ECLI:CZ:NSS:2011:6.AZS.5.2011:45
sp. zn. 6 Azs 5/2011 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jakuba
Camrdy, Ph.D., v právní věci žalobce: V. P., zastoupeného Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou,
se sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2010, č. j.
OAM - 95/ZA - 13 - ZA12 - 2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 29. 10. 2010, č. j. 56 Az 34/2010 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatel (V. P.) se kasační stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku,
kterým Krajský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3.
2010, č. j. OAM - 95/ZA - 13 - ZA12 - 2010. Žalovaný citovaným rozhodnutím žádost
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o P olicii České
republiky (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel proti rozsudku uplatnil kasační důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále převážně jen „s. ř. s.“). Konkrétně
se domnívá, že v jeho případě jsou naplněny podmínky §12 písm. b) zákona o azylu,
podle něhož se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Dle stě žovatele
pojem pronásledování podle §2 odst. 5 zákona o azylu přesně popisuje jeho postavení ve vlasti ;
je zcela odlišné, co Ústava obsahuje, a to jakým způsobem se skutečně žije a jak jsou dodržovány
všechny zásady rovnosti všech občanů.
Pokud soud nezjistil důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu,
lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu; odvolací soud
se podle stěžovatele nezabýval otázkou dopadu (stěžovatel měl zřejmě na mysli dopad
vycestování stěžovatele pozn. NSS) na ročního syna a na jeho matku, se kterými vede společnou
domácnost. Podle ustálené judikatury po dobu, kdy nebude postaven najisto osud stěžovatele,
jako otce nezletilého syna, je na správních orgánech, aby respektovaly články Úm luvy o právech
dítěte č. 104/1991 Sb. a s ohledem na jeho zájem pečlivě zvažovaly nucené vycestování
nezletilého z území České republiky.
Nepřezkoumatelnost rozsudku spočívá dle tvrzení stěžovatele v tom, že všechny závěry
správního orgánu a následně soudu jsou nepřezkoumatelná proto, že vycházejí z podkladů
a materiálů, které mají k dispozici, avšak nikdo z těchto orgánů své vývody nemůže opřít
o osobní zkušenost faktického stavu a intenzity sociálních rozbrojů v jeho vlasti,
a proto jen velmi obtížně lze akceptovat tvrzení, kterými soud zamítnutí žaloby odůvodnil.
Stěžovatel požádal dle §107 s. ř. s., aby byl kasační st ížnosti přiznán odkladný účinek
a navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil
k novému projednání.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelův odchod z vlasti nebyl
motivován žádným z důvodů taxativně vyjmenovaných v §12 zákona o azy lu a rovněž
jím tvrzené obavy z návratu nelze podřadit vážné újmě, jak má na mysli §14a téh ož zákona.
Jednání stěžovatele má rysy účelovosti s cílem legalizace dalšího pobytu na území České
republiky, neboť lze předpokládat, že pokud by stěžovatel měl důvodné obavy a cítil ohrožení,
požádal by o udělení mezinárodní ochrany co nejdříve po příjezdu do České republiky,
a nikoliv až po čtyřech letech. Problémy s vyhrožováním, které měl v zemi původu ze strany
věřitelů z důvodu nezaplacení dluhu však ve vlasti neřešil, neobrátil se na nikoho se žádostí
o pomoc a nevyužil možnosti domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů. Skutečnost,
že stěžovatel má v České republice družku a nezletilého syna (oba státní příslušníci Ukrajiny)
rovněž není důvodem, pro který by mu měla být udělena některá z forem mezinárodní ochrany.
Nebylo zjištěno, že by stěžovatel mohl být v případě návratu do vlasti ohrožen vážnou újmou,
nic tedy nebrání tomu, aby právo na soukromý a rodinný život se svou družkou a nezletilým
synem realizoval v zemi původu. Vzhledem k uvedenému nelze ani přisvědčit námitce
stěžovatele, že by mu měl být udělen humanitární azyl dle §14 zákona o azylu. Žalovaný setrval
na svém postoji, domníval se, že byla na místě aplikace §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu,
poukázal na to, že stěžovatel měl ve vlasti problémy čistě soukromého charakteru, nebyl
nikterak politicky činný, neměl žádné problémy se státními orgány, nebyl vystaven žádnému
jednání, které by se dalo posoudit jako pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Stěžovatel
pro případ svého návratu do vlasti neuvedl žádnou skutečnost, která by mohla představovat
ohrožení vážnou újmou ve smyslu §14a zákona o azylu, jediným důvodem , pro který požádal
o udělení mezinárodní ochrany, je legalizace dalšího pobytu v České republice.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti. Kasační
stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102
s. ř. s.). Stěžovatel též splňuje podmínku povinného zastoupení advokátem ve smyslu ustanovení
§105 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovateli byl rozsudek krajského soudu doručen dne 29. 12. 2010; na základě plné moci
byl stěžovatel ode dne 22. 12. 2010 v řízení o správní žalobě zastoupen zástupkyní, jíž byl
rozsudek doručen dne 10. 1. 2011. Kasační stížnost zástupkyně stěžovatele podala dnem
7. 1. 2011, tedy ještě předtím, než jí byl doručen rozsudek. Ačkoliv by dle pravidel
pro doručování dle ustanovení §42 odst. 2 s. ř. s., podle něhož, má-li účastník nebo osoba
zúčastněná na řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci, takto podaná kasační stížnost byla
podaná předčasně, nelze odhlédnout od skutečnosti, že samotnému stěžovateli byl rozsudek
ze dne 29. 10. 2010, č. j. 56 Az 34/2010 - 22, oznámen již dnem 29. 12. 2010. Nejvyšší správní
soud proto považuje podání kasační stížnosti za včasné.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje přípustné důvody, které lze podřadit ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. - nesprávné právní posouzení otázky udělení azylu dle §12
a humanitárního azylu dle §14 z důvodu neposouzení dopadu vycestování stěžovatele na syna
a družku - a ustanovení 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. - nedostatečnost informací o zemi původu.
Kasační stížnost je přípustná.
Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele . O přijatelnou
kasační stížnost se podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 ,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného pod č. 933/2006 Sb. NSS, jedná v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) kasační stížnost
obsahuje právní otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit
judikatorní odklon; (4) pokud bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní
pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud (a) krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, (b) krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (k tomu srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu z 4. 5. 2006 , č. j. 2 Azs 40/2006 - 57, dostupný na www.nssoud.cz).
V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je
nejenom naplnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
kasační stížnosti, stanovených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž uv ést, v čem spatřuje,
v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních
zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat. Stěžovatel žádné takové důvody neuvedl a ani Nejvyšší správn í soud je neshledal.
Předně Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný zamítl stěžovatelovu žádost
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, neboť stěžovatel v žádosti
neuvedl žádné důvody, pro které by mu bylo možno udělit azy l nebo doplňkovou ochranu
ve smyslu §12, resp. §14a cit. zákona. Žalovaný neshledal, že by skutečnosti uváděné
stěžovatelem (obavy z jednání věřitelů či neschopnosti splácet úvěr, legalizace pobytu v České
republice) mohly vést k udělení azylu nebo doplňkové ochrany. Krajský soud považoval
rozhodnutí žalovaného za zákonné, poněvadž shledal, že podmínky pro uplatnění §16 odst. 1
písm. f) zákona o azylu byly naplněny.
Pokud tedy stěžovatel namítá v kasační stížnosti nedostatek důvodů rozhodnutí soudu,
přičemž takovou vadu spatřuje především v tom, že závěry správního orgánu i soudu jsou
nepřezkoumatelné, neboť tyto orgány své vývody z podkladů a materiálů nemohou opřít
o osobní zkušenost faktického stavu, Nejvyšší správní soud takovou námitku nemůže akceptovat.
Nejvyšší správní soud se k podmínkám pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné
vyslovil např. v rozsudku z 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, nebo v usnesení z 27. 8. 2008,
č. j. 5 Azs 60/2008 - 69, obojí dostupné na www.nssoud.cz, ve kterém uvedl: „Institut zjevně
nedůvodných žádostí zakotvený v §16 zákona o azylu vztahuje na obě zákonem upravené formy mezinárodní
ochrany, tj. azyl i doplňkovou ochranu, o jejichž udělení žadatel usiluje jednotnou žádostí o mezinárodní ochranu.
Jinými slovy, žádost musí být zjevně nedůvodná, pokud jde o důvody pro udělení azylu, i zjevně nedůvodná,
pokud jde o důvody pro udělení doplňkové ochrany. Slovní spojení ‚uvádí pouze ekonomické důvody‘ v §16
odst. 1 písm. a) zákona o azylu je tak nutné vykládat jako ‚neuvádí ani důvody pro udělení azylu ani důvody
pro udělení doplňkové ochrany, ale pouze důvody ekonomické‘“ .
Stěžovatel stejně jako v řízení o žádosti, v řízení o správní žalobě i v řízení o kasační
stížnosti klade ve svém tvrzení důraz především na to, že se cítí být v zemi původu
pronásledován (v kasační stížnosti uvedl ve smyslu §2 odst. 5, zřejmě měl na mysli §2 odst. 8
pozn. NSS) zákona o azylu, a to z důvodu k příslušnosti k určité sociální skupině,
ke které si v zemi původu (Ukrajina) může prakticky beztrestně „kdokoli cokoli dovolit“.
Stěžovatelovo tvrzení o příslušnosti k sociální skupině je však značně obecné, postrádá
jakákoliv konkrétní fakta, ke které sociální skupině (eventuálně pronásledované) by měl stěžovatel
náležet; pokud stěžovatel popisoval důvody pro opuštění země původu, omezil se na tvrzení
ekonomických důvodů a obav plynoucích s vymáháním jeho dluhů ze strany soukromých osob.
Stěžovatel navíc sám uvedl, že v této souvislosti v zemi původu nepožádal státní orgány
o ochranu.
Podstatou odůvodněné obavy z pronásledování dle §12 písm. b) zákona o azylu,
na jehož základě se stěžovatel domáhá azylu, je kvalifikovaný zásah do lidských práv
pronásledované osoby (§2 odst. 8 zákona o azylu) původcem tohoto pronásledování (§2 odst. 9
zákona o azylu). Nejvyšší správní soud se v minulosti již několikrát vyjádřil, že pronásledování
soukromými osobami (vyhrožování, vydírání) nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní
ochrany za situace, kdy se žadatel o mezinárodní ochranu nepokusil řeš it své problémy
s příslušnými orgány domovského státu, které jsou funkční a potřebnou pomoc poskytují;
důvodem pro udělení azylu mohou být pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu,
u nichž by se stěžovatel skutečně domáhal poskytnutí ochra ny, nebyly schopny ochranu
před takovým jednáním poskytnout (viz např. rozsudky č. j. 3 Azs 22/2004 - 48 ze dne
10. 3. 2004, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65 ze dne 31. 10. 2003, konkrétně v případě Ukrajiny
pak rozsudek č. j. 6 Azs 45/2003 - 49 ze dne 18. 12. 2003 publ. pod č. 101/2004 Sb. NSS,
vše dostupné na www.nssoud.cz), který mimo jiné konstatoval, že „[z]ákon o azylu pojem sociální
skupina nevymezuje, lze však výkladem dospět k závěru, že „sociální skupina“ se skládá z osob podobného
společenského původu nebo postavení, obdobných majetkových poměrů, společenských obyčejů apod. U dlužníků
tedy nelze o sociální skupině hovořit. “
Žalovaný rovněž neshledal u stěžovatele hrozící nebezpečí vážné újmy ve smyslu
některého z důvodů dle §14a zákona o azylu, vycházel přitom ze stěžovatelem tvrzených důvodů
týkajících se obav z jednání věřitelů či neschopnosti splácet úvěr, které nelze podřadit
pod některý z důvodů uvedených v §14a odst. 2 zákona. Lze se sice ztotožnit s tvrzením
stěžovatele, že se žalovaný nezabýval dopadem vycestování stěžovatele na jeho společný rodinný
život s družkou a jejich ročním synem, a to z hlediska Úmluvy o právech dítěte a na zájem
nezletilého, sám stěžovatel však v žádosti k rodinné situaci uvedl pouze tolik, že se musí sta rat
o družku a společné dítě, v žalobě pak, že byl-li by odtržen od zbytku rodiny, nebude schopen
zajistit řádnou výchovu syna a pokud by chtěl vzít rodinu s sebou, vystaví nejen sebe, ale i družku
a dítě nebezpečí, které ho ve vlasti očekává.
Nejvyšší správní soud již dříve kasační stížnosti družky stěžovatele R. U. a nezl. D. U.
odmítl pro nepřijatelnost; oba uvedení žádali o poskytnutí mezinárodní ochrany z obdobných
důvodů jako stěžovatel. Nejvyšší správní soud v obou případech shodně konstatoval, že zde
nebyly naplněny podmínky pro poskytnutí mezinárodní ochrany (k tomu srov. usnesení ze dne
10. 11. 2010 č. j. 6 Azs 33/2010 - 56, resp. č. j. 6 Azs 33/2010 - 63, obojí dostupné na
www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud sdílí závěr krajského soudu, který konstatoval, že ochrana
práva na soukromý a rodinný život v souvislostech uváděných žalobcem (stěžovatelem) není
řešitelná za pomocí zákona o azylu, a že v podstatě nic nebrání tomu, aby stěžovatel právo na
soukromý a rodinný život s partnerkou a dítětem (občany Ukrajiny) realizoval v zemi původu.
Žalovanému a následnému postupu krajského soudu nelze ničeho vytknout ani ve vztahu
k udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu, neboť z tvrzení stěžovatele
v rámci celého řízení nevyplývají relevantní důvody pro udělení humanitárního azylu; příkladmo
vymezil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55,
dostupném na www.nssoud.cz, udělování humanitárního azylu „osobám zvláště těžce postiženým
či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory“. Pokud v kasační stížnosti či v řízení o správní žalobě
vznesl stěžovatel námitku vůči neudělení humanitárního azylu, omezil se na zamý šlený dopad
svého vycestování do země původu na rodinné příslušníky; tuto námitku, jak již z výše
uvedeného vyplývá, Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Pro úplnost ještě Nejvyšší správní soud uvádí, že o návrhu na přiznání odkladného
účinku nerozhodl, neboť kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany má odkladný účinek
ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu