ECLI:CZ:NSS:2011:8.AS.10.2010:84
sp. zn. 8 As 10/2010 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance, v právní věci žalobců: a) Ing. L. K., b) J. K., oba
zastoupeni Mgr. Michalem Gemrotem, advokátem se sídlem Záhřebská 50/148, Praha 2, proti
žalovanému: Městský úřad Týnec nad Sázavou, se sídlem K Náklí 404, Týnec nad Sázavou,
zastoupenému JUDr. Vladimírem Krejčíkem, advokátem se sídlem Anglická 28, Praha, pro ti
rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2008, čj. Výst.330-4508(5821)/2007/Ct, o kasační stížnosti
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2009, čj. 44 Ca 20/2008 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný uložil exekučním příkazem ze dne 23. 10. 2007,
čj. Výst.330-4508/2007/Ct-Roz, žalobcům povinnost zaplatit donucovací pokutu ve výši
10 000 Kč, neboť dobrovolně nesplnili povinnost strpět provedení udržovacích prací ze svého
pozemku parc. č. 4/1, kat. území Chleby u Týnce nad Sázavou, na hospodářské stavbě
na pozemku parc. č. 26/3, kat. území Chleby u Týnce nad Sázavou (dále jen „stavba“).
Rozhodnutím ze dne 18. 1. 2008, čj. Výst.330-4508(5821)/2007-Ct, zamítl žalovaný námitky proti
exekučnímu příkazu včetně návrhu na zastavení exekučního řízení.
Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze. Namítli,
že rozhodnutí ze dne 9. 1. 2006, čj. Výst. 330-4704/2005/Ct-R, kterým jim byla uložena
povinnost strpět provedení udržovacích prací a vlastníkovi stavby MUDr. M . (dále
též „oprávněná“) bylo uloženo provést udržovací práce ve lhůtě 18 měsíců od nabytí právní
moci, nabylo právní moci dne 19. 5. 2006. Dne 20. 11. 2007 zanikla jejich povinnost strpět
provedení udržovacích prací, a proto měl žalovaný zastavit exekuci podle §115 písm. a) zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen správní řád“). Poukázali na nesprávné označení jejich
pozemku v rozhodnutí ze dne 9. 1. 2006, v němž je chybně uvedeno katastrální území, ve kterém
se pozemek nachází. Proto je exekuční příkaz v rozporu s exekučním titulem. Jejich povinnost
strpět provedení udržovacích prací byla podmíněna zasláním doporučeného dopisu ze strany
oprávněné, ve kterém by jim oprávněná oznámila, kdy začne se stavebními pracemi. Žalovaný
vydal exekuční titul pouze na základě tvrzení oprávněné, že jí žalobci pozemek nezpřístupnili.
Žalovaný tvrzení oprávněné neověřil a nevyzval žalobce, aby se k uvedenému vyjádřili.
Krajský soud v Praze žalobu zamítl. Konstatoval, že exekuční příkaz je rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., správní žaloba proti němu je přípustná a byl vydán ve lhůtě
pro splnění povinnosti. Uplynutí lhůty pro dokončení udržovacích prací nemělo žádný vliv
na vymáhání splnění povinnosti. Neúplné označení katastrálního území považoval za zjevnou
písařskou chybu, s ohledem na obsah rozhodnutí, uvedení jmen účastníků řízení a doručení
rozhodnutí. Tato nepřesnost nemohla v žalobcích vyvolat představu, že povinnost je ukládána
jinému subjektu. Krajský soud měl za prokázané, že oprávněná opakovaně zasílala žalobcům
písemně oznámení o zahájení prací s tím, že vždy uvedla předpokládané datum zahájení prací.
Pokud na výzvu žalobci nereagovali, oprávněná je v několika případech vyzvala k jednání
o termínu zahájení prací, resp. k navržení termínu provedení prací. Oprávněná se s nažila vyjít
žalobcům maximálně vstříc, ovšem veškeré snahy o dohodu byly marné. Žalobci neumožnili
provedení udržovacích prací. Pouhá přítomnost žalobců v místě (bez jakékoli bližší komunikace
s oprávněnou) nepostačovala ke splnění povinnosti strpět provedení udržovacích prací. Krajský
soud neshledal pochybení ve vztahu k vydanému exekučnímu příkazu, neshledal ani důvod
pro vyhovění žalobě, pokud jde o zastavení exekučního řízení.
Žalobci (stěžovatelé) napadli rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Namítli, že vůči nim byla uplatněna státní moc způsobem zjevně
vybočujícím z mezí zákona a došlo i k porušení rovnosti účastníků správního řízení (porušení
čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listin y základních práv a svobod). Krajský soud
své závěry učinil pouze z dopisů oprávněné. Tyto dopisy jsou však jednostranným právním
úkonem a jejich založení do správního spisu neprokazuje, že byly stěžovatelům řádně doručeny.
Tím byla porušena rovnost stran ve správním řízení. Stěžovatelé byli připraveni dostát
své povinnosti dne 25. 10. 2006 až 27. 10. 2006 a oprávněné nic nebránilo v provedení
udržovacích prací. Krajský soud však tuto skutečnost nezkoumal. Tento termín byl jediný,
který jim byl řádně oznámen. Další výzvy oprávněné, o které krajský soud opřel své rozhodnutí,
buď nejsou stěžovatelům známy, nebo u nich nebyla dodržena povinnost informovat stěžovatele
dostatečně včas. Povinnost informovat o provedení prací ve lhůtě 20 dnů před jejich zahájením
není samoúčelná, neboť stěžovatelům umožňovala zajistit splnění nařízené povinnosti.
Stěžovatelé se nemohli na místo dostavovat, jak si oprávněná zamanula. Oprávněná osoba
se snažila opakovaným oznamováním provádění prací a jejich následným nevykonáním „ztížit
žalobcům život“.
Stěžovatelé nesouhlasí s názorem krajského soudu, že „provedením udržovacích prací
ze strany oprávněné nezaniká povinnost žalobců“. Pak by i v případě, kdy oprávněná provedla
všechny udržovací práce, stále existovala povinnost stěžovatelů strpět udržovací práce a správní
orgán by je mohl postihovat pokutami až do částky 100 000 Kč. Povinnost strpět udržovací práce
souvisí s povinností oprávněné tyto práce provést. Pokud uplynula lhůta pro provedení prací,
nebo byly práce ukončeny, zanikla i povinnost stěžovatelů strpět provedení prací. Krajský soud
se však s touto otázkou náležitě nevypořádal. Nezkoumal, zda a jak zanikla povinnost stěžovatelů
strpět provedení prací. Práce byly provedeny ještě před vydáním exekučního titulu a stěžovate lé
nemají žádnou povinnost z exekucí vymáhaného rozhodnutí.
Rovněž namítli, že povinnost strpět práce v sobě neobsahuje žádnou povinnost k aktivní
činnosti z jejich strany a vymáhat pasivní činnost není možné. Oprávněné osobě nikdy
v provedení prací nebránili a její výzvy k součinnosti označili za „alibistické“. Exekuční titul,
tj. rozhodnutí ze dne 9. 1. 2006, jim neuložil žádnou povinnost a je tak ve vztahu k nim
nevykonatelný. Krajský soud „aktivně dotvořil“ správní rozhodnutí.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěrem krajského soudu.
Exekuční titul napadla stěžovatelka odvoláním a byl v odvolacím řízení potvrzen. Stěžovatelé
dobrovolně nesplnili uloženou povinnost. Proto žalovaný přikročil k vymáhání povinnosti
uložením donucovací pokuty.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kas ační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud předně připomíná, že rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu
příkazu, kterým byla stěžovatelům v rámci výkonu rozhodnutí nepeněžité povahy uložena
donucovací pokuta, podléhá přezkumu ve správním soudnictví. Rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu se k obdobné otázce vyslovil v rozsudku ze dne 26. 10. 2005,
čj. 2 Afs 81/2004 - 54, jež byl uveřejněn pod č. 791/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Dospěl k závěru, že „právní řád, založený na p rincipech jednoty, racionality a vnitřní
obsahové bezrozpornosti, s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty,
byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích“ a rovněž uzavřel, že „rozhodnutí
o námitkách proti exekučnímu příkazu podle ustanovení §73 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, je rozhodnutím, které lze napadnout žalobou ve správním soudnictví a jedná se tedy o rozhodnutí
ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.“.
K výkonu správního rozhodnutí (byť v režimu zákona č. 71/1967 Sb. a nikoli zákona
č. 500/2004 Sb.) je k dispozici rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2006,
čj. 1 Afs 127/2004 - 62, který konstatoval, že „příkaz k provedení výkonu rozhodnutí přiká záním
pohledávky podle ustanovení §78 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je rozhodnutím,
které lze napadnout žalobou ve správním soudnictví. Jedná se tedy o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 odst. 1
s. ř. s.“.
Skutečnost, že dne 1. 1. 2006 vstoupil v účinnost „nový“ správní řád – zákon č. 500/2004 Sb., a to, že jde v souzené věci o výkon rozhodnutí jiným způsobem – ukládáním donucovacích
pokut dle §112 písm. c) a §129 správního řádu, na povaze rozhodnutí o námitkách proti
exekučnímu příkazu ničeho nemění. I v tomto případě žalobou napadené rozhodnutí zcela
nepochybně zasahuje veřejná subjektivní práva povinných, tím spíše, že je jim vrchnostensky
ukládána povinnost k peněžitému plnění - povinnost k úhradě pokuty, která je následně
samostatně vykonatelná (§129 odst. 2).
Je třeba rovněž připomenout, že skrze soudní přezkum rozhodnutí vydaného
v exekučním řízení se nelze domáhat přezkumu exekučního titulu, jako výsledku předtím
proběhnuvšího nalézacího řízení. Stěžovatelé proto nemohli v tomto řízení s úspěchem brojit
proti pravomocnému rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2006, čj. Výst.330-4704/2005/Ct-R,
kterým jim (resp. stěžovatelce, neboť stěžovatel nabyl vlastnické právo později) byla
jako vlastníkům sousedního pozemku stanovena povinnost strpět provedení udržovacích prací
na hospodářské stavbě ve vlastnictví oprávněné. Ze správního spisu vyplývá, že proti tomuto
rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu
Středočeského kraje ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. ÚSŘ/1741/06/Vo zamítnuto. Rozhodnutí
o uložení povinnosti strpět udržovací práce nabylo 19. 5. 2006 právní moci. Pokud měli
stěžovatelé za to, že jejich veřejná subjektivní práva byla dotčena uložením povinnosti strpět
udržovací práce, bylo na nich, aby, případně i ve správním soudnictví, proti takovému rozhodnutí
brojili. Ze správního spisu však nevyplývá, že by žalobu proti uvedenému rozhodnutí podali.
Neobstojí kasační námitka, že krajský soud vycházel při rozhodování pouze z textu
dopisů oprávněné a že tím byla porušena rovnost účastníků řízení. Stěžovatelé v kasační stížnosti
podrobně nevysvětlují, z jakých skutečnosti tento postoj krajskému soudu připisují. Konkrétně
vytýkají krajskému soudu, že neprovedl výslech navržených svědků, kteř í měli potvrdit,
že stěžovatelé byli ve dnech 25. - 27. 10. 2006 přítomni na svém pozemku. Ze správního spisu
vyplývá, že pokus provést v souladu s rozhodnutím ze dne 9. 1. 2006 udržovací práce nebyl
oprávněnou koncentrován pouze do uvedeného období. Uvedenému datu předcházela
a i po něm následovala relativně obsáhlá a opakovaná korespondence mezi oprávněnou
a stěžovateli, rovněž stěžovatelé vyjádřili prostřednictvím svého právního zástupce své stanovisko
ve věci písemně, podání zasílaná vzájemně spořícími se stranami byla zasílána rovněž na vědomí
správnímu orgánu, který v průběhu exekuce rovněž písemně reagoval a vyjadřoval své stanovisko
ve věci. Rozhodně proto nelze bez bližšího podrobného zdůvodnění tvrdit, že by správní orgán
a následně krajský soud vycházeli pouze z dopisů oprávněné.
Ze správního spisu naopak jednoznačně vyplývá stanovisko stěžovatelů, že vstup na jejich
pozemek budou v rozporu s rozhodnutím ze dne 9. 1. 2006 považovat za protiprávní zásah
do svého vlastnického práva. Nejvyšší správní soud nemá pochyb, že o termínu provádění prací
byli stěžovatelé vyrozuměni, neboť sami odkazovali na dopis, ve kterém byl termín uveden.
V období od zaslání stanoviska stěžovatelů do termínu provádění prací, který avizovala
oprávněná, stěžovatelé uvedené stanovisko nezměnili, alespoň ze správního spisu nevyplývá,
že by o případné změně stanoviska oprávněnou informovali.
Při výkonu práv a povinností založených pravomocným správním rozhodnutím nelze
postupovat tak, že nejprve povinný deklaruje záměr neres pektovat povinnost uloženou
mu správním rozhodnutím, aby následně tvrdil, že byl ke splnění povinnosti připraven
a navrhoval k prokázání této skutečnosti svědky. Za takové situace byl zcela případný argument
krajského soudu, pokud na sedmé straně rozsudku uvádí, že pouhá fyzická přítomnost v místě,
bez jakékoli součinnosti s oprávněnou, není bez dalšího naplněním pojmu „strpět“. Povinnost
strpět udržovací práce nemá „zcela pasivní povahu“, jak stěžovatelé namítají. Je třeba
si uvědomit, že zajištění udržovacích prací budovy obecně přináší též náklady adresátu takové
povinnosti. Tyto náklady jsou nepochybně odůvodněné v duchu zásady, že vlastnictví zavazuje.
Lze však současně vyžadovat, aby byla zajištěna efektivita takto vzniklých nákladů. To znamená
požadovat součinnost mezi vlastníkem stavby a vlastníky sousedního pozemku, ze kterého
má být zajištění stavby provedeno. Tento požadavek není naplněn, pokud vlastník sousedního
pozemku zřetelně deklaruje svoji vůli nerespektovat povinnost uloženou mu správním
rozhodnutím. Nic na tom nemění ani to, že (případně) následně svoji vůli změnil, pokud změnu
svého stanoviska zřetelným způsobem v dostatečném předstihu oprávněnému nesdělil,
aby ten mohl provedení udržovacích prací zajistit.
Stěžovatelé namítají, že jim nebyly další výzvy ke zpřístupnění pozemku známy,
nebo nebyly dodrženy povinnosti plynoucí z rozhodnutí ve vztahu ke lhůtě. Ani tyto námitky
neobstojí. Stěžovatelům je třeba přisvědčit, že smyslem předchozího vyrozumění o termínu
chystaných udržovacích prací v dostatečném předstihu je právě zajištění bezproblémové
součinnosti při zpřístupnění pozemku. Správní spis obsahuje přípis stěžovatelů ze dne
2. 11. 2006, ze kterého plyne, že nejpozději dne 1. 11. 2006 jim byl znám další termín provedení
udržovacích prací a sice ve dnech 15. - 16. 11. 2006, který oprávněná uvedla ve svém dopise
ze dne 26. 10. 2006 a který byl správnímu orgánu doručen v kopii následujícího dne. Požadavek
součinnosti je třeba klást na obě strany. Jestliže ve vztahu ke stěžovatelům byla st anovená lhůta
pro oznámení termínu prací podstatná proto, aby zajistili svoji přítomnost na pozemku,
neboť se v místě trvale nezdržují, pak oprávněná má stejným způsobem nárok na to, aby byla
obratem ujištěna, že termín zpřístupnění bude akceptován a pokud nikoli, tak z jakého důvodu.
Krajský soud nezaujal názor, že „provedením udržovacích prací ze strany oprávněné
nezaniká povinnost stěžovatelů strpět udržovací práce“. Takto odůvodnění rozsudku krajského
soudu není formulováno. Na šesté straně rozsudku soud pouze uvedl, že vzhledem ke lhůtám,
které správní řád stanoví pro výkon správního rozhodnutí, nemá na vymáhání povinnosti vliv
uplynutí lhůty pro dokončení udržovacích prací. Krajský soud nezaujal názor, že by snad
stěžovatelé byli povinni strpět udržovací práce i poté, kdy nepochybně byly zcela provedeny
a ukončeny. Stížní námitka proto nemá oporu v odůvodnění rozsudku krajského soudu.
Nejvyšší správní soud proto pouze podotýká, že pokud nebylo d le mínění stěžovatelů
provedení udržovacích prací aktuální již před vydáním rozhodnutí ze dne 9. 1. 2006, bylo na nich,
aby i tento argument uvedli v odvolání proti tomuto rozhodnutí. To však neučinili, v odvolání
stěžovatelka netvrdila, že udržovací práce není třeba provést, ale trvala na tom, aby technický stav
budovy byl „objektivně, komplexně a zejména odborně posouzen“. Rozhodnutí o uložení
povinnosti strpět udržovací práce nabylo právní moci, je vykonatelné a je nadáno presumpcí
správnosti. Správní soud při přezkumu rozhodnutí vydaného v exekučním řízení není oprávněn
přezkoumávat zákonnost pravomocného exekučního titulu.
Stěžovatelé namítali, že jestliže uplyne doba, po kterou jim exekuční titul ukládal
povinnost strpět udržovací práce, zcela jistě z anikne i jejich povinnost z rozhodnutí. S otázkou
zániku povinnosti se dle jejich mínění krajský soud nedostatečně vypořádal. K této námitce uvádí
Nejvyšší správní soud následující:
Nejprve bylo třeba posoudit, zda povinnost strpět provedení udržovacích prací byla
omezena na určitou dobu, či zda šlo o povinnost uloženou stěžovatelům do budoucna
bez bližšího časového omezení (tento názor zastával žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí).
Rozhodnutím z 9. 1. 2006 byla oprávněné nařízena povinnost podle §86 zákona 50/1976 Sb.
provést udržovací práce. Udržovací práce byly v rozhodnutí specifikovány a současně byly
stanoveny podmínky pro provedení těchto prací. Správní orgán uložil práce uvedené pod bodem
1. dokončit do 6 měsíců a práce uvedené v bodě 2-5 nejpozději do 18 měsíců ode dne právní
moci rozhodnutí. Současně byla uložena vlastníkovi sousedního pozemku (stěžovatelce)
povinnost podle §135 zákona č. 50/1976 Sb. strpět udržovací práce.
Stavební zákon v §86 ve druhém odstavci předpokládal, že neprovád í-li vlastník řádně
údržbu stavby, může mu stavební úřad nařídit, aby v určené lhůtě a za stanovených podmínek
zjednal nápravu. Povinnosti řádné údržby stavby jejím vlastníkem koresponduje v §135 odst. 1
povinnost těch, kteří mají vlastnická nebo jiná prá va k sousedním pozemkům či stavbám,
aby trpěli provedení prací ze svých pozemků nebo staveb. Zatímco stavební zákon v §86 odst. 2
výslovně počítá s tím, že udržovací práce budou realizovány ve vymezené lhůtě, §135 odst. 1
nehovoří o lhůtě, ve které je třeba splnit tam uvedenou povinnost strpět výkon udržovacích prací.
Ustanovení §135 odst. 1 však slouží k faktické realizovatelnosti povinnosti provedení nezbytných
úprav, udržovacích nebo zabezpečovacích prací a pro odstranění stavby uložené v souladu s §86
v případě, kdy je vzhledem k konkrétním podmínkám nezbytné tyto práce v nutném rozsahu
provést ze sousedního pozemku. Pokud je v rámci podmínek pro provedení nařízených prací
stanovena lhůta, ve které mají být práce provedeny, pak z povahy věci musí být touto lhůtou
omezena i povinnost vlastníků sousedních pozemků tyto udržovací práce strpět. Vlastníku
sousedního pozemku je totiž povinnost ukládána jen ke strpění v rozhodnutí specifikovaných
povinností a za specifikovaných podmínek (tedy i ve stanovené lhůtě).
Nejvyšší správní soud neměl pochybnosti, že výkon rozhodnutí ukládáním donucovacích
pokut byl v souzené věci na místě, neboť exekuci nebylo možné vést náhradním výkonem
nebo přímým donucením. Základní otázkou bylo, zda je přípustné, aby byl exekuč ní příkaz
obsahující rozhodnutí o uložení donucovací pokuty vydán sice v době, kdy existovala vymáhaná
povinnost, avšak v důsledku podání opravného prostředku nabyl právní moci až poté,
kdy vymáhaná povinnost zanikla, avšak nikoli splněním povinnosti ze strany povinného,
ale uplynutím doby, na kterou byla stanovena.
Strpění udržovacích prací je svojí povahou spíše pasivním jednáním, i když vyžaduje
součinnost adresáta této povinnosti s oprávněným. Tím spíše je v konkrétních souvislostech
závislé na přístupu a aktivitě oprávněného – toho, v jehož prospěch byla povinnému povinnost
uložena. Povinný sám vlastní aktivitou nemůže dosáhnout splnění své povinnosti,
ale jeho povinnost se vždy odvíjí od toho, zda se (v tomto případě) vlastník stavby rozhodne
udržovací práce provést, kdy se rozhodne tak učinit, jaké prostředky k tomu zvolí a zda splní
ostatní podmínky stanovené mu ve správním rozhodnutí (povinnost informovat povinného
o zamýšlených pracích v dostatečném předstihu). Na druhou stranu poté, kdy vlastník stavby
deklaruje snahu udržované práce provést, lze strpění těchto prací ze sousedního pozemku
vyžadovat a vymáhat se stejnou intenzitou, jako kteroukoli jinou právní povinnost.
Konkrétní průběh výkonu správního rozhodnutí proto bude ve zvýšené míře závi set
na konkrétních skutkových okolnostech dané věci. Bude nepochybně rozdíl, pokud povinný svoji
povinnost nesplní v důsledku absolutní pasivity oprávněného po celé nebo po většinu období,
pro které byla povinnému povinnost uložena, a situací, kdy oprávněný konstruktivně
ve vymezeném období činí návrhy ke splnění jemu uložených povinností a postoj povinného
lze označit za jejich maření a současně neplnění vlastních povinností stanovených správním
rozhodnutím.
Pozice správního orgánu při vymáhání tohoto druhu právní povinnosti, navíc omezeného
lhůtou, kdy povinnost trvá, je rovněž specifická. V souladu s §118 odst. 1 správního řádu
se i v exekučním řízení použijí základní zásady činnosti správních orgánů, mezi nimi zejména
zásada obsažená v §5, podle které se správní orgán pokusí o smírné odstranění rozporů
mezi účastníky, a rovněž zásada uvedená v §2 odst. 4, podle které správní orgán dbá o to,
aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného
případu. Správní orgán v průběhu doby, po kterou trvá povinnost, jejíž vymožení připadá
v úvahu, může jen omezeně vlastní procesní aktivitou ovlivnit, zda posléze přistoupí k výkonu
rozhodnutí, či nikoli. Zde nelze správnímu orgánu vyčítat, že případně nezahájil řízení včas,
a proto jej nestihl v určité době pravomocně ukončit. Vymáhaná povinnost je stanovena ve zcela
konkrétní době a nelze trvání povinnosti prodloužit v návaznosti na případné procesní kroky
správního orgánu v rámci výkonu rozhodnutí. V mnoha případech by mohlo být
kontraproduktivní, pokud by přistoupil k výkonu rozhodnutí v předstihu jenom proto,
aby případně nabyl exekuční příkaz resp. rozhodnutí o uložení donucovací pokuty právní moci
ještě před uplynutím doby, na kterou byla povinnost uložena. Správní orgán by takovým
postupem mohl zbytečně znemožnit dobrovolné splnění povinnosti povinným. Je proto třeba
ponechat správnímu orgánu, pokud se rozhodne k výkonu rozhodnutí přistoupit, volnost
v úvaze, kdy a jaké prostředky k výkonu rozhodnutí zvolí.
Správní řád nestanoví bližší časové podmínky, kdy lze k ukládání donucovacích pokut
přistoupit a exekuci tímto způsobem nařídit. Příliš v tomto případě nepomáhá ani ustanovení
§108 odst. 4, které stanoví, v jakých lhůtách lze exekuci nařídit a provést. To proto, že uveden é
ustanovení váže počátek běhu lhůty na okamžik možnosti dobrovolného splnění povinnosti
(což by v souzené věci odpovídalo termínu, na který byly povinnému ohlášeny udržovací práce),
ale především z toho důvodu, že povinnost, která je vymáhána, je časově omezena.
Lze si představit procesní obranu povinného v podobě návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí
za situace, kdy jeho vymáhaná povinnost již např. před několika léty zanikla v důsledku uplynutí
doby, na kterou byla omezena, pokud by byl následně po jejím zániku nařízen výkon rozhodnutí.
Z §129 vyplývá (a plyne to i z označení pokut jako pokut donucovacích ), že účelem ukládaných
pokut je přimět povinného ke splnění vymáhané povinnosti, a to výší uložené pokuty
i předpokladem jejího opakovaného uložení. To však předpokládá, že vymáhaná povinnost
v době ukládání donucovacích pokut stále trvá. Jen tak lze předpokládat, že ukládání pokut bude
mít pozitivní efekt na splnění vymáhané povinnosti a jen tehdy lze hovořit o vymáhání uložené
povinnosti. V opačném případě by se již nejednalo o exekuci, ale o zjevný trest pro povinného.
Výše uvedené lze proto uzavřít tak, že v případě výkonu časově ohraničené povinnosti
ukládáním donucovacích pokut je třeba respektovat konkrétní okolnosti daného případu
a ponechat správnímu orgánu prostor k uvážení, zda, kdy a v jakém rozsahu se případně
rozhodne donucovací pokutu (pokuty) uložit. Nezákonným se jeho rozhodnutí o uložení pokuty
nestává jenom proto, že nabylo v důsledku podání opravného prostředku právní moci
až po uplynutí doby, na kterou byla vymáhaná povinnost uložena. Správní orgán musí mít
prostor zvolit nejvhodnější způsob provedení exekuce a nemůže být v tomto limitován
případnou procesní obranou povinného spočívající v oddalování vydání rozhodnutí o opravném
prostředku do doby po uplynutí povinnosti, která je vymáhána.
Oprávněná se rozhodně v průběhu období, ve kterém měly být udržovací práce
provedeny, nevyhýbala splnění svých povinností a rovněž správní orgán byl procesně aktivní
směrem k zajištění realizace těchto prací a uspořádání vztahů mezi účastníky. Vedle okolností
týkajících se udržovacích prací v říjnu a listopadu 2006 je vhodné ze správního spisu
připomenout, že dne 22. 12. 2006 proběhlo na místě samém místní šetření. V lednu 2007 žádal
majitel firmy, která prováděla udržovací práce, stěžovatelku o stanovení termínu, ve kterém
by mohl vyplnit trhlinu ve zdi maltou a „podhodit“ maltou rovněž opěrné desky. K tomu
mu stěžovatelka obratem sdělila, že využití plošiny (ze které byly předchozí práce provedeny ,
aby nedošlo ke vstupu na pozemek stěžovatelky) považuje za nemožné, zpochybňovala,
zda stavební činnost byla prováděna skutečně touto osobou a vyjádřila názor, že překonání
oplocení na vlastnické hranici za použití techniky je možno klasifikovat jako pře dem
připravovaný a jednoznačně nezákonný zásah do jejího vlastnictví. Kromě toho stěžovatelka
učinila ke správnímu orgánu podnět k prověření možného přestupku vlastníka stavby a správního
deliktu fyzické osoby, která prováděla zabezpečovací práce. V březnu 2007 se oprávněná obrátila
na stěžovatele písemně s žádostí, aby určili další termíny pro pokračování udržovacích prací
v květnu a červnu 2007 a dne 4. 4. 2007 oznámila zahájení udržovacích prací po uplynutí 20 dnů
ode dne doručení oznámení. Následovalo oznámení stěžovatelů, že dosavadní práce byly
provedeny v rozporu s rozhodnutím z 9. 1. 2006 s výzvou oprávněné, aby se zdržela
neoprávněných zásahů do jejich vlastnictví. Dne 9. 5. 2007 správní orgán sdělil, že stanovisko
stěžovatelů nepovažuje za oprávněné s tím, že neumožněním vstupu na pozemek nebyly dosud
udržovací práce provedeny v celém rozsahu, ale pouze částečně, jak vyplývá z provedeného
místního šetření. V září 2007 oprávněná informovala správní orgán, že jí stěžovatelé stále brání
dokončit nařízené práce, že práce, které bylo možné provést z jejího pozemku jsou hotovy
a žádala o radu ohledně dalšího postupu. Následovalo vydání exekučního příkazu a uložení
donucovací pokuty, které je předmětem přezkumu v tomto řízení.
Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud rovněž námitku, že krajský soud nezkoumal,
zda a jak zanikla vymáhaná povinnost stěžovatelů. Odůvodnění krajského soudu je v tomto
ohledu přezkoumatelné. Krajský soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro vydání
exekučního příkazu, podrobně s odkazem na skutkové okolnosti zdůvodnil, proč tento názor
zastává. Zmínil rovněž, že následně probíhalo řízení o prodloužení termínu k provedení
nařízených udržovacích prací a i proto nebyly splněny podmínky pro zastavení exekučního řízení.
Již proto kasační námitka neobstojí.
Ustanovení §115 správního řádu obsahuje podmínky, za kterých lze exekuční řízení
zastavit. Jak již bylo výše naznačeno, případné zastavení exekučního řízení je skutečností relativně
nezávislou na předchozím uložení donucovací pokuty. Žalovaný v rozhodnutí o námitkách
proti exekučnímu příkazu rozhodl rovněž i o návrhu na zastavení exekučního řízení,
který byl v námitkách uplatněn. Jestliže byla v exekučním řízení pokuta uložena a byly splněny
podmínky pro její uložení, nemá a ni případné zastavení exekučního řízení za následek zánik
povinnosti uloženou pokutu uhradit a pokuta je případně vymáhána postupem podle
§129 odst. 2 správního řádu.
Nedůvodnou je konečně i kasační námitka, že soud aktivně dotvořil správní
akt - exekuční titul. V rámci exekučního řízení je třeba posoudit, zda je rozhodnutí,
které je exekučním titulem, materiálně vykonatelné. Tak tomu však v souzené věci bylo,
povinnost v něm uložená je definována určitě a nepochybně. Pokud stěžovatelé nesouhlasili
s uložením uvedené povinnosti, bylo na nich, aby proti rozhodnutí z 9. 1. 2006 brojili, což učinili
podáním odvolání, které bylo posléze odvolacím orgánem zamítnuto. Krajský soud zaujal
správný názor, že exekuční titul není neurčitý jenom proto, že při specifik aci pozemku
stěžovatelů a oprávněné uvádí katastrální území „Chleby“ namísto „Chleby u Týnce
nad Sázavou“. Byly totiž zcela nepochybně určeny osoby, kterým jsou právní povinnosti
rozhodnutím ukládány, a jim bylo rozhodnutí rovněž doručeno. Nejvyšší správní soud
proto považuje argumentaci stěžovatelů rovněž za účelovou a ve zbytku odkazuje na úplné
a přesvědčivé odůvodnění krajského soudu k této otázce.
S odkazem na shora uvedené důvody proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že postupem
žalovaného nedošlo k zásahu do ústavních práv stěžovatelů a státní moc nebyla uplatňována
mimo meze stanovené zákonem. Rovněž nedošlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení.
Na základě výše uvedeného zhodnotil stížní námitky jako nedůvodné, neboť neshledal naplnění
uplatňovaných stížních důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž by musel přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta d ruhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměli úspěch.
Žalovanému správnímu orgánu podle obsahu spisu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly. Odměna právnímu zástupci žalovaného v rozsahu 1 úkonu právní služby
za podání vyjádření ke kasační stížnosti nebyla považována za důvodně vynaložené náklady
ve smyslu §60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vedle citace právní
úpravy vyjádřil pouze stanovisko, že se ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. ledna 2011
JUDr. Jan Passer
předseda senátu