ECLI:CZ:NSS:2011:9.AFS.86.2010:156
sp. zn. 9 Afs 86/2010 - 156
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: ATC
holding a.s., se sídlem ul. Gen. Štefánika 40, Přerov, zast. JUDr. Alfrédem Šrámkem,
advokátem se sídlem Českobratrská 2, Ostrava - Moravská Ostrava, proti žalovanému:
Celní ředitelství Olomouc, se sídlem Blanická 19, Olomouc, proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 25. 2. 2009, č. j. 7725/09-1301-21-5, č. j. 7725/09-1301-21-6,
č. j. 7725/09-1301-21-7, č. j. 7725/09-1301-21-8 a č. j. 7725/09-1301-21-9, ve věci
dodatečného vyměření cla a konečného antidumpingového cla, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2010,
č. j. 22 Ca 154/2009 - 118,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2010,
č. j. 22 Ca 154/2009 - 118, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým
byla pro vady řízení zrušena a vrácena k dalšímu řízení jeho rozhodnutí ze dne
25. 2. 2009, č. j. 7725/09-1301-21-5, č. j. 7725/09-1301-21-6, č. j. 7725/09-1301-21-7,
č. j. 7725/09-1301-21-8 a č. j. 7725/09-1301-21-9. Těmito rozhodnutími stěžovatel zamítl
odvolání žalobkyně proti rozhodnutím Celního úřadu Přerov ze dne 22. 7. 2008,
č. j. 5237-02/08-136300-021, č. j. 5237-03/08-136300-021, č. j. 5237-04/08-136300-021,
č. j. 5237-05/08-136300-021 a č. j. 5237-06/08-136300-021, kterými bylo žalobkyni
dodatečně vyměřeno clo a konečné antidumpingové clo v celkové výši 9 698 234 Kč.
Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl o zrušení rozhodnutí stěžovatele,
neboť shledal důvodnou žalobní námitku, v níž žalobkyně namítala, že o jejích
odvoláních proti výše uvedeným rozhodnutím Celního úřadu v Přerově rozhodoval
pracovník, který měl být z rozhodování o nich vyloučen. Krajský soud dospěl k závěru,
že se v daném případě sice nejedná o vyloučení pracovníka podle §26 odst. 2 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o správě daní a poplatků“), jak namítala žalobkyně, když uvedla, že se Ing. Šatran účastnil
řízení jako pracovník jiného stupně, neboť rozhodoval o odvoláních, přestože se účastnil
rovněž následné kontroly, na jejímž základě byly dodatečné platební výměry vydány,
nýbrž o vyloučení jmenovaného pracovníka podle §26 odst. 4 téhož zákona. Podle
tohoto ustanovení splnění podmínek pro podjatost pracovníka je nutno vedle případů uvedených
v odstavcích 1 a 2 vyvozovat z jeho poměru k předmětu řízení anebo k osobám na řízení zúčastněným.
Krajský soud „poměr k předmětu řízení“ spatřoval v tom, že se Ing. Š. jistým způsobem
na následné kontrole podílel - vlastnoručně podepsal úkony provedené v rámci této
kontroly (jedná se o sdělení o provedení následné kontroly – dodatek ze dne 6. 3. 2006 a
ze dne 3. 4. 2006, umožnění nahlédnutí do kontrolního spisu ze dne 21. 5. 2008, sdělení v
odvolacím řízení ze dne 7. 11. 2008 a ze dne 17. 12. 2008 a rovněž veškerá rozhodnutí
stěžovatele jako odvolacího orgánu). Proto krajský soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí
žalovaného v souladu s §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť rozhodoval-li jmenovaný pracovník
o odvoláních žalobkyně za situace, kdy se podílel na předchozí následné kontrole, zatížil
svá rozhodnutí vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Při
svém rozhodování vycházel z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007,
č. j. 5 A 27/1995 - 29. Důvod vyloučení Ing. Š. podle §26 odst. 2 zákona o správě daní a
poplatků odmítl s tím, že správcem daně jiného stupně může být v posuzované věci jen
Celní úřad Přerov, na jehož písemnostech však není podpis Ing. Š . obsažen. Ostatními
námitkami se krajský soud nezabýval pro jejich předčasnost. Uvedl, že předmětem
přezkumu krajským soudem mohou být jen takové postupy a úvahy stěžovatele, které
zaujal jeho jménem pracovník, který není z projednávání a rozhodnutí o věci vyloučen.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel nesouhlasí s názorem
krajského soudu, že za podstatnou je v daném případě nutno mít skutečnost,
že předmětný pracovník je podepsán pod úkony, které byly provedeny v rámci kontroly,
a že na skutečnosti, že se nejednalo o pracovníka provádějícího kontrolu, nezáleží.
Stěžovatel má naopak za podstatné, že podepsáním předmětných listin nedošlo k účasti
na žádném rozhodovacím procesu, a pouhé podepsání listiny, vztahující se k některému
úkonu následné kontroly, ještě nenaplňuje podmínku podjatosti pracovníka ve smyslu
§26 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, která je vyvozována z jeho poměru
k předmětu řízení. Za „poměr k předmětu řízení“ ve smyslu výše uvedeného ustanovení
lze dle stěžovatele považovat subjektivní osobní poměr k projednávané věci – nikoli
podpis písemnosti v jiném řízení z titulu vykonávané funkce. Má proto za to, že v daném
případě uvedený „poměr k předmětu řízení“ absentuje.
Pokud krajský soud odkázal na výše uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze,
má stěžovatel za to, že tento rozsudek se týká podjatosti pracovníka z důvodu jeho účasti
na kontrole v jiném stupni řízení podle §9 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý správní řád“), a nejedná
se v něm o řízení podle zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel v této souvislosti dále
upozorňuje na to, že §14 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „nový správní řád“), který nahradil výše uvedený §9 starého
správního řádu, stanoví, že důvodem vyloučení není účast na úkonech před zahájením řízení
nebo na výkonu kontroly prováděné podle zvláštního zákona. Stěžovatel tak namítá, že obdobně
v daném případě Ing. Š. z titulu své funkce sice podepsal některé písemnosti v kontrolním
řízení, sám kontrolu však neprováděl. Nelze ho tudíž považovat za osobu vyloučenou z
rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému na základě bez jeho
účasti provedené kontroly. K otázce podjatosti pracovníků správce daně, resp. k §26
zákona o správě daní poplatků, navíc stěžovatel uvedl, že Ústavní soud se k danému již
vyjádřil v usnesení ze dne 19. 9. 2000, sp. zn. II. ÚS 113/98, v němž uvedl, že „ účast na
zahájení finanční revize a rozhodnutí o zahájení daňové kontroly nelze v žádném případě považovat za
účast na daňovém řízení v téže věci v jiném stupni“. Z toho stěžovatel analogicky dovozuje, že ani
na základě předmětné následné kontroly podle §127 zákona č. 13/1993 Sb., celního
zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“), automaticky nedojde k
doměření daňové povinnosti – nejedná se zde o řízení daňové. Ze všech výše uvedených
důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ke kasační stížnosti zaslala vyjádření, v němž uvedla, že odkaz krajského
soudu na judikaturu týkající se problematiky podjatosti pracovníka správního orgánu
a jeho vyloučení podle starého správního řádu má za zcela správný, neboť judikatura
k zákonu o správě daní a poplatků je k této otázce nedostačující, a úprava této
problematiky je ve starém správním řádu totožná s úpravou v §26 zákona o správě daní
a poplatků, přičemž rovněž účel této úpravy je totožný. Ve vztahu ke znění ustanovení
§14 odst. 5 nového správního řádu žalobkyně uvádí, že tento nemá v daném případě
relevanci, neboť nelze rozšiřovat působnost nového správního řádu do oblasti správy
daní a poplatků.
Žalobkyně má dále za to, že zmiňované usnesení Ústavního soudu na daný případ
nedopadá. Z usnesení Ústavního soudu je patrno, že v jím projednávaném případě byla
účast úřední osoby zcela zanedbatelná, jednalo se jen o pouhou přítomnost pracovníků
správce daně prvního stupně na některém jednání v rámci revizního řízení, kterou však
nelze považovat za účast pracovníka správce daně jiného stupně na daňovém řízení.
Naopak v nyní posuzovaném případě se pracovník stěžovatele Ing. Š. na provedení
následné celní kontroly podílel, přičemž na podkladě této kontroly byla vydána žalobou
napadená rozhodnutí. Žalobkyně podrobně rozepsala úkony, na kterých se jmenovaný
účastnil a které prokazují jeho účast na následné kontrole. Má za to, že v nyní
projednávané věci se na straně Ing. Š. nejednalo o zanedbatelnou činnost, když tento
pracovník činil samostatné úkony v průběhu následné celní kontroly a její obsah mu byl
velmi dobře znám. Jednalo se o aktivní a rozhodovací účast na projednávané věci, nikoli
naplnění pouhých podpisových práv ředitele žalovaného, jak se domnívá stěžovatel.
Žalobkyně rovněž polemizuje s názorem krajského soudu, že se Ing. Š. nepodílel
na rozhodování orgánu jiného stupně, a to Celního úřadu Přerov. Z rozhodnutí
stěžovatele totiž vyplývá, že on sám považoval následnou kontrolu za přímou součást
daňového řízení žalobkyně před Celním úřadem Přerov, které směřovalo k doměření
daně. Vzhledem k této skutečnosti má žalobkyně za to, že řízení o odvoláních
proti rozhodnutím Celního úřadu Přerov bylo řízením ve druhém stupni, na němž
se již Ing. Š. nebyl oprávněn podílet (z důvodu účasti na následné celní kontrole).
Rozhodnutí tak bylo vydáno vyloučeným subjektem rovněž z důvodu, že se Ing. Š . podílel
na rozhodnutích více stupňů v téže věci.
Co se týká stěžovatelem tvrzené absence „poměru k předmětu řízení“,
má žalobkyně za to, že již z výše uvedeného je patrno, že se Ing. Š . zásadním způsobem
podílel na následné celní kontrole. Dále žalobkyně uvádí, že není žádoucí, aby vzhledem k
tomu, že výsledkem následné celní kontroly může být zcela odlišné rozhodnutí, než které
bylo vydáno původně, aby orgán provádějící následné daňové řízení byl tentýž jako orgán,
který prováděl také následnou celní kontrolu (tj. Celní ředitelství Olomouc, resp.
stěžovatel). Navíc Ing. Š. dohlíží a odpovídá za činnost mu podřízených orgánů, a proto i
z tohoto důvodu je na místě, aby bylo rozhodnutí vydáno jinou osobou, než provádějící
následnou celní kontrolu – Ing. Š., který se na jejím provedení podílel. Z toho vyplývá, že
Ing. Š. má ze samotného titulu svého postavení poměr k předmětu řízení, a i kdyby
následnou kontrolu neprováděl, ani se na ní nepodílel, je nutno na něj pohlížet jako na
osobu potenciálně podjatou, neboť ze své pozice dohlíží a odpovídá za činnost jemu
podřízených orgánů. S ohledem na tyto důvody navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Při přezkumu napadeného rozsudku krajského soudu v intencích namítaného
důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zdejší soud za aplikace §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
zjistil, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů .
Žalobkyně v žalobě totiž uplatnila námitku, že Ing. Š. je vyloučeným pracovníkem správce
daně podle §26 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, neboť se účastnil celního řízení
jako pracovník správce daně jiného stupně. Tuto skutečnost žalobkyně dovodi la z toho,
že se Ing. Š ., jako ředitel stěžovatele, tj. odvolacího orgánu, přímo účastnil následné
kontroly žalobkyně, která byla provedena stěžovatelem.
Krajský soud tuto námitku zamítl, přičemž v rozhodnutí pouze stroze konstatoval,
že podmínka pro vyloučení podle §26 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků nemůže
být v daném případě naplněna, když správcem daně jiného stupně může být v posuzované
věci jen Celní úřad Přerov, na jehož písemnostech není Ing. Š . podepsán.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu není-li z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje
za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde -li
o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává
s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí
také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný
pod č. 689/2005 Sb. NSS, všechny zde uve dené rozsudky Nejvyššího správního soudu
jsou dostupné na www.nssoud.cz). S ohledem na právě uvedené má Nejvyšší správní soud
za to, že se krajský soud s výše předestřenou námitkou řádně nevypořádal, neboť z jeho
odůvodnění není jednoznačně patrno, z jakých důvodů nelze Ing. Š . vyloučit podle
namítaného §26 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. To především s přihlédnutím
k tomu, že ze správního spisu je patrno, že stěžovatel, tj. Celní ředitelství Olomouc,
provedl následnou kontrolu, přičemž v kontrolním protokolu ze dne 18. 7. 2008,
č. j. 492-10/06-1301-24, uvedl, že jako opatření na základě předmětné kontroly se podává
podnět k Celnímu úřadu Přerov k provedení daňového řízení. Celní úřad Přerov následně
na základě výsledků následné kontroly vydal výše specifikované dodatečné platební
výměry, jimiž bylo žalobkyni dodatečně vyměřeno clo a konečné antidumpingové clo.
Žalobkyně proti těmto dodatečným platebním výměrům podala odvolání,
které stěžovatel, jako odvolací orgán, zamítl. Ing. Š. přitom byl po celou dobu ředitelem
stěžovatele.
Nedostatečnost odůvodnění zdejší soud shledává především v tom, že se krajský
soud vůbec s nastíněnou situací s ohledem na smysl §26 odst. 2 zákona o sprá vě daní
a poplatků nevypořádal. Dle zdejšího soudu se nesprávně zaměřil pouze na jazykový
výklad tohoto ustanovení, které zní, že pracovník správce daně je z daňového řízení vyloučen
též v případě, že se v téže věci zúčastnil daňového řízení jako pracovník správce daně jiného stupně,
a zcela pominul se zabývat rovněž jeho smyslem a účelem. Slovy Ústavního soudu
„jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze
východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů,
jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující,
resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí
z práva nástroj odcizení a absurdity.“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 1133/07, http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší správní soud má za to,
že smyslem a účelem tohoto ustanovení je především to, aby bylo dostáno zásadě
dvojinstančnosti, resp. zásadě, že věc bude ve vícestupňovém řízení vždy na každém
jednotlivém stupni řešena nezávislými a věcí nedotčenými orgány, tj. orgány
neovlivněnými předchozím poznáním o dané věci. Nejvyšší správní soud poznamenává,
že předmětné ustanovení předpokládá standardní průběh daňového řízení, které se skládá
ze dvou fází, tj. řízení před I. stupněm a následného odvolacího řízení, které provádí
správce daně II. stupně. Přestože toto ustanovení situaci v posuzovaném případě
- kdy odvolací orgán zároveň provedl následnou celní kontrolu, z výsledků které potom
vycházel správní orgán I. stupně - výslovně nepředpokládá, má Nejvyšší správní soud
za to, že nelze účel tohoto ustanovení v takovém případě bez dalšího pominout. Výklad
krajského soudu bez podrobného odůvodnění a argumentace tak není, právě s ohledem
na výše uvedené, v tomto případě přesvědčivý. Krajský soud se proto bude muset
v dalším řízení věcí podrobněji zabývat a pro případ, že dospěje k totožnému závěru,
řádně jej odůvodnit a vysvětlit, proč shledává aplikaci ustanovení §26 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků v daném případě za nepřípadnou, a to především s ohledem
na otázku zásady dvojinstančnosti celního řízení. Zdejší soud v této souvislosti
odkazuje na rozsudek ze dne 29. 6. 2006, č. j. 2 Afs 143/2004 - 105, publikovaný
pod č. 1620/2008 Sb. NSS, a rozsudek ze dne 14. 9. 2006, č. j. 2 As 33/2005 - 86, v nichž
se Nejvyšší správní soud touto zásadou ve vztahu k institutu vyloučení pracovníků
správních orgánů již zabýval. Má za to, že je nutno je v dalším rozhodování zohlednit.
V návaznosti na dané zdejší soud zároveň upozorňuje, že „ účelem následné kontroly
je v souladu s §127 celního zákona přesvědčit se o správnosti a úplnosti údajů uvedených v celním
prohlášení. Viděno z širší perspektivy není tato kontrola samoúčelná - tedy správnost a úplnost údajů
se nekontroluje pouze kvůli tomuto zjištění samotnému, ale především proto, aby bylo možno posoudit,
zda clo a daň z přidané hodnoty byly vyměřeny ve správné výši“, jak vyjádřil Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 27. 9. 2006, č. j. 1 Afs 16/2006 - 120, publikovaném pod č. 1059/2007
Sb. NSS. Krajský soud se proto bude muset s ohledem na předestřené důkladně
vypořádat se skutečností, že výsledky následné kontroly, provedené odvolacím orgánem,
jsou podkladem rozhodování správního orgánu I. stupně.
Jak již bylo zmíněno, institut vyloučení rozhodujících osob (pracovníků správce
daně) z rozhodování o věci je upraven v §26 zákona o správě daní a poplatků. Zdejší
soud připomíná, že obecně smyslem tohoto právního institutu vy loučení pracovníka
správce daně je zamezení podjatým osobám bezprostředně se podílet na výkonu státní
správy. V odstavci 1 a 2 toto ustanovení upravuje případy tzv. „absolutní podjatosti“,
tedy situace, kdy je pracovník správce daně vyloučen vždy, jestliže by rozhodoval
o daňových záležitostech vlastních nebo daňových záležitostech osob blízkých. Jak bylo
nastíněno výše, vyloučen je rovněž v případech, kdy se v téže věci účastnil daňového
řízení jako pracovník správce daně jiného stupně. V těchto případech se již nezkoumá,
zda důvod podjatosti u pracovníka správce daně opravdu existuje, jeho vyloučení
je presumováno vždy ze zákona. V případě, kdy v daňovém řízení vyvstane skutečnost
zakládající tento případ vyloučení, pak daňový subjekt, osoby zúčastněné na řízení,
ale i pracovník správce daně jsou povinni ji neprodleně oznámit vedoucímu pracovníku
správce daně. Zákon o správě daní a poplatků upravuje rov něž podjatost tzv. „relativní“,
a to v §26 odst. 4, který stanoví, že splnění podmínek pro podjatost pracovníka je nutno vedle
případů uvedených v odstavcích 1 a 2 vyvozovat z jeho poměru k předmětu řízení anebo k osobám
na řízení zúčastněným. Na rozdíl od vyloučení absolutního jsou v těchto případech
skutečnosti, které by mohly vyloučení pracovníků správce daně přivodit, již zkoumány.
Pokud krajský soud dospěl k závěru, že v daném případě lze shledat důvod
pro vyloučení Ing. Šatrana podle §26 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, Nejvyšší
správní soud se s ním neztotožňuje. Podmínkou vyloučení pracovníka správce daně
z rozhodování o věci na základě jeho poměru k předmětu řízení je nalezení důvodného
předpokladu, že tento pracovník může mít pro svůj poměr k věci zájem na výsledku
řízení, že má k projednávané věci jistý, kvalifikovaný poměr. Takovým poměrem je určitý
vnitřní psychický vztah k věci, na základě kterého je pracovník správního orgánu
motivován na konkrétním výsledku řízení. Zároveň je nutno zkoumat, zda v takovém
případě existuje také objektivní okolnost, která podporuje subjektivní pochybnost,
že je zde dán k věci takový určitý, nikoli nezaujatý vztah. V souhrnu lze uvést,
že důvodem vyloučení je v případě posouzení poměru k věci taková povaha subjektivního
vztahu pracovníka správního orgánu k věci samé, která je natolik objektivizovatelná,
že lze důvodně pochybovat o jeho nepodjatosti. V rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 11. 2010, č. j. 7 As 72/2010 – 385, bylo uvedeno, že poměr pracovníka k věci
zahrnuje zejména případy, kdy: - pracovník je v dané věci sám účastníkem řízení, svědkem nebo znalcem,
- pracovník je účastníkem řízení, na které má předmětné správní řízení vliv (např. řízení konkursní,
trestní apod.) - pracovník má na vyřízení věci jiný přímý majetkový nebo jiný osobní zájem,
tedy je na kladném nebo záporném výsledku řízení pozitivně motivován, - na vyřízení věci takový zájem
má osoba pracovníkovi blízká. Přestože se tento rozsudek dotýká obecného řízení správního
[podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších
předpisů], lze z něj čerpat rovněž při posuzování poměru pracovníka správce daně
k předmětu řízení, neboť institut vyloučení podjatého pracovníka je upraven v obou
procesních předpisech téměř totožně.
Nejvyšší správní soud má za to, že v nyní posuzovaném případě nejsou okolnosti
pro aplikaci §26 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků splněny. Skutečnost, že Ing. Š.
svým podpisem participoval na některých úkonech provedených v rámci následné
kontroly, ještě bez dalšího nelze považovat za objektivní okolnost, pro niž by bylo nutno
pro jeho poměr k věci pochybovat o jeho nepodjatosti a zvažovat jeho vyloučení. Ze
samotného tohoto faktu totiž bez dalšího nelze vyvodit žádný jeho osobní zájem na
výsledku předmětného řízení. Co se týká subjektivních hledisek poměru k věci, tyto
nebyly rovněž shledány. Navíc je nutno podotknout, že žalobkyně žádné, na základě nichž
by nestrannost tohoto pracovníka ve výše uvedeném smyslu mohla být zpochybněna, ani
netvrdila. Krajský soud tedy vyloučení předmětného pracovníka pro jeho poměr k věci
nesprávně dovodil pouze z objektivní skutečnosti, že se podílel na některých úkonech
provedených v rámci následné kontroly, aniž by se zároveň zabýval subjektivním vztahem
Ing. Š. k projednávané věci.
Odkázal-li pak krajský soud na podporu svého závěru na rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze ze dne 28. 11. 1997, č. j. 5 A 27/1995 - 29, potom Nejvyššímu správnímu
soudu nezbývá než konstatovat, že názor v citovaném rozsudku uvedený nelze aplikovat
v nyní posuzovaném případě, neboť se týká skutkově odlišné věci. Uvedený rozsudek
totiž dopadá na případy specializované kontrolní činnosti, nikoli na obecné správní řízení.
Závěry uvedené v tomto rozhodnutí proto nelze analogicky vztahovat na obecné správní
řízení ani na řízení daňové, resp. celní. Ke stejnému závěru pak dosp ěl Nejvyšší správní
soud rovněž ve vztahu k odkazu stěžovatele na usnesení Ústavního soudu ze dne
19. 9. 2000, sp. zn. II. ÚS 113/98. Rovněž v tomto případě se jedná o odlišnou situaci,
v níž byla prováděna kontrola podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní k ontrole, ve znění
pozdějších předpisů.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná, a proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle §110 odst. 3 s. ř. s.
je krajský soud v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem ve zrušovacím rozsudku. O věci soud rozhodl bez jednání postupem podle §109
odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
V novém řízení krajský soud v souladu s §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne rovněž
o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu