ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.96.2012:40
sp. zn. 1 As 96/2012 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Občanské
sdružení Občanů a přátel Čachnova, se sídlem Čachnov 6, Borová u Poličky, zastoupeného
JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem, se sídlem Křížová 18, Brno, proti žalovanému: Krajský
úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 9. 2011, č. j. KrÚ – 53360/96/2011/OMSŘ/Vod-4, za účasti osob
zúčastněných na řízení: I) Správa železniční dopravní cesty, státní organizace , se sídlem
Dlážděná 1003/7, Praha 1, adresa pro doručování Správa dopravní cesty severovýchodní Čechy,
U Fotochemy 259, Hradec Králové, II) České dráhy, a. s., se sídlem Nábřeží L. Svobody 1222,
Praha 1, adresa pro doručování České dráhy, a. s., Odbor právní – pracoviště Brno, Mgr. V. D.,
Kounicova 26, Brno, III) PRONTO GAS, spol. s r. o., se sídlem Hradecká 173, Vysoké Mýto,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka
v Pardubicích ze dne 18. 4. 2012, č. j. 52 A 55/2011 - 90,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 12. 4. 2011, č. j. Hl 7689/2011/SÚ, rozhodl Městský úřad Hlinsko
(dále jen „správní orgán I. stupně“) podle §79 a §92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební
zákon“), a §9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní
smlouvy a územního opatření, o umístění stavby „sklad PB, plnírna PB lahví s příručním skladem
- požární nádrž se suchovodem“ včetně technologických rozvodů, napojení energií, osvětlení,
měření a regulace, na pozemcích označených jako parc. č. 3243/3 – trvalý travní porost, 3243/4
– ostatní plocha, vše v kat. území Krouna, na pozemcích označených jak o parc. č. st. 158
(stávající objekt, který bude sloužit jako provozní budova areálu), parc. č. 1322/1 – ostatní
plocha, 1322/2 – ostatní plocha, 1324/3 – ostatní plocha, 1324/5 – ostatní plocha, 1858/1 –
ostatní plocha, vše v kat. území Rychnov (dále jen „stavba“). Proti rozhodnutí správního orgánu
I. stupně podal odvolání jednak žalobce a společné odvolání podali také J. S. (jež je zároveň
členkou výboru Občanského sdružení Občanů a přátel Čachnova) a J. S1.
[2] Žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce jako nedůvodné
a potvrdil napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto
také odvolání paní J. S. z důvodu jeho nedůvodnosti a odvolání pana J . S1. z důvodu jeho
nepřípustnosti.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce správní žalobu, kterou Krajský soud v Hradci
Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) svým rozsudkem ze dne 18. 4. 2012,
č. j. 52 A 55/2011-90, v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“) zamítl jako nedůvodnou.
II.
Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku
[4] Krajský soud se nejprve zabýval otázkou žalobní legitimace žalobce, který je občanským
sdružením, jehož hlavním úkolem je podle jeho stanov ochrana přírody a krajiny. Krajský soud
uvedl, že právo účastnit se správního řízení bylo žalobci založeno §70 zákona č. 114/1992 S b.,
o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody
a krajiny“). Podle tohoto ustanovení byl žalobce, jako účastník správního řízení, oprávněn
uplatňovat své zájmy týkající se ochrany přírody a krajiny ve smyslu tohoto zákona. Z hlediska
žalobní legitimace v soudním řízení správním svědčí žalobci podle názoru krajského soudu
žalobní legitimace podle §65 odst. 2 s. ř. s. V této souvislosti krajský soud zdůraznil,
že tato žalobní legitimace opravňuje žalobce úspěšně namítat pouze porušení svých procesních
práv. Naopak sama skutečnost, že nebylo vyhověno námitkám žalobce, porušení žalobcových
procesních práv nezpůsobuje. Žalobce má totiž právo „pouze“ na to, aby se správní orgán
se všemi jeho námitkami vypořádal, tedy pokud jim nevyhoví, odůvodnil proč. Krajský soud
přitom odkázal na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 6 A 49/2002-41.
[5] Po přezkoumání všech žalobních bodů směřujících proti rozhodnutí žalovaného
(tedy bodů uvedených v čl. IV žaloby) dospěl krajský soud k závěru, že žalobce nebyl zkrácen
na svých procesních právech, a shledal všechny žalobcovy námitky nedůvodnými.
[6] K námitce, že správní orgány daly přednost ochraně zájmu podnikatelského subjektu
před ochranou zájmů fyzických osob vlastnících pozemky sousedící se stavbou, krajský soud
uvedl, že žalobce může namítat pouze porušení svých práv, jako právnické osoby, a nikoliv
porušení práv jiných fyzických osob. Ze stejného důvodu krajský soud odmítl také námitku
brojící proti nedostatečnému vypořádání se s odvolacími námitkami paní J. S., která vystupovala
jako druhý odvolatel.
[7] Krajský soud přisvědčil žalobci v jeho konstatování uvedeném v žalobě, že žalovaný
nemůže rozhodnout o tom, jakou argumentaci žalobce v odvolání připustí a jakou nikoliv.
Takové obecné tvrzení nedoplněné žádnou konkrétní argumentací však podle krajského soudu
nijak neprokazuje zkrácení žalobce na jeho procesních právech a proto taková námitka nemůže
být důvodná.
[8] K dalším žalobním námitkám směřujícím proti rozhodnutí žalovaného krajský soud
uvedl, že pouhý nesouhlas žalobce se závěry žalovaného nemůže být dostatečný k prokázání
porušení jeho procesních práv. Žalobce totiž má právo na to, aby se správní orgán
s jeho námitkami vypořádal, avšak nikoliv na to, aby jim vyhověl. Z toho důvodu krajský soud
nepřisvědčil námitkám, ve kterých žalobce tvrdí nesprávné posouzení otázky dojezdu hasičů
na místo v případě výbuchu, požáru, atp., otázky dostatku vody v požární nádrži
po celý rok, otázky rozporu projektu s územně plánovací dokumentací, narušení krajinného rázu,
či otázky posouzení, zda odvolací námitky žalobce patří či nepatří do územního řízení. Krajský
soud má za to, že se s uvedenými námitkami žalovaný jako odvolací orgán ve svém rozhodnutí
dostatečně vypořádal, případně odkázal na argumentaci správního orgánu I. stupně,
kterou považoval za správnou a nemusel ji proto již ve svém rozhodnutí opakovat
(v této souvislosti odkázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, ze kterého vyplývá, že není smyslem soudního přezkumu
podrobně „opakovat“ již správně vyřčené, ale postačí pokud je na dříve učiněné závěry
odkázáno).
[9] Krajský soud zamítl také námitku, ve které žalobce tvrdil, že správní orgány nebyly
kompetentní zaujmout stanovisko k posudku znalce Ing. Špičáka. V opačném případě by totiž
podle názoru krajského soudu správní orgány nemohly dostát své povinnosti řádně se vypořádat
s námitkami účastníků řízení.
III.
Shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti
[10] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost z důvodů, jež podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[11] Stěžovatel v úvodu kasační stížnosti namítá, že se nevyjádřil k výzvě krajského soudu,
zda trvá na projednání věci za jeho účasti. Z obsahu jeho žaloby i repliky nemohl krajský soud
dospět k závěru o tom, že by stěžovatel neměl zájem o projednání věci při jednání u soudu.
Tuto vůli stěžovatel výslovně neprojevil. Krajský soud současně stěž ovatele vyzval, aby sdělil,
zda se jeho zástupci – členové občanského sdružení – chtějí zúčastnit v procesním postavení
osoby zúčastněné na řízení projednávání věci před soudem. Krajský soud však účast členů
občanského sdružení – osmi fyzických osob, nepřipustil.
[12] Krajský soud podle názoru stěžovatele pochybil, pokud bez jakéhokoliv zdůvodnění zcela
pominul žalobní námitky obsažené v bodu III. správní žaloby týkající se řízení před správním
orgánem I. stupně a zabýval se pouze námitka mi proti rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel
proto ve své kasační stížnosti znovu zopakoval ty své námitky proti rozh odnutí správního orgánu
I. stupně, kterými se dle jeho názoru krajský soud vůbec nezabýval.
[13] V další části kasační stížnosti stěžovatel uvádí námitky, které směřují proti rozhodnutí
žalovaného, na něž dle názoru stěžovatele krajský soud v napadeném rozsudku dostatečně
nereagoval a stěžovatel tak byl zcela nepochybně zkrácen na svých právech. Námitky nebo jejich
části, s nimiž se krajský soud nedostatečně vypořádal, převzal stěžovatel doslovně ze své žaloby
proti rozhodnutí žalovaného.
[14] Stěžovatel ve své kasační stížnosti navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
IV.
Shrnutí vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení
[15] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 18. 6. 2012 poukazuje
na skutečnost, že námitky, které stěžovatel uplatňuje, uplatnila ve správním řízení v rámci
odvolání paní J. S. a nikoliv stěžovatel sám. Dále žalovaný uvádí, že řada žalobních bodů se
značně odchyluje od poslání žalobce, kterým je ochrana přírody a krajiny. Postavení stěžovatele
v územním řízení je totiž dáno §85 odst. 2 písm. c ) stavebního zákona ve spojení s §70 odst. 2
zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalovaný tedy nijak nezpochybňuje fakt, že je stěžovatel
účastníkem řízení, avšak v rámci citovaného ustanovení je jeho posláním v územním řízení
ochrana přírody a krajiny definovaná v §2 zákona o ochraně přírody a krajiny.
[16] Žalovaný se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu vyjádřené v napadeném rozsudku
a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. V dalších věcech
žalovaný odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a doklady obsažené
v souvisejícím správním spise.
[17] Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
V.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud vázán důvody a rozsahem podané kasační stížnosti přezkoumal
napadený rozsudek krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami jiné vady řízení před krajským
soudem, konkrétně nenařízení ústního jednání a nepřipuštění účasti osmi členů občanského
sdružení v řízení o žalobě (důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; V.A) a dále námitkami
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu z důvodu nevypořádání žalobní argumentace
obsažené v čl. III. a IV. žaloby (důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; V.B).
V. A) Jiné vady řízení před krajským soudem
[20] Stěžovatel v prvé řadě namítá, že krajský soud pochybil, pokud v dané věci rozhodl
bez nařízení jednání, ačkoli takovou vůli stěžovatel výslovně neprojevil.
[21] Podle §51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně
navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjád ří-li účastník do dvou týdnů
od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen .
[22] Nejvyšší správní soud z předloženého soudního spisu zjistil, že krajský soud přípisem
založeným na č. l. 38 ze dne 3. 1. 2012, doručeným dne 5. 1. 2012, vyzval stěžovatele,
aby ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy sdělil soudu, zda souhlasí, aby o věci samé
bylo rozhodnuto bez jednání. Současně soud stěžovatele poučil, že nevyjádří-li ve stanovené lhůtě
svůj nesouhlas, bude se mít za to, že souhlas s projednáním věci bez nařízení jednání byl udělen.
[23] Stěžovatel se v dané dvoutýdenní lhůtě, ani později k této výzvě soudu nevyjádřil.
Požadavek na nařízení jednání ve věci, resp. nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání
nevyslovil stěžovatel ani v žalobě, ani v žádném svém pozdějším vyjádření adresovaném soudu.
Stejně postupoval i žalovaný. Krajský soud proto nepochybil, rozhodl-li o věci samé bez na řízení
jednání, neboť pro takový postup byly naplněny podmínky ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s.
[24] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud nepřipustil úča st členů občanského sdružení
na řízení, ačkoli tito řádně soudu sdělili, že mají zájem účastnit se projed návání věci před soudem.
[25] K této námitce je předně nutno uvést , že krajský soud stěžovatele, který měl v řízení
před soudem postavení žalobce, nevyzýval, aby mu sdělil, zda jeho členové hodlají v řízení
uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení. Přípisy ze dne 3. 1. 2012 soud stěžovatele poučil
o možnosti vznést námitku podjatosti, o věcné a místní příslušnosti soudu a vyzval je j k vyjádření
souhlasu s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání. Krok, který stěžovatel v kasační stížnosti
sugeruje (výzva k vyjádření členů stěžovatele, zda budou uplatňovat práva osob zúčastněných
na řízení), by byl ostatně ze strany soudu nelogický. Stěžovatel se podáním žaloby stal účastníkem
řízení - žalobcem (§33 odst. 1 s. ř. s.). Za právnickou osobu (tedy i občanské sdružení, kterým
je stěžovatel) jedná ten, kdo je k tomu oprávněn podle zvláštního zákona. Jednotliví členové
právnické osoby představují personální základ této právnické osoby a svá práva v řízení uplatňují
právě prostřednictvím této právnické osoby, resp. toho, kdo je za tuto osobu oprávněn jednat
(v daném případě šlo o právního zástupce žalobce, kterému byla pro řízení před soudem udělena
plná moc). Krajský soud již proto v případě, že je jedním z účastníků řízení právnická osoba,
nevyzývá její jednotlivé členy, zda se hodlají k řízení připojit jako osoby na něm zúčastněné,
neboť již jsou de facto žalobci. Námitka stěžovatele, že krajský soud nepřipustil členům stěžovatele
uplatňovat v řízení o žalobě jejich práva, tedy nemůže být důvodná.
[26] Na okraj lze zmínit, že krajský soud přípisem ze dne 3. 1. 2012 vyzval i paní J. S. jako
jednu z potenciálních osob zúčastněných na řízení, aby se vyjádřila, zda bude uplatňovat v řízení
práva osoby zúčastněné na řízení ve smyslu §34 odst. 2 s. ř. s. Soud se však na tuto osobu
obracel jako na fyzickou osobu, nikoli jako na osobu oprávněnou jednat za žalobce (paní J. S. je
současně i členkou výboru stěžovatele). Paní J. S. soudu následně zaslala přípis ze dne 12. 1. 2012,
ve kterém uvedla, že Občanské sdružení Občanů a přátel Čachnova v soudním řízení bude
uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, a to prostřednictvím členů výboru, případně dalších
členů občanského sdružení (jednotlivě, anebo společně) a dále vypsala jména osmi členů tohoto
sdružení včetně jména svého. Je však nutno zdůraznit, že tento přípis zaslala jmén em
Občanského sdružení Občanů a přátel Čachnova, tedy jménem žalobce, nikoli svým jménem. Za
svou osobu se paní J. S. k výzvě soudu nikterak nevyjádřila, proto krajský soud správně vycházel
z předpokladu, že práva osoby zúčastněné na řízení uplatňovat nebude.
[27] Tyto kasační námitky nejsou důvodné.
V. B) Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
[28] Nejvyšší správní soud dále posuzoval, zda je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů, jak v kasační stížnosti namítá stěžovatel.
[29] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne
27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, či rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58)
je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné, není-li z odůvodnění jeho rozsudku zřejmé,
proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní
námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. To platí zejména tehdy, jd e-li
o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby.
[30] Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že se krajský soud vůbec nezabýval námitkami
stěžovatele směřujícími proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně obsaženými v části III.
žaloby. Na základě přezkumu napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud zjistil, že krajský soud
v souvislosti s uvedenými námitkami ve svém rozhodnutí uvedl, že „v odůvodnění žaloby žalobce
nejprve rozebral své odvolací důvody proti rozhodnutí stavebního úřadu a konstatoval,
že jeho odvolání i odvolání J. S. byla zamítnuta.“
[31] Nejvyšší správní soud z žaloby stěžovatele zjistil, že zde stěžovatel v bodě III. uvedl
následující: „Žalobce proti rozhodnutí shora označeného prvostupňového správního orgánu
(stavební úřad městského úřadu Hlinsko) podal odvolání městskému úřadu Hlinsko doručeném u
dne 13. 5. 2011. Jako odvolací důvody v tomto odvolání uvedl: …“. Následně stěžovatel
zopakoval 10 odvolacích bodů, které stěžovatel proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně
namítal. Z tohoto textu žaloby tedy krajský soud dovodil, že stěžovatel své odvolací námitky
shrnuje, nikoliv, že je uplatňuje také jako žalobní námitky. Za žalobní námitky tak krajský soud
považoval až námitky uvedené v části IV. žaloby, kde bylo podrobně rozvedeno, k jakým
závěrům žalovaný ve svém rozhodnutí dospěl, a co proti těmto závěrům stěžovatel namítá.
S touto interpretací poměrně chaotické a ne zcela jednoznačné žaloby stěžovatele Nejvyšší
správní soud souhlasí.
[32] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že odvolací námitky stěžovatele (tj. čl. III. žaloby)
se do velké míry shodovaly s jeho žalobními body směřujícími proti rozhodnutí žalovaného
(tj. čl. IV. žaloby), respektive brojily proti obdobným nebo stejným pochybením správních
orgánů. Pro úplnost je třeba konstatovat, že to, že se krajský soud nezabýval námitkami
stěžovatele směřujícími proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně (které krajský soud
nepovažoval za žalobní námitky), nic nemění na skutečnosti, že pokud by krajský soud shledal
žalobu důvodnou, mohl by vedle napadeného rozhodnutí žalovaného zrušit také rozhodnutí
správního orgánu I. stupně. To totiž může krajský soud podle okolností zrušit podle §78
odst. 3 s. ř. s. podle svého vlastního uvážení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 8. 2007, čj. 1 As 60/2006- 106).
[33] V této souvislosti Nejvyšší správní soud též upozorňuje na svou dřívější judikaturu
(usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2007,
čj. 1 As 60/2006-106, dostupné na www.nssoud.cz), ve které uvedl, že žaloba proti rozhodnutí
správního orgánu podle §65 s. ř. s. vždy směřuje proti rozhodnutí správního orgánu druhého
stupně. Pro účely soudního přezkumu správních rozhodnutí jsou přitom rozhodnutí obou stupňů
správních orgánů vnímána jako celek. To znamená, že ač správní soudy přezkoumávají
a případně ruší především rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, při posuzování
zákonnosti tohoto rozhodnutí přihlížejí k předchozímu správnímu řízení a rozhodnutí správního
orgánu I. stupně. Na základě toho tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu nemá příliš
smysl rozdělovat námitky na námitky směřující proti prvostupň ovému a námitky směřující
proti druhostupňovému rozhodnutí, neboť žalobní námitky by měly směřovat pouze
proti druhostupňovému rozhodnutí a navíc jsou rozhodnutí prvostupňového i odvolacího
správního orgánu chápána jako celek.
[34] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou, podle které se krajský soud některými
námitkami vyjádřenými v čl. IV. správní žaloby (jedná se o osm z původních dvanácti námitek)
v napadeném rozsudku vůbec nezabýval, čímž byl údajně stěžovatel zkrácen na svých právech.
[35] Nejvyšší správní soud tuto kasační námitku projednal v té míře obecnosti, v jaké byla
uplatněna (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010. č. j. 4 As 3/2008 – 78,
publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS) – namítá-li stěžovatel, že krajský soud nereagoval na osm
jeho žalobních námitek, zabýval se zdejší soud tím, zda krajský soud tyto námitky vypořádal,
či nikoli, a pokud ano, zda tak učinil přezkoumatelným způsobem.
[36] Po přezkoumání dotčeného rozsudku se Nejvyšší správní soud neztotožňuje s tím,
že krajský soud v napadeném rozsudku na uvedené námitky nereagoval. Naopak je nutno
konstatovat, že krajský soud se všemi těmito námitkami postupně na s. 7 – 10 napadeného
rozsudku zabýval. Soud vždy nejprve shrnul podstatu jednotlivých žalobních námitek a následně
u každé z nich přezkoumatelným a srozumitelným způsobem předestřel své úvahy a jasně
odůvodněné závěry. Z těchto úvah je bez pochyb seznatelné, proč krajský soud považoval
argumentaci stěžovatele za lichou, mylnou či vyvrácenou a v tom důsledku všechny jeho žalobní
námitky jako nedůvodné zamítl. K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že krajský soud
tyto námitky správně posuzoval s hlediska toho, zda byl stěžovatel, tedy občanské sdružení
zabývající se ochranou přírody a krajiny, tvrzenými skutečnostmi zkrácen na svých procesních
právech či nikoli. Nejvyšší správní soud má proto za to, že se krajský soud v napadeném
rozhodnutí dostatečně vypořádal s žalobními námitkami a neopomenul se žádnou z nich zabývat.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud dochází k závěru, že napadené rozhodnutí nelze
považovat za nepřezkoumatelné. Ani tyto kasační námitky nejsou důvodné.
[37] Mimo možné nepřezkoumatelnosti Nejvyšší správní soud neshledal ani jiné důvody,
kterými by se měl zabývat nad rámec kasačních důvodů z úřední povinnosti.
VI.
Závěr a náklady řízení
[38] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[39] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
[40] Žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
[41] Osoby zúčastněné na řízení mají dle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu
jen těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinn osti, kterou jim soud uložil.
V tomto řízení však nebyla osobám zúčastněným na řízení uložena žádná povinnost,
a proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu