ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.91.2011:125
sp. zn. 5 As 91/2011 - 125
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní
věci žalobce: Občanské sdružení Vulpes Polar, se sídlem Malá Skála 382, zast. Mgr. Filipem
Macháčkem, advokátem se sídlem Přemyslovská 28, Praha 3, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 2, České Budějovice, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 8. 2011,
č. j. 10 A 19/2011 - 104,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce podal u Krajského soudu v Českých Budějovicích žalobu proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 19. 1. 2011, č. j. OREG 1623/2011/luka, jímž žalovaný zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Rudolfov, odboru výstavby a správy majetku
města, ze dne 29. 1. 2010, č. j. MěÚ/0329/2010/Do, kterým byla k žádosti společnosti SOLAR
PROJEKT LIBNÍČ s.r.o. povolena stavba „FVE - fotovoltaická elektrárna velikosti 3,0 MWp,
dva objekty trafostanice a oplocení“ na pozemku parc. č. 473/39, 473/41 a 473/1 v k. ú. Libníč,
jako stavba dočasná na dobu 30 let od nabytí právní moci rozhodnutí, včetně technické
a biologické rekultivace.
Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu rozsudkem ze dne 30. 5. 2011,
č. j. 10 A 19/2011 - 61, zamítl.
Dne 11. 7. 2011 žalobce podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Samostatným podáním, jež bylo krajskému soudu doručeno dne 26. 7. 2011, žalobce požádal
o osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s.
V žádosti o osvobození od soudních poplatků žalobce poukázal především na to,
že je neziskovým občanským sdružením, jež nedisponuje žádným majetkem a neprovozuje
žádnou výdělečnou činnost (což žalobce následně doložil vyplněným formulářem o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech, přičemž zároveň odkázal na příslušné výroční zprávy
zveřejněné na svých internetových stránkách); veškerou činnost žalobce při ochraně životního
prostředí a přírody a krajiny provádějí jeho členové dobrovolně bez nároku na finanční odměnu
a bez finančních výdajů. V této souvislosti žalobce dále uvedl, že n áklady na jeho činnost
se sestávají především z poštovného, které hradí členové sdružení z osobních prostředků, stejně
jako náklady na tisk písemností. Komunikace probíhá povětšinou elektronicky prostřednictvím
bezplatného serveru, kam se žalobce připojuje z univerzitních knihoven nebo jiných veřejných
míst s připojením k internetu. Konečně žalobce podotkl, že v projednávaném případě se finančně
vyčerpal úhradou soudního poplatku za řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Smyslem
právní úpravy poplatkové povinnosti spojené s podáváním návrhů na zahájení soudního řízení
je dle názoru žalobce mimo jiné také určité snížení finanční zátěže státu spojené s fungováním
soustavy soudů. Jak ovšem zdůraznil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 6. 2009,
č. j. 1 As 23/2009 - 86, tato právní úprava nemůže vést k tomu, aby účastníkům byl v určitých
případech odepřen nebo podstatně ztížen přístup k soudu, který je jedním ze základních práv
a je zaručen v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením ze dne 17. 8. 2011, č. j. 10 A 19/2011 - 104, krajský soud žádost žalobce
o osvobození od soudních poplatků zamítl, přičemž odkázal na názor rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ve věci poplatkové povinnosti občanských sdružení,
resp. právnických osob, vyjádřený v usnesení ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74,
publikovaném pod č. 2099/2010 Sb. NSS. Podle zmíněného právního názoru bude zpravidla
na místě právnické osobě na základě soudního uvážení odepřít dobrodiní osvobození
od soudních poplatků, bude-li model jejího fungování založený vědomě na tom, že určitý typ
nákladů, s jejichž vynakládáním vzhledem k povaze své činnosti musí zásadně počítat, eliminuje
tím, že své poměry nastaví takovým způsobem, že dlouhodobě setrvává bez dostatečných
finančních prostředků.
Krajský soud dále poukázal na to, že žalobce je občanským sdružením‚ jehož hlavním
cílem a předmětem činnosti je ochrana přírody a krajiny. Žalobce by tedy měl být připraven
na aktivity s předmětem své činnosti související, včetně účasti v případných správních a soudních
řízeních. Dle krajského soudu je tedy s ohledem na uvedené závěry rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu na místě po žalobci požadovat, aby si materiální prostředky na svoji
činnost v nezbytném rozsahu zajistil sám. Žalobce nemůže vlastní odpovědnost za nedostatek
finančních prostředků jako zdrojů pro vlastní činnost přenášet na stát. Pokud naopak žalobce
rezignuje na zajišťování alespoň základních prostředků na svoji činnost a předpokládá, že jeho
náklady ponese stát, není takový požadavek legitimní a rozhodně nenalézá oporu
v §36 odst. 3 s. ř. s. Toto ustanovení, jak krajský soud zdůraznil, nelze mechanicky aplikovat
za všech okolností, neboť upravuje toliko výjimku z pravidla. Přiznání požadovaného osvobození
od soudních poplatků žalobci by naopak mohlo být z pohledu jiných osob dovolávajících se často
důvodně soudní ochrany porušením rovnosti a bylo by pro žalobce nepřiměřeně komfortní.
Pro úplnost krajský soud uvedl, že důvodnost žádosti žalobce o osvobození od soudních
poplatků nemůže být založena jen na tom, že jeho činnost zajišťují členové sdružení dobrovolně
a bez nároku na finanční odměnu nebo že předmětem jeho činnosti je v zájmu veřejnosti chránit
životní prostředí.
Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost, již opírá
o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., neboť namítá nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a dále namítá
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí krajského soudu.
Podle stěžovatele jsou úvahy krajského soudu obsažené v napadeném usnesení velmi
obecné, a proto je napadené usnesení v prvé řadě nepřezkoumatelné. Stěžovatel podotýká,
že krajský soud se v daném případě vůbec nezabýval prokázáním nebo osvědčením splnění
předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků, tj. řádně nepřezkoumal majetkové
poměry stěžovatele.
Pokud krajský soud argumentoval usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, pak musí stěžovatel zdůraznit, že není pravdou,
že dlouhodobě setrvává bez dostatečných finančních prostředků nezbytných k zajištění své
činnosti. Stěžovatel naopak v předcházejícím řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
příslušný soudní poplatek zaplatil. Momentální tíživá finanční situace stěžovatele ovšem další
hrazení soudních poplatků neumožňuje. Pravdivé tedy není ani tvrzení, že je to stát, k jehož tíži
stěžovatel klade náklady na svou činnost. Stěžovatel, jak již uvedl dříve, hradí z vlastních
prostředků řadu nákladů souvisejících s činností sdružení. V uplynulém období byl navíc
stěžovatel nucen podat další dvě žaloby, z toho jednu úspěšnou, a jde tedy o náhlou změnu
finanční náročnosti chodu sdružení, které je financováno výhradně z vlastních zdrojů, s cílem
udržet si naprostou nezávislost a samostatnost. Stěžovatel v této souvislosti podotýká, že členové
sdružení získávají finance formou brigád a sezónních prací; nelze tedy říci, že by stěžovatel
zůstával systematicky bez prostředků.
Výše popsanou nezákonnou interpretací příslušných ustanovení zasáhl krajský soud
do základních práv stěžovatele, a to konkrétně do práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst.
2 Listiny, a dále svým postupem soud porušil zásadu rovnosti. Zde stěžovatel odkazuje na nález
Ústavního soudu ze dne 3. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 13/98 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou
dostupná na http://nalus.usoud.cz), který konstatuje, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou
spravedlivého procesu. Stěžovatel rovněž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 289/03, a namítal rozpor napadeného usnesení s uvedenou judikaturou.
Pokud krajský soud argumentuje tím, že stěžovatel zneužil práva upraveného v §36
odst. 3 s. ř. s., poukazuje stěžovatel na konkrétní skutkové okolnosti dané věci, kdy dle jeho
názoru existuje veřejný zájem na tom, aby žalobou napadené rozhodnutí bylo soudem
přezkoumáno. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že v řízení, v němž bylo vydáno příslušné
stavební povolení, bylo od počátku postupováno nezákonně, v důsledku čehož byla věc
oznámena k vyšetření Policii ČR.
Stěžovatel se konečně domáhá také osvobození od soudních poplatků podle §11 odst. 1
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. 8. 2011 (dále jen „zákon
o soudních poplatcích“), jelikož se domáhá náhrady škody způsobené výkonem veřejné moci tím,
že mu bylo protiprávně znemožněno účastnit se povolovacího procesu stavby.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že nevyzýval stěžovatele k uhrazení soudního
poplatku za nyní posuzovanou kasační stížnost. Opětovné trvání na uhrazení poplatku pro toto
řízení by totiž znamenalo další řetězení téhož problému, který je předmětem původního řízení.
Z logiky věci by se trvání na úhradě nejevilo smysluplným a ani by nesvědčilo hospodárnosti
a rychlosti celého řízení. Zároveň by vedlo k vlastnímu popření cíle, jenž účastník podáním
žádosti sledoval, a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti. K této otázce odkazuje
zdejší soud na svou ustálenou judikaturu, především na rozsudek ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, nebo rozsudek ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41 (všechna zde
cit. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Jakýkoliv jiný
přístup by byl bezúčelný, formalistický, v rozporu se zásadou procesní ekonomie a nemohl
by vést k ochraně práv stěžovatele.
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2
a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Ustanovení §36 odst. 3, věta první s. ř. s. stanoví, že účastník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen
od soudních poplatků.
Lze jistě souhlasit se stěžovatelem, že ke každé žádosti o osvobození od soudních
poplatků je nutno přistupovat individuálně a soud je povinen poměřovat všechna relevantní
kritéria stanovená v §36 odst. 3 s. ř. s. Individuální osvobození od soudních poplatků
je procesním institutem, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých
poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona o soudních poplatcích.
Jak v kasační stížností napadeném usnesení správně poukázal krajský soud, výklad
citovaného ustanovení, ve vztahu k případům, kdy o osvobození od soudních poplatků žádají
neziskové právnické osoby, byl podán v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, publikovaném pod č. 2099/2010 Sb. NSS, podle
kterého „[p]ři posuzování podmínek pro osvobození od soudních poplatků soud podle §36 odst. 3 věty první
s. ř. s. zkoumá, zda právnická osoba má dostatečné prostředky. Pokud právnická osoba vědomě uspořádá svoji
činnost tak, aby dlouhodobě setrvávala bez dostatečných finančních prostředků, ačkoliv jejich vynakládání
v souvislosti s vykonávanou činností je obvyklé a nezbytné, nelze takovou právnickou osobu zpravidla osvobodit
od soudního poplatku ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.“.
Podle citovaného usnesení rozšířeného senátu je tedy soud i u právnické osoby
při posuzování podmínek podle §36 odst. 3 s. ř. s. a jejích majetkových poměrů oprávněn
zkoumat zásadně toliko, zda právnická osoba má dostatečné prostředky, anebo nikoli. Důkazní
břemeno k prokázání nedostatku prostředků přitom nese účastník řízení. Na druhou stranu,
součástí zkoumání toho, zda právnická osoba disponuje dostatečnými prostředky, musí být
i prověření, zda právnická osoba ve skutečnosti nedostatek finančních prostředků nepředstírá.
Podle rozšířeného senátu „[i]ndicií takového předstírání právě vzhledem k odlišnostem podstaty právnických
osob od osob fyzických zpravidla bude dlouhodobější fungování právnické osoby bez přiměřeného formálního
majetkového zázemí. Jestliže právnická osoba dlouhodoběji funguje v souladu s účelem (cílem), pro který byla
založena či který je předmětem její činnosti, aniž by ovšem byla schopna takové fungování zabezpečit ze zdrojů,
které má sama právně k dispozici, je to indicií, že ve skutečnosti ekonomické zázemí takové osoby tvoří lidé
podílející se přímo či nepřímo, zjevně či skrytě na její činnosti. Takové dlouhodobé fungování tedy naznačuje,
že skutečné ekonomické možnosti dané právnické osoby jsou větší než rozsah majetku, který jí (formálně) právně
patří, a že ve skutečnosti netrpí nedostatkem prostředků, neboť žádná právnická osoba nemůže jako skutečně
samostatná entita dlouhodobě existovat bez dostatečného majetkového zázemí pokrývajícího náklady na její
činnost“.
V případě, že v řízení vyjdou najevo takové indicie, je pak podle citovaného usnesení
na právnické osobě, aby prokázala, že fakticky nedisponuje prostředky formálně vlastněnými
někým jiným, zejména pak fyzickými osobami podílejícími se na její činnosti či jinými
právnickými nebo fyzickými osobami, s nimiž ji pojí faktické vztahy. Jelikož nelze po nikom
požadovat prokázání negativní skutečnosti, bude na právnické osobě, aby podrobně osvětlila
veškeré relevantní aspekty své činnosti a popsala, z čeho jsou financovány a jak vysoké faktické
náklady vyžadují.
Z daného usnesení dále vyplývá: „I kdyby právnická osoba unesla výše popsané důkazní břemeno,
bude zpravidla na místě odepřít jí na základě soudního uvážení dobrodiní osvobození od soudních poplatků, bude-
li model jejího fungování založený vědomě na tom, že určitý typ obvyklých nákladů na svoji činnost, s jejichž
vynakládáním vzhledem k povaze této činnosti musí zásadně počítat, eliminuje tím, že své poměry (tedy způsob
vyřizování činností a financování potřeb) nastaví tak, aby delší dobu setrvávala ve stavu bez dostatečných
prostředků. Přesně taková situace by nastala u občanského sdružení zabývajícího se účastí ve správních a soudních
řízeních zejména v oblasti ochrany životního prostředí či kulturních nebo urbanistických hodnot,
které by administrativní a odbornou agendu s tím spojenou zajišťovalo prací svých členů či příznivců anebo účelově
vázanými příspěvky (granty apod.) nepoužitelnými na úhradu soudních či správních poplatků, avšak spoléhalo
na to, že vzhledem k nedostatku majetku bude vždy od těchto poplatků osvobozováno. Nutno si totiž uvědomit,
že §36 odst. 3 s. ř. s. stanoví výjimku z pravidla – soudní poplatky jsou účastníci řízení z dobrých důvodů
(zejména kvůli omezení podání k soudům na ta, která jsou vskutku vážně míněna, a kvůli částečnému krytí
nákladů na fungování justice) zásadně povinni platit a pouze výjimečně mají být od této povinnosti osvobozeni.
Výše uvedený model fungování právnické osoby ovšem ratio uvedeného ustanovení zcela popírá, činí-li v jejím
případě z výjimky pravidlo, a snaží se tedy zákonodárcem stanovené pravidlo eliminovat. Nebudou-li tedy pro výše
popsaný model fungování právnické osoby existovat zvláštní legitimní důvody, nutno jej zásadně považovat
za zneužití práva daného ustanovením §36 odst. 3 s. ř. s. Soud proto dobrodiní plynoucí z uvedeného ustanovení
za takové situace zpravidla odepře.“
V první řadě Nejvyšší správní soud podotýká, že krajský soud v posuzované věci neměl
pochybnosti ohledně majetkových poměrů stěžovatele, neboť stěžovatel ve své žádosti
o osvobození od soudních poplatků uvedl, že nedisponuje žádnými vlastními finančními
prostředky a neprovozuje žádnou výdělečnou činnost. V potvrzení o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech dále uvedl, že nemá žádný majetek ani příjmy či jiné finanční prostředky
a že disponuje pouze velmi omezenými zdroji v podobě dobrovolných darů od členů.
Dále stěžovatel ve své žádosti konstatoval, že náklady sdružení se sestávají z poštovného,
které hradí každý člen z osobních prostředků. Ostatní náklady (na tisk písemností a dále
na elektronickou komunikaci) jsou zcela minimalizovány.
Informace o majetkových poměrech stěžovatele jsou dále veřejně dostupné na jeho
internetových stránkách, jak ostatně stěžovatel v žádosti o osvobození od soudních poplatků
taktéž uvedl. Ze zde dostupných stanov stěžovatele a příslušné výroční zprávy za rok 2010
vyplývá, že sdružení bylo v souladu s rozhodnutím výboru sdružení financováno výhradně
z vlastních zdrojů, s cílem udržet si naprostou nezávislost a samostatnost. Z členství ve sdružení
podle stanov nevyplývá povinnost platit zápisné ani členské příspěvky; členové však získávají
finance formou brigád a sezónních prací. V roce 2010 nicméně sdružení nemělo žádné příjmy;
výdaje se naopak rovnaly částce 7100 Kč. Konečně z uvedené výroční zprávy vyplývá,
že sdružení mělo v roce 2010 tři členy.
Ze stanov stěžovatele je dále zřejmé, že mezi základní cíle patří zejména ochrana
životního prostředí, přírody a krajiny, základních lidských práv a svobod a podpora prosazování
širší účasti veřejnosti v řízeních týkajících se ochrany životního prostředí. Mezi formy své činnosti
stěžovatel řadí, mimo jiné, účast ve správních a jiných řízeních, ve kterých mohou být dotčeny
zájmy ochrany životního prostředí, přírody a krajiny, lidských práv a svobod, ochrany památek,
kulturních hodnot, krajinného rázu a veřejného zdraví. Lze proto přisvědčit názoru, že je zřejmé,
vzhledem k povaze činnosti stěžovatele, že musí s určitým obvyklým typem nákladů
(např. se soudními poplatky) počítat. Pro stěžovatele totiž není účast v řízeních před správními
soudy nic výjimečného ani překvapivého.
Na základě těchto skutkových podkladů tedy lze vyhodnotit celkovou finanční situaci
stěžovatele tak, že model jeho fungování nezajišťuje placení soudních poplatků, ačkoliv tyto
poplatky lze považovat za obvyklé náklady jeho činnosti, ve smyslu deklarovaném stanovami.
S účastí v soudních řízeních, která patří mezi formy činnosti stěžovatele, je neodlučně spjata
povinnost platit soudní poplatky, čehož si stěžovatel, respektive jeho členové, nepochybně musí
být vědomi. Navzdory tomu stěžovatel delší dobu setrvává ve stavu bez dostatečných finančních
prostředků použitelných na úhradu soudních či správních poplatků a spoléhá na to, že bude pro
nedostatek majetku od placení těchto poplatků osvobozován. To je patrné i z vyjádření
stěžovatele, který fakticky deklaroval, že žádné příjmy nemá a že náklady na poštovné a další
náklady jsou hrazeny z vlastních prostředků jeho členů. Stěžovatel se tedy vědomě snaží určitý
typ obvyklých nákladů na svoji činnost, s jejichž vynakládáním vzhledem k povaze této činnosti
musí zásadně počítat, eliminovat tím, že své poměry (tedy způsob vyřizování činností
a financování potřeb) nastavil tak, aby delší dobu setrvával ve stavu bez dostatečných prostředků.
Na stěžovatelovu žádost o osvobození od soudních poplatků by mohlo být nahlíženo
jinak, pokud by byla odůvodněna např. náhlou změnou finančních toků, nutností podat větší
počet žalob v krátkém období či jinou obdobně závažnou změnou okolností a z toho vzniklými
potížemi. Stěžovatel však ve své žádosti o osvobození od soudních poplatků toliko uvedl,
že se „finančně vyčerpal“ úhradou soudního poplatku za řízení o žalobě proto rozhodnutí
žalovaného. Nejvyšší správní soud ze soudního spisu konstatoval, že stěžovatel zmiňovaný
poplatek zaplatil až po té, co krajský soud usnesením ze dne 29. 3. 2011, č. j. 10 A 19/2011 - 34,
zamítl jeho žádost o osvobození od soudního poplatku podanou spolu s žalobou proti výše
označenému rozhodnutí žalovaného. V posledně zmíněné žádosti stěžovatel argumentoval
obdobným způsobem jako v posuzované věci, tedy uváděl, že vzhledem k tomu, že stěžovatel
nedisponuje žádnými finančními prostředky, představuje v jeho případě požadavek zaplacení
soudního poplatku překážku v přístupu k soudu. I přes tvrzení o nedostatku finančních
prostředků nicméně stěžovatel nakonec soudní poplatek zaplatil. Takové jednání nasvědčuje
již uvedenému závěru, že v posuzovaném případě se jedná o zneužití práva, když stěžovatel
se vědomě snaží určitý typ obvyklých nákladů na svoji činnost eliminovat tím, že své poměry
nastavil tak, aby delší dobu setrvával ve stavu bez dostatečných prostředků,
přičemž ve skutečnosti ekonomické zázemí stěžovatele tvoří lidé podílející se přímo či nepřímo
na jeho činnosti. V kasační stížnosti pak stěžovatel dále uvedl, že v uplynulém období byl nucen
podat další dvě žaloby, což znamenalo náhlou změnu finanční náročnosti chodu občanského
sdružení. Toto své tvrzení nicméně nijak blíže nekonkretizoval, ačkoliv právě na něm ležela
povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Stěžovatel měl ve svém vlastním zájmu přesně uvést,
k jakým soudům a v jakém časovém horizontu zmíněné žaloby podal, kolik zaplatil celkem
na soudních poplatcích a v kolika případech požádal o osvobození od soudních poplatků. Nadto
nelze přehlédnout, že jedna ze zmíněných žalob byla dle tvrzení stěžovatele úspěšná. V takové
situaci tedy stěžovateli svědčilo právo na náhradu nákladů proti neúspěšnému účastníkovi řízení.
Z hlediska namítaného porušení práva na přístup k soudu či práva na spravedlivý proces
Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
podmínky a podrobnosti práva na soudní a jinou právní ochranu upravuje zákon. Jednou z těchto
podmínek je i zaplacení soudního poplatku v případě, kdy je poplatková povinnost dána
zákonem. Zákonný požadavek zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost, který navíc
nepředstavuje vysokou částku, nemůže být proto považován za porušení práva na přístup
k soudu, respektive práva na spravedlivý proces. Obdobně vnímá soudní poplatky rovněž
Ústavní soud (srov. například nález ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 162/99). Ani námitka
porušení práva na přístup k soudu nebyla proto shledána důvodnou.
Ani stěžovatelem zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 1998,
sp. zn. IV. ÚS 13/98, není s napadeným usnesením krajského soudu ani s výše vyslovenými
závěry v rozporu. Ústavní soud zde pouze vyslovil, že i právnická osoba může splňovat
podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a to v situaci, kdy soudy v podstatě vycházely
ze závěru, že je pojmově vyloučeno těmto osobám osvobození přiznávat, jelikož nelze posuzovat
poměry právnické osoby z hledisek sociálních, a navíc by se jen stěží hledalo kritérium
pro zjištění majetkových poměrů u právnických osob obecně. Nejvyšší správní soud závěr
Ústavního soudu plně akceptuje, pouze zdůrazňuje výjimečnost institutu osvobození od soudních
poplatků a nepřípustnost jeho zneužívání. Pokud stěžovatel rovněž argumentoval nálezem
Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 289/03, odkazuje Nejvyšší správní soud
pro stručnost na již opakovaně zmiňované usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, v němž se rozšířený senát s tímto nálezem argumentačně vyrovnává.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval na to, že je veřejným zájmem,
aby k soudnímu přezkumu správního rozhodnutí v daném případě došlo, pak zdejší soud jednak
konstatuje, že toto rozhodnutí již bylo krajským soudem k žalobě stěžovatele přezkoumáno, byť
proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, jednak Nejvyšší správní soud
opět připomíná zmiňované usnesení rozšířeného senátu, z něhož vyplývá, že „ [a]rgumentem
ve prospěch aprobování výše popsaného modelu fungování u některých právnických osob nemůže
být ani deklarovaný (a nezřídka i skutečný) účel jejich činnosti, a sice prosazování cílů, které v určitém úhlu
pohledu lze ztotožnit s ochranou veřejného zájmu“. Při výkladu §36 odst. 3 s. ř. s. má totiž podstatně
silnější ústavní relevanci požadavek zajištění skutečné rovnosti přístupu jednotlivců (fyzických
a právnických osob, resp. právnických osob všeho druhu) k soudu. Případné zvýhodnění určitých
osob v otázce osvobození od soudních poplatků přísluší zákonodárci, jenž by je mohl na základě
svého uvážení zákonem zavést, v daném případě tak však neučinil. „Za takové situace je nutno
vykládat ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. v souladu s jeho dikcí i s jeho účelem, přičemž oba výklady směřují
k závěru, že právnická osoba vystupující jako obhájce veřejného zájmu nemůže být jen pro tuto svoji vlastnost
oproti ostatním právnickým osobám v právu na přístup k soudu zvýhodněna.“
Nejvyšší správní soud konečně poukazuje na to, že závěry vyplývající z usnesení
rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, byly Nejvyšším správním soudem
opakovaně potvrzeny, a to jak přímo ve věcech stěžovatele (viz rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 1. 2011, č. j. 2 As 88/2010 - 76, a ze dne 30. 3. 2011, č. j. 2 As 33/2011 - 44),
tak v řadě obdobných případů, kdy kasační stížnost podala jiná občanská sdružení s obdobným
cílem a předmětem činnosti (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2010,
č. j. 8 As 48/2009 - 93, ze dne 28. 6. 2011, č. j. 4 As 14/2011 - 25, a ze dne 19. 10. 2011,
č. j. 5 As 90/2011 - 37).
Vzhledem k uvedenému tedy Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud v intencích
§36 odst. 3 s. ř. s. řádně posoudil, zda jsou v daném případě naplněny zákonné důvody
pro osvobození od soudních poplatků, a dospěl ke správnému závěru, že v případě stěžovatele
tomu tak není, neboť jeho rezignace na opatření si těch nejzákladnějších prostředků pro svoji
činnost nemůže znamenat, že by povinnost jeho základního materiálního zajištění
při prosazování jeho práv měla být bez dalšího přenášena na stát. Tato úvaha krajského soudu
nevykazuje prvky libovůle a je z ní dostatečně patrné, na základě jakých důvodů krajský soud
ke svým závěrům dospěl.
Stěžovatel tedy neuspěl ani s námitkou nepřezkoumatelnosti kasační stížností napadeného
rozhodnutí ani s námitkou nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, když Nejvyšší správní soud obě uplatněné stížní námitky posoudil jako nedůvodné.
Konečně stěžovatel namítal, že osvobození od soudních poplatků se domáhá také
s ohledem na §11 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, jelikož se domáhá náhrady škody
způsobené výkonem veřejné moci tím, že mu bylo protiprávně znemožněno účastnit
se povolovacího procesu stavby.
Podle uvedeného ustanovení se od poplatku osvobozují mj. řízení ve věcech náhrady
škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě
nebo nesprávným úředním postupem. Nejvyšší správní soud pouze ve stručnosti uvádí,
že v daném případě se nejedná o řízení, v němž by soud mohl posuzovat nárok na náhradu škody
podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady
č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů,
tj. občanskoprávní odpovědnostní vztah. Věcně příslušné k projednání takové případné žaloby
nejsou soudy rozhodující ve správním soudnictví, ale soudy rozhodující v občanském soudním
řízení (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2005, č. j. Na 12/2005 - 8,
publikované pod č. 671/2005 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, z obsahu spisu však plyne, že mu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 16. prosince 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu