ECLI:CZ:NSS:2011:9.AFS.28.2011:181
sp. zn. 9 Afs 28/2011 - 181
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobkyně: CZT a.s., se sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, zast. JUDr. Jiřím
Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34, Praha 8, proti žalovanému: Celní ředitelství
Hradec Králové, se sídlem Bohuslava Martinů 1672/8a, Hradec Králové,
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 11. 2006, č. j. 16987-02/06-0601-21
a č. j. 16987-03/06-0601-21, o exekuci peněžité pohledávky, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2011,
č. j. 30 Af 1/2010 - 148,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2011,
č. j. 30 Af 1/2010 - 148, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá
v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 11. 2006,
č. j. 16987-02/06-0601-21 a č. j. 16987-03/06-0601-21. Těmito rozhodnutími žalovaný
k odvolání stěžovatelky změnil rozhodnutí Celního úřadu Pardubice (dále jen
„celní úřad“), exekuční příkazy ze dne 1. 11. 2006, č. j. 7968-02/06-0663-021
a č. j. 7968/06-0663-021, jimiž celní úřad bez předchozí výzvy nařídil dle §73 odst. 6
písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném pro
projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), exekuci neuhrazené
splatné daňové pohledávky dle zajišťovacího příkazu č. 1/06 ze dne 18. 10. 2006,
č. j. 7572/06-0663-024.
Stěžovatelka označuje jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Ztotožňuje se se závěry krajského soudu,
že v exekučním řízení již není prostor pro námitky spadající do řízení nalézacího.
Nesouhlasí však s tím, že soud není s ohledem na znění §75 odst. 1 s. ř. s. oprávněn
v řízení zkoumat existenci exekučního titulu (zde zajišťovacího příkazu), zejména pokud
byla jeho existence v průběhu řízení zpochybněna. Stěžovatelka uvádí, že v projednávané
věci je nesporné, že žalovaný rozhodoval o odvoláních stěžovatelky proti exekučním
příkazům na základě v té době platného exekučního titulu. V průběhu řízení však
s ohledem na závěry rozšířeného senátu, který vyslovil, že zajišťovací příkaz není
rozhodnutím vyloučeným ze soudního přezkumu, krajský soud toto rozhodnutí věcně
přezkoumal a zrušil rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacímu příkazu s odůvodněním,
že celní orgány nedostály zákonným podmínkám pro jeho vydání. Tyto závěry poté
ve svém rozhodnutí potvrdil také Nejvyšší správní soud, a to v řízení vedeném pod
sp. zn. 9 Afs 57/2010. Za této procesní situace tak bylo dle názoru stěžovatelky
povinností krajského soudu se uvedenou skutečností zabývat při přezkumu rozhodnutí
vydaných v exekučním řízení, neboť se týkala existence exekučního titulu, na jehož
základě byly exekuční příkazy vydány. Tato skutečnost navíc byla krajskému soudu známa
z jeho rozhodovací činnosti a stěžovatelka na ni v průběhu řízení opakovaně
upozorňovala. Krajský soud proto měl k této skutečnosti přihlédnout, byť nastala
až po vydání napadených správních rozhodnutí. V této souvislosti stěžovatelka
poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 29. 4. 2008,
č. j. 2 Afs 9/2005 - 158, či rozsudek ze dne 16. 5. 2007, č. j. 2 Afs 30/2007 - 68), která se
zabývá možností uplatňovat v řízení nové skutečnosti, které zde nebyly v době
rozhodování správních orgánů. Závěrem stěžovatelka připomíná také judikaturu
Ústavního soudu týkající se ústavní garance vlastnického práva a ze všem výše uvedených
důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatelka uvádí, že jí bylo dne 4. 4. 2011
doručeno rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2011, č. j. 2548-3/2011-060100-21, kterým
žalovaný rozhodl o odvolání proti zajišťovacímu příkazu tak, že zajišťovací příkaz zrušil
a řízení zastavil.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v plném rozsahu ztotožňuje
se závěry učiněnými krajským soudem. Uvádí, že ani následný zánik exekučního titulu
nemůže vést k zániku vykonávacího aktu rozhodnutím soudu, jak se domáhá stěžovatelka.
Žalovaný je toho názoru, že citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu na uvedenou
věc nedopadá, a tedy navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
K argumentaci obsažené v nálezu Ústavního soudu žalovaný upozorňuje, že stěžovatelka
byla povinna uvedený zásah ve veřejném zájmu strpět, a pokud by se následně tento
úřední postup ukázal nesprávným, právní řád poskytuje nástroje satisfakce.
V replice k vyjádření žalovaného stěžovatelka doplňuje svou argumentaci týkající
se uplatňování nových skutečností a důkazů v soudním řízení a setrvává na svém návrhu,
aby Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti a napadené rozhodnutí krajského
soudu zrušil.
Z obsahu předloženého soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil
následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Celní úřad vydal dne 18. 10. 2006 pod č. j. 7572/06-0663-024 zajišťovací příkaz
podle §71 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, jímž stěžovatelce uložil povinnost
zajistit nejpozději do tří dnů od doručení zajišťovacího příkazu ve prospěch celního úřadu
spotřební daň složením jistoty ve výši 66 530 493 Kč.
Stěžovatelka s uvedeným zajišťovacím příkazem nesouhlasila a podala
proti němu včasné odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 11. 2006,
č. j. 16780-03/06-0601-21, změnil tak, že částku jistoty ve výši 66 530 493 Kč snížil
na částku 33 846 457 Kč; ve zbývající části ponechal zajišťovací příkaz nezměněný.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve stanovené lhůtě jistotu ve výši určené
v zajišťovacím příkazu (ve spojení s rozhodnutím o odvolání) nesložila, celní úřad vydal
dne 1. 11. 2006 exekuční příkazy, č. j. 7968-02/06-0663/021 a č. j. 7968/06-0663-021
(opravené rozhodnutími č. j. 7968-04/06-0663-021 a č. j. 7968-03/06-0663-021),
kterými bez předchozí výzvy nařídil dle §73 odst. 6 písm. a) zákona o správě daní
a poplatků exekuci neuhrazené splatné daňové pohledávky dle shora označeného
zajišťovacího příkazu.
Stěžovatelka podala proti exekučním příkazům včasná odvolání, v nichž v zásadě
zopakovala tytéž odvolací důvody, které uplatnila již v odvolání proti zajišťovacímu
příkazu. O podaných odvoláních žalovaný rozhodl tak, že vydané exekuční příkazy, jimiž
celní úřad bez předchozí výzvy nařídil dle §73 odst. 6 písm. a) zákona o správě daní
a poplatků exekuci neuhrazené splatné daňové pohledávky, změnil ve výši přikázané
částky tak, že tuto snížil z částky 66 530 493 Kč na částku 34 846 457 Kč a v ostatním
ponechal exekuční příkazy beze změny. Odvolací námitky stěžovatelly směřující proti
vydání zajišťovacího příkazu jako exekučního titulu žalovaný označil za námitky, které
nemají přímý vztah k vlastnímu vymáhání daňových nedoplatků a které nemají
v projednávané věci žádnou právní relevanci. Žalovaný v této souvislosti připomněl,
že námitky vztahující se k samotnému exekučnímu titulu (zajišťovacímu příkazu)
je možno uplatňovat pouze v řízení nalézacím, tj. v řízení předcházejícím řízení
exekučnímu.
Stěžovatelka napadla obě rozhodnutí žalovaného žalobami u krajského soudu,
v nichž shodně namítala, že ačkoli v odvoláních proti exekučním příkazům uvedla
důvody, pro které považuje zahájené exekuční řízení za nezákonné, žalovaný
se v odůvodnění napadených rozhodnutí s těmito důvody nijak nevypořádal. Uvedla,
že pokud žalovaný v odůvodnění napadených rozhodnutí argumentuje, že stěžovatelka
měla možnost uvedené námitky uplatnit v rámci řízení nalézacího, pak jí není zřejmé, jaké
nalézací řízení má žalovaný na mysli. Stěžovatelka poukázala na skutečnost,
že své námitky mohla uplatnit pouze v odvolání proti zajišťovacímu příkazu a obdobné
námitky pak uplatnila také v odvolání proti exekučním příkazům, neboť žádné nalézací
řízení s ní nebylo ze strany žalovaného ani jiných orgánů celní správy vedeno.
Krajský soud nejprve posuzoval zákonnost vydaných rozhodnutí žalovaného
v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Ca 120/2006 - 61. Rozsudkem ze dne 29. 4. 2008,
č. j. 30 Ca 120/2006 - 61, zamítl žaloby stěžovatelky s odůvodněním, že námitkami,
které nemají přímý vztah k vlastnímu vymáhání daňových nedoplatků, tj. námitkami
týkajícími se zejména vydaného zajišťovacího příkazu, není možné se v exekučním řízení
zabývat. Krajský soud konstatoval, že námitky shodující se s odvolacími důvody
uplatněnými proti zajišťovacímu příkazu, výší zajištění, jakož i s námitkami týkajícími
se daňového skladu, zkoušek výrobků Merlin a Gullivers-extra a jejich zatřídění z hlediska
spotřební daně, nesouvisejí s předpoklady vydání exekučních příkazů a pro posouzení věci
nemají žádnou právní relevanci. Dále uvedl, že žalovaný se v odůvodnění napadených
rozhodnutí řádně zabýval námitkami směřujícími proti exekučním příkazům, náležitě
odůvodnil, proč u stěžovatelky byla zahájena daňová exekuce vydáním exekučních příkazů
a rovněž vážil použití konkrétního způsobu provedení exekuce s ohledem na splnění cíle
daňové exekuce při co nejmenším zatížení daňového subjektu. Krajský soud uzavřel,
že základní podmínka pro vydání exekučních příkazů dle §73 odst. 1 zákona o správě
daní a poplatků byla naplněna, neboť stěžovatelka povinnost uloženou jí zajišťovacím
příkazem zajistit spotřební daň ve výši 34 846 457 Kč dobrovolně nesplnila. Žalovaný
proto přikročil k vymáhání uložené povinnosti na základě exekučních příkazů vydaných
podle §73 odst. 6 písm. a) zákona o správě daní a poplatků, přičemž daňová exekuce byla
provedena přikázáním pohledávky na peněžní prostředky stěžovatelky, tj. byl zvolen
zákonem připuštěný a v zásadě nejběžnější způsob jejího provedení.
Ke kasační stížnosti stěžovatelky bylo uvedené rozhodnutí zrušeno rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2009, č. j. 9 Afs 65/2008 - 97. Zdejší soud
se ztotožnil se závěry krajského soudu, že námitky stěžovatelky zpochybňující věcnou
správnost zajišťovacího příkazu není možno přezkoumávat v exekučním řízení, neboť
nesouvisejí s předpoklady vydání exekučních příkazů ani se samotným vedením daňové
exekuce. Nejvyšší správní soud vyslovil, že námitky směřující proti zajišťovacímu příkazu
jako exekučnímu titulu je krajský soud povinen přezkoumat v řízení o žalobě
proti rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacímu příkazu, který není dle
závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 24. 11. 2009,
č. j. 9 Afs 13/2008 - 90) rozhodnutím předběžné povahy vyloučeným ze soudního
přezkumu. Nejvyšší správní soud však napadený rozsudek zrušil s ohledem na pochybení
krajského soudu, který ve věci rozhodl bez nařízení jednání, ačkoli k tomu nebyly splněny
zákonné podmínky, a dále z toho důvodu, že se v odůvodnění napadeného rozhodnutí
nevypořádal s tím, proč neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy.
Stěžovatelka pak v průběhu dalšího řízení před krajským soudem (konkrétně
v podání ze dne 1. 3. 2011, při ústním jednání dne 8. 3. 2011 a dále v podání ze dne
14. 3. 2011) poukazovala na závěry obsažené v rozsudku téhož soudu ze dne 31. 5. 2010,
č. j. 30 Ca 114/2006 - 114, následně potvrzené také rozhodnutím Nejvyššího správního
soudu vydaným v řízení o kasační stížnosti vedeném pod sp. zn. 9 Afs 57/2010,
a to že exekuční příkazy byly vydány na základě zajišťovacího příkazu, u něhož celní
orgány nedostály zákonným podmínkám pro jeho vydání. Stěžovatelka v této souvislosti
upozornila, že z právních závěrů soudů obou stupňů logicky vyplývá povinnost
žalovaného v odvolacím řízení takto vydaný zajišťovací příkaz zrušit, čehož nutným
důsledkem je neoprávněné zadržování peněžních prostředků stěžovatelky ze strany
celních orgánů a rovněž jejich odnětí v rozporu se zákonem.
Krajský soud v novém rozhodnutí (nyní napadeném kasační stížností) dospěl
k závěru, že žaloba není důvodná. K námitkám stěžovatelky zpochybňujícím existenci
zajišťovacího příkazu uvedl, že při přezkoumávání napadených rozhodnutí vycházel
ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování žalovaného, tj. ke dni
24. 11. 2006. Na jeho rozhodovací činnost tak nemohla mít vliv rozhodnutí vydaná
žalovaným později. Krajský soud poukázal na skutečnost, že ke zrušení rozhodnutí
žalovaného, jímž byl změněn zajišťovací příkaz tak, že povinnost stěžovatelky zajistit
spotřební daň ve výši 66 530 493 Kč byla snížena na částku 34 846 457 Kč, došlo
až rozhodnutím krajského soudu ze dne 31. 5. 2010. V době vydání exekučních příkazů
zde tedy existoval platný exekuční titul a exekuce byla nařízena v souladu se zákonem.
Ve vztahu k dalším žalobním námitkám krajský soud setrval na svém dosavadním
hodnocení vyjádřeném v předchozím rozsudku a závěrem uvedl, že stěžovatelka
po vydání zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu netrvala na provedení
důkazů navrhovaných v žalobě ani v replice k vyjádření žalovaného.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní uplatněny důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a dále vada řízení před
soudem, mohla-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Rozsahem
a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatelka se v kasační stížnosti neztotožňuje se závěry krajského soudu,
že nebyl oprávněn se s ohledem na znění ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. v řízení zabývat
těmi skutečnostmi, které nastaly až po ukončení správního řízení, byť se vztahovaly
a zpochybňovaly samotnou existenci exekučního titulu. Stěžovatelka uvádí,
že v projednávané věci je nesporné, že žalovaný rozhodoval o odvoláních stěžovatelky
proti exekučním příkazům na základě v té době platného exekučního titulu. V průběhu
řízení však došlo k tomu, že krajský soud zrušil (v jiném řízení) rozhodnutí o odvolání
proti zajišťovacímu příkazu s odůvodněním, že celní orgány nedostály zákonným
podmínkám pro jeho vydání. Z argumentace obsažené v soudních rozhodnutích
krajského soudu a následně i Nejvyššího správního soudu přitom nepochybně vyplynulo,
že z týchž důvodů bude nutno zrušit také samotný zajišťovací příkaz jako exekuční titul.
Za této procesní situace tak bylo dle názoru stěžovatelky povinností krajského soudu
se uvedenou skutečností v projednávané věci zabývat, neboť se dotýkala existence
zajišťovacího příkazu, na jehož základě byly exekuční příkazy vydány.
Důvodnost takto uplatněných kasačních námitek Nejvyšší správní soud posoudil
následovně:
Ohledně rozsahu soudního přezkumu rozhodnutí vydaných v exekučním řízení
zdejší soud předně poukazuje na závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu,
obsažené v rozsudku ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004 - 54, publikovaném
pod č. 791/2006 Sb. NSS. V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud vyslovil,
že v exekučním řízení „může být následný soudní přezkum zaměřen zejména na vhodnost
a proporcionalitu způsobu a rozsahu provedení exekuce, na vykonatelnost exekučního titulu,
na jeho právní účinnost vůči povinnému apod., nikoliv již na přezkum důvodnosti samotného exekučního
titulu. Soudní přezkum v těchto případech lze označit za do určité míry omezený a koncentruje
se na případné „vybočení“ z řádné a na principu proporcionality založené daňové exekuce.“ Shodně
se k této otázce Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozhodnutí ze dne 24. 11. 2004,
č. j. 1 Afs 47/2004 - 75, dostupném na www.nssoud.cz: „Je-li u správního soudu napadeno
rozhodnutí vydané v další fázi řízení (v řízení exekučním), pak přirozeně soud může zkoumat
jen samotnou existenci titulu a vhodnost zvoleného způsobu exekuce, poměr výše pohledávky k ceně
exekucí postižené věci apod. […]“.
Z výše uvedeného je zřejmé, že je-li žalobou napadeno rozhodnutí vydané
v exekučním řízení, pak již soud nemůže zkoumat věcnou správnost pravomocného
exekučního titulu (zde zajišťovacího příkazu), tj. rozhodnutí, které je podkladem
pro vydání exekučního příkazu, nýbrž pouze jeho samotnou existenci. Spornou otázkou
pak zůstává, zda je krajský soud v takovém případě povinen přihlédnout i k těm
skutečnostem, které se sice týkají existence exekučního titulu, avšak které nastaly
až po ukončení správního řízení.
V projednávané věci je z obsahu předloženého správního spisu zřejmé, že celní
úřad vydal dne 1. 11. 2006 exekuční příkazy, kterými bez předchozí výzvy nařídil dle §73
odst. 6 písm. a) zákona o správě daní a poplatků exekuci neuhrazené splatné daňové
pohledávky dle zajišťovacího příkazu, vydaného dne 18. 10. 2006, neboť stěžovatelka
ve stanovené lhůtě nesložila požadovanou jistotu.
Je tedy možno konstatovat, že celní úřad nepochybil, pokud v předmětné věci
vydal exekuční příkazy a rozhodl o nařízení exekuce, neboť v době, kdy tak učinil, zde
existoval pravomocný a vykonatelný exekuční titul, který byl nadán tzv. presumpcí
správnosti. Tímto titulem byl zajišťovací příkaz, ve spojení s rozhodnutím o odvolání,
jímž byl zajišťovací příkaz změněn co do výše vymáhané částky.
Krajský soud však v nyní posuzovaném případě rozhodoval o žalobě proti
rozhodnutím žalovaného o odvoláních proti exekučním příkazům v době, kdy rozhodnutí
žalovaného o změně zajišťovacího příkazu bylo zrušeno rozsudkem téhož soudu ze dne
ze dne 31. 5. 2010, č. j. 30 Ca 114/2006 - 114. Závěry obsažené v tomto rozhodnutí, dle
nichž byly exekuční příkazy vydány na základě zajišťovacího příkazu, u něhož celní
orgány nedostály zákonným podmínkám pro jeho vydání, následně potvrdil také Nejvyšší
správní soud, který zamítl kasační stížnost žalovaného ve věci vedené pod
sp. zn. 9 Afs 57/2010. Z takto vyslovených závěrů pak logicky vyplývala pro žalovaného
povinnost v dalším řízení zajišťovací příkaz zrušit, neboť z argumentace obsažené
ve zmiňovaných soudních rozhodnutích bylo zřejmé, že vydaný zajišťovací příkaz
nemůže obstát. Krajskému soudu přitom byla tato skutečnost z jeho vlastní rozhodovací
činnosti známa a i stěžovatelka na ni v průběhu soudního řízení opakovaně upozorňovala
(viz její podání ze dne 1. 3. 2011 a 14. 3. 2011, či při ústním jednání dne 8. 3. 2011).
Přestože podle ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. soud vychází při přezkoumávání
rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování
správního orgánu, Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 28. 3. 2007,
č. j. 1 As 32/2006 - 99, publikovaném pod č. 1275/2007 Sb. NSS, upozornil, že toto
pravidlo není bezvýjimečné a jeho aplikace může být, i přes výslovné znění zákona,
v praxi v některých případech omezena. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud
vycházel z názoru Ústavního soudu, který se k dané problematice vyslovil tak, že tato
možnost není principiálně vyloučena; musí jít ovšem o případy výjimečné, kdy by
(s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci) nebylo možné důslednou aplikaci shora
zmiňovaného ustanovení soudního řádu správního z ústavně právního hlediska
akceptovat (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03).
Prolomení zásady, dle které soud při přezkumu rozhodnutí vychází ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, správní soudy
připustily také v dalších rozhodnutích (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 4. 2008, č. j. 2 Afs 9/2005 - 158, publikovaný pod č. 1624/2008 Sb.,
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008, č. j. 3 Ads 126/2007 - 37,
dostupný na www.nssoud.cz, či rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2010,
č. j. 30 Ca 97/2008 - 53).
V návaznosti na výše uvedené tak Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud
stěžovatelka v průběhu žalobního řízení zpochybnila existenci exekučního titulu
poukazem na závěry obsažené v rozsudcích krajského soudu a Nejvyššího správního
soudu označených shora, nadto v situaci, kdy zde existuje zcela zřejmá závislost
(odvozenost) vydaných exekučních příkazů na exekučním titulu, pak krajský soud
pochybil, pokud se v odůvodnění vydaného rozhodnutí omezil toliko na konstatování,
že při přezkumu správních rozhodnutí je vázán skutkovým stavem, který zde byl v době
rozhodování správních orgánů, a z tohoto důvodu nemůže přihlížet k jakýmkoli
rozhodnutím vydaným po ukončení správního řízení.
Exekuční řízení slouží k nucenému výkonu rozhodnutí, jež nebyla povinným
subjektem splněna dobrovolně. Zcela nezbytným předpokladem pro nařízení exekuce
v každé její fázi je existence exekučního titulu. Pokud tedy krajskému soudu bylo známo,
že v důsledku jeho vlastní rozhodovací činnosti (následně potvrzené Nejvyšším správním
soudem) je existence exekučního titulu zpochybněna, resp. že dojde ke zrušení
zajišťovacího příkazu žalovaným, a tedy zanikne právní existence rozhodnutí, na jehož
podkladě byla exekuce nařízena, bylo jeho povinností se s touto skutečností vypořádat.
Krajský soud byl tedy povinen vyčkat vydání tohoto rozhodnutí a následně k této
skutečnosti při přezkumu rozhodnutí vydaných v exekučním řízení přihlédnout, případně
si o existenci a platnosti exekučního titulu vzhledem ke vzneseným pochybnostem učinit
úsudek sám a řádně jej odůvodnit.
Pokud krajský soud shora naznačeným způsobem nepostupoval, dopustil
se pochybení majícího vliv na zákonnost jím vydaného rozhodnutí ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.; zároveň Nejvyšší správní soud shledal nezákonnost vydaného
soudního rozhodnutí také v nesprávném právním posouzení dle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., a to co do posouzení otázky rozsahu přezkumu v exekučním řízení a zkoumání
existence exekučního titulu.
Závěrem Nejvyšší správní soud poukazuje také na pochybení krajského soudu
týkající se výroku vydaného soudního rozhodnutí. Ten měl být s ohledem na skutečnost,
že krajský soud rozhodoval o dvou žalobách stěžovatelky, formulován v množném čísle,
tj. že se žaloby zamítají.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V něm je krajský soud podle odst. 3 téhož ustanovení s. ř. s. vázán právním
názorem vysloveným v tomto rozhodnutí.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. září 2011
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu