ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.141.2012:9
sp. zn. 2 As 141/2012 - 9
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 118/16, Praha 1, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2012, č. j. 10 A 183/2010
- 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal dne 13. 10. 2010 Krajskému soudu v Brně žalobu,
kterou se domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 19. 4. 2010, č. j. 993/10, jímž
odmítla stěžovateli určit advokáta. Krajský soud v Brně poté usnesením ze dne 24. 5. 2010,
č. j. 30 A 43/2010 - 8, věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému.
[2] Následně Městský soud v Praze jako soud místně příslušný usnesením ze dne
15. 11. 2010, č. j. 10 A 183/2010 - 14, vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku z podané
žaloby ve výši 2000 Kč. Na uvedenou výzvu reagoval stěžovatel dne 13. 12. 2010 zasláním
vyplněného zestručněného prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech
s žádostí o osvobození od soudních poplatků, které nicméně Městský soud v Praze usnesením
ze dne 24. 3. 2011, č. j. 10 A 183/2010 - 24, nevyhověl a stěžovateli tedy nepřiznal osvobození
od soudních poplatků. Ke kasační stížnosti stěžovatele směřující proti tomuto usnesení Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 22. 11. 2011, č. j. 2 As 110/2011 - 44, napadené usnesení
městského soudu zrušil a věc mu vrátil, neboť jej shledal nezákonným dle §103 odst. 1 písm. e)
zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a to pro jeho
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
[3] Poté Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 2. 2012, č. j. 10 A 183/2010 - 50,
opětovně nevyhověl žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a stěžovateli tedy
nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Proto městský soud usnesením ze dne 21. 3. 2012,
č. j. 10 A 183/2010 - 53, následně opět vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve výši
2 000 Kč, a to ve lhůtě 10 dnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost stěžovatele směřující proti
citovanému usnesení ze dne 29. 2. 2012, č. j. 10 A 183/2010 - 50, Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 7. 6. 2012, č. j. 2 As 84/2012 - 11, zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1
in fine s. ř. s.).
[4] Vzhledem ke skutečnosti, že lhůta k zaplacení soudního poplatku, k němuž byl stěžovatel
vyzván usnesením ze dne 21. 3. 2012, marně uplynula, aniž stěžovatel poplatek zaplatil, Městský
soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením řízení podle §9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích (dále jen zákon o soudních poplatcích“) ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s.
zastavil.
[5] Stěžovatel napadl uvedené usnesení městského soudu podáním, kterým se domáhá jeho
kasace a „přikázání kasační stížnosti jinému senátu než druhému z důvodu vhodnosti“. Své nesouhlasné
stanovisko s výše předestřenými závěry městského soudu stěžovatel v kasační stížnosti
odůvodňuje především tím, že městský soud mu na zaplacení soudního poplatku poskytl
nepřiměřeně krátkou lhůtu. Městský soud navíc věděl, že stěžovatel nakládá toliko s malými
finančními prostředky a pokud mu i za této situace poskytl pouze desetidenní lhůtu,
je to projevem jeho „strannosti“. Stěžovatel v kasační stížnosti nepodřadil své námitky zákonným
kasačním důvodům ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., z textu podání je nicméně patrné, že namítá
nezákonnost usnesení ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť z jiného důvodu kasační
stížnost proti usnesení o zastavení řízení ani podat nelze.
[6] V rámci přezkumu naplnění podmínek řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
v tomto případě netrval, s ohledem na specifický charakter napadeného usnesení městského
soudu, na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení
stěžovatele advokátem. Opačný postup by totiž znamenal jen další řetězení téhož problému
a nebyl by v souladu se zásadou hospodárnosti řízení (viz též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS, či rozsudek
ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, rozhodnutí NSS dostupná na www.nssoud.cz).
[7] Kasační stížnost je tak podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná, byť nebyl zaplacen soudní
poplatek a stěžovatel ani není zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal
kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že není důvodná.
[8] Stěžovatel svou kasační stížností brojí proti tomu, že bylo řízení o jeho žalobě zastaveno
pro nezaplacení soudního poplatku. Jak bylo rekapitulováno výše, stěžovatel byl městským
soudem řádně vyzván k zaplacení soudního poplatku, byla mu stanovena desetidenní lhůta pro
zaplacení, stěžovatel ovšem v této lhůtě soudní poplatek nezaplatil. Za této situace bylo i podle
názoru Nejvyššího správního soudu zcela na místě řízení o jeho kasační stížnosti zastavit.
Námitka stěžovatele, že pro něj byla desetidenní lhůta příliš krátká, na tomto závěru nemůže nic
změnit. V dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu byly totiž za příliš krátké označovány
spíše lhůty ještě výrazně kratší, jak ukazuje rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 4. 2008,
č. j. 2 Afs 44/2007 - 76. Desetidenní lhůta tak v posuzovaném případě nebyla nepřiměřeně
krátkou, a to ani v důsledku toho, že stěžovatel disponoval pouze malými finančními prostředky,
jak připomíná v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud nevidí rozumný důvod k tomu,
aby méně majetným žalobcům byly obecně ukládány delší lhůty k zaplacení soudního poplatku
než žalobcům majetnějším. Z chování stěžovatele, ani z kasační stížnosti ostatně nevyplývá,
že by jiná obvyklá lhůta pro zaplacení soudního poplatku mohla něco změnit na stěžovatelově
schopnosti soudní poplatek zaplatit, neboť nelze přehlédnout, že k samotnému zastavení řízení
městský soud přikročil nikoli těsně po jejím uplynutí, nýbrž až několik týdnů poté, co stěžovateli
marně uplynula lhůta městským soudem dodatečně stanovená k jeho zaplacení.
[9] Co se týká další části stěžovatelova kasačního petitu, tedy požadavku na „přikázání kasační
stížnosti jinému senátu než druhému z důvodu vhodnosti“, je třeba konstatovat, že takový požadavek
zcela popírá smysl a účel práva na zákonného soudce garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a které představuje významný aspekt práva na spravedlivý proces, jehož
účelem je zajistit nestranné a svobodné rozhodování, tj. objevení smyslu a účelu právní normy,
resp. zákona, který má být aplikován, tak, aby bylo možno rozhodnout spravedlivě, nelze
jej proto v žádném případě interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí
ve věci, resp. právo na „určení vhodného senátu“, který by vydání takového rozhodnutí
garantoval. Výše uvedené ostatně potvrzují i příslušné procesní předpisy (§8 s. ř. s. či §14
zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád), které účastníkům řízení umožňují v případě
pochybností o nestrannosti či nepodjatosti daného soudce vznést námitku podjatosti soudce (jak
byl stěžovatel ostatně poučen v přípisu ze dne 15. 10. 2012, č. j. 2 As 141/2012 - 5), ovšem
důvodem k vyloučení soudce nemohou být okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení
o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
[10] Výtka stěžovatele, že městský soud „má předložit zákon (o soudních poplatcích), nelze-li
ho pro jeho neústavnost aplikovat, MěS tak neučinil za dvacet let,“ neboť „brání v přístupu k soudu mnohým
a dělá ze soudů kvazifinanční úřady“, stejně jako další stěžovatelovy námitky, které nabývají
charakteru stručných a místy nesrozumitelných příkazů či pokynů, nejsou vůbec způsobilé
k tomu, aby byly jakkoliv samostatně posouzeny.
[11] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou se shora
uvedených důvodů zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalované žádné náklady s tímto
řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. října 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu