ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.165.2012:29
sp. zn. 1 As 165/2012 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce Dr. Ing. S. M.,
proti žalovanému Městskému státnímu zastupitelství v Praze, se sídlem nám. 14. října 9, 150
00 Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2010, č. j. 3 KZN 1326/2010, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012, č. j. 7 A
45/2011 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce vede podle svých tvrzení od roku 1992 u Obvodního soudu v Praze 5
pod sp. zn. 4 C 48/95 soudní spor se svým bratrem o vypořádání dědictví po zemřelé matce.
V srpnu 2010 bylo v dané věci projednáváno dovolání žalobce u Nejvyššího soudu v Brně,
kde žalobce opakovaně nahlížel do spisu. Zjistil přitom, že v soudním spisu chybí řada
dokumentů, které prokazují, že mu byl v roce 1971 povolen trvalý pobyt ve Spolkové republice
Německo, a proto nemohlo vstoupit v platnost renunciační prohlášení (přenechání věcí
ve vlastnictví žalobce v době vystěhování co ciziny státu jako věcí opuštěných – pozn. Nejvyššího
správního soudu). Renunciační prohlášení podepsal dle tvrzení žalobce jeho bratr.
[2] Na základě těchto zjištění podal žalobce trestní oznámení u Městského státního
zastupitelství v Brně na neznámého pachatele pro spáchání trestných činu poškozování cizích
práv a zneužití pravomoci úřední osoby. Městské státní zastupitelství v Brně postoupilo věc
Obvodnímu státnímu zastupitelství v Praze 5, které žalobce dne 25. 8. 2010
pod č. j. ZN 410/2010 – 6 vyrozumělo, že ve věci neshledalo podezření ze spáchání trestného
činu. Podání je svým obsahem stížností na postup soudu v konkrétní věci, a proto bylo
postoupeno k využití Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Žalobce s tímto způsobem vyřízení věci
nesouhlasil a domáhal se řádného vyšetření věci. Nadřízené Městské státní zastupitelství v Praze
posoudilo žalobcův nesouhlas jako podnět k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona
č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Ve vyrozumění ze dne 8. 11. 2010,
č. j. 3 KZN 1326/2010 – 9, však žalobci sdělilo, že v postupu Obvodního státního zastupitelství
pro Prahu 5 neshledalo žádné pochybení a podnět žalobce odložilo.
[3] Proti vyrozuměním obou státních zastupitelství podal žalobce správní žalobu podle §65
a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) k Městskému soudu v Praze
a požádal o ustanovení advokáta pro toto řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne
11. 9. 2012, č. j. 7 A 45/2011 – 43, výrokem I návrh žalobce na ustanovení advokáta zamítl,
výrokem II žalobu odmítl a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
[4] V odůvodnění městský soud uvedl, že žalobce nesplňuje podmínky pro ustanovení
zástupce, neboť jeho návrh nemůže být zjevně úspěšný ve smyslu §35 odst. 8 ve spojení s §36
odst. 3 s. ř. s. Rozhodnutí žalovaného totiž není rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy
orgánem moci výkonné ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Zákon o státním zastupitelství
nezakládá možnost státního zastupitelství rozhodovat ve správním řízení o právech
a povinnostech fyzických a právnických osob. Žalovaný i Obvodní státní zastupitelství
pro Prahu 5 vystupovaly v projednávaném případě jako orgány činné v trestním řízení. Pravomoc
přezkoumávat zákonnost úkonů orgánů činných v trestním řízení však není soudům ve správním
soudnictví dle s. ř. s. svěřena. Žaloba je proto zjevně neúspěšná. Ze shodných důvodů pak
městský soud žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro neodstranitelný nedostatek
podmínek řízení.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Proti výroku I a II usnesení městského soudu podal žalobce včasnou kasační stížnost.
Žalobce namítal, že městský soud nesplnil jeho požadavek na osobní (patrně ústní – pozn.
soudu) projednání věci a ani o tomto požadavku nijak nerozhodl. Dále žalobce poukázal na
sdělení předsedy soudu (správně patrně „předsedy senátu“ – pozn. Nejvyššího správního soudu)
o předání věci specializovanému senátu. Pokud se městský soud napadeným usnesením prohlásil
za nepříslušný, měl věc předat specializovanému senátu a soudu. V doplnění kasační stížnosti se
žalobce podivuje nad tím, proč byla věc opakovaně přidělována senátu 7A, když byla předtím
přidělena Mgr. Sklenářovi, a proč byla následně přidělena dr. Řehákové a senátu 9A. Dále se táže,
proč věc nebyla pro zahájení komunikace se žalovanou předána specializovanému soudu/senátu,
a navrhuje, aby bylo řízení dovedeno k úspěšnému konci.
[6] Žalobce požádal Nejvyšší správní soud o osvobození od soudních poplatků
a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Svoji žádost doložil vyplněným
formulářem o svých osobních, majetkových a výdělkových poměrech, potvrzením České správy
sociálního zabezpečení o výši vypláceného starobního důchodu a potvrzením Úřadu práce
o vyplácení příspěvku na živobytí.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že orgány státního zastupitelství
nejsou správními orgány, jejichž rozhodnutí nebo písemnosti by podléhaly přezkumu správního
soudu. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl s tím, že mu v souvislosti
s tímto řízením nevznikly žádné náklady.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost byla podána včas a osobou
oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost.
[9] Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku ani zastoupení žalobce
advokátem podle §105 odst. 2 s. ř. s., neboť žalobce výslovně napadá též výrok usnesení
městského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce. Nesplnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení (§35
odst. 8 s. ř. s.). Trvání na zastoupení žalobce advokátem a zaplacení soudního poplatku by
v projednávané věci nutně znamenalo pouze řetězení řešeného problému a ve svém důsledku
by popíralo smysl samotného řízení o tomto typu kasační stížnosti (shodně např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 – 41, publikovaný pod
č. 486/2005 Sb. NSS, ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37, nebo ze dne 24. 8. 2011,
č. j. 4 Azs 22/2011 – 46). Ačkoliv žalobce v kasační stížnosti neuvedl výslovně její petit,
je z jejího kontextu zřejmé, že se domáhá zrušení usnesení městského soudu.
[10] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] K námitce, že napadené usnesení městského soudu bylo vydáno bez jednání, ačkoliv
žalobce s rozhodnutím bez jednání nesouhlasil, Nejvyšší správní soud odkazuje na obecnou
zásadu prostupující napříč všemi procesními odvětvími, podle níž jednání soudu je určeno
k projednání a rozhodnutí věci samé. Tato zásada má konkrétní odraz i v ustanoveních §49
odst. 1, §51 odst. 1 ve vazbě na §53 odst. 1 s. ř. s. Jestliže tedy v projednávané věci bylo
napadeno usnesení městského soudu, kterým byla odmítnuta žaloba z procesních důvodů
(tzn. soud nerozhodoval ve věci samé), nelze v nenařízení jednání soudem spatřovat tvrzenou
nezákonnost. Smyslem jednání před soudem je totiž především dokazování a v jeho rámci má být
věc úplně, spravedlivě a bez průtahů projednána a také rozhodnuta. Tento smysl soudního
jednání však zjevně není dán tam, kde podaný návrh procesně neobstojí a soud jej odmítne pro
chybějící podmínky řízení, aniž by musel o těchto rozhodných skutečnostech vést dokazování.
Tato námitka proto není důvodná.
[13] K druhé kasační námitce týkající se přidělování věci specializovanému senátu a předání
věci příslušnému soudu, Nejvyšší správní soud poznamenává, že jde spíše o neporozumění
žalobce systému přidělování a vyřizování věcí před správními soudy. Pojem „specializovaný
senát“ zavádí §31 odst. 1 s. ř. s. s tím, že ve věcech správního soudnictví rozhodují krajské soudy
právě v těchto specializovaných senátech (tj. složených ze soudců specializovaných
na problematiku správního práva). Těmto senátům (a v jejich rámci soudcům) jsou pak
přidělovány věci spadající do pravomoci správního soudnictví, a to na základě pravidel
obsažených v rozvrhu práce, který pro každý rok vydává předseda příslušného krajského
(městského) soudu na základě §41 a 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících
a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
[14] V nyní projednávané věci byla žalobcova žaloba na základě rozvrhu práce vydaného pro
rok 2011 přidělena k vyřízení specializovanému senátu Městského soudu v Praze 7A a v jeho
rámci soudci zpravodaji Mgr. Sklenářovi. Jelikož v nově vydaném rozvrhu práce pro rok 2012
došlo ke změnám v přidělování věcí, byla žalobcova věc nově přidělena specializovanému senátu
městského soudu 9A a v jeho rámci soudkyni zpravodajce JUDr. Řehákové. O těchto
skutečnostech byl žalobce městským soudem řádně zpraven. Nejvyšší správní soud proto
nenalezl ničeho, co by nasvědčovalo nezákonnému postupu městského soudu. Pokud byl žalobce
o přidělení věci informován opakovaně, nelze takovou nadbytečnou informaci považovat za vadu
řízení způsobující nezákonnost napadeného usnesení městského soudu. Jestliže následně městský
soud žalobu odmítl pro nedostatek pravomoci správních soudů rozhodovat v této věci, neexistuje
žádný specializovaný senát správního soudu, kterému by věc mohla být předána. U žádného
specializovaného senátu krajského soudu rozhodujícího ve věcech správního soudnictví totiž
v takovém případě nejsou splněny podmínky řízení pro projednání a rozhodnutí žalobcovy věci.
Ani tyto kasační námitky žalobce proto nejsou důvodné.
[15] Ačkoliv žalobce v kasační stížnosti výslovně nenapadal samotné meritum věci,
tj. proč byla žaloba městským soudem odmítnuta, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné
se k této otázce nad rámec důvodů vymezených kasační stížností vyjádřit, aby podpořil
přesvědčivost napadeného usnesení městského soudu. Ten totiž posoudil žalobu podanou
žalobcem zcela v intencích zákonné úpravy a v souladu s ustálenou judikaturou. Nejvyšší správní
soud se k možnostem přezkumu úkonů (rozhodnutí, vyrozumění apod.) státních zastupitelství
opakovaně vyjadřoval a vždy dospěl k závěru, že tyto úkony není možné napadat žalobou před
správními soudy podle §65 a násl. s. ř. s. (srov. zejména rozsudek ze dne 27. 10. 2005,
č. j. 6 As 58/2004 – 45, publikovaný pod č. 1407/2007 Sb. NSS, nebo městským soudem
citovaný rozsudek ze dne 14. 3. 2012, č. j. 6 Aps 1/2012 – 13).
[16] Soudy ve správním soudnictví totiž rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným
v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku,
jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno
rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (§4
odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), dále o ochraně proti nečinnosti správního orgánu, o ochraně
před nezákonným zásahem správního orgánu, kompetenčních žalobách (§4 odst. 1 písm. b/ až
d/ s. ř. s.) a ve věcech volebních, politických stran a politických hnutí (§4 odst. 2 s. ř. s.).
[17] Činnost veřejné správy vykonávají subjekty k tomu oprávněné na základě zákona. Správní
akty jsou jednostranné správní úkony, které v jednotlivých případech autoritativně řeší právní
poměry určitých adresátů. Jsou výrazem vrchnostenské správy. Právní význam správního aktu
spočívá v tom, že je bezprostředně zaměřen na vyvolání právních účinků, spočívajících ve vzniku,
změně nebo zániku a nebo v autoritativním potvrzení vztahu správního práva.
[18] Státní zastupitelství však není takovým orgánem, který by mohl rozhodovat ve správním
řízení o právech a povinnostech fyzických či právnických osob. Působnost státního zastupitelství
je vymezena v části druhé zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném znění.
Podle §4 a §5 uvedeného zákona státní zastupitelství podává jménem státu obžalobu v trestním
řízení a plní povinnosti, které mu v souvislosti s tím trestní řád ukládá, dále je oprávněno podat
návrh na zahájení občanského soudního řízení jen v případech, které stanoví zákon. Další
působnost stanoví v trestním řízení trestní řád a v občanskoprávním řízení občanský soudní řád.
[19] Tento zákon tedy vůbec nepředpokládá, že by státní zastupitelství jakkoliv rozhodovalo
podle předpisů ve správním řízení, tedy v žádném případě není založena pravomoc ve správním
řízení rozhodovat o právech a povinnostech. Ani z Ústavy České republiky nelze dovozovat
charakter státního zastupitelství jako orgánu správního, neboť i článek 79 výslovně uvádí právní
poměry ministerstva a jiných správních úřadů na rozdíl od článku 80, který se zabývá další
institucí, a to státním zastupitelstvím. Přestože státní zastupitelství je v Ústavě zařazeno k moci
výkonné, nejedná se o vykonavatele veřejné správy ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť
při výkonu své působnosti vystupuje jako nezávislý a nestranný státní orgán. Jedná se o zvláštní
druh státního orgánu, který se od správních úřadů odlišuje druhem činnosti, tj. zastupování
veřejné žaloby, odlišnost je možno dále odvodit z jeho nezávislosti.
[20] Konkrétně v projednávané věci bylo vyrozumění žalovaného úkonem státního
zastupitelství v rámci dohledu ve smyslu §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním
zastupitelství. Podle §12c zákona o státním zastupitelství je dohled výkonem oprávnění
stanovených tímto zákonem k zajištění řídících a kontrolních vztahů mezi různými stupni
státních zastupitelství a uvnitř jednotlivých státních zastupitelství při výkonu působnosti státního
zastupitelství. Z této právní úpravy je zjevné, že při výkonu dohledu státní zastupitelství
nerozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy,
neboť výkon dohledu ani nesměřuje „navenek“ mimo soustavu státních zastupitelství.
Proto je třeba dovodit, že státní zastupitelství při výkonu dohledu ani nejedná jako správní orgán
ve smyslu legislativní zkratky uvedené v §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Přitom podle §65 odst. 1
s. ř. s. může žalobu proti správnímu rozhodnutí podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního
orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (správní
rozhodnutí). Je tedy zjevné, že žalobcova žaloba nesměřovala proti správnímu rozhodnutí
správního orgánu ve smyslu s. ř. s., a nemůže tak být úspěšná, neboť soudy ve správním
soudnictví nemají pravomoc o ní rozhodovat. Městský soud proto rozhodl správně, když žalobu
usnesením odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Žalobce tedy se svými námitkami neuspěl; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného usnesení z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[22] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak
v řízení o kasační stížnosti žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2012
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu