ECLI:CZ:NSS:2011:5.AFS.79.2010:98
sp. zn. 5 Afs 79/2010 - 98
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy, v právní věci žalobce: G & C
PACIFIC NIUE LIMITED, se sídlem Dalton House, 60 Windsor Avenue, London SW 19
RR, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zast. JUDr. Kateřinou Tomkovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Lesnická 52, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně,
se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 29. 4. 2010, č. j. 30 Ca 146/2009 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 13. 11. 2007, č. j. 19288/07-1200-701607 a č. j. 19290/07-1200-701607,
kterými byla zamítnuta odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům na daň z příjmů
právnických osob za zdaňovací období od 6. 6. 2001 do 31. 12. 2001 ve výši 346.890,- Kč
a zdaňovací období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002 ve výši 126.480,- Kč.
V podané kasační stížnosti ze dne 25. 6. 2010 žalobce (dále jen stěžovatel)
uplatňuje důvod dle ust. §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen s. ř. s.). Stěžovatel uvádí, že lze mít za případné, když soud vyloučil k samotnému
projednání žalobu proti rozhodnutím ve věci platebních výměrů na daň z příjmů právnických
osob, tedy věci 30 Ca 145/2009 a 30 Ca 146/2009 a žalobu ve věci platebních výměrů na daň
z přidané hodnoty, tedy věci 30 Ca 20/2008 a 30 Ca 147/2009. Věci 30 Ca 20/2008
a 30 Ca 147/2008 měl však projednat společně, neboť kruciální otázkou v řízení byla zákonnost
provedené daňové kontroly ukončené zprávou o kontrole sp. zn. 104239/06/290540/7151.
Tímto došlo dle stěžovatele k situaci, kdy soud rozsudkem sp. zn. Ca 20/2008-268 ze dne
27. 11. 2009 aproboval postup správce daně při daňové kontrole jako nezákonný; rozsudkem
nyní napadeným kasační stížností 30 Ca 146/2009 -51 ze dne 29. 4. 2010 však soud aproboval
postup správce daně při stejné daňové kontrole jako bezvadný. Daňová kontrola však byla
jediným úkonem, na jehož základě byla napadená rozhodnutí vydána. Krajský soud tak
neaplikoval dle stěžovatele notorietu vyplývající z konstantní judikatury a poukazuje na rozsudky
zdejšího soudu sp. zn. 7 Aps 6/2006, sp. zn. 5 Afs 16/2004 a sp. zn. 2 Afs 69/2004. Výše
uvedené procesní pochybení má za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozsud ku, neboť
soud se v odůvodnění vůbec nezabývá zákonností samotné daňové kontroly, nýbrž pouze
zákonností jejích některých dílčích kroků.
Stěžovatel rovněž namítá nedostatečnost meritorního odůvodnění, kde se soud omezil
na to, že zcela přebral názor žalovaného a nevypořádal se s argumentací stěžovatele uvedenou
v žalobě. V rozsudku zejména absentuje vysvětlení rozporu svědecké výpovědi p. Baxanta, který
tvrdil, že společnost G&C Pacific, a. s. vůbec nezná a konstatování, že p. Baxant ke své obchodní
činnosti používal Ford Fiesta sedan. Tento vůz přitom stěžovatel identifikova l již v průběhu
daňové kontroly. Ve zprávě o daňové kontrole pak správce daně nepravdivě uvádí, že p. Baxant
tento vůz nevlastnil a nepoužíval. Stěžovatel také nikdy netvrdil, že p. Baxant tímto vozem
přivážel zboží. Doložením skladové evidence, dokladů o dalším prodeji zboží, dodacích listů
podepsaných p. Baxantem stěžovatel prokázal, že zboží od spol. BAXA s. r. o. převzal
a že p. Baxant není jako svědek důvěryhodná osoba. To, že správce daně požadoval předložení
dalších, blíže nespecifikovaných a v obchodním styku nepoužívaných dokladů a důkazů,
pak nemůže osvědčovat neunesení důkazního břemene stěžovatelem. Novou svědeckou výpověď
p. Baxanta a písmoznalecký posudek správce daně odmítl provést. Soud mu přitom dal
za pravdu, aniž by z napadeného rozsudku bylo patrné, jakou úvahou byl při svém rozhodování
veden. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na rozsudky sp. zn. 5 Afs 46/2009,
sp. zn. 9 Afs 81/2007 a sp. zn. 2 Afs 24/2007 a uvádí, že krajský soud se s argumentací
stěžovatele uvedenou v žalobě nijak nevypořádal a bez dalšího pouze přebral závěry správce
daně.
Stěžovatel proto navrhuje, aby rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno a věc vrácena
k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu stížních námitek vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Předně k namítané nevhodnosti vyloučení věcí k samostatnému projednání Nejvyšší
správní soud uvádí, že dle ust. §39 odst. 2 s. ř. s. směřuje-li jedna žaloba proti více rozhodnutím,
může předseda senátu usnesením každé takové rozhodnutí vyloučit k samostatnému projednání,
není-li společné řízení možné nebo vhodné. K vyloučení věci k samostatnému řízení může dojít
např. za předpokladu, že se týkají týchž účastníků, avšak skutkově i právně jsou odlišné.
V případě posouzení důvodnosti vyloučení věcí jde o fakultativní rozhodovací pravomoc, jejímž
určujícím kritériem je zejména rychlost a hospodárnost řízení a současně nevhodnost vedení
společného řízení. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že krajský soud nevhodnost vedení
společného řízení posoudil zcela v intencích ust. §39 odst. 2 s. ř. s. a nedopustil se žádného
rozhodovacího excesu. Jak vyplývá z usnesení ze dne 27. 10. 2009 č. j. 30 Ca 20/2008-247
zdůvodnil krajský soud nezbytnost vyloučení věcí k samostatným řízením nejen s odkazem
na odlišnou konstrukci daně z příjmů a daně z přidané hodnoty, nýbrž i s poukazem na odlišnosti
skutkového stavu jednotlivých rozhodnutí v případech, kdy se jednalo o tutéž daň , avšak
skutkové a právní důvody pro dodatečné vyměření za jednotlivá zdaňovací období byly rozdílné.
Obecné tvrzení stěžovatele spočívající pouze v opačném názoru v tomto ohledu nezakládá
oprávněnost námitek svědčících kasačnímu důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Rovněž tak nelze stěžovateli přisvědčit v tvrzení, že se krajský soud nevypořádal
s námitkami uvedenými v žalobě, kdy dle stěžovatele byla namítána nezákonnost daňové kontroly
jako celku, avšak krajský soud se zabýval pouze zákonností jejich některých dílčích kroků.
Zdejší soud k výše uvedené námitce uvádí, že soudní řád správní stanoví obecné
(§37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a zvláštní (§71 ods t. 1 s. ř. s.) náležitosti žaloby ve správním soudnictví.
Mezi nezbytné náležitosti žaloby patří mimo jiné podle ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. také
vymezení žalobních bodů, z nich musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Nejvyšší správní soud
již v rozsudku ze dne 12. 3. 2009, č. j. 3 As 44/2008 – 80 (přístupno na www.nssoud.cz),
konstatoval, že „význam co nejpřesnější formulace žalobních bodů v žalobě vyplývá ze zásady dispoziční, kterou
je řízení o žalobách ve správním soudnictví ovládáno a která znamená, že soud se při přezkumu správního
rozhodnutí (s výjimkou taxativně stanovených případů) omezuje pouze na posouzení existence d ůvodů
nezákonnosti správního rozhodnutí, které žalobce dovozuje.“ Otázkou náležitého vymezení žalobních
bodů se zabýval i např. rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58 (příst. na www.nssoud.cz), v němž uvedl, že „líčení
skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž
při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky
jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. (…) Žalobce je též povinen
vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán
vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen
ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti“. Z uvedeného vyplývá, že právní
náhled na věc uvedený v žalobě se nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy bez souvislosti
se skutkovými výtkami. Nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz např. na nezákonnost
daňové kontroly, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, aby
bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené
nezákonnosti. Soud I. stupně pak přezkoumává žalobu v souladu s dispoziční zásadou, pouze
v mezích žalobních námitek uplatněných žalobcem a není nikterak oprávněn dovozovat další
skutečnosti v žalobě výslovně neuvedené popř. vyjádřené neurčitě a nejednoznačně.
V případě nyní posuzovaném uplatnil stěžovatel v žalobě nikoli námitku nezákonnosti daňové
kontroly jako celku, jak tvrdí nyní v kasační stížnosti, nýbrž předmětem žalobních bodů byly
právě pouze dílčí úkony provedené v rámci daňové kontroly. Jakkoli stěžovatel v žalobě namítal
..., že Finanční úřad v Ivančicích, tak i nově delegovaný Finanční úřad Brno III. v průběhu daňové kontroly
porušili jak procesní tak meritorní pravidla řízení daná zákonem č. 337/1992 Sb. .., jednalo se o námitky
stran hodnocení důkazních prostředků tj. předložených dokladů o původu zboží, svědeckých
výpovědí, odmítnutí nového písmoznaleckého posouzení smluvních ujednání, údajné porušení
práva klást svědkům otázky dle ust. §16 odst. 4 písm. e) cit. zákona, ukončení daňové kontroly
dle ust. §16 odst. 4 písm. f) a odst. 8 cit. zákona, námitky v kontrole atd. Krajský soud
se s námitkami stran jednotlivých úkonů provedených v daňové kontrole vypořádal a odkázal
na zdůvodnění rozhodnutí žalovaného.
Ohledně námitek stran nedostatečného meritorního zdůvodnění rozsudku,
kdy se, dle stěžovatele, krajský soud omezil na to, že zcela přebral ná zor žalovaného
a nevypořádal se přitom s argumentací stěžovatele ohledně rozporů svědeckých výpovědí,
zejména pak výpověď p. Baxanta, Nejvyšší správní soud ze spisu ověřil následující skutečnosti.
Předmětem dodatečného vyměření na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací
období od 6. 6. 2001 do 31. 12. 2001 a zdaňovací období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002 bylo
neuznání nákladu vynaloženého na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů
dle ust. §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění - náklady
za nákup zboží dle faktur přijatých č. 1 -12112001 ze dne 12. 11. 2001 ve výši 499.820,- Kč,
č. 1-02102001 ze dne 2. 10. 2001 ve výši 600.000,- Kč a č. 1 -05012002 ze dne 19. 4. 2002 ve výši
451.000,- Kč od dodavatele BAXA SYS, spol. s r.o. Ze zdůvodnění rozhodnutí správních orgánů
vyplývá, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno a ani na výzvu správce daně neprokázal realizaci
obchodních případů s uvedenou společností, neboť jediný zástupce společnosti BAXA SYS
p. Leo Baxant nepotvrdil vystavení předmětných dokladů a nepotvrdil též ani dodání zboží.
Z expertizy provedené Policií ČR vyplývá, že podpisy na zkoumaných fakturách jsou smyšlené,
což potvrzovalo i prohlášení svědka Leo Baxanta. Uvedená skutečnost vyplývá i ze znaleckého
posudku z oboru písmoznalectví – specializace ručního písma č. 526. Důkazy navržené
stěžovatelem (svědci K. a V.) neprokazují dodání zboží spol. BAXA SYS a možnost, že by za
tuto spol. jednala jiná osoba, nebyla prokázána, neboť Leo Baxant ve svědecké výpovědi ze dne
8. 3. 2005 uvedl, že v době realizace dotčených obchodních transakcí v letech 2001 a 2002 byl
oprávněn za spol. BAXA SYS jednat pouze její jednatel Leo Baxant, který nezmocnil žádnou
jinou osobu k jednání za něj nebo jménem společnosti. Ke stěžovatelem předložené plné moci,
která měla být udělena p. R. J. p. Baxantem, poukázal žalovaný na odpověď Vězeňské služby ČR
ze dne 22. 8. 2005, dle které byl R. J. v období od 3. 5. 2001 do 7. 9. 2001, tj. v době udělení plné
moci, ve vazbě. Navrženou svědeckou výpověď jmenovaného J. nebylo možno provést, neboť
zemřel. Svědek Leo Baxant ve výpovědi ze dne 28. 6. 2006 uvedl, že předmětné faktury za spol.
BAXA SYS nevystavil, nepodepsal a zboží uvedené na předmětných fakturách za dobu jeho
činnosti ve spol. BAXA SYS stěžovateli nikdy nedodal. Svědek ro vněž uvedl, že společnost
BAXA SYS nikdy nepřijala žádnou formu peněžního či nepeněžního plnění jako vyrovnání
závazku z titulu úhrady předmětných faktur.
V žalobě stěžovatel mj. uvedl, že k výslechům osob vypovídajících o skutečnostech, které
se přímo týkaly zdanitelných plnění uskutečněných stěžovatelem, nebyl přizván dle ust. §16
odst. 4 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, čímž byl zkrácen na svých
právech. Stěžovatel namítal, že nově delegovaný správce daně při svém dalším rozhodování zcela
ignoroval svědecké výpovědi (p. S., V., A., Ch., K. a další), které svědčily ve prospěch stěžovatele
a celé dokazování postavil pouze na výpovědích svědků, kteří v době uskutečnění zdanitelných
plnění o ekonomické činnosti dodavatelů nic nevěděli (paní B ., p. L.) nebo byli jako statutární a
zplnomocnění zástupci přímo zainteresováni na trestné činnosti (p. Baxant, S.). Pokud pak
v průběhu dokazování došlo ke změně důkazní situace v neprospěch správce daně, vyřadil
správce daně tyto důkazy z dokazovacího procesu. Stěžovatel také namítal neprovedení nového
písmoznaleckého posouzení smluvních ujednání ze strany správce daně před ukončením daňové
kontroly. Stěžovatel v žalobě konstatoval, že předložil nové důkazy – dodací listy, které správce
daně rovněž ignoroval a rovněž požadoval provedení svědecké výpovědi p. S., který v průběhu
kontroly nebyl vyslechnut tak, aby mu stěžovatel mohl klást otázky.
Ke shora citované námitce lze předně uvést, že za situace, kdy je o určité otázce
v odůvodnění rozhodnutí žalovaného pojednáno správně a vyčerpávajícím způsobem, nic
nebrání krajskému soudu tyto skutkové a právní závěry prostě aprobovat a v podrobnostech
na ně odkázat. Možnost takového postupu, ve vztahu mezi odůvodněním rozsudku krajského
soudu a odůvodněním žalobou napadeného správního rozhodnutí, ostatně judikatura zdejšího
soudu připouští. V rozsudku ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 (přístp.
na www.nssoud.cz) se například konstatuje, že„je-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně
odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč
jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami
odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry
se souhlasnou poznámkou osvojil.“ Nejvyšší správní soud se domnívá, že nelze nalézt racionální
argument, který by tento postup, při splnění popsaných předpokladů, vylučoval v rámci soudního
přezkumu.
V daném případě krajský soud uvedl, že žalovaný své závěry ohledně provedeného
dokazování odůvodnil zcela přezkoumatelným, logickým a vyčerpávajícím způsobem. Jak vyplývá
ze zdůvodnění napadeného rozsudku, za stěžejní pro závěr stran neprokázání výdajů
dle ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů označil soud předně svědecké výpovědi jednatele
spol. BAXA SYS p. Baxanta ze dne 8. 3. 2005 a 28. 6. 2006 z nichž vyplývá, že jmenovaný,
jakožto jediný jednatel, sporné faktury nevystavil ani nepodepsal, zboží na nich uvedené
společnost stěžovateli nikdy nedodala a společnost žádnou formu peněžního či nepeněžního
plnění jako vyrovnání závazku z titulu úhrady předmětných faktur nepřijala. Rovněž tak z jeho
výpovědi jednoznačně vyplývá, že nezmocnil žádnou osobu, která by jej, jako jednatele
zastupovala. Uvedenému závěru svědčí i důkaz provedený znaleckým posudkem soudního znalce
Mgr. et Bc. Kamila Pospíšila, jakož i expertiza provedená Policií ČR, z nichž vyplývá,
že se nejedná o podpisy p. Baxanta. Tvrzení stěžovatele nyní v kasační stížnosti, že p. Baxant není
jako svědek důvěryhodnou osobou a svou společnost prodal tzv. bílému koni, byl zainteresován
na trestné činnosti apod., stěžovatel nepodpořil návrhem žádného důkazního prostředku ani
bližšími skutečnostmi, které by jeho názor osvětlily a blíží se tedy spíše rovině spekulativní.
Pro uvedený závěr svědčí i skutečnost, že u obou svědeckých vý povědí byl přítomen zástupce
stěžovatele a bylo mu umožněno klást svědkovi otázky, přičemž osobu svědka při jednání
zástupce stěžovatele nikterak nezpochybňoval. K plné moci ze dne 15. 6. 2001 předložené
stěžovatelem a udělené dle textu Leo Baxantem R. J., krajský soud poukázal na skutečnost, že p.
J. byl v době udělení plné moci dle ústřední evidence vězňů ve vazbě a ani jeho výpověď nebylo
možno provést, neboť zemřel.
K autu, kterým měl dle sdělení stěžovatele p. Baxant jezdit n a jednání, bylo zjištěno,
že se jedná o osobní automobil Ford Fiesta sedan, avšak je nemožné, aby tímto autem
bylo přepraveno zboží uvedené na dodacím listu k faktuře č. 1-02102001 tj. vodiče a kabely
v množství 29 750 m. Uvedené lze vztáhnout i na další sporné faktury, např. dle faktury
č. 1-05012002 mělo být dodáno zboží – 100 ks sudů a kabely v celkovém množství 91 500 m
a ani v tomto případě nemohlo být přepraveno uvedené zboží osobním automobilem, jehož SPZ
je na dodacích listech uvedena. Jakkoli se tedy stěžovatel dovolával pravd ivosti údajů uvedených
na dodacích listech, lze přisvědčit hodnocení, jaké učinily správní orgány, neboť v nich nejsou
uvedeny skutečnosti, které by dodání zboží společností BAXA SYS stěžovateli prokazovaly ,
a nedisponují, stěžovatelem kýžené, důkazní síly. Žalovaný již nevyhověl žádosti na opakovaný
výslech svědka p. Baxanta, který již při svědecké výpovědi ze dne 28. 6. 2006 uvedl, že předmětné
zboží spol. BAXA SYS stěžovateli nedodala. Na uvedeném nemůže ničeho měnit ani skutečnost,
že zboží bylo od stěžovatele odebráno p. K.
Také ze svědecké výpovědi J. V. ze dne 25. 7. 2006 (protokol
č. j. 139928/06/290540/3150), který zajišťoval na objektu lihovaru Třebíč otevření prostoru
skladu, nebylo lze dovodit, že zboží bylo dodáno spol. BAXA SYS.
Krajský soud také případně poukázal na zdůvodnění rozhodnutí žalovaného, ve kterém
je zcela vyčerpávajícím způsobem zdůvodněno, proč nebylo provedeno nové písmoznalecké
zkoumání, a to na dodacích listech, za situace, kdy byl již v řízení proveden znalecký posudek
písma dle faktur. Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že jak vyplývá ze spisu, svědek L.
Baxant nebyl opětovně vyslýchán (tj. potřetí) nejen z důvodu záměrného jednání stěžovatele
s cílem oddálit ukončení daňové kontroly, nýbrž zejména proto , že by se jednalo o opakované
provádění téhož důkazního prostředku, ačkoliv stěžovatel již v průběhu řízení měl možnost
tomuto svědkovi klást otázky při ústním jednání a dotazovat se na skutečnosti vztahující
se k obchodnímu případu, k dodacím listům a fakturám. V případě dalšího znaleckého posudku
pak žalovaný uvedl, že stěžovatel, jako daňový subjekt , měl v držení originály dodacích listů
a mohl si znalecký posudek sám opatřit, na rozdíl od správce daně, který vlastní pouze jejich
fotokopie a z nichž není možné znalecký posudek vyhotovit. Ani v tomto případě tedy nelze
dovodit nepřezkoumatelnost rozsudku z důvodu, že by žalobní námitky krajský soud jakkoli
pominul, pokud odkázal na rozhodnutí žalovaného.
V neposlední řadě se krajský soud také vypořádal s námitkami stran svědků p. A, B, C a
dalších, neboť jejich výpovědi nejsou pro prokázání přijetí plnění od spol. BAXA SYS
relevantní a vztahují se k jiným obchodním případům.
S názorem krajského soudu, jakož i žalovaného, se zdejší soud ztotožňuje a dodává,
že v daném případě bylo předmětem dokazování, zda stěžovatel splnil podmínky pro uplatnění
výdajů (nákladů) ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, zda mu takové
náklady vznikly a zda v souladu s ustanovením §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků
prokázal, že je tvrzeným způsobem vynaložil. Podle ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních
z příjmů, výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdan itelných příjmů
se pro zjištění základu daně odečtou ve výši proká zané poplatníkem. Z ustanovení §24 zákona
o daních z příjmů tedy vyplývá, že za výdaje snižující daňový základ poplatníka lze uznat takové
výdaje (náklady), které poplatník: 1) skutečně vynaložil, 2) vynaložil v souvislosti se získáním
zdanitelných příjmů, 3) vynaložil v daném zdaňovacím období, 4) o nichž tak stanoví zákon.
Nutno konstatovat, že pro posouzení, zda jsou náklady daňově uznatelné, je sice podstatná jejich
souvislost s podnikáním i dosaženým příjmem (výnosem) daňového subjektu (podmínka ad 2),
nelze však opomíjet i další podmínky stanovené v §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
Ne každý uplatněný výdaj (náklad) může obstát jako výdaj daňově uznatelný. Daňový subjekt,
který výdaj (náklad) zanese do svého účetnictví a následně daňového přiznán í, je povinen
v případě pochybností prokázat, že jej skutečně vynaložil, a to t ím způsobem, jaký deklaroval
na příslušném účetním dokladu. V případě stěžovatele byly správcem daně zpochybněny výše
uvedené podmínky a v této situaci bylo na stěžovateli, aby nabídl správci daně srozumitelné
vysvětlení zjištěných nedostatků a bez jakýchkoli dalších rozporů a pochybností prokázal,
že náklady v dané výši skutečně vynaložil a jakým způsobem. Jak již zdejší soud mnohokráte
judikoval, prokazování uskutečnění výdaje je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však
třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formá lně právním. To znamená,
že ani formálně perfektní účetní doklady se všemi požadovanými náležitostmi nestačí k prokázání
uskutečnění transakce v nich deklarované, není-li jimi věrohodně prokázáno, že k jejímu
uskutečnění fakticky došlo. Vznikne-li v průběhu daňového řízení pochybnost o uskutečnění
výdaje v tvrzené podobě, je povinností daňového subjektu, který předmětný výdaj zahrnul
do účetnictví a posléze do daňového přiznání, aby prokázal dalšími důkazy správnost
svého původního tvrzení.
Ačkoliv stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že správce daně požadoval předložení
dalších, blíže nespecifikovaných a v obchodním styku nepoužívaných dokladů a důkazů, nelze
než uvést, že správce daně po stěžovateli požadoval pouze splnění jeho povinnosti prokázat
daňově účinný náklad pro správné stanovení hospodářského výsledku dle ust. §23 odst. 2
a 10 zákona o daních z příjmů. Jen za tímto účelem byl stěžovat el v rámci daňové kontroly
vyzván (výzvou č. j. 9485/06/290540/3150 ze dne 30. 1. 2006) k unesení důkazního břemene
vyplývajícího z ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků . Prokázání jiných skutečností
než těch, které stěžovatel sám tvrdil, správ ce daně ani nepožadoval. Skutečnosti, které zjistil
v rámci řízení správce daně výslechem svědka p. Baxanta, který vypověděl, že spol. BAXA SYS
předmětné zboží nedodala, faktury jmenovaný nevystavil a nepodepsal apod., byly takového
charakteru, že odůvodněně zakládaly pochybnosti o tvrzeních, která uváděl stěžovatel, bylo tedy
na něm tyto pochybnosti odstranit a svá tvrzení hodnověrně prokázat, byla-li tato zásadně jinými
osobami zpochybněna. Jakkoli se stěžovateli může jevit, že v daném případě nabídl dostatek
důkazních prostředků a naopak ze strany správce daně nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav,
nelze s tímto názorem souhlasit. Závěru o řádně zjištěném skutkovém stavu svědčí zejména
rozsáhlé dokazování, které správce daně provedl nejen zjišťov áním relevantních skutečností
u údajného dodavatele deklarovaného zboží, výslechem svědka p. Baxanta, expertízou Policie ČR
a znaleckým posudkem k podpisům na fakturách, kdy odlišnost podpisů byla stanovena
jednoznačně – kategoricky, nýbrž i u odběratele (p. K.), osoby, která zajišťovala zpřístupnění
skladu na objektu lihovaru Třebíč, prověřením dokladů – faktur a dodacích listů a ověřením údajů
v nich obsažených apod. Ve zprávě o kontrole se správce daně v rámci sporných faktur vypořádal
se zjištěnými skutečnostmi, když vyvracel tvrzení stěžovatele stran okolností nákupu zboží
od spol. BAXA SYS a naopak byl to daňový subjekt, který neprokázal, že náklad dle ust. §24
odst. 1 zákona o daních z příjmů vynaložil v tvrzené výši, tj. že jej pořídil v pořizovací ceně
uvedené na fakturách. Jak se uvádí ve Zprávě o kontrole, neprokázal -li stěžovatel, že se obchodní
případ odehrál tak, jak tvrdí, potom uvedený náklad nemůže mít vliv na základ daně. Uvedený
závěr má oporu ve spisovém materiálu a vyplývá zejména z obsáhlého správního spisu, jehož
součástí jsou i jednotlivé doklady o dodávkách zboží.
Jak již zdejší soud výše uvedl, důkazní břemeno leželo na stěžovateli, nikoli na správci
daně, který vyvrátil stěžovatelovo tvrzení o daňové účinnosti vynaložených nákladů. Jak vy plývá
z ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, náklady se odečtou ve výši prokázané poplatníkem.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na ustálenou správní judikaturu
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2004, č. j. 2 Afs 44/2003-73,
či ze dne 31. 8. 2004, č. j. 2 Afs 45/2003 - 118, příst. na www.nssoud.cz), od které neshledává
důvod se v této věci odchýlit. Stěžovatel byl povinen prokázat skutečné vynaložení deklarovaných
výdajů, tzn. jejich uskutečnění, jakož i splnění zákonem stanoveného „poslání“. Nenabídl- li však
stěžovatel v důkazním řízení relevantní důkazní prostředky, nemůže jeho tvrzení o oprávněnosti
vynaložených nákladů obstát.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že z odůvodnění rozhodnutí žalovaného i krajského soudu
je zřejmé, jaké důkazní prostředky byly v řízení použity a jak b yly zhodnoceny. Krajský soud
se vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatele. Rovněž tak je z rozhodnutí správních
orgánů založených v soudním spisu, jakož i z rozsudku, zřejmé, že stěžovateli bylo v rámci
správního řízení umožněno účinně hájit svá práva a předkládat důkazy navrhované k prokázání
jeho tvrzení. Stejně tak jsou zřejmé důkazy, které byly provedeny za účelem prokáz ání
skutkového stavu, jejich hodnocení a právní závěry na jejich základě přijaté.
Protože Nejvyšší správní soud neshledal naplnění důvod u kasační stížnosti dle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako
nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nad
rámec jeho běžné správní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává
náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 15. července 2011
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu