc vesměs k věcem, které jsou již nevratné, provázené
neochotou nést náklady s touto činností spojené a zejména též neochotou přijmout výsledná
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, přičemž s ohledem na danou
procesní situaci není nutné, aby byl stěžovatel zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2
s. ř. s. Podle tohoto ustanovení stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,
jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ačkoliv povinné zastoupení je obecně
jednou ze základních podmínek přípustnosti kasační stížnosti, podle konstantní judikatury
zdejšího soudu není za určitých podmínek nutno trvat na podmínce zastoupení a zaplacení
soudního poplatku. Takovým případem je i řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí o zastavení
řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. K této otázce se Nejvyšší správní soud vyjádřil
například v rozsudku ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 3/2007 – 77, (všechna zde uváděná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu dostupná z: ), ve kterém judikoval, že v řízení
o kasační stížnosti proti usnesení městského, resp. krajského soudu, o zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku za předchozí kasační stížnost by trvání na splnění poplatkové povinnosti znamenalo řetězení řešeného
problému a ve svém důsledku by popíralo smysl samotného řízení. Tato okolnost proto sama o sobě nemůže
bránit projednání věci a vydání meritorního rozhodnutí. V rozsudku ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, pak vyslovil, že v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu
o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení advokátem. Nejvyšší správní soud proto konstatoval,
že kasační stížnost stěžovatele je přípustná a projednatelná i přesto, že stěžovatelem
nebyl zaplacen soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti a stěžovatel není zastoupen
advokátem ani za něj nejedná jeho zaměstnanec nebo pověřený člen, který má vysokoškolské
právnické vzdělání vyžadované pro výkon advokacie.
Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Nejvyšší správní
soud přitom zohlednil právní názor, vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, publikován pod č. 625/2005 Sb. NSS (všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná z: ), který je třeba obdobně
aplikovat i na zde projednávanou věc, totiž je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby,
přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada
řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu,
a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle §47 písm. c) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak zvláštní zákon.
Podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním
návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka
k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Podle odst. 3
téhož ustanovení soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené
lhůtě zaplacen.
Z posledně citovaného ustanovení se podává, že v situaci, kdy soudní poplatek za řízení
nebyl zaplacen, je soud podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích povinen poplatníka
vyzvat k jeho zaplacení; po marném uplynutí soudem určené lhůty k zaplacení soud řízení zastaví.
O tomto následku je však soud povinen poplatníka ve výzvě poučit. Městský soud v Praze
postupoval zcela v intencích tohoto ustanovení. Vydání napadeného usnesení ze dne 28. 2. 2011,
kterým řízení zastavil, totiž předcházelo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2 011,
č. j. 7 A 84/2010 – 56, kterým soud stěžovatele vyzval, aby do 3 dnů od doručení usnesení
zaplatil soudní poplatek za žalobu ve výši 2 000 Kč. Současně jej poučil, že ne učiní-li tak,
bude řízení před soudem zastaveno. Stěžovatel však ve stanovené lhůtě, jakož ani později soudní
poplatek nezaplatil, ačkoliv byl o následcích takového jednání řádně poučen. To vedlo městský
soud k vydání usnesení o zastavení řízení. Vzhledem k tomu, že toto usnesení bylo vydáno zcela
v souladu se zákonem a při dodržení postupu v zákoně vymezeného, nemohlo jeho vydáním dojít
k zásahu do práva stěžovatele na přístup k soudu.
Při posouzení zákonnosti napadeného usnesení o zastavení řízení je třeba blíže
přezkoumat podání stěžovatele ze dne 18. 2. 2011, kterým tento reagoval na výzvu soudu
k zaplacení soudního poplatku ze dne 9. 2. 2011 tak, že opakovaně požádal o osvobození
od soudních poplatků, protože nemá žádný zdanitelný příjem ani větší než nepatrný majetek
a soudní poplatek proto zaplatit nemůže. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že o žádosti
o osvobození od soudního poplatku musí být obecně rozhodnuto dříve, než soud
pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastaví. Toto pravidlo má ovšem své výjimky,
neboť jeho mechanické uplatňování by mohlo v některých případech vést ke zbytečnému
prodlužování řízení v důsledku opakování stále stejných žádostí a rozhodování o nich.
V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2008, č. j. 4 Ans 5/2008 – 65, se zdejší
soud k této otázce vyslovil tak, že o opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku (§36
odst. 3 s. ř. s.) v rámci jednoho řízení je soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové,
dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení. O takový případ
se však v projednávané věci nejedná, a městský soud proto nebyl povinen o opakované žádosti
stěžovatele o osvobození od soudního poplatku rozhodovat.
O původní žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ze dne 28. 7. 2010
rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 8. 2010, č. j. 7 A 84/2010 – 13, tak,
že žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků zamítl. Toto usnesení bylo podrobeno
přezkumu Nejvyšším správním soudem, který kasační stížnost proti němu zamítl rozsudkem
ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 As 38/2010 – 43, přičemž v odůvodnění podobně jako městský soud
podrobně objasnil, proč stěžovatel nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků
ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s. Podáním ze dne 18. 2. 2011 stěžovatel opakovaně požádal
o osvobození od soudních poplatků, přičemž neuplatnil žádný nový důvod, naopak pouze
doslova zopakoval skutečnosti z původní žádosti o osvobození od soudních poplatků ze dne
28. 7. 2010, s nimiž se již městský soud i Nejvyšší správní soud vypořádaly. Nebylo proto nutné,
aby městský soud o opakované žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků znovu
samostatně rozhodoval. Současně nelze než konstatovat, že věcné posouzení důvodů
pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků již nemůže být předmětem tohoto řízení,
neboť bylo obsáhle provedeno v odůvodnění výše uvedených rozhodnutí Městského soudu
v Praze a Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele ohledně vad
procesního postupu žalovaného při vydání napadeného rozhodnutí. To je podle přesvědčení
stěžovatele nicotné, a městský soud jej měl z tohoto důvodu přezkoumat z úřední povinnosti,
tedy i bez návrhu a bez zaplacení soudního poplatku, a zrušit podle §76 odst. 2 věty první s. ř. s.
V této souvislosti je třeba poukázat na to, že správní soudnictví je obecně postaveno
na zásadě dispoziční (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2004,
č. j. 4 Azs 3/2004 – 48, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 2 Azs 9/2003 – 40, viz též VOPÁLKA, V., MIKULE, V., ŠIMŮNKOVÁ, V., ŠOLÍN, M.
Soudní řád správní : Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 13, 105.), která se projevuje
zejména v procesních právech navrhovatele (žalobce) nakládat (disponovat) s předmětem řízení
a je zakotvena mimo jiné v ustanovení §5 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon
jinak, lze se ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných
prostředků, připouští-li je zvláštní zákon, §32 s. ř. s., podle něhož je řízení zahájeno dnem, kdy návrh došel
soudu; týká-li se návrh věcí uvedených v §4 odst. 1, nazývá se návrh žalobou, nebo §47 písm. a) s. ř. s.,
podle něhož soud řízení usnesením zastaví, vzal-li navrhovatel svůj návrh zpět; šlo-li však o společný návrh více
osob, vezme předseda senátu toliko zpětvzetí návrhu jedním z navrhovatelů usnesením na vědomí. Z citovaných
ustanovení je zřejmé, že řízení o soudním přezkumu rozhodnutí správního orgánu je soud
oprávněn zahájit a vést výhradně na základě žaloby oprávněné osoby (žalobce) a za splnění
zákonem stanovených podmínek (mimo jiné zaplacení soudního poplatku). Na tomto závěru
nic nemění ani stěžovatelem uváděná norma §76 odst. 2 věty první s. ř. s., podle níž zjistí-li soud,
že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost
i bez návrhu. I toto ustanovení je totiž možno aplikovat toliko v rámci řízení vedeného na základě
žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a za splnění zákonných podmínek řízení
(mimo jiné po zaplacení soudního poplatku). Lze jej interpretovat jako výjimku z pravidla §75
odst. 2 s. ř. s., podle něhož soud přezkoumává napadené rozhodnutí (pouze) v mezích žalobních
bodů a v napadeném rozsahu.
Jako irelevantní je třeba označit námitku stěžovatele, že městský soud neměl řízení
zastavit vzdor tomu, že stěžovatel soudní poplatek nezaplatil, a to na základě §9 odst. 4 písm. c)
zákona o soudních poplatcích. Podle tohoto ustanovení pro nezaplacení poplatku soud řízení nezastaví,
je-li nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník ve lhůtě určené
soudem ve výzvě podle odstavců 1 a 2 sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny
nemohl poplatek dosud zaplatit. Stěžovatel totiž i soudu zde vymezené relevantní skutečnosti nesdělil,
popřípadě se s nimi soud v napadeném usnesení řádně vypořádal.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného usnesení Městského soudu v Praze, jakož i veškeré spisové dokumentace k závěru,
že nebyl naplněn tvrzený důvod podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
za použití ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší
správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu,
že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení
nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu