ECLI:CZ:NSS:2011:5.AFS.80.2010:74
sp. zn. 5 Afs 80/2010 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy, v právní věci žalobce: G & C
PACIFIC NIUE LIMITED, se sídlem Dalton House, 60 Windsor Avenue, London SW 19
RR, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zast. JUDr. Kateřinou Tomkovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Lesnická 52, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně,
se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 29. 4. 2010, č. j. 30 Ca 147/2009 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 13. 11. 2007, č. j. 18397/07-1300-708158, č. j. 18398/07-1300-708158
a č. j. 18399/07-1300-708158, kterými byla zamítnuta odvolání žalobce proti dodatečným
platebním výměrům na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí 2001 ve výši
241.960,- Kč, zdaňovací období leden 2002 ve výši 17.600, - Kč a červen 2002 ve výši 99.330, -
Kč.
V podané kasační stížnosti ze dne 25. 6. 2010 žalobce (dále jen stěžovatel)
uplatňuje důvod dle ust. §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen s. ř. s.). Stěžovatel uvádí, že lze mít za případné, když soud vyloučil k samotnému projednání
žalobu proti rozhodnutím ve věci platebních výměrů na daň z příjmů právnických osob, tedy věci
30 Ca 145/2009 a 30 Ca 146/2009 a žalobu ve věci platebních výměrů na daň z přidané hodnoty,
tedy věci 30 Ca 20/2008 a 30 Ca 147/2009. Věci 30 Ca 20/2008 a 30 Ca 147/2008 měl však
projednat společně, neboť kruciální otázkou v řízení byla zákonnost provedené daňové kontroly
ukončené zprávou o kontrole sp. zn. 104239/06/290540/7151. Tímto došlo dle stěžovatele
k situaci, kdy soud rozsudkem sp. zn. Ca 20/2008- 268 ze dne 27. 11. 2009 aproboval postup
správce daně při daňové kontrole jako nezákonný; rozsudkem nyní napadeným kasační stížností
30 Ca 147/2009-45 ze dne 29. 4. 2010 však soud aproboval postup správce daně při stejné
daňové kontrole jako bezvadný. Daňová kontrola však byla jediným úkonem, na jehož základě
byla napadená rozhodnutí vydána. Krajský soud tak neaplikoval dle stěžovatele notorietu
vyplývající z konstantní judikatury a poukazuje na rozsudky zdejšího soudu sp. zn. 7 Aps 6/2006,
sp. zn. 5 Afs 16/2004 a sp. zn. 2 Afs 69/2004. Výše uvedené procesní pochybení má za následek
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť soud se v odůvodnění vůbec nezabývá
zákonností samotné daňové kontroly, nýbrž pouze zákonností jejích některých dílčích kroků.
Stěžovatel rovněž namítá nedostatečnost meritorního odůvodnění, kde se soud omezil
na to, že zcela přebral názor žalovaného a nevypořádal se s argumentací stěžovatele uvedenou
v žalobě. V rozsudku zejména absentuje vysvětlení rozporu svědecké výpovědi p. Baxanta, který
tvrdil, že společnost G&C Pacific, a.s. vůbec nezná a konstatování, že p. Baxant ke své obchodní
činnosti používal Ford Fiesta sedan. Tento vůz přitom stěžovatel identifikoval již v průběhu
daňové kontroly. Ve zprávě o daňové kontrole pak správce daně nepravdivě uvádí, že p. Baxant
tento vůz nevlastnil a nepoužíval. Stěžovatel také nikdy netvrdil, že p. Baxant tímto vozem
přivážel zboží. Doložením skladové evidence, dokladů o dalším prodeji zboží, dodacích listů
podepsaných p. Baxantem stěžovatel prokázal, že zboží od spol. BAXA s. r. o. převzal
a že p. Baxant není jako svědek důvěryhodná osoba. To, že správce daně požadoval předložení
dalších, blíže nespecifikovaných a v obchodním styku nepoužívaných dokladů a důkazů,
pak nemůže osvědčovat neunesení důkazního břemene stěžovatelem. Novou svědeckou výpověď
p. Baxanta a písmoznalecký posudek správce daně odmítl provést. Soud mu přitom dal
za pravdu, aniž by z napadeného rozsudku bylo patrné, jakou úvahou byl při svém rozhodování
veden. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na rozsudky sp. zn. 5 Afs 46/2009,
sp. zn. 9 Afs 81/2007 a sp. zn. 2 Afs 24/2007 a uvádí, že krajský soud se s argumentací
stěžovatele uvedenou v žalobě nijak nevypořádal a bez dalšího pouze přebral závěry správce
daně.
Stěžovatel proto navrhuje, aby rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno a věc vrácena
k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu stížních námitek vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Předně k namítané nevhodnosti vyloučení věcí k samostatnému projednání Nejvyšší
správní soud uvádí, že dle ust. §39 odst. 2 s. ř. s. směřuje-li jedna žaloba proti více rozhodnutím,
může předseda senátu usnesením každé takové rozhodnutí vyloučit k samostatnému projednání,
není-li společné řízení možné nebo vhodné. K vyloučení věci k samostatnému řízení může dojít
např. za předpokladu, že se týkají týchž účastníků, avšak skutkově i právně jsou odlišné.
V případě posouzení důvodnosti vyloučení věcí jde o fakultativní rozhodovací pravomoc, jejímž
určujícím kritériem je zejména rychlost a hospodárnost řízení a současně nevhodnost vedení
společného řízení. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že krajský soud nevhodnost vedení
společného řízení posoudil zcela v intencích ust. §39 odst. 2 s. ř. s. a nedopustil se žádného
rozhodovacího excesu. Jak vyplývá z usnesení ze dne 27. 10. 2009 , č. j. 30 Ca 20/2008 - 247
zdůvodnil krajský soud nezbytnost vyloučení věcí k samostatným řízením nejen s odkazem
na odlišnou konstrukci daně z příjmů a daně z přidané hodnoty, nýbrž i s poukazem na odlišnosti
skutkového stavu jednotlivých rozhodnutí v případech, kdy se jednalo o tutéž daň, avšak
skutkové a právní důvody pro dodatečné vyměření za jednotlivá zdaňovací období byly rozdílné.
Obecné tvrzení stěžovatele spočívající pouze v opačném názoru v tomto ohledu nezakládá
oprávněnost námitek svědčících kasačnímu důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Rovněž tak nelze stěžovateli přisvědčit v tvrzení, že se krajský soud nevypořádal
s námitkami uvedenými v žalobě, kdy dle stěžovatele byla namítána nezákonnost daňové kontroly
jako celku, avšak krajský soud se zabýval pouze zákonností jejich některých dílčích kroků.
Zdejší soud k výše uvedené námitce uvádí, že soudní řád správní stanoví obecné
(§37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a z vláštní (§71 odst. 1 s. ř. s.) náležitosti žaloby ve správním soudnictví.
Mezi nezbytné náležitosti žaloby patří mimo jiné podle ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. také
vymezení žalobních bodů, z nich musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Nejvyšší správní soud
již v rozsudku ze dne 12. 3. 2009, č. j. 3 As 44/2008 – 80 (přístupno na www.nssoud.cz),
konstatoval, že „význam co nejpřesnější formulace žalobních bodů v žalobě vyplývá ze zásady dispoziční, kterou
je řízení o žalobách ve správním soudnictví ovládáno a která znamená, že soud se při přezkumu správního
rozhodnutí (s výjimkou taxativně stanovených případů) omezuje pouze na posouzení existence důvodů
nezákonnosti správního rozhodnutí, které žalobce dovozuje.“ Otázkou náležitého vymezení žalobních
bodů se zabýval i např. rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58 (příst. na www.nssoud.cz), v němž uvedl, že „líčení
skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při
vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně ind ividualizovaným, a tedy od charakteristiky
jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. (…) Žalobce je též povinen
vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán
vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen
ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti“. Z uvedeného vyplývá, že právní
náhled na věc uvedený v žalobě se nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy bez souvislosti
se skutkovými výtkami. Nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz např. na nezákonnost
daňové kontroly, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či ok olnosti ve spisu zachycené,
aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené
nezákonnosti. Soud I. stupně pak přezkoumává žalobu, v souladu s dispoziční zásadou, pouze
v mezích žalobních námitek uplatněných žalobcem a není nikterak oprávněn dovozovat další
skutečnosti v žalobě výslovně neuvedené popř. vyjádřené neurčitě a nejednoznačně.
V případě nyní posuzovaném uplatnil stěžovatel v žalobě nikoli námitku nezákonnosti daňové
kontroly jako celku, jak tvrdí nyní v kasační stížnosti, nýbrž předmětem žalobních bodů byly
právě pouze dílčí úkony provedené v rámci daňové kontroly. Jakkoli stěžovatel v žalobě namítal
..., že Finanční úřad v Ivančicích, tak i nově delegovaný Finanční úřad Brno III. v průběhu daňové kontroly
porušili jak procesní tak meritorní pravidla řízení daná zákonem č. 337/1992 Sb . .., jednalo se o námitky
stran hodnocení důkazních prostředků tj. předložených dokladů o původu zboží, svědeckých
výpovědí, odmítnutí nového písmoznaleckého posouzení smluvních ujednání, údajné porušení
práva klást svědkům otázky dle ust. §16 odst. 4 písm. e) cit. zákona, ukončení daňové kontroly
dle ust. §16 odst. 4 písm. f) a odst. 8 cit. zákona, námitky v kontrole atd. Krajský soud
se s námitkami stran jednotlivých úkonů provedených v daňové kontrole vypořádal a odkázal
na zdůvodnění rozhodnutí žalovaného.
Ohledně námitek stran nedostatečného meritorního zdůvodnění rozsudku,
kdy se, dle stěžovatele, krajský soud omezil na to, že z cela přebral názor žalovaného
a nevypořádal se přitom s argumentací stěžovatele ohledně rozporů svědeckých výpovědí,
zejména pak výpověď p. Baxanta, Nejvyšší správní soud ze spisu ověřil následující skutečnosti.
Předmětem dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období
IV. čtvrtletí 2001, leden 2002 a červen 2002 bylo neuznání nároku na odpočet DPH dle ust. §19
odst. 1 zákona č. 588 /1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění – uskutečnění
zdanitelného plnění dle faktur přijatých č. 1 -02102001 ze dne 2. 10. 2001 ve výši 600.000,- Kč
za vodiče a kabely – výprodej zásob, fa. č. 1-1282002 ze dne 28. 1. 2002, za vysokozdvižný vozík
TRANSPORTA Chrudim a fa. č. 1-05012002 ze dne 19. 4. 2002, za sudy a kabely vystavené
společností BAXA SYS, spol. s r. o. Ze zdůvodnění rozhodnutí správních orgánů vyplývá,
že stěžovatel neunesl důkazní břemeno a ani na výzvu správce daně neprokázal realizaci
obchodních případů s uvedenou společností, neboť jediný zástupce společnosti BAXA SYS
p. Leo Baxant nepotvrdil vystavení předmětných dokladů a nepotvrdil též ani dodání zboží.
Z expertizy provedené Policií ČR vyplývá, že podpisy na zkoumaných fakturách jsou smyšlené,
což potvrzovalo i prohlášení svědka Leo Baxanta. Uvedená skutečnost vyplývá i ze znaleckého
posudku z oboru písmoznalectví – specializace ručního písma č. 526. Důkazy navržené
stěžovatelem (svědci K. a V.) neprokazují dodání zboží spol. BAXA SYS a možnost, že by za
tuto spol. jednala jiná osoba, nebyla prokázána, neboť Leo Baxant ve svědecké výpovědi ze dne
8. 3. 2005 uvedl, že v době realizace dotčených obchodních transakcí v letech 2001 a 2002 byl
oprávněn za spol. BAXA SYS jednat pouze její jednatel Leo Baxant, který nezmocnil žádnou
jinou osobu k jednání za něj nebo jménem společnosti. Ke stěžovatelem předložené plné moci,
která měla být udělena p. R. J. p. Baxantem, poukázal žalovaný na odpověď Vězeňské služby ČR
ze dne 22. 8. 2005, dle které byl R. J. v období od 3. 5. 2001 do 7. 9. 2001, tj. v době udělení plné
moci, ve vazbě. Navrženou svědeckou výpověď jmenovaného J. nebylo možno provést, neboť
zemřel. Svědek Leo Baxant ve výpovědi ze dne 28. 6. 2006 uvedl, že předm ětné faktury za spol.
BAXA SYS nevystavil, nepodepsal a zboží uvedené na předmětných fakturách za dobu jeho
činnosti ve spol. BAXA SYS stěžovateli nikdy nedodal. Svěd ek rovněž uvedl, že společnost
BAXA SYS nikdy nepřijala žádnou formu peněžního či nepeněžního plnění jako vyrovnání
závazku z titulu úhrady předmětných faktur.
V žalobě stěžovatel mj. uvedl, že k výslechům osob vypovídajících o skutečnostech, které
se přímo týkaly zdanitelných plnění uskutečně ných stěžovatelem, nebyl přizván dle ust. §16
odst. 4 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, čímž byl zkrácen na svých
právech. Stěžovatel namítal, že nově delegovaný správce daně při svém dalším rozhodování zcela
ignoroval svědecké výpovědi (p. S., V., A., Ch., K. a další), které svědčily ve prospěch stěžovatele
a celé dokazování postavil pouze na výpovědích svědků, kteří v době uskutečnění zdanitelných
plnění o ekonomické činnosti dodavatelů nic nevěděli (paní B ., p. L.) nebo byli jako statutární a
zplnomocnění zástupci přímo zainteresováni na trestné činnosti (p. Baxant, S.). Pokud pak
v průběhu dokazování došlo ke změně důkazní situace v neprospěch správce daně, vyřadil
správce daně tyto důkazy z dokazovacího procesu. Stěžovatel také namítal neprovedení nového
písmoznaleckého posouzení smluvních ujednání ze strany správce daně před ukončením daňové
kontroly. Stěžovatel v žalobě konstatoval, že předložil nové důkazy – dodací listy, které správce
daně rovněž ignoroval a rovněž požadoval provedení svědecké výpovědi p. S., který v průběhu
kontroly nebyl vyslechnut tak, aby mu stěžovatel mohl klást otázky.
Ke shora citované námitce lze předně uvést, že za situace, kdy je o určité otázce
v odůvodnění rozhodnutí žalovaného pojednáno správně a vyčerpávajícím způsobem,
nic nebrání krajskému soudu tyto skutkové a právní závěr y prostě aprobovat a v podrobnostech
na ně odkázat. Možnost takového postupu, ve vztahu mezi odůvodněním rozsudku krajského
soudu a odůvodněním žalobou napadeného správního rozhodnutí, ostatně judikatura zdejšího
soudu připouští. V rozsudku ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 (přístp.
na www.nssoud.cz) se například konstatuje, že„je-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně
odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastn íka řízení za důvodnou a proč
jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují -li se žalobní námitky s námitkami
odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry
se souhlasnou poznámkou osvojil.“ Nejvyšší správní soud se domnívá, že nelze nalézt racionální
argument, který by tento postup, při splnění popsaných předpokladů, vylučoval v rámci soudního
přezkumu.
V daném případě krajský soud uvedl, že žalovaný své závěry ohledně provedeného
dokazování odůvodnil zcela přezkoumatelným, logickým a vyčerpávajícím způsobem. Jak vyplývá
ze zdůvodnění napadeného rozsudku, za stěžejní pro závěr stran neprokázání nároku na odpočet
DPH dle ust. §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty označil soud předně svědecké
výpovědi jednatele spol. BAXA SYS p. Baxanta ze dne 8. 3. 2005 a 28. 6. 2006 z nichž vyplývá,
že jmenovaný, jakožto jediný jednatel, sporné faktury nevystavil ani nepodepsal, zboží na nich
uvedené společnost stěžovateli nikdy nedodala a společnost žádnou formu peněžního
či nepeněžního plnění jako vyrovnání závazku z titulu úhrady předmětných faktur nepřijala.
Rovněž tak z jeho výpovědi jednoznačně vyplývá, že nezmocnil žádnou osobu, která by jej, jako
jednatele zastupovala. Uvedenému závěru svědčí i důkaz provedený znaleckým posudkem
soudního znalce Mgr. et Bc. Kamila Pospíšila, jakož i expertiza provedená Policií ČR, z nichž
vyplývá, že se nejedná o podpisy p. Baxanta. Tvrzení stěžovatele nyní v kasační stížnosti,
že p. Baxant není jako svědek důvěryhodnou osobou a svou společnost prodal tzv. bílému koni,
byl zainteresován na trestné činnosti apod., stěžovatel nepodpořil návrhem žádného důkazního
prostředku ani bližšími skutečnostmi, které by jeho názor osvětlily a blíží se tedy s píše rovině
spekulativní. Pro uvedený závěr svědčí i skutečnost, že u obou sv ědeckých výpovědí byl přítomen
zástupce stěžovatele a bylo mu umožněno klást svědkovi otázky, přičemž osobu svědka při
jednání zástupce stěžovatele nikterak nezpochybňoval. K plné moci ze dne 15. 6. 2001
předložené stěžovatelem a udělené dle textu Leo Baxantem R. J., krajský soud poukázal na
skutečnost, že p. J. byl v době udělení plné moci dle ústřední evidence vězňů ve vazbě a ani jeho
výpověď nebylo možno provést, neboť zemřel.
K automobilu, kterým měl dle sdělení stěžovatele p. Baxant jezdit na jednání, bylo
zjištěno, že se jedná o osobní automobil Ford Fiesta sedan, avšak je nemožné, aby tímto autem
bylo přepraveno zboží uvedené na dodacím listu k faktuře č. 1-02102001 tj. vodiče
a kabely v množství 29 750 m. Uvedené lze vztáhnout i na další sporné faktury, např. dle faktury
č. 1-05012002 mělo být dodáno zboží – 100 ks sudů a kabely v celkovém množství 91 500 m
a ani v tomto případě nemohlo být přepraveno uvedené zboží osobním automobilem, jehož SPZ
je na dodacích listech uvedena. Jakkoli se tedy stěžovatel dovolával pravdivosti údajů uvedených
na dodacích listech, lze přisvědčit hodnocení, jaké učinily správní orgány, neboť v nich nejsou
uvedeny skutečnosti, které by dodání zboží společností BAXA SYS stěžovateli prokazovaly
a nedisponují, stěžovatelem kýžené, důkazní síly. Žalovaný již nevyhověl žádosti na opakovaný
výslech svědka p. Baxanta, který již při svědecké výpovědi ze dne 28. 6. 2006 uvedl, že předmětné
zboží spol. BAXA SYS stěžovateli nedodala.
Také ze svědecké výpovědi J. V. ze dne 25. 7. 2006 (protokol
č. j. 139928/06/290540/3150), který zajišťoval na objektu lihovaru Třebíč otevření prostoru
skladu, nebylo lze dovodit, že zboží bylo dodáno spol. BAXA SYS.
Krajský soud také případně poukázal na zdůvodnění rozhodnutí žalovaného, ve kterém
je zcela vyčerpávajícím způsobem zdůvodněno, proč nebylo provedeno nové písmoznalecké
zkoumání, a to na dodacích listech, za situace, kdy byl již v řízení proveden znalecký posudek
písma dle faktur. Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že jak vyplývá ze spisu, svědek
L. Baxant nebyl opětovně vyslýchán (tj. potřetí) nejen z důvodu záměrného jednání stěžovatele
s cílem oddálit ukončení daňové kontroly, nýbrž zejména proto, že by se jednalo o opakované
provádění téhož důkazního prostředku, ačkoliv stěžovatel již v průběhu řízení měl možnost
tomuto svědkovi klást otázky při ústním jednání a dotazovat se na skutečnosti vztahující
se k obchodnímu případu, k dodacím listům a fakturám. V případě dalšího znaleckého posudku
pak žalovaný uvedl, že stěžovatel, jako daňový subjekt, měl v držení originály dodacích listů
a mohl si znalecký posudek sám opatřit, na rozdíl od správce daně, který vlastní pouze jejich
fotokopie a z nichž není možné znalecký posudek vyhotovit. Ani v tomto případě tedy nelze
dovodit nepřezkoumatelnost rozsudku z důvodu, že by žalobní námitky krajský soud jakkoli
pominul, pokud odkázal na rozhodnutí žalovaného.
V neposlední řadě se krajský soud také vypořádal s námitkami stran svědků p. A., B., C. a
dalších, neboť jejich výpovědi nejsou pro prokázání přijetí plnění od spol. BAXA SYS relevantní
a vztahují se k jiným obchodním případům.
S názorem krajského soudu, jakož i žalovaného, se zdejší soud ztotožň uje a dodává,
že v daném případě bylo předmětem dokazování, zda stěžovatel splnil podmínky pro uplatnění
nároku na odpočet daně z přidané hodnoty ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 zákona o dani
z přidané hodnoty a zda jej v souladu s ustanovením §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků
prokázal. Princip DPH je postaven na nepřímém odvodu této daně ve prospěch státního
rozpočtu prostřednictvím plátce daně. Tato daň je součástí ceny za jím nabízené a uskutečněné
zdanitelné plnění. Zákon o dani z přidané hodnoty však za určitých podmínek nedává možnost
plátci daně tuto daň ze státního rozpočtu, do něj odvedenou jinými plátci, získat zpět,
a to formou odpočtu daně. Odpočet DPH je veřejnoprávním nárokem, jehož uplatnění je možné
pouze za zákonem stanovených podmínek (§19, resp. §19a zákona o dani z přidané hodnoty).
Plátce, který uplatňuje odpočet DPH, musí oprávněnost nároku, deklarovaného v daňovém
přiznání, správci daně prokázat. Plátce tedy musí prokázat, že připjaté zdanitelné plnění použil,
resp. použije, ve lhůtě do 3 let od konce zdaňovacího období, ve kterém mohl být nárok nejdříve
uplatněn, při podnikání nebo při činnosti vykazující všechny zn aky podnikání kromě toho,
že je prováděna podnikatelem. Prvotně je tento nárok prokazován daňovým dokladem
vystaveným plátcem, zaúčtovaným podle zákona o účetnictví. Daňový doklad pro prokázání
nároku na odpočet daně musí obsahovat všechny náležitosti stanovené tímto zákonem. Pokud
doklad neobsahuje všechny náležitosti daňového dokladu, prokazuje se nárok podle zákona
o správě daní a poplatků. Prokazování nároku na odpočet daně daňovým dokladem je jeho
formální stránkou, použití přijatého zdanitelného plnění pro uskutečnění ekonomické činnosti
plátce je pak stránkou faktickou. Důkazní břemeno a priori leží na daň ovém subjektu, a je tedy
pouze na něm, jakými prostředky oprávněnost nároku prokáže. Stěžovatel měl tudíž prokázat
nárok odpočet DPH, který uplatnil v daňovém přiznání, tj. že splnil zákonem stanovené
podmínky pro uplatnění nároku na odpočet DPH na základě faktur od dodavatele BAXA SYS
za zboží.
Jak již je uvedeno výše, nárok na odpočet daně nemá základ ve formálním dokladu, nýbrž
v existenci zdanitelného plnění. Tomu také koresponduje povinnost plátce nárok na odpočet
prokázat. Zákon tedy nestojí na formálním vykázání zdanitelného plnění, ale na stavu faktickém.
V případě stěžovatele bylo správcem daně zpochybněno splnění uvedených podmínek a v této
situaci bylo na stěžovateli, aby nabídl správci daně sroz umitelné vysvětlení zjištěných nedostatků
a bez jakýchkoli dalších rozporů a pochybností prokázal oprávněnost uplatněných odpočtů DPH.
Ačkoliv stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že správce daně požadoval předložení
dalších, blíže nespecifikovaných a v obchodním styku nepoužívaných dokladů a důkazů, nelze
než uvést, že správce daně po stěžovateli požadoval pouze splnění jeho povinnosti prokázat
přijetí zdanitelných plnění. Jen za tímto účelem byl stěžovatel v rámci daňové kontroly vyzván
(výzvou č. j. 26109/05/294930/6225 ze dne 28. 6. 2005) k unesení důkazního břemene
vyplývajícího z ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků . Prokázání jiných skutečností
než těch, které stěžovatel sám tvrdil, správce daně ani nepožadoval. Nutno uvést, že jak zdejší
soud judikoval, každý subjekt vstupující do obchodních vztahů, musí zachovávat náležitou míru
obezřetnosti a zajišťovat si potřebné podklady pro splnění p odmínek pro uplatnění nároku
na odpočet daně podle ust. §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. V zájmu daňového
subjektu tedy je, aby nad rámec svých běžných obchodních potřeb shromažďoval důkazy, které
mohou prokázat, že k přijetí plnění skutečně došlo, neboť důkazní břemeno ohledně faktické
stránky, je na jeho straně (viz rozsudek ze dne 15. 5. 2007, č. j. 2 Afs 177/2006-61, příst.
na www.nssoud.cz). Skutečnosti, které zjistil v rámci řízení správce daně výslechem svědka
p. Baxanta, který vypověděl, že spol. BAXA SYS předmětné zboží nedodala, faktury jmenovaný
nevystavil a nepodepsal apod., byly takového charakteru, že odůvodněně zakládaly pochybnosti
o tvrzeních, která uváděl stěžovatel, bylo tedy na něm tyto pochybnosti odstranit a svá tvrzení
hodnověrně prokázat, byla-li tato zásadně jinými osobami zpochybněna. Jakkoli se stěžovateli
může jevit, že v daném případě nabídl dostatek důkazních prostředků a naopak ze strany správce
daně nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, nelze s tímto názorem souhlasit. Závěru o řádně
zjištěném skutkovém stavu svědčí zejména rozsáhlé dokazování, které správce daně prove dl
nejen zjišťováním relevantních skutečností u údajného dodavatele deklarovaného zboží,
výslechem svědka p. Baxanta, expertízou Policie ČR a znaleckým posudkem k podpisům
na fakturách, kdy odlišnost podpisů byla stanovena jednoznačně – kategoricky,
nýbrž i u odběratele (p. K.), osoby, která zajišťovala zpřístupnění skladu na objektu lihovaru
Třebíč, prověřením dokladů – faktur a dodacích listů a ověřením údajů v nich obsažených apod.
Ve zprávě o kontrole se správce daně v rámci sporných faktur vypořádal se zjištěnými
skutečnostmi, když vyvracel tvrzení stěžovatele stran okolností nákupu zboží od spol. BAXA
SYS a naopak byl to daňový subjekt, který neprokázal přijetí zdanitelného plnění dle ust. §19
zákona o dani z přidané hodnoty. Uvedený závěr má oporu ve spisovém materiálu a vyplývá
zejména z obsáhlého správního spisu, jehož součástí jsou i jednotlivé doklady o dodávkách zboží.
Nenabídl-li však stěžovatel v důkazním řízení relevantní důkazní prostředky, nemůže jeho tvrzení
o oprávněnosti uplatněných odpočtů daně z přidané hodnoty obstát.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že z odůvodnění rozhodnutí žalovaného i krajského soudu
je zřejmé, jaké důkazní prostředky byly v řízení použity a jak b yly zhodnoceny. Krajský soud
se vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatele. Rovněž tak je z rozhodnutí správních
orgánů založených v soudním spisu, jakož i z rozsudku, zřejmé, že stěžovateli bylo v rámci
správního řízení umožněno účinně hájit svá práva a předkládat důkazy navrhované k prokázání
jeho tvrzení. Stejně tak jsou zřejmé důkazy, které byly provedeny za účelem prokázání
skutkového stavu, jejich hodnocení a právní závěry na jejich základě přijaté.
Protože Nejvyšší správní soud neshledal naplnění důvodu kasační stížnosti dle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako
nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nad rámec jeho běžné správní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že žalovanému
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 15. července 2011
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu