ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.22.2011:100
sp. zn. 5 As 22/2011 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce:
Centrum pro podporu občanů, organizační jednotka občanského sdružení Arnika, o. s.,
se sídlem v Praze, Chlumova 17, 130 00, zastoupený JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem
se sídlem v Praze, Slavíkova 1568/23, 120 00, proti žalovanému: Krajský úřad
Moravskoslezského kraje, se sídlem v Ostravě, 28. října 117, 702 18, za účasti osoby
zúčastněné: Statutární město Ostrava, Městský obvod Poruba, se sídlem v Ostravě - Porubě,
Klimkovická 28/55, 708 56, v řízení o kasační stížnosti žalovaného a osoby zúčastněné proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2010, č. j. 22 Ca 119/2009 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný a osoba zúčastněná na řízení j s o u p o v i n n i z a p l a t i t žalobci
společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 2880 Kč do 30- ti dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Ondřeje Tošnera, advokáta
se sídlem v Praze, Slavíkova 1568/23, 120 00.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem zrušil Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“)
rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2009, č. j. MSK 201167/2008, kterým bylo zamítnuto
odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Ostravy (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 15. 10. 2008, č. j. OŽP/ 11072/08/SE/18, jímž bylo mj. povoleno kácení
dřevin specifikovaných ve výroku 1. rozhodnutí v rámci stavby „Rekonstrukce zpevněných ploch
na ulicích Alšově, Budovatelské, Čs. Exilu, Kopeckého, Urxově v Ostravě-Porubě, včetně
vybudování parkovišť - ulice M. Kopeckého“. Proti výše uvedenému rozsudku podali kasační
stížnost žalovaný, tj. Krajský úřad Moravskoslezského kraje a Statutární město Ostrava, Městský
obvod Poruba.
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel č. 1“) domáhá zrušení
napadeného rozsudku z důvodů nesprávného právního posouzení ve smyslu §103 odst. 1 písm.
a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“) a dále z důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu dle §103 odst. 1 písm.
d) s. ř. s.
Předně stěžovatel č. 1 namítá, že v daném případě krajský soud rozhodl i přes jeho
nesouhlas bez jednání, a to s použitím §51 odst. 2 v návaznosti na §76 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. Dále namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení, které
dovozuje z následujících skutečností:
Žalobce v žalobě uplatnil dvě zásadní námitky; namítal, že z napadeného rozhodnutí
žalovaného není seznatelný závažný důvod ke kácení dřevin a dále že nebylo provedeno funkční
a estetické vyhodnocení významu dřevin. Stran první námitky k rajský soud přisvědčil žalobnímu
tvrzení, dle něhož není z napadeného rozhodnutí seznatelný závažný důvod ke kácení dřevin
a dále rovněž vyhověl námitce, dle které nebylo provedeno funkční a estetické vyhodnocení
významu dřevin, o jejichž pokácení bylo rozhodnuto. Krajský soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí stejně jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně postrádá úvahu o závažnosti
důvodu pro vykácení předmětných dřevin, ale pouze velmi kusým způsobem označuje za důvod
pro vykácení dřevin realizaci stavebních úprav spočívajících v rekonstrukci zpevněných ploch
v dané lokalitě. Dále konstatoval k vyjádření žalobce, že odkazy na stránky odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu I. stupně (str. 15 a 17), jež mají hodnotit závažnost tohoto důvodu,
uvedená ve vyjádření k žalobě, hodnocení tohoto důvodu neobsahují, i když toto stěžovatel č. 1
tvrdí. Strana 15 má obsahovat pouze faktickou zmínku o existenci stavebního povolení, na jehož
základě má být realizována stavba, která vyžaduje vykácení předmětných dřevin. Další text na str.
17 nepovažoval krajský soud vůbec hodný své pozornosti, kdy k danému uvedl, že „Pokud jde
o text na str. 17 správního rozhodnutí I. stupně, nelze tuto část odůvodnění hodnotit jako úvahu správního orgánu
k závažnosti důvodu pro vykácení dřevin, neboť‘ se jedná o vypořádání se s odvolací námitkou žalobce. Odkaz
žalovaného učiněný ve vyjádření k obsahu žaloby na tuto část odůvodnění správn ího orgánu I. stupně je tedy zcela
nepřípadný.“
K výše uvedenému stěžovatel č. 1 uvádí, že v této části považuje odůvodnění rozhodnutí
krajského soudu za nepřezkoumatelné, kdy není možné dovodit z rozhodnutí krajského soudu,
na základě čeho nepovažuje za důvodnou úvahu správního orgánu k závažnosti důvodu pro
vykácení uvedenou na str. 17 rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Prosté konstatování
krajského soudu, že se jedná o vypořádání s odvolací námitko u žalobce v rámci rozhodnutí
I. stupně je samo o sobě nepřezkoumatelné, kdy rozhodnutí I. stupně už z důvodu
dvouinstančnosti správního řízení a systému řádných opravných prostředků nemůže obsahovat
vypořádání se s odvoláním, tedy jeho námitkami, když je možné podat odvolání až po vydání
rozhodnutí a námitkami odvolání se zaobírá až druhoinstanční orgán. Současně je z textu
ze strany 17 možné dovodit, jakými úvahami se při vydávání rozhodnutí správní orgán I. stupně
řídil: „MMO OOŽP vyhodnotil důvod komplexní rekonstrukce ulice, vč. řešení statické dopravy , tak aby byla
zjištěna dobrá průjezdnost komunikace, a obnovy zeleně z důvodu zajištění její dlouhodobé bezkolizní funkčnosti,
jako závažný důvod ke kácení dřevin, a proto kácení předmětných dřevin povolil.“ Stěžovatel č. 1 se tak tedy
domnívá, že krajský soud vyloučil z přezkumu část odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
I. stupně bez seznatelného důvodu a učinil tak své rozhodnutí v této části nepřezkoumatelným.
Dále k této námitce stěžovatel č.1 uvádí, že důvodem pr o pokácení předmětných dřevin
a tento důvod je závažným důvodem dle §8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny dle
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, čj. 4 As 20/2008 - 84, bylo i vydání
stavebního povolení č. 14/08/dopr., které nabylo právní moci dne 29. 8. 2006, kterýžto důvod
je uveden na str. 15 a 17. Z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je možné
citovat následující: „Nejvyšší správní soud je toho názoru, že závažný důvod pr o pokácení dřevin spočívající
v plánovaná výstavbě může být dán teprve v okamžiku, kdy nabude právní moci územní rozhodnutí o umístění
této stavby“ a „V návaznosti na změnu územního plánu bude moct proběhnout územní řízení, ve kterém se zcela
jednoznačně vymezí rozsah a situování stavby, čímž bude poprvé najisto postaveno, k teré dřeviny by při realizaci
stavby musely být pokáceny.“ Z daného lze usuzovat, že jestliže je již vydáno stavební povolení
a proběhlo územní řízení, je možné určit, které dřeviny bude nutné při realizaci stavby pokácet
a které je možné na předmětných pa rcelách zanechat. Je tedy dán závažný důvod pro jejich
pokácení, kdy z odůvodnění rozhodnutí stěžovatele a rozhodnutí správního orgánu I. stupně
je tato úvaha dostatečně patrná a soud se při posuzování, jestli se orgán ochrany přírody
vypořádal se závažností důvodů pro pokácení, dopustil nesprávného posouzení právní otázky.
Stěžovatel č. 1 dále nesouhlasí s tím, že ve vyjádření, které podal k žalobě, byly uvedeny
úvahy, které by nebyly již uvedeny či seznatelné v odůvodnění napadeného rozhodnutí
stěžovatele a správního orgánu I. stupně.
K druhé námitce krajský soud uvedl, že názor stěžovatele, že k vyhodnocení dřevin
z hlediska funkčního a estetického došlo Protokolem ze dne 19. 8. 2008, je nesprávný a s tímto
nesouhlasí. Podle krajského soudu obsah protokolu je výlučně konstatačního charakteru
ve vztahu ke konkrétním dřevinám, ale k jejich vyhodnocení z estetického a funkčního hlediska
vůbec nedošlo. Krajský soud dále uvedl, že lze souhlasit s názorem žalobce, že vyhodnocení
funkčního a estetického významu dřevin nelze provést plošně vůči všem dotčeným dřevinám,
když z jejich popisu vyplývá rozmanitost jejich velikosti, stáří, vit ality atd. Krajský soud dále
ve svém odůvodnění uvádí, že pokud správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích tvrdí,
že k vyhodnocení estetického a funkčního významu došlo v posuzované věci, je tento závěr
v rozporu s obsahem správního spisu.
Krajský soud tím, že vyloučil část odůvodnění ze svého přezkumu , jak bylo výše uvedeno,
nesprávně posoudil právní otázku, zda-li se stěžovatel a správní orgán I. stupně vypořádali
ve svých rozhodnutích s estetickým a funkčním významem dřevin navržených ke skácení.
Ve správním spise je grafická část schválené projektové dokumentace stavby - inventarizace
dřevin, která jasně vymezuje dřeviny, jež jsou navrženy ke skácení. Tím byla dána skupina dřevin,
které dle žádosti stavebníka je nutné pro realizaci stavby pokácet, aby mohla být stavba
realizována. Současně orgán ochrany přírody provedl osobní ohledání navržených dřevin, aby
zjistil jejich stav a zda opravdu mají být z důvodu realizace stavby pokáceny, tedy zda budou
výstavbou zasaženy a nejedná se o dřeviny, které by svou hodnotou (funkční a estetický význam)
případně zabránily realizaci stavby. Ze skupiny navržených stromů ke skácení vy dělil pět skupin,
jak je patrno z daného protokolu. Dřeviny, jež konkurují hodnotnějším dřevinám, dřeviny, kde
je dán špatný zdravotní stav a je nutné je skácet, dřeviny, které nelze z důvodu realizace stavby
zachovat, dřeviny, které je nutné zachovat a ne jsou dotčeny stavbou, a dřeviny, které se již
v daném místě nevyskytují. Hodnocení dřevin, které jsou ve skupině špatný zdravotní stav,
konkurují hodnotnějším dřevinám, případně se již nevyskytují nebo je nutné je zachovat,
je možné vidět v rámci individuálního posouzení jednotlivých dřevin odborně způsobilým
pracovníkem (vysokoškolské vzdělání v oboru dendrologie) v protokolu a též v odůvodnění
rozhodnutí. Zbylá skupina dřevin byla posouzena a úvaha nad jejich estetickou a funkční
stránkou je obsažena v rámci str. 18 rozhodnutí správního orgánu I. stupně a je tedy toto
rozhodnutí možné přezkoumat. S ohledem na charakter stavby, i když byla provedena
individualizace jednotlivých dřevin, bylo nutné tyto dřeviny p osoudit plošně a to s ohledem
k úvaze o závažnosti důvodu pro jejich vykácení, aby mohlo dojít k tomuto posouzení. Stěžovatel
č. 1 tedy nesdílí názor soudu, že v tomto případě je nutné vyhodnocení funkčního a estetického
významu jednotlivých dřevin s ohledem na důvod jejich pokácení.
Stěžovatel č. 1 se domnívá, že správní spis obsahuje veškeré nutné podklady pro
posouzení estetického a funkčního významu předmětných dřevin a obsah spisu odpovídá
závěrům uvedeným v rozhodnutích obou správních orgánů. Na základě výše uvedeného
se stěžovatel č. 1 domnívá, že jeho rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem o ochraně
přírody a krajiny a navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu, aby v souladu s ustanovením §110
odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Včas napadlo kasační stížností rozsudek krajského soudu též Statutární město Ostrava -
Městský obvod Poruba (dále jen „stěžovatel č. 2“). V kasační stížnosti uvádí, že zadalo v roce
2004 práce na projektové dokumentaci pro účely komplexní rekonstrukce v oblasti pěti ulic, které
jsou součástí tzv. I. stavebního obvodu, který je památkově chráněn. K tomuto kroku městský
obvod přistoupil z důvodu havarijního stavu pozemních komunikací, akutního nedostatku
parkovacích stání, nefunkčnosti veřejného osvětlení, které b ylo stíněno korunami stromů
a k odstranění zdravotně závadného stavu, kdy koruny stromů stínily bytové jednotky
v přilehlých domech tak, že byly několikanásobně porušovány hygienické normy.
Při zpracování projektové dokumentace byl projektant v neustálém kontaktu se všemi
dotčenými orgány státní správy, které následně v územním a stavebním řízení vydávaly závazná
stanoviska. Jedním z těchto orgánů byl rovněž odbor ochrany životního prostředí Magistrátu
města Ostravy, který v obou řízeních stanovil podmínky pro provedení stavby, která již
od počátku v rámci projektu počítala s pokácením stromů a keřů a náhradní výsadbou, která měla
být umístěna tak, aby v budoucnu nedocházelo k poškozování nadzemních i podzemních sítí,
pozemních komunikací a stínění bytových domů. Po úpravách projektu vydal odbor ochrany
životního prostředí kladné závazné stanovisko.
Stavba tak byla nejprve povolena územním rozhodnutím vydaným odborem stavebně
správním Magistrátu města Ostravy pod č. j. Správ./USŘ/2225/05/Sag -R ze dne 14. 11. 2005,
které nabylo právní moci dne 23. 12. 2005, a následně stavebním povolením vydaným odborem
právních vztahů, výstavby a životního prostředí Úřadu městského obvodu Poruba
č. j. OPVVaŽP/1564/06/Čer-79 ze dne 17. 07. 2006, které nabylo právní moci dne 29. 08. 2006.
Obě povolení se týkala stavebních úprav označených jako „rekonstrukce zpevněných
ploch na ulicích Alšova, Budovatelská, Čs. exilu, Kopeckého, Urxově včetně parkovišť v Ostravě
- Porubě“. Stavba nového veřejného osvětlení byla následně povolena stavebním povolením
vydaným odborem právních vztahů, výstavby a životního prostředí Úřadu městského obvodu
Poruba čj. OPVVaŽP/l563/06/Parm-181 ze dne 26. 07. 2006, které nabylo právní moci dne
6. 09. 2006.
Protože hodnota stavby dosahovala řádově deseti miliónů korun, spadala do režimu
zákona o veřejných zakázkách. Po proběhnuvším výběrovém řízení byla s vítězem uzavřena
v roce 2006 smlouva, podle které měla být stavba realizována v jednotlivých etapách, neboť
celková cena díla činila částku 57 211 677 Kč a měla být dle příslibu hrazena transferem z vyššího
rozpočtu. V roce 2006 proběhla etapa v rámci ulice Alšova, v roce 2007 v rámci ulice
Budovatelská.
Etapa spočívající v rekonstrukci ulic Matěje Kopeckého a Čs. exilu byla po příslibu
zajištění finančních prostředků z vyššího rozpočtu naplánována na rok 2008, přičemž s pracemi
mělo být započato v říjnu 2008 a měly být skončeny v roce 2009. Celková cena této etapy
dosahuje minimální výše 33 188 154 Kč, přičemž tato cena může být navýšena o inflační
koeficient. Dne 9. 06. 2008 a 10. 06. 2008 požádal stěžovatel č. 2 o povolení kácení dřevin dle
projektové dokumentace a stavebního povolení pro danou etapu.
Odbor ochrany životního prostředí Magistrátu města Ostravy kácení povolil a stanovil
náhradní výsadbu, a to v souladu se svými závaznými stanovisky pro územní a stavební řízení , jak
byly specifikovány výše. Stěžovatel č. 2 je přesvědčen, že jestliže státní orgán zaujme pro účely
jednoho správního řízení určitý postoj, pak je jeho povinností tento postoj uplatňovat i ve všech
navazujících správních řízeních. V opačném případě by nebylo možno realizovat žádnou větší
stavbu, neboť stavebník by byl v neustálém ohrožení, že nebude moci stavbu provést z důvodu
přehodnocení již jednou ošetřené otázky.
Stěžovatel č. 2 se domnívá, že právní moc stavebního povolení představuje dostatečný
právní důvod pro povolení kácení dřevin. Stěžovatel č. 2 jak v územním, tak ve stavebním řízení
prokazoval nezbytnost provedení rekonstrukce v požadovaném rozsahu včetně vykácení dřevin.
Vycházel přitom ze skutečnosti, že ulice Matěje Kopeckého a Čs. exilu byly vybudovány
na přelomu 50. a 60. let, přičemž v tehdejší době bylo počítáno s masivním přepravováním osob
prostřednictvím dopravních prostředků veřejné hromadné přepravy. Společenské změny, které
nastaly v době po vybudování ulic, vedly k enormnímu nárůstu osobní dopravy, která ale nebyla
v dané lokalitě spojena s adekvátními úpravami v infrastruktuře. Vozidla parkují na nevhodných
místech a mnohdy znemožňují průjezd či odstavení vozidel záchranné služby či hasičského
záchranného sboru, zhoršují viditelnost a přehlednost pro ostatní účastníky provozu a brání
provádění běžné údržby komunikací, jako je letní či zimní čištění komunikací.
Stav pozemních komunikací v dané lokalitě vyžadoval je jich komplexní rekonstrukci,
neboť povrch vozovek a chodníků byl výrazně narušen jednak desetiletími používání, jednak
kořenovým systémem stromů, které byly vysazeny nevhodně blízko k těmto komunikacím. Tyto
stromy nebyly rovněž vysazeny vhodně ani s ohledem na veřejné osvětlení, které po dorostení
stromů končilo v jejich korunách a nemohlo tak plnit svou funkci, ani s ohledem na blízké domy,
u nichž docházelo k takovému stínění, že lidé byli (a stále jsou) nuceni svítit po celý den. Lidé
bydlící v této lokalitě nechali na své náklady vypracovat Zdravotním ústavem Ostrava studie
osvětlení, kterými bylo prokázáno, že v důsledku vzrostlých korun stromů dochází
mnohonásobně k porušování hygienických norem.
Všechny tyto skutečnosti byly zapracovány do projektové dokumentace, která byla
podkladem pro vydání územního a stavebního rozhodnutí, a byly v těchto řízeních zohledněny.
Požadavek krajského soudu, aby byly opětovně tvrzeny v řízení o povolení kácení dřevin , nemá
oporu v zákoně a opírá se toliko o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j.
4 As 20/2008 - 87 ze dne 21. 08. 2008, které však vycházelo z naprosto odlišného skutkového
základu, kdy stavba, pro kterou mělo dojít k vykácení dřevin, nebyla v souladu s platným
územním plánem a nebylo k ní vydáno pravomocné rozhodnutí o umístění stavby.
Naproti tomu stěžovatel č. 2 prováděl stavbu, která byla v souladu s územním plánem,
byla prováděna na základě pravomocného územního rozhodnutí a pravomocného stavebního
povolení, byla vyhlášena soutěž podle zákona o veřejných zakázkách, byla kryta smlouvou o dílo
a byla již v roce 2008 minimálně z 1/3 hotova. Za daných okolností neměl odbor ochrany
životního prostředí jinou možnost, než vykácení dřevin povolit, neboť byl jednak vázán svými
vlastními závaznými stanovisky, jednak pravomocným stavebním povolením.
Stěžovatel č. 2 tímto poukazuje na skutečnost, že ve výše citovaném rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu je výslovně uvedeno, že je předčasné považovat za závažný důvod
pro pokácení dřevin plánovanou výstavbu supermarketu, když ke dni vydání správních
rozhodnutí nebyla schválena ani změna územního plánu, která by tuto výstavbu umožnila. Dle
názoru Nejvyššího správního soudu může být dán závažný důvod pro pokácení dřevin z důvodu
výstavby teprve v okamžiku, kdy nabude právní moci územní rozhodnutí o umístění stavby.
Stavba realizovaná městským obvodem není co do významu a závažnosti srovnatelná
se supermarketem, a to s ohledem na množství veřejných zájmů, k jejichž ochraně směřovala.
Navíc byla nejen v souladu s platným územním plánem, a byla povolena jak pravomocným
územním rozhodnutím, tak pravomocným stavebním povolením, a byla již zčásti realizována.
Názor Krajského soudu v Ostravě, že stavební povolení není samo o sobě dostatečným
důvodem pro vykácení dřevin, je nesprávný. Pokud by stavebník neměl ani po získání stavebního
povolení (jemuž předchází závazné stanovisko orgánu ochrany životního prostředí, který
má následně rozhodnout o kácení dřevin) žádnou jistotu, že stavbu bude moci skutečně
realizovat, bylo by jeho postavení neustále právně nejisté.
To by ve svém důsledku znamenalo, že veškeré finanční prostředky vynaložené pro
zajištění podkladů pro územní a stavební řízení, které v daném konkrétním případě dosahovaly
dvou milionů korun, by byly vynaloženy pouze podmíněně, neboť orgán ochrany životního
prostředí by si mohl libovolně měnit svůj názor, na základě kterého by jednou pro účely
územního a stavebního řízení vydal ke kácení dřevin kladné stanovisko, ale následně by kácení
dřevin nepovolil s odůvodněním, že samotná stavba, která nemůže být bez provedení kácení
realizována, není dostatečným důvodem pro povolení kácení dřevin.
Stěžovatel č. 2 rovněž napadá právní názor krajského soudu, který vychází z rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 20/2008 - 87 ze dne 21. 08. 2008, neboť toto rozhodnutí
bylo vydáno až poté, co stěžovatel č. 2 podal obě žádosti o povolení kácení dřevin. Neměl
možnost proto z tohoto rozhodnutí vycházet ani se s ním seznámit a toto rozhodnutí při podání
žádostí zohlednit.
Stěžovatel č. 2 rovněž poukazuje na skutečnost, že žalobce se mohl přihlásit do řízení
o povolení stavby, což neučinil, ačkoliv byl o jeho zahájení informován. Žalobce se po právní
moci stavebního povolení pokusil realizaci stavby zastavit pod nětem ke krajskému úřadu
na zahájení přezkumného řízení. Stavební povolení však krajským úřadem nebylo zrušeno.
Jednání žalobce je tak pouze šikanózní, neboť nepřihlášením se do řízení o povolení stavby,
ve kterém by žalobce mohl uplatňovat konstruktivní připomínky a vznášet námitky ve fázi
přípravných prací, se vzdal možnosti ovlivnit konečnou podobu stavby. Podáváním opravných
prostředků proti povolení kácení je však schopen mařit investice stěžovatele č. 2 i realizaci
samotné stavby.
Stěžovatel č. 2 dále poukazuje na nesprávný postup Krajského soudu v Ostravě, který
nejprve vyzval účastníky řízení, nechť sdělí, zda souhlasí s rozhodnutím bez jednání, a když
obdržel jejich nesouhlas, rozhodl bez jednání. Jestliže soud přehodnotil svůj postoj a měl za to,
že jsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí bez jednání, měl o tom informovat a poučit jak
účastníky, tak stěžovatele č. 2, neboť z jeho předchozího procesního postupu jednoznačně
vyplývalo, že jednání bude ve věci nařízeno. S tímto postupem stěžovatel č. 2 počítal, chtěl
se tohoto jednání účastnit a přednést na jednání své stanovisko. Pokud by byl informován
o přehodnocení procesního postupu soudu, mohl své stanovisko zaslat písemně. Krajský soud
v Ostravě mu svým postupem odebral možnost se k podané žalobě vyjádřit.
Stěžovatel č. 2 navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k novému
projednání.
Žalobce v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl k jednotlivým námitkám
stěžovatelů, že předně má za to, že soudní řád správní umožňuje rozhodnout bez nařízení jednání
v případě nepřezkoumatelnosti žalovaného rozhodnutí; případná účast stěžovatele č. 1 na jednání
by nemohla mít na toto vliv, neboť v soudním řízení již nelze doplňovat absentující odůvodnění
správního rozhodnutí.
Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je dle jeho názoru krajským soudem
odůvodněno, neboť jak již důvodně namítal žalobce v žalobě - z rozhodnutí orgánů obou stupňů
není zřejmé, jaký závažný důvod ke kácení je dán u té které dřeviny, u níž je kácení povoleno.
Odůvodnění:
rozhodnutí obsahuje nahodile některé důvody, ale není seznatelné, u které dřeviny
je dán jaký důvod (důvod ke kácení je ve výčtu dřevin uveden pouze u některých z nich).
Z rozhodnutí tak nelze seznat, zda-li u té které dřeviny je tento důvod dán a zdali se jedná
o důvod závažný, přičemž toto není uvedeno ani na stranách 15 a 17 rozhodnutí, na které
žalovaný odkazuje. Z odůvodnění rozhodnutí lze „vytáhnout“ tyto důvody: špatný zdravotní
stav, konkurence hodnotnějších dřevin, realizace stavby (rekonstrukce ulice, vč. řešení statické
dopravy), zastiňování obytných místností, avšak není zřejmé (u převážné většiny dřevin), k jakým
dřevinám se vztahují. Tím, že tyto důvody nebyly zkoumány u všech jednotlivých dřevin
se ovšem stalo, že bylo povoleno odstranění stromů a keřů, u nichž žádný závažný důvod
ke kácení dán není, jakož i jejichž stav je dobrý, tj. u nichž zákonné před poklady k povolení
kácení chybí. Žalobce připomíná, že ke kácení bylo navrhováno velké množství stromů
a keřových porostů. To ovšem nezbavuje správní orgán povinnosti zabývat se důvody ke kácení
jednotlivých dřevin tak, jako kdyby bylo žádáno o kácení stromů jednotlivě nebo v menších
skupinách. Žalobce nezpochybňuje, že obecně může být komplexní rekonstrukce ulice závažným
důvodem pro kácení dřevin, avšak je třeba v konkrétním případě u dané dřeviny tento důvod
poměřit s jejím funkčním a estetickým významem. I přes vydané územní rozhodnutí a stavební
povolení se může stát, že bude zjištěno, že zájem na zachování dřevin převa žuje nad zájmem
na realizaci dané stavby. Jinak by bylo řízení o povolení kácení dřevin pouze formálním procesem
a pozbylo by smyslu. Jinými slovy, důvody ke kácení (stavba parkovacích stání, stínění) mohou
mít různou relevanci u té které dřeviny v závislo sti na jejím funkčním a estetickém významu. Jak
již bylo uvedeno v žalobě, zatímco u dřevin se špatným zdravotním stavem by bylo možno
skutečně za závažný důvod kácení považovat nová parkovací státní (s tím spojenou úpravu
chodníků), jinak tomu bude u stromů s velmi dobrým zdravotním stavem (VDZS) či dobrým
zdravotním stavem (DZS) a velkým funkčním a estetickým významem (i jejich kácení bylo přitom
povoleno, ačkoli např. stavby parkovacích stání lze realizovat i na jiných místech, které nekolidují
se stávajícími hodnotnými dřevinami). Uvedené vyhodnocení však provedeno v prvostupňovém
ani druhostupňovém rozhodnutí nebylo. V prvostupňovém rozhodnutí je uveden pouze soupis
dřevin s jejich charakteristikou (obvod kmene, popis dřeviny a její stav), nikoli funkč ní a estetické
vyhodnocení dřevin jednotlivě i jako celku. Skutečnosti uváděné žalovaným, tj. zakreslení dřevin
v projektu stavby, osobní ohledání, skutečnosti zachycené v protokolu ad., nic nemění na výše
uvedeném, neboť se jedná o podklady, na jejichž zá kladě teprve správní orgán naplnění
podmínek dle §8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. hodnotí a toto hodnocení uvede v odůvodnění
svého rozhodnutí tak, aby z něj toto bylo seznatelné každému (nikoli aby bylo „vidět“ jen pro
pracovníka s vysokoškolským vzděláním v oboru dendrologie). Z rozhodnutí však není toto
patrné. Není zřejmé, do jaké z pěti žalovaným zmiňovaných skupin je ta která dřevina zařazena,
tj. jaká dřevina byla povolena pokácet z důvodu špatného zdravotního stavu, jaká pro konkurenci
jiným dřevinám a jaká z důvodu stavby (a zda se vzhledem k jejímu významu jedná skutečně
o důvod převažující nad zájmem na ochraně mimolesní zeleně) však z rozhodnutí nevyplývá.
Ke kasační stížnosti stěžovatele č. 2 žalobce uvádí, že z obsahu kasační stížnosti je zřejmé,
že stavebník nevěnoval dřevinám, jež se na místě jím zamýšlené stavby nachází, při přípravě akce
dostatečnou pozornost, a následně (po vydání stavebního povolení) spoléhal na to, že povolení
ke kácení dřevin „automaticky“ dostane. Jestliže se stěžovatel dovolává právní jistoty, potom
je třeba uvést, že si mohl již po územním rozhodnutí vyřídit povolení ke kácení, nikoli jej
nechávat „na konec“ a spoléhat na to, že jej musí obdržet.
Rozhodnutí o povolení kácení dřevin je samostatným správním řízením a před vydáním
rozhodnutí v něm nemůže mít nikdo jistotu, jak po provedení důkazů bude správním orgánem
o žádosti rozhodnuto; jestliže stěžovatel předjímal výsledek nějakého správního řízení pouze
na základě skutečností, jež na něj nemají vliv, a považ oval toto řízení pouze za nějaký „formální“
proces, potom toto musí jít pouze k jeho tíži. Kdyby samo stavební povolení (,‚automaticky“)
zaručovalo vydání povolení ke kácení dřevin, pozbylo by vedení tohoto řízení smyslu. Není tedy
pravdou, že by orgán ochrany přírody a krajiny byl vázán územním plánem či stavebním
povolením. Žalobce nic nenamítá proti rekonstrukci daných ulic a řešení problémů s parkováním
v daném místě, uvedené je však nutno řešit s ohledem na zájmy chráněné zvláštními předpisy,
tj. včetně zájmu na ochraně přírody a krajiny. Jestliže u konkrétních dřevin byly dány závažné
důvody pro jejich pokácení, např. stínění, potom tyto důvody měly být vždy váženy ve vztahu
k jejich funkčnímu a estetickému významu a na základě této úvahy potom mělo bý t
vyhodnoceno, zda je lze pokácet či nikoli. To však zde provedeno nebylo, neboť nebylo zřejmé,
jaký je u té které ke kácení navržené dřeviny závažný důvod pro její kácení ve vztahu k jejímu
funkčnímu a estetickému významu.
Žalobce připomíná, že se jedná o „plošné“ pokácení a odstranění velkého množství
dřevin (40 ks stromů a 476 m2 keřového porostu), a to ve městě, kde dotvářejí vzhled
předmětného (památkově chráněného) území a mají (jak uvádí sám správní orgán)
„nenahraditelnou hygienickou, estetickou a ekologickou funkci“ (což platí zvláště o Ostravě jako
o městě se zhoršenou kvalitou ovzduší), např. budování parkovacích stání (jež lze realizovat
bezpochyby jinde) nelze bez dalšího považovat za závažný důvod pro kácení minimálně u stromů
s velmi dobrým zdravotním stavem či dobrým zdravotním stavem.
Ochrana těchto mimolesních dřevin se přitom realizuje především právě v řízení
o povolení jejich kácení, nikoli v řízení stavebním (kdy se řeší převážně stavebně technické otázky
stavby), a tedy nelze vyčítat žalobci, že se o jejich ochranu zasazuje právě v řízení o povolení
kácení.
V ostatním žalobce odkázal na žalobu a trval na tom, že napadený rozsudek je správný
a zákonný.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a z důvodů uvedených v kasační stížnosti stěžovatelů v souladu s §109 odst. 2 a 3 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“) , přičemž neshledal, že by řízení před soudem bylo
zatíženo vadami, k nimž by musel přihlédnout z moci úřední.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se a priori zabýval námitkou stran nepřípustnosti postupu
krajského soudu, který rozhodl bez jednání, přitom dospěl k závěru, že není naplněn stižní důvod
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jak shodně namítají stěžovatel č. 1 i stěžovatel č. 2.
Dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze podat kasační stížnost pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel č. 1 i stěžovatel č. 2 napadají postup soudu, který v projednávané věci rozhodl
i přes nesouhlas stěžovatele č. 1 bez jednání, a to s použitím §51 odst. 2 v návaznosti na §76
odst. 1 písm. a) a b) s . ř. s. Jestliže dle stěžovatele č. 2 krajský soud přehodnotil svůj postoj a měl
za to, že jsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí bez jednání, měl o tom informovat
účastníky, neboť z jeho předchozího procesního postupu jednoznačně vyplývalo, že jednání
bude ve věci nařízeno. S tímto postupem stěžovatel č. 2 počítal, chtěl se tohoto jednání účastnit
a přednést na jednání své stanovisko. Pokud by byl informován o přehodnocení procesního
postupu soudu, mohl své stanovisko zaslat písemně. Krajský soud mu svým postupem odebral
možnost se k podané žalobě vyjádřit
Nejvyšší správní soud se tedy zabýval tím, zda krajský soud postupoval v souladu
se zákonem, pokud nenařídil v projednávané věci jednání. V daném případě krajský soud
bezprostředně po podání žaloby (žaloba doručena soudu dne 26. 3. 2009) dne 31. 3. 2009 zaslal
stěžovateli č. 2 stejnopis žaloby, stanovil mu lhůtu k vyjádření a současně se jej dotázal, zda
souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání. Stěžovatel č. 1 podáním
doručeným soudu dne 17. 4. 2009 vyjádřil svůj nesouhlas s tím, aby soud ve věci jednání
nenařídil.
Dle §51 odst. 1 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže
to účastníci shodně navrhli nebo s tím sou hlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy,
nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým
projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
Dle odst. 2 citovaného ustanovení stanoví-li tak tento zákon, rozhoduje soud bez jednání
o věci samé i v dalších případech. Soudní řád správní tak stanoví v §76 odst. 1 s. ř. s., dle kterého
soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem a) pro
nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, b)
proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu
se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění, c) pro
podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
K základním zásadám řádného a ústavního pořádku republiky, odpovídajícím výkonu
spravedlnosti a zejména také ústavně zaručeným podmínkám práva na soudní ochranu (hlava
pátá čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), bezesporu náleží i veřejnost soudních
jednání (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a právo účastníka soudního řízení se jej
s příslušnými procesními právy zúčastnit. K projednání vě ci samé nařídí předseda senátu jednání,
k němuž předvolá účastníky. Uvedený imperativ adresovaný soudu platí potud, pokud nejsou
splněny podmínky výluky z této povinnosti v zákoně taxativně obsažené (viz např. nález
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 627/01, ze dne 4. 4.2002). V nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 819/07, ze dne 22. října 2007 Ústavní soud konstatoval, „projeví-li některý z účastníků nesouhlas
s rozhodnutím věci bez jednání nebo požaduje -li nařízení jednání, je povinností soudu k projednání věci samé
jednání nařídit (samozřejmě nejde-li o některou ze zákonem stanovených výjimek; viz §51 odst. 2 a §76 odst. 1
s. ř. s.)“
Krajský soud v intencích uvedené judikatury není povinen ve věci nařídit jednání, i když
jeho nařízení účastníci požadují, pokud jsou naplněny podmínky ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s.;
tak tomu v dané věci bylo. Krajský soud shledal nepřezkoumatelnost žalobou napadeného
rozhodnutí pro nedostatek důvodů ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a proto i za situace, kdy
stěžovatel č. 1 vyjádřil k výzvě soudu dle §51 odst. 1 s. ř. s. svůj nesouhlas s tím, aby krajský soud
rozhodl bez jednání, nebylo povinností krajského soudu jednání ve věci nařídit. Nelze taktéž
souhlasit s tvrzením stěžovatele č. 2, který má za to, že krajský soud mu svým postupem odebral
možnost se k podané žalobě vyjádřit. Stěžovatel č. 2 vystupoval v řízení před krajským soudem
jakožto osoba zúčastněná na řízení. Přípisem soudu ze dne 31. 3. 2009 vyzval krajský soud
stěžovatele č. 2 k tomu, aby sdělil, zda bude v předmětném řízení uplatňovat práva osoby
zúčastněné na řízení. Současně byl stěžovatel č. 2 mimo jiné poučen o právu předkládat písemná
vyjádření. Stěžovatel č. 2 na výzvu soudu reagoval přípisem ze dne 16. 4. 2009, svého práva
písemně se vyjádřit stěžovatel č. 2 nevyužil. Ustanovení §76 s. ř. s. taktéž soudu neukládá
povinnost informovat účastníky řízení, případně osoby zúčastněné na řízení o tom, že soud
nebude jednání ve věci nařizovat.
Nejvyšší správní soud tak stran námitky nepřezkoumatelnosti uzavírá, že řízení před
krajským soudem nebylo stiženo vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání jednoho z účastníků nebrání krajskému soudu
za předpokladu, že shledá žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným ve smyslu §76
odst. 1 s. ř. s., rozhodnutí bez nařízení jednání zrušit, neboť §76 odst. 1 s. ř. s. představuje
zákonem stanovenou výjimku ze zásady veřejnosti zakotvené v §49 s. ř. s.
Stěžovatel č. 1 dále namítá, že krajsk ý soud pochybil, pokud přisvědčil žalobnímu tvrzení,
dle něhož není z napadeného rozhodnutí seznatelný závažný důvod ke kácení dřevin a dále
vyhověl námitce, dle které nebylo provedeno funkční a estetické vyhodnocení významu dřevin,
o jejichž pokácení bylo rozhodnuto.
Jak je patrno z odůvodnění rozsudku, krajský soud dospěl k závěru, že žalobou napadené
rozhodnutí stejně jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně postrádá úvahu o závažnosti
důvodu pro vykácení předmětných dřevin, ale pouze velmi kusým způ sobem označuje za důvod
pro vykácení dřevin realizaci stavebních úprav spočívajících v rekonstrukci zpevněných ploch
v dané lokalitě. Dále soud konstatoval, že odkazy na stránky odůvodnění rozhodnutí orgánu
I. stupně (str. 15 a 17), jež mají hodnotit závažnost tohoto důvodu, uvedená ve vyjádření
k žalobě, hodnocení tohoto důvodu neobsahují, i když toto stěžovatel č. 1 tvrdí. V této části
je tedy rozhodnutí nepřezkoumatelné. Krajský soud uzavřel, že pokud jde o text na str. 15 a 17
správního rozhodnutí I. stupně, nelze tuto část odůvodnění hodnotit jako úvahu správního
orgánu k závažnosti důvodu pro vykácení dřevin, neboť se jedná o vypořádání se s odvolací
námitkou žalobce. Odkaz stěžovatele č. 1 učiněný ve vyjádření k obsahu žaloby na tuto část
odůvodnění správního orgánu I. stupně je tedy zcela nepřípadný.
Stěžovatel I tvrdí, že je závažným důvodem dle §8 ods t. 1 zákona o ochraně přírody
a krajiny dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, čj. 4 As 20/2008 - 84,
i vydání stavebního povolení č. 14/08/dopr., které nabylo právní moci dne 29. 8. 2006, kterýžto
důvod je uveden na straně 15 a 17. Závěr soudu, dle kterého text na str. 17 správního rozhodnutí
I. stupně nelze hodnotit jako úvahu správního orgánu, shledává stěžovatel nepřezkoumatelným,
kdy není možné z rozhodnutí krajského soudu dovodit, na základě čeho nepovažuje za důvodnou
úvahu správního orgánu k závažnosti důvodu pro vykácení uvedenou na str. 17 rozhodnutí
správního orgánu I. stupně.
Uvedené námitky stěžovatele shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnými. Při jejich
hodnocení postupoval dle níže uvedených ustanovení.
Dle §8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny je ke kácení dřevin
nezbytné povolení orgánu ochrany přírody, není-li dále stanoveno jinak. Povolení lze vydat
ze závažných důvodů po vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin. Co je možno
za „závažné důvody“ jako podmínky stanovené pro vydání povolení ke kácení dřevin považovat,
zákon o ochraně přírody a krajiny ani prováděcí právní předpisy neupravují. Pojem „závažné
důvody“ patří do množiny tzv. neurčitých právních pojmů, které není možné obsahově
dostatečně přesně vymezit. Zákonodárce nestanovil, a to ani demonstrativním výčtem, co je třeba
za závažné důvody považovat a bude tedy vždy na správním orgánu, aby v mezích správního
uvážení s ohledem na specifika věci rozhodl, zda budou „závažné důvody“ jako předpoklad pro
povolení kácení dřevin naplněny.
Podle komentáře k zákonu o ochraně přírody a krajiny (Miko/Borovičková. Zákon
o ochraně přírody a krajiny: Komentář, Praha, 2007) mohou být závažnými důvody ke kácení
důvody na straně žadatele, například nadměrné zastínění domu, poškozování stavby kořeny
či větvemi či umístění nové stavby. „Za závažný důvod lze například považovat nevyhovující
provozní bezpečnost dřevin, tedy ohrožení zdraví občanů nebo výrazné ohrožení majetkových
či jiných hodnot. Příkladem může být „evidentně nahnutý a dutý strom“, který je nakloněn
do komunikace a ohrožuje rovněž chodce na blízkém přechodu pro chodce. Dalšími závažnými
důvody pro povolení kácení dřevin mohou být požadavky na výstavbu, mělo by se tak ale stá t
až po zvážení všech alternativních řešení („strom nikdo nepostaví“). Závažnými důvody pro
povolování kácení dřevin nejsou samozřejmě běžné projevy vývoje a růstu dřevin spočívající
např. v opadávání listí, plodů či jehličí. Vyhodnocení estetického a funkčního významu dřeviny
by mělo probíhat vždy v souvislosti s účelem, který dřeviny plní. V případech, kdy by se jednalo
o kácení hodnotnějších dřevin, je žádoucí vycházet při vydání rozhodnutí z odborného posudku.
Posudek lze vyžádat u středisek Agentury ochrany přírody České republiky, jakožto odborných
organizací zřizovaných přímo Ministerstvem životního prostředí a sídlících ve všech krajských
městech.“ (srov. Mgr. Pavel Drahovzal, Svaz měst a obcí ČR ASPI, 5. 11. 2006):
K otázce výše nastolené se vyjadřoval též Nejvyšší správní soud rovněž např. v již výše
zmiňovaném rozsudku č. j. 4 As 10/2007- 109 ze dne 26. října 2007, kde uvedl: „Nejvyšší správní
soud zdůrazňuje, že ustanovení §8 odst. 1 věty druhé zákona o ochraně přírody a krajiny svěřuje orgánu ochrany
přírody při rozhodování v těchto věcech správní uvážení, správní orgán má tedy v tomto ohledu určitý prostor pro
vlastní úvahu a tuto skutečnost musí správní soudy zohlednit. Podle ustálené judikatury (viz např. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, publikované pod
č. 906/2006 Sb. NSS) má ovšem každé s právní uvážení v právním státě své meze, které znemožňují uplatnění
libovůle správního orgánu, přičemž správní soudy jsou povolány k tomu, aby přezkoumávaly, zda správní orgán
tyto meze nepřekročil a správní uvážení nezneužil (§78 odst. 1 s. ř. s.). V dan ém případě jsou tyto meze
stanoveny přímo zmiňovaným ustanovením zákona o ochraně přírody a krajiny, podle něhož musí pro povolení
pokácení dřevin existovat závažné důvody a musí mu předcházet vyhodnocení funkčního a estetického významu
dřevin. Z rozhodnutí orgánu ochrany přírody tedy musí být patrné, jakou úvahou se správní orgán při posouzení
těchto otázek řídil a zda význam těchto dřevin na straně jedné i závažnost důvodů pro jejich pokácení na straně
druhé dostatečně zhodnotil. Jeho úvaha musí odpovídat zásadám logického myšlení a musí se, jak již bylo řečeno,
pohybovat v zákonem vymezeném rámci.“
Obdobně judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 4 As 20/2008 - 84 ze dne
21. 8. 2008, kde mimo jiné uvedl: „Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu ustanovení §8
odst. 1 věty druhé zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, svěřuje orgánu ochrany přírody při
rozhodování, zda povolí kácení dřevin, správní uvážení, správní orgán má tedy určitý prostor pro vlastní úvahu
a tuto skutečnost musí správní soudy respektovat. Dané ustanovení však zároveň stanoví meze takové úvahy. Pro
povolení kácení dřevin musí existovat závažné důvody a musí mu předcházet vyhodnocení funkčního a estetického
významu dřevin. Z rozhodnutí orgánu ochrany přírody tak musí být patrné, jakou úvahou se správní orgán při
posouzení těchto otázek řídil a zda význam těchto dřevin na straně jedné i závažnost důvodů pro jejich pokácení
na straně druhé dostatečně zhodnotil... Stěžovateli lze dále přisvědčit, že estetický a funkční význam dřevin nesmí
být posuzován samostatně a nemůže být snižován na pouhé kritérium pro určení rozsahu náhradní výsadby.
Naopak estetický a funkční význam dřevin musí správní orgány zkoumat ve vztahu k důvodům pro pokácení
dřevin a jejich závažnosti. ...“
Správní orgán - orgán ochrany přírody tedy vždy musí objektivně posoudit a náležitě
odůvodnit, zda zájem na pokácení dřevin převyšuje konkurující veřejný zájem na jejich zachování.
Správní orgán přitom zvažuje estetický a funkční význam dřevin na straně jedné a závažnost
důvodů pro jejich pokácení na straně druhé, aby mohl rozhodnout, zda pokácení dřevin povolí.
Nejvyšší správní soud se s přihlédnutím k výše uvedenému zabýval tím, zda krajský soud
nepochybil, pokud ze soudního přezkumu vyloučil část rozhodnutí správního orgánu I. stupně
(str. 17), kterou dle jeho názoru „nelze hodnotit jako úvahu správního orgánu k závažnosti důvodu pro
vykácení dřevin, neboť se jedná o vypořádání se s odvolací námitkou žalobce.“ Ačkoliv výše uvedený závěr
krajského soudu hovoří o tzv. „odvolací“ námitce, ze správního spisu i z textu rozhodnutí I. stupně
je zřejmé, že se jedná o reakci správního orgánu I. stupně na námitku nikoli odvolací (řízení
probíhalo v této fázi na úrovni I. stupně), nýbrž námitku žalobce coby účastníka správního řízení
vznesenou v jeho průběhu. Jedná se tedy zřejmě o chybu v psaní, neboť z dalšího textu
odůvodnění rozsudku je zřejmé, že krajský soud posuzoval obsah prvostupňového rozhodnutí.
Sám stěžovatel č. 1 v kasační stížnosti zdůrazňuje, že systém řádných opravných prostředků
znemožňuje, aby v prvostupňovém rozhodnutí byly obsaženy reakce na odvolací námitky, když
tyto je možné podat po vydání rozhodnutí a těmito se zaobírá až druhoinstanční orgán. Sporným
tedy zůstává, zda je možné, aby správní orgán do části odůvodnění prvostupňového rozhodnutí
reagující na námitky účastníků vznesené v průběhu správního řízení vtělil správní úvahu
potřebnou pro oporu výroku rozhodnutí.
Dle §68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků
rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení
a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy
a námitkami účastníků a s jejich vyjádře ními k podkladům rozhodnutí.
Výše uvedené ustanovení správního řádu považuje za součást odůvodnění rozhodnutí jak
tu část, kde správní orgán vymezí důvody rozhodnutí, tak informace o tom, jak reagoval správní
orgán na námitky účastníků vznesené v průběhu řízení. Z tohoto pohledu tvoří odůvodnění
rozhodnutí jeden celek. Odvolací orgán pak přezkoumává rozhodnutí v celém rozsahu, nikoli
pouze v části rozhodovacích důvodů. Obdobně pak přistupuje k soudnímu přezkumu správní
soud. Dle názoru zdejšího soudu nelze ze soudního přezkumu vyloučit reakci správního orgánu
na námitky účastníků a za situace, kdy by byla úvaha potřebná pro rozhodnutí součástí reakce
na námitky účastníka, nebyla by tato skutečnost způsobilá přivodit nepřezkoumatelnost
rozhodnutí, neboť, jak již bylo výše uvedeno, správní řád reakci správního orgánu na námitky
účastníků z odůvodnění rozhodnutí nevylučuje.
S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit závěru krajského soudu, dle kterého není
možné hodnotit jako úvahu správního orgánu k závažnosti důvodu část rozhodnutí, v níž
reagoval správní orgán na námitky účastníků řízení. Nejvyšší správní se proto zabýval tím, zda
chybný dílčí závěr krajského soudu je v předmětné věci způsobilý ovlivnit zákonnost napadeného
rozsudku, a dospěl k závěru, že nikoli.
Jak již bylo výše uvedeno, pokud by úvaha správního orgánu k závažnosti důvodu pro
vykácení dřevin byla přezkoumatelným způsobem obsažena v odůvodnění rozhodnutí, byť
by byla součástí té části odůvodnění rozhodnutí, ve které se správn í orgán vypořádával
s námitkami účastníků, nebylo by možné konstatovat nepřezkoumatelnost rozhodnutí. O takový
případ se však v projednávané věci nejedná. Dle názoru zdejšího soudu ani odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu I. stupně o povolení kácení dřevin obsaženém na listu č. 15 až 17
rozhodnutí, jež soud z přezkumu vyloučil, neobsahuje posouzení, zda zájem na pokácení dřevin
převyšuje zájem na jejich zachování, resp. i v této části rozhodnutí absentuje správní úvaha
o závažnosti důvodů pro jejich pokácení. K závažnosti důvodů správní orgán I. stupnění na str.
17 uvedl: „MMO OOŽP vyhodnotil důvod komplexní rekonstrukce ulice, včetně statické dopravy tak, aby byla
zajištěna dobrá průjezdnost komunikace, a obnovy zeleně z důvodu zajištění její dlouhodobé b ezkolizní funkčnosti
jako závažný důvod ke kácení dřevin....... MMO OOŽP považuje stavbu, na níž bylo vydáno stavební povolení,
za dostatečný právní důvod pro povolení kácení dřevin….“
Ke kácení dřevin v povolovaném rozsahu na území významných krajinných prvků („Park
u kulturního domu Pokad“, Náměstí V. Nováka v Porubě“) správní orgán I. stupně uvedl,
že „nedojde k poškození VKP ani k ohrožení či oslabení jeho ekologicko- stabilizační funkce.“ K žalobcem
tvrzené nenahraditelné ekologické újmě pak konstatoval, že „vykácené dřeviny budou nahrazeny novou
výsadbou vhodných kultivarů dřevin v předmětné lokalitě, takže funkčnost zeleně bude postupně plně obnovena
a nedojde k trvalé ekologické újmě.“ Dále se pak správní orgán I. stupně zabýval vhodností dosavadní
výsadby a tím, zda odstraněním dřevin nedojde k ovlivnění stavu látek znečišťujících ovzduší
v dané lokalitě i z hlediska celého města Ostravy. K tvrzenému negativnímu ovlivnění hluku
v předmětné lokalitě uvedl, že „je neprůkazné, a že větší pohodu bydlení s ohledem na hladinu hluku může
daleko podstatněji zajistit použití zvukově izolovaných oken v bytových domech.“
Dle názoru zdejšího soudu ani z výše uvedené části odůvodnění rozhodnutí nelze seznat ,
jakým způsobem správní orgán poměřoval zájem na pokácení dřevin (zde představovaný
rekonstrukcí ulic zahrnující rekonstrukci stávajících zpevněných ploch, veřejné zeleně, výměnu
veřejného osvětlení a rozšíření počtu parkovacích stání) převyšuje konkurující veřejný zájem
na jejich zachování. Správní orgán by přitom měl při provádění testu proporcionality zvažovat
estetický a funkční význam dřevin na straně jedné a závažnost důvodů pro jejich pokácení
na straně druhé, aby mohl rozhodnout, zda pokácení dřevin povolí.
Taktéž druhostupňové rozhodnutí k námitce žalobce ohledně nedostatečného
zhodnocení významu dřevin se omezilo na konstatování: „Pro posouzení stávající vzrostlé zeleně
v ul. Čs. Exilu byl proveden dendrologický průzkum, v rámci kterého byly jednotlivé dřeviny hodnoceny z hlediska
funkčního a estetického významu, perspektivnosti s ohledem na zdravotní stav. Důvodem kácení dřevin není dle
MMO pouhá realizace parkoviště, ale celková rekonstrukce území, tj. mimo zeleně a chodníků i např. osvětlení.
Stavbou také nedochází ke snižování vegetace při nové s tavbě, neboť tato bude v rámci předmětné stavby
nahrazena novou výsadbou perspektivnějších dřevin. Krajský úřad se domnívá, že projekt jakožto důvod ke kácení
byl v napadeném rozhodnutí MMO dostatečně popsán a vysvětlen.“
Důvody, které stěžovatel č. 2 zmiňuje a rozvádí v kasační stížnosti, jako jsou havarijní stav
pozemních komunikací, akutní nedostatek parkovacích stání, nefunkčnost veřejného osvětlení,
které bylo stíněno korunami stromů a odstranění zdravotně závadného stavu, kdy koruny stromů
stínily bytové jednotky v přilehlých domech tak, že byly několikanásobně porušovány hygienické
normy, jež by se mohly stát po zhodnocení estetického a funkčního významu dřevin důvody
závažnými ve smyslu §8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, v rozhodnutí správních
orgánů uvedeny nejsou. Pokud se stěžovatel č. 1 i stěžovatel č. 2 domnívají, že dostatečným
důvodem pro pokácení dřevin dle §8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je již sama
existence pravomocného stavebního povolení č. 14/08/dopr., nelze s nimi souhlasit. Stěžovatel
č. 1 odkazuje v této souvislosti na závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j.
4 As 20/2008-84 ze dne 21. 8. 2008, dle kterého „závažný důvod pro pokácení dřevin spočívající
v plánované výstavbě může být dán teprve v o kamžiku, kdy nabude právní moci územní rozhodnutí o umístění
této stavby (§79 stavebního zákona z roku 2006), v němž se jednoznačně vymezí rozsah a situování stavby,
a bude tak poprvé najisto postaveno, které dřeviny by při realizaci stavby musely být pok áceny.“
Z výše uvedeného judikátu závěr zastávaný stěžovateli však nevyplývá. Nejvyšší správní
soud se v citovaném rozsudku vyjadřoval k momentu, kdy může být dán závažný důvod
ke kácení dřevin, a uzavřel, že teprve v momentu nabytí právní moci rozhodnutí o umístění
stavby. Soudem použitá formulace „může být dán teprve…“ vyjadřuje pouze to, že závažný
důvod pro pokácení dřevin nelze shledat dříve, nikoli to, že sama existence pravomocného
rozhodnutí o umístění stavby či stavebního povolení je bez dalšího závažným důvodem, pro
který správní orgán kácení dřevin povolí.
Samotné územní rozhodnutí a stavební povolení zcela jistě mohou být důvodem
ke kácení, avšak tento důvod je nutno poměřit s funkčním a estetickým významem dřevin a může
se tedy stát, že bude zjištěno, že zájem na zachování dřevin převáží nad zájmem na realizaci dané
stavby. Výklad zastávaný stěžovateli by znamenal, jak správně konstatoval krajský soud , že řízení
o povolení kácení dřevin by bylo pouze formálním procesem a pozbylo by jakéhokol iv smyslu.
Pokud by žadatel požádal o vyslovení souhlasu s vykácením dřevin poté, co bude mít
pravomocné rozhodnutí o umístění stavby či pravomocné stavební povolení, bylo by zbytečné
řízení o povolení kácení dřevin zahajovat, neboť výsledek řízení by byl předem určen a úvaha
správního orgánu by nebyla způsobilá zvrátit kladné rozhodnutí ve věci. Jak již bylo uvedeno
výše, je však správní orgán naopak povinen za situace, kdy je tvrzen důvod pro pokácení dřevin,
tento poměřit s veřejným zájmem na zachování dřevin, přičemž je povinen též zvažovat
a hodnotit estetický a funkční význam dřevin, který je způsobilý ovlivnit rozhodnutí, zda kácení
dřevin povolit. Jinými slovy, správní orgán je povinen posoudit, zda důvody pro povolení kácení
dřevin v projednávané žádosti po porovnání se stavem dřevin a s ohledem na jejich funkční
a estetický význam, jsou důvody závažnými.
Této povinnosti však správní orgán I. stupně ani stěžovatel č. 1 v projednávané věci
nedostáli. Z rozhodnutí není seznatelné, jak správní orgány posoudily konkurenci zájmu
na pokácení dřevin reprezentovaným pravomocným stavebním povolením a zájmu na jejich
zachování.
Taktéž způsob, jakým správní orgán I. stupně vyhodnotil funkční a estetický význam
dřevin, je nedostačující. Správní orgán I. stu pně se na str. č. 15 omezil na konstatování,
že „dřeviny, jejichž kácení je výrokem tohoto rozhodnutí povoleno, jsou ve špatném zdravotním stavu či konkurují
hodnotnějším dřevinám“, přitom u některých dřevin, jejichž pokácení bylo povoleno z předchozího
soupisu dřevin, vyplývá, že jsou v dobrém zdravotním stavu, případně velmi dobrém zdravotním
stavu (viz např. lokalita na p. č. 445/1 v k. ú. Poruba). U těch pak důvod povolení kácení zcela
absentuje.
Kácení esteticky a funkčně významných dřevin nelze odůvodnit pouze tím,
že je stanovena dostatečná náhradní výsadba. Takové odůvodnění je zcela irelevantní. Pokud
stěžovatel č. 1 tvrdí, že s ohledem na charakter dané stavby bylo nutné tyto dřeviny posoudit
plošně (nikoli individuálně), a to s ohledem k úvaze o závažnosti důvodu pro jejich vykácení, aby
mohlo dojít k tomuto posouzení, je třeba zdůraznit, že právě úvaha o závažnosti důvodů pro
vykácení v rozhodnutí obou správních orgánů chybí. Lze jistě v obecné rovině souhlasit
s názorem stěžovatele č. 1, že v některých případech může být dostačující plošné posouzení.
V projednávané věci však o takový případ nejde. Pokud dřeviny, jejíchž vykácení správní orgány
posuzovaly, byly rozličného stáří, zdravotního stavu i významu, přitom důvody pro jejich
pokácení evidentně nebyly stejné, bylo na místě provést individuální posouzení.
Pokud stěžovatel č. 2 napadá právní názor krajského soudu, který vychází z rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 20/2008 - 87 ze dne 21. 08. 2008, které dle stěžovatele č. 2
nelze aplikovat, neboť bylo vydáno až poté, co stěžovatel č. 2 podal obě žádosti o povolení
kácení dřevin, nelze s ním souhlasit. Rozhodnutí soudů nejsou formálním pramenem práva
a představují pouze názor soudů na to, jak by měly být právní předpisy interpre továny. Z tohoto
důvodu nemůže být vůči nim aplikována zásada zákazu retroaktivity.
Dle stěžovatele č. 2 je správní orgán za situace, kdy zaujme pro účely jednoho správního
řízení určitý postoj, povinen tento postoj uplatňovat i ve všech navazujících spr ávních řízeních,
aby stavebník nebyl v neustálém ohrožení, že nebude moci stavbu provést z důvodu
přehodnocení již jednou vyřešené otázky. Z toho dovozuje, že v projednávané věci neměl odbor
ochrany životního prostředí jinou možnost, než pokácení dřevin povolit, neboť byl jednak vázán
svými vlastními závaznými stanovisky, jednak pravomocným stavebním povolením.
Nejvyšší správní soud se s uvedenými závěry neztotožňuje. Řízení o povolení dřevin
je samostatným řízením se samostatným předmětem. Funkční ani estetický význam dřevin nebyl
ve stavebním řízení posuzován a nebyl taktéž poměřován se zájmem na pokácení dřevin
reprezentovaným stavebním povolením. Jak již bylo výše uvedeno, pravomocné stavební
povolení není bez dalšího dostatečným důvodem pro pokácení dřevin a nepředurčuje tak kladný
výsledek řízení o povolení kácení dřevin. Lze tak přisvědčit žalobci, který tvrdí, že v daném
případě nešlo o „nějakou změnu názoru orgánu ochrany přírody a krajiny, neboť názor správního orgánu
ohledně přípustnosti či nepřípustnosti kácení se relevantně projevuje pouze v rozhodnutí o povolení (či nepovolení)
jejich kácení (nikoli ve stanoviscích předkládaných k územnímu či stavebnímu řízení), a dokud stavebník toto
rozhodnutí nemá (resp. dané správní řízení ještě ani nezačalo), nemůže se domnívat, že správní orgány na toto
mají nějaký názor“.
Taktéž skutečnost, že se žalobce neúčastnil předchozího řízení o umístění stavby ani
stavebního řízení a nevznášel tam připomínky a námitky, není relevantní. Možnost domáha t
se ochrany práv v řízení o povolení kácení dřevin není podmíněna účastí ve stavebním řízení.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že krajský soud nepochybil,
pokud žalobou napadené rozhodnutí z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů
zrušil. Krajský soud se tvrzeného nesprávného právního posouzení v projednávané věci
nedopustil a nebyl tak naplněn kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatelé, kteří neměli v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu
nákladů řízení (ustanovení §60 o dst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) Žalobci, který úspěšný byl,
vznikly náklady spojené s podáním vyjádření ke kasační stížnosti. Tyto náklady tvoří částku 2100
Kč za jeden úkon právní služby a částku 300 Kč na úhrad u hotových výdajů advokáta - §9 odst.
3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů („advokátní tarif“). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se náhrada o tuto daň - §57 odst. 2 s. ř. s. Žalovanému a osobě zúčastněné
na řízení proto bylo uloženo uhradit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti částku 2880 Kč ve výroku stanovené lhůtě k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. září 2011
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu