ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.93.2009:312
sp. zn. 1 As 93/2009 - 312
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: T. H., zastoupen
Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Štěpánská 57, Praha 1, proti žalovanému: Úřad
pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
předsedy žalovaného ze dne 23. 4. 2008, zn. PRÁV-1589/08-5, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2008, čj. 9 Ca 248/2008 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Dne 22. 8. 2007 sepsal příslušník Policie ČR při dopravní kontrole žalobce formulář
Oznámení o přestupku. Do políčka předtištěného na formuláři vyplnil rodné číslo žalobce,
a to i přes žalobcův výslovný nesouhlas. Žalobce sepsal proti tomuto postupu stížnost ihned
na místě, a to na druhou stranu formuláře. Druhou stížnost, adresovanou Policii ČR, Správě
hlavního města Prahy, podal žalobce dne 9. 11. 2007. V ní upozornil na neoprávněné nakládání
s osobními údaji, nevyřízení prvotní stížnosti a znovu žádal, aby byl vyrozuměn o způsobu
vyřízení stížnosti. Dne 12. 11. 2007 se žalobce obrátil na žalovaného s podáním ve věci
zpracování osobních údajů Policií ČR.
[2] Žalovaný vyhodnotil podání jako dva samostatné návrhy. Prvním návrhem byl podnět
k zahájení správního řízení o uložení sankce podle §45 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně
osobních údajů, a §17e zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech,
za neoprávněné využívání rodného čísla žalobce v souvislosti s popsanou událostí. Tento návrh
vyřídil žalovaný úředním záznamem ze dne 5. 12. 2007, v němž uvedl, že neshledal důvody pro
zahájení řízení z moci úřední. O tom vyrozuměl žalobce přípisem ze dne 5. 12. 2007,
zn. SPR-6535/07-3.
[3] Druhým návrhem byl návrh na zahájení správního řízení dle §21 odst. 3 a 4 zákona
o ochraně osobních údajů, v němž měla být Policii ČR nebo Ministerstvu vnitra uložena
povinnost zlikvidovat údaje o rodném čísle žalobce na všech nosičích informací týkajících se dané
události. Tento návrh žalovaný usnesením ze dne 26. 11. 2007, zn. SPR-6443/07-2, odložil
dle §43 odst. 1 písm. b) správního řádu, neboť k jeho vyřízení není věcně příslušný žádný
správní orgán. Žalovaný v usnesení uvedl, že podání, jímž se subjekt údajů obrací na žalovaného,
je vždy jen podnětem k uplatnění dozorových pravomocí dle §29 odst. 1 písm. a),
příp. podnětem k zahájení správního řízení o správním deliktu či dle §17 zákona o ochraně
osobních údajů. Z §21 odst. 3 a 4 zákona o ochraně osobních údajů nevyplývá pravomoc
žalovaného vést řízení, kterým by mohla být správci či zpracovateli osobních údajů uložena
povinnost v souvislosti se zpracováním osobních údajů. Takovou povinnost lze uložit pouze jako
nápravné opatření dle §40 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů.
[4] Rozklad žalobce směřující proti usnesení o odložení věci byl předsedou žalovaného
zamítnut. Předseda žalovaného ve svém rozhodnutí, které je blíže označeno v záhlaví rozsudku,
potvrdil správnost závěrů žalovaného. Dle předsedy žalovaného lze ukládat správci
či zpracovateli osobních údajů povinnosti ve vztahu ke zpracování osobních údajů jen v rámci
opatření k nápravě dle §40 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, a to na základě závěrů
kontroly provedené u této osoby. Právo subjektu údajů obrátit se na žalovaného se svým
podezřením na nezákonné zpracování údajů nezakládá povinnost žalovaného zahájit správní
či jiné řízení, ale toliko povinnost došlé podání dle jeho obsahu posoudit a vyhodnotit,
zda opodstatňuje uplatnit některou z pravomocí žalovaného a zahájit příslušné řízení.
O zvoleném postupu a výsledcích vyrozumí žalovaný osobu, která podala podnět.
[5] Žalobce podal dne 3. 7. 2008 žalobu proti rozhodnutí předsedy žalovaného, v níž zároveň
požádal o osvobození od soudních poplatků. Dne 22. 7. 2008 doplnil žalobce žalobu
o podrobnou právní argumentaci. Městský soud žalobu usnesením ze dne 19. 11. 2008 odmítl,
aniž by rozhodl o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění usnesení
uvedl, že jednou z nezbytných obsahových náležitostí žaloby je uvedení alespoň jednoho
žalobního bodu, a to ve lhůtě pro podání žaloby. Žalobní body byly žalobcem formulovány
až po uplynutí této lhůty, a proto k nim nemohl soud přihlédnout. Absence jakýchkoliv žalobních
bodů představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, který nemůže být zhojen ani
následným doplněním žaloby ze dne 22. 7. 2008. Soud proto žalobu odmítl dle §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti a vyjádřeních žalobce
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení městského soudu včasnou kasační
stížnost z důvodu dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatel upozornil, že spolu se žalobou
podal žádost o osvobození od soudních poplatků, na niž poukázal i v doplnění žaloby. O této
žádosti však nebylo nikdy nijak rozhodnuto. Přitom dle §35 odst. 8 s. ř. s. neběží lhůta stanovená
pro podání návrhu na zahájení řízení od podání žádosti o osvobození od soudních poplatků
až do právní moci rozhodnutí o této žádosti. Lhůta pro podání žaloby dosud z tohoto důvodu
neuplynula. Nic tak nebránilo městskému soudu, aby vyzval stěžovatele k odstranění nedostatku
žaloby dle §37 odst. 5 s. ř. s. Ostatně v důsledku doplnění žaloby již nebylo této výzvy zapotřebí.
Městský soud měl přihlédnout k doplnění žaloby, které bylo učiněno ve lhůtě pro podání žaloby.
Na závěr stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení jako nezákonné zrušil.
[7] V dalších podáních (ze dne 31. 12. 2010, 26. 1. 2011, 20. 5. 2011 a 14. 8. 2012)
se stěžovatel obšírně vyjádřil k otázce výkladu §21 odst. 3 a 4 zákona o ochraně osobních údajů.
Jeho stanovisko lze shrnout tak, že podáním, kterým se subjekt osobních údajů obrací
na žalovaného s žádostí o sjednání nápravy ve věci neoprávněného nakládání s osobními údaji
třetími osobami (zpracovateli či správci osobních údajů), se zahajuje správní řízení. Žalovaný
je tedy povinen podání projednat a rozhodnout o něm. Na podporu svého tvrzení stěžovatel
poukázal zejména na rozsudek NSS ze dne 16. 12. 2008, čj. 2 Ans 8/2008 – 52, a dále na směrnici
Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES. Dále namítal, a to i ve svém posledním vyjádření
ze dne 19. 11. 2012, že odklonem od dosavadní judikatury reprezentované právě rozsudkem NSS
čj. 2 Ans 8/2008 – 52 dojde k porušení legitimního očekávání a důvěry v právo. Zdůraznil,
že nejsou splněny materiální podmínky pro odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Stěžovatel
opakovaně navrhl, aby soud předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení §21 zákona o ochraně
osobních údajů, ve znění zákona č. 439/2004 Sb., účinného do 31. 12. 2011.
III.
Vyjádření žalovaného
[8] Žalovaný se ve svém vyjádření ze dne 12. 10. 2009 (správně zřejmě 12. 11. 2009 –
pozn. NSS) vyjádřil k průběhu správního řízení. Zdůraznil, že po rozsáhlé novele zákona
o ochraně osobních údajů provedené zákonem č. 439/2004 Sb. jsou všechna řízení vedená
žalovaným zahajována zásadně z moci úřední. Stěžovatel nebyl poškozen na svých právech
hmotných ani procesních, neboť žalovaný posoudil jeho podání dle obsahu a řádně jej vyřídil.
Podání stěžovatele bylo jedním z důvodů, proč žalovaný zařadil do kontrolního plánu pro rok
2008 kontrolu zpracování osobních údajů Policií ČR a Ministerstvem vnitra. Žalovaný zcela
podporuje názor městského soudu, že podání žaloby bez náležitého odůvodnění v samém závěru
zákonné lhůty, navíc s vědomím nedostatečnosti takového podání, je nutno považovat
za nepřípustné obcházení zákona. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
[9] V podáních ze dne 14. 1. 2011 a 3. 2. 2012 se žalovaný rozsáhle vyjádřil k výkladu §21
zákona o ochraně osobních údajů. Dle jeho názoru nezakládá toto ustanovení žalovanému
pravomoc vést řízení o žádostech subjektů osobních údajů. Žádosti jsou toliko podněty pro
uplatnění dozorové pravomoci, kterou žalovaný vykonává z moci úřední.
IV.
Dosavadní průběh řízení před Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud již jednou o kasační stížnosti žalobce rozhodl, a to rozsudkem
ze dne 16. 3. 2010, čj. 1 As 93/2009 – 121. Rozsudek však byl zrušen nálezem Ústavního soudu
ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 1783/10, a to pro porušení základního práva na zákonného
soudce tím, že se právní názor uvedený v rozsudku dostal do rozporu s předešlou judikaturou
zdejšího soudu. Následně senát, jemuž byla věc na základě rozvrhu práce přidělena k projednání,
postoupil věc rozšířenému senátu k posouzení otázky výkladu §21 odst. 3 i 4 zákona o osobních
údajích. Rozšířený senát rozhodl o předložených otázkách usnesením ze dne 4. 9. 2012,
čj. 1 As 93/2009 – 273, a věc vrátil k projednání a rozhodnutí předkládajícímu senátu.
V.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud předesílá, že usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby lze
napadnout jen z důvodu nezákonnosti tohoto rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., viz
např. rozsudek ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004 - 98, všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou
přístupná na www.nssoud.cz]. Nezákonnost rozhodnutí může spočívat též v chybném posouzení
právní otázky, zda je důvod pro odmítnutí žaloby dán (viz rozsudek NSS ze dne 6. 12. 2005,
čj. 6 As 4/2004 – 53). V dané věci jde o posouzení otázky, zda stěžovatel doplnil žalobu
o žalobní body ve lhůtě pro podání žaloby.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda vada žaloby spočívající v absenci
žalobních bodů byla stěžovatelem odstraněna před uplynutím lhůty pro podání žaloby (V.A.).
Poté se zabýval otázkou, zda rozhodnutí předsedy žalovaného podléhá soudnímu přezkumu
(V.B.).
V.A.
Odstranění vady žaloby před uplynutím lhůty pro podání žaloby
[14] Žaloba musí obsahovat mimo jiné žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Rozšířit žalobu o další žalobní body lze jen ve lhůtě
pro podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.). Dle §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců
poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno. Požádá-li žalobce o osvobození od soudních
poplatků, neběží po dobu od podání takové žádosti do právní moci rozhodnutí o ní lhůta
stanovená pro podání žaloby (§35 odst. 8 s. ř. s.). Zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze
prominout (§72 odst. 4 s. ř. s.).
[15] Ze správního spisu vyplývá, že rozhodnutí předsedy žalovaného bylo doručeno
stěžovateli dne 7. 5. 2008 (viz doručenka na č. l. 10 spisu zn. PRÁV-1589/08). Žaloba podaná
osobně u městského soudu dne 3. 7. 2008 neobsahuje žádný žalobní bod, a to ani v náznaku.
Žalobní body stěžovatel uvedl až v doplnění žaloby podaném osobně u městského soudu dne
22. 7. 2008. Již dne 3. 7. 2008 požádal stěžovatel o osvobození od soudních poplatků, o jeho
žádosti nebylo nikdy rozhodnuto.
[16] Z těchto skutečností je tedy zcela zřejmé, že stěžovatel podal žalobu včas. Okamžikem
podání žaloby přestala běžet dvouměsíční lhůta pro podání žaloby, jelikož její součástí byla
i žádost o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel formuloval žalobní body dne 22. 7. 2008
v doplnění žaloby, které bylo soudu doručeno v době, kdy lhůta pro podání žaloby stále ještě
neběžela, neboť nebylo rozhodnuto o žádosti o osvobození od soudních poplatků. Žaloba
se stala perfektní, a tedy projednatelnou, dříve, než uplynula lhůta pro podání žaloby. Je třeba
odmítnout náznaky a spekulace městského soudu v předkládací zprávě a žalovaného ve vyjádření
ke kasační stížnosti, že stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků s cílem prodloužit
si faktickou lhůtu k podání žaloby. Ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. je normou kogentní. Nejvyšší
správní soud připouští, že prostřednictvím její aplikace dochází k prodloužení zákonem striktně
stanovené dvouměsíční lhůty k podání žaloby. K tomu je nutno ovšem dodat, že žádosti
o osvobození od soudních poplatků musí být projednány přednostně (§56 odst. 1 s. ř. s.,
ve znění účinném do 31. 12. 2011). Bylo tedy povinností městského soudu rozhodnout o žádosti
o osvobození od soudních poplatků bez zbytečného odkladu, a minimalizovat tak dobu, o níž je
lhůta pro podání žaloby fakticky prodloužena. Samozřejmě i v případě této právní normy přichází
teoreticky v úvahu její zneužití, popř. obcházení, které by nepožívalo právní ochrany. Zneužití
práva či obcházení zákona by však muselo být v řízení před soudem jednoznačně prokázáno.
[17] V daném případě městský soud existenci §35 odst. 8 s. ř. s. zcela pominul, o žádosti
o osvobození od soudních poplatků vůbec nerozhodl. Městský soud v odůvodnění svého
usnesení žádnou úvahu o zneužití práva či obcházení zákona v souvislosti s podáním žádosti
o osvobození od soudních poplatků neuvedl.
[18] Nejvyšší správní soud shrnuje, že žaloba byla doplněna o žalobní body před uplynutím
lhůty k podání žaloby a v tomto ohledu nic nebránilo jejímu projednání. Nebylo možno
ji odmítnout dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
V.B.
Právní povaha rozhodnutí žalovaného
[19] Soud se nicméně musel zabývat rovněž otázkou, zda není dán některý z dalších důvodů,
pro nějž by musela být žaloba odmítnuta. Pokud by tomu tak bylo, musel by zdejší soud kasační
stížnost zamítnout, neboť pouhá mýlka městského soudu v důvodu odmítnutí nezakládá důvod
pro kasaci odmítavého usnesení (viz rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 Ans 9/2008 – 265,
též rozsudek ze dne 3. 2. 2010, čj. 1 As 78/2009 – 76). Takový postup je ústavně konformní,
pokud bylo účastníkům řízení umožněno vyjádřit se k rozhodným právním otázkám, a nejde tak
o rozhodnutí překvapivé (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 1783/10).
[20] Zákon o ochraně osobních údajů svěřuje žalovanému pravomoc provádět dozor
nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem (např. formou kontroly), projednávat
přestupky a jiné správní delikty a udělovat pokuty dle tohoto zákona. Žalovaný je povinen
přijímat podněty a stížnosti jednotlivců a informovat je o jejich vyřízení (§29 odst. 1).
[21] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2007, čj. 8 Ans 4/2006 – 68, z ustanovení
§21 zákona o ochraně osobních údajů, ve znění účinném do 25. 7. 2004, dovodil, že podáním
žádosti o zajištění opatření k nápravě se zahajuje správní řízení, které musí být ukončeno vydáním
rozhodnutí. V rozsudcích ze dne 16. 12. 2008, čj. 2 Ans 8/2008 – 52, čj. 2 Ans 9/2008 – 55
a čj. 2 Ans 10/2008 – 54, Nejvyšší správní soud učinil závěr, že na právě uvedeném právním
názoru nic nezměnila ani novelizace §21 zákona o ochraně osobních údajů provedená zákonem
č. 439/2004 Sb., účinným od 26. 7. 2004.
[22] První senát Nejvyššího správního soudu, jemuž byla tato věc přidělena k projednání,
se však s názorem druhého senátu neztotožnil a věc postoupil rozšířenému senátu. Stěžovateli,
stejně jako žalovanému, bylo umožněno, aby se k předložené právní otázce vyjádřili, a přesvědčili
tak rozšířený senát o správnosti svého výkladu. Stěžovatel svého práva vyjádřit se k věci využil
a předložil rozšířenému senátu dvě obsáhlá vyjádření (ze dne 20. 5. 2011 a 14. 8. 2012), přičemž
ke sporné právní otázce se vyjádřil již v podání ze dne 26. 1. 2011 a v řízení před městským
soudem v doplnění žaloby ze dne 22. 7. 2008. Rozšířený senát v usnesení čj. 1 As 93/2009 – 273
oslyšel argumentaci stěžovatele a ztotožnil se s právním názorem prvního senátu. Formuloval
následující právní názor:
I. Podání učiněné podle §21 odst. 3 i odst. 4 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně
osobních údajů, ve znění zákona č. 439/2004 Sb., jímž subjekt osobních údajů žádá
Úřad pro ochranu osobních údajů o uložení opatření k nápravě zpracovateli či
správci osobních údajů, je toliko podnětem k uplatnění dozorčího práva Úřadu.
II. Na výkon dozoru nemá podatel subjektivní právo.
III. Informace Úřadu pro ochranu osobních údajů o způsobu vyřízení uvedeného
podnětu není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., ale toliko sdělením úřadu.
[23] Usnesení rozšířeného senátu bylo účastníkům řízení doručeno, takže není třeba v tomto
rozsudku opakovat argumentaci rozšířeného senátu a postačí odkázat účastníky na odůvodnění
usnesení rozšířeného senátu.
[24] Návrhem stěžovatele na přerušení řízení o kasační stížnosti a předložení návrhu
na zrušení §21 zákona o ochraně osobních údajů Ústavnímu soudu se zabýval rozšířený senát
zejména v části IV.2 usnesení čj. 1 As 93/2009 – 273. Vyvrátil tezi stěžovatele, že právní úprava
je nepřehledná a rozporná, čímž stěžovatel zdůvodňoval svůj návrh na předložení věci
Ústavnímu soudu, a vysvětlil, že případná nejednoznačnost zákona je odstranitelná výkladem
právních norem v jejich celkovém kontextu. Stejně tak se rozšířený senát zabýval tím, zda jsou
splněny formální a materiální podmínky změny dosavadní judikatury (viz zejména část IV.1 a bod
78 usnesení).
[25] Rozhodnutím rozšířeného senátu je první senát při projednávání kasační stížnosti vázán
a v tomto řízení již není žádný prostor pro polemiku s právním názorem zaujatým rozšířeným
senátem. Účastníkům řízení byl poskytnut dostatečný prostor k výměně stanovisek před
rozhodnutím rozšířeného senátu, čímž bylo učiněno za dost požadavku kontradiktornosti
soudního řízení.
[26] Z výše uvedeného tedy vyplývá, že zákon o ochraně osobních údajů, ve znění zákona
č. 439/2004 Sb., nezakládá stěžovateli veřejné subjektivní právo na výkon dozoru. Podání
stěžovatele je třeba považovat pouze za podnět k provedení kontroly a poté eventuálně k uložení
nápravných opatření dle §40 zákona o ochraně osobních údajů. Žalovaný se podnětem
stěžovatele zabýval a o svých zjištěních ho v souladu s §29 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně
osobních údajů informoval. Bylo by jistě možné polemizovat, zda mohl žalovaný postupovat dle
§43 odst. 1 písm. b) správního řádu a věc usnesením odložit, či zda měl postupovat dle §42
správního řádu a pouhým přípisem sdělit stěžovateli, že neshledal důvody pro zahájení řízení
z moci úřední. Podání stěžovatele se totiž týká věci, která patří do věcné působnosti žalovaného
(§2 odst. 2 a §29 zákona o ochraně osobních údajů). To však nic nemění na tom,
že stěžovatelovo podání bylo pouze podnětem k provedení kontroly žalovaným a zahájení řízení
o uložení nápravných opatření. Usnesením o odložení věci sdělil žalovaný stěžovateli, že jeho
podání nemá za následek zahájení správního řízení ve smyslu §44 správního řádu a že nehodlá
zahájit řízení ani z moci úřední.
[27] Soud si je vědom toho, že aktem, který stěžovatel napadl, je z formálního hlediska
rozhodnutí o odložení věci dle §43 odst. 1 písm. b) správního řádu. Tento typ rozhodnutí
podléhá soudnímu přezkumu, pokud se týká subjektivních práv žalobce v tom smyslu, že by
mohla být založena, měněna, rušena či závazně určena, pokud by správní orgán rozhodl
v souladu s žádostí žalobce (rozsudek NSS ze dne 18. 3. 2010, čj. 3 Ads 128/2009 – 71). Jak však
soud uvedl již výše, rozhodnutí žalovaného není po stránce obsahové rozhodnutím dle §43
odst. 1 písm. b) správního řádu, nýbrž sdělením dle §42 správního řádu, jímž žalovaný zpravil
stěžovatele o tom, že jeho podání nemá za následek zahájení správního řízení ve smyslu §44
správního řádu a že neshledal důvody pro zahájení řízení z moci úřední. Žalovaný napadeným
rozhodnutím splnil svoji povinnost dle §29 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů
a §42 správního řádu, tj. informoval subjekt údajů o vyřízení jeho podnětu. Žalobou napadené
rozhodnutí předsedy žalovaného nenaplňuje materiální znaky rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s.,
neboť se jím nezakládají, nemění ani neruší práva či povinnosti, ani se závazně neurčuje, že osoba
určitá práva má či nemá. Jestliže podání stěžovatele, k němuž se žalobou napadené rozhodnutí
upíná, bylo pouze podnětem k zahájení řízení z moci úřední a samo žádné správní řízení
nezahájilo, nemůže být stěžovatel tímto rozhodnutím dotčen ve své právní sféře. Je přitom
nerozhodné, že napadený úkon žalovaného má formu rozhodnutí.
[28] Na podporu výše uvedeného závěru lze odkázat na právní názor vyjádřený v rozsudku
NSS ze dne 8. 7. 2009, čj. 3 Ans 1/2009 – 58: „[P]odatelé podnětu k zahájení řízení z moci úřední
se nemohou domoci zahájení řízení a následného vydání rozhodnutí ani pomocí jiných zákonných institutů
než je opatření proti nečinnosti, a to z toho důvodu, že jim na základě ustanovení §42 správního řádu ani jiného
ustanovení tohoto zákona žádné takové právo nevzniká. Toto ustanovení totiž ukládá správnímu orgánu
pouze povinnost podnět v zákonné lhůtě vyřídit a podatele o tom informovat, nelze z něj však
dovodit právo na vyhovění podnětu a tomu odpovídající vynutitelnou povinnost správního
orgánu řízení zahájit. Je tomu tak především proto, že možnost zahájit správní řízení z moci úřední slouží
prvořadě k tomu, aby ve veřejném zájmu byla určitá věc správním orgánem autoritativně vyřešena,
resp. rozhodnuta a nikoliv k realizaci individuálních veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob.
Dalším důvodem nepochybně je i skutečnost, že podnět k zahájení řízení z moci úřední může podat kdokoliv,
tedy i ten, o jehož právech či povinnostech by nebylo v řízení jednáno a jehož práv či povinností by se výsledné
rozhodnutí správního orgánu nijak nedotklo. Takový podatel by tedy nebyl účastníkem tohoto řízení a nebylo
by tudíž ani účelné mu právě jen pro tuto fázi řízení přiznávat nějaká procesní práva. V souhrnu zde tedy není
dán legitimní zájem na tom, aby zahájení správního řízení z moci úřední bylo vynutitelné na základě pouhého
podnětu a není zde proto ani důvodu podatelům podnětu poskytovat soudní ochranu.“ (zvýraznění doplněno;
shodně rozsudek NSS ze dne 19. 8. 2009, čj. 8 Ans 6/2009 – 83, ohledně podnětu k zahájení
řízení pro porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže; též rozsudek ze dne 13. 8. 2009,
čj. 9 As 57/2008 – 35, k podnětu k zahájení přestupkového řízení z moci úřední).
[29] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k názoru, že rozhodnutí předsedy žalovaného
je vyloučeno ze soudního přezkumu na základě §70 písm. a) s. ř. s., a proto měla být žaloba
odmítnuta dle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s.
VI.
Závěr a náklady řízení
[30] Na závěr lze shrnout, že městský soud žalobu stěžovatele správně odmítl, byť
z nesprávného důvodu. Za daných okolností by zrušení usnesení městského soudu bylo
přepjatým formalismem, neboť jediným účelem takového postupu by bylo, aby městský soud
žalobu znovu odmítl, tentokrát ze správného důvodu. To by dále neúměrně prodlužovalo délku
řízení před správními soudy, což by nepochybně bylo na újmu ústavně zaručenému právu
stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod). Na závěru, že rozhodnutí předsedy žalovaného nemůže být podrobeno soudnímu
přezkumu, nelze nic změnit.
[31] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je nedůvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[32] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo. Úspěšnému
žalovanému nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady převyšující běžnou
administrativní činnost. Proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu